XII. Nové záměry Návrat do Obanu proběhl v náladě méně příjemné než cesta na ostrov Seil. Doufali, že jedou za úspěchem, ale vraceli se s porážkou.
Pokud mohlo být zklamání slečny Campbellové něčím přece jen zmírněno, tedy jen tím, že příčinou byl Aristobulus Ursiclos. Měla teď důvod, proč ho zasypávat výtkami, kterými vskutku vůbec nešetřila.
Její strýčkové by se se špatnou potázali, kdyby ho snad chtěli hájit. Je to však ani nenapadlo, protože přijet v okamžiku, kdy mohli vidět vysněný zelený paprsek, a zastřít obzor, to se vskutku omluvit nedá, ba to se dokonce ani nedá odpustit.
A co Aristobulus Ursiclos, jak on reagoval?
Místo toho, aby se po tolika výtkách nebo dokonce i urážkách omluvil, dovolil si ještě dělat legraci ze zeleného paprsku. A tak mu pak samozřejmě nezbývalo, než odebrat se zpět na prokletou loď, aby se na ní pak vrátil do Obanu. Udělal tak dobře, protože místo v kočáru by mu stejně nikdo v této situaci nenabídl.
Abychom to tedy shrnuli: podruhé od té doby, co se slečna Campbellová dozvěděla o existenci zeleného paprsku, slunce zapadalo za podmínek ideálních k pozorování tohoto přírodního úkazu, ale již podvakrát nějaká nepříjemná okolnost zatemnila oblohu.
Nejprve kvůli zachránění Olivera Sinclaira a poté k vůli Aristobulu Ursiclosovi zmeškala příležitost, která se už možná hodně dlouho nenaskytne. V obou případech byly okolnosti stejné, ale jak slečna omlouvala jednoho, tak nevražila na druhého. Kdo ji však mohl vinit ze zaujatosti?
Následujícího dne se procházel Olivier Sinclair, velmi zamyšlený, po obanském pobřeží. V duchu probíral minulou situaci: Kdopak je to Aristobulus Ursiclos? Příbuzný slečny Campbellové a bratrů Melvillových nebo pouze jejich přítel? Přinejmenším je to důvěrný člověk jejich domu, protože jinak by si nemohla slečna Helena dovolit mu takovým způsobem spílat, jak to dělala po té nešťastné události s plachetnicí. Ale co na něm vlastně jemu, Olivieru Sinclairovi, záleželo? Chtěl ovšem vědět, jak se má chovat právě k tomuto podivnému muži s brýlemi; snad by se měl zeptat bratrů..., ale to neudělá nikdy, pokud mu to sami neřeknou.
Příležitostí k setkání mu nechybělo. Každý den Olivier Sinclair potkával bratry Melvilly, jak se spolu procházejí v doprovodu své neteře po mořském břehu.
Kdykoli se s nimi setkal, mluvili o všelijakých věcech, nejvíc však o počasí, což v jejich případě nebyly jen konverzační fráze. Uvažovali, kdy asi v jednom z těch jasných večerů, na jehož návrat doslova číhali, by znovu odešli na ostrov Seil. V jejich úvahách však zůstaly samé pochybnosti, protože od těch dvou podivuhodných bezvětří druhého a čtrnáctého srpna bylo nebe nestálé, mraky bouřlivé, obzory brázděné blesky, mlhy husté. Jedním slovem oko hvězdáře, který v dalekohledu sledoval oblohu, mohlo jen zoufat nad tou nebeskou nestálostí.
Proč bychom nepřiznali, že mladý malíř myslel teď na zelený paprsek stejně tak jako slečna Campbellová. Řečeno obrazně, vyhoupl se na koně zároveň s mladou krasavicí a probíhal s ní pláně celého okolí. Zabýval se touto fantazií s nemenším nadšením, s nemenší netrpělivostí než jeho mladá družka. On naštěstí nebyl Aristobulem Ursiclosem, jehož hlava se vznášela v mlhách vznešené vědy, plná pohrdání prostým optickým výjevem. Helena a Olivier si rozuměli, oba chtěli být z těch málo vyvolených, které zelený paprsek poctí tím, že se jim nechá ukázat.
„Uvidíme ho, slečno Campbellová,“ opakoval Olivier Sinclair, „uvidíme, kdybych měl paprsek sám roznítit. Mou vinou se stalo, že vám ponejprv unikl, takže jsem stejně vinen jako ten pan Ursiclos... váš příbuzný... tuším?“ „Ne... můj ženich... zdá se...“ odpověděla v tom okamžiku slečna Helena a vzdálila se s jakýmsi spěchem, aby dohonila své strýce, kteří šli vpředu a právě si nabízeli šňupec. Její ženich! Byl to zvláštní dojem, jímž na Oliviera Sinclaira zapůsobila tato jednoduchá odpověď i zvláštní tón, jakým mu odpověděla.
Ostatně proč by tento mladý školomet nemohl být jejím ženichem? Tak se mohla vysvětlit i jeho přítomnost v Obanu. Z toho, že byl tak špatně informován a mohl vstoupit mezi zapadající slunce a slečnu Campbellovou, to nevyplývalo... Co nevyplývalo? Olivier Sinclair by byl bezpochyby ve velkých rozpacích, kdyby to měl vyslovit.
Po své dvoudenní nepřítomnosti se Aristobulus Ursiclos opět objevil. Olivier Sinclair ho zpozoroval už víckrát ve společnosti bratrů Melvillových, kteří nebyli s to, aby se k němu chovali přísně i přesto, co provedl.
Mladý učenec a mladý umělec se několikrát setkali buď na mořském břehu, nebo v salónech hotelu Caledonian. Sam a Sib považovali za svou povinnost oba muže navzájem představit.
„Pan Aristobulus Ursiclos z Dumfriesa.“ „Pan Olivier Sinclair z Edinburghu.“ Toto představování stálo každého z mladých mužů jen nezaujatý pozdrav, prosté naklonění hlavy, v němž ostatní části těla zůstávaly bez pohybu, z čehož bylo patrné, že mezi těmito dvěma rozdílnými povahami nevznikne nikdy žádná sympatie. Jeden bloudil po nebesích, aby odtamtud strhl hvězdy, druhý aby prozkoumal jejich živly. Jeden - umělec - se snažil dostat na podstavec umění, druhý - učenec - si dělal z vědy podstavec, aby na něm zaujal postavení.
Co se týká slečny Campbellové, rozhodně se na Aristobula Ursiclosa velmi zlobila. Pokud se objevila v jeho přítomnosti, nevšímala si ho, a když odcházel, odvracela se stranou víc než zjevně. Jedním slovem, jak by se dalo zcela vážně vyjádřit, urážela ho se vší přesností britského formalismu. Ať už to bylo jakkoli, domnívali se , že se všechno urovná, až se ten svéhlavý paprsek konečně ukáže.
Zatím si Aristobulus Ursiclos prohlížel Oliviera Sinclaira přes své brýle - způsob vlastní všem krátkozrakým, kteří chtějí něco vidět, aniž by sami chtěli být viděni. A viděl toto: vytrvalost mladého malíře vždy v blízkosti slečny Campbellové. Vlídnost, s jakou ho dívka přijímala při každé příležitosti, se mu rozhodně nemohla líbit. Avšak byl si jistý sám sebou a držel se stranou.
Vzhledem k tomu, že nebe zůstávalo nestálé a ani pohyblivá ručička tlakoměru se nechtěla ustálit, cítili všichni, že jejich trpělivost je vydána příliš dlouhé zkoušce.
S nadějí, že zastihnou obzor bez mlh a oparů, třeba jen na několik vteřin při západu slunce, podnikli ještě několik vycházek na ostrov Seil. Aristobulus Ursiclos neuznal za vhodné výletů se účastnit. Všechno však bylo zbytečné. Nadešel třiadvacátý srpen, aniž by se zelený paprsek objevil.
Potom se už jejich touha po tom zázračném úkazu stala téměř utkvělou představou, a nedokázali myslet na nic jiného. Dalo by se říci, že se měnila v jakési třeštění či blouznění, které je provázelo nejen ve dne, ale i v noci. V tomto duševním napětí se všechny barvy přeměnily v jednu jedinou: modrá obloha byla zelená, břehy rovněž zelené, cesty zelené, ba dokonce vodu i víno spatřovali zelenými. Jejich šílenství dostoupilo vrcholu, když se bratři Melvillovi začali domnívat, že jsou oděni zeleně a pokládali se za dva veliké papoušky, kteří šňupají zelený tabák ze zelené tabatěrky!
Jedním slovem: bylo to bláznovství zeleni. Všichni byli postiženi jakýmsi druhem daltonismu, což je vada zraku, kdy jisté barvy jsou pokládány jedna za druhou. Profesorové očních nemocí by měli velkou příležitost obohatit své znalosti. Takový zoufalý stav však nemohl trvat dlouho.
Naštěstí dostal Olivier Sinclair nápad.
„Slečno Campbellová,“ řekl jednoho dne, „a vy, páni Melvillovi, zdá se mi, že v Obanu je špatné stanoviště, když chceme spatřit výjev, o který nám tolik jde.“ „A kdo za to vlastně může?“ vyhrkla slečna Helena a zadívala se přísně na své strýčky. Oba svěsili hlavy.
„Tady není mořský obzor!“ pokračoval mladý malíř. „Odtud za ním musíme jezdit až na ostrov Seil a přitom se vydáváme nebezpečí, že tam nebudeme právě ve chvíli, kdybychom tam měli být!“ „Je to tak jasné!“ odpověděla s nadšením slečna Helena, „nevím opravdu, proč strýčkové pro náš pokus zvolili toto strašné místo!“ „Drahá Heleno!“ odpověděl Sam, a nevěděl vlastně co má říci, „mysleli jsme...“ „Ano... mysleli... totéž...“ dodal Sib, aby mu přispěchal na pomoc. „Že slunce neopovrhuje zapadat každý večer na obanském obzoru...“ „Protože Oban se nachází na mořském břehu!“ prohlásili Sam a Sili současně. „Ale špatně jste si to mysleli, moji milí strýčkové,“ odpověděla slečna Campbellová „velmi špatně mysleli, poněvadž tam nezapadá!“ „Opravdu,“ řekl Samo „J sou tady ty nešťastné ostrovy, které nám zastírají rozhled na širé moře.“ „Nepřemýšlíte snad o tom, abyste je vyhodili do povětří?“ ptala se slečna Helena. „To už by se stalo, kdyby to jen bylo možné,“ odpověděl Sib.
„Přece se nemůžeme utábořit na ostrově Seil!“ podotkl Samo „A proč ne?“ „Milá Heleno, kdybys to rozhodně chtěla...“ „Rozhodně. „ „Pojďme tedy!“ odpověděl Sib stejně jako Sam s jistou rezignací. Poté tyto dvě tak poslušné bytosti prohlásily, že jsou připraveny opustit bez prodlení Oban.
V tom okamžiku se do hovoru vložil Olivier Sinclair.
„Slečno Campbellová,“ řekl důrazně, „jen chvíli račte počkat, můžeme, tvrdím, udělat něco mnohem lepšího, než se ubytovat na ostrově Seil.“ „Mluvte, pane Sinclaire, a jestliže bude vaše rada lepší, než nápad mých strýčků, určitě se nebudou zdráhat jednat podle ní.“ Bratři Melvillovi se uklonili jako automaty pohybem tak dokonale stejným, že si snad ještě nikdy nebyli více podobni než v tuto chvíli. „Ostrov Seil,“ mluvil dál Olivier Sinclair, „nemá opravdu takový charakter, aby se tam dalo bydlet, třeba jen na několik dní. Pokud si už chcete cvičit svou trpělivost, slečno Campbellová, nesmí se to dít na úkor vašeho zdraví.“ Slečna Helena mlčela a jen povytáhla své krásně klenuté obočí. Mladý muž pokračoval: „Už jsem také zjistil, že z ostrova Seil je rozhled na moře příliš omezován útvarem břehů. Jestli budeme muset zůstat mnohem déle, než se domýšlíme, a náš pobyt by se tam měl prodloužit na několik neděl, mohlo by se stát, že slunce postupující nyní k západu, nakonec by zapadalo za ostrov Colonsay nebo za ostrov Oronsay či i za veliký Islay. A tak by se naše pozorování zase nevydařilo kvůli nedostatečnému obzoru.“ „Opravdu,“ odpověděla slečna Campbellová, „to by byla poslední rána zlého osudu...“ „Které se můžeme vyhnout, když vyhledáme některou stanici víc vpředu tohoto souostroví Hebrid, před kterou se rozevírá nekonečno Atlantického oceánu.“ „A znáte takové místo, pane Sinclaire?“ ptala se s neskrývaným zájmem slečna Campbellová. Bratři Melvillovi viseli na rtech mladého muže. Co asi odpoví? Kam je, po čertech, fantazie jejich neteře ještě zavede? Na kterém nejzazším konci pevniny starého světa se musejí usadit, aby učinili zadost jejímu přání?
Odpověď Oliviera Sinclaira je hned uklidnila.
„Slečno Campbellová,“ řekl, „nedaleko odtud je místo, které nám poskytne všechny příznivé podmínky. Nachází se za výšinami Mullu, které uzavírají obzor na západě Obanu. Je to jeden z malých Hebrid, posunutých nejdále do oceánu, půvabný ostrov jménem Jona.“ „Jona!“ vykřikla slečna Helena, „Jona, moji milí strýčkové! A my tam ještě nejsme?“ „Budeme tam zítra,“ odpověděl Sib. „Zítra před západem slunce,“ dodal Samo „Odcestujeme tedy,“ odpověděla slečna Campbellová, „a jestliže na Joně nenajdeme dostatečně volný prostor, věřte, moji strýčkové, že budeme hledat nové místo na pobřeží od John O'Groatsu na severním konci Skotska až k Lanďs Endu na jižním výběžku Anglie, a jestli nám tohle ještě nebude stačit...“ „To je velmi jednoduchá věc,“ odpověděl Olivier Sinclair s neodolatelným úsměvem, „vykonáme cestu kolem světa.“
