×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zelený paprsek - Jules Verne, XVII. Na lodi Clorindě

XVII. Na lodi Clorindě Nazítří o šesté hodině ranní pěkná jachta o čtyřiceti pěti až padesáti tunách, Clorinda, opouštěla malý přístav na Joně a za jemného severovýchodního vánku uháněla na širé moře. Clorinda odvážela slečnu Campbellovou, Oliviera Sinclaira, bratry Sama a Siba, paní Bessi a Partridga.

Rozumí se samo sebou, že nešťastný Aristobulus Ursiclos nebyl na její palubě. Po včerejší příhodě bylo tak domluveno a bez váhání vykonáno.

Když včera opouštěli kopec Abbé a vraceli se do hostince, slečna Campbellová pronesla stručně: „Milí strýčkové, když pan Aristobulus Ursiclos nezamýšlí opustit ostrov Jonu, ponecháme jej celý jemu. Nejprve v Obanu, podruhé zde se nemohlo naše pozorování jeho vinou podařit. Ani jediný den nezůstaneme tam, kde on může provádět své nemotorné kousky!“ Na tento tak kategoricky pronesený proslov nevěděli bratři Melvillové co odpovědět. Ostatně i oni sami sdíleli všeobecnou nespokojenost s konáním Aristobula Ursiclosa a v duchu mu spílali. Postavení jejich vytouženého nápadníka dospělo už tak daleko, že bylo zcela neudržitelné. Nic už mu nemůže přivést slečnu Campbellovou. Nutno se zříci uskutečnění záměru, který se stal nevyplnitelným.

„Ostatně,“ připomínal bratr Sam bratru Sibovi, kterého vzal stranou, „sliby nemoudře učiněné nejsou ještě železnými pouty!“ To znamená jinými slovy, že nikdy nemůžeme být vázáni přísahou učiněnou v lehkomyslnosti, a bratr Sib velmi zřetelným posuňkem zcela schválil ono skotské úsloví. Večer v nízké světnici Dunkanových zbraní, při loučení se zdejším pobytem, bylo slyšet: „Zítra odcestujeme,“ řekla slečna Campbellová, „ani jediný den už zde nezůstanu!“ „To se rozumí, drahá Heleno,“ odpověděl Sam, „ale kam půjdeme?“ „Tam, kde budeme jisti, že se nesetkáme s panem Ursiclosem! Je tedy nutné, aby se nedověděl, že opouštíme Jonu a kam odcestujeme.“ „Ale ano,“ řekl Sili, „avšak, milá dcero, jak odcestovat a kam jít?“ „Jak?“ zvolala slečna Campbellová. „Myslíte si, že ráno nenajdeme žádnou loď, kterou bychom opustili tento ostrov? Myslíte si, že skotské pobřeží by nám neposkytlo žádné neobydlené, nebo i neobyvatelné místo, kde bychom v klidu mohli pokračovat v našem pozorování?“ Oba bratři Melvillové nebyli v té chvíli schopni odpovědět na dvojitou otázku, pronesenou hlasem, který nepřipouštěl ani vytáčky, ani odmlouvání. Naštěstí byl u této rozmluvy Olivier Sinclair.

„Slečno Campbellová,“ řekl, „vše se dá provést, a proto navrhuji toto: Nedaleko odtud je ostrov, spíše ostrůvek velmi vhodný pro naše pozorování a jsem si jistý, že nám tam nebude nikdo překážet.“ „Který to je?“ „Je to Staffa, můžete ji vidět asi dvě míle na sever od Jony.“ „Myslíte si, že se tam dostaneme a že se tam budeme moci ubytovat?“ dotazovala se slečna Campbellová. „Ano,“ odpověděl Olivier Sinclair, „a velmi lehko. V přístavu jsem viděl jednu z jachet, vždy připravených vyplout na moře, jaké můžeme vidět za krásné pohody v každém anglickém přístavu. Její kapitán se svým mužstvem jsou k službám prvnímu turistovi, který by chtěl využít jejich služeb k plavbě do průlivu La Manche, do Severního nebo Irského moře. Nuže, co nám překáží v tom, abychom si najmuli jachtu, vybavili se zásobami potravin na čtrnáct dnů, protože na Staffě bychom je nedostali. Můžeme vyplout zítra časně ráno!“ „Pane Sinclaire,“ řekla slečna Campbellová, „jestli se nám zítra podaří tajně opustit tento ostrov, budu vám za to velice vděčná, to mi věřte!“ „Zdvihne-li se zítra ráno nějaký větřík, budeme před polednem na Staffě,“ odpověděl Olivier Sinclair, „a mimo návštěvu turistů, která bývá dvakrát do týdne po dobu jedné hodiny, nebudeme tam nikým vytrhováni.“ Podle zvyku bratrů Melvillových se po domě rozléhalo volání jména jejich hospodyně: „Bet!“ „Beth!“ „Bessi!“ „Betsey!“ „Betty!“ Paní Bessi se ihned objevila. „Zítra odcestujeme,“ řekl Samo „Zítra za úsvitu,“ dodal Sib. Paní Bessi a Partridge se bez dlouhého vyptávání dali do příprav na cestu. Mezitím se Olivier Sinclair odebral do přístavu a domluvil se s Johnem Olduckem.

John Olduck byl kapitán Clorindy. A jako opravdový námořník nosil na hlavě malou čepici se zlatou šňůrkou, oblečený byl do kazajky s kovovými knoflíky a kalhot z hrubého, modrého sukna.

Jakmile se domluvili na ceně, ihned začal připravovat loď k vyplutí se svými šesti muži. Byli to vybraní námořníci, kteří v zimě provozovali rybářskou živnost a v létě vykonávali službu na jachtách, a to s tak dokonalou obratností, s takovou šikovností, že je žádný námořník z jiného kraje nedokázal předčít.

V šest hodin ráno naši cestující vystoupili na palubu Clorindy, předtím se samozřejmě nikomu nezmínili o své cestě ani slovem, tak jak si určili. Vybavili se různými zásobami, jak čerstvým masem, tak i masem v konzervách, a také nápoji. Lodní kuchař je navíc mohl zásobovat přímo z parníku, který jezdil pravidelně mezi Obanem a Staffou a od něhož sám získával zásoby potravin.

Za prvního ranního rozbřesku se slečna Campbellová ubytovala v půvabném a milém pokojíku nacházejícím se na zádi jachty. Bratři Melvillovi obsadili lůžka „Main Cabin“ na druhé straně salónu pohodlně zařízené v nejširší části malého korábu. Olivier Sinclair se ubytoval v kajutě pod velikými schody, které vedly do salónu. Po obou stranách jídelny, přepažené kmenem velikého stožáru, umístili své postele paní Bessi a Partridge. Jednu vpravo, druhou vlevo, nad spižírnou a kapitánovou kajutou.

Dále pak vpředu jachty byla kuchyně, kde bydlel mistr kuchař. Na samotné přední části se prostírala místnost pro lodní mužstvo, opatřená hamaky pro šest plavců. Nic nescházelo této pěkné jole, vystavěné od Ratseye v Cowesích. Za klidného moře i lehkého vánku zaujímala vždy čestné místo v regatách „Royal Thames yacht Club“.

Všichni se opravdu radovali, když byla Clorinda připravená k vyplutí, kotvy zdviženy a ona začínala nabírat vítr do svých plachet, veliké, pozadní, tříhranné i přední. Naklonila se graciózně po větru, aniž by se přitom její můstek z kanadských jedlí zmáčel byť jedinou vlnkou, kterou prorážela příď.

Vzdálenost, která od sebe odděluje dva malé hebridské ostrovy - Jonu a Staffu - je velmi malá. Za příznivého větru by stačilo dvacet až pětadvacet minut, aby ji přeplula jachta, která když není příliš hnána, urazí za hodinu lehce osm mil. Avšak v tuto chvíli měla vítr proti sobě, kromě toho moře klesalo, a musela tedy plout proti odlivu a minout určitý počet mělčin, než dosáhne svého cíle - Staffy.

Ostatně na tom záleželo slečně Campbellové pramálo. Hlavní věc, že Clorinda plula. O hodinu později Jona zmizela v ranních mlhách a s ní se rovněž ztratil i nenáviděný obraz toho, který slečně Heleně už dvakrát zkazil radost a na něhož chtěla zapomenout. Dokonce toužila, aby mohla zapomenout i jeho jméno... Řekla to svým strýčkům.

„Nemám pravdu, papá Same?“ „Pravdu pravdivou, milá Heleno.“ „A madam Sib to neschvaluje?“ „Nuže,“ dodala a objala své pěstouny, „přiznejme si, že moji milí strýčkové, kteří mi chtěli dát takového manžela, neměli ten nejlepší nápad!“ Sib a Sam přikyvovali velmi horlivě. Vše bylo krásné a v pohodě, plavba je všechny uchvátila. Snad se jí dala vytknout jen jedna chybička, a to že měla trvat jen krátce. Ale kdo našim výletníkům bránil, aby nechali jolu plout zelenému paprsku naproti, aby jej hledali v širém oceánu? A přece ne! Bylo přece dohodnuto, že se odeberou na Staffu, a tak John Olduck dělal vše proto, aby už v počátku přílivu dostihli tohoto ostrůvku, nejslavnějšího ze všech Hebrid.

Přesně v osm hodin se v jídelně Clorindy podávala snídaně, která se skládala z čaje, chleba s máslem a šunky. Hodovníci, kteří byli v dobré náladě, chválili hostinu na lodi a vůbec nelitovali, že opustili stůj hostince v Joně.

Když slečna Campbellová opět vystoupila na můstek, jachta se natočila bokem a blížila se k nádhernému majáku, vztyčenému na skalisku Skerryvore, jehož oheň prvního řádu plane ve výši sto padesáti stop nad mořskou hladinou. Vánek se stal svěžejším. Clorinda zápasila s odlivem za pomoci svých velkých bílých plachet, ale cesta ke Staffě jí ubývala pomalu. A přece „drala peří“, abychom po skotském způsobu označili rychlost její plavby.

Slečna Campbellová seděla na zádi jachty pohodlně opřená o silné polštáře z hrubého sukna, které užívají pro pohodlí na lodích britského původu. Opájela se rychlosti, kterou neruší ani drkotání jízdy na silnici, ani třesení při jízdě vlakem rychlostí bruslaře, uhánějícího po hladině zamrzlého jezera. Není nic půvabnějšího na těchto vodách sotva se pěnících nad elegantní Clorindu, lehce nakloněnou, stoupající a klesající s vlnami. Mnohokrát se zdálo, že se vznáší ve vzduchu jako obrovský pták unášený svými mohutnými křídly.

Tato část moře na severu a jihu pokrytá velikými Hebridami, na východě chráněná pobřežím, byla jako krytý bazén, jehož vody nemůže rozbouřit žádný vítr.

Jachta plula oklikou ke Staffě, velikému skalisku ostrova Mull, osamělému v prostorách moře, který se tyčí výše než sto stop nad mořskou hladinu. Někomu by se mohlo zdát, že se ostrov sám pohybuje z místa na místo, ukazuje tu strmé čedičové břehy na západě, tu hrbolaté nakupení skalin na východním pobřeží. V důsledku optického klamu se zdálo, jako by se ostrov točil ve svých základech. Bylo to vlivem úhlů, pod kterými se k němu jachta postupně přibližovala.

Mezitím se Clorinda navzdory odlivu a větru pomalu blížila k cíli. Když plula k západu mimo nejkrajnější výběžky ostrova Mull, moře jí silně zmítalo, ale držela se statečně a odvážně plula proti prvním vlnám širého moře. Když pak zahnula stranou, dostala se do klidnějších vod, které ji houpaly jako na houpačce.

K jedenácté hodině se jachta ocitla dosti na severu, a tak už nic nebránilo, aby zamířila přímo ke Staffě. Lana na spodních cípech plachet byla uvolněna, plachta na vrcholu stěžně svinuta a kapitán dělal přípravy k zakotvení.

Na Staffě není žádný přístav, ale za každého větru je snadné se plavit podél strmých východních břehů, uprostřed skal rozmarně roztroušených dávnou vulkanickou činností. Přesto by však za špatného počasí měla menší loď v této blízkosti potíže s plavbou.

Clorinda plula blízko tohoto shluku černých čedičů. Obratně se otočila, nechala na jedné straně skalisko Bouchaillie, jehož hranolovité sloupy seskupené jako otýpky vyčnívaly z moře, v tu chvíli právě velmi blízkého, a na druhé straně hráz, která se táhne vlevo podél pobřeží. Právě tam je nejlepší místo k zakotvení u ostrova. Je to místo, kam se turisté po procházkách po výšinách Staffy vracejí opět na loď, která je přivezla.

Clorinda vjela do malé zátoky při samém vchodu do jeskyně Clam Shell, naklonila se pod tíží popuštěných zdvihacích lan, tříhranná plachta byla svinuta a kotva spuštěna do hlubin.

Za malou chvíli slečna Campbellová a její přátelé vystoupili na první stupně čediče vlevo od jeskyně. Dřevěné schody opatřené zábradlím vedly zespoda až na zaokrouhlený hřbet ostrova.

Netrvalo dlouho a všichni dosáhli planiny na vrcholu.

Konečně tedy byli na Staffě, mimo všechen obydlený svět, jako by je nějaká bouře vyvrhla na nejpustší ostrov Atlantického oceánu.


XVII. Na lodi Clorindě

 

Nazítří o šesté hodině ranní pěkná jachta o čtyřiceti pěti až padesáti tunách, Clorinda, opouštěla malý přístav na Joně a za jemného severovýchodního vánku uháněla na širé moře.

Clorinda odvážela slečnu Campbellovou, Oliviera Sinclaira, bratry Sama a Siba, paní Bessi a Partridga.

Rozumí se samo sebou, že nešťastný Aristobulus Ursiclos nebyl na její palubě. Po včerejší příhodě bylo tak domluveno a bez váhání vykonáno.

Když včera opouštěli kopec Abbé a vraceli se do hostince, slečna Campbellová pronesla stručně:

„Milí strýčkové, když pan Aristobulus Ursiclos nezamýšlí opustit ostrov Jonu, ponecháme jej celý jemu. Nejprve v Obanu, podruhé zde se nemohlo naše pozorování jeho vinou podařit. Ani jediný den nezůstaneme tam, kde on může provádět své nemotorné kousky!“

Na tento tak kategoricky pronesený proslov nevěděli bratři Melvillové co odpovědět. Ostatně i oni sami sdíleli všeobecnou nespokojenost s konáním Aristobula Ursiclosa a v duchu mu spílali. Postavení jejich vytouženého nápadníka dospělo už tak daleko, že bylo zcela neudržitelné. Nic už mu nemůže přivést slečnu Campbellovou. Nutno se zříci uskutečnění záměru, který se stal nevyplnitelným.

„Ostatně,“ připomínal bratr Sam bratru Sibovi, kterého vzal stranou, „sliby nemoudře učiněné nejsou ještě železnými pouty!“

To znamená jinými slovy, že nikdy nemůžeme být vázáni přísahou učiněnou v lehkomyslnosti, a bratr Sib velmi zřetelným posuňkem zcela schválil ono skotské úsloví.

Večer v nízké světnici Dunkanových zbraní, při loučení se zdejším pobytem, bylo slyšet:

„Zítra odcestujeme,“ řekla slečna Campbellová, „ani jediný den už zde nezůstanu!“

„To se rozumí, drahá Heleno,“ odpověděl Sam, „ale kam půjdeme?“

„Tam, kde budeme jisti, že se nesetkáme s panem Ursiclosem! Je tedy nutné, aby se nedověděl, že opouštíme Jonu a kam odcestujeme.“

„Ale ano,“ řekl Sili, „avšak, milá dcero, jak odcestovat a kam jít?“

„Jak?“ zvolala slečna Campbellová.

„Myslíte si, že ráno nenajdeme žádnou loď, kterou bychom opustili tento ostrov? Myslíte si, že skotské pobřeží by nám neposkytlo žádné neobydlené, nebo i neobyvatelné místo, kde bychom v klidu mohli pokračovat v našem pozorování?“

Oba bratři Melvillové nebyli v té chvíli schopni odpovědět na dvojitou otázku, pronesenou hlasem, který nepřipouštěl ani vytáčky, ani odmlouvání.

Naštěstí byl u této rozmluvy Olivier Sinclair.

„Slečno Campbellová,“ řekl, „vše se dá provést, a proto navrhuji toto: Nedaleko odtud je ostrov, spíše ostrůvek velmi vhodný pro naše pozorování a jsem si jistý, že nám tam nebude nikdo překážet.“

„Který to je?“

„Je to Staffa, můžete ji vidět asi dvě míle na sever od Jony.“

„Myslíte si, že se tam dostaneme a že se tam budeme moci ubytovat?“ dotazovala se slečna Campbellová.

„Ano,“ odpověděl Olivier Sinclair, „a velmi lehko. V přístavu jsem viděl jednu z jachet, vždy připravených vyplout na moře, jaké můžeme vidět za krásné pohody v každém anglickém přístavu. Její kapitán se svým mužstvem jsou k službám prvnímu turistovi, který by chtěl využít jejich služeb k plavbě do průlivu La Manche, do Severního nebo Irského moře. Nuže, co nám překáží v tom, abychom si najmuli jachtu, vybavili se zásobami potravin na čtrnáct dnů, protože na Staffě bychom je nedostali. Můžeme vyplout zítra časně ráno!“

„Pane Sinclaire,“ řekla slečna Campbellová, „jestli se nám zítra podaří tajně opustit tento ostrov, budu vám za to velice vděčná, to mi věřte!“

„Zdvihne-li se zítra ráno nějaký větřík, budeme před polednem na Staffě,“ odpověděl Olivier Sinclair, „a mimo návštěvu turistů, která bývá dvakrát do týdne po dobu jedné hodiny, nebudeme tam nikým vytrhováni.“

Podle zvyku bratrů Melvillových se po domě rozléhalo volání jména jejich hospodyně:

„Bet!“

„Beth!“

„Bessi!“

„Betsey!“

„Betty!“

Paní Bessi se ihned objevila.

„Zítra odcestujeme,“ řekl Samo

„Zítra za úsvitu,“ dodal Sib.

Paní Bessi a Partridge se bez dlouhého vyptávání dali do příprav na cestu. Mezitím se Olivier Sinclair odebral do přístavu a domluvil se s Johnem Olduckem.

John Olduck byl kapitán Clorindy. A jako opravdový námořník nosil na hlavě malou čepici se zlatou šňůrkou, oblečený byl do kazajky s kovovými knoflíky a kalhot z hrubého, modrého sukna.

Jakmile se domluvili na ceně, ihned začal připravovat loď k vyplutí se svými šesti muži. Byli to vybraní námořníci, kteří v zimě provozovali rybářskou živnost a v létě vykonávali službu na jachtách, a to s tak dokonalou obratností, s takovou šikovností, že je žádný námořník z jiného kraje nedokázal předčít.

V šest hodin ráno naši cestující vystoupili na palubu Clorindy, předtím se samozřejmě nikomu nezmínili o své cestě ani slovem, tak jak si určili. Vybavili se různými zásobami, jak čerstvým masem, tak i masem v konzervách, a také nápoji. Lodní kuchař je navíc mohl zásobovat přímo z parníku, který jezdil pravidelně mezi Obanem a Staffou a od něhož sám získával zásoby potravin.

Za prvního ranního rozbřesku se slečna Campbellová ubytovala v půvabném a milém pokojíku nacházejícím se na zádi jachty. Bratři Melvillovi obsadili lůžka „Main Cabin“ na druhé straně salónu pohodlně zařízené v nejširší části malého korábu. Olivier Sinclair se ubytoval v kajutě pod velikými schody, které vedly do salónu. Po obou stranách jídelny, přepažené kmenem velikého stožáru, umístili své postele paní Bessi a Partridge. Jednu vpravo, druhou vlevo, nad spižírnou a kapitánovou kajutou.

Dále pak vpředu jachty byla kuchyně, kde bydlel mistr kuchař. Na samotné přední části se prostírala místnost pro lodní mužstvo, opatřená hamaky pro šest plavců. Nic nescházelo této pěkné jole, vystavěné od Ratseye v Cowesích. Za klidného moře i lehkého vánku zaujímala vždy čestné místo v regatách „Royal Thames yacht Club“.

Všichni se opravdu radovali, když byla Clorinda připravená k vyplutí, kotvy zdviženy a ona začínala nabírat vítr do svých plachet, veliké, pozadní, tříhranné i přední. Naklonila se graciózně po větru, aniž by se přitom její můstek z kanadských jedlí zmáčel byť jedinou vlnkou, kterou prorážela příď.

Vzdálenost, která od sebe odděluje dva malé hebridské ostrovy - Jonu a Staffu - je velmi malá. Za příznivého větru by stačilo dvacet až pětadvacet minut, aby ji přeplula jachta, která když není příliš hnána, urazí za hodinu lehce osm mil. Avšak v tuto chvíli měla vítr proti sobě, kromě toho moře klesalo, a musela tedy plout proti odlivu a minout určitý počet mělčin, než dosáhne svého cíle - Staffy.

Ostatně na tom záleželo slečně Campbellové pramálo. Hlavní věc, že Clorinda plula. O hodinu později Jona zmizela v ranních mlhách a s ní se rovněž ztratil i nenáviděný obraz toho, který slečně Heleně už dvakrát zkazil radost a na něhož chtěla zapomenout. Dokonce toužila, aby mohla zapomenout i jeho jméno... Řekla to svým strýčkům.

„Nemám pravdu, papá Same?“ „Pravdu pravdivou, milá Heleno.“ „A madam Sib to neschvaluje?“

„Nuže,“ dodala a objala své pěstouny, „přiznejme si, že moji milí strýčkové, kteří mi chtěli dát takového manžela, neměli ten nejlepší nápad!“

Sib a Sam přikyvovali velmi horlivě.

Vše bylo krásné a v pohodě, plavba je všechny uchvátila. Snad se jí dala vytknout

jen jedna chybička, a to že měla trvat jen krátce. Ale kdo našim výletníkům bránil, aby nechali jolu plout zelenému paprsku naproti, aby jej hledali v širém oceánu? A přece ne! Bylo přece dohodnuto, že se odeberou na Staffu, a tak John Olduck dělal vše proto, aby už v počátku přílivu dostihli tohoto ostrůvku, nejslavnějšího ze všech Hebrid.

Přesně v osm hodin se v jídelně Clorindy podávala snídaně, která se skládala z čaje, chleba s máslem a šunky. Hodovníci, kteří byli v dobré náladě, chválili hostinu na lodi a vůbec nelitovali, že opustili stůj hostince v Joně.

Když slečna Campbellová opět vystoupila na můstek, jachta se natočila bokem a blížila se k nádhernému majáku, vztyčenému na skalisku Skerryvore, jehož oheň prvního řádu plane ve výši sto padesáti stop nad mořskou hladinou. Vánek se stal svěžejším. Clorinda zápasila s odlivem za pomoci svých velkých bílých plachet, ale cesta ke Staffě jí ubývala pomalu. A přece „drala peří“, abychom po skotském způsobu označili rychlost její plavby.

Slečna Campbellová seděla na zádi jachty pohodlně opřená o silné polštáře z hrubého sukna, které užívají pro pohodlí na lodích britského původu. Opájela se rychlosti, kterou neruší ani drkotání jízdy na silnici, ani třesení při jízdě vlakem rychlostí bruslaře, uhánějícího po hladině zamrzlého jezera. Není nic půvabnějšího na těchto vodách sotva se pěnících nad elegantní Clorindu, lehce nakloněnou, stoupající a klesající s vlnami. Mnohokrát se zdálo, že se vznáší ve vzduchu jako obrovský pták unášený svými mohutnými křídly.

Tato část moře na severu a jihu pokrytá velikými Hebridami, na východě chráněná pobřežím, byla jako krytý bazén, jehož vody nemůže rozbouřit žádný vítr.

Jachta plula oklikou ke Staffě, velikému skalisku ostrova Mull, osamělému v prostorách moře, který se tyčí výše než sto stop nad mořskou hladinu. Někomu by se mohlo zdát, že se ostrov sám pohybuje z místa na místo, ukazuje tu strmé čedičové břehy na západě, tu hrbolaté nakupení skalin na východním pobřeží. V důsledku optického klamu se zdálo, jako by se ostrov točil ve svých základech. Bylo to vlivem úhlů, pod kterými se k němu jachta postupně přibližovala.

Mezitím se Clorinda navzdory odlivu a větru pomalu blížila k cíli. Když plula k západu mimo nejkrajnější výběžky ostrova Mull, moře jí silně zmítalo, ale držela se statečně a odvážně plula proti prvním vlnám širého moře. Když pak zahnula stranou, dostala se do klidnějších vod, které ji houpaly jako na houpačce.

K jedenácté hodině se jachta ocitla dosti na severu, a tak už nic nebránilo, aby zamířila přímo ke Staffě. Lana na spodních cípech plachet byla uvolněna, plachta na vrcholu stěžně svinuta a kapitán dělal přípravy k zakotvení.

Na Staffě není žádný přístav, ale za každého větru je snadné se plavit podél strmých východních břehů, uprostřed skal rozmarně roztroušených dávnou vulkanickou činností. Přesto by však za špatného počasí měla menší loď v této blízkosti potíže s plavbou.

Clorinda plula blízko tohoto shluku černých čedičů. Obratně se otočila, nechala na jedné straně skalisko Bouchaillie, jehož hranolovité sloupy seskupené jako otýpky vyčnívaly z moře, v tu chvíli právě velmi blízkého, a na druhé straně hráz, která se táhne vlevo podél pobřeží. Právě tam je nejlepší místo k zakotvení u ostrova. Je to místo, kam se turisté po procházkách po výšinách Staffy vracejí opět na loď, která je přivezla.

Clorinda vjela do malé zátoky při samém vchodu do jeskyně Clam Shell, naklonila se pod tíží popuštěných zdvihacích lan, tříhranná plachta byla svinuta a kotva spuštěna do hlubin.

Za malou chvíli slečna Campbellová a její přátelé vystoupili na první stupně čediče vlevo od jeskyně. Dřevěné schody opatřené zábradlím vedly zespoda až na zaokrouhlený hřbet ostrova.

Netrvalo dlouho a všichni dosáhli planiny na vrcholu.

Konečně tedy byli na Staffě, mimo všechen obydlený svět, jako by je nějaká bouře vyvrhla na nejpustší ostrov Atlantického oceánu.