image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, XI. KAPITOLA Atlantickým oceánem

XI. KAPITOLA

Atlantickým oceánem

Pokračovali v plavbě za velmi příznivých okolností a dokonce zjistili, že stav pana Horatia Pattersona se nehorší, nýbrž naopak. Je zbytečné podotýkat, že se vzdal úmyslu držet v ruce citron. Tření kolodiem, které prováděl Wagah, mělo zřejmě jistý účinek. Mentorovo srdce začalo opět nabývat rytmus, jako pravidelně šly hodiny v hospodářském úřadě Antilian School.

Občas se přehnal poryv větru a prudce otřásl Alertem . Loď jej snášela bez obtíží. Ostatně mužstvo pracovalo pod velením Harryho Markela tak zručně, že se tomu mladí cestující až divili - zvláště Tony Renault a Magnus Anders. Pomáhali svinovat plachty, uvolňovat ráhna, napínat lana - tato práce usnadňovala rozvinutí dvojitých košových plachet. Ačkoliv zde pan Patterson nebyl, aby je pobízel k opatrnosti, byl klidný, protože věděl, že John Carpenter bdí nad těmito mladými lodníky, s otcovskou starostlivostí... a to právem.

Mimo to nepřešly poruchy v ovzduší až v bouři. Vítr vál z východu a Alert plul rychle.

Mezi jinými zábavami, které jim poskytovala tato plavba Atlantickým oceánem, se stipendisté vášnivě a s nemalým úspěchem oddávali rozkoši rybolovu. Dlouhé udice, které házeli do moře a jimž věnovali onu zvláštní pozornost, která charakterizuje žáky tohoto velikého umění, jim přinášely ryby všech druhů. Chladný Albert Leuwen a trpělivý Hubert Perkins jevili nejvíce talentu a vyvíjeli při tomto sportu nejvíce horlivosti. Jídelní lístek tím byl příjemně zpestřen a na mořských rybách - jeseterech, treskách a tuňácích - si pochutnávalo celé mužstvo.

Panu Pattersonovi by jistě způsobilo velikou radost účastnit se těchto rybolovů, ale pokud opustil svoji kajutu, činil tak dosud pouze proto, aby se nadýchal čerstvého vzduchu z prostoru. Jistě by ho hodně zajímalo pozorovat skotačení sviňuch a delfínů, kteří sebou mrskali a potápěli se po stranách Alerta , poslouchali výkřiky mladých cestujících, podivujících se závratným skokům a kozelcům těchto „klaunů oceánu“.

„Tamhle ty dva by bylo možné chytit v letu!...“ prohlásil jeden. „A tihle by bezmála narazili o kýl!“ zvolal jiný.

Tato svižná a čilá zvířata se občas potkávala v hejnech po patnácti až dvaceti, brzy vpředu, brzy v brázdě za lodí. A pohybovala se rychleji než loď, objevila se zde a v okamžiku tam, proplouvaje pod kýlem; předváděla skoky vysoké tři až čtyři stopy, padala, opisujíce půvabné křivky, a oči je mohly postřehnout až v hlubinách těchto zelenavých vod, tak jasných a průhledných.

Několikrát se na žádost cestujících pokusili John Carpenter a Corty zmocnit některé z těchto sviň uch - zasáhnout je harpunou. Nepodařilo se jim to - tak hbité byly tyto ryby.

Jiné to bylo s obrovskými žraloky, kteří navštěvují tyto končiny Atlantického oceánu. Jejich žravost je tak veliká, že se vrhají na všechny předměty spadlé do moře, klobouky, láhve, kousky dřeva. Pro jejich strašlivé žaludky je všechny jedlé a to, co nestráví, podrží v sobě.

7. července byl polapen žralok, který byl dlouhý nejméně dvanáct stop. Když polkl hák, obalený kusem masa, zmítal se tak prudce, že mužstvu dalo velikou práci vytáhnout ho na palubu. Louis Clodion a jeho druhové byli zde, pozorujíce s jistou hrůzou obrovskou obludu a John Carpenter je varoval, aby se chránili příliš se přiblížit, neboť rány jeho ocasem by asi byly strašné.

Žraloka ihned napadli sekerou a ten se ještě s otevřeným žaludkem pokoušel vyprostit obrovskými skoky.

Pan Horatio Patterson nemohl být přítomen tomuto zajímavému lovu. Byla to škoda, neboť by o něm mohl pečlivě vypravovat ve svém cestovním zápisníku a byl by bezpochyby dal za pravdu přírodovědci Roquerfortovi, který francouzské pojmenování žraloka requin odvozuje z latinského requiem.

Tak plynuly dny a nikomu nepřipadaly jednotvárné. Každou chvíli - to byla nová zábava - křižovala kolem ráhen hejna mořských ptáků. Některé střelili Roger Hinsdale a Louis Clodion, kteří velmi obratně používali lodní karabiny.

Je nutné poznamenat, že na výslovný rozkaz Harryho Markela nepřišli jeho kumpáni do žádného styku s cestujícími Alerta . Jenom lodní mistr, Corty a Wagah, pověřený službou v salonu, byli vyjmuti z této zdrženlivosti. I Harry Markel zůstával stále chladným mužem, málo sdílným, tak jak se projevil hned první den.

Dost často se trojstěžník míjel na dohled s plachetnicemi a parníky, ale v příliš velké vzdálenosti, než aby se s nimi dalo hovořit. Ostatně - což asi chlapcům uniklo - se Harry Markel snažil spíš se vzdálit od spatřených lodí a když se některá z nich, plující opačným směrem, blížila, učinil obrat o jednu nebo dvě čtvrti, aby se od ní vzdálil.

Avšak osmnáctý den ke třetí hodině odpoledne dohonil Alerta velkou rychlostí plující parník, který mířil na jihozápad tedy stejným směrem.

Tento americký parník, Portland ze San Diega, se vracel z Evropy do Kalifornie Magellanovou úžinou.

Když byly obě lodi už jen na uzel od sebe, vyměnili si jejich kapitáni obvyklé otázky:

„Na lodi je všechno v pořádku?...“

„Všechno v pořádku.“

„Nic nového od odplutí?“

„Nic nového.“

„Plujete? ...“

„Na Antily... A vy?“

„Do San Diega.“

„Tedy šťastnou cestu!“

„Šťastnou cestu!“

Portland prve zmírnil svou rychlost a nyní se opět rozjel plnou parou a oči cestujících mohly dlouho sledovat jeho dým, který konečně zmizel za obzorem.

Po čtrnáctidenní plavbě se snažili Tony Renault a Magnus Anders najít na mapě první zemi, která bude ohlášena lodními hlídkami.

Podle směru cesty mělo touto zemí být Bermudské souostroví.

Toto souostroví, ležící na čtyřiašedesátém stupni východní délky a jedenatřicátém stupni severní šířky, náleželo Anglii. Leží na cestě, kterou se ubírají lodi z Evropy do Mexického zálivu, a obsahuje nejméně čtyři sta ostrovů a ostrůvků, z nichž hlavní jsou Bermuda, St. George, Cooper, Somerset. Mají četná přístaviště a lodi tam najdou všechno, co potřebují buď k opravě nebo k doplnění zásob. Je to veliká výhoda pro tyto končiny, často napadané nejstrašlivějšími větry Atlantického oceánu.

Alert byl od nich 19. července ještě asi šedesát mil, když lodní dalekohledy začaly pozorovat obzor na západě. Nicméně pro nezvyklé oči bylo snadné zaměnit výšiny za mračna na hranici oblohy a moře.

Avšak Bermudy mohly být spatřeny už dopoledne - což poznamenal John Carpenter Tonymu Renaultovi a Magnusovi Andersovi, nejnetrpělivějším z hloučku.

„Tamhle..., hleďte...“ řekl, „vpředu vpravo...“

„Rozeznáváte vrcholky hor?...“ otázal se Magnus Anders. „Ano, mladý pane... Tyčí se až nad mraky a brzy je uvidíme.“

Vskutku, před západem slunce se objevily dost zřetelně na západě tmavé spousty a následující den míjel Alert ostrov St. David, nejvýchodnější z celého souostroví.

Ostatně bylo nutno čelit prudkým poryvům větru. Vichřice, promísené blesky vanoucími z jihovýchodu, nutily Alerta lavírovat. Celý den a následující noc bylo moře rozbouřené. S rozvinutými košovými plachtami musel trojstěžník plout opačným směrem; nebyl by se bez nebezpečí mohl vystavit vlnám, které by jej úplně zaplavily.

Snad by byl Harry Markel jednal jako opatrný a moudrý námořník, kdyby hledal útočiště v některém přístavu souostroví a to zvláště na St. George. Ale je pochopitelné, že spíš vystavil svou loď nebezpečí, než aby se uchýlil do některé anglické osady, kde mohli znát kapitána Paxtona. Zůstal tedy na širém moři, s neobyčejnou zručností manévroval a Alert utrpěl jen bezvýznamná poškození, roztržení několika plachet a jeden poryv moře by bezmála odnesl člun na pravém boku.

Pan Patterson snášel těchto šedesát hodin nepohody lépe, než se dalo očekávat, mnozí z jeho mladých svěřenců sice neprodělali všechny fáze strašlivé nemoci, jejíž byl obětí, nicméně však zakoušeli dost: John Howard, Niels Harboe, Albert Leuwen. Ale Louis Clodion, Roger Hinsdale, Hubert Perkins a Axel Wickborn odolali a mohli se obdivovat ve vší jeho nádherné hrůze tomuto zápasu rozpoutaných živlů za dvoudenní bouře.

Pokud se týká Tonyho Renaulta a Magnuse Anderse, ti měli rozhodně námořnické srdce, které postrádal pan Patterson.

Průběhem této bouře byl Alert stržen asi sto mil od své cesty. Odtud vzniklo zpoždění, které se nedalo úplně nahradit, i když loď dorazila bez dalších příhod do nových končin, kde vládnou pasátní větry, vanoucí od východu na západ. Bohužel Harry Markel nenašel pravidelné větry, které byly příznivé jeho odplutí z Queenstownu. Mezi Bermudami a americkou pevninou bylo počasí neobyčejně proměnlivé: chví1i bezvětří a trojstěžník neurazil ani mI1i za hodinu, občas poryvy větru, jež nutily mužstvo svinout horní plachty a utáhnout lana košových plachet a přední plachty.

Už nyní bylo tedy jisté, že cestující vystoupí na St. Thomas s několikadenním opožděním. Odtud plynul zcela oprávněný nepokoj o osud Alerta. Kabelogramy oznámily asi na Barbados odplutí kapitána Paxtona, kdy vyplula loď z Yorské zátoky. Uplynulo více než dvacet dní a ještě o něm nebyly žádné zprávy.

Ovšem Harry Markel a jeho kumpáni se nestarali o tyto úzkosti. Jimi zmítala netrpělivost - netrpělivost, jen aby už byl konec této cesty po Antilách, aby se už neměli čeho obávat, až zamíří k mysu Dobré naděje.

Ráno 20. července přeplul trojstěžník obratník Raka naproti Bahamského průlivu, jímž se vlévají do oceánu, procházejíce Floridskou úžinou, vody Mexického zálivu.

Kdyby Alert musel cestou překročit rovník, nebyl by Roger Hinsdale a jeho druhové zapomněli uspořádat slavnostní křest. Velice rádi by se podrobili požadavkům tohoto tradičního obřadu a vykoupili by se z křestu spropitným. Avšak rovník probíhá o třiadvacet stupňů jižněji a nebylo by namístě oslavovat přechod třiadvacáté rovnoběžky.

Je samozřejmé, že pan Horatio Patterson, kdyby se uzdravil, by byl s největší roztomilostí přijímal poklony dobráka Obratníka a jeho maškarního průvodu. Byl by to beze vší pochyby učinil s úplnou blahovolností a veškerou důstojností, která slušela hospodáři Antilian School.

Avšak třebaže se obřad nekonal, na žádost mladých cestujících dal Harry Markel mužstvu rozdat dvojnásobnou porci.

Měření, prováděné toho dne, kladlo Alerta dvě stě padesát mil od nejbližšího z Antilských ostrovů na severovýchodě souostroví. Možná, že by se loď poněkud opozdila, kdyby v ústí Bahamského průlivu našla onen teplý proud, který se šíří až do končin severní Evropy; je to jakási řeka v oceánu, jejíž vody nesplývají s vodami Atlantického oceánu. Ostatně by mu posloužily pasátní větry, pravidelně v těchto končinách vanoucí a do tří dnů dozajista ohlásí hlídka výšiny ostrova St. Thomas, kde se odbude první zastávka.

A nyní tou měrou, jak se blížili k Antilám, se mužstvo nemohlo ubránit vážným obavám, přemýšlejíc o této návštěvě souostroví, která potrvá několik týdnů a není pro ně bez nebezpečí.

John Carpenter a Corty spolu často o tomto tématu hovořili. Znamenalo to vskutku hrát odvážnou hru, vmísí-li se do toho smůla. Ovšem byla zde naděje na obnos sedmi tisíc liber a ten už stál za to, aby se vydali do jistého nebezpečí... Ale co potom jestliže, když chtějí všechno, ztratí všechno - dokonce i život?... Budou-li piráti z Halifaxu , uprchlíci z Queenstownu poznáni, upadnou do rukou spravedlnosti?... A opakovaně, že mají ještě kdy vyhnout se nebezpečí... Příští noc by mohli přepadnout cestující, důvěřivé a nezpůsobilé k obraně, a hodit je do moře... Pak by se Alert obrátil opačným směrem.

Ovšem na všechny tyto důvody, na všechny tyto obavy, které projevovali jeho kumpáni, odpovídal Harry Markel pouze:

„Důvěřujte mně!...“

Takovou sebedůvěrou, opírající se o takovou odvahu, je nakonec získal a říkali:

„Dobrá!... Nechme toho!...“

25. července byly Antily vzdáleny už jen asi šedesát mil na západojihozápad. Při ostrém větru, který jej hnal, nebylo pochyb, že Alert dorazí na dohled k výšinám ostrova St. Thomas ještě před západem slunce.

Proto Tony Renault a Magnus Anders trávili toto odpoledne jeden na ráhnech hlavního stěžně a druhý na ráhnech předního stěžně a šlo o to, který z nich první zvolá:

„Země!... Země!“



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

XI. KAPITOLA

Atlantickým oceánem

 

Pokračovali v plavbě za velmi příznivých okolností a dokonce zjistili, že stav pana Horatia Pattersona se nehorší, nýbrž naopak. Je zbytečné podotýkat, že se vzdal úmyslu držet v ruce citron. Tření kolodiem, které prováděl Wagah, mělo zřejmě jistý účinek. Mentorovo srdce začalo opět nabývat rytmus, jako pravidelně šly hodiny v hospodářském úřadě Antilian School.

Občas se přehnal poryv větru a prudce otřásl Alertem . Loď jej snášela bez obtíží. Ostatně mužstvo pracovalo pod velením Harryho Markela tak zručně, že se tomu mladí cestující až divili - zvláště Tony Renault a Magnus Anders. Pomáhali svinovat plachty, uvolňovat ráhna, napínat lana - tato práce usnadňovala rozvinutí dvojitých košových plachet. Ačkoliv zde pan Patterson nebyl, aby je pobízel k opatrnosti, byl klidný, protože věděl, že John Carpenter bdí nad těmito mladými lodníky, s otcovskou starostlivostí... a to právem.

Mimo to nepřešly poruchy v ovzduší až v bouři. Vítr vál z východu a Alert   plul rychle.

Mezi jinými zábavami, které jim poskytovala tato plavba Atlantickým oceánem, se stipendisté vášnivě a s nemalým úspěchem oddávali rozkoši rybolovu. Dlouhé udice, které házeli do moře a jimž věnovali onu zvláštní pozornost, která charakterizuje žáky tohoto velikého umění, jim přinášely ryby všech druhů. Chladný Albert Leuwen a trpělivý Hubert Perkins jevili nejvíce talentu a vyvíjeli při tomto sportu nejvíce horlivosti. Jídelní lístek tím byl příjemně zpestřen a na mořských rybách - jeseterech, treskách a tuňácích - si pochutnávalo celé mužstvo.

Panu Pattersonovi by jistě způsobilo velikou radost účastnit se těchto rybolovů, ale pokud opustil svoji kajutu, činil tak dosud pouze proto, aby se nadýchal čerstvého vzduchu z prostoru. Jistě by ho hodně zajímalo pozorovat skotačení sviňuch a delfínů, kteří sebou mrskali a potápěli se po stranách Alerta , poslouchali výkřiky mladých cestujících, podivujících se závratným skokům a kozelcům těchto „klaunů oceánu“.

„Tamhle ty dva by bylo možné chytit v letu!...“ prohlásil jeden. „A tihle by bezmála narazili o kýl!“ zvolal jiný.

Tato svižná a čilá zvířata se občas potkávala v hejnech po patnácti až dvaceti, brzy vpředu, brzy v brázdě za lodí. A pohybovala se rychleji než loď, objevila se zde a v okamžiku tam, proplouvaje pod kýlem; předváděla skoky vysoké tři až čtyři stopy, padala, opisujíce půvabné křivky, a oči je mohly postřehnout až v hlubinách těchto zelenavých vod, tak jasných a průhledných.

Několikrát se na žádost cestujících pokusili John Carpenter a Corty zmocnit některé z těchto sviň uch - zasáhnout je harpunou. Nepodařilo se jim to - tak hbité byly tyto ryby.

Jiné to bylo s obrovskými žraloky, kteří navštěvují tyto končiny Atlantického oceánu. Jejich žravost je tak veliká, že se vrhají na všechny předměty spadlé do moře, klobouky, láhve, kousky dřeva. Pro jejich strašlivé žaludky je všechny jedlé a to, co nestráví, podrží v sobě.

7. července byl polapen žralok, který byl dlouhý nejméně dvanáct stop. Když polkl hák, obalený kusem masa, zmítal se tak prudce, že mužstvu dalo velikou práci vytáhnout ho na palubu. Louis Clodion a jeho druhové byli zde, pozorujíce s jistou hrůzou obrovskou obludu a John Carpenter je varoval, aby se chránili příliš se přiblížit, neboť rány jeho ocasem by asi byly strašné.

Žraloka ihned napadli sekerou a ten se ještě s otevřeným žaludkem pokoušel vyprostit obrovskými skoky.

Pan Horatio Patterson nemohl být přítomen tomuto zajímavému lovu. Byla to škoda, neboť by o něm mohl pečlivě vypravovat ve svém cestovním zápisníku a byl by bezpochyby dal za pravdu přírodovědci Roquerfortovi, který francouzské pojmenování žraloka requin odvozuje z latinského requiem.

Tak plynuly dny a nikomu nepřipadaly jednotvárné. Každou chvíli - to byla nová zábava - křižovala kolem ráhen hejna mořských ptáků. Některé střelili Roger Hinsdale a Louis Clodion, kteří velmi obratně používali lodní karabiny.

Je nutné poznamenat, že na výslovný rozkaz Harryho Markela nepřišli jeho kumpáni do žádného styku s cestujícími Alerta . Jenom lodní mistr, Corty a Wagah, pověřený službou v salonu, byli vyjmuti z této zdrženlivosti. I Harry Markel zůstával stále chladným mužem, málo sdílným, tak jak se projevil hned první den.

Dost často se trojstěžník míjel na dohled s plachetnicemi a parníky, ale v příliš velké vzdálenosti, než aby se s nimi dalo hovořit. Ostatně - což asi chlapcům uniklo - se Harry Markel snažil spíš se vzdálit od spatřených lodí a když se některá z nich, plující opačným směrem, blížila, učinil obrat o jednu nebo dvě čtvrti, aby se od ní vzdálil.

Avšak osmnáctý den ke třetí hodině odpoledne dohonil Alerta velkou rychlostí plující parník, který mířil na jihozápad tedy stejným směrem.

Tento americký parník, Portland ze San Diega, se vracel z Evropy do Kalifornie Magellanovou úžinou.

Když byly obě lodi už jen na uzel od sebe, vyměnili si jejich kapitáni obvyklé otázky:

„Na lodi je všechno v pořádku?...“

„Všechno v pořádku.“

„Nic nového od odplutí?“

„Nic nového.“

„Plujete? ...“

„Na Antily... A vy?“

„Do San Diega.“

„Tedy šťastnou cestu!“

„Šťastnou cestu!“   

Portland prve zmírnil svou rychlost a nyní se opět rozjel plnou parou a oči cestujících mohly dlouho sledovat jeho dým, který konečně zmizel za obzorem.

Po čtrnáctidenní plavbě se snažili Tony Renault a Magnus Anders najít na mapě první zemi, která bude ohlášena lodními hlídkami.

Podle směru cesty mělo touto zemí být Bermudské souostroví.

Toto souostroví, ležící na čtyřiašedesátém stupni východní délky a jedenatřicátém stupni severní šířky, náleželo Anglii. Leží na cestě, kterou se ubírají lodi z Evropy do Mexického zálivu, a obsahuje nejméně čtyři sta ostrovů a ostrůvků, z nichž hlavní jsou Bermuda, St. George, Cooper, Somerset. Mají četná přístaviště a lodi tam najdou všechno, co potřebují buď k opravě nebo k doplnění zásob. Je to veliká výhoda pro tyto končiny, často napadané nejstrašlivějšími větry Atlantického oceánu.

Alert byl od nich 19. července ještě asi šedesát mil, když lodní dalekohledy začaly pozorovat obzor na západě. Nicméně pro nezvyklé oči bylo snadné zaměnit výšiny za mračna na hranici oblohy a moře.

Avšak Bermudy mohly být spatřeny už dopoledne - což poznamenal John Carpenter Tonymu Renaultovi a Magnusovi Andersovi, nejnetrpělivějším z hloučku.

„Tamhle..., hleďte...“ řekl, „vpředu vpravo...“

„Rozeznáváte vrcholky hor?...“ otázal se Magnus Anders. „Ano, mladý pane... Tyčí se až nad mraky a brzy je uvidíme.“

Vskutku, před západem slunce se objevily dost zřetelně na západě tmavé spousty a následující den míjel Alert ostrov St. David, nejvýchodnější z celého souostroví.

Ostatně bylo nutno čelit prudkým poryvům větru. Vichřice, promísené blesky vanoucími z jihovýchodu, nutily Alerta lavírovat. Celý den a následující noc bylo moře rozbouřené. S rozvinutými košovými plachtami musel trojstěžník plout opačným směrem; nebyl by se bez nebezpečí mohl vystavit vlnám, které by jej úplně zaplavily.

Snad by byl Harry Markel jednal jako opatrný a moudrý námořník, kdyby hledal útočiště v některém přístavu souostroví a to zvláště na St. George. Ale je pochopitelné, že spíš vystavil svou loď nebezpečí, než aby se uchýlil do některé anglické osady, kde mohli znát kapitána Paxtona. Zůstal tedy na širém moři, s neobyčejnou zručností manévroval a Alert utrpěl jen bezvýznamná poškození, roztržení několika plachet a jeden poryv moře by bezmála odnesl člun na pravém boku.

Pan Patterson snášel těchto šedesát hodin nepohody lépe, než se dalo očekávat, mnozí z jeho mladých svěřenců sice neprodělali všechny fáze strašlivé nemoci, jejíž byl obětí, nicméně však zakoušeli dost: John Howard, Niels Harboe, Albert Leuwen. Ale Louis Clodion, Roger Hinsdale, Hubert Perkins a Axel Wickborn odolali a mohli se obdivovat ve vší jeho nádherné hrůze tomuto zápasu rozpoutaných živlů za dvoudenní bouře.

Pokud se týká Tonyho Renaulta a Magnuse Anderse, ti měli rozhodně námořnické srdce, které postrádal pan Patterson.

Průběhem této bouře byl Alert stržen asi sto mil od své cesty. Odtud vzniklo zpoždění, které se nedalo úplně nahradit, i když loď dorazila bez dalších příhod do nových končin, kde vládnou pasátní větry, vanoucí od východu na západ. Bohužel Harry Markel nenašel pravidelné větry, které byly příznivé jeho odplutí z Queenstownu. Mezi Bermudami a americkou pevninou bylo počasí neobyčejně proměnlivé: chví1i bezvětří a trojstěžník neurazil ani mI1i za hodinu, občas poryvy větru, jež nutily mužstvo svinout horní plachty a utáhnout lana košových plachet a přední plachty.

Už nyní bylo tedy jisté, že cestující vystoupí na St. Thomas s několikadenním opožděním. Odtud plynul zcela oprávněný nepokoj o osud Alerta. Kabelogramy oznámily asi na Barbados odplutí kapitána Paxtona, kdy vyplula loď z Yorské zátoky. Uplynulo více než dvacet dní a ještě o něm nebyly žádné zprávy.

Ovšem Harry Markel a jeho kumpáni se nestarali o tyto úzkosti. Jimi zmítala netrpělivost - netrpělivost, jen aby už byl konec této cesty po Antilách, aby se už neměli čeho obávat, až zamíří k mysu Dobré naděje.

Ráno 20. července přeplul trojstěžník obratník Raka naproti Bahamského průlivu, jímž se vlévají do oceánu, procházejíce Floridskou úžinou, vody Mexického zálivu.

Kdyby Alert musel cestou překročit rovník, nebyl by Roger Hinsdale a jeho druhové zapomněli uspořádat slavnostní křest. Velice rádi by se podrobili požadavkům tohoto tradičního obřadu a vykoupili by se z křestu spropitným. Avšak rovník probíhá o třiadvacet stupňů jižněji a nebylo by namístě oslavovat přechod třiadvacáté rovnoběžky.

Je samozřejmé, že pan Horatio Patterson, kdyby se uzdravil, by byl s největší roztomilostí přijímal poklony dobráka Obratníka a jeho maškarního průvodu. Byl by to beze vší pochyby učinil s úplnou blahovolností a veškerou důstojností, která slušela hospodáři Antilian School.

Avšak třebaže se obřad nekonal, na žádost mladých cestujících dal Harry Markel mužstvu rozdat dvojnásobnou porci.

Měření, prováděné toho dne, kladlo Alerta dvě stě padesát mil od nejbližšího z Antilských ostrovů na severovýchodě souostroví. Možná, že by se loď poněkud opozdila, kdyby v ústí Bahamského průlivu našla onen teplý proud, který se šíří až do končin severní Evropy; je to jakási řeka v oceánu, jejíž vody nesplývají s vodami Atlantického oceánu. Ostatně by mu posloužily pasátní větry, pravidelně v těchto končinách vanoucí a do tří dnů dozajista ohlásí hlídka výšiny ostrova St. Thomas, kde se odbude první zastávka.

A nyní tou měrou, jak se blížili k Antilám, se mužstvo nemohlo ubránit vážným obavám, přemýšlejíc o této návštěvě souostroví, která potrvá několik týdnů a není pro ně bez nebezpečí.

John Carpenter a Corty spolu často o tomto tématu hovořili. Znamenalo to vskutku hrát odvážnou hru, vmísí-li se do toho smůla. Ovšem byla zde naděje na obnos sedmi tisíc liber a ten už stál za to, aby se vydali do jistého nebezpečí... Ale co potom jestliže, když chtějí všechno, ztratí všechno - dokonce i život?... Budou-li piráti z Halifaxu , uprchlíci z Queenstownu poznáni, upadnou do rukou spravedlnosti?... A opakovaně, že mají ještě kdy vyhnout se nebezpečí... Příští noc by mohli přepadnout cestující, důvěřivé a nezpůsobilé k obraně, a hodit je do moře... Pak by se Alert obrátil opačným směrem.

Ovšem na všechny tyto důvody, na všechny tyto obavy, které projevovali jeho kumpáni, odpovídal Harry Markel pouze:

„Důvěřujte mně!...“

Takovou sebedůvěrou, opírající se o takovou odvahu, je nakonec získal a říkali:

„Dobrá!... Nechme toho!...“

25. července byly Antily vzdáleny už jen asi šedesát mil na západojihozápad. Při ostrém větru, který jej hnal, nebylo pochyb, že Alert dorazí na dohled k výšinám ostrova St. Thomas ještě před západem slunce.

Proto Tony Renault a Magnus Anders trávili toto odpoledne jeden na ráhnech hlavního stěžně a druhý na ráhnech předního stěžně a šlo o to, který z nich první zvolá:

„Země!... Země!“

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.