VIII. KAPITOLA Noc nadchází Tak uplynulo první dopoledne zpáteční cesty. Život na lodi nabýval obvyklé pravidelnosti, jejíž jednotvárnost mohla být přerušena jen příhodami na moři, velmi řídkými, je-li pohoda krásná a vítr příznivý.
Jako obyčejně bylo k snídani prostřeno v saloně, kde se shromáždili cestující za předsedání pana Pattersona a stewardovy obsluhy.
Harry Markel si dal rovněž jako obyčejně přinést jídlo do své kajuty.
To se zdálo poněkud zvláštní Willu Mitzovi, neboť bývá zvykem, že na obchodních lodích stoluje kapitán v salonu.
Nadarmo se snažil Will Mitz navázat hovor s Johnem Carpenterem nebo někým jiným z mužstva. Nepozoroval kamarádství, které vznikne mezi námořníky tak snadno.
Vzhledem k hodnosti, kterou měl zastávat na Elise Warden , s ním mohl druhý důstojník Alerta jednat jako rovný s rovným.
Po jídle vystoupil Will Mitz s chlapci, kteří ho tak dobře přijali, opět na palubu.
Odpoledne bylo plné zábav. Vítr byl mírný a rychlost průměrná, proto nahodili z vrchní paluby udice a cestující se oddali rybolovu, který přinesl vydatnou kořist.
K nejhorlivějším, Tonymu Renaultovi, Magnusovi Andersovi, Nielsovi Harboeovi a Axelovi Wickbornovi se připojil i Will Mitz, který byl skutečný a velmi zručný rybář.
Vyznal se dokonale v námořnickém řemesle, byl obratný a inteligentní, což samozřejmě neušlo jak Harrymu Markelovi tak ani lodnímu mistrovi.
Tento rybolov trval několik hodin. Ulovili štiky výtečné jakosti a dokonce i jednoho z oněch jeseterů velikého vzrůstu, jejichž samičky, vážící až dvě stě liber, kladou milion vajec, je to druh velmi rozšířený v Atlantickém oceánu a ve Středozemním moři.
Udice vytáhly několik tresek, které sledují lodě v početných hejnech, scyphií, mečounů a také několik elektrických úhořů protáhlého těla hadího tvaru, kteří rádi navštěvují končiny Ameriky.
Dříve než ho Will Mitz mohl zadržet, popadl pan Horatio Patterson jednoho z těchto úhořů a elektrická rána ho odrazila až ke kormidelníkově budce.
Běželi k němu, zvedli ho a bylo zapotřebí určitou dobu, aby se vzpamatoval.
„Je nebezpečné dotýkat se těchto živočichů,“ poznamenal Will Mitz.
„Vidím to... příliš pozdě,“ odpověděl pan Patterson, který si třel paže ochromené úderem.
„Ostatně,“ řekl Tony Renault, „se říká, že tyto rány působí zázračně proti revmatismu.“ „To je tedy dobré, protože jsem náchylný k revmatismu, a nyní jsem asi do smrti vyléčen!“ Událostí, která v cestujících vzbudila největší zájem, bylo setkání se třemi nebo čtyřmi velrybami. Tito kytovci nejsou příznační pro antilské vody, které nejsou velrybáři zvyklí považovat za loviště.
„Obzvláště na širém Tichém oceánu je loví lodi,“ vypravoval Will Mitz, „buď na severu, v rozsáhlých zátokách Britské Kolumbie, kde vrhnou mladé, nebo na jihu, na pobřeží Nového Zélandu.“ „Účastnil jste se už lovu na velrybu?...“ otázal se Louis Cloqion. „Ano, jednu sezónu, na Wrangelu z Belfastu poblíž Kurilských ostrovů a na Ochotském moři. Ale je nutné mít čluny, lana, harpuny, harpunáře. Když je člun odvlečen z dosahu zraku, je to velmi nebezpečné a tento lov vyžaduje mnoha obětí...“ „Je výhodný?...“ řekl Niels Harboe. „Ano i ne,“ odpověděl Will Mitz. „Obratnost je dobrá, ale štěstí je lepší a příliš často se stane, že kampaň skončí, aniž bylo možné zmocnit se jediné velryby.“ Ty, které byly právě ohlášeny, byly vzdáleny od Alerta nejméně tři míle a nebylo možné se k nim přiblížit k nemalé lítosti cestujících. I kdyby trojstěžník rozvinul více plachet, nedosáhl by větší rychlosti. Velryby pluly na východ tak rychle, že by je člun jen stěží dohonil. Tou měrou, jakou se slunce schylovalo k obzoru, tišil se vítr.
Mraky na západě, husté a vodnaté, zůstávaly bez hnutí. Kdyby se vítr zvedl na té straně, byl by to vichr, který by neměl dlouhé trvání. Na protější straně se kupily husté páry, stoupající až k nadhlavníku, které měly noc učinit velmi tmavou.
Bylo možné se obávat, že se obloha rozžhaví blesky a zarachotí údery hromu. Horko bylo velmi značné, teplota těžká, prostor nasycen elektřinou.
Pokud byly udice nahozeny, musel dát Harry Markel spustit na moře člun, protože některé z těchto ryb byly tak těžké, že by nebylo možné vytáhnout je přímo na palubu.
Ano, moře bylo klidné, ale člun nebyl vytažen opět na své místo. Harry Markel měl bezpochyby své důvody pro to, aby jej nechal venku.
Alert rozvinul všechny plachty, aby tak využil sebemenšího vánku. Proto měl Will Mitz za to, že kapitán zalavíruje na severovýchod, jakmile vítr vzroste. Po celý den nadarmo očekával rozkaz, aby byl změněn směr a nepodařilo se mu pochopit záměry Harryho Markela.
Slunce zmizelo za hustými mraky, jejichž hustá vrstva zachycovala jeho poslední paprsky. Noc rychle nadcházela, neboť v šířkách, sousedících s obratníkem, bývá krátký soumrak.
Nechá Harry Markel toto plachtoví až do úsvitu?... Will Mitz si to nemyslel. Bouře mohla vypuknout a je známo, s jakou prudkostí a zběsilostí se rozpoutávají bouře v těchto končinách.
Loď, překvapená bouří, nemá kdy uvolnit lana na spodních cípech plachty, svinout plachty. Za několik minut může být převržena a aby se zvedla, musí se zbavit stěžňů.
Opatrný námořník se tedy do takového nebezpečí nevydá a ledaže by byla naprosto jistá pohoda, je výhodné ponechat si pouze košové plachty, přední plachtu, brigantinu a příďové plachty.
Když vstoupil k šesté hodině na vrchní palubu, kde byli právě shromážděni pan Patterson a jeho mladí svěřenci, nařídil Harry Markel svinout stan, o což každý večer dbal. Potom, naposledy pozoruje počasí, zavelel: „Sviňte chocholíky a bramové plachty!“ Mužstvo začalo vykonávat tento rozkaz, který jim předal John Carpenter. Je samozřejmé, že Tony Renault a Magnus Anders slezli z koše hlavního stěžně s lehkostí a svižností, jež vyvolávala u mentora vždy jak obdiv tak nepokoj... a také lítost, že je nemůže napodobit.
Tentokrát je následoval Will Mitz, neméně svižný než oni. Téměř současně dorazili k ráhnu a všichni tři začali svinovat velkou bramovou plachtu.
„Dobře se držte, mladí pánové,“ řekl jim. „Je to opatrnost, na kterou je nutné vždy dbát, i když se loď nehoupe...“ „Držíme se dobře,“ řekl Tony Renault. „Pana Pattersona by velmi zarmoutilo, kdybychom spadli do moře!“ Všichni tři svinuli plachtu na ráhno, které bylo připevněno k hlavnímu stěžni, když byla práce provedena i s vrcholíky. Lodníci provedli totéž na předním stěžni; pak byly svinuty veliká příďová plachta a plachta šípová na přídi.
Rozvinuté nechali obě plachty košové, plachtu přední, brigantinu, malou příďovou, které poslední vánek sotva vzdouval.
Loď byla lehce nesena proudem, směřujícím na východ a do východu slunce měla urazit jen malou vzdálenost.
Avšak Harry Markel by nebyl překvapen, kdyby se na loď snesla náhlá bouře.
Za několik okamžiků by se pak svinula přední plachta a obě plachty košové.
Když Will Mitz sestoupil s Tonym Renaultem a Magnusem Andersem na vrchní palubu, všiml si kompasu, osvětleného lampou z kormidelníkovy budky.
Od rána urazil Alert asi padesát mil na jihovýchod a proto měl za to, že kapitán se dá na noc jiným směrem a to směrem severovýchodním.
Harry Markel dobře zpozoroval, že jeho cestující jeví jisté překvapení, když viděl, že setrvává v dosavadním směru. Will Mitz však zachovával přísně kázeň a nedovolil si poznámku v této záležitosti.
Opravdu, pohlédl naposledy na kompas, zatímco Corty držel kormidlo, zkoumal stav oblohy a usedl u paty hlavního stěžně.
V tom přistoupil Corty k Harrymu Markelovi a řekl mu, tak aby to nikdo neslyšel: „Zdá se, že Mitz si myslí, že nejsme na správné cestě!... Nuže, uvedeme jej a ostatní na ni tuto noc a nic jim nebude bránit, aby nedorazili do Liverpoolu, plaváním, nechají-li jim žraloci paže a nohy!“ Tato poznámka se darebákovi patrně zdála velmi žertovná, neboť vybuchl prudkým smíchem. Harry Markel ho potlačil pohledem.
V tom k nim přistoupil John Carpenter.
„Necháme veliký člun ve vleku, Harry?...“ otázal se. „Ano, Johne, může nám posloužit...“ „Kdybychom museli práci dokončit venku.“ Toho večera prostřeli na stůl teprve v půl sedmé. Na stole se pyšnilo několik ryb, ulovených ve dne a náležitě upravených Ranyahem Coghem.
Pan Patterson prohlásil, že nikdy nejedl lepší... zvláště štiky, a vyslovil naději, že mladí rybáři naloví za plavby jiné téhož druhu.
Po obědě opět všichni vystoupili na vrchní palubu, kde hodlali počkat na tmavou noc, aby se odebrali do svých kajut.
Slunce, skryté za mraky, ještě nezmizelo za obzorem a úplná tma měla nastat teprve v pozdních hodinách.
Nuže, v tom se Tonymu Renaultovi zazdálo, že na východě vidí plachtu a téměř hned na to se ozval hlas Willa Mitze: „Loď vlevo vpředu!“ Všechny zraky se upjaly tím směrem. Asi čtyři míle po větru se objevila veliká loď s rozvinutými košovými a spodními plachtami. Bezpochyby tam měla trochu větru a plula opačným směrem než Alert .
Louis Clodion a Roger Hinsdale si šli pro dalekohledy a pozorovali blížící se loď, směřující na severozápad.
„Prokletá loď!“ zamručel John Carpenter k Harrymu Markelovi.
„Za hodinu bude u nás!...“ Stejnou poznámku, kterou právě prohodil lodní mistr, měli na mysli i Corty a ostatní. Pokud utichne vítr úplně, zůstanou obě lodi na noc nehybné, možná že půl, čtvrt míle od sebe!... Nuže, pokud si Harry Markel mohl poprvé blahopřát, u irského pobřeží, že svoje cestující nezavraždil, nynější okolnosti nebyly stejné. Peníze paní Kathleen Seymourové se již nacházely na lodi a mohly být provedeny zločinné plány v blízkosti této lodi?...
„Proklatě,“ pokračoval John Carpenter, „cožpak se nám nepodaří zbavit se tohoto penzionátu?... Cožpak budeme muset počkat na příští noc?...“ Loď využívala zbytku větru a přiblížila se k Alertovi. Ale brzy postrádala vítr i ona.
Byl to veliký trojstěžník, plující buď na některý z Antilských ostrovů anebo do jednoho z mexických přístavů.
Pokud se týkalo jeho národnosti, tu nebylo možné poznat, protože vlajka na kormě brigantiny nevlála. Nicméně se podle stavby a lanoví zdálo, že je to americká loď.
„Nezdá se, že by měla těžký náklad...“ poznamenal Magnus Anders.
„Opravdu,“ odpověděl Will Mitz, „a mám za to, že pluje na východ.“ Tři čtvrtě hodiny na to byla loď už jen dvě míle od Alerta. Protože ji proud nesl tím směrem, doufal Harry Markel, že Alerta mine. Kdyby od něho byla vzdálena pět nebo šest mil mezi jednou a čtvrtou hodinou ranní, nebylo by na tu vzdálenost slyšet výkřiky, kdyby na lodi vypukl boj.
Za půl hodiny, když skončil soumrak, nebyl patrný žádný vánek.
Obě lodi zůstaly stát ani ne půl míle od sebe.
K deváté hodině řekl pan Patterson hlasem, v němž byla patrná ospalost: „Nuže přátelé, nepomyslíme na návrat do svých kajut?...“ „Není pozdě, pane Pattersone,“ odpověděl Roger Hinsdale. „A spát od devíti hodin do sedmi ráno, to je příliš, pane Pattersone,“ připojil Axel Wickborn.
„A vrátíte se do Evropy tučný jako mnich, pane Pattersone,“ prohlásil Tony Renault a sepjal ruce na břiše.
„V tom ohledu nemějte žádnou obavu,“ odpověděl mentor. „Dovedu se vždy udržet v patřičných mezích mezi hubeností a otylostí.“ „Pane Pattersone, znáte výrok mudrců starověku?“ řekl Louis Clodion. A pronesl první verše disticha salernské školy: „Sex horas dormire, sat est...“ (Šest hodin spáti dosti jest) „Juveni senique...“ (Pro mladíka i starce) pokračoval Hubert Perkins. „Septem pigro...“ (Sedm pro lenocha) řekl John Howard.
„Nulli concedimus octo!“ (Nikomu nepovolíme osm) dokončil Roger Hinsdale.
Že byl pan Horatio Patterson nadšený, když uslyšel tento latinský citát postupně splynout z úst laureátů, o tom by bylo zbytečné se zmiňovat. Ale stejně se mu chtělo hodně spát, proto odpověděl: „Zůstaňte si, pokud chcete, a vdechujte si večerní vzduch na vrchní palubě... Ale já budu ten piger... ba budu dokonce ten nullus a půjdu spát...“ „Dobrou noc, pane Pattersone!“ Mentor sestoupil na palubu a odebral se do své kajuty. Otevřel světlík, aby dosáhl větší svěžesti vzduchu, natáhl se na své lože a usnul spánkem spravedlivých, když předtím ještě pronesl tato slova: „Rosam... letorum... angelum!“ Louis Clodion a jeho druhové zůstali na čerstvém vzduchu ještě hodinu. Hovořili o cestě na Antily, připomínajíce si tu nebo onu okolnost, která se jich dotkla, a mysleli na to, až po návratu ke svým rodinám budou vyprávět o všem, co vykonali, o všem, co spatřili od svého odplutí.
Jako Harry Markel dal vztyčit na předním stěžni bílé světlo, i kapitán neznámé lodi dal na přídi vztyčit svoje.
Za tmavých nocí je to potřebné, protože proudy a protiproudy mohou zavinit srážky. Z vrchní paluby bylo vidět tu kolísavou svítilnu, která, neměníce místa, se kývala vlivem táhlého vlnění.
Tony Renault si tentokrát sliboval, že nepřekročí šest hodin, doporučených salemskou školou. Před pátou ráno opustí svou kajutu a bude na vrchní palubě. A bude-li ještě cizí loď poblíž Alerta , vztyčí se vlajka, aby se vyzvěděla její národnost.
Konečně k desáté hodině usnuli všichni cestující, mimo Willa Mitze, který se procházel po palubě.
Tisíc myšlenek se zmítalo v mozku mladého námořníka. Myslel na Barbados... kam se vrátí teprve za tři nebo čtyři léta... na svou matku, kterou nebude vidět tak dlouho... na svou službu na Elise Warden... na postavení, které tam bude zaujímat... na tuto cestu, která ho povede dosud neznámými moři... Potom myslel na Alerta , na němž plul... na tyto chlapce, k nimž cítil tolik sympatií... Zvláště Tony Renault a Magnus Anders jej zajímali svou náklonností k plavbě. Pak mužstvo Alerta , kapitán Paxton, jehož osoba v něm budila bezděčný odpor, tito námořníci, tak neochotní spřátelit se s ním!... Nikdy by si je takto nepředstavoval a kdo ví, jestli se tohoto nepříjemného pocitu zbaví?...
Úplně pohroužen do svých myšlenek přecházel Will Mitz od předního kastelu po vrchní palubu. Někteří lodníci byli nataženi podél okřídlí, jedni spali, jiní přitlumeně hovořili.
Když viděl, že se tuto noc nedá nic dělat, odebral se Harry Markel do své kajuty, nařídil však, aby ho ihned vyrozuměli, kdyby vítr zesílil.
John Carpenter a Wagah pozorovali, stojíce na vrchní palubě, světlo trojstěžníku, jehož zář ochabovala. Začala se zvedat lehká mlha. Měsíc byl v úplňku a protože hvězdy za parami poznenáhlu hasly, byla hluboká tma.
Stalo se tedy, že loď stojící opodál Alerta, brzy nebylo vidět. Ale byla zde... Kdyby se ozvaly výkřiky, spustila by své čluny na moře a možná, že by našla několik obětí... Tato loď měla na palubě asi dvacet pět až třicet lidí mužstva... Jak by odolali v boji, kdyby se rozpoutal?... Za těch okolností Harry Markel právem vyčkával... A řekl si: co se nestane dnešní noc, stane se zítra... Tou měrou, jakou se Alert bude vzdalovat od Antil jihovýchodním směrem, se bude s loděmi setkávat řidčeji a řidčeji... Ovšem, pokud ve dne zase zavanou pasáty, bude muset Harry Markel obrátit a lavírovat na severovýchod - i když se to bude Willovi Mitzovi zdát příliš podezřelé... Zatímco John Carpenter a Wagah takto hovořili na vrchní palubě, rozmlouvali dva muži na levém boku lodi u předního kastelu. Byli to Corty a Ranyah Cogh. Bylo je spolu často vidět, neboť Corty se stále potuloval kolem kuchyně, aby pozřel nějaké dobré sousto, které pro něho kuchař schovával.
A poslouchejme, co si říkali - a což si ostatně museli říkat oba kumpáni, kteří hořeli nedočkavostí, aby už už byli pány Alerta.
„Rozhodně, Corty, je Harry až příliš opatrný...“ „Možná, Ranyahu, a možná, že to není na škodu!... Kdybychom si byli jisti, že je překvapíme v jejich kajutách spící, uklidili bychom je, aniž by měli čas vykřiknout...“ „Rána nožem do hrdla je trochu na překážku volání o pomoc...“ „Zajisté, Ranyahu, ale je možné, že se pokusí bránit se!... A cožpak se ta prokletá loď v mlze nepřiblížila?... Kdyby se jeden z těchto chlapců vrhl do moře a podařilo by se mu dorazit k lodi, poslal by kapitán rychle dvacet lidí na Alerta !... Nemohli bychom odolat a v podpalubí bychom byli dopraveni na Antily a pak do Anglie!... Tentokrát by nás policie dokázala udržet ve vězení... a víš Ranyahu, co nás očekává!...“ „Vmísil se do toho ďábel, Corty!... Po tolika šťastných náhodách tato smůla, jež nám přivedla do cesty tuto loď!... A toto bezvětří!... Když si pomyslím, že by stačila hodina dobrého větru, aby nás odnesl na pět nebo šest mil!...“ „Snad se to stane před rozbřeskem,“ řekl Corty. „Mějme se však na pozoru před tím Willem Mitzem, který se mi nezdá jako muž, který by se dal překvapit...“ „Vypořádám se s ním,“ prohlásil Ranyah Cogh, „v jeho kajutě nebo na palubě, ať je kdekoliv! Dobrou ránu mezi ramena!... Nebude mít ani kdy obrátit se a pak přes palubu s ním...“ „Neprocházel se právě po palubě?“ otázal se Corty. „Ano,“ odpověděl Cogh, „a už ho nevidím... ledaže by byl na vrchní palubě...“ „Ne, Ranyahu... Tam je jen John Carpenter a steward a ti právě sestupují...“ „Potom,“ řekl Ranyah Cogh, „se Will Mitz asi odebral do salonu... Kdyby zde nebyla ta prokletá loď, byla by vhodná chvíle... a za několik minut by na lodi nezbyl ani jediný cestující...“ „To se nedá nic dělat,“ skončil Corty, „pojďme spát.“ Vrátili se do místnosti pro mužstvo, zatímco oba muži, kteří sestoupili, zůstali na přídi na stráži. Will Mitz, schoulený pod kastelem, kde nemohl být spatřen, vyslechl tuto rozmluvu. Nyní věděl všechno... Věděl, v jakých rukou se ocitla loď... Věděl, že kapitánem je Harry Markel... Věděl, že tito darebáci chtějí hodit cestující do moře... A tento ohavný úklad by už byl proveden, nebýt přítomnosti lodi, kterou bezvětří zadrželo nablízku Alerta !
