image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, X. KAPITOLA Na moři

X. KAPITOLA

Na moři

Následujícího dne vstalo slunce, toto přesné faktorum vesmíru - jak řekl Charles Dickens - na obzoru, očištěném silným větrem. Alert neměl na dohled už žádnou zemi.

Harry Markel se tedy rozhodl počkat s provedením svých zločinných záměrů.

Bylo pro něho celkem snadné vydávat se za kapitána Paxtona, protože jeho budoucí cestující ho neznali a protože na lodi nebyl ani jediný lodník z dřívějšího mužstva. Až se zbaví pana Pattersona a jeho svěřenců, nebude se mít čeho obávat a Alert bude moci bez nebezpečí dorazit do vod Tichého oceánu.

Avšak podívejme, jak se rázem změnil plán tohoto odvážného zločince. Nyní chtěl dovést trojstěžník k cíli, plout do antilských moří, vykonat až do konce naplánovanou cestu, dopomoci těmto mladým chlapcům, aby na Barbadosu obdrželi obnos, který doplní jejich cestovní stipendium a vrhnout je do moře teprve po odplutí z Antil.

Nicméně v putování tímto způsobem spočívalo veliké nebezpečí. Tak soudili někteří, mezi jinými i Corty, na němž bylo vidět, že dychtí po penězích. Cožpak nebylo možné, že kapitána Paxtona znají na některém ostrově Antil, nebo aspoň některého z jeho lidí?... Bylo ovšem docela možné, že mužstvo Alerta bylo před odplutím na Antily pozměněno.

„Dobrá,“ poznamenal Corty, „jeden nebo dva lodníci... Ale jak vysvětlit nepřítomnost kapitána Paxtona...“

„To by bylo opravdu nemožné,“ odpověděl Harry Markel. „Naštěstí, když jsem četl Paxtonovy listiny, přesvědčil jsem se, že nikdy nebyl v Západní Indii ani na Alertu ani na jiné lodi. Je tedy možné mít za to, že ho tam nikdo nezná... Ostatně uznávám, že se vystavíme jistému nebezpečí, avšak obnos, slíbený paní Kathleen Seymourovou stipendistům Antilian School stojí za to...“

„Myslím si to co ty, Harry,“ řekl John Carpenter. „Je to odvážný kousek!... Hlavní bylo opustit Queenstown a podívejte, jsme od něho již třicet mil... Pokud se týká obnosu, který má dostat pan Patterson a každý z těchto gentlemanů...“

„Každému z nás připadne jeden celý,“ odpověděl Harry Markel, „neboť je nás pouze deset právě jako jich.“

„Počítáš dobře,“ prohlásil lodní mistr, „a připočteme-li k tomu cenu trojstěžníku, je to výtečný obchůdek!... Uvoluji se přesvědčit naše druhy o jeho výhodách...“

„Ať pochopí nebo ne,“ řekl Harry Markel, „je rozhodnuto. Nechť každý plní svou úlohu za plavby a neprozradí se ani skutkem ani slovy. Budu dávat pozor!“

Konečně se Corty poddal důvodům Harryho Markela a ponenáhlu se jeho nepokoj utišil při pomyšlení na příští výhody. Pak, jak řekl John Carpenter, byli queenstownští vězni nyní v bezpečí před policií a na moři se nemuseli obávat žádného pronásledování.

Zkrátka, plán Harryho Markela, jakkoliv byl odvážný, byl všeobecně schválen a bylo nutné nechat věcem volný průběh.

Dopoledne chtěl Harry Markel ještě prohlédnout lodní listiny a zvláště listiny kapitána Paxtona, pokud se týkalo cesty a návštěvy Antil podle programu.

Bezpochyby by bylo na každý způsob výhodnější odebrat se rovnou na Barbados, kde měli cestující navštívit paní Kathleen Seymourovou a přijmout zmíněnou odměnu. Pak místo aby plul od ostrova k ostrovu, by zamířil Harry Markel na širé moře... V noci by byli cestující vrženi do moře. Pak by se dal Alert na jihovýchod a obeplul by mys Dobré naděje.

Ale paní Kathleen Seymourová vytyčila cestovní plán, který bylo nutné dodržovat do všech podrobností. Pan Horatio Patterson a jeho spolucestující jej znali a také Harry Markel se s ním musí seznámit.

Tento cestovní plán byl sestaven logicky, neboť Alert měl dorazit k Antilám na severu a ubírat se podél dlouhého růžence Návětrných ostrovů na jih.

První zastávku učiní na ostrově St. Thomas a druhou na Sv. Kříži, kde Niels Harboe a Axel Wickborn vstoupí na dánskou državu.

Třetí zastávka umožní Alertovi zakotvit v přístavu ostrova St. Martin, který je současně francouzský a holandský a kde se narodil Albert Leuwen.

Čtvrtá zastávka bude na St. Bartholomew, což je jediná švédská država na Antilách, rodiště Magnuse Anderse.

Při páté zastávce navštíví Hubert Perkins anglický ostrov Antigua a při šesté Louis Clodion francouzský ostrov Guadeloupe.

Konečně při posledních zastávkách vysadí Alert Johna Howarda na anglickém ostrově Dominica, Tonyho Renaulta na francouzském Martinique a Rogera Hinsdalea na anglickém ostrově St. Lucy.

Po těchto devíti zastávkách měl kapitán Paxton zamířit k anglickému ostrovu Barbados, kde bydlí paní Kathleen Seymourová. Tam představí pan Horatio Patterson devět vyznamenaných z Antilian School jejich dobroditelce. Tam jí poděkují za dobrotivost; odtamtud se pak vydají nazpět do Evropy.

Takový byl program, kterým se měl bod za bodem řídit kapitán Alerta a jemuž se měl Harry Markel přizpůsobit. V zájmu těchto zločinců bylo dokonce nutné, aby nedoznal žádné změny. S tou podmínkou, že nešťastný Paxton nebyl na Antilách známý - což bylo více nepravděpodobné - měly záměry Harryho Markela velikou naději na úspěch a nikdo nebude mít ani tušení, že Alert upadl do rukou pirátů z Halifaxu .

Pokud se týká přeplutí Atlantického oceánu na dobré lodi, v této roční době, kdy pasátní větry vanuly horkým zeměpásem, bylo možné se domnívat, že plavba proběhne za co nejpříznivějších okolností.

Když opustil anglické vody, zamířil Harry Markel na jihozápad, místo na jihovýchod - což by učinil, kdyby jeho cestující za předešlé noci zmizeli. Alert by se snažil za co nejkratší dobu dorazit do Indického moře a pak do Tichého oceánu. Nyní šlo o cestu na Antily, při níž se obratník Raka protne téměř na sedmdesátém poledníku. Proto trojstěžník uháněl se všemi rozvinutými plachtami, pod sílícím větrem, který mu dodával rychlost jedenáct mil za hodinu.

Je samozřejmé, že nikdo netrpěl mořskou nemocí. Protože byl udržován svým plachtovím, které jej nahýbalo k levému boku, kymácel se Alert na těchto dlouhých a pravidelných vlnách a klouzal z vlny na vlnu tak lehce, že jeho pohyb nebyl téměř ani patrný.

Nicméně, ať to bylo jakkoliv, odpoledne pocítil pan Patterson jistou nevolnost. Ovšem díky opatrnosti paní Pattersonové a podle proslulé Vergallovy formule obsahoval jeho vak různá léčiva, která podle tvrzení nejlépe informovaných lidí umožňují potlačovat s úspěchem mořskou nemoc, kterou nazýval vědecky „pelagalgií“.

A mimo to, za poslední týden, strávený v Antilian School, nepomíjel prozřetelný hospodář uchylovat se k různým pročišťovacím prostředkům, aby měl co nejlepší zdravotní podmínky a mohl vzdorovat Neptunovu taškářství. Je to prý prospěšné opatření, doporučené zkušeností, a příští cestující Alerta na to svědomitě dbal.

Pak - a to byl mnohem příjemnější prostředek - než opustil Queenstown, aby vstoupil na Alerta , posnídal výtečně pan Horatio Patterson ve společnosti mladých stipendistů, kteří mu pronesli nejlichotivější přípitky.

Ostatně pan Patterson věděl, že střed lodi je místem, kde je otřesy cítit nejméně. Houpání a kymácení je činí nejprudší na přídi a na zádi. Proto hned na začátku, za prvních hodin plavby, měl za to, že může zůstat na vrchní palubě. Bylo ho tedy vidět procházet se tam podél i napříč s rozkročenýma nohama jako pravého námořníka, aby lépe udržel rovnováhu a ten důstojný muž radil svým svěřencům, aby následovali jeho příkladu. Avšak, jak se zdá, ti pohrdali touto opatrností, kterou nevyžadovala ani jejich povaha ani jejich věk.

Toho dne se zdálo, že pan Horatio Patterson se neúčastní snídaně s takovou chutí jako včera, ačkoliv kuchař svoji úlohu splnil řádně. Pak při zákusku, když už necítil potřebu procházet se, se posadil na jednu z laviček na vrchní palubě, pozorujíce Louise Clodiona a jeho druhy, kteří se procházeli kolem něho. Po obědě, z něhož vzal jenom na špičku jazyka, jej Wagah zavedl do jeho kajuty a uložil ho do postele s hlavou poněkud nadzvednutou a zavřenýma očima, ještě než usnul.

Následující den opustil pan Patterson své lože a usedl na skládací židli u dveří salonu.

Když šel mimo něj Harry Markel, otázal se ho poněkud zesláblým hlasem:

„Nic nového, kapitáne Paxtone?...“

„Nic nového, pane,“ odvětil Harry Markel.

„Totéž počasí?...“

„Totéž počasí a vítr.“

„Nepředvídáte změny?“

„Nikoliv, mimo to se zdá, že vítr bude zesilovat.“

„Nuže... je všechno v pořádku?“

„Všechno v pořádku.“

Možná, že si pan Patterson v duchu myslel, že není všechno v pořádku jako včera. Možná, že by učinil lépe, kdyby se trochu pohyboval. Postavil se tedy, opíral se pravou rukou o pažení a kráčel od vrchní paluby k hlavnímu stěžni. Byla to jedna z tolika Vergallových formulí, kterých se má na začátku plavby cestující držet. Držel se ve střední části. lodi a doufal, že snese bez přílišných obtíží tyto kymácivé pohyby, nepříjemnější než pohyby houpavé; ty nebyly, protože Alert byl dost značně nakloněn k levému boku.

Zatímco se pan Patterson vlekl takovým nejistým krokem, potkal několikrát Cortyho a ten uznal za vhodné mu říci:

„Dovolíte mi dát vám radu?...“

„Dejte, příteli!“

„Nuže..., nehleďte na moře... Dělá to dobře...“

„Avšak,“ odpověděl pan Patterson a zachytil se zábradlí, „četl jsem v instrukcích pro cestující..., že se doporučuje upírat zrak na moře...“

Toto doporučení se opravdu nacházelo ve Vergallových formulích, ale to druhé rovněž, i když se zdálo, že si odporují. Pan Patterson byl odhodlán dbát na všechna, ať už byla jakákoliv. Proto ho paní Pattersonová ozbrojila pásem z červeného flanelu, který omotal jeho tělo třikrát a sešněroval jej jako oslíka.

Avšak přes tato opatření pociťoval mentor víc a víc nevolnosti. Zdálo se mu, že jeho srdce se hýbá, že se kývá v jeho prsou jako kyvadlo a když Wagah oznámil snídani, zůstal u paty hlavního stěžně a nechal chlapce odejít do salonu.

A tu mu Corty řekl, snažíce si zachovat vážnost, která mu chyběla: „Vidíte, pane, pokud nejste ve své kůži, tak je to proto, že jste neposlechl houpání lodi, když jste seděl...“

„Ale příteli, bylo by nesnadné poslechnout...“

„Tak..., pane?... Pohleďte na mě...“

A Corty mu dal pn1dad, naklánějíce se dozadu, když Alert hroužil nos do vlny a nahýbaje se dopředu, když se záď lodi hroužila do pěnivé brázdy.

Pan Patterson povstal, ale nepodařilo se mu udržet rovnováhu a zamručel:

„Ne..., to není možné... Pomozte mi posadit se... Moře je velmi zlé...“

„Zlé..., moře... Ale je to hotový olej, pane..., je to olej!“ tvrdil Corty.

Je pochopitelné, že cestující nezanechali pana Pattersona jeho neblahému osudu. Přicházeli každou chvíli se přesvědčit o jeho stavu... Pokoušeli se povyrazit jej hovorem... Radili mu, připomínajíce, že formule obsahuje ještě množství předpisů proti mořské nemoci a pan Patterson se nevzpíral zkusit ještě to a ono.

Hubert Perkins šel do salonu pro láhev rumu. Pak naplnil malou skleničku touto lihovinou, tak účinnou pro zotavení srdce, a pan Patterson pil malými doušky.

Hodinu potom mu Axel Wickborn přinesl meduňkovou vodu, které požil velikou lžíci.

Nicméně nevolnost stále trvala, sestupovala až do žaludeční dutiny a kousek cukru s třešňovkou ji nemohl utišit.

Blížil se okamžik, kdy se pan Patterson, který po žluté barvě nyní zbledl, bude muset odebrat do své kajuty, kde bylo možné se obávat, že se nemoc zhorší. Louis Clodion se ho otázal, zda-li dbal přesně všech předpisů, obsažených ve formuli.

„Ano..., ano!...“ zablábolil, otvíraje ústa co možná nejméně. „Mám u sebe dokonce váček, který mi zhotovila paní Pattersonová a který obsahuje několik ždibců mořské soli...“

A vskutku, jestliže tento váček neměl žádný účinek, jestliže vedle flanelového pásu i mořská sůl zůstávala bez účinku, nedalo se už nic dělat.

Po tři následující dny, během nichž vál ostrý vítr, byl pan Patterson ohavně nemocný. Přes naléhavé pobídky nechtěl opustit svou kajutu, uchýlil se ad vomitum (k dávení), jak hlásá Písmo, a byl by to bezpochyby řekl, kdyby měl sílu pronést latinský citát.

Tu mu připadlo na mysl, že paní Pattersonová mu asi přichystala pytel, obsahující třešňová jádra. Podle Vergallovy formule stačilo mít v ústech jedno z těchto zdravotních jader, aby se zabránilo vzniku nebo trvání mořské nemoci. Nuže, protože jich měl aspoň sto, bude moci mentor nahradit jádro, pokud některé spolkne.

Pan Patterson tedy poprosil Louise Clodiona, aby otevřel pytel s třešňovými jádry, vyndal jedno a vložil si je do úst. Ach, téměř ihned vylétlo jádro jako koule z foukačky.

A co teď?... Nejsou už nové předpisy?... Je vyčerpána veškerá zásoba prostředků zamezujících a léčivých?... Nedoporučovalo se jíst málo?... Ano, právě jako nejíst všechno...

Chlapci už nevěděli, jak zacházet s panem Pattersonem, jehož utrpení dosáhlo posledního stupně. A přece u něho setrvávali co možná nejvíce, báli se zanechat ho samotného. Věděli, že je doporučeno bavit nemocného, rozptýlit melancholii, která ho ovládala... Ale ani četba autorů, v nichž si pan Patterson liboval, by nemohla přivodit příznivý výsledek.

Mimo to, že bylo zapotřebí zvlášť čerstvého vzduchu a protože ho v kajutě bylo málo, upravil pan Wagah žíněnku v přední části vrchní paluby.

A tam pan Horatio Patterson ulehl, tentokrát přesvědčený, že energie a pevná vůle proti mořské nemoci nezmohou nic víc, než různé prostředky, uvedené v terapeutické formuli.

V jakém stavu se to náš ubohý hospodář nachází!...“ řekl Roger Hinsdale.

„Opravdu, asi učinil dobře, když sepsal poslední vůli,“ odpověděl John Howard.

To bylo ostatně přehnané, neboť na tuto nemoc se neumírá.

Konečně po poledni, když těžkosti začínaly zesilovat, zakročil úslužný steward a řekl:

„Pane, znám ještě jeden lék, který má někdy účinek...“

„Eh..., co je to zase,“ zamručel pan Patterson, „řekněte to, jestli je ještě čas!“

„Držet v ruce po celou plavbu, ve dne i v noci, citron...“

„Dejte mi citron,“ zamručel opět pan Patterson hlasem, přerývaným křečí.

Wagah si to nevymyslel a nežertoval. Citron se nachází v řadě léků, vymýšlených odborníky proti mořské nemoci.

Bohužel byl tento lék stejně neúčinný jako ty ostatní! Pan Patterson, žlutější než tento plod řádu arrantiaceí, ho držel v ruce zbytečně, nadarmo ho tiskl svými pěti prsty, až z něho tryskala šťáva; nepocítil žádnou úlevu a jeho srdce v prsou se kývalo dále.

Po tomto posledním pokusu zkusil pan Patterson brýle, jejichž skla byla potřena jemnou vrstvou rumělky. To rovněž nepomohlo a zdálo se, že lodní lékárna je vyčerpána. Pokud pan Patterson bude mít sílu být nemocen, tak nemocný bude, a pomoc může očekávat jedině od povahy.

Avšak po stewardovi přišel ještě Corty s posledním lékem: „Máte odvahu, pane Pattersone?“ otázal se.

Pokynem hlavy pan Patterson odpověděl, že nic neví.

„O co jde?...“ ptal se Louis Clodion, který nedůvěřoval této námořnické léčbě.

„Pouze o to, aby polkl sklenici mořské vody...“ odpověděl Corty.

„To má často neobyčejné účinky...“

„Chcete to zkusit, pane Pattersone?“ otázal se Hubert Perkins. „Vše, co je vám libo!“ hekl ubožák.

„Dobrá,“ řekl Tony Renault, „vždyť to neznamená vypít moře.“ „Ne..., jenom sklenici,“ prohlásil Corty; hodil soudek přes palubu a vytáhl jej plný vody, že si nebylo možné přát čistší.

Pan Patterson - a dlužno dodat, že si přitom počínal opravdu energicky - nechtěje si zasloužit výčitky, že nevyzkoušel všechno, se zpola na své žíněnce zvedl, vzal sklenici chvějící se rukou, přiložil ji ke rtům a učinil pořádný doušek.

Byla to rána z milosti. Nikdy nebyly záchvaty těžkosti provázeny, takovými křečemi, takovým škubáním, takovým kroucením, takovým vyhazováním hlenu a nemají-li všechna tato slova stejný význam, tentokrát se aspoň spojila, aby zbavila pacienta vědomí o věcech zevnějších.

„Není možné nechat ho v tomto stavu, lépe se mu povede v jeho kajutě...“ řekl Louis Clodion.

„Je to člověk, který bude ležet ve své posteli,“ prohlásil John Carpenter, „i kdyby z ní měl být vytažen teprve po připlutí na St. Thomas!“

Navíc si snad lodní mistr myslel, že kdyby pan Patterson vydechl naposledy ještě před příjezdem na Antily, připadlo by na jeho druhy o sedm set liber méně...

Ihned zavolal Wagaha, aby Cortymu pomohl přenést nemocného a ten byl uložen, aniž by si byl toho vědom, co se dělo s jeho lidským strojem.

A nyní, protože vnitřní léky zůstaly bez účinku, bylo rozhodnuto užít vnějších léků, které snad budou mít nějaký výsledek. Roger Hinsdale vsugeroval myšlenku dbát ze všech předpisů proslulé formule jen na jediný, jehož ještě nebylo užito a od něhož se daly očekávat šťastné účinky.

Pan Patterson, který by neučinil ani pohyb na odpor, kdyby ho zaživa dřeli, byl zbaven oděvu až po pás a jeho žaludek byl podroben důkladnému tření látkou, napuštěnou tekutým kolodiem.

A není třeba si myslet, že byl předmětem něžného a pravidelného tření, pocházejícího z lichotící ruky! Kdepak!... Silný Wagah se oddal tomuto úkolu s takovou svědomitostí, že mentor bude opravdu jen spravedlivý, ztrojnásobí-li svou odměnu na konci cesty...

Zkrátka, z toho či onoho důvodu, snad proto, že tam, kde už není nic, pozbývá příroda svá práva jako nejmocnější vládce, snad proto, že pacient byl tak prázdný, že tato prázdnota budila děs, dal mentor znamení, že má dost. Pak se obrátil na bok, žaludek opřelo okraj postele a upadl do úplné necitelnosti.

Jeho svěřenci odpočívali, ale byli připraveni okamžitě přiběhnout na první zavolání. Ovšem nebylo možné, že se pan Patterson nezotaví, pokud neskončí plavba a že úplně nabude svých duševních a tělesných schopností teprve až vkročí na první z Antilských ostrovů.

Avšak právem mohl ten vážný a praktický muž považovat Vergallovu formuli za chybnou a klamnou, přestože v něm vzbudila tolik důvěry a obsahovala neméně než dvacet osm předpisů!...

A kdo ví?... Cožpak nebylo třeba důvěřovat právě osmadvacátému, který říká přesně:



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

X. KAPITOLA

Na moři

 

 

Následujícího dne vstalo slunce, toto přesné faktorum vesmíru - jak řekl Charles Dickens - na obzoru, očištěném silným větrem. Alert   neměl na dohled už žádnou zemi.

Harry Markel se tedy rozhodl počkat s provedením svých zločinných záměrů.

Bylo pro něho celkem snadné vydávat se za kapitána Paxtona, protože jeho budoucí cestující ho neznali a protože na lodi nebyl ani jediný lodník z dřívějšího mužstva. Až se zbaví pana Pattersona a jeho svěřenců, nebude se mít čeho obávat a Alert   bude moci bez nebezpečí dorazit do vod Tichého oceánu.

Avšak podívejme, jak se rázem změnil plán tohoto odvážného zločince. Nyní chtěl dovést trojstěžník k cíli, plout do antilských moří, vykonat až do konce naplánovanou cestu, dopomoci těmto mladým chlapcům, aby na Barbadosu obdrželi obnos, který doplní jejich cestovní stipendium a vrhnout je do moře teprve po odplutí z Antil.

Nicméně v putování tímto způsobem spočívalo veliké nebezpečí. Tak soudili někteří, mezi jinými i Corty, na němž bylo vidět, že dychtí po penězích. Cožpak nebylo možné, že kapitána Paxtona znají na některém ostrově Antil, nebo aspoň některého z jeho lidí?... Bylo ovšem docela možné, že mužstvo Alerta bylo před odplutím na Antily pozměněno.

„Dobrá,“ poznamenal Corty, „jeden nebo dva lodníci... Ale jak vysvětlit nepřítomnost kapitána Paxtona...“

„To by bylo opravdu nemožné,“ odpověděl Harry Markel. „Naštěstí, když jsem četl Paxtonovy listiny, přesvědčil jsem se, že nikdy nebyl v Západní Indii ani na Alertu ani na jiné lodi. Je tedy možné mít za to, že ho tam nikdo nezná... Ostatně uznávám, že se vystavíme jistému nebezpečí, avšak obnos, slíbený paní Kathleen Seymourovou stipendistům Antilian School stojí za to...“

„Myslím si to co ty, Harry,“ řekl John Carpenter. „Je to odvážný kousek!... Hlavní bylo opustit Queenstown a podívejte, jsme od něho již třicet mil... Pokud se týká obnosu, který má dostat pan Patterson a každý z těchto gentlemanů...“

„Každému z nás připadne jeden celý,“ odpověděl Harry Markel, „neboť je nás pouze deset právě jako jich.“

„Počítáš dobře,“ prohlásil lodní mistr, „a připočteme-li k tomu cenu trojstěžníku, je to výtečný obchůdek!... Uvoluji se přesvědčit naše druhy o jeho výhodách...“

„Ať pochopí nebo ne,“ řekl Harry Markel, „je rozhodnuto. Nechť každý plní svou úlohu za plavby a neprozradí se ani skutkem ani slovy. Budu dávat pozor!“

Konečně se Corty poddal důvodům Harryho Markela a ponenáhlu se jeho nepokoj utišil při pomyšlení na příští výhody. Pak, jak řekl John Carpenter, byli queenstownští vězni nyní v bezpečí před policií a na moři se nemuseli obávat žádného pronásledování.

Zkrátka, plán Harryho Markela, jakkoliv byl odvážný, byl všeobecně schválen a bylo nutné nechat věcem volný průběh.

Dopoledne chtěl Harry Markel ještě prohlédnout lodní listiny a zvláště listiny kapitána Paxtona, pokud se týkalo cesty a návštěvy Antil podle programu.

Bezpochyby by bylo na každý způsob výhodnější odebrat se rovnou na Barbados, kde měli cestující navštívit paní Kathleen Seymourovou a přijmout zmíněnou odměnu. Pak místo aby plul od ostrova k ostrovu, by zamířil Harry Markel na širé moře... V noci by byli cestující vrženi do moře. Pak by se dal Alert na jihovýchod a obeplul by mys Dobré naděje.

Ale paní Kathleen Seymourová vytyčila cestovní plán, který bylo nutné dodržovat do všech podrobností. Pan Horatio Patterson a jeho spolucestující jej znali a také Harry Markel se s ním musí seznámit.

Tento cestovní plán byl sestaven logicky, neboť Alert měl dorazit k Antilám na severu a ubírat se podél dlouhého růžence Návětrných ostrovů na jih.

První zastávku učiní na ostrově St. Thomas a druhou na Sv. Kříži, kde Niels Harboe a Axel Wickborn vstoupí na dánskou državu.

Třetí zastávka umožní Alertovi zakotvit v přístavu ostrova St. Martin, který je současně francouzský a holandský a kde se narodil Albert Leuwen.

Čtvrtá zastávka bude na St. Bartholomew, což je jediná švédská država na Antilách, rodiště Magnuse Anderse.

Při páté zastávce navštíví Hubert Perkins anglický ostrov Antigua a při šesté Louis Clodion francouzský ostrov Guadeloupe.

Konečně při posledních zastávkách vysadí Alert Johna Howarda na anglickém ostrově Dominica, Tonyho Renaulta na francouzském Martinique a Rogera Hinsdalea na anglickém ostrově St. Lucy.

Po těchto devíti zastávkách měl kapitán Paxton zamířit k anglickému ostrovu Barbados, kde bydlí paní Kathleen Seymourová. Tam představí pan Horatio Patterson devět vyznamenaných z Antilian School jejich dobroditelce. Tam jí poděkují za dobrotivost; odtamtud se pak vydají nazpět do Evropy.

Takový byl program, kterým se měl bod za bodem řídit kapitán Alerta a jemuž se měl Harry Markel přizpůsobit. V zájmu těchto zločinců bylo dokonce nutné, aby nedoznal žádné změny. S tou podmínkou, že nešťastný Paxton nebyl na Antilách známý - což bylo více nepravděpodobné - měly záměry Harryho Markela velikou naději na úspěch a nikdo nebude mít ani tušení, že Alert upadl do rukou pirátů z Halifaxu .

Pokud se týká přeplutí Atlantického oceánu na dobré lodi, v této roční době, kdy pasátní větry vanuly horkým zeměpásem, bylo možné se domnívat, že plavba proběhne za co nejpříznivějších okolností.

Když opustil anglické vody, zamířil Harry Markel na jihozápad, místo na jihovýchod - což by učinil, kdyby jeho cestující za předešlé noci zmizeli. Alert by se snažil za co nejkratší dobu dorazit do Indického moře a pak do Tichého oceánu. Nyní šlo o cestu na Antily, při níž se obratník Raka protne téměř na sedmdesátém poledníku. Proto trojstěžník uháněl se všemi rozvinutými plachtami, pod sílícím větrem, který mu dodával rychlost jedenáct mil za hodinu.

Je samozřejmé, že nikdo netrpěl mořskou nemocí. Protože byl udržován svým plachtovím, které jej nahýbalo k levému boku, kymácel se Alert na těchto dlouhých a pravidelných vlnách a klouzal z vlny na vlnu tak lehce, že jeho pohyb nebyl téměř ani patrný.

Nicméně, ať to bylo jakkoliv, odpoledne pocítil pan Patterson jistou nevolnost. Ovšem díky opatrnosti paní Pattersonové a podle proslulé Vergallovy formule obsahoval jeho vak různá léčiva, která podle tvrzení nejlépe informovaných lidí umožňují potlačovat s úspěchem mořskou nemoc, kterou nazýval vědecky „pelagalgií“.

A mimo to, za poslední týden, strávený v Antilian School, nepomíjel prozřetelný hospodář uchylovat se k různým pročišťovacím prostředkům, aby měl co nejlepší zdravotní podmínky a mohl vzdorovat Neptunovu taškářství. Je to prý prospěšné opatření, doporučené zkušeností, a příští cestující Alerta na to svědomitě dbal.

Pak - a to byl mnohem příjemnější prostředek - než opustil Queenstown, aby vstoupil na Alerta , posnídal výtečně pan Horatio Patterson ve společnosti mladých stipendistů, kteří mu pronesli nejlichotivější přípitky.

Ostatně pan Patterson věděl, že střed lodi je místem, kde je otřesy cítit nejméně. Houpání a kymácení je činí nejprudší na přídi a na zádi. Proto hned na začátku, za prvních hodin plavby, měl za to, že může zůstat na vrchní palubě. Bylo ho tedy vidět procházet se tam podél i napříč s rozkročenýma nohama jako pravého námořníka, aby lépe udržel rovnováhu a ten důstojný muž radil svým svěřencům, aby následovali jeho příkladu. Avšak, jak se zdá, ti pohrdali touto opatrností, kterou nevyžadovala ani jejich povaha ani jejich věk.

Toho dne se zdálo, že pan Horatio Patterson se neúčastní snídaně s takovou chutí jako včera, ačkoliv kuchař svoji úlohu splnil řádně. Pak při zákusku, když už necítil potřebu procházet se, se posadil na jednu z laviček na vrchní palubě, pozorujíce Louise Clodiona a jeho druhy, kteří se procházeli kolem něho. Po obědě, z něhož vzal jenom na špičku jazyka, jej Wagah zavedl do jeho kajuty a uložil ho do postele s hlavou poněkud nadzvednutou a zavřenýma očima, ještě než usnul.

Následující den opustil pan Patterson své lože a usedl na skládací židli u dveří salonu.

Když šel mimo něj Harry Markel, otázal se ho poněkud zesláblým hlasem:

„Nic nového, kapitáne Paxtone?...“

„Nic nového, pane,“ odvětil Harry Markel.

„Totéž počasí?...“

„Totéž počasí a vítr.“

„Nepředvídáte změny?“

„Nikoliv, mimo to se zdá, že vítr bude zesilovat.“

„Nuže... je všechno v pořádku?“

„Všechno v pořádku.“

Možná, že si pan Patterson v duchu myslel, že není všechno v pořádku jako včera. Možná, že by učinil lépe, kdyby se trochu pohyboval. Postavil se tedy, opíral se pravou rukou o pažení a kráčel od vrchní paluby k hlavnímu stěžni. Byla to jedna z tolika Vergallových formulí, kterých se má na začátku plavby cestující držet. Držel se ve střední části. lodi a doufal, že snese bez přílišných obtíží tyto kymácivé pohyby, nepříjemnější než pohyby houpavé; ty nebyly, protože Alert byl dost značně nakloněn k levému boku.

Zatímco se pan Patterson vlekl takovým nejistým krokem, potkal několikrát Cortyho a ten uznal za vhodné mu říci:

„Dovolíte mi dát vám radu?...“

„Dejte, příteli!“

„Nuže..., nehleďte na moře... Dělá to dobře...“

„Avšak,“ odpověděl pan Patterson a zachytil se zábradlí, „četl jsem v instrukcích pro cestující..., že se doporučuje upírat zrak na moře...“

Toto doporučení se opravdu nacházelo ve Vergallových formulích, ale to druhé rovněž, i když se zdálo, že si odporují. Pan Patterson byl odhodlán dbát na všechna, ať už byla jakákoliv. Proto ho paní Pattersonová ozbrojila pásem z červeného flanelu, který omotal jeho tělo třikrát a sešněroval jej jako oslíka.

Avšak přes tato opatření pociťoval mentor víc a víc nevolnosti. Zdálo se mu, že jeho srdce se hýbá, že se kývá v jeho prsou jako kyvadlo a když Wagah oznámil snídani, zůstal u paty hlavního stěžně a nechal chlapce odejít do salonu.

A tu mu Corty řekl, snažíce si zachovat vážnost, která mu chyběla: „Vidíte, pane, pokud nejste ve své kůži, tak je to proto, že jste neposlechl houpání lodi, když jste seděl...“

„Ale příteli, bylo by nesnadné poslechnout...“

„Tak..., pane?... Pohleďte na mě...“

A Corty mu dal pn1dad, naklánějíce se dozadu, když Alert hroužil nos do vlny a nahýbaje se dopředu, když se záď lodi hroužila do pěnivé brázdy.

Pan Patterson povstal, ale nepodařilo se mu udržet rovnováhu a zamručel:

„Ne..., to není možné... Pomozte mi posadit se... Moře je velmi zlé...“

„Zlé..., moře... Ale je to hotový olej, pane..., je to olej!“ tvrdil Corty.

Je pochopitelné, že cestující nezanechali pana Pattersona jeho neblahému osudu. Přicházeli každou chvíli se přesvědčit o jeho stavu... Pokoušeli se povyrazit jej hovorem... Radili mu, připomínajíce, že formule obsahuje ještě množství předpisů proti mořské nemoci a pan Patterson se nevzpíral zkusit ještě to a ono.

Hubert Perkins šel do salonu pro láhev rumu. Pak naplnil malou skleničku touto lihovinou, tak účinnou pro zotavení srdce, a pan Patterson pil malými doušky.

Hodinu potom mu Axel Wickborn přinesl meduňkovou vodu, které požil velikou lžíci.

Nicméně nevolnost stále trvala, sestupovala až do žaludeční dutiny a kousek cukru s třešňovkou ji nemohl utišit.

Blížil se okamžik, kdy se pan Patterson, který po žluté barvě nyní zbledl, bude muset odebrat do své kajuty, kde bylo možné se obávat, že se nemoc zhorší. Louis Clodion se ho otázal, zda-li dbal přesně všech předpisů, obsažených ve formuli.

„Ano..., ano!...“ zablábolil, otvíraje ústa co možná nejméně. „Mám u sebe dokonce váček, který mi zhotovila paní Pattersonová a který obsahuje několik ždibců mořské soli...“

A vskutku, jestliže tento váček neměl žádný účinek, jestliže vedle flanelového pásu i mořská sůl zůstávala bez účinku, nedalo se už nic dělat.

Po tři následující dny, během nichž vál ostrý vítr, byl pan Patterson ohavně nemocný. Přes naléhavé pobídky nechtěl opustit svou kajutu, uchýlil se ad vomitum (k dávení), jak hlásá Písmo, a byl by to bezpochyby řekl, kdyby měl sílu pronést latinský citát.

Tu mu připadlo na mysl, že paní Pattersonová mu asi přichystala pytel, obsahující třešňová jádra. Podle Vergallovy formule stačilo mít v ústech jedno z těchto zdravotních jader, aby se zabránilo vzniku nebo trvání mořské nemoci. Nuže, protože jich měl aspoň sto, bude moci mentor nahradit jádro, pokud některé spolkne.

Pan Patterson tedy poprosil Louise Clodiona, aby otevřel pytel s třešňovými jádry, vyndal jedno a vložil si je do úst. Ach, téměř ihned vylétlo jádro jako koule z foukačky.

A co teď?... Nejsou už nové předpisy?... Je vyčerpána veškerá zásoba prostředků zamezujících a léčivých?... Nedoporučovalo se jíst málo?... Ano, právě jako nejíst všechno...

Chlapci už nevěděli, jak zacházet s panem Pattersonem, jehož utrpení dosáhlo posledního stupně. A přece u něho setrvávali co možná nejvíce, báli se zanechat ho samotného. Věděli, že je doporučeno bavit nemocného, rozptýlit melancholii, která ho ovládala... Ale ani četba autorů, v nichž si pan Patterson liboval, by nemohla přivodit příznivý výsledek.

Mimo to, že bylo zapotřebí zvlášť čerstvého vzduchu a protože ho v kajutě bylo málo, upravil pan Wagah žíněnku v přední části vrchní paluby.

A tam pan Horatio Patterson ulehl, tentokrát přesvědčený, že energie a pevná vůle proti mořské nemoci nezmohou nic víc, než různé prostředky, uvedené v terapeutické formuli.

V jakém stavu se to náš ubohý hospodář nachází!...“ řekl Roger Hinsdale.

„Opravdu, asi učinil dobře, když sepsal poslední vůli,“ odpověděl John Howard.

To bylo ostatně přehnané, neboť na tuto nemoc se neumírá.

Konečně po poledni, když těžkosti začínaly zesilovat, zakročil úslužný steward a řekl:

„Pane, znám ještě jeden lék, který má někdy účinek...“

„Eh..., co je to zase,“ zamručel pan Patterson, „řekněte to, jestli je ještě čas!“

„Držet v ruce po celou plavbu, ve dne i v noci, citron...“

„Dejte mi citron,“ zamručel opět pan Patterson hlasem, přerývaným křečí.

Wagah si to nevymyslel a nežertoval. Citron se nachází v řadě léků, vymýšlených odborníky proti mořské nemoci.

Bohužel byl tento lék stejně neúčinný jako ty ostatní! Pan Patterson, žlutější než tento plod řádu arrantiaceí, ho držel v ruce zbytečně, nadarmo ho tiskl svými pěti prsty, až z něho tryskala šťáva; nepocítil žádnou úlevu a jeho srdce v prsou se kývalo dále.

Po tomto posledním pokusu zkusil pan Patterson brýle, jejichž skla byla potřena jemnou vrstvou rumělky. To rovněž nepomohlo a zdálo se, že lodní lékárna je vyčerpána. Pokud pan Patterson bude mít sílu být nemocen, tak nemocný bude, a pomoc může očekávat jedině od povahy.

Avšak po stewardovi přišel ještě Corty s posledním lékem: „Máte odvahu, pane Pattersone?“ otázal se.

Pokynem hlavy pan Patterson odpověděl, že nic neví.

„O co jde?...“ ptal se Louis Clodion, který nedůvěřoval této námořnické léčbě.

„Pouze o to, aby polkl sklenici mořské vody...“ odpověděl Corty.

„To má často neobyčejné účinky...“

„Chcete to zkusit, pane Pattersone?“ otázal se Hubert Perkins. „Vše, co je vám libo!“ hekl ubožák.

„Dobrá,“ řekl Tony Renault, „vždyť to neznamená vypít moře.“ „Ne..., jenom sklenici,“ prohlásil Corty; hodil soudek přes palubu a vytáhl jej plný vody, že si nebylo možné přát čistší.

Pan Patterson - a dlužno dodat, že si přitom počínal opravdu energicky - nechtěje si zasloužit výčitky, že nevyzkoušel všechno, se zpola na své žíněnce zvedl, vzal sklenici chvějící se rukou, přiložil ji ke rtům a učinil pořádný doušek.

Byla to rána z milosti. Nikdy nebyly záchvaty těžkosti provázeny, takovými křečemi, takovým škubáním, takovým kroucením, takovým vyhazováním hlenu a nemají-li všechna tato slova stejný význam, tentokrát se aspoň spojila, aby zbavila pacienta vědomí o věcech zevnějších.

„Není možné nechat ho v tomto stavu, lépe se mu povede v jeho kajutě...“ řekl Louis Clodion.      

„Je to člověk, který bude ležet ve své posteli,“ prohlásil John Carpenter, „i kdyby z ní měl být vytažen teprve po připlutí na St. Thomas!“

Navíc si snad lodní mistr myslel, že kdyby pan Patterson vydechl naposledy ještě před příjezdem na Antily, připadlo by na jeho druhy o sedm set liber méně...

Ihned zavolal Wagaha, aby Cortymu pomohl přenést nemocného a ten byl uložen, aniž by si byl toho vědom, co se dělo s jeho lidským strojem.

A nyní, protože vnitřní léky zůstaly bez účinku, bylo rozhodnuto užít vnějších léků, které snad budou mít nějaký výsledek. Roger Hinsdale vsugeroval myšlenku dbát ze všech předpisů proslulé formule jen na jediný, jehož ještě nebylo užito a od něhož se daly očekávat šťastné účinky.

Pan Patterson, který by neučinil ani pohyb na odpor, kdyby ho zaživa dřeli, byl zbaven oděvu až po pás a jeho žaludek byl podroben důkladnému tření látkou, napuštěnou tekutým kolodiem.

A není třeba si myslet, že byl předmětem něžného a pravidelného tření, pocházejícího z lichotící ruky! Kdepak!... Silný Wagah se oddal tomuto úkolu s takovou svědomitostí, že mentor bude opravdu jen spravedlivý, ztrojnásobí-li svou odměnu na konci cesty...

Zkrátka, z toho či onoho důvodu, snad proto, že tam, kde už není nic, pozbývá příroda svá práva jako nejmocnější vládce, snad proto, že pacient byl tak prázdný, že tato prázdnota budila děs, dal mentor znamení, že má dost. Pak se obrátil na bok, žaludek opřelo okraj postele a upadl do úplné necitelnosti.

Jeho svěřenci odpočívali, ale byli připraveni okamžitě přiběhnout na první zavolání. Ovšem nebylo možné, že se pan Patterson nezotaví, pokud neskončí plavba a že úplně nabude svých duševních a tělesných schopností teprve až vkročí na první z Antilských ostrovů.

Avšak právem mohl ten vážný a praktický muž považovat Vergallovu formuli za chybnou a klamnou, přestože v něm vzbudila tolik důvěry a obsahovala neméně než dvacet osm předpisů!...

A kdo ví?... Cožpak nebylo třeba důvěřovat právě osmadvacátému, který říká přesně:

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.