XIX. Fingalova jeskyně Kdyby se kapitán Clorindy během posledních dvaceti čtyř hodin nacházel v některém přístavu Spojeného království, věděl by o meteorologickém bulletinu, který nepřinášel příliš dobré zprávy plavidlům, jež byly na cestě přes Atlantický oceán. Zpráva z New Yorku oznamovala vichřici. Dostala se přes oceán od západu k severovýchodu a hrozilo, že se vrhne se vší svou krutostí na pobřeží Irska a Skotska, aby poté zmizela na březích Norska.
Přestože na Clorindě nedostali žádnou zprávu, lodní tlakoměr oznamoval blízký velký nepokoj ve vzduchu, s kterým rozumný námořník musí vždycky počítat.
Ráno osmého září byl kapitán John Olduck znepokojený, a tak vystoupil na skalnatý břeh, který ohraničuje Staffu na západě, aby prozkoumal stav oblohy i moře.
Mraky, nepříliš zlověstné, spíše podobné nějakým cárům, se honily po obloze. Vánek sílil a vypadalo to, že se brzy změní v bouři. Čeřící se moře se v dáli bělalo, vlny se s hřmotem lámaly o čedičové sloupy, které tvořily základ ostrůvku.
John Olduck stál ještě stále na skalnatém břehu a stav počasí mu nepřidával na klidu. Ačkoli byla Clorinda poměrně dost dobře chráněna v malém zálivu Clam Shell, přece to nevytvářelo dostatečně bezpečné kotviště ani pro loď malých rozměrů. Zmítání vod, uzavřených mezi ostrůvky a východní hrází, by způsobilo pravděpodobně hrozný příboj, který by postavení jachty velmi ohrozil. Proto bylo nutné něco udělat dřív, než se průlivy mezi ostrůvky stanou nesplavnými.
Jakmile se kapitán vrátil na loď, vyhledal cestující a sdělil jim své obavy i to, že je nutné odplout co nejdříve. Jestliže se opozdí třeba jen o několik hodin s odplutím, vydají se velkému nebezpečí plout po rozbouřeném moři v této patnáctimílové úžině, která dělí Staffu od ostrova Mullu. Až za tento ostrov je potřeba odplout, a to do malého přístavu u Achnagraigů, kde se Clorinda nebude muset bát větrů vanoucích ze širého moře.
„Opustit Staffu!“ vykřikla slečna Campbellová, „přijít o tak velkolepý obzor!“ „Trvám na tom, že by bylo velmi nebezpečné zůstat v kotvišti Clam Shellu,“ odpověděl John Olduck. „Je to nutná věc, milá Heleno!“ prohlásil Samo.
„Ano, velmi nutná věc!“ dodal Sib.
Když viděl Olivier Sinclair tu velkou nespokojenost, kterou působil slečně Campbellové náhlý odjezd, rychle se zeptal: „Jak asi dlouho, pane kapitáne, může podle vašeho mínění trvat tahle bouře?“ „V této roční době nejvýše dva tři dny,“ zněla kapitánova odpověď. „A pokládáte odjezd za nevyhnutelný?“ „Za nevyhnutelný a neodkladný.“ „Jaký je váš záměr?“ „Odplout ještě tohoto rána. Za větru, který právě dnes vane, můžeme být už před večerem v Achnagraigu a na Staffu se vrátíme, jakmile špatné počasí pomine.“ „A proč bychom se nemohli vrátit na Jonu, kam Clorinda dopluje tak za hodinu?“ zeptal se Samo. „Ne... ne... nikoli na Jonu!“ rychle odpověděla slečna Camphellová, před níž se už zase vznášel stín Aristobula Ursiclosa.
„V přístavu ostrova Jony bychom nebyli v o moc větším bezpečí než v kotvišti Clam Shellu,“ poznamenal John Olduck.
„Nuže,“ řekl Olivier Sinclair rozvážně, „odplujte vy sám, kapitáne, odplujte do Achnagraigu a nás nechte na Staffě.“ „Na Staffě!“ spráskl ruce John Olduck, „kde není ani jediný dům, kam byste mohli jít!“ „A nemůže nám dostačit na několik dní jeskyně v zátoce Clam Shell?“ zeptal se s klidem Olivier. „Co nám tady bude scházet? Nic! Z lodi si můžeme přinést dost a dost potravin, ložní potřeby, stejně tak šatstvo na převlečení, navíc by tady s námi mohl klidně zůstat kuchař!“ „Ano! Ano!“ vykřikovala slečna Helena a zatleskala dvakrát po sobě rukama. Nenechala kapitána ani promluvit a ihned pokračovala: „Odcestujte, kapitáne, a to bez prodlení s jachtou do Achnagraigu a nás nechte na Staffě. Budeme zde jako trosečníci na pustém ostrově zcela opuštěni. Budeme vyhlížet návrat Clorindy s pohnutím, úzkostí a strachem Robinsonů, kteří touží uvidět loď na obzoru.“ Když kapitán dál mlčel, Helena s úsměvem a očima plnýma naděje pohodila hlavou a pronesla: „Co jsme přišli na Staffu dělat? Prožít román, že je to tak, pane Sinclaire?“ „Ano, máte úplnou pravdu,“ přisvědčil jíž bez otálení mladý muž.
„Co může být romantičtějšího než právě naše postavení, milí strýčkové?“ Oba Melvillové mlčky přikývli. „A teď vám ještě něco řeknu,“ pronesla Helena s důrazem, „po celý život bych si dělala výčitky, kdybych promeškala úchvatné divadlo, které nám poskytuje bouře, náraz větru na tento poetický ostrůvek, vztek severního moře, ossianovský zápas a procházky dál po ostrově i při odjezdu pana kapitána.“ John Olduck na Helenu upřel svůj pohled a ona tomu odvážnému muži stiskla ruku se slovy: „My tedy zůstaneme zde a budeme na vás čekat!“ Kapitán přikývl, ale bratři Sam a Sib rozhodili ruce a rozechvěným hlasem pronesli téměř současně: „Ale... ale...“ „Mám dojem, že jste něco chtěli říct, moji milí, ale myslím, že znám prostředek, kterým vás získám pro svou věc.“ A v tu chvíli je objala a každému z nich dala ranní polibek. Přitom povídala: „Tenhle vám, strýčku Same. Tenhle vám, strýčku Sibe. Nyní se sázím, že už nemáte co namítat.“ A opravdu bratry Melvilly už nenapadalo nic, čím by vznesli nějakou námitku. Když jejich neteř chtěla zůstat na Staffě, tak vlastně proč ne? Proč si je tato myšlenka nezískala dřív, to teď nedovedli pochopit.
Ale myšlenka pocházela od Oliviera Sinclaira a slečna Campbellová považovala za svou povinnost mu zvlášť hezky poděkovat.
Když se tak stalo, námořníci snesli věci potřebné k několikadennímu pobytu na ostrově. Jeskyni v Clam Shellu narychlo změnili v prozatímní obydlí, které nazvali naši výletníci jménem Melvill House. Budou se tam mít tak dobře, nebo možná ještě lépe než na Joně.
Kuchař si našel místo pro svou práci hned u vchodu jeskyně v příhodné klikatině, jako stvořené pro kuchyni.
Poté slečna Campbellová a Olivier Sinclair, bratři Melvillovi, paní Bessi a Partridge opustili Clorindu. Kapitán John Olduck jim nechal k dispozici malou lodici jachty, která jim mohla být užitečná, aby se mohli přeplavit od jednoho skaliska k druhému.
Za hodinu Clorinda, která stáhla plachtu na vrcholu stěžně a kvůli špatnému počasí rozepjala malou přední plachtu, odplula. Mířila takovým směrem, aby mohla obeplout severní část Mullu a doplout do Achnagrainovy úžiny, která dělí ostrov od pevniny.
Naši cestovatelé její plavbu sledovali ze Staffy co nejdále. Plula po větru, jako racek se dotýkala svými křídly vln a po půlhodině zmizela za ostrůvkem Gometrou.
Přestože hrozila bouře, obloha nebyla v mlhách. Slunce ještě svítilo několika velkými mezerami v mracích, které nad hlavou rozháněl vítr. Dalo se tedy procházet po ostrově a sledovat úpatí čedičových mořských břehů. Hlavní starostí slečny Campbellové a bratrů Melvillů bylo, aby se pod vedením Oliviera Sinclaira dostali do Fingalovy jeskyně.
Cestující, kteří přijíždějí z Jony, obyčejně tuto jeskyni navštěvují na lodicích obanských parníků. Je však možné sestoupit až do její největší hloubky, když člověk přistane u skalisek vpravo, kde se nachází schůdná hráz.
A právě touto cestou se chtěl vydat Olivier Sinclair, aniž by použil lodici, kterou jim ponechal kapitán. Všichni tedy vyšli z jeskyně a kráčeli po hrázi, která vroubí pobřeží na východě ostrova. Hlavice sloupů tyčících se kolmo vzhůru, jako by zde některý stavitel zarazil řadu čedičových kůlů, tvořily pevnou a suchou dlažbu na úpatí velikých skalisek. Tuto procházku vykonali v několika minutách, přitom si povídali a podivovali se ostrůvkům omývaným příbojem, jehož zelená voda dávala nahlédnout až na dno. Je nemožné si představit podivuhodnější cestu vedoucí k této jeskyni, která je hodna toho, aby ji obýval některý z hrdinů pohádek Tisíce a jedné noci.
Když dosáhli jihovýchodního cípu ostrova, Olivier Sinclair vedl své přátele po několika přírodních stupních, které by dozajista nezhyzdily ani schody leckterého paláce.
V záhybu přirozeného odpočívadla těchto schodů se tyčí vnější pilíře, seskupené při stěnách jeskyně, jako jsou v malém Vestině chrámu v Římě, ale těsně k sobě přiléhající, jako by zakrývaly veliké dílo. O jejich vrcholy se opírají ohromné základy tvořící tuto část ostrova. Kosost těchto skalisek, které se zdají jako rozestavené podle přesných pravidel, podobné kamenům vnitřního klenutí klenby, zcela zvláštně kontrastují s kolmým postavením sloupů, které je podpírají.
U paty schodů moře co chvíli stoupalo a zase klesalo jen lehce a zdálo se, jako by dýchalo.
Když se naši výletníci dostali k nejvyššímu odpočívadlu schodů, obrátil se Olivier Sinclair vlevo a ukázal své přítelkyni jakýsi druh úzké hráze, přirozené lávky, která šla podél stěny až na dno sluje. Zábradlí ze železných tyček zasazené do čediče sloužilo jako vodítko mezi zdí a ostrou hranou úzké hráze.
„Ach!“ pronesla slečna Campbellová, „toto zábradlí trochu hyzdí Fingalův palác!“ „Skutečně,“ odpověděl Olivier Sinclair, „je to míchání se lidské ruky do díla přírody.“ „Když je prospěšné, je nutné ho použít,“ řekl Samo „A já ho použiji,“ dodal Sib. Jakmile návštěvníci vstoupili do Fingalovy jeskyně, podle rady svého průvodce se zastavili.
Před nimi se rozevřela jako chrámová loď vysoká a hluboká jeskyně plná tajemného polostínu. Vzdálenost mezi dvěma postranními stěnami při mořské hladině měřila asi čtyřiatřicet stop. Čedičové pilíře, které k sobě vpravo i vlevo těsně přiléhaly, jako v chrámech postavených v pozdním gotickém slohu, zakrývaly spousty sloupovitých zdí. Na hlavicích těchto pilířů spočíval výkružek ohromné lomené gotické klenby, která se pod posledním kamenem zdvíhala do výše padesáti stop nad průměrnou výškou vodní hladiny.
Slečna Campbellová a její přátelé udiveni tímto prvním pohledem, odtrhli oči z těchto míst a sledovali výstupek, který tvoří vnitřní lávku.
Zde se řadí v dokonalém pořádku za sebou stovky hranolovitých sloupů, avšak jsou nestejných rozměrů podobné výtvorům obrovské krystalizace. Jejich jemné hrany jsou tak dokonalé, jako by je vytesal nějaký výtečný sochař, a nikoli příroda.
K úhlům dovnitř zahnutých pilířů přiléhají vystupující úhly dalších pilířů. To vnáší do jednotvárnosti slohu rozmanitost, která podává důkaz o uměleckém smyslu přírody.
Světlo zvenku jako by si hrálo na všech fasetách... Je zachycováno vnitřní vodou, odráženo jako by v zrcadle, pronikající až k podmořským kamenům a vodním rostlinám barvy zelené, tmavočervené i jasně žluté. Tisícerým leskem osvětluje čedičové výstupky, které tvoří strop tohoto podzemního sklepení, jež nemá na světě sobě podobné.
Uvnitř panovalo jakési hlučné ticho, když si dovolíme spojit tato dvě slova, je to ticho vlastní všem hlubokým prohlubním, které si žádný návštěvník nedovolí rušit. Jen vítr se svými táhlými akordy se zde ozýval, a když chvílemi zadul mocněji, zdálo se, že všechny ty hranoly zvučí jako klapky nějaké obrovské harmoniky. Snad právě proto je v keltském jazyce nazývána aun a vine, tedy libozvučná jeskyně.
„A jaké jméno by jí lépe slušelo?“ zeptal se Olivier Sinclair, „když Fingal byl otcem Ossiana, jehož velký duch sloučil v jedno umění poezii i hudbu?“ „Zajisté,“ odpověděl Sam, „leč řekněme si, co praví Ossian sám: Kdy uslyší mé ucho zpěv bardův? Kdy bude mé srdce tlouci při vypravování činů mých předků? Harfa nerozléhá se více v lesích Sebory!“ „Ano,“ dodal Sib, „palác je nyní pustý a ozvěna neopakuje dřívější zpěvy.“ Celková hloubka jeskyně je asi sto padesát stop. V pozadí jeskynní lodi jsou jakoby malé varhany, kde strmí jistý počet sloupů menších rozměrů než u vchodu, mají však stejně dokonalé tvary.
Tam se chtěli na chvíli Olivier Sinclair, slečna Campbellová a její strýčkové zastavit.
Byla to podivuhodná perspektiva otevírající se z tohoto místa na širé nebe. Voda ozářená světlem dovolovala prohlédnout si i rozlohu mořského dna, tvořeného v těchto místech konci sloupů, majících čtyři až sedm bočních ploch, zasazených jedny v druhé jako dlaždice nějaké mozaiky. Na stěnách jeskyně viděli podivuhodnou hru světla a stínu. Vše se však náhle zatmělo, když se nějaký mrak objevil nad otvorem sluje jako gázová opona na přední straně jeviště divadla. Naproti tomu se vše zatřpytilo a rozveselilo mnoha barvami, když sluneční paprsky, odrážející se od křišťálového dna a stěn hranolů, v táhlých světlých proudech dostihovaly vrcholu klenby jeskyně.
Dále moře naráželo na první vrstvy obrovského skalního oblouku. Veškerá mohutnost tohoto rámce, černého jako eben, spočívala v jeho pozadí. Dále se objevil obzor nebe i vody v plném jasu, a to i s pozadím Jony, která se v dálce dvou mil rýsovala zříceninami svého kláštera.
Všichni byli okouzleni touto čarovnou krásou a téměř neschopni slova.
„Jaký je to jen kouzelný palác!“ řekla teprve po dlouhé chvíli slečna Campbellová, „a jak prozaická by byla duše, která by se zdráhala věřit, že jej Bůh stvořil pro vzdušné a vodní víly! Pro koho by se chvěly za větru tóny těchto velikých kamenných varhan? Nebyla to snad tato nadpřirozená hudba, kterou Wawerley slýchával ve svých snech, tento hlas Selmin, jehož akordy uložil do not náš romanopisec, aby ukolébal své hrdiny?“ „Máte dozajista pravdu, slečno Campbellová,“ odpověděl Olivier Sinclair, „a když Walter Scott hledal své obrazy v poetické minulosti skotských hor, myslel bezpochyby na Fingalův palác.“ „Zde bych chtěla zaklínat stín Ossianův!“ pronesla v nadšení slečna Helena. „Proč by se nemohl objevit viditelný bard po spánku trvajícím patnáct století, když na něj tady zavolám?“ Olivier Sinclair pokrčil rameny a bratři Melvillovi byli zcela soustředěni sugestivním povídáním své neteře. Helena pokračovala ve svém monologu, co chvíli rozhodila ruce, neustále živě gestikulující. Její další slova zněla takto: „Tak strašně ráda myslím na to, jak nešťastný, slepý jako Homér, básník jako on, opěvující veliké válečné skutky své doby, se častokrát uchyloval do tohoto paláce, které se dodnes honosí jménem jeho otce! Zde bezpochyby ozvěny této jeskyně opakovaly jeho epická i lyrická nadšení s nejčistším přízvukem nářečí Gaelů. Nemyslíte, pane Sinclaire, že starý Ossian sedával asi na stejném místě, kde jsme my, a že zvuky jeho harfy se mísily s chraptivým přízvukem hlasu Selmina?“ „Jak nevěřit tomu, slečno Campbellová,“ odpověděl mladý muž, „tomu, co vyprávíte tak přesvědčivým tónem?“ „Kdybych ho tak přivolala,“ šeptala slečna Campbellová. A svým čistým hlasem volala několikrát jméno starého barda do ševelení větru.
Ale i když bylo přání mladé ženy tak vřelé, odpovídala jí jen ozvěna. Ossianův stín se v otcovském paláci neobjevil.
Mezitím slunce zmizelo za hustými mlhami, jeskyně se naplnila těžkými stíny a síla mořských vln narůstala. Narážely s velkým hřmotem i na poslední čediče v pozadí... Naši přátelé se vraceli po úzké lávce, z poloviny zakryté pěnou vln. Obešli roh ostrova, kde vanul silný vítr přicházející ze širého moře, a brzy se pak už octli v bezpečí na hrázi.
Počasí se horšilo minutu po minutě, vítr nabýval na síle, vrhal se na pobřeží Skotska a vypadalo to, že se změní v pravou bouři. Ale slečna Campbellová se svými druhy byli chráněni čedičovým břehem před nepřízní počasí, a mohli se tedy brzy dostat do Clam Shellu.
Na druhý den, když ručička tlakoměru opět klesla, vanul vítr s ještě větší prudkostí. Hustší a temnější mraky naplňovaly nebe a udržovaly se v nižším pásmu. Ještě sice nepršelo, ale slunce se už neobjevovalo ani na okamžik.
Slečna Campbellová i přes tak silnou nepřízeň počasí nebyla ani trošku otrávená, spíše naopak, život na pustém ostrově mrskaném bouří se jí líbil. Připadala si jako nějaká hrdinka Waltera Scotta, bloudívala mezi skalami Staffy, ponořená do svých myšlenek, sama bez doprovodu, a všichni její nálady respektovali, ba i dokonce obdivovali.
Nejednou se vrátila do Fingalovy jeskyně, protože její poetická neobyčejnost Helenu k sobě znovu a znovu vábila. Tam ve snění prožila celé dlouhé hodiny, nedbala na rady svých přátel, aby nezapomněla na opatrnost... Dne devátého září se sneslo hned několik bouří na skotské břehy. Vítr se změnil ve vichřici, která řádila s nevýslovnou prudkostí. A bylo nemožné, aby se jí někdo na ostrově Staffa stavěl na odpor.
Odpoledne kolem páté hodiny, v době, kdy chystali v jeskyni Clam Shellu jídlo, byli Olivier Sinclair a bratři Melvillovi nadmíru znepokojeni.
Slečna Helena, která zhruba před třemi hodinami odešla a neřekla, kam jde, se dosud nevrátila.
Čekali s narůstajícími obavami až do šesté hodiny, ale mladá žena se neobjevovala.
Olivier Sinclair vystoupil několikrát na nejvyšší část ostrova, ale neviděl nikoho.
Bouře zuřila jako šílená a moře se zdvíhalo v obrovských vlnách, naráželo s hukotem a hřmotem na jihozápadní část ostrova.
„Ubohá slečna Campbellová!“ náhle vykřikl Olivier Sinclair. „Jestli je dosud ve Fingalově jeskyni, musíme ji odtamtud vysvobodit, jinak je s ní konec!“
