×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, XII. KAPITOLA Tři dny

XII. KAPITOLA Tři dny Slunce, které vyšlo nad obzor, zastřený „obnaženými“ parami - to je to pravé slovo - nevěstilo žádnou důležitou změnu ve stavu ovzduší. Naopak, zdálo se, že vítr vanoucí ze západu, jeví náchylnost vzrůstat.

Mimo to vystoupily mraky brzy k nadhlavníku a den měl bezpochyby zůstat zasmušilý a deštivý. Tento déšť bude mít asi za následek, že oslabí vítr, když nevyvolá vichřici - čehož se obával Will Mitz.

Rozhodně bylo zřejmé, že bude-li Alert lavírovat až do večera, přiblíží se k Antilám málo. Tak vznikalo zpoždění, jehož délka se nedala předvídat. Opravdu se dalo litovat, že se vítr neudržel na východě o čtyřiadvacet hodin déle.

Tak tedy, když loď opustila Barbados pod velením Harryho Markela, zdržovaly ji při plavbě pasáty. Nebýt této okolnosti, nacházela by se nyní o sto mil dále od Antil na širém moři. A nyní musela lavírovat proti západním větrům, aby se mohla vrátit na Antily.

Když se Louis Clodion v šest hodin ráno připojil k Willovi Mitzovi, otázal se: „Nic nového?“ „Nic, pane Louisi...“ „Nemyslíte, že by se vítr mohl změnit?...“ „Nevím... Nevzroste-li, bude nám dobře s tímto plachtovím.“ „Zdrží nás to?“ „Trochu... Nicméně není třeba se znepokojovat... Dorazíme přece... A pak doufám, že spatříme nějakou loď...“ „Věříte?“ „Ano.“ „Nechcete si odpočinout?“ „Ne... nejsem unaven... Budu-li mít později potřebu spánku, jedna nebo dvě hodiny mi postačí.“ Will Mitz hovořil takto, protože nechtěl cestující znepokojit. Jeho prozíravost námořníka ho v hloubi duše nenechávala bez úzkosti. Zdálo se mu, že moře „cosi cítí“, protože bylo neklidnější, než by mělo podle síly větru být.

Bylo možné, že na západě panovala veliká nepohoda. V červnu nebo v červenci by netrvala déle než čtyřiadvacet až osmačtyřicet hodin. Avšak možná, že za tuto dobu rovnodennosti potrvá týden, dva!... Cožpak není doba, kdy Antily stíhají strašlivé pohromy, zaviněné cyklony?

Kdyby se připustilo, že se vítr změní v bouři, jak by tito chlapci mohli odolat únavě, když budou pracovat ve dne v noci?...

K sedmé hodině se na palubě objevil pan Patterson, přistoupil k Willovi Mitzovi a stiskl mu ruku.

„Není ještě vidět země?“ otázal se.

„Ještě ne, pane Pattersone.“ „Je stále v tom směru?“ připojil a ukázal na západ. „Stále.“ Tato skálopevná odpověď pana Pattersona uspokojila. Nicméně jeho vzrušená obraznost mu ukazovala značná zpoždění... A nepodaří-li se lodi dorazit k Barbadosu nebo k jinému ostrovu Antil, bude-li zahnána na širé moře, rozpoutá-li se nějaká bouře, co se s ní stane, bez kapitána, bez mužstva?... Ubohý muž se viděl zanesen na nejzazší hranice oceánu, vržen na nějaké pusté pobřeží africké pevniny, opuštěný na měsíce a - kdo ví? - na celá léta!... A potom paní Pattersonová, právem by se mohla považovat za vdovu, opláče ho, jaksepatří..., a... Ano, tyto srdcervoucí domněnky vyvstávaly v jeho mysli a ani v Horatiovi, ani ve Virgilovi nenacházel útěchu pro své hoře!... Nenapadlo ho také ani přeložit pověstný latinský citát Tonyho Renaulta.

Dopoledne nepřineslo žádnou změnu ve směru větru. V poledne se Will Mitz rozhodl pozměnit směr. Ale protože moře bylo poněkud neklidné, nepodařilo se Alertovi otočit a musel dále lavírovat.

Když srovnal plachtoví, natáhl se Will Mitz, klesaje únavou, na vrchní palubě vedle budky pro kormidelníka, zatímco Louis Clodion držel kormidlo.

Po hodině spánku byl probuzen výkřiky na přídi, kde Roger Hinsdale a Axel Wickborn byli na stráži u místnosti pro mužstvo.

„Loď!... Loď!...“ opakoval mladý Dán a ukazoval rukou k východu.

Will Mitz se vrhl k pravému boku.

Opravdu, bylo tam vidět jakousi loď, plující stejným směrem jako Alert . Byl to parník a bylo vidět dosud jen dým. Plul rychle a jeho trup se brzy objevil nad obzorem. Ze dvou jeho komínů vycházel černý dým a parník asi řádně topil. Lze si představit vzrušení mladých cestujících, zatímco se tato loď blížila. Možná, že bylo blízko rozuzlení situace, která se stala tak vážnou těmito trvalými protivnými větry.

Všechny dalekohledy byly namířeny na steamer a pozorovali jeho každý pohyb.

Will Mitz zvláště dbal na směr, jímž se vydal na západ. Avšak zpozoroval, že pokud bude pokračovat ve své cestě, nezkříží parník Alertovu dráhu a mine jej ve vzdálenosti aspoň čtyři míle. Rozhodl se tedy, že připluje co možná nejblíže k lodi, aby jeho znamení byla spatřena. Napnuli ráhna obou košových plachet, přední plachty, uvolnili cípová lana brigantiny a Alert se dostal několik čtvrtí pod vítr.

Půl hodiny potom už měli k parníku jen tři míle. Byl to transatlantický parník nějaké francouzské nebo anglické linky, soudě podle jeho forem a rozměrů. Nezmění-li lavírováním svůj směr, nebudou obě lodi moci přijít do styku.

Na rozkaz Willa Mitze vztyčil Tony Renault na předním stěžni bělomodrou lodivodskou vlajku a zároveň zavlála z kormy zadního stěžně britská vlajka.

Uplynulo čtvrt hodiny. Alert s větrem v týle nemohl učinit více, aby se k parníku přiblížil. Ten zůstal tři míle na sever od něho. Na své signály neobdrželi žádnou odpověď, a proto Roger Hinsdale a Louis Clodion vzali z věšáku v saloně dvě karabiny, ze kterých vypálili několik ran. Protože vítr vál tím směrem, snad by mohly být výstřely zaslechnuty?...

Nebylo pochyb, že Harry Markel, John Carpenter a ostatní pochopili, co se děje. Držení trojstěžníku se změnilo, kymácel se, protože už nebyl opřen jako dříve. Potom padly na palubě dvě rány.

Na dohled tedy byla loď a Alert se snažil přijít s ní do styku... Protože si zločinci mysleli, že jsou ztraceni, zdvojnásobili své úsilí, aby se dostali z podpalubí. Na stěny místnosti pro mužstvo dolehly prudké rány a také na poklopy, vedoucí na palubu. Doprovázel je vzteklý řev. Ostatně prvnímu, který by se objevil na palubě, by Will Mitz roztříštil hlavu kulkou z revolveru.

Osud bohužel cestujícím Alerta nebyl nakloněn. Na parníku neviděli jejich signály a ani neslyšeli jejich výstřely. Za půl hodiny se pak parník vzdálil na pět až šest mil a mizel za obzorem.

Will Mitz se vrátil do větru a začal opět lavírovat na jihozápad. Ještě odpoledne Alert lavíroval a urazil jen krátkou vzdálenost. Stav oblohy nevěstil nic dobrého. Na západě houstly mraky, vítr rostl, moře se stávalo velmi neklidné a vlny začaly dorážet na přední kastel. Pokud se počasí neuklidní, nebude moci Will Mitz lavírovat, ledaže by ubral plachet. Byl tedy znepokojen víc a víc, ale snažil se svůj nepokoj zastřít. Avšak Louis Clodion a Roger Hinsdale dobře cítili, co se v něm děje. Když na něho pohlédli s otázkou v očích, odvrátil Will Mitz hlavu.

Blížící se noc hrozila, že bude zlá. Bylo nutné upnout košové plachty, přední plachtu a brigantinu. Tato práce, s tímto improvizovaným mužstvem obtížná i ve dne, by byla ve tmě daleko obtížnější. Bylo nutno pracovat tak, aby nebyli překvapeni, odolávajíce tomuto silnému větru, promísenému poryvy.

Vskutku, co by se stalo, kdyby byl Alert zahnán na východ?... Kam až by ho bouře zanesla, kdyby trvala několik dní?... V těchto končinách snad nebyla žádná země mimo nebezpečných Bermud na severovýchodě, kde už trojstěžník zakusil nepohodu, která ho přinutila prchat před větrem... Zahyne snad za Atlantickým oceánem na úskalí afrického pobřeží?...

Bylo tedy nutné držet se co nejdéle, pokud jen loď vydrží, nablízku Antilských ostrovů. Potom, až bouře přejde a pasáty opět nabudou vrchu, nahradí Alert několikadenní opoždění.

Will Mitz tedy vysvětlil, oč jde. Plachty vydávaly rány jako malá děla. Nejdříve bylo nutné zabývat se malou a pak velikou košovou plachtou. Magnus Anders, Tony Renault, Louis Clodion a Axel Wickborn budou následovat Willa Mitze na ráhna a když přitáhnou plátno k sobě, připevní je.

Až opět sestoupí, chopí se všichni spouštěcích lan a dodají tím lodi náležitou polohu.

Albert Leuwen a Hubert Perkins zůstali u kormidla a Will Mitz jim ukázal, jak s ním budou zacházet.

Práce začala. Po velikém úsilí upnuli malou košovou plachtu až dostala patřičnou polohu.

Rovněž tak se stalo s velikou košovou plachtou. Pokud se týkalo brigantiny, nebylo zapotřebí vystoupit na ráhna zadního stěžně; stačilo svinout pouze dolní část plachty.

Pokud se týkalo přední plachty, tu pouze uvolnili, aby byla připravena k napnutí, kdyby v noci vítr zeslábl.

A nyní s tímto plachtovím uháněl Alert po hladině oceánu. Chvílemi činil děsivé skoky, jak ho napadaly poryvy vln, které jej zaplavovaly až po vrchní palubu. Will Mitz, stojící u kormidla, je vedl silnou rukou za pomoci některého z chlapců.

Toto držení mohlo být zachováno po celou noc a Will Mitz měl za to, že do úsvitu nebude potřeba činit obraty. V lavírování na severovýchod, které započal ubráním plachet, pokračoval až do rozednění.

Když se objevil úsvit, byl ještě Will Mitz na palubě, kterou neopustil, zatímco chlapci si na několik hodin odpočinuli, když se střídali po čtyřech hodinách.

Jakmile se obzor na větrné straně vyčistil, přelétl jej Will Mitz zrakem. Odtamtud mohlo přijít nebezpečí. Vzezření oblohy nebylo nikterak uspokojivé. Když vítr v noci nevzrostl a silně vál, žádná známka nevěstila brzké utišení. Rovněž se museli obávat prudkých dešťů a vichřic, proti nimž bylo nutno učinit jistá opatření. Možná, že bude nutné čelit prudkému větru, aby loď snáze odolala. Místo, aby plul správným směrem, opozdí se Alert tím více, protože se neblížil k Antilám.

Brzy se rozpoutala vichřice, která vzdouvala košové plachty a hrozilo, že je roztrhá na cáry. Pan Patterson nemohl vyjít ze salonu, ostatní, oblečení do pláště z voskovaného plátna, zůstali na palubě k dispozici Willovi Mitzovi. Vodu, která se na ně hrnula jako příval, zachycovali do sudů, aby se jim jí nedostávalo v případě, že by byl Alert zahnán dále na širé moře, v úniku před bouří.

Dopoledne po strašlivém úsilí se podařilo Willovi Mitzovi zalavírovat na jihozápad, což jej udrželo naproti Antilám a podle jeho odhadu naproti Barbadosu v prostřední části souostroví.

Doufal tedy, že bude v jeho moci podržet obě košové plachty, brigantinu a velikou příďovou plachtu, když v ní odpoledne nabyl vítr ještě větší síly a zavál poněkud ze severozápadu.

Skoky, které činil Alert , byly chvílemi tak veliké, že konec velikého ráhna se dotýkal hřebene vln a poryvy moře jej zcela zaplavovaly.

Harry Markel a jeho kumpáni dole asi věděli, že nahoře se špatně daří, že loď zápasí s bouří, že Will Mitz ji nebude moci řídit... Ocitne-li se na pokraji záhuby, možná, že se bude muset uchýlit k nim?...

Mýlili se a Alerfutone, spíš zahyne se vším všudy, než by upadl opět do rukou těchto zločinců!...

Will Mitz ani za těchto hrozných okolností neklesl na duchu a zdálo se, že mladí cestující nechtějí vidět nebezpečí. Rozkazy, které jim byly dány, uposlechli s obratností a odvahou, když se stalo nevyhnutelné ubrat plachet.

Veliká košová plachta byla staženy a svinuta, brigantina rovněž. Alert si ponechal malou košovou plachtu - tu práci usnadnila soustava dvojitých ráhen, jimiž byla loď opatřena. Na přídi dal Will Mitz rozvinout jednu z příďových plachet a na zádi, na zadním stěžni, trojhrannou plachtu do bouře, dosti pevnou, aby odolala prudkému uragánu.

A stále nesmírná vodní poušť!... Ani jediná plachta na širém moři!... A ostatně bylo by možné přistát u nějaké lodi, spustit na moře člun?...

Will Mitz brzy viděl, že je nutné zříci se zápasu s větrem. Nebylo možné udržet se proti němu. Ale Alert „prchal“, jak říkají námořníci, a nevydával se do nebezpečí, že se převrhne, aby se už nemohl zvednout. Ovšem celý Atlantický oceán se před ním rozvíral a zakrátko jej bude od Západní Indie dělit tisíc mil.

S kormidlem vespod se loď točila, strašlivě otřásaná, a protože byla napadena běsnícími vlnami, byla v nebezpečí, že se převrhne na tu či onu stranu, a přitom uháněla s větrem v týle.

Toto držení patřilo mezi nejnebezpečnější, nepodaří-li se lodi předstihnout vlny, je-li její záď ohrožena poryvy moře. Vládnout kormidlem je krajně obtížné a je nutné držet se vší silou, abyste nebyli smeteni přes palubu.

Will Mitz přinutil chlapce přes jejich odpor uchýlit se pod vrchní palubu. Bude-li je potřebovat, zavolá je.

A tam v salonu, jehož přepážky praskaly, se drželi lavic, chvílemi zaplavováni vodou z paluby, která pronikala dovnitř, omezeni na suchary a konzervy, a strávili tak celý den 25. září, jeden z nejděsnějších, které zde dosud zažili.

A jaká to byla strašlivá, tmavá, neklidná noc! Uragán se rozpoutal s nevyrovnatelnou prudkostí. Bude mu moci Alert odolat čtyřiadvacet hodin? Nepřevrhne se nakonec, a když ano, podaří se mu zase se zvednout, když zpřetínají jeho stěžňoví?... Nebude loď stržena do propasti?...

Will Mitz byl u kormidla sám. Energií krotil svoji únavu a udržoval Alerta proti poryvům, které usilovaly o jeho převrácení.

Kolem půlnoci se na vrchní palubu vrhl nával vln, vyšších o pět až šest stop než okřídlí, s takovou prudkostí, že by ji bezmála prorazil. Pak spadl na palubu, odnesl malý člun, zavěšený na zádi, zničil všechno, co se mu namanulo do cesty, slepičí posady, oba soudky se sladkou vodou, upevněné u paty hlavního stěžně; potom urval druhou loďku z jejích závěsů a smetl ji přes palubu.

Zbýval už jen jediný člun, ten, v němž se pokusili cestující prchnout. Ostatně, nemohl by jim posloužit, neboť rozběsněné moře by jej bylo rázem pohltilo.

Na lomoz, který pronikl celou lodí, se vyřítili Louis Clodion a někteří ostatní ze salonu.

Tu se za ječení vichřice ozval hlas Willa Mitze: „Vraťte se!... Vraťte se!...“ vykřikl.

„Cožpak už není naděje na záchranu?...“ zeptal se Roger Hinsdale. „Je... s pomocí Boží,“ odpověděl Will Mitz. „Jenom on nás může zachránit...“ V tom se ozvalo strašlivé zapraštění. Bělavá spousta prolétla stěžňovím jako obrovský pták, unášený uragánem. Malá košová plachta byla právě urvána ze svého ráhna a zbyla jen obrubová lana.

Alert byl nyní bez plachtoví a protože s kormidlem se nedalo nic dělat, stal se hříčkou větru a moře a ty ho děsnou rychlostí hnaly k východu.

Když opět nadešel úsvit, jak daleko se Alert nacházel od Antil?... Od té chvíle, co byl přinucen prchat, nebylo nutné odhadnout tuto vzdálenost na několik set mil? A připustí-li se, že by vítr zavál zase od východu, že by bylo možné rozvinout náhradní plachty, kolik dní bude potřeba, aby se ta vzdálenost opět urazila?...

Avšak zdálo se, že vichřice ubývá. Vítr se brzy změnil stejně náhle, jak je tak časté v obratníkových končinách.

Willa Mitze zprvu překvapil stav oblohy. V posledních hodinách se obzor vyčistil od obrovských mraků, které jej od včerejška zastíraly.

Louis Clodion a jeho druhové se opět objevili na palubě. Zdálo se, že vichřice končí. Moře bylo ovšem hodně neklidné, a sotva asi postačí den, aby se utišily vlny, tříštící se a bíle pěnící.

„Ano..., ano..., to je konec!“ opakoval Will Mitz.

A zvedl k nebesům paže v záchvatu důvěry a naděje a mladí cestující se k němu připojili.

Nyní šlo o to, aby se vrátili rovnou na západ. Na té straně najdou zemi, i kdyby byla jakkoliv vzdálena.

Ostatně vzdálenost vzrostla teprve od okamžiku, kdy Alert již nemohl lavírovat a musel prchat před vichřicí.

K poledni se zmenšila síla větru do té míry, že by loď mohla mít utažená lana a plout s košovými spodními plachtami.

Potom tak jak vítr slábl, obracel se na jih a Alert se mohl vydat správným směrem.

Bylo tedy nutné nahradit malou košovou plachtu a pak rozvinout velkou košovou plachtu, přední plachtu, brigantinu a příďovou plachtu.

Tato práce trvala až do pěti hodin odpoledne a s menší námahou se podařilo natáhnout novou plachtu, přinesenou ze skladiště na zádi.

Vtom se v podpalubí ozval křik a pak rány na poklopy a stěny místnosti pro mužstvo. Harry Markel a jeho kumpáni se naposledy pokoušeli vynutit si průchod?...

Chlapci se chopili svých zbraní a byli připraveni použít jich proti prvnímu, který se objeví.

Avšak téměř zároveň vzkřikl Louis Clodion: „Na lodi hoří!...“ Opravdu, nad palubou se vznášel dým, valící se z vnitřku. Nebylo pochyb, že - patrně z neopatrnosti - někteří ze zajatců, opilí z brandy a ginu, zapálili bedny s nákladem. Už bylo slyšet prudké praskání trámů v podpalubí.

Bylo možné uhasit tento požár?... Možná - s tou podmínkou, že se poklopy otevřou a podpalubí se zaplaví vodou... Ovšem to by vrátilo svobodu Harrymu Markelovi a jeho bandě... To by jim umožnilo zmocnit se opět Alerta ... Ještě dříve, než by se snažili uhasit požár, pobili by zločinci cestující a naházeli je do moře.

Zatím za křiku, který vzrůstal, se na palubu vyvalovaly hustší a hustší kotouče dýmu a svazy paluby začaly povolovat.

Zároveň se ozývaly nové rány, zvláště na přídi, kde byly seřazeny soudky s lihovinami. Zajatci byli zajisté asi napůl udušeni v podpalubí, kam asi sotva pronikal vzduch.

„Wille!... Wille!“ vykřikl John Howard, Tony Renault a Albert Leuwen, kteří k němu vztahovali ruce... A nezdálo se, že ho prosí o milost pro Harryho Markela a jeho kumpány?... Ne! Společná záchrana zakazovala všechnu slabost, všechnu lidskost!...

Ostatně nesměl se zmařit ani okamžik kvůli požáru, který nemohli uhasit a který brzy zničí celou loď!... Bylo nutné opustit Alerta s jeho mužstvem, které zahyne s ním!

Protože druhý člun a jola na zádi zmizely za vichřice, zbýval jen veliký člun na pravém boku.

Will Mitz pohlédl na moře, nyní méně zuřivé. Zahleděl se na Alerta, zahaleného do závoje plamenů... Pohlédl na vyděšené chlapce a vykřikl: „Do člunu!“


XII. KAPITOLA

Tři dny

 

Slunce, které vyšlo nad obzor, zastřený „obnaženými“ parami - to je to pravé slovo - nevěstilo žádnou důležitou změnu ve stavu ovzduší. Naopak, zdálo se, že vítr vanoucí ze západu, jeví náchylnost vzrůstat.

Mimo to vystoupily mraky brzy k nadhlavníku a den měl bezpochyby zůstat zasmušilý a deštivý. Tento déšť bude mít asi za následek, že oslabí vítr, když nevyvolá vichřici - čehož se obával Will Mitz.

Rozhodně bylo zřejmé, že bude-li Alert lavírovat až do večera, přiblíží se k Antilám málo. Tak vznikalo zpoždění, jehož délka se nedala předvídat. Opravdu se dalo litovat, že se vítr neudržel na východě o čtyřiadvacet hodin déle.

Tak tedy, když loď opustila Barbados pod velením Harryho Markela, zdržovaly ji při plavbě pasáty. Nebýt této okolnosti, nacházela by se nyní o sto mil dále od Antil na širém moři. A nyní musela lavírovat proti západním větrům, aby se mohla vrátit na Antily.

Když se Louis Clodion v šest hodin ráno připojil k Willovi Mitzovi, otázal se:

„Nic nového?“

„Nic, pane Louisi...“

„Nemyslíte, že by se vítr mohl změnit?...“

„Nevím... Nevzroste-li, bude nám dobře s tímto plachtovím.“ „Zdrží nás to?“

„Trochu... Nicméně není třeba se znepokojovat... Dorazíme přece... A pak doufám, že spatříme nějakou loď...“

„Věříte?“

„Ano.“

„Nechcete si odpočinout?“

„Ne... nejsem unaven... Budu-li mít později potřebu spánku, jedna nebo dvě hodiny mi postačí.“

Will Mitz hovořil takto, protože nechtěl cestující znepokojit. Jeho prozíravost námořníka ho v hloubi duše nenechávala bez úzkosti. Zdálo se mu, že moře „cosi cítí“, protože bylo neklidnější, než by mělo podle síly větru být.

Bylo možné, že na západě panovala veliká nepohoda. V červnu nebo v červenci by netrvala déle než čtyřiadvacet až osmačtyřicet hodin. Avšak možná, že za tuto dobu rovnodennosti potrvá týden, dva!... Cožpak není doba, kdy Antily stíhají strašlivé pohromy, zaviněné cyklony?

Kdyby se připustilo, že se vítr změní v bouři, jak by tito chlapci mohli odolat únavě, když budou pracovat ve dne v noci?...

K sedmé hodině se na palubě objevil pan Patterson, přistoupil k Willovi Mitzovi a stiskl mu ruku.

„Není ještě vidět země?“ otázal se.

„Ještě ne, pane Pattersone.“

„Je stále v tom směru?“ připojil a ukázal na západ.

„Stále.“

Tato skálopevná odpověď pana Pattersona uspokojila. Nicméně jeho vzrušená obraznost mu ukazovala značná zpoždění... A nepodaří-li se lodi dorazit k Barbadosu nebo k jinému ostrovu Antil, bude-li zahnána na širé moře, rozpoutá-li se nějaká bouře, co se s ní stane, bez kapitána, bez mužstva?... Ubohý muž se viděl zanesen na nejzazší hranice oceánu, vržen na nějaké pusté pobřeží africké pevniny, opuštěný na měsíce a - kdo ví? - na celá léta!... A potom paní Pattersonová, právem by se mohla považovat za vdovu, opláče ho, jaksepatří..., a... Ano, tyto srdcervoucí domněnky vyvstávaly v jeho mysli a ani v Horatiovi, ani ve Virgilovi nenacházel útěchu pro své hoře!... Nenapadlo ho také ani přeložit pověstný latinský citát Tonyho Renaulta.

Dopoledne nepřineslo žádnou změnu ve směru větru. V poledne se Will Mitz rozhodl pozměnit směr. Ale protože moře bylo poněkud neklidné, nepodařilo se Alertovi otočit a musel dále lavírovat.

Když srovnal plachtoví, natáhl se Will Mitz, klesaje únavou, na vrchní palubě vedle budky pro kormidelníka, zatímco Louis Clodion držel kormidlo.

Po hodině spánku byl probuzen výkřiky na přídi, kde Roger Hinsdale a Axel Wickborn byli na stráži u místnosti pro mužstvo.

„Loď!... Loď!...“ opakoval mladý Dán a ukazoval rukou k východu.

Will Mitz se vrhl k pravému boku.

Opravdu, bylo tam vidět jakousi loď, plující stejným směrem jako Alert . Byl to parník a bylo vidět dosud jen dým. Plul rychle a jeho trup se brzy objevil nad obzorem. Ze dvou jeho komínů vycházel černý dým a parník asi řádně topil. Lze si představit vzrušení mladých cestujících, zatímco se tato loď blížila. Možná, že bylo blízko rozuzlení situace, která se stala tak vážnou těmito trvalými protivnými větry.

Všechny dalekohledy byly namířeny na steamer a pozorovali jeho každý pohyb.

Will Mitz zvláště dbal na směr, jímž se vydal na západ. Avšak zpozoroval, že pokud bude pokračovat ve své cestě, nezkříží parník Alertovu dráhu a mine jej ve vzdálenosti aspoň čtyři míle. Rozhodl se tedy, že připluje co možná nejblíže k lodi, aby jeho znamení byla spatřena. Napnuli ráhna obou košových plachet, přední plachty, uvolnili cípová lana brigantiny a Alert se dostal několik čtvrtí pod vítr.

Půl hodiny potom už měli k parníku jen tři míle. Byl to transatlantický parník nějaké francouzské nebo anglické linky, soudě podle jeho forem a rozměrů. Nezmění-li lavírováním svůj směr, nebudou obě lodi moci přijít do styku.

Na rozkaz Willa Mitze vztyčil Tony Renault na předním stěžni bělomodrou lodivodskou vlajku a zároveň zavlála z kormy zadního stěžně britská vlajka.

Uplynulo čtvrt hodiny. Alert s větrem v týle nemohl učinit více, aby se k parníku přiblížil. Ten zůstal tři míle na sever od něho. Na své signály neobdrželi žádnou odpověď, a proto Roger Hinsdale a Louis Clodion vzali z věšáku v saloně dvě karabiny, ze kterých vypálili několik ran. Protože vítr vál tím směrem, snad by mohly být výstřely zaslechnuty?...

Nebylo pochyb, že Harry Markel, John Carpenter a ostatní pochopili, co se děje. Držení trojstěžníku se změnilo, kymácel se, protože už nebyl opřen jako dříve. Potom padly na palubě dvě rány.

Na dohled tedy byla loď a Alert se snažil přijít s ní do styku... Protože si zločinci mysleli, že jsou ztraceni, zdvojnásobili své úsilí, aby se dostali z podpalubí. Na stěny místnosti pro mužstvo dolehly prudké rány a také na poklopy, vedoucí na palubu. Doprovázel je vzteklý řev. Ostatně prvnímu, který by se objevil na palubě, by Will Mitz roztříštil hlavu kulkou z revolveru.

Osud bohužel cestujícím Alerta nebyl nakloněn. Na parníku neviděli jejich signály a ani neslyšeli jejich výstřely. Za půl hodiny se pak parník vzdálil na pět až šest mil a mizel za obzorem.

Will Mitz se vrátil do větru a začal opět lavírovat na jihozápad. Ještě odpoledne Alert lavíroval a urazil jen krátkou vzdálenost. Stav oblohy nevěstil nic dobrého. Na západě houstly mraky, vítr rostl, moře se stávalo velmi neklidné a vlny začaly dorážet na přední kastel. Pokud se počasí neuklidní, nebude moci Will Mitz lavírovat, ledaže by ubral plachet. Byl tedy znepokojen víc a víc, ale snažil se svůj nepokoj zastřít. Avšak Louis Clodion a Roger Hinsdale dobře cítili, co se v něm děje. Když na něho pohlédli s otázkou v očích, odvrátil Will Mitz hlavu.

Blížící se noc hrozila, že bude zlá. Bylo nutné upnout košové plachty, přední plachtu a brigantinu. Tato práce, s tímto improvizovaným mužstvem obtížná i ve dne, by byla ve tmě daleko obtížnější. Bylo nutno pracovat tak, aby nebyli překvapeni, odolávajíce tomuto silnému větru, promísenému poryvy.

Vskutku, co by se stalo, kdyby byl Alert zahnán na východ?... Kam až by ho bouře zanesla, kdyby trvala několik dní?... V těchto končinách snad nebyla žádná země mimo nebezpečných Bermud na severovýchodě, kde už trojstěžník zakusil nepohodu, která ho přinutila prchat před větrem... Zahyne snad za Atlantickým oceánem na úskalí afrického pobřeží?...

Bylo tedy nutné držet se co nejdéle, pokud jen loď vydrží, nablízku Antilských ostrovů. Potom, až bouře přejde a pasáty opět nabudou vrchu, nahradí Alert několikadenní opoždění.

Will Mitz tedy vysvětlil, oč jde. Plachty vydávaly rány jako malá děla. Nejdříve bylo nutné zabývat se malou a pak velikou košovou plachtou. Magnus Anders, Tony Renault, Louis Clodion a Axel Wickborn budou následovat Willa Mitze na ráhna a když přitáhnou plátno k sobě, připevní je.

Až opět sestoupí, chopí se všichni spouštěcích lan a dodají tím lodi náležitou polohu.

Albert Leuwen a Hubert Perkins zůstali u kormidla a Will Mitz jim ukázal, jak s ním budou zacházet.

Práce začala. Po velikém úsilí upnuli malou košovou plachtu až dostala patřičnou polohu.

Rovněž tak se stalo s velikou košovou plachtou. Pokud se týkalo brigantiny, nebylo zapotřebí vystoupit na ráhna zadního stěžně; stačilo svinout pouze dolní část plachty.

Pokud se týkalo přední plachty, tu pouze uvolnili, aby byla připravena k napnutí, kdyby v noci vítr zeslábl.

A nyní s tímto plachtovím uháněl Alert po hladině oceánu. Chvílemi činil děsivé skoky, jak ho napadaly poryvy vln, které jej zaplavovaly až po vrchní palubu. Will Mitz, stojící u kormidla, je vedl silnou rukou za pomoci některého z chlapců.

Toto držení mohlo být zachováno po celou noc a Will Mitz měl za to, že do úsvitu nebude potřeba činit obraty. V lavírování na severovýchod, které započal ubráním plachet, pokračoval až do rozednění.

Když se objevil úsvit, byl ještě Will Mitz na palubě, kterou neopustil, zatímco chlapci si na několik hodin odpočinuli, když se střídali po čtyřech hodinách.

Jakmile se obzor na větrné straně vyčistil, přelétl jej Will Mitz zrakem. Odtamtud mohlo přijít nebezpečí. Vzezření oblohy nebylo nikterak uspokojivé. Když vítr v noci nevzrostl a silně vál, žádná známka nevěstila brzké utišení. Rovněž se museli obávat prudkých dešťů a vichřic, proti nimž bylo nutno učinit jistá opatření. Možná, že bude nutné čelit prudkému větru, aby loď snáze odolala. Místo, aby plul správným směrem, opozdí se Alert tím více, protože se neblížil k Antilám.

Brzy se rozpoutala vichřice, která vzdouvala košové plachty a hrozilo, že je roztrhá na cáry. Pan Patterson nemohl vyjít ze salonu, ostatní, oblečení do pláště z voskovaného plátna, zůstali na palubě k dispozici Willovi Mitzovi. Vodu, která se na ně hrnula jako příval, zachycovali do sudů, aby se jim jí nedostávalo v případě, že by byl Alert zahnán dále na širé moře, v úniku před bouří.

Dopoledne po strašlivém úsilí se podařilo Willovi Mitzovi zalavírovat na jihozápad, což jej udrželo naproti Antilám a podle jeho odhadu naproti Barbadosu v prostřední části souostroví.

Doufal tedy, že bude v jeho moci podržet obě košové plachty, brigantinu a velikou příďovou plachtu, když v ní odpoledne nabyl vítr ještě větší síly a zavál poněkud ze severozápadu.

Skoky, které činil Alert , byly chvílemi tak veliké, že konec velikého ráhna se dotýkal hřebene vln a poryvy moře jej zcela zaplavovaly.

Harry Markel a jeho kumpáni dole asi věděli, že nahoře se špatně daří, že loď zápasí s bouří, že Will Mitz ji nebude moci řídit... Ocitne-li se na pokraji záhuby, možná, že se bude muset uchýlit k nim?...

Mýlili se a Alerfutone, spíš zahyne se vším všudy, než by upadl opět do rukou těchto zločinců!...

Will Mitz ani za těchto hrozných okolností neklesl na duchu a zdálo se, že mladí cestující nechtějí vidět nebezpečí. Rozkazy, které jim byly dány, uposlechli s obratností a odvahou, když se stalo nevyhnutelné ubrat plachet.

Veliká košová plachta byla staženy a svinuta, brigantina rovněž. Alert si ponechal malou košovou plachtu - tu práci usnadnila soustava dvojitých ráhen, jimiž byla loď opatřena. Na přídi dal Will Mitz rozvinout jednu z příďových plachet a na zádi, na zadním stěžni, trojhrannou plachtu do bouře, dosti pevnou, aby odolala prudkému uragánu.

A stále nesmírná vodní poušť!... Ani jediná plachta na širém moři!... A ostatně bylo by možné přistát u nějaké lodi, spustit na moře člun?...

Will Mitz brzy viděl, že je nutné zříci se zápasu s větrem. Nebylo možné udržet se proti němu. Ale Alert „prchal“, jak říkají námořníci, a nevydával se do nebezpečí, že se převrhne, aby se už nemohl zvednout. Ovšem celý Atlantický oceán se před ním rozvíral a zakrátko jej bude od Západní Indie dělit tisíc mil.

S kormidlem vespod se loď točila, strašlivě otřásaná, a protože byla napadena běsnícími vlnami, byla v nebezpečí, že se převrhne na tu či onu stranu, a přitom uháněla s větrem v týle.

Toto držení patřilo mezi nejnebezpečnější, nepodaří-li se lodi předstihnout vlny, je-li její záď ohrožena poryvy moře. Vládnout kormidlem je krajně obtížné a je nutné držet se vší silou, abyste nebyli smeteni přes palubu.

Will Mitz přinutil chlapce přes jejich odpor uchýlit se pod vrchní palubu. Bude-li je potřebovat, zavolá je.

A tam v salonu, jehož přepážky praskaly, se drželi lavic, chvílemi zaplavováni vodou z paluby, která pronikala dovnitř, omezeni na suchary a konzervy, a strávili tak celý den 25. září, jeden z nejděsnějších, které zde dosud zažili.

A jaká to byla strašlivá, tmavá, neklidná noc! Uragán se rozpoutal s nevyrovnatelnou prudkostí. Bude mu moci Alert odolat čtyřiadvacet hodin? Nepřevrhne se nakonec, a když ano, podaří se mu zase se zvednout, když zpřetínají jeho stěžňoví?... Nebude loď stržena do propasti?...

Will Mitz byl u kormidla sám. Energií krotil svoji únavu a udržoval Alerta proti poryvům, které usilovaly o jeho převrácení.

Kolem půlnoci se na vrchní palubu vrhl nával vln, vyšších o pět až šest stop než okřídlí, s takovou prudkostí, že by ji bezmála prorazil. Pak spadl na palubu, odnesl malý člun, zavěšený na zádi, zničil všechno, co se mu namanulo do cesty, slepičí posady, oba soudky se sladkou vodou, upevněné u paty hlavního stěžně; potom urval druhou loďku z jejích závěsů a smetl ji přes palubu.

Zbýval už jen jediný člun, ten, v němž se pokusili cestující prchnout. Ostatně, nemohl by jim posloužit, neboť rozběsněné moře by jej bylo rázem pohltilo.

Na lomoz, který pronikl celou lodí, se vyřítili Louis Clodion a někteří ostatní ze salonu.

Tu se za ječení vichřice ozval hlas Willa Mitze:

„Vraťte se!... Vraťte se!...“ vykřikl.

„Cožpak už není naděje na záchranu?...“ zeptal se Roger Hinsdale. „Je... s pomocí Boží,“ odpověděl Will Mitz. „Jenom on nás může zachránit...“

V tom se ozvalo strašlivé zapraštění. Bělavá spousta prolétla stěžňovím jako obrovský pták, unášený uragánem. Malá košová plachta byla právě urvána ze svého ráhna a zbyla jen obrubová lana.

Alert byl nyní bez plachtoví a protože s kormidlem se nedalo nic dělat, stal se hříčkou větru a moře a ty ho děsnou rychlostí hnaly k východu.

Když opět nadešel úsvit, jak daleko se Alert nacházel od Antil?... Od té chvíle, co byl přinucen prchat, nebylo nutné odhadnout tuto vzdálenost na několik set mil? A připustí-li se, že by vítr zavál zase od východu, že by bylo možné rozvinout náhradní plachty, kolik dní bude potřeba, aby se ta vzdálenost opět urazila?...

Avšak zdálo se, že vichřice ubývá. Vítr se brzy změnil stejně náhle, jak je tak časté v obratníkových končinách.

Willa Mitze zprvu překvapil stav oblohy. V posledních hodinách se obzor vyčistil od obrovských mraků, které jej od včerejška zastíraly.

Louis Clodion a jeho druhové se opět objevili na palubě. Zdálo se, že vichřice končí. Moře bylo ovšem hodně neklidné, a sotva asi postačí den, aby se utišily vlny, tříštící se a bíle pěnící.

„Ano..., ano..., to je konec!“ opakoval Will Mitz.

A zvedl k nebesům paže v záchvatu důvěry a naděje a mladí cestující se k němu připojili.

Nyní šlo o to, aby se vrátili rovnou na západ. Na té straně najdou zemi, i kdyby byla jakkoliv vzdálena.

Ostatně vzdálenost vzrostla teprve od okamžiku, kdy Alert již nemohl lavírovat a musel prchat před vichřicí.

K poledni se zmenšila síla větru do té míry, že by loď mohla mít utažená lana a plout s košovými spodními plachtami.

Potom tak jak vítr slábl, obracel se na jih a Alert se mohl vydat správným směrem.

Bylo tedy nutné nahradit malou košovou plachtu a pak rozvinout velkou košovou plachtu, přední plachtu, brigantinu a příďovou plachtu.

Tato práce trvala až do pěti hodin odpoledne a s menší námahou se podařilo natáhnout novou plachtu, přinesenou ze skladiště na zádi.

Vtom se v podpalubí ozval křik a pak rány na poklopy a stěny místnosti pro mužstvo. Harry Markel a jeho kumpáni se naposledy pokoušeli vynutit si průchod?...

Chlapci se chopili svých zbraní a byli připraveni použít jich proti prvnímu, který se objeví.

Avšak téměř zároveň vzkřikl Louis Clodion:

„Na lodi hoří!...“

Opravdu, nad palubou se vznášel dým, valící se z vnitřku. Nebylo pochyb, že - patrně z neopatrnosti - někteří ze zajatců, opilí z brandy a ginu, zapálili bedny s nákladem. Už bylo slyšet prudké praskání trámů v podpalubí.

Bylo možné uhasit tento požár?... Možná - s tou podmínkou, že se poklopy otevřou a podpalubí se zaplaví vodou... Ovšem to by vrátilo svobodu Harrymu Markelovi a jeho bandě... To by jim umožnilo zmocnit se opět Alerta ... Ještě dříve, než by se snažili uhasit požár, pobili by zločinci cestující a naházeli je do moře.

Zatím za křiku, který vzrůstal, se na palubu vyvalovaly hustší a hustší kotouče dýmu a svazy paluby začaly povolovat.

Zároveň se ozývaly nové rány, zvláště na přídi, kde byly seřazeny soudky s lihovinami. Zajatci byli zajisté asi napůl udušeni v podpalubí, kam asi sotva pronikal vzduch.

„Wille!... Wille!“ vykřikl John Howard, Tony Renault a Albert Leuwen, kteří k němu vztahovali ruce...

A nezdálo se, že ho prosí o milost pro Harryho Markela a jeho kumpány?...

Ne! Společná záchrana zakazovala všechnu slabost, všechnu lidskost!...

Ostatně nesměl se zmařit ani okamžik kvůli požáru, který nemohli uhasit a který brzy zničí celou loď!... Bylo nutné opustit Alerta s jeho mužstvem, které zahyne s ním!

Protože druhý člun a jola na zádi zmizely za vichřice, zbýval jen veliký člun na pravém boku.

Will Mitz pohlédl na moře, nyní méně zuřivé. Zahleděl se na Alerta, zahaleného do závoje plamenů... Pohlédl na vyděšené chlapce a vykřikl: „Do člunu!“