XI. KAPITOLA Pány na lodi Takový byl obrat způsobený statečností a odvahou Willa Mitze. Nyní se zdálo, že naděje přeje těmto počestným lidem a neblahý osud že stíhá zločince. Poslední zločin, který je měl zbavit příští noci cestujících, nebudou moci provést.
Cožpak právě naopak nebyly zmařeny jejich záměry, což nebudou vydáni policii, jakmile Alert dorazí do některého přístavu Antil nebo Ameriky, nepodaří-li se jim zmocnit se lodi podruhé?...
Ale jak by se jim to podařilo?...
Ovšem, v místnosti pro mužstvo jich bylo uvězněno deset - deset statných mužů, proti nimž by Will Mitz a jeho druhové nemohli s úspěchem zápasit. Odstraní-li přepážku, dělící místnost od podpalubí, nemůže se jim podařit dostat se na palubu poklopy, poskytujícími přístup na ni?... Zajisté učiní všechno pro to, aby se opět dostali na svobodu... Will Mitz poděkoval nejdříve Bohu a prosil jej, aby je podržel pod svou ochranou. Mladíci spojili své modlitby s jeho. Jako věřící a zbožný člověk neměl ten bodrý námořník co činit s nevděčníky nebo nevěřícími a upřímný výlev vděčnosti mu vycházel z jejich srdcí.
Pokud se týkalo pana Horatia Pattersona, tomu pomohli vystoupit na palubu, aniž se probral ze svého bezvědomí. Měl za to, že se nachází ve zlém snu a odebral se do své kajuty. Pět minut na to tvrdě spal.
Světla přibývalo a slunce brzy vstalo zpoza hustých mraků, táhnoucích se od severovýchodu na jihozápad. Will Mitz by raději viděl obzor bez par. Obával se, aby se vítr neustálil z té strany nebo ze strany opačné, protože stav oblohy věštil známky silného větru, v nichž se jeho pud námořníka nemohl mýlit.
Všechno záleželo na tom, jestli zvítězí pasáty, které budou příznivé k plavbě Alerta na západ, k Antilám.
Avšak než vypluli, bylo nutné počkat, až vítr nabude ten či onen směr. Doposud byl přerývaný a nedovolil rozvinout plachty.
Moře se nezelenalo ani na východě, ani na západě. Vlnění, které tvořilo pouze převalování se vod, působilo na místě a loď se začala dost citelně houpat.
Nicméně bylo nutné, aby se plavba odbyla za co nejkratší dobu. Protože podpalubí a spižírna obsahovaly zásoby na několik týdnů, nemuseli se cestující obávat nedostatku potravy a vody.
Ovšem, jak zajistit potravu pro vězně, pokud Alerta zpozdí bezvětří nebo nepohoda?... V místnosti pro mužstvo zásoby nebyly... Hned od prvního dne měli Harry Markel a ostatní trpět hladem a žízní... Podávat jim jídlo a vodu poklopem - cožpak by to neznamenalo poskytnout jim přístup na palubu?...
Nuže, Will Mitz uvidí, jestli se plavba protáhne. Cožpak není možné, že za čtyřiadvacet nebo šestačtyřicet hodin urazí Alert devadesát mil, které ho dělí od Západní Indie?...
Jistá příhoda brzy uvedla na přetřes tuto otázku stravování vězňů.
Muselo být zajištěno, i kdyby plavba měla trvat několik týdnů.
Bylo asi sedm hodin, když Will Mitz prováděl přípravy k odplutí a byl z nich vyrušen výkřikem Louise Clodiona: „Pomóc!... Pomóc!...“ Will Mitz běžel k němu. Chlapec stál celou svojí váhou na poklopu, který se snažili zevnitř nadzvednout. Když rozbili přepážku, vnikli Harry Markel a ostatní do podpalubí a pokoušeli se dostat se ven velikým poklopem. A jistě by se jim to podařilo, kdyby je Louis Clodion nezadržel.
Ihned mu přišli na pomoc Will Mitz, Roger Hinsdale a Axel Wickbom. Poklop se jim podařilo vrátit do jeho veřejí a zajistit napříč železnými tyčemi, takže nebylo možné jej vypáčit. Stejné opatření provedli u poklopu na přídi, protože ten by také mohl poskytnout východ.
Will Mitz se vrátil k prvnímu poklopu a zvolal silným hlasem: „Poslouchejte mě, vy tam a dávejte pozor, co řeknu!“ Z místnosti pro mužstvo se neozvala žádná odpověď. „Harry Markele, obracíme se k tobě!“ Když to Harry Markel zaslechl, pochopil, že jeho totožnost byla zjištěna. Cestující se asi nějak dozvěděli o jeho záměrech.
Jedinou odpovědí pro Willa Mitze bylo strašlivé zaklení. Pokračoval tedy takto: „Harry Markele, nezapomeň a tvoji společníci ať to ví také..., jsme ozbrojeni... Prvnímu z vás, který se pokusí vyjít, roztříštím bez milosti lebku!“ Chlapci se ozbrojili lodními revolvery a od nynějška hodlali hlídat ve dne v noci, připraveni pohotově pálit na každého, kdo by se objevil v otvoru poklopu. Avšak jakkoliv už vězni neměli naději, že vyváznou, když byli nyní pány podpalubí, měli mít dostatek zásob, konzerv, sucharů, sudů piva, brandy a ginu. A protože se budou moci oddat všem výstřednostem opilství, bude je moci Harry Markel udržet?...
O úmyslech Willa Mitze si tito zločinci nemohli činit žádné iluze. Harry Markel věděl, že Alert se nachází sedmdesát až osmdesát mil od Antil. Nastanou-li větry, bude možné dorazit k některému ostrovu ani ne za dva dny. Mimo to potká Alert v těchto tak navštěvovaných končinách hodně lodí, s nimiž Will Mitz naváže kontakt Rozhodně tedy mohou piráti z Halifaxu a uprchlíci z queenstownského žaláře očekávat jen trest za své zločiny buď na palubě jiné lodi nebo v některém z antilských přístavů.
Harry Markel tedy musel pochopit, že mu nezbývá žádná naděje na záchranu... Nebude moci osvobodit své kumpány a stát se podruhé pánem na lodi... Protože poklopy a místnost pro mužstvo byly pevně uzavřeny, nebylo jiné spojení mezi palubou a podlodím. Že by prorazili trup lodi nad čarou ponoru, udeřili na pevné plátoví a silnou kostru - bylo to možné provést bez nástrojů?... A potom, jak by se ta práce dala provést, aniž by vzbudila pozornost... Nadarmo by se zajatci pokoušeli vniknout do přední části lodi, kdyby zničili přepážku do spižírny, kam se chodilo poklopem vedle vrchní paluby. Ostatně kdyby cestující měli použít jen zásoby této spižírny, vystačili by jim na osm až deset dní právě jako sladká voda, která byla v sudech na palubě. Nuže, i za středně silného větru mohl dorazit Alert dříve než za osmačtyřicet hodin k některému ostrovu souostroví.
Ale počasí se neustalovalo a pokud mohla cizí loď plout na západ, tak proto, že se nacházela severněji, tam, kde pasáty zavanuly opět hned za úsvitu.
Vyčkávajíce na vítr, ať si zavane odkudkoliv, a zatím co Hubert Perkins a Axel Wickborn střežili poklop na přídi, obklopili ostatní Willa Mitze, aby pohotově vykonali rozkazy, které vydá.
Will Mitz řekl: „Musíme se snažit o to, abychom za co nejkratší dobu dorazili na Antily.“ „A tam,“ podotkl Tony Renault, „vydáme zločince policii.“ „Mysleme především na sebe,“ poznamenal velmi praktický Roger Hinsdale. „A kdy by tam mohl Alert dorazit?“ zeptal se Magnus Anders. „Zítra odpoledne, pokud budeme mít příznivé počasí,“ prohlásil Will Mitz.
„Myslíte, že vítr zavane odtamtud?“ otázal se Hubert Perkins a ukázal na východ: „Doufám v to a musí vydržet šestatřicet hodin... Za tohoto neklidného počasí se na nic nelze spolehnout...“ „A kterým směrem se vydáme?...“ pokračoval Louis Clodion. „Přímo na západ.“ „A jste si jistý, že dorazíme na Antily?...“ zeptal se John Howard. „Ano,“ odpověděl Will Mitz. „Souostroví zaujímá od Antiguy po Tobago rozlohu čtyři sta mil a na kterémkoliv ostrově budeme v bezpečí... „Zajisté,“ prohlásil Roger Hinsdale, „ať už to bude ostrov francouzský, anglický, dánský nebo holandský a i kdybychom se odchýlili od cesty vlivem nepříznivých větrů, kdybychom se dostali do Guayany, nebo do některého přístavu Spojených států...“ „Eh, hrome,“ ozval se Tony Renault, „učiníme dobře, když přistaneme u té či oné z obou Amerik mezi Hoornovým mysem a Novou Anglií...“ „Opravdu, pane Tony,“ řekl Will Mitz. „Je však nezbytné, aby Alert nezůstal postižen bezvětřím v těchto místech!... Kéž nastane vítr a kéž dopřeje Bůh, aby nám byl příznivý!“ A nestačilo jen, aby byl příznivý vítr - stejně nutné bylo, aby nebyl příliš prudký. Pro Willa Mitze bylo těžkou zkouškou pracovat s mužstvem z chlapců, kteří neměli žádnou praxi a znali jen to málo, co pochytili za plavby z Evropy na Antily. A co bude dělat Will Mitz, když bude pracovat rychle, otáčet loď po větru, bude-li nutné běhat po okřídlí, upevňovat lana, ohrozí-li stěžňoví nějaký uragán?... Jak čelit všem možnostem, které se mohou seběhnout v končinách, tak často navštěvovaných cyklony a bouřemi?
A možná, že Harry Markel spoléhal na nesnáze, v nichž se Will Mitz ocitne; přece to jenom byl pouze lodník, sice inteligentní a energický, ale neschopný s jistotou stanovit svoji přesnou polohu! Nastanou-li kritické okolnosti, zaženou-li Alerta na širé moře západní větry, ohrozí-li jej bouře zničením, ocitne-li se na okraji záhuby, cožpak nebude Will Mitz nucen uchýlit se k Harrymu Markelovi a jeho kumpánům, a pak... Tohle nikdy! Will Mitz vystačí s pomocí mladých cestujících ke všemu... Z plachtoví nechá jen plachty snadno ovladatelné, i kdyby se Alertova plavba měla protáhnout!... Ne, spíše zahynou, než aby požádali o pomoc tyto darebáky, než aby opět upadli do jejich rukou!
Ostatně tak daleko ještě nebyli a co si Will Mitz celkem přál?... Šestatřicet, nanejvýš osmatřicet hodin středně silného východního větru, klidného moře... Což znamenalo očekávat to od těchto končin, kde obyčejně vládnou pasáty?...
Bylo téměř osm hodin. Hlídali poklopy a slyšeli mužstvo přecházet v podpalubí, hněvivě vykřikovat a nadávat - vše bylo doprovázeno nejohavnějšími kletbami. Ale nebylo se čeho obávat od těch mužů, protože byli bezmocní.
Potom Tony Renault navrhl, aby posnídali. Po únavě a vzrušení tuto noc se začínal projevovat hlad. Snídani vzali ze zásob ve spižírně: suchary, konzervy a vejce, které chlapec uvařil na sporáku v kuchyni, jejíž nádobí mu bylo k dispozici. Ve spižírně byla také whisky a gin, které míchali se sladkou vodou ze sudů a tato první snídaně vydatně posilnila celou malou posádku.
Zúčastnil se jí i pan Patterson. Ovšem, jakkoliv byl obyčejně hovorný, tentokrát splynulo z jeho rtů sotva několik slov. Uvědomil si situaci, pochopil její vážnost a nebezpečí moře se mu nyní jevilo ve vší své hrůze.
Kolem půl deváté se zdálo, že se na východě ustálil vítr. Na povrchu moře se objevilo několik rýh a dvě míle vlevo od lodi se třpytila bílá pěna. Ostatně nesmírná vodní pláň zůstávala pustá. Až po nejzazší hranici obzoru nebylo vidět ani jedinou loď.
Will Mitz se rozhodl odplout. Neměl v úmyslu použít vrchní bramové plachty a vrcholíky, které by bylo nutné svinout, kdyby se náhle změnil směr větru. Veliká a malá plachta košová, plachta přední, brigantina a plachty příďové postačí, aby se udrželi na správné cestě. Nuže, protože tyto plachty byly na svých ráhnech, zbývalo jen nařídit je a upevnit a Alert se mohl vydat na západ.
Will Mitz svolal chlapce. Vysvětlil jim, co se od nich očekává a každému vykázal jeho místo. Následován Tonym Renaultem a Magnusem Andersem, kteří byli obratnější než jejich druhové, vystoupil do koše, když předtím ukázal Louisi Clodionovi, jak se má držet kormidlo.
„Půjde to... půjde to!“ opakoval Tony Renault s důvěrou tak přirozenou v jeho věku a opravdu se cítil schopen vykonávat největší věci.
„Doufám v to s pomocí Boží,“ řekl Will Mitz.
Za čtvrt hodiny měl trojstěžník plachty rozvinuty, lehce se naklonil a rozjel se, zanechávaje za sebou dlouhou bílou brázdu.
Až do jedné hodiny vál vítr poměrně slabě, ne však bez poryvů, které ve Willovi Mitzovi vyvolávaly jistý nepokoj. A pak se na západě kupily veliké mraky s ostrými okraji vodnatého vzezření; to bylo známkou bouřlivého stavu ovzduší... „Co si myslíte o počasí, Wille?...“ zeptal se Roger Hinsdale. „Není takové, jak bych si přál!... Cítím před námi bouři nebo aspoň vichřici...“ „A když zavane z příznivé strany?...“ „Co chcete,“ odvětil Will Mitz, „bude nutné vzít jej tak, jak bude... Budeme lavírovat, vyčkávat návratu pasátů a nebude-li moře příliš neklidné, vyvázneme... Hlavní je dostat se na dohled země a stane-li se to za tři dny místo za dva, hlavu si neutrhneme... Pět nebo šest mil od Antil potkáme lodivody, kteří přijdou na loď a několik hodin po té bude Alert v přístavu.“ Avšak, jak předvídal Will Mitz, nezachoval vítr směr od východu. Odpoledne byl Alert velmi zmítán protivnými vlnami od západu a větrem, který se definitivně ustálil na té straně.
Bylo tedy nutné lavírovat, aby nebyli zahnáni na širé moře. Tato práce byla vykonána dost snadno, aniž bylo zapotřebí měnit lanoví. Tony Renault se postavil ke kormidlu a držel je. Will Mitz a ostatní utáhli ramena ráhen, cípová lana přední plachty, plachty košové, brigantiny a plachet příďových. Alert , obrácený na severovýchod, nakloněný napravo, plul rychle tím směrem.
Nebylo pochyb, že v podpalubí, kde byli uvězněni, poznali Harry Markel a jeho kumpáni, že se loď, protože vane protivný vítr, vzdaluje od Antil. Nuže, toto zpoždění jim mohlo být jedině na prospěch.
K šesté hodině večer usoudil Will Mitz, že Alert vystoupil dost daleko na severovýchod a, aby lépe využil proudů, rozhodl se lavírovat na jihozápad.
Ze všech prací to byla ta, které se nejvíce obával. Otočit se ve větru byl manévr, který vyžadoval velikou přesnost pohybů při otáčení ráhen. Ovšem Alert se mohl otočit po větru; ale to by trvalo déle, nemluvě o nebezpečí, že bude napaden nějakým zlým poryvem vln. Naštěstí nebylo vlnobití velké. Byla změněna poloha brigantiny s kormidlem vespod, pak byla vhodně uvolněna cípová lana, a přední plachta a brigantina dostaly vítr z pravé strany. Po krátkém váhání plachty svinuli a loď se dala na jihozápad.
„Dobře, dobře.. mladí pánové!...“ zvolal Will Mitz, když byla práce skončena. „Pracovali jste jako opravdoví lodníci...“ „Podle rozkazů dobrého kapitána,“ odpověděl Louis Clodion jménem všech svých druhů. A jestliže si v podpalubí nebo v místnosti pro mužstvo Harry Markel, John Carpenter a ostatní uvědomili, že se Alert dal jiným směrem, lze si snadno představit, jakému výbuchu vzteku propadli!
Oběd, odbytý stejně rychle jako snídaně, doplnilo několik šálků čaje, který uvařil Tony Renault.
Potom se vrátil pan Patterson bez otálení do své kajuty, neboť nemohl být nijak prospěšný.
Will Mitz pak začal přidělovat noční hlídky Louisi Clodionovi a jeho druhům.
Bylo ustanoveno, že pět z nich zůstane na palubě, zatímco čtyři ostatní si poněkud odpočinou. Budou se střídat po čtyřech hodinách a bude-li nutné provést s lodí obrat, než nastane den, přijdou všichni pomoci při práci.
Ostatně za hlídky budou střežit poklopy, aby předešli všem překvapením.
Když byly věci takto uspořádány, odebrali se Roger Hinsdale, Niels Harboe, Albert Leuwen a Louis Clodion do salonu a vrhli se, úplně oblečeni, na své postele. Magnus Anders u kormidla dbal na pokyny, které mu udělil Will Mitz. Tony Renault a Hubert Perkins zaujali místa na přídi. Axel Wickbom a John Howard zůstali u paty hlavního stěžně.
Will Mitz přecházel, oči měl všude, uvolňoval nebo napínal cípová lana, jak to potřeboval vítr, chápal se kormidla, když bylo nutné ujmout se ho pevnou a zkušenou rukou - byl zkrátka podle potřeby kapitánem, lodním mistrem, košovým hlídačem, kormidelníkem, lodníkem.
Hlídky se střídaly, jak bylo stanoveno. Ti, kteří spali několik hodin, vystřídali své druhy na přídi a zádi.
Co se týkalo Willa Mitze, ten chtěl zůstat na nohou až do rána.
Po noci bez příhod, když se rozptýlila hrozící bouře, vál vítr stále mírně. Nebylo tedy třeba ubírat plachet - což by ve tmě byla obtížná práce. Pokud se týká toho, co se dělo v místnosti pro mužstvo a v podpalubí, ani Harry Markel ani jeho kumpáni neučinili pokus, aby se opět zmocnili lodi. Věděli, že by se jim ten pokus ani v noci nezdařil. Občas zazněly pod poklopy výkřiky vzteku a hulákání opilců, které nakonec ustalo.
Za úsvitu pokračoval Alert v plavbě na západ. Pokud se týká vzdálenosti, která ho dělila ještě od Antil, o kolik mil se asi zmenšila?... Sotva o deset nebo dvanáct!...
