XIII. Velebnost moře Když se o odjezdu svých hostů dozvěděl hostinský a majitel hotelu Caledonian, byl zoufalý. Nejraději by ten vážený muž Mac Fyne vyhodil všechny ostrovy a ostrůvky, zastírající pohled z Obanu na mořský obzor, do povětří. Při odjezdu bratrů Melvillových a slečny Heleny i jejich pomocníků Bessi a Partridga projevil velkou lítost, že hotel opouštějí, ale potom si uvědomil, že je vlastně rád, když se zbavil takové rodiny šílenců. Jak jinak je nakonec mohl hodnotit nezaujatý člověk?
V osm hodin ráno našich pět cestovatelů vystoupilo na „swift steamer Pioneer“ tak to psaly v prospektech - který plul na ostrov Mull a přistával rovněž na Joně a Staffě, a poté se vracel ještě týž večer do Obanu.
Olivier Sinclair předešel své přátele do přístavu ke kolové hrázi a čekal na ně na můstku vedoucím na parník.
O tom, že by jel na tuto důležitou cestu také Aristobulus Ursiclos, nebylo ani řeči. Bratři Melvillovi však považovali za svou povinnost ho o svém náhlém odjezdu informovat. Byla to jen pouhopouhá zdvořilost, která je k tomuto kroku vedla, a oni byli přece ti nejzdvořilejší lidé na světě.
Aristobulus Ursiclos přijal zprávu obou mužů dosti chladně a spokojil se prostě tím, že jim poděkoval a nepromluvil ani slůvka o svých záměrech.
Bratři Melvillovi tedy odešli a opakovali si nejméně třikrát: „Náš chráněnec se choval sice rezervovaně, Helena si ho oškliví, ale to všechno pomine jednoho krásného podzimního večera po jednom z těch krásných západů slunce, jimiž ostrov Jona dozajista nebude šetřit.“ Takové mínění měli naši milí strýčkové slečny Campbellové. Jakmile se všichni cestující dostali na palubu, po třetím zapísknutí píšťaly byly zdviženy kotvy a Pioneer udělal obrat, aby vyplul ze zálivu a zahnul na jih do kerrerské úžiny.
Na palubě byla většina turistů, které láká okouzlující dvanáctihodinový výlet kolem ostrova Mull, ale slečna Campbellová a její přátelé chtěli vystoupit už v prvním přístavišti.
Nemohli se již dočkat, až přistanou na Joně, na tomto novém poli svého pozorování. Počasí bylo překrásné a moře klidné jako jezero. Pokud se tento večer neuskuteční jejich přání, nic se nestane, počkají trpělivě, až se na ostrově usadí. Tam bude aspoň „záclona zdvižena“ a dekorace zůstanou vždy na místě. Tam nebudou mít ani dne odpočinku, snad jen za špatného počasí.
Zkrátka, před polednem měli naši milí cestovatelé dosáhnout cíle. Rychlý parník Pioneer projel kerrerskou úžinou, objel jižní mys ostrova, dal se napříč volným prostorem Firthof Lornu, nechal nalevo Colonsay s jeho starobylým opatstvím, které ve čtrnáctém století založili slovutní Lordové Ostrovů, a plul podél jižního břehu Mullu, tkvícím v moři jako hrozitánský krab, jehož spodní klepeto se zakřivuje lehce k jihozápadu. Za okamžik se objevil Ben More ve výši tří tisíc pěti set stop nad vzdálenými pahorky, hrbolatými a sráznými, jejichž přirozeným půvabem jsou rozsáhlá vřesoviště. Jeho zaokrouhlený vrchol vládne těmto pastvinám, plným přežvýkavců, které sem ze svých impozantních houštin vysílá předhůří Ardanalish.
Malebná Jona se rozkládala na severozápad, téměř až na konci jižního záhybu ostrova Mull, odkud se rozprostíral nesmírný a nekonečný Atlantický oceán.
„Milujete oceán, pane Sinclaire?“ zeptala Se slečna Campbellová svého mladého přítele, který seděl vedle ní na můstku parnílm a se zaujetím pozoroval to úchvatné přírodní divadlo.
„Jestli ho miluji, slečno Campbellová?“ odpověděl. „Určitě nejsem z těch ignorantů, kteří pohled na něj pokládají za jednotvárný! V mých očích není nic proměnlivějšího než právě oceán, ale člověk se musí umět na něj podívat právě v jeho proměnlivosti. Moře je ve skutečnosti složeno z mnoha odstínů, tak podivuhodně splývajících jeden s druhým, že bývá pro malíře strašně nesnadné zachytit je v jeden celek. Celek jednotvárný a zároveň proměnlivý je těžší namalovat než tvář jakéhokoli vzhledu.“ „Opravdu,“ řekla slečna Campbellová, „moře se mění bez ustání i za sebemenšího vánku a působení světla, které pohlcuje každou denní hodinu.“ „Podívejte se na ně teď, slečno Heleno!“ odpověděl Olivier Sinclair. „Je úplně klidné! Neřekla byste, že je to krásný spící obličej, jehož podivuhodnou jasnost nic neruší?“ Slečna Helena jen přikývla, oči zasněné. Mladý muž pokračoval: „Nemá ani jedinou vrásku, je mladé, je krásné! Jako nesmírné zrcadlo, ale zrcadlo, v němž se odrážejí nebesa a může se v něm vzhlížet Bůh!“ „Zrcadlo, které ukazuje velmi často dech bouří!“ dodala Helena. „Eh!“ odpověděl mladý muž, „a to právě tvoří tu velkolepou rozmanitost v podobě oceánu. Jakmile se jen maličko zdvihne vítr, obličej se změní, zvráskovatí, mořská vlna ho ozdobí bílými vlasy, zestárne v jediném okamžiku, má o sto let víc, ale zůstává vždycky překrásný se svým rozmarným světélkováním a svou pěnivou obrubou!“ „Je možné, pane Sinclaire,“ ptala se slečna Helena, „že by některý malíř, ať jakkoli slavný, mohl někdy na obraze zachytit všechny krásy moře?“ „Myslím, že ne, slečno Campbellová, a jak by také mohl, vždyť moře nemá ani svou vlastní barvu. Jeto nezměrný odraz oblohy. Je modré? Modří by je nikdo nemohl namalovat. Je zelené? Ani zelení ne. Nejspíš by mohl poznat jeho barvu ve chvíli, kdy bouří, to je tmavé, zlomyslné, když se zdá, jako by obloha v něm pomíchala všechny mraky, které se nad ním vznášejí.“ Helena Campbellová si přejela hřbetem ruky čelo a pak tiše pronesla: „Pokračujte, prosím.“ „Slečno, musím vám prozradit, že čím víc se na něj dívám,“ líčil své pocity mladý muž, „tím se mi oceán zdá vznešenější. Oceán! To slovo říká všechno! To je nekonečnost. Pokrývá neprozkoumané hlubiny, rozkvetlé neohraničené louky, říkal Darwin. A co jsou proti oceánu nejrozsáhlejší pevniny? Prosté ostrovy, které on obklopuje svými vodami. Pokrývá čtyři pětiny země! Uvědomujete si to všechno?“ vykřikoval mladý muž a jeho otázky byly jen akademické, nečekal vůbec na odpověď a pokračoval.
Slečna Helena ho sledovala se stále rostoucím zájmem a její tváře hořely rozrušením.
„Oceán neustálým oběhem - jako živoucí tvor, jehož srdce bije na rovníku - se živí samoparami, které ze sebe vysílá, jimiž oživuje zdroje, které se k němu řekami vracejí, anebo které přímo přijímá dešti vycházejícími z jeho lůna! Oceán, ano, to je nekonečnost, kterou nevidíme stejně jako prostor, odrážející se v jeho vodách!“ „Jak strašně ráda vás poslouchám, když mluvíte s takovým nadšením, pane Sinclaire,“ odpověděla slečna Helena, „a sdílím s vámi vaše nadšení! Ano, miluji moře tak, jak je vy můžete milovat!“ „A nebála byste se čelit jeho nebezpečím?“ zeptal se Olivier Sinclair. „Ne, opravdu, neměla bych žádný strach! Copak se můžeme bát toho, co milujeme?“ „Vy byste byla skutečně odvážná cestovatelka.“ „Možná, pane Sinclaire,“ odpověděla Helena. „Rozhodně ze všech cest, o nichž jsem kdy četla, si vybírám ty, jejichž cílem bylo objevení vzdálených moří! Kolikrát jsem je v myšlenkách proplula s těmi slavnými plavci. Kolikrát jsem se ponořila ve snách do té neznámé hlubiny... a neznám nic strastiplnějšího, než osud hrdinů, kteří vykonali taková veliká díla!“ „Ano, slečno Campbellová, není nic krásnějšího v dějinách lidstva, než právě tato objevení! Přeplavit se ponejprv přes Atlantický oceán s Kolumbem, přes Tichý oceán s Magellanem, přes polární moře s Parrym, Franklinem, d'Urvillem a tolika jinými jak krásné jsou to sny!“ Slečna Campbellová vzdychla: „Mluvíte mi z duše.“ „K něčemu se vám přiznám,“ řekl mladý muž, obrátil svou krásnou tvář k Heleně a přitom se usmál, „nemůžu vidět odcestovat loď, válečný koráb, kupeckou loď či jenom rybářskou šalupu, aby celá má bytost nevstupovala na jejich paluby! Zdá se mi, že jsem stvořený k tomu, stát se námořníkem, a že jsem se hned odmalička nedal na tuto dráhu, lituju každý den znova a znova!“ „Ale cestoval jste přece aspoň po moři?“ ptala se slečna. „Navštívil jsem Středozemní moře od Gibraltaru až k tržištím Levanty, trochu Atlantický oceán až k Severní Americe, pak severní evropská moře a znám také všechny vody, jimiž příroda obdařila Anglii a Skotsko, a to tak štědře...“ „A to tak velkolepě, pane Sinclaire!“ přerušila ho Helena, která nedokázala potlačit své nadšení. „Ano, slečno Campbellová, a já neznám nic, co by se mohlo porovnat s vodstvem našich Hebrid, po kterých nás unáší tento parník! Je to pravé souostroví s oblohou sice méně modrou, než je obloha Orientu, ale s mnohem větší poezií v jeho pustých skaliskách a mlhavých obzorech.“ „Ano, ano, máte pravdu,“ přikyvovala slečna Helena a prohrábla si své krásné rusé vlasy, oči stále upřené na rtech mladého vyprávěče. „Třeba se mnou nebudete souhlasit, slečno Heleno, ale já se domnívám, že řecké souostroví je sice původcem celé společnosti bohů a bohyň, ale podle mne to byla božství velmi šosácká. Velmi pozitivní, obdařená životem materiálním, vykonávající své malé záležitosti a počítající své výlohy.“ „To je neobyčejně zajímavý názor,“ prohlásila Helena. Mladý muž přikývl a ihned pokračoval ve svých vývodech: „Mně se zdá Olymp být salónem víceméně dobře vystrojeným, který obývají bohové podobající se poněkud příliš lidem, se kterými sdílejí všechny slabosti! Ovšem ne tak je to s Hebridami. Skandinávská božství jsou nehmotná, éterická - nadzemská, a jsou nepochopitelných tvarů, nikoli tělesných! Je to Odin, Ossián, Fingal a všechno to množství poetických přeludů, které vycházejí z knih Sagasů.“ Nadšené líčení Oliviera Sinclaira málem vyrušili bratři Melvillovi, kteří se chystali na můstku otevřít svou tabatěrku a dát si pár pořádných šňupů, ale když viděli dvojici v živém dialogu, vrátili se zase tiše zpět do podpalubí. Olivier Sinclair se zadíval někam do velikých dálek a jeho pohled byl plný romantiky a něčeho nedefinovatelného, čím oplývají umělci a snílci. Po chvilce mlčení pokračoval: „Jak jsou ty postavy půvabné! Jejich objevení si můžeme vyvolat ve vzpomínkách uprostřed arktických mlh nebo i ve sněhu severních krajin! To je podle mne Olymp a jinak božský než Olymp řecký! Ten náš nemá nic pozemského, a když si můžu vybrat kam dát bohy, je to jen a jen toto místo a toto moře našich Hebrid! Ano, slečno Campbellová, jen sem bych se chodil klanět našim bohům a jako opravdové dítě této starobylé Kaledonie nezaměnil bych naše souostroví s jeho dvěma sty ostrovy, s jeho oblohou přesycenou vlhkostí, s jeho hlučnými odlivy i přílivy, ohřívanými Golfským proudem, nevyměnil bych to naše ani za žádná souostroví východních moří! !“ Když Olivier Sinclair dokončoval svou řeč, byl tak nadšený, že mu až hlas přeskakoval, ale nevypadal vůbec směšně, spíš naopak, obdivuhodně a krásně. „A tak se to také sluší nám Skotům z Hor!“ vykřikla na podporu svého přítele slečna Helena Campbellová, uchvácená jeho vřelými slovy, „nám Skotům z Argylského hrabství! Ach, pane Sinclaire, jsem stejně jako vy víc než okouzlená naším kaledonským souostrovím! Je překrásné a miluji ho i v jeho zuření!“ „Je opravdu vznešené,“ odpověděl mladý muž. „Nic nezadržuje prudkost bouří, které se na ně vrhají, když proběhnou tři tisíce mil! Skotské pobřeží čelí americkým břehům. Jestliže se tam, na druhé straně Atlantického oceánu zrodí mohutná bouře, zde zuří nejprve vlny a vichry vržené na západní Evropu! Ale co zmůžou proti našim Hebridám, které jsou mnohem odvážnější než onen muž, o němž vypravuje Livingstone, že se nebál lvů, ale měl strach před oceánem, proti těmto ostrovům pevně spočívajícím na svých žulových základech a smějícím se prudkosti bouře i moře...!“ „Moře...! Chemická sloučenina vodíku a kyslíku s dvěma a půl procenty chloridu sodného! Opravdu nic krásnějšího není nad zuření chloridu sodného!“ Slečna Campbellová a Olivier se prudce obrátili, když uslyšeli tato rouhavá slova, patrně namířená na ně a pronesená v odpověď na jejich nadšení. Aristobulus Ursiclos byl zde, stál na můstku.
Ten dotěra nemohl odolat, aby neopustil Oban v téže době jako slečna Campbellová, zvlášť když se dozvěděl, že Olivier Sinclair ji doprovází na Jonu. Vystoupil na parník před nimi, zdržoval se po celou dobu plavby v salóně Pioneera a na palubu vyšel až teď, aby uviděl ostrov.
Zuření chloridu sodného!
Jaká to rána pěstí do snů Oliviera a Heleny.
