×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Cestovmí stipendia - Jules Verne, IX. KAPITOLA Will Mitz

IX. KAPITOLA Will Mitz Krátce po jedenácté hodině této noci z 22. na 23. září bloudil po hladině moře člun. Sotva se kolébal na vlnách, jimiž nezmítal skoro žádný vítr.

Dvě vesla jej hnala beze zvuku severovýchodním směrem - aspoň podle dohadu, neboť polární hvězdu, skrytou za parami, nebylo vidět.

Muž u kormidla asi litoval, že se pohoda nezměnila v bouři. Kdyby blesky brázdily prostor, mohl by mířit zpříma k cíli, místo aby směr udával nazdařbůh. Dříve, nežli by se moře vzbouřilo vichřicí, urazil by malou vzdálenost, která ho dělila od cíle, a zabezpečil by záchranu všech.

Tento člun obsahoval jedenáct osob: dva muže a devět chlapců, z nichž nejstarší se chopili vesel. Jeden z mužů chvílemi postával, upíral zrak do mezer v mlze a naslouchal... Byl to veliký člun Alerta , unášející uprchlíky. Louis Clodion a Axel Wickborn veslovali na přídi. Will Mitz vedl kormidlo, marně hledaje správnou cestu touto tmou, kterou teplé noční mlhy činily ještě hustší.

Před čtvrtou hodinou ztratili Alerta z očí a neviděli už bílé světlo trojstěžníku, jehož vzdálenost nemohla obnášet víc než půl míle, protože jej bezvětří asi zdrželo na témže místě.

Podívejme se, jaký měly věci průběh.

Po rozmluvě Cortyho a Ranyaha Cogha, kterou vyslechl, odplížil se Will Mitz od kastelu, aniž byl spatřen, a vrátil se pod vrchní palubu.

Tam zůstal několik minut, aby si promyslel co má učinit, než začne jednat.

Nebylo pochyb: kapitán Paxton a jeho mužstvo byli povražděni na Alertu a když přišli cestující, nacházela se loď už v moci Harryho Markela a jeho kumpánů.

Pokud se týkalo těchto zločinů, bylo Willovi Mitzovi známo, co vypravovaly listy o pirátech z Halifaxu , o jejich uvěznění a útěku z queenstownského vězení v Irsku - útěku, jehož datum se shodovalo s datem odjezdu Alerta . Když se zmocnili lodi, kotvící ve Farmarském zálivu, zabránil jim nedostatek větru v odplutí... Následující den přišli na loď pan Patterson a chovanci Antilian School... Proč se však Harry Markel nezbavil cestujících stejně jako kapitána Paxtona s jeho mužstvem a proč svůj záměr neprovedl již při plavbě z Anglie na Antily, to si Will Mitz nedokázal vysvětlit.

Ale nebylo kdy na takové vysvětlování. Nepodaří-li se cestujícím opustit Alerta, budou ztraceni. Zvedne-li se vítr, vzdálí se obě lodi od sebe a mnohonásobná vražda bude provedena... Nestane-li se to tuto noc, stane se to příští noc, anebo jakmile nadejde den, kdy bude moře pusté... Jakkoliv o všem ví, nebude moci Will Mitz organizovat vážný odpor.

Nuže, protože okolnost seslaná přímo Prozřetelností - lze to tak říci - zdržela provedení zločinu, bylo nutné jí využít a hledat záchranu tam, kde byla.

Bylo tedy nutné vzdálit se a to vzdálit se, aniž by způsobili poplach. Harry Markel se uchýlil do své kajuty. John Carpenter a Wagall se právě odebrali do místnosti pro mužstvo, kde již ostatní spali. Na přídi byl jenom lodník, který měl hlídku, a ten asi příliš nehlídal.

A nejdříve, aby se dostali k lodi, zadržené bezvětřím, měli po ruce loďku, veliký člun, který po rybolovu zůstal na rozkaz Harryho Markela ve vleku.

Jako statečný a odhodlaný muž se Will Mitz rozhodl, že zkusí všechno, aby zachránil své mladé přátele a zároveň zabezpečil vlastní záchranu.

Piráti z Halifaxu na Alertu !... Tím se vysvětlila antipatie, kterou v něm vzbudil od první chvt1e podivný kapitán Paxton, odpor, který pociťoval vůči mužstvu a divoká zdrženlivost, s níž se vůči němu chovali tito lidé, zatíženi zločiny!...

Aby využil příznivých okolností, nesměl zmařit ani okamžik.

Každý ví, jak rychle se v tropech mění počasí... Lehký vítr by postačil, aby zanesl Alerta dále... Nesvinul ani košové plachty, ani přední plachtu, ani brigantinu, které by vzduly první závany větru... Zároveň by se vzdálila druhá loď opačným směrem a nebyla by už naděje, že se s ní zase setkají - naděje už tak nejistá v těchto mlhách, které nedovolovaly ji spatřit!...

Nejdříve bylo nutné probudit cestující jednoho po druhém, několika slovy jim vše vyložit a dopravit je do člunu zadní stranou salonu, aniž by byla vzbuzena pozornost lodníka na stráži.

Především se Will Mitz chtěl přesvědčit, nachází-li se Harry Markel dosud ve své kajutě v jednom koutě pod vrchní palubou, u vchodu. Lomoz by jej mohl zburcovat a kdyby se dal do křiku, byl by útěk ohrožen.

Will Mitz se propIížil ke dveřím kajuty, přiložil ucho ke křídlu a několik okamžiků naslouchal.

Harry Markel, který věděl, že se tuto noc nedá nic dělat, spal hlubokým spánkem.

Will Mitz se vrátil do salonu a aniž rozžehnul lampu, visící ze stropu, otevřel jedno z oken, vedoucích na záď, asi šest stop nad čárou ponoru.

Bude toto okno dost veliké, aby cestující mohli sestoupit do člunu?...

Pro chlapce ano... ale pro poněkud silnější muže ne... Naštěstí pan Patterson nebyl tělnatý. Útrapy plavby jej spíše vysušily, přes hostiny, jichž se tak hojně účastnil za různých slavností na počest chovanců z Antilian School.

Pokud se týká jeho, Will Mitz, štíhlý, čilý a obratný, se dovedl tímto oknem protáhnout.

Protože útěk byl možný, aniž by bylo zapotřebí vystoupit na vrchní palubu, což bylo možná neproveditelné, hodlal Will Mitz probudit své druhy.

První kajuta, jejíž dveře tiše otevřel, byla kajuta Louise Clodiona a Tonyho Renaulta.

Oba spali a Louis Clodion se probudil teprve až ucítil na rameni čísi ruku.

„Ani slovo!...“ řekl Will Mitz. „To jsem já...“ „Co chcete?...“ „Ani slovo, říkám vám!... Jsme v největším nebezpečí...“ Na vysvětlení celé situace postačila jediná věta. Louis Clodion, který pochopil její vážnost, se dokázal ovládnout.

„Probuďte svého přítele,“ dodal Will Mitz. „Já o tom řeknu ostatním…“ „A jak uprchneme?“ zeptal se Louis Clodion. „Ve člunu... je upoután na zádi... Dopraví nás k lodi, která není asi daleko!“ Louis Clodion se více neptal a zatímco Will Mitz vyšel z kajuty, probudil Tonyho Renaulta, který vyskočil ze své postele, jakmile se dozvědělo stavu věcí. Za několik minut byli všichni mladí laureáti na nohou. Pokud se týká pana Pattersona, ten měl být vyrozuměn teprve na poslední chvíli. Odvlečou ho a uloží do člunu, aniž by mu popřáli čas pochopit.

Ke chvále Antilian School nutno říci, že ani jediný z jejích chovanců neprojevil slabost v nastalém nebezpečí. Neprojevili ani nářek, ani výkřik hrůzy, které by mohly ohrozit tento útěk, podniknutý za tak obtížných okolností.

Nicméně Niels Harboe učinil návrh, který svědčil o jeho energické duši: „Neodejdu, aniž bych toho darebáka nezbavil života!“ A zamířil ke kajutě Harryho Markela. Will Mitz ho zadržel: „To neučiníte, pane Harboe,“ řekl. „Harry Markel by se mohl probudit v okamžiku, kdy byste vstoupil do jeho kajuty, mohl by volat, bránit se a byli bychom přemoženi!... Nasedněme do člunu bez lomozu... Jakmile budeme na lodi, nepochybuji, že se její velitel bude chtít zmocnit Alerta a pirátů, kteří jsou na něm pány!“ Bylo to jediné, co mohli učinit. „A pan Patterson?...“ poznamenal Roger Hinsdale.

„Napřed nasedněte do člunu,“ odpověděl Will Mitz, „a až budete usazeni, pomůžeme mu sestoupit.“ Potom si oblékli Louis Clodion a jeho druhové teplejší oděvy. O potraviny nešlo, neboť chtěli dorazit jen k lodi, vzdálené půl míle. I kdyby měl člun počkat, až se zvedne mlha nebo nastane den, spatří tu loď. A kdyby je uvidělo mužstvo Alerta , budou uprchlíci cizí lodí přijati dříve, než by je Harry Markel a jeho kumpáni mohli pronásledovat.

Zvláště se však museli obávat, že se zvedne vítr. V tom případě by loď odplula na západ a Alert na východ. Až by se zrodil nový den, byl by člun vystaven všem nebezpečím, nemajíce na tomto pustém moři ani vodu ani potraviny.

Hubert Perkins všem doporučil, aby s sebou vzali své váčky guineí. Zmizí-li Alert za úsvitu, poslouží tento obnos sedm tisíc liber, který bandě uteče, k dopravě uprchlíků do vlasti.

Vhodná chvíle nadešla.

Louis Clodion stanul u kajuty a přesvědčil se, že nic Harryho Markela nevyrušilo ze spánku. Zároveň pozoroval otevřenými dveřmi vrchní paluby lodníka, vykonávajícího hlídku na předním kastelu.

Will Mitz se vychýlil z jednoho okna salonu, uchopil lano a přitáhl člun pod klenutou záď.

Zdálo se, že mlha ještě více zhoustla. Člun bylo sotva rozeznat. Bylo slyšet jen šplouchání vln, olizujících Alerta .

Jeden po druhém se chlapci bez větší námahy sklouzli po laně, které držel Will Mitz. Napřed John Howard a Axel Wickborn, pak Hubert Perkins a Niels Harboe, potom Magnus Anders a Tony Renault a posléze Albert Leuwen a Roger Hinsdale. V salonu zbyli jen Louis Clodion a Will Mitz.

Will Mitz už už otvíral dveře kajuty pana Pattersona když v tom ho zadržel Louis Clodion.

„Mějme se na pozoru!“ zašeptal. „Hlídka přichází...“ „Počkáme,“ řekl Will Mitz.

„Má v ruce svítilnu,“ pokračoval Louis Clodion.

„Přirazte dveře a v salonu nic neuvidí.“ Lodník už byl mezi hlavním a prostředním stěžněm. Vystoupí-li na vrchní palubu, bude mlha bezpochyby dost hustá, aby mu zakryla člun už obsazený a přichystaný odrazit.

Avšak z nepravidelných pohybů svítilny Will Mitz poznal, že její nosič sotva stojí na nohou. Opatřil si láhev brandy nebo ginu a jistě pil přes míru. Pak asi na zádi zaslechl nějaký zvuk a mechanicky tam zamířil. Protože bylo úplné ticho, asi se vrátil na své místo na předním kastelu.

To se také stalo a jakmile opilec vyklidil cestu, začali se Louis Clodion a Will Mitz zabývat panem Pattersonem.

Mentor spal hlubokým spánkem a chrápání naplňovalo jeho kajutu.

Možná, že právě tento zvuk vzbudil pozornost hlídajícího lodníka.

Bylo nutné pospíšit si. Cestující, nacházející se už v loďce, sžíraly nepokoj a zároveň i netrpělivost. Každou chvíli se jim zdálo, že zaslechnou nějaký výkřik, že spatří lodníky objevit se na vrchní palubě... A jak odrazit, pokud u nich nebudou pan Patterson, Louis Clodion a Will Mitz?... A když se probudí Harry Markel a vykřikne, přiběhnou-li John Carpenter a Corty na jeho výkřik, budou ztraceni!... Přítomnost cizí lodi jim nezabrání v provedení zločinu!...

Louis Clodion vstoupil do kajuty pana Pattersona a lehce se dotkl jeho ramene. Chrápání rázem přestalo a ze spáčových rtů vyšla tato slova: „Paní Pattersonová... trigonokefal... angelum... Brzy sňatek...“ O čem se asi zdálo tomuto důstojnému muži... o hadovi... o latinském citátu a také o sňatku!... O jakém sňatku?...

Protože se neprobouzel, zatřásl s ním Louis Clodion silněji a přitom mu položil ruku na ústa, aby mu zabránil vykřiknout pro případ, že by se mu zdálo, že zápasí se strašlivým hadem v pralesích na ostrově Martinique.

Tentokrát se pan Patterson zvedl, když poznal hlas toho, kdo k němu mluvil.

„Louis... Louis Clodion?...“ opakoval a vůbec nechápal, co slyšel o kapitánovi Paxtonovi, který není kapitánem Paxtonem, o Alertovi, který upadl do moci Harryho Markela, o nutnosti pospíšit si za cestujícími, kteří na něj čekali v člunu.

Avšak neušlo mu, že život jeho mladých svěřenců a jeho vlastní budou ohroženy, pokud zůstanou na Alertu ... Vše bylo připraveno k bezodkladnému útěku a čekalo se jen na něho, aby hledali útočiště na ohlášené lodi... Pan Patterson se již na nic neptal a oblékl se stejně chladnokrevně jako rychle. Natáhl kalhoty, jejichž nohavice pečlivě ohnul, navlékl vestu, do jejíž kapsy vsunul hodinky, vzal na sebe svůj dlouhý kabát, na hlavu si posadil černý klobouk a odvětil Willovi Mitzovi, který ho pobízel: „Je-li vám libo, příteli...“ Možná, že když spatřil plaza, kterého měl opustit, měl pan Patterson těžké srdce, ale doufal, že ho najde na témže místě, až Alert , opět odňatý Harrymu Markelovi, bude dopraven do nejbližšího přístavu Antil. Zbývala otázka, jak se dostat úzkým okénkem na zádi, chopit se lana a spustit se do člunu, aniž by učinil špatný pohyb a způsobil sebemenší lomoz.

V okamžiku, kdy pan Patterson vycházel ze své kajuty, napadlo ho, aby s sebou vzal váček, obsahující sedm set liber od paní Kathleen Seymourové, a zápisník, do něhož zapisoval cestovní výlohy, obojí ukryl v prostorných kapsách svého kabátu.

„Kdo by to byl řekl do kapitána Paxtona!“ opakoval si.

Kapitán Paxton a Harry Markel byli v jeho mysli dosud totožni a jemu se nepodařilo tyto dvě osoby, které se sobě tak málo podobaly, rozdvojit!...

Se svižností nebo mentorovou obratností se nedalo počítat. Museli ho podporovat, když se vezl po laně. Will Mitz se pouze obával, aby těžce nedopadl do člunu, což by mohlo vzbudit pozornost strážného lodníka, jakkoliv byl opilý.

Konečně se pan Patterson dotkl nohou jedné z laviček a Axel Wickborn ho opřel, aby se dostal na záď.

Pak došlo na Louise Clodiona, který se naposledy přesvědčil, že se Harry Markel nevyrušil ze spánku a že je na lodi vše úplně klidné.

Po něm se protáhl oknem Will Mitz a rázem se svezl do člunu. Aby nemařil čas rozvazováním uzlu lana, vzal nůž a přeřízl je, čímž nechal přes okřídlí viset kus dlouhý asi čtyři až pět stop.

Člun se vzdálil od Alerta .

Podaří se Willovi Mitzovi a jeho druhům uchýlit se na cizí loď?...

Najdou ji v těchto mlžných tmách, než se slunce opět objeví na obzoru?... Bude ostatně na stejném místě a nezvedne se vítr, který jí umožní dát se na cestu?...

V každém případě uniknou-li cestující osudu, který jim chystal Harry Markel a jeho kumpáni, budou za to děkovat jedině Willovi Mitzovi a paní Kathleen Seymourové, která mu vyprosila plavbu na Alertu !


IX. KAPITOLA

Will Mitz

 

Krátce po jedenácté hodině této noci z 22. na 23. září bloudil po hladině moře člun. Sotva se kolébal na vlnách, jimiž nezmítal skoro žádný vítr.

Dvě vesla jej hnala beze zvuku severovýchodním směrem - aspoň podle dohadu, neboť polární hvězdu, skrytou za parami, nebylo vidět.

Muž u kormidla asi litoval, že se pohoda nezměnila v bouři. Kdyby blesky brázdily prostor, mohl by mířit zpříma k cíli, místo aby směr udával nazdařbůh. Dříve, nežli by se moře vzbouřilo vichřicí, urazil by malou vzdálenost, která ho dělila od cíle, a zabezpečil by záchranu všech.

Tento člun obsahoval jedenáct osob: dva muže a devět chlapců, z nichž nejstarší se chopili vesel. Jeden z mužů chvílemi postával, upíral zrak do mezer v mlze a naslouchal...

Byl to veliký člun Alerta , unášející uprchlíky. Louis Clodion a Axel Wickborn veslovali na přídi. Will Mitz vedl kormidlo, marně hledaje správnou cestu touto tmou, kterou teplé noční mlhy činily ještě hustší.

Před čtvrtou hodinou ztratili Alerta z očí a neviděli už bílé světlo trojstěžníku, jehož vzdálenost nemohla obnášet víc než půl míle, protože jej bezvětří asi zdrželo na témže místě.

Podívejme se, jaký měly věci průběh.

Po rozmluvě Cortyho a Ranyaha Cogha, kterou vyslechl, odplížil se Will Mitz od kastelu, aniž byl spatřen, a vrátil se pod vrchní palubu.

Tam zůstal několik minut, aby si promyslel co má učinit, než začne jednat.

Nebylo pochyb: kapitán Paxton a jeho mužstvo byli povražděni na Alertu a když přišli cestující, nacházela se loď už v moci Harryho Markela a jeho kumpánů.

Pokud se týkalo těchto zločinů, bylo Willovi Mitzovi známo, co vypravovaly listy o pirátech z Halifaxu , o jejich uvěznění a útěku z queenstownského vězení v Irsku - útěku, jehož datum se shodovalo s datem odjezdu Alerta . Když se zmocnili lodi, kotvící ve Farmarském zálivu, zabránil jim nedostatek větru v odplutí... Následující den přišli na loď pan Patterson a chovanci Antilian School... Proč se však Harry Markel nezbavil cestujících stejně jako kapitána Paxtona s jeho mužstvem a proč svůj záměr neprovedl již při plavbě z Anglie na Antily, to si Will Mitz nedokázal vysvětlit.

Ale nebylo kdy na takové vysvětlování. Nepodaří-li se cestujícím opustit Alerta, budou ztraceni. Zvedne-li se vítr, vzdálí se obě lodi od sebe a mnohonásobná vražda bude provedena... Nestane-li se to tuto noc, stane se to příští noc, anebo jakmile nadejde den, kdy bude moře pusté... Jakkoliv o všem ví, nebude moci Will Mitz organizovat vážný odpor.

Nuže, protože okolnost seslaná přímo Prozřetelností - lze to tak říci - zdržela provedení zločinu, bylo nutné jí využít a hledat záchranu tam, kde byla.

Bylo tedy nutné vzdálit se a to vzdálit se, aniž by způsobili poplach. Harry Markel se uchýlil do své kajuty. John Carpenter a Wagall se právě odebrali do místnosti pro mužstvo, kde již ostatní spali. Na přídi byl jenom lodník, který měl hlídku, a ten asi příliš nehlídal.

A nejdříve, aby se dostali k lodi, zadržené bezvětřím, měli po ruce loďku, veliký člun, který po rybolovu zůstal na rozkaz Harryho Markela ve vleku.

Jako statečný a odhodlaný muž se Will Mitz rozhodl, že zkusí všechno, aby zachránil své mladé přátele a zároveň zabezpečil vlastní záchranu.

Piráti z Halifaxu na Alertu !... Tím se vysvětlila antipatie, kterou v něm vzbudil od první chvt1e podivný kapitán Paxton, odpor, který pociťoval vůči mužstvu a divoká zdrženlivost, s níž se vůči němu chovali tito lidé, zatíženi zločiny!...

Aby využil příznivých okolností, nesměl zmařit ani okamžik.

Každý ví, jak rychle se v tropech mění počasí... Lehký vítr by postačil, aby zanesl Alerta dále... Nesvinul ani košové plachty, ani přední plachtu, ani brigantinu, které by vzduly první závany větru... Zároveň by se vzdálila druhá loď opačným směrem a nebyla by už naděje, že se s ní zase setkají - naděje už tak nejistá v těchto mlhách, které nedovolovaly ji spatřit!...

Nejdříve bylo nutné probudit cestující jednoho po druhém, několika slovy jim vše vyložit a dopravit je do člunu zadní stranou salonu, aniž by byla vzbuzena pozornost lodníka na stráži.

Především se Will Mitz chtěl přesvědčit, nachází-li se Harry Markel dosud ve své kajutě v jednom koutě pod vrchní palubou, u vchodu. Lomoz by jej mohl zburcovat a kdyby se dal do křiku, byl by útěk ohrožen.

Will Mitz se propIížil ke dveřím kajuty, přiložil ucho ke křídlu a několik okamžiků naslouchal.

Harry Markel, který věděl, že se tuto noc nedá nic dělat, spal hlubokým spánkem.

Will Mitz se vrátil do salonu a aniž rozžehnul lampu, visící ze stropu, otevřel jedno z oken, vedoucích na záď, asi šest stop nad čárou ponoru.

Bude toto okno dost veliké, aby cestující mohli sestoupit do člunu?...

Pro chlapce ano... ale pro poněkud silnější muže ne...

Naštěstí pan Patterson nebyl tělnatý. Útrapy plavby jej spíše vysušily, přes hostiny, jichž se tak hojně účastnil za různých slavností na počest chovanců z Antilian School.           

Pokud se týká jeho, Will Mitz, štíhlý, čilý a obratný, se dovedl tímto oknem protáhnout.

Protože útěk byl možný, aniž by bylo zapotřebí vystoupit na vrchní palubu, což bylo možná neproveditelné, hodlal Will Mitz probudit své druhy.

První kajuta, jejíž dveře tiše otevřel, byla kajuta Louise Clodiona a Tonyho Renaulta.

Oba spali a Louis Clodion se probudil teprve až ucítil na rameni čísi ruku.

„Ani slovo!...“ řekl Will Mitz. „To jsem já...“

„Co chcete?...“

„Ani slovo, říkám vám!... Jsme v největším nebezpečí...“

Na vysvětlení celé situace postačila jediná věta. Louis Clodion, který pochopil její vážnost, se dokázal ovládnout.

„Probuďte svého přítele,“ dodal Will Mitz. „Já o tom řeknu ostatním…“

„A jak uprchneme?“ zeptal se Louis Clodion.

„Ve člunu... je upoután na zádi... Dopraví nás k lodi, která není asi daleko!“

Louis Clodion se více neptal a zatímco Will Mitz vyšel z kajuty, probudil Tonyho Renaulta, který vyskočil ze své postele, jakmile se dozvědělo stavu věcí.

Za několik minut byli všichni mladí laureáti na nohou. Pokud se týká pana Pattersona, ten měl být vyrozuměn teprve na poslední chvíli. Odvlečou ho a uloží do člunu, aniž by mu popřáli čas pochopit.

Ke chvále Antilian School nutno říci, že ani jediný z jejích chovanců neprojevil slabost v nastalém nebezpečí. Neprojevili ani nářek, ani výkřik hrůzy, které by mohly ohrozit tento útěk, podniknutý za tak obtížných okolností.

Nicméně Niels Harboe učinil návrh, který svědčil o jeho energické duši:

„Neodejdu, aniž bych toho darebáka nezbavil života!“

A zamířil ke kajutě Harryho Markela.

Will Mitz ho zadržel:

„To neučiníte, pane Harboe,“ řekl. „Harry Markel by se mohl probudit v okamžiku, kdy byste vstoupil do jeho kajuty, mohl by volat, bránit se a byli bychom přemoženi!... Nasedněme do člunu bez lomozu... Jakmile budeme na lodi, nepochybuji, že se její velitel bude chtít zmocnit Alerta a pirátů, kteří jsou na něm pány!“

Bylo to jediné, co mohli učinit.

„A pan Patterson?...“ poznamenal Roger Hinsdale.

„Napřed nasedněte do člunu,“ odpověděl Will Mitz, „a až budete usazeni, pomůžeme mu sestoupit.“

Potom si oblékli Louis Clodion a jeho druhové teplejší oděvy. O potraviny nešlo, neboť chtěli dorazit jen k lodi, vzdálené půl míle. I kdyby měl člun počkat, až se zvedne mlha nebo nastane den, spatří tu loď. A kdyby je uvidělo mužstvo Alerta , budou uprchlíci cizí lodí přijati dříve, než by je Harry Markel a jeho kumpáni mohli pronásledovat.

Zvláště se však museli obávat, že se zvedne vítr. V tom případě by loď odplula na západ a Alert na východ. Až by se zrodil nový den, byl by člun vystaven všem nebezpečím, nemajíce na tomto pustém moři ani vodu ani potraviny.

Hubert Perkins všem doporučil, aby s sebou vzali své váčky guineí. Zmizí-li Alert za úsvitu, poslouží tento obnos sedm tisíc liber, který bandě uteče, k dopravě uprchlíků do vlasti.

Vhodná chvíle nadešla.

Louis Clodion stanul u kajuty a přesvědčil se, že nic Harryho Markela nevyrušilo ze spánku. Zároveň pozoroval otevřenými dveřmi vrchní paluby lodníka, vykonávajícího hlídku na předním kastelu.

Will Mitz se vychýlil z jednoho okna salonu, uchopil lano a přitáhl člun pod klenutou záď.

Zdálo se, že mlha ještě více zhoustla. Člun bylo sotva rozeznat. Bylo slyšet jen šplouchání vln, olizujících Alerta .

Jeden po druhém se chlapci bez větší námahy sklouzli po laně, které držel Will Mitz. Napřed John Howard a Axel Wickborn, pak Hubert Perkins a Niels Harboe, potom Magnus Anders a Tony Renault a posléze Albert Leuwen a Roger Hinsdale. V salonu zbyli jen Louis Clodion a Will Mitz.

Will Mitz už už otvíral dveře kajuty pana Pattersona když v tom ho zadržel Louis Clodion.

„Mějme se na pozoru!“ zašeptal. „Hlídka přichází...“ „Počkáme,“ řekl Will Mitz.

„Má v ruce svítilnu,“ pokračoval Louis Clodion.

„Přirazte dveře a v salonu nic neuvidí.“

Lodník už byl mezi hlavním a prostředním stěžněm. Vystoupí-li na vrchní palubu, bude mlha bezpochyby dost hustá, aby mu zakryla člun už obsazený a přichystaný odrazit.

Avšak z nepravidelných pohybů svítilny Will Mitz poznal, že její nosič sotva stojí na nohou. Opatřil si láhev brandy nebo ginu a jistě pil přes míru. Pak asi na zádi zaslechl nějaký zvuk a mechanicky tam zamířil. Protože bylo úplné ticho, asi se vrátil na své místo na předním kastelu.

To se také stalo a jakmile opilec vyklidil cestu, začali se Louis Clodion a Will Mitz zabývat panem Pattersonem.

Mentor spal hlubokým spánkem a chrápání naplňovalo jeho kajutu.

Možná, že právě tento zvuk vzbudil pozornost hlídajícího lodníka.

Bylo nutné pospíšit si. Cestující, nacházející se už v loďce, sžíraly nepokoj a zároveň i netrpělivost. Každou chvíli se jim zdálo, že zaslechnou nějaký výkřik, že spatří lodníky objevit se na vrchní palubě... A jak odrazit, pokud u nich nebudou pan Patterson, Louis Clodion a Will Mitz?... A když se probudí Harry Markel a vykřikne, přiběhnou-li John Carpenter a Corty na jeho výkřik, budou ztraceni!... Přítomnost cizí lodi jim nezabrání v provedení zločinu!...

Louis Clodion vstoupil do kajuty pana Pattersona a lehce se dotkl jeho ramene. Chrápání rázem přestalo a ze spáčových rtů vyšla tato slova:

„Paní Pattersonová... trigonokefal... angelum... Brzy sňatek...“ O čem se asi zdálo tomuto důstojnému muži... o hadovi... o latinském citátu a také o sňatku!... O jakém sňatku?...

Protože se neprobouzel, zatřásl s ním Louis Clodion silněji a přitom mu položil ruku na ústa, aby mu zabránil vykřiknout pro případ, že by se mu zdálo, že zápasí se strašlivým hadem v pralesích na ostrově Martinique.

Tentokrát se pan Patterson zvedl, když poznal hlas toho, kdo k němu mluvil.

„Louis... Louis Clodion?...“ opakoval a vůbec nechápal, co slyšel o kapitánovi Paxtonovi, který není kapitánem Paxtonem, o Alertovi, který upadl do moci Harryho Markela, o nutnosti pospíšit si za cestujícími, kteří na něj čekali v člunu.

Avšak neušlo mu, že život jeho mladých svěřenců a jeho vlastní budou ohroženy, pokud zůstanou na Alertu ... Vše bylo připraveno k bezodkladnému útěku a čekalo se jen na něho, aby hledali útočiště na ohlášené lodi...

Pan Patterson se již na nic neptal a oblékl se stejně chladnokrevně jako rychle. Natáhl kalhoty, jejichž nohavice pečlivě ohnul, navlékl vestu, do jejíž kapsy vsunul hodinky, vzal na sebe svůj dlouhý kabát, na hlavu si posadil černý klobouk a odvětil Willovi Mitzovi, který ho pobízel:

„Je-li vám libo, příteli...“

Možná, že když spatřil plaza, kterého měl opustit, měl pan Patterson těžké srdce, ale doufal, že ho najde na témže místě, až Alert , opět odňatý Harrymu Markelovi, bude dopraven do nejbližšího přístavu Antil.

Zbývala otázka, jak se dostat úzkým okénkem na zádi, chopit se lana a spustit se do člunu, aniž by učinil špatný pohyb a způsobil sebemenší lomoz.

V okamžiku, kdy pan Patterson vycházel ze své kajuty, napadlo ho, aby s sebou vzal váček, obsahující sedm set liber od paní Kathleen Seymourové, a zápisník, do něhož zapisoval cestovní výlohy, obojí ukryl v prostorných kapsách svého kabátu.

„Kdo by to byl řekl do kapitána Paxtona!“ opakoval si.

Kapitán Paxton a Harry Markel byli v jeho mysli dosud totožni a jemu se nepodařilo tyto dvě osoby, které se sobě tak málo podobaly, rozdvojit!...

Se svižností nebo mentorovou obratností se nedalo počítat. Museli ho podporovat, když se vezl po laně. Will Mitz se pouze obával, aby těžce nedopadl do člunu, což by mohlo vzbudit pozornost strážného lodníka, jakkoliv byl opilý.

Konečně se pan Patterson dotkl nohou jedné z laviček a Axel Wickborn ho opřel, aby se dostal na záď.

Pak došlo na Louise Clodiona, který se naposledy přesvědčil, že se Harry Markel nevyrušil ze spánku a že je na lodi vše úplně klidné.

Po něm se protáhl oknem Will Mitz a rázem se svezl do člunu. Aby nemařil čas rozvazováním uzlu lana, vzal nůž a přeřízl je, čímž nechal přes okřídlí viset kus dlouhý asi čtyři až pět stop.

Člun se vzdálil od Alerta .

Podaří se Willovi Mitzovi a jeho druhům uchýlit se na cizí loď?...

Najdou ji v těchto mlžných tmách, než se slunce opět objeví na obzoru?... Bude ostatně na stejném místě a nezvedne se vítr, který jí umožní dát se na cestu?...

V každém případě uniknou-li cestující osudu, který jim chystal Harry Markel a jeho kumpáni, budou za to děkovat jedině Willovi Mitzovi a paní Kathleen Seymourové, která mu vyprosila plavbu na Alertu !