image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, XII. KAPITOLA Návěštní loď Essex

XII. KAPITOLA

Návěštní loď Essex

Ke čtvrté hodině odpolední zazněl výkřik, který vydal Tony Renault.

Tento výkřik nebyl výkřik: Země! nýbrž: Loď!

Vpředu vlevo ve vzdálenosti pěti nebo šesti mil na západ se objevil nad obzorem černý dým.

Blížil se jakýsi parník a plul jistě velikou rychlostí. Půl hodiny po té bylo vidět trup a ještě půl hodiny byl už jen asi čtvrt míle od Alerta. Cestující, shromáždění na vrchní palubě, se dělili o svá pozorování. „To je státní loď...“ Říkal jeden.

„Máš pravdu,“ odvětil jiný, „neboť na jejím hlavním stěžni vlaje korouhev.“

„A mimo to anglická,“ pokračoval první.

„A jmenuje se Essex ,“ připojil druhý.

Opravdu, dalekohledem bylo možné přečíst toto jméno na zádi, když se loď obrátila.

„Hle...“ zvolal Tony Renault, „vsadím se, že manévruje, aby se k nám přiblížila!“

A opravdu se zdálo, že loď Essex to má v úmyslu, i když vážila pět až šest set tun, protože právě vztyčila vlajku.

Harry Markel a ostatní se v tomto ohledu nemýlili. Nebylo pochyb, že si chce Essex pohovořit s Alertem ; blížil se mírnou rychlostí.

Jistě uhodnete a pochopíte úzkosti, které prožívali tito zločinci. Cožpak nebylo možné, že před několika dny došla na některý z anglických Antil depeše, že tím nebo oním způsobem se tam dozvěděli, co se stalo v Queenstownu před odplutím Alerta , že je známo, že jej přepadla Markelova banda, povraždila kapitána Paxtona a jeho mužstvo, že byl vyslán Essex , aby se zmocnil těchto zločinců?...

A přece, když se uvážilo všechno, ne, nebylo to možné. Jakže, Harry Markel, který by jistě neušetřil cestující, stejně jako neušetřil mužstvo kapitána Paxtona, by plul na Antily?... Zabíhal by ve své odvaze až tam, že by Alerta dovedl k cíli, místo aby s ním prchl?... Taková neopatrnost byla nepřípustná.

Zatím Harry Markel čekal s větší chladnokrevností nežli John Carpenter a Corty. Přijde-li s ním velitel Essexu do styku, uvidí. Ostatně návěštní loď stanula jen několik uzlů odtud a na znamení, jež dala, se musel Alert zastavit. Uvolnil ráhna a postavil se tak, že si plachty navzájem odporovaly, a zůstal téměř bez hnutí.

Na každý pád musel i Alert vztyčit vlajku, neboť Essex vztyčil svoji. Je samozřejmé, že kdyby Harry Markel nechtěl uposlechnout rozkazy, které mu byly dány státní lodí, byl by k tomu donucen. Nebylo by možné uniknout této návěštní lodi, která ho předčila jak rychlostí, tak i silou. Několik ran z děla by Alerta rázem učinilo bezbranným.

Ostatně opakujeme, že na to Harry Markel ani nepomyslel. Nařídí-li mu velitel návěštní lodi, aby přišel na jeho loď, půjde tam.

Pokud se týká pana Pattersona, Louise Clodiona, Rogera Hinsdalea a jejich druhů, ty asi příchod Essexu a jeho úmysl přijít do styku s trojstěžníkem, navýsost zajímal.

„Byla snad tato válečná loď vyslána Alertovi vstříc, aby nás vzala na palubu a dopravila nejdříve na některý z Antilských ostrovů?...“

Tato myšlenka se mohla zrodit jen ve stále dobrodružném mozku, jaký měl Roger Hinsdale. Je nutné dodat, že tato myšlenka byla naprosto jeho vlastní.

V tu chvíli spustili z Essexu jeden člun na moře a do něho usedli dva důstojníci.

Několika rázy vesel přirazila loďka k Alertu .

Důstojníci vystoupili po žebříku na pravém boku a jeden z nich se ptal:

„Kapitán?...“

„To jsem já,“ odpověděl Harry Markel.

„Jste kapitán Paxton?...“

„Ano.“

„A tato loď je tedy Alert , - hm, opustili jste queenstownský přístav 30. června?...“

„Ano, samozřejmě.“

„Máte jako cestující vyznamenané studenty z Antilian School?...“ „Tamhle jsou,“ odpověděl Harry Markel a ukázal na pana Pattersona a jeho druhy, kteří stáli na vrchní palubě a nepropásli z této rozmluvy ani slovo.

Důstojníci se k nim odebrali, sledováni Harrym Markelem a mluvčí - poručík britského námořnictva - když odpověděl na jejich pozdrav, se vyjádřil oním chladným a úsečným tónem, který charakterizuje anglického důstojníka, takto:

„Kapitáne Paxtone, velitel Essexu je šťasten, že potkal Alerta , a my jsme rovněž šťastni, že vás všechny nacházíme v pořádku.“

Harry Markel se uklonil a čekal, že mu poručík oznámí příčinu své návštěvy.

„Měli jste dobrou plavbu,“ zeptal se důstojník, „a počasí bylo příznivé?...“

„Velmi příznivé,“ odvětil Harry Markel, „vyjma poryvu větru, který nás zastihl naproti Bermudám.“

„A zdržel vás?“

„Museli jsme osmačtyřicet hodin plout opačným směrem.“

V tom se obrátil poručík ke skupině cestujících a oslovil mentora: „Pan Patterson z Antilian School - bezpochyby?...“

„Ve vlastní osobě, pane důstojníku,“ odpověděl hospodář a pozdravil se vší obřadností své obvyklé zdvořilosti.

Potom připojil:

„Mám čest představit vám své mladé spolucestující, prosím, abyste přijal moji nejhlubší úctu...“

„Podepsal Horatio Patterson,“ zamručel Tony Renault. Sympatické shake hands pak byly vyměněny s onou automatickou přesností, která je příznačná anglosaským stiskům ruky.

Pak se poručík obrátil k Harrymu Markelovi a vyslovil přání spatřit celé jeho mužstvo, což se Johnovi Carpenterovi zdálo velmi podezřelé a znepokojující. Pročpak je chce tento důstojník vidět?...

Nicméně na rozkaz Harryho Markela zavolal své lidi na palubu a ti se seřadili u hlavního stěžně. Přes úsilí, které tito zločinci vynakládali, aby vypadali jako řádní lidé, si snad důstojníci pomysleli, že jejich vzezření je málo přitažlivé.

„Máte jen devět lodníků?...“ otázal se poručík.

„Devět,“ odpověděl Harry Markel.

„Avšak bylo nám oznámeno, že mužstvo Alerta jich má deset..., když nepočítám vás, kapitáne Paxtone...“

Byla to dost nepohodlná otázka a Harry Markel se odpovědi zprvu vyhnul, když řekl:

„Pane důstojníku, mohu vědět, z jakého důvodu mám čest uvítat vaši návštěvu na své lodi?“

Bylo přirozené, že se poručíka takto zeptal, takže odpověděl:

„Zcela prostě kvůli neklidu, který vznikl na Barbadosu následkem opoždění Alerta ... Rodiny na Antilách i v Evropě se tímto zpožděním znepokojily. Paní Kathleen Seymourová zašla ke guvernérovi a Jeho Excellence vyslala Alertovi vstříc Essexe. To je jediný důvod naší přítomnosti v těchto končinách a opakuji, že jsme velmi šťastni, že naše obavy byly plané.“

Vůči tomuto důkazu zájmu a sympatie nemohl pan Horatio Patterson mlčet. Ve jménu mladých cestujících i sebe velmi důstojně poděkoval i veliteli Essexu , i jeho důstojníkům, i výtečné paní Kathleen Seymourové i Jeho Excellenci generálnímu guvernérovi anglických Antil.

Nicméně Harry Markel uznal za vhodné podotknout, že opoždění o osmačtyřicet hodin asi nemohlo být příčinou takových obava způsobit vyslání návěštní lodi.

„Tento nepokoj byl způsoben okolností, o níž se vám ihned zmíním,“ odpověděl poručík.

John Carpenter a Corty na sebe velmi překvapeně pohlédli. Snad dokonce litovali, že Harry Markel zašel ve svých otázkách tak daleko.

„ Alert rozvinul plachty 30. června večer?...“

„Ano,“ odpověděl Harry Markel chladnokrevně. „Zvedli jsme kotvy asi v půl osmé večer. Když jsme vypluli ze zátoky, utichl vítr a Alert uvázl na celý následující den u země, u předhoří Roberts Cove.“

„Nuže, kapitáne Paxtone,“ pokračoval poručík, „následujícího dne byla na oné části pobřeží nalezena mrtvola, protože ji tam zanesl proud... Podle knoflíků jejího oděvu se poznalo, že je to jeden z lodníků Alerta .“

John Carpenter a ostatní pocítili, že jim bezděky přeběhl po zádech mráz. Tato mrtvola mohla být jedině mrtvolou jednoho z nešťastníků, kteří byli den předtím povražděni.

Pak poručík Essexu prohlásil, že barbadoské úřady byly o této příhodě vyrozuměny depeší - a proto vznikl oprávněný nepokoj, když se Alert neobjevoval. Pak připojil:

„Ztratil jste tedy jednoho ze svých lidí, kapitáne Paxtone?...“ „Ano, pane, lodníka Boba... Tento lodník spadl do moře, když jsme kotvili ve Farmarském zálivu a přes veškeré pátrání jsme ho nemohli ani zachránit ani najít.“

Toto vysvětlení, které bylo přijato, aniž vzbudilo podezření, zároveň udávalo, proč v mužstvu trojstěžníku schází jeden lodník.

Nicméně cestující se divili, a to právem, že jim o této nehodě nic nebylo řečeno. Jakže, jeden z lodníků utonul, než se dostali na loď, a oni o tom nevěděli?...

Avšak na otázku, kterou k němu z tohoto důvodu vznesl pan Horatio Patterson, Harry Markel odpověděl, že zatajil toto neštěstí mladým stipendistům, protože chtěl, aby se nevydali na moře s neblahým dojmem.

Tato zcela přijatelná odpověď nevyvolala jiné poznámky.

Všech se však zmocnilo překvapení, smíšené s jistým vzrušením, když poručík připojil:

„Depeše, poslaná z Queenstownu na Barbados, mimo to připomínala, že mrtvola nalezená na pobřeží - pravděpodobně mrtvola lodníka Boba - měla ránu přímo v prsou.“

„Ránu!...“ zvolal Louis Clodion, zatímco pan Patterson se tvářil jako člověk, který, jak se zdá, už ničemu nerozumí.

Harry Markel nechtěl zůstat bez odpovědi a stále se ovládaje řekl:

„Lodník Bob spadl z koše předního stěžně na kotevní kotouč, od něhož se asi poranil, a odtamtud do moře. Proto se asi nemohl udržet nad vodou a naše pátrání tedy bylo marné.“

Toto vysvětlení by se nezdálo méně přijatelné než dříve, kdyby poručík svou zprávu nedoplnil takto:

„Rána, nalezená na mrtvole, nepocházela od nárazu... Byla způsobena nožem a zasáhla srdce!“

Johna Carpentera a jeho druhů se znovu zmocnila, což je pochopitelné a velmi přirozené, úzkost. Nevěděli už, jak to skončí. Cožpak má velitel Essexu rozkaz zmocnit se Alerta a dopravit jej na Barbados, kde provede vyšetřování, které pro ně skončí zajisté velmi špatně?... Bude mít za následek zjištění jejich osobností... Budou dopraveni nazpět do Anglie... Tentokrát by už neunikli trestu za své zločiny... A obzvlášť nebudou moci spáchat ten, k němuž se chystají, až by Alert opustil končiny Západní Indie!...

Ale štěstí jim bylo stále nakloněno. Harry Markel nemusel ani vysvětlovat rány dýkou.

„Opravdu, tento nešťastník byl zabit vražedným železem a zločinnou rukou?...“

A poručík odpověděl:

„Depeše dokládala, že lodník dorazil na pobřeží asi živý, ale tam se právě nacházela banda zločinců, uprchlých z queenstownského žaláře... Tam jim asi padl do rukou a byl zabit nožem.“

„Pak,“ poznamenal Roger Hinsdale, „jde asi o bandu pirátů z Halifaxu , kteří právě uprchli, když jsme dorazili do Queenstownu...“

„Ničemové!“ zvolal Tony Renault. „A nebyli polapeni, pane poručíku?“

„Podle posledních zpráv se po nich nenalezla ani stopa,“ odpověděl důstojník. „Nicméně je nemožné, že by opustili Irsko, a dříve nebo později budou zatčeni...“

„To si musíme přát, pane,“ prohlásil Harry Markel chladným tónem, z něhož ani na okamžik nevyšel.

A když se John Carpenter vrátil s Cortym na příď, řekl mu tlumeným hlasem:

„Náš kapitán je chlapík...“

„Ano,“ odpověděl Corty, „a půjdu za ním všude, kam nás povede!“ Důstojníci tlumočili panu Pattersonovi a vyznamenaným poklony, jež jim uložila paní Kathleen Seymourová. Ta paní se velice těšila na jejich návštěvu a jejím živým přáním bylo podržet je na Barbadosu co možná nejdéle, nebudou-li se příliš zdržovat na ostatních Antilách, kde jsou netrpělivě očekáváni.

Jménem svých druhů odpověděl Roger Hinsdale, který prosil důstojníky, aby projevili paní Kathleen Seymourové jejich vděčnost za to, co učinila pro Antilian School. Pak vše ukončil pan Horatio Patterson jednou z oněch bohatých a zároveň pohnutých řečí, jež byly jeho tajemstvím a do jejíhož konce vpletl nedopatřením u takového muže velmi vzácný verš z Horatia a verš z Virgila.

Důstojníci se rozloučili s kapitánem a cestujícími, kteří je potom doprovodili k žebřI'ku a vstoupili do svého člunu. Než se však odrazili, řekl poručík:

„Mám za to, kapitáne Paxtone, že Alert bude zítra na ostrově St. Thomas, protože mu tam chybí už asi jen padesát mil?...“

„Také si myslím,“ odpověděl Harry Markel.

„Potom vás ohlásíme depeší, jakmile dorazíme na Barbados...“ „Děkuji vám, pane, a prosím, abyste vyslovil mou úctu veliteli Essexu.“

Člun odrazil od lodi a ani ne za minutu urazil vzdálenost dělící jej od návěštní lodi.

Harry Markel a cestující pak pozdravili velitele, stojícího na můstku a tento pozdrav byl opětován.

Člun byl vytažen, zazněl ostrý hvizd a Essex se opět hnul plnou parou na jihozápad. Hodinu po té bylo vidět na obzoru jen kotouč jeho dýmu.

Pokud se týká Alerta , ten zamířil k ostrovu St. Thomas.

Tak byli Hany Markel a jeho spojenci upokojeni vzhledem k návštěvě z Essexu . Nikdo ani v Anglii ani na Antilách neměl ani tušení, že se jim podařilo uchýlit se na loď a že touto lodí je právě Alert ... Zdálo se tedy, že jim štěstí bude přát až do konce... Odváží se drze k tomuto souostroví, budou tam přijati s poctami, půjdou od ostrova k ostrovu, neobávajíce se už, že budou poznáni, dokončí tuto pouť poslední zastávkou na Barbadosu a pak se nevydají na zpáteční cestu do Evropy! ... Den po odplutí už Alert nebude Alertem !... Hany Markel už nebude kapitánem Paxtonem a nebude mít na lodi ani pana Pattersona, ani žádného z jeho mladých spolucestujících! ... Odvážný podnik bude mít úspěch a nadarmo bude policie piráty z Halifaxu hledat v Irsku!...

Tato poslední část plavby se odbyla za nejpříznivějších podmínek. Nádherná pohoda za stálých pasátních větrů umožňovala plout se vším plachtovím, dokonce i s vrcholovými plachtami.

Pan Horatio Patterson se rozhodně otuži1. Časem mu trochu prudší zakymácení nebo zhoupnutí způsobilo sotva malou nevolnost. Mohl dokonce zaujmout své místo u stolu a odložit třešňové jádro, které vytrvale držel v ústech.

„Máte pravdu, pane...“ opakoval mu Corty. „Proti mořské nemoci pomůže jen tohle...“

„Také si to myslím, příteli,“ odpovídal mentor, „a naštěstí jsem hojně zásoben těmito jádry, díky předvídavé paní Pattersonové.“

Tak skončil den. S jakou netrpělivostí čekali na vyplutí, s takovou netrpělivostí nyní čekali na připlutí. Už už by byli rádi vkročili na první z Antilských ostrovů.

Ostatně, když se blížili k souostroví, oživovaly moře četné lodi, parní i plachetní; jedny mířily do Mexického zálivu Floridskou Minou, jiné pluly z něho, směřujíce do různých přístavů staré pevniny. Jaká to byla radost pro tyto chlapce ohlašovat, potkávat je, vyměňovat pozdravy s vlajkami anglickými, americkými, francouzskými, španělskými, nejobvyklejšími v těchto končinách!

Před západem slunce plul Alert po sedmnácté rovnoběžce ve výšce St. Thomas, od něhož jej dělilo už jen asi dvacet mil. To znamenalo několikahodinovou plavbu.

Avšak ne bez důvodu se nechtěl Harry Markel v noci odvážit mezi řadu ostrůvků a úskalí, která vroubí hranice souostroví a na jeho rozkaz dal John Carpenter ubrat plachet. Lodní mistr dal svinout chocholíky, bramové plachty, šípovou plachtu na zadním stěžni a brigantinu a Alertovi zbyly obě plachty vrcholové, plachta přední a plachty příďové.

Noc nebyla nikterak přerušena. Vítr brzy utichl a následujícího dne vstalo slunce na velmi čistém obzoru.

K deváté hodině se ozval výkřik v ráhnoví hlavního stěžně.

Tony Renault tam opakoval zvučným a radostným hlasem: „Země vpravo vpředu... země, země!“



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

 

XII. KAPITOLA

Návěštní loď Essex

 

Ke čtvrté hodině odpolední zazněl výkřik, který vydal Tony Renault.

Tento výkřik nebyl výkřik: Země! nýbrž: Loď!

Vpředu vlevo ve vzdálenosti pěti nebo šesti mil na západ se objevil nad obzorem černý dým.

Blížil se jakýsi parník a plul jistě velikou rychlostí. Půl hodiny po té bylo vidět trup a ještě půl hodiny byl už jen asi čtvrt míle od Alerta. Cestující, shromáždění na vrchní palubě, se dělili o svá pozorování. „To je státní loď...“ Říkal jeden.

„Máš pravdu,“ odvětil jiný, „neboť na jejím hlavním stěžni vlaje korouhev.“

„A mimo to anglická,“ pokračoval první.

„A jmenuje se Essex ,“ připojil druhý.

Opravdu, dalekohledem bylo možné přečíst toto jméno na zádi, když se loď obrátila.

„Hle...“ zvolal Tony Renault, „vsadím se, že manévruje, aby se k nám přiblížila!“

A opravdu se zdálo, že loď Essex to má v úmyslu, i když vážila pět až šest set tun, protože právě vztyčila vlajku.

Harry Markel a ostatní se v tomto ohledu nemýlili. Nebylo pochyb, že si chce Essex pohovořit s Alertem ; blížil se mírnou rychlostí.

Jistě uhodnete a pochopíte úzkosti, které prožívali tito zločinci. Cožpak nebylo možné, že před několika dny došla na některý z anglických Antil depeše, že tím nebo oním způsobem se tam dozvěděli, co se stalo v Queenstownu před odplutím Alerta , že je známo, že jej přepadla Markelova banda, povraždila kapitána Paxtona a jeho mužstvo, že byl vyslán Essex , aby se zmocnil těchto zločinců?...

A přece, když se uvážilo všechno, ne, nebylo to možné. Jakže, Harry Markel, který by jistě neušetřil cestující, stejně jako neušetřil mužstvo kapitána Paxtona, by plul na Antily?... Zabíhal by ve své odvaze až tam, že by Alerta dovedl k cíli, místo aby s ním prchl?... Taková neopatrnost byla nepřípustná.

Zatím Harry Markel čekal s větší chladnokrevností nežli John Carpenter a Corty. Přijde-li s ním velitel Essexu do styku, uvidí. Ostatně návěštní loď stanula jen několik uzlů odtud a na znamení, jež dala, se musel Alert zastavit. Uvolnil ráhna a postavil se tak, že si plachty navzájem odporovaly, a zůstal téměř bez hnutí.

Na každý pád musel i Alert vztyčit vlajku, neboť Essex vztyčil svoji. Je samozřejmé, že kdyby Harry Markel nechtěl uposlechnout rozkazy, které mu byly dány státní lodí, byl by k tomu donucen. Nebylo by možné uniknout této návěštní lodi, která ho předčila jak rychlostí, tak i silou. Několik ran z děla by Alerta rázem učinilo bezbranným.

Ostatně opakujeme, že na to Harry Markel ani nepomyslel. Nařídí-li mu velitel návěštní lodi, aby přišel na jeho loď, půjde tam.

Pokud se týká pana Pattersona, Louise Clodiona, Rogera Hinsdalea a jejich druhů, ty asi příchod Essexu a jeho úmysl přijít do styku s trojstěžníkem, navýsost zajímal.

„Byla snad tato válečná loď vyslána Alertovi vstříc, aby nás vzala na palubu a dopravila nejdříve na některý z Antilských ostrovů?...“

Tato myšlenka se mohla zrodit jen ve stále dobrodružném mozku, jaký měl Roger Hinsdale. Je nutné dodat, že tato myšlenka byla naprosto jeho vlastní.

V tu chvíli spustili z Essexu jeden člun na moře a do něho usedli dva důstojníci.

Několika rázy vesel přirazila loďka k Alertu .

Důstojníci vystoupili po žebříku na pravém boku a jeden z nich se ptal:

„Kapitán?...“

„To jsem já,“ odpověděl Harry Markel.

„Jste kapitán Paxton?...“

„Ano.“

„A tato loď je tedy Alert , - hm, opustili jste queenstownský přístav 30. června?...“

„Ano, samozřejmě.“

„Máte jako cestující vyznamenané studenty z Antilian School?...“ „Tamhle jsou,“ odpověděl Harry Markel a ukázal na pana Pattersona a jeho druhy, kteří stáli na vrchní palubě a nepropásli z této rozmluvy ani slovo.

Důstojníci se k nim odebrali, sledováni Harrym Markelem a mluvčí - poručík britského námořnictva - když odpověděl na jejich pozdrav, se vyjádřil oním chladným a úsečným tónem, který charakterizuje anglického důstojníka, takto:

„Kapitáne Paxtone, velitel Essexu je šťasten, že potkal Alerta , a my jsme rovněž šťastni, že vás všechny nacházíme v pořádku.“

Harry Markel se uklonil a čekal, že mu poručík oznámí příčinu své návštěvy.

„Měli jste dobrou plavbu,“ zeptal se důstojník, „a počasí bylo příznivé?...“

„Velmi příznivé,“ odvětil Harry Markel, „vyjma poryvu větru, který nás zastihl naproti Bermudám.“

„A zdržel vás?“

„Museli jsme osmačtyřicet hodin plout opačným směrem.“

V tom se obrátil poručík ke skupině cestujících a oslovil mentora: „Pan Patterson z Antilian School - bezpochyby?...“

„Ve vlastní osobě, pane důstojníku,“ odpověděl hospodář a pozdravil se vší obřadností své obvyklé zdvořilosti.

Potom připojil:

„Mám čest představit vám své mladé spolucestující, prosím, abyste přijal moji nejhlubší úctu...“

„Podepsal Horatio Patterson,“ zamručel Tony Renault. Sympatické shake hands pak byly vyměněny s onou automatickou přesností, která je příznačná anglosaským stiskům ruky.

Pak se poručík obrátil k Harrymu Markelovi a vyslovil přání spatřit celé jeho mužstvo, což se Johnovi Carpenterovi zdálo velmi podezřelé a znepokojující. Pročpak je chce tento důstojník vidět?...

Nicméně na rozkaz Harryho Markela zavolal své lidi na palubu a ti se seřadili u hlavního stěžně. Přes úsilí, které tito zločinci vynakládali, aby vypadali jako řádní lidé, si snad důstojníci pomysleli, že jejich vzezření je málo přitažlivé.

„Máte jen devět lodníků?...“ otázal se poručík.

„Devět,“ odpověděl Harry Markel.

„Avšak bylo nám oznámeno, že mužstvo Alerta jich má deset..., když nepočítám vás, kapitáne Paxtone...“

Byla to dost nepohodlná otázka a Harry Markel se odpovědi zprvu vyhnul, když řekl:

„Pane důstojníku, mohu vědět, z jakého důvodu mám čest uvítat vaši návštěvu na své lodi?“

Bylo přirozené, že se poručíka takto zeptal, takže odpověděl:

„Zcela prostě kvůli neklidu, který vznikl na Barbadosu následkem opoždění Alerta ... Rodiny na Antilách i v Evropě se tímto zpožděním znepokojily. Paní Kathleen Seymourová zašla ke guvernérovi a Jeho Excellence vyslala Alertovi vstříc Essexe. To je jediný důvod naší přítomnosti v těchto končinách a opakuji, že jsme velmi šťastni, že naše obavy byly plané.“

Vůči tomuto důkazu zájmu a sympatie nemohl pan Horatio Patterson mlčet. Ve jménu mladých cestujících i sebe velmi důstojně poděkoval i veliteli Essexu , i jeho důstojníkům, i výtečné paní Kathleen Seymourové i Jeho Excellenci generálnímu guvernérovi anglických Antil.

Nicméně Harry Markel uznal za vhodné podotknout, že opoždění o osmačtyřicet hodin asi nemohlo být příčinou takových obava způsobit vyslání návěštní lodi.

„Tento nepokoj byl způsoben okolností, o níž se vám ihned zmíním,“ odpověděl poručík.

John Carpenter a Corty na sebe velmi překvapeně pohlédli. Snad dokonce litovali, že Harry Markel zašel ve svých otázkách tak daleko.

„ Alert rozvinul plachty 30. června večer?...“

„Ano,“ odpověděl Harry Markel chladnokrevně. „Zvedli jsme kotvy asi v půl osmé večer. Když jsme vypluli ze zátoky, utichl vítr a Alert uvázl na celý následující den u země, u předhoří Roberts Cove.“

„Nuže, kapitáne Paxtone,“ pokračoval poručík, „následujícího dne byla na oné části pobřeží nalezena mrtvola, protože ji tam zanesl proud... Podle knoflíků jejího oděvu se poznalo, že je to jeden z lodníků Alerta .“

John Carpenter a ostatní pocítili, že jim bezděky přeběhl po zádech mráz. Tato mrtvola mohla být jedině mrtvolou jednoho z nešťastníků, kteří byli den předtím povražděni.

Pak poručík Essexu prohlásil, že barbadoské úřady byly o této příhodě vyrozuměny depeší - a proto vznikl oprávněný nepokoj, když se Alert neobjevoval. Pak připojil:

„Ztratil jste tedy jednoho ze svých lidí, kapitáne Paxtone?...“ „Ano, pane, lodníka Boba... Tento lodník spadl do moře, když jsme kotvili ve Farmarském zálivu a přes veškeré pátrání jsme ho nemohli ani zachránit ani najít.“

Toto vysvětlení, které bylo přijato, aniž vzbudilo podezření, zároveň udávalo, proč v mužstvu trojstěžníku schází jeden lodník.

Nicméně cestující se divili, a to právem, že jim o této nehodě nic nebylo řečeno. Jakže, jeden z lodníků utonul, než se dostali na loď, a oni o tom nevěděli?...

Avšak na otázku, kterou k němu z tohoto důvodu vznesl pan Horatio Patterson, Harry Markel odpověděl, že zatajil toto neštěstí mladým stipendistům, protože chtěl, aby se nevydali na moře s neblahým dojmem.

Tato zcela přijatelná odpověď nevyvolala jiné poznámky.

Všech se však zmocnilo překvapení, smíšené s jistým vzrušením, když poručík připojil:

„Depeše, poslaná z Queenstownu na Barbados, mimo to připomínala, že mrtvola nalezená na pobřeží - pravděpodobně mrtvola lodníka Boba - měla ránu přímo v prsou.“

„Ránu!...“ zvolal Louis Clodion, zatímco pan Patterson se tvářil jako člověk, který, jak se zdá, už ničemu nerozumí.

Harry Markel nechtěl zůstat bez odpovědi a stále se ovládaje řekl:

„Lodník Bob spadl z koše předního stěžně na kotevní kotouč, od něhož se asi poranil, a odtamtud do moře. Proto se asi nemohl udržet nad vodou a naše pátrání tedy bylo marné.“

Toto vysvětlení by se nezdálo méně přijatelné než dříve, kdyby poručík svou zprávu nedoplnil takto:         

„Rána, nalezená na mrtvole, nepocházela od nárazu... Byla způsobena nožem a zasáhla srdce!“

Johna Carpentera a jeho druhů se znovu zmocnila, což je pochopitelné a velmi přirozené, úzkost. Nevěděli už, jak to skončí. Cožpak má velitel Essexu rozkaz zmocnit se Alerta a dopravit jej na Barbados, kde provede vyšetřování, které pro ně skončí zajisté velmi špatně?... Bude mít za následek zjištění jejich osobností... Budou dopraveni nazpět do Anglie... Tentokrát by už neunikli trestu za své zločiny... A obzvlášť nebudou moci spáchat ten, k němuž se chystají, až by Alert opustil končiny Západní Indie!...

Ale štěstí jim bylo stále nakloněno. Harry Markel nemusel ani vysvětlovat rány dýkou.

„Opravdu, tento nešťastník byl zabit vražedným železem a zločinnou rukou?...“

A poručík odpověděl:

„Depeše dokládala, že lodník dorazil na pobřeží asi živý, ale tam se právě nacházela banda zločinců, uprchlých z queenstownského žaláře... Tam jim asi padl do rukou a byl zabit nožem.“

„Pak,“ poznamenal Roger Hinsdale, „jde asi o bandu pirátů z  Halifaxu , kteří právě uprchli, když jsme dorazili do Queenstownu...“

„Ničemové!“ zvolal Tony Renault. „A nebyli polapeni, pane poručíku?“

„Podle posledních zpráv se po nich nenalezla ani stopa,“ odpověděl důstojník. „Nicméně je nemožné, že by opustili Irsko, a dříve nebo později budou zatčeni...“

„To si musíme přát, pane,“ prohlásil Harry Markel chladným tónem, z něhož ani na okamžik nevyšel.

A když se John Carpenter vrátil s Cortym na příď, řekl mu tlumeným hlasem:

„Náš kapitán je chlapík...“

„Ano,“ odpověděl Corty, „a půjdu za ním všude, kam nás povede!“ Důstojníci tlumočili panu Pattersonovi a vyznamenaným poklony, jež jim uložila paní Kathleen Seymourová. Ta paní se velice těšila na jejich návštěvu a jejím živým přáním bylo podržet je na Barbadosu co možná nejdéle, nebudou-li se příliš zdržovat na ostatních Antilách, kde jsou netrpělivě očekáváni.

Jménem svých druhů odpověděl Roger Hinsdale, který prosil důstojníky, aby projevili paní Kathleen Seymourové jejich vděčnost za to, co učinila pro Antilian School. Pak vše ukončil pan Horatio Patterson jednou z oněch bohatých a zároveň pohnutých řečí, jež byly jeho tajemstvím a do jejíhož konce vpletl nedopatřením u takového muže velmi vzácný verš z Horatia a verš z Virgila.

Důstojníci se rozloučili s kapitánem a cestujícími, kteří je potom doprovodili k žebřI'ku a vstoupili do svého člunu. Než se však odrazili, řekl poručík:

„Mám za to, kapitáne Paxtone, že Alert bude zítra na ostrově St. Thomas, protože mu tam chybí už asi jen padesát mil?...“

„Také si myslím,“ odpověděl Harry Markel.

„Potom vás ohlásíme depeší, jakmile dorazíme na Barbados...“ „Děkuji vám, pane, a prosím, abyste vyslovil mou úctu veliteli Essexu.“

Člun odrazil od lodi a ani ne za minutu urazil vzdálenost dělící jej od návěštní lodi.

Harry Markel a cestující pak pozdravili velitele, stojícího na můstku a tento pozdrav byl opětován.

Člun byl vytažen, zazněl ostrý hvizd a Essex se opět hnul plnou parou na jihozápad. Hodinu po té bylo vidět na obzoru jen kotouč jeho dýmu.

Pokud se týká Alerta , ten zamířil k ostrovu St. Thomas.

Tak byli Hany Markel a jeho spojenci upokojeni vzhledem k návštěvě z Essexu . Nikdo ani v Anglii ani na Antilách neměl ani tušení, že se jim podařilo uchýlit se na loď a že touto lodí je právě Alert ... Zdálo se tedy, že jim štěstí bude přát až do konce... Odváží se drze k tomuto souostroví, budou tam přijati s poctami, půjdou od ostrova k ostrovu, neobávajíce se už, že budou poznáni, dokončí tuto pouť poslední zastávkou na Barbadosu a pak se nevydají na zpáteční cestu do Evropy! ... Den po odplutí už Alert nebude Alertem !... Hany Markel už nebude kapitánem Paxtonem a nebude mít na lodi ani pana Pattersona, ani žádného z jeho mladých spolucestujících! ... Odvážný podnik bude mít úspěch a nadarmo bude policie piráty z Halifaxu hledat v Irsku!...

Tato poslední část plavby se odbyla za nejpříznivějších podmínek. Nádherná pohoda za stálých pasátních větrů umožňovala plout se vším plachtovím, dokonce i s vrcholovými plachtami.

Pan Horatio Patterson se rozhodně otuži1. Časem mu trochu prudší zakymácení nebo zhoupnutí způsobilo sotva malou nevolnost. Mohl dokonce zaujmout své místo u stolu a odložit třešňové jádro, které vytrvale držel v ústech.

„Máte pravdu, pane...“ opakoval mu Corty. „Proti mořské nemoci pomůže jen tohle...“

„Také si to myslím, příteli,“ odpovídal mentor, „a naštěstí jsem hojně zásoben těmito jádry, díky předvídavé paní Pattersonové.“

Tak skončil den. S jakou netrpělivostí čekali na vyplutí, s takovou netrpělivostí nyní čekali na připlutí. Už už by byli rádi vkročili na první z Antilských ostrovů.

Ostatně, když se blížili k souostroví, oživovaly moře četné lodi, parní i plachetní; jedny mířily do Mexického zálivu Floridskou Minou, jiné pluly z něho, směřujíce do různých přístavů staré pevniny. Jaká to byla radost pro tyto chlapce ohlašovat, potkávat je, vyměňovat pozdravy s vlajkami anglickými, americkými, francouzskými, španělskými, nejobvyklejšími v těchto končinách!

Před západem slunce plul Alert po sedmnácté rovnoběžce ve výšce St. Thomas, od něhož jej dělilo už jen asi dvacet mil. To znamenalo několikahodinovou plavbu.

Avšak ne bez důvodu se nechtěl Harry Markel v noci odvážit mezi řadu ostrůvků a úskalí, která vroubí hranice souostroví a na jeho rozkaz dal John Carpenter ubrat plachet. Lodní mistr dal svinout chocholíky, bramové plachty, šípovou plachtu na zadním stěžni a brigantinu a Alertovi zbyly obě plachty vrcholové, plachta přední a plachty příďové.

Noc nebyla nikterak přerušena. Vítr brzy utichl a následujícího dne vstalo slunce na velmi čistém obzoru.

K deváté hodině se ozval výkřik v ráhnoví hlavního stěžně.

Tony Renault tam opakoval zvučným a radostným hlasem: „Země vpravo vpředu... země, země!“

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.