XV. Zříceniny na Joně Druhý den po snídani se slečna Campbellová, bratři Melvillovi a oba mladí muži vydali na cestu. Byl krásný podzimní čas. Každou chvíli se zableskl nějaký sluneční paprsek a pronikl trhlinou v bělavých mráčcích. Zříceniny, které vládnou této části ostrova, skály nakupené malebně na pobřeží, domy roztroušené na hrbolaté půdě ostrova Jony, moře rýhované v dálce hrou vánků, to vše tak smutné ve své zchátralosti jako by se díky slunci stávalo veselé a plné optimistických nálad.
Tento den patřil jen našim milým přátelům, protože den předtím z parníku vystoupilo na břeh asi padesát výletníků, ale za pár hodin opět odcestovali. Zítra bezpochyby další opět přiveze, nyní však bude náležet Jona jen a jen svým novým obyvatelům, až dojdou k jejím zříceninám.
Cesta ubíhala vesele. Dobrá nálada bratrů Sama a Siba nakazila i ostatní. Stále něco povídali, odcházeli a přicházeli, pobíhali po úzkých kamenitých stezkách mezi uzoučkými zdmi z neforemného kamení.
Vše probíhalo v nejlepším pořádku až do té doby, než se naše společnost zastavila před kalvárií Mac Leana. Tento krásný monolit z červené žuly, vysoký čtrnáct stop, dominující při silnici do Main Street, je jediným zbytkem tří set šedesáti křížů, jimiž byl ostrov posetý až do doby reformace, v polovině šestnáctého století.
Olivier Sinclair přemýšlelo tom, že načrtne hrubý nástin tohoto památníku, který je tak krásný a osvěžuje střed vyprahlé planiny celé porostlé šedivějícími travinami.
Slečna Campbellová, bratři Melvil10vi a on utvořili skupinu asi padesát kroků od kalvárie, aby na ni měli celkový pohled. Olivier Sinclair usedl na roh nízké zdi a začal kreslit první plochu půdy, na které strměl Mac Leanův kříž.
Po několika okamžicích si všimli, že se někdo snaží vylézt na první stupně kalvárie.
„Co tam asi chce ten vetřelec?“ řekl Olivier Sinclair.
„Kdyby aspoň vypadal jako mnich, nepřekážel by mi a vymaloval bych ho klečícího u paty starého kříže!“ „Je to prostý zvědavec, který vám bude překážet, pane Sinclaire,“ povzdychla slečna Camphellová. „Ale, k ďasu, není to Aristohulus Ursiclos, který nás předstihl?“ řekl Samo „Opravdu, je to on!“ dodal Sib. Byl to skutečně mladý učenec v celé své velikosti. Vystoupil na podstavec kříže a bušil do něho kladívkem. Slečna Campbellová, rozčilená touto nešetrností samozvaného geologa, k němu hned běžela.
„Co to děláte, pane? !“ ptala se.
„Však vidíte, slečno,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos, „rád bych urazil kousek této žuly.“ „Ale k čemu, proboha, takové hrozné bláznovství? Trvám na tom, že doba ničitelů náboženských obrazů již minula!“ vraštila čelo víc a víc slečna Campbellová.
„Nejsem obrazoborec,“ odpověděl klidně Aristobulus Ursiclos, „jsem však geolog a proto se chci dozvědět, jaká je podstata tohoto kamene.“ Mohutná rána kladivem dokončila dílo pustošení, kus kamene z podstavce se kutálel po zemi. Aristobulus se rozběhl, kámen zdvihl a aby si vylepšil optickou sílu svých brýlí, vytáhl z pouzdra velikou lupu a strčil si ji až ke špičce nosu.
„Je to přesně takové, jak jsem si myslel,“ prohlásil, „červená žula velmi hustého zrna a velmi pevná, kterou sem určitě přivezli z ostrůvku Jeptišek, protože se zcela podobá té, kterou stavitelé užili při stavbě dómu na Joně.“ A pak si Aristobulus Ursiclos nenechal ujít příležitost, aby se nepustil do velmi nudné archeologické přednášky. Bratři Melvillovi, kteří k němu právě došli, si mysleli, že slova mladého učence musí vyslechnout, a tak s hlavami skloněnými zůstali stát na místě.
Slečna Helena se bez rozpaků vrátila k Olivieru Sinclairovi. Teprve když mladý malíř dokončil svůj nákres, sešli se opět všichni v chrámovém nádvoří.
Tento památník je členitá budova, kterou tvoří spojené kostely, jejichž zdi silné jako hradby a pilíře pevné jako skály vzdorovaly nepohodám tohoto podnebí třináct set let.
Několik minut se výletníci procházeli v prvním kostele, který je podle klenutí své klenby a oblouků svých loubí postaven v románském slohu. Pak vešli do druhého, což je gotická stavba dvanáctého století, která tvoří loď a boční křídla prvního kostela. Tak procházeli těmito sutinami z jedné doby do druhé, šlapali po velikých čtverhranných plotnách, jejichž spáry působily to, že podlaha byla poněkud nerovná. Tam byla víka hrobů, tam zas náhrobní kameny postavené v koutě s vytesanými postavami, které působily dojmem, jako by čekaly na almužnu od kolemjdoucích.
To všechno dohromady, velebné, vážné a mlčenlivé, dýchalo poezií minulých časů. Slečna Campbellová a Olivier Sinclair aniž by zpozorovali, že jejich učený přítel Aristohulus Ursiclos zůstal pozadu, vkročili pod mohutnou klenbu čtyřhranné věže, ta se klenula nad portálem prvního kostela a zároveň byla i nad průnikem obou budov.
Za nějakou chvíli uslyšeli, jak něčí odměřené kroky zvučí na dlažbě. Kdekdo by se mohl domnívat, že to jakási kamenná socha oživená dechem některého génia kráčí těžkopádně jako komtur v salóně Dona Juana.
Byl to Aristobulus Ursiclos, který svými kroky měřil rozměry chrámu.
„Sto šedesát stop od východu k západu,“ řekl a poznamenal si údaj do svého zápisníku, a to právě když vstupoval do druhého kostela.
„Ach, to jste vy, pane Ursiclosi!“ řekla ironicky slečna Campbellová. „Nejdřív mineralog a nyní zeměměřič!“ „A jenom sedmdesát stop ve zkřížení bočních křídel,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos. „A kolik palců?“ zeptal se Olivier Sinclair.
Aristobulus Ursiclos pohlédl na Oliviera Sinclaira jako člověk, který neví, jestli se má zlobit čine. Avšak bratři Melvillovi se do toho vložili v pravý čas a odvedli slečnu Campbellovou a oba mladé muže na prohlídku kláštera.
Z této budovy zbývají jen trosky a celkový dojem je zoufalý. Budovu by nikdo nepoznal, ačkoli přečkala i zhoubné pustošení reformace. Po tomto období sloužila za obydlí několika zbožným řeholnicím řádu Sv. Augustina, kterým vláda právě tady poskytla útulek. Teď tu zůstaly jen žalostné sutiny kláštera ničené bouřemi, není tu ani úplné klenutí, nejsou tu ani románské pilíře, aby mohly beze škody odolávat nepřízni severního podnebí.
Když naši výletníci prozkoumali to, co zbylo z kdysi tak kvetoucího kláštera, mohli se obdivovat ještě lépe zachovalé kapli, jejíž vnitřní rozměry se už Aristobulus Ursiclos měřit neodvážil. Této kapli, postavené pevněji než refektáře a křížové chodby kláštera, scházela jen střecha. Kruchta, která zůstala téměř neporušená, je stavitelská práce, která se velmi líbí kunsthistorikům.
V západní části stojí náhrobek bývalé abatyše kláštera. Na podstavci z černého mramoru je vytesaná mezi dvěma anděly postava panny a nad nimi je Madona držící Ježíška.
„Tak jako Panna v la Chaise a Madona Sixtinská, jediné Rafaelovy obrazy Bohorodičky, které nemají sklopené oči, dívá se i tato, a zdá se, jako by se její oči usmívaly!“ řekla slečna Helena.
Tato poznámka slečny Campbellové byla úplně na místě, ale měla za následek, že se Aristobulus Ursiclos zašklebil a řekl ironicky: „Kde jste to viděla, slečno Campbellová, že by se oči mohly kdy usmívat?“ Jistě měla chuť mu odpovědět, že když se dívá na něj, tak asi ne, poněvadž jeho oči takový výraz nikdy nemají, ale mlčela. „Je to všeobecně rozšířená chyba,“ vykládal Aristobulus Ursiclos dál, jako by přednášel za katedrou, kde se mluví o úsměvu očí. Zrakové ústrojí nemá tento výraz, jak nás o tom poučuje lékařská věda. Například: dejte na jakoukoli tvář škrabošku, dívejte se na její oči skrz tuto škrabošku a sázím se o všechno, že nepoznáte, ukazuje-li ta tvář veselost, smutek nebo hněv.“ „Ach! Opravdu?“ ptal se Sam, kterému se zřejmě tato krátká přednáška velmi líbila.
„To jsem nevěděl,“ řekl Sili.
„Skutečně je tomu tak,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos, „a kdybych tu nějakou škrabošku měl...“ Ale tento podivínský mladý muž škrabošku neměl a pokus tedy nemohl podniknout, a tak pochybnost týkající se té věci nebyla úplně vyvrácena. Ostatně, slečna Campbellová a Olivier Sinclair už opustili křížovou chodbu a ubírali se ke hřbitovu.
Toto místo se nazývá Obanův relikviář na památku přítele Sv. Columba, který se zasloužil o vystavění kaple, jejíž rozvaliny jsou vidět uprostřed hřbitova.
Jeto zvláštní prostranství. Půda posetá náhrobními kameny, kde odpočívá čtyřicet osm skotských králů, osm hebridských místokrálů, čtyři irští místokrálové a jeden francouzský král. Prostranství je obehnáno dlouhou železnou mříží, dlážděno k sobě přiléhajícími kamennými plotnami a vypadá jako pole z Karnaku, jehož kameny jsou náhrobky a ne druidské skály. Mezi nimi na zeleném ložisku se vypíná žulový památník skotského krále Dunkana, proslaveného Macbethovou smutnou tragédií. Některé z těchto kamenů jsou ozdobeny geometrickými výkresy, jiné jsou vypouklé a představují některé z divokých keltských králů, jejichž kosti odpočívají právě zde. Kolik vzpomínek se vznáší nad tímto pohřebištěm na Joně! Jaký krok do minulosti by udělala fantazie, která by prohledávala půdu tohoto Sv. Diviše Hebrid!
Nelze ani zapomenout na sloku Ossianovu, která se připomíná právě na těchto místech: „Cizinče, zde stojíš na půdě pokryté hrdiny. Opěvuj slávu těchto slavných zemřelých. Nechť jejich lehounké stíny přijdou se radit kolem tebe!“ Slečna Campbellová a její přátelé se dívali mlčky před sebe. Oni nepotřebovali žádného nudného průvodce, který obvykle vykládá nejisté historky vzdálených století.
Zdálo se jim, že vidí potomky lorda ostrovů, Angusa Oga, přítele Roberta Brucea a spolubojovníka tohoto hrdiny, která bojoval za nezávislost své země.
„Jak ráda bych se vrátila právě sem, až bude noc,“ prohlásila v dojetí slečna Campbellová, „zdá se mi, že by to byla mnohem vhodnější doba na vzpomínky.“ S těmito slovy se obrátila na Oliviera Sinclaira. Mladý malíř jen neznatelně kývl hlavou.
„Viděla bych, jak přinášejí tělo nešťastného Dunkana. Slyšela bych slova těch, kdo ho pochovávali, když ho kladli do posvěcené země k jeho předkům. Opravdu, pane Sinclaire, nebyl by to báječný okamžik, příznivý pro zaklínání těch skřítků, kteří střeží královský hřbitov?“ „Ano, slečno Campbellová,“ přitakal Olivier, „a myslím, že by neodepřeli objevit se na zavolání vašeho hlasu.“ „Jakže, slečno Camphellová, vy ještě věříte na skřítky?“ zvolal Aristobulus Ursiclos. „Samozřejmě, že v ně věřím, věřím ve skřítky jako pravá Skotka, kterou také jsem,“ odpověděla slečna Helena s pyšně vztyčenou hlavou.
„Ale jistě dohře víte, že to všechno je jenom obrazné, že nic z toho fantastického ve skutečnosti neexistuje!“ „A co kdyby se mi to líbilo, věřit v ně!“ odsekla slečna Camphellová, rozzlobená tím nemístným odporováním mladého učence. „Kdyby se mi líbilo věřit v domácí bůžky, kteří opatrují nábytek domu, nebo na čarodějky, které se zaklínají předříkáváním runských veršů, či ve Valkyrie, tyto osudné panny skandinávského bájesloví, které odnášejí vojíny padlé v bitvách, anebo dokonce v družné víly, jež opěvoval náš velký básník Burnus svými nesmrtelnými verši, které by pravý syn Hor nikdy neměl zapomenut, co na tom?“ slečna vzdorně trhla ramenem a začala s pohrdlivým pohledem na Aristobula Ursicla přednášet verše: „Té noci vábné víly tančí na Cassilis Dawnansu, nebo jdou ke Golzeanu za bledého měsíčního jasu, aby se zatoulaly v Covesích uprostřed skal a potůčků.“ „Ech, slečno Campbellová,“ pronesl tvrdohlavý a nepřístupný učenec Aristobulus, „myslíte si snad, že básníci přikládají nějakou důležitost či víru snům své fantazie?“ „Dozajista, pane,“ ujal se slova Olivier Sinclair, „jinak by jejich poezie vyznívala velmi špatně, jako ostatně každá práce, která nepramení z hlubokého přesvědčení.“ „A co vy, pane, pro vás to také platí?“ odpověděl Aristobulus Ursiclos. „Znal jsem vás jako malíře, ale neznal jsem vás jako básníka.“ „To je jedna věc,“ prohlásila slečna Helena, „umění je jen jedno, ale v různých způsobech...“ „Ba ne! Ne... ne... ne!“ téměř si dupl čím dál víc navztekaný Aristobulus Ursiclos. „Nevěřte celému tomu bájesloví starých bardů, jejichž pomatený mozek si vymýšlel pomatená božstva!“ „Ach, pane Ursiclosi!“ téměř vykřikl Sam na nejvyšší míru podrážděný, „nenakládejte tak nemilosrdně s našimi předky, kteří opěvovali naše staré Skotsko!“ „A račte si je poslechnout!“ dodal Sib a vrátil se k citátům z oblíbené básně. „Miluji zpěv bardů. Tak rád naslouchám povídkám z minulých dob. Jsou mi chladem probuzeného dne, svěžestí rosy, která ovlažuje vrch...“ „Když slunce nevrhá více na jejich svahy leda paprsky zesláblé,“ dodal Sam, „a když je jezero klidné a modravé na dně údolí.“ Bratři Melvillovi by se bezpochyby nechávali ještě dál unášet Ossianovou poezií, kdyby je Aristobulus Ursiclos prudce nepřerušil těmito slovy: „Pánové, viděli jste někdy jen jediného z těchto takzvaných génhl, o nichž mluvíte s takovým nadšením? Nikoli! A je možné je vidět? Není, že mám pravdu! ?“ „To je právě to, co vás klame, pane, a lituji vás, že jste je nikdy neviděl,“ odpověděla slečna Campbellová, která by svému odpůrci neustoupila ani o vlas jediného ze svých skřítků. „Zjevují se ve všech skotských horách, jak se plíží podél opuštěných propastí, vznášejí se z hlubiny úvozů, poletují nad hladinou jezer, prohánějí se v klidných vodách našich Hebrid, hrají si uprostřed bouří, které k nám přináší severní zima.“ Když Helena viděla, jak Aristobulus nepřestává kroutit hlavou na důkaz svého nesouhlasu, ještě přidala: „A poslyšte, pane Ursiclosi, zelený paprsek, který tak vytrvale pronásleduji, proč by nebyl třeba pásem některé Valkyry, jejíž třepení se vleče po vodách?“ „Ach, ne!“ zvolal Aristobulus Ursiclos, „to není možné. A já vám řeknu, čím je ten váš zelený paprsek...“ „Už nic neříkejte, pane,“ řekla slečna Helena, „nechci to vědět!“ „Ba ano,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos velmi podrážděný touto hádkou. „Zakazuji vám to...“ „A já to přesto řeknu, slečno Campbellová. Tento poslední paprsek, který vrhá slunce v tom okamžiku, když nejvyšší kraj jeho kotouče ozařuje obzor, pokud je zelený, tak je to bezpochyby tím, že v té chvíli, kdy prochází tenkou vrstvou vody, vsál její barvu...“ „Mlčte... pane Ursiclosi!“ Mladý učenec se však nenechal odradit, krabatil čelo a jeho slova stále víc a víc nabývala na důrazu. „Leda by ta zeleň následovala za docela přirozenou červení náhle zmizelého kotouče, jejíž dojem zůstal ještě v našem zraku, protože podle pouček platných v optice je zeleň doplňující barvou červeně!“ „Ach, pane, vaše mudrování...“ „Mé mudrování, slečno Campbellová, je ve shodě s povahou věcí,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos, „a zkrátka, jsem rozhodnutý o tomto předmětu zveřejnit pojednání.“ „Pojďme, strýčkové!“ zvolala slečna Helena, doopravdy již velmi rozzlobená. „Pan Ursiclos by mi svými výklady nakonec zošklivil můj zelený paprsek!“ Olivier Sinclair se vložil do rozhovoru: „Pane,“ pravil, „mám za to, že vaše pojednání o zeleném paprsku by bylo prazvláštní. Ale dovolte mi nabídnout ještě mnohem zajímavější předmět k vašemu pojednání.“ „A který, pane?“ ptal se Aristobulus Ursiclos s patrným vzdorem. „Jistě víte, pane, že někteří učenci projednávali choulostivou otázku o vlivu rybích ocasů na vlnovitý pohyb moře?“ „Eh, pane...“ „Nuže, pane, zde je jiná věc, kterou obzvláště vřele doporučuji vašemu učenému mudrování. Jde o vliv dechových nástrojů na tvoření bouří,“ usmál se neznatelně Olivier Sinclair.
