XI. Olivier Sinclair Olivier Sinclair byl hezký muž, když užijeme výrazu obvyklého dříve ve Skotsku, mluvilo-li se o mladících odvážných, čilých a živých. Pokud mu náležel tento výraz co do vlastností duševních, musíme přiznat, že si jej zasloužil i co do vlastností tělesných.
Jako poslední potomek ctihodného rodu z Edinburghu byl tento mladý Athéňan ze severních Athén synem starého rady hlavního města Mid Lothianu - tedy z hrabství ve Skotsku.
Neměl ani otce, ani matku, vychoval ho strýc, jeden ze čtyř úředníků obecní správy. Studoval na universitě s dobrým prospěchem. Ve svých dvaceti letech chtěl s dostatečně vysokým jměním, které mu zajišťovalo svobodu, poznat cizí země a celý svět. A tak navštívil různé země Evropy, Asie i Ameriky. Proslulý časopis Revue d'Edinbourg mnohokrát opublikoval jeho cestovní dojmy. Vzhledem k tomu, že byl rovněž výtečným malířem, mohl své práce prodat za vysoké peníze, pokud by ovšem chtěl. Navíc byl básníkem - a kdo by jím v tom věku nakonec nebyl, když se všechno na vás usmívá? Olivier Sinclair měl vřelé srdce, uměleckou povahu a byl stvořený k tomu, aby se líbil, a on se opravdu líbil.
Je lehké oženit se v hlavním městě Staré Kaledonie, protože je tam poměr pohlaví velmi nerovný, ženské pohlaví je číselně početnější než pohlaví takzvaně silné mužské. Takže mladý muž, vzdělaný, pomilováníhodný, vychovaný, krásné postavy, nemůže nenajít tam více než jednu dědičku podle svého vkusu.
Ale Olivier Sinclair ve svých šestadvaceti letech zatím nepociťoval potřebu žít ve dvou. Když sáhneme pro poetické srovnání, mohli bychom říci, že se mu životní stezka zdála příliš úzká, než aby po ní mohl jít s někým ruku v ruce. Bezpochyby se mýlil, ale je pravděpodobné, že pokládal za lepší jít sám po nerovných stezkách tohoto života a honit se za svou fantazií, zvláště pro něho, který měl zálibu v umění i cestování.
Jak už jsme řekli, Olivier Sinclair vypadal tak, že byl s to vznítit v leckteré mladé, rusovlasé Skotce více než jen sympatie. Jeho elegantní postava, upřímný výraz tváře, nenucené chování, mužný obličej s energickými rysy, něžné oči, půvab pohybů, slušnost jeho způsobů, lehká a duchaplná řeč, nenucená chůze, úsměv v pohledu, to všechno dohromady dokázalo okouzlit. Tohoto mladého muže to však ani nenapadlo. Nebyl domýšlivý, ani o tom nepřemýšlel, prostě zatím neměl chuť se vázat.
Líbil se a měly ho rády nejen ženy, ale byl oblíbený i u svých spolužáků z vysoké školy, protože se řídil starodávným gaelským heslem těch, „kdo se nikdy neobracejí zády ani k příteli, ani k nepříteli“.
Toho dne byl však ve chvíli útoku obrácený zády ke slečně Campbellové. A ona nebyla ani jeho nepřítelkyní ani přítelkyní. Ve svém postavení nemohl zpozorovat blížící se kouli, tak prudce odraženou kroketovou paličkou mladé ženy.
Slečna Campbellová na první pohled poznala svého hrdinu z Corryvrekanu, ale on nepoznal mladou cestovatelku z parníku Glengarry. Je to pochopitelné, protože po celý zbytek plavby od ostrova Scarby do Obanu slečnu Helenu na palubě sotva zpozoroval. Jisté je, že kdyby jen tušil, jakým dílem se zasloužila o jeho záchranu, určitě by jí srdečně poděkoval. Dosud to však nevěděl a možná ani nikdy vědět nebude.
V ten den dramatické události se šalupou totiž slečna Campbellová velmi přísně zakázala jak svým strýcům, tak paní Bessi a Partridgovi zmínit se před mladým mužem o tom, co se událo na palubě parníku před jeho zachráněním. Teď když se stala ta příhoda s kroketovou koulí, přiběhli bratři Melvillovi za svou neteří a začali se mladému malíři omlouvat. On je však přerušil mávnutím ruky a těmito slovy: „Slečno... pánové... prosím vás... věřte, že to nestojí za řeč!“ „Pane...“ řekl bratr Sib, „ne, jsme opravdu zarmouceni...“ „A jestliže je nehoda nenahraditelná, čehož se obáváme...“ podotkl Samo. „Je to jenom náhoda, nikoli nehoda,“ se smíchem odpověděl mladý muž, „mazanice, nic víc, a tahle mstící koule udělala jen to, co udělala právem.“ Olivier Sinclair to řekl s takovou bezprostředností a v dobré náladě, že by mu bratři Melvillovi nejraději hned stiskli ruku. Věděli však, že jejich povinností je vzájemně se představit, tak jak se mezi džentlmeny patří.
„Jsem Samuel Melvill,“ řekl jeden.
„Jsem Sebastian Melvill,“ dodal druhý.
„A já jsem jejich neteř, Helena Campbellová,“ dodala naše mladá dáma, která nepokládala za neslušné se představit sama.
Byla to pro mladého muže takřka výzva, aby řekl rovněž své jméno.
„Slečno Campbellová, páni Melvillové,“ řekl s největší vážností, „mohl bych odpovědět, že se jmenuji 'cock' jako jedna z tyček vašeho kroketu, protože mne zasáhla hrací koule, ale jmenuji se docela jednoduše Olivier Sinclair.“ „Pane Sinclaire,“ odpověděla slečna Campbellová poněkud rozpačitě, protože nevěděla, jak odpovědět, „přijměte prosím naposledy mou omluvu...“ „A také naši,“ dodali bratři Melvillovi. „Slečno Campbellová,“ odpověděl Olivier Sinclair, „opakuji vám, že to nestojí za řeč. Chtěl jsem jen zachytit náladu dmoucích se vln a je pravděpodobné, že vaše hrací koule, jako houba nevím už kterého starověkého malíře, vržená na jeho malbu, vyvolala účinek, jaký by se můj štětec snažil jen nadarmo napodobit.“ To všechno pronesl mladý muž tak mile, že se Helena, Sam i Sib nemohli než usmát. Co se týká kresby, kterou Olivier Sinclair zdvihl ze země, ta už se nedala upotřebit a musel s malováním začít znovu.
Je potřeba podotknout, že Aristobulus Ursiclos nepřišel, aby se účastnil této výměny omluva zdvořilostí. A asi ho to ani nenapadlo.
Protože už hra skončila a mladého učence nepotěšila, a vzhledem k tomu, že neměl možnost své teoretické vědomosti skloubit s praktickou obratností, odešel do svého hotelu. Chystal se k tomu, že na tři až čtyři dny odcestuje na ostrov Luing, jeden z malých Hebrid, nacházející se na jih od ostrova Seil. Chtěl tady z geologického pohledu prozkoumat lomy bohaté na břidlici.
A tak nemohl rozhovor Oliviera Sinclaira se slečnou Helenou a jejími strýci přerušovat poučnými vysvětlivkami o pružnosti těles nebo jiných otázkách vztahujících se k příhodě s kroketovou koulí.
Olivier Sinclair se dověděl, že není úplně neznámý hostům hotelu Caledonian a zároveň mu byly vylíčeny události, které se zběhly v průběhu plavby parníku do Obanu.
„Jakže, slečno Campbellová a vy, pánové,“ zvolal, „vy jste byli na palubě Glengarry, který mne v pravý čas vylovil?“ „Ano, pane Sinclaire.“ „A vy jste nás pěkně polekal,“ doplnil svého bratra Sib, „když jsme jen stěží spatřili vaši loď ztracenou ve víru Corryvrekanu!“ „Náhoda prozřetelnosti,“ pronesl Sam, „a je naprosto zřejmé, že bez naléhání...“ Tu mu slečna Campbellová dala znamení, že by byla nerada vyzrazena jako zachránkyně. Tuto roli nechtěla za žádnou cenu přijmout.
„Ale, pane Sinclaire,“ zeptal se Sam, „jak mohl být ten starý námořník, který vás provázel, tak nerozumný a odvážit se do těch proudů...“ „Jejich nebezpečí musel přece znát, vždyť je z tohoto kraje?“ dodal Sib. „Jeho nemůžete obviňovat, páni Melvillové,“ odpověděl Olivier Sinclair. „Na ten nerozumný nápad jsem přišel jenom já a v jednu chvíli jsem se už začal domnívat, že zaviním smrt toho bodrého muže. Ale na povrchu víru byla tak zvláštní barevnost, že se moře podobalo ohromné guipuře - tomu nádhernému druhu krajek, vržené na podklad z modrého hedvábí.“ Slečna Helena i její strýčkové na znamení úžasu vykřikli: „A co dál?“ Mladý muž pokračoval ve svém vyprávění: „Vůbec jsem se neznepokojoval a plul jsem hledat nové odstíny barev do středu pěny, která byla plná lesku. A pak jsem plul dál, ustavičně dál! Můj starý rybář dobře vnímal nastávající nebezpečí, varoval mě a chtěl se vrátit na břeh ostrova Jury. Ale já ho vůbec neslyšel, ani vlastně nechtěl slyšet, takže naši šalupu uchvátil proud a táhl ji do víru!“ Sam a Sib nevěřícně kroutili hlavami. „Chtěli jsem se bránit této přitažlivost,“ líčil dál své dobrodružství Olivier Sinclair, „vlna poranila mého druha, který pak nemohl pomáhat a je jisté, že bez pomoci z Glengarry, bez oběti jeho kapitána, bez přízně jeho pasažérů, byli bychom odcestovali do říše pohádek a nyní bychom byli zapsáni v nekrologu Corryvrekanu!“ Slečna Campbellová naslouchala úplně mlčky a jen občas zvedla své krásné oči k mladému muži, který neprojevoval žádný úmysl obtěžovat ji svými pohledy. Nemohla se zdržet úsměvu, když mluvil o svém lovu a o svých barevných mořských odstínech. Copak také ona nevyhledávala podobné dobrodružství, i když méně nebezpečné? Nebyla také na lovu, i když odstínů víceméně nebeských? Na lovu zeleného paprsku?
A bratři Melvillovi neodolali, aby se nezmínili o důvodu, který je dovedl do Obanu, totiž o pozorování přírodního výjevu, jehož povahu mladému muži velmi pečlivě a ochotně popsali.
„Zelený paprsek!“ vykřikl Olivier Sinclair.
„Už jste jej viděl, pane?“ ptala se s neskrývaným nadšením slečna Helena, „viděl jste jej?“ „Ne, slečno Campbellová,“ zněla odpověď mladého muže. „Copak jsem věděl, že někde nějaký zelený paprsek existuje?“ Slečna Helena pokrčila rameny a on pokračoval. „Ne! Opravdu jsem to ani netušil! Já jej chci také vidět! Slunce nesmí zmizet za obzor, aniž bych se stal svědkem jeho západu. A přísahám při Sv. Dunkanu, že nebudu malovat jinak než zelení jeho posledního paprsku!“ Bylo těžké poznat, zda Olivier Sinclair mluví s lehkým nádechem ironie, anebo jestli se nechal unést uměleckou stránkou své povahy. Určitá předtucha však slečně Campbellové napovídala, že mladý muž nežertuje.
„Pane Sinclaire,“ řekla mladá žena, „zelený paprsek není mým majetkem! Září pro všechny! Ale nijak nesnižuje jeho cenu to, že se zjevuje mnohým zvědavcům najednou. Takže, když budete chtít, pokusíme se uvidět jej spolu.“ „Velmi rád, slečno Campbellová.“ „Je však potřeba se ozbrojit velkou dávkou trpělivosti.“ „Ozbrojíme se...“ „A nebát se, že uškodíme svému zraku,“ pronesl Samo „Zelený paprsek stojí za tu námahu,“ odpověděl Olivier Sinclair, „a neopustím Oban, dokud jej nespatřím, to vám teď slibuju.“ „Už jednou,“ informovala mladého muže slečna Camphellová, „jsme odjeli na ostrov Seil, abychom tam pozorovali paprsek, ale malý mráček zahalil obzor právě v tom okamžiku, kdy slunce zapadalo.“ „To je ale nehoda!“ „Opravdová nehoda, pane Sinclaire, protože od toho dne jsme už neviděli oblohu dostatečně jasnou.“ „Však ono se vyjasní, slečno Camphellová!“ „Léto dosud neřeklo své poslední slovo a věřte mi, že před začátkem opravdu špatného počasí nás slunce jistojistě obdaří svým zeleným paprskem.“ „Pokud mám být zcela upřímná, pane Sinclaire,“ odpověděla slečna Helena, „byli bychom jej spatřili nad vší pochybnost už večer druhého srpna na obzoru Corryvrekanu, kdyby se naše pozornost nesoustředila na jisté záchranné práce...“ „Jakže, slečno Campbellová,“ přerušil ji mladý muž, „já byl ten, kdo odvrátil váš pohled právě v takovém okamžiku! Já jsem tedy povinován omluvit se a vyslovit svou lítost nad troufalým, byť neúmyslným vstupem do vašich plánů. Už se to víckrát nestane!“ Poté se vraceli společně do hotelu Caledonian, ve kterém se den předtím ubytoval také Olivier Sinclair, když se vrátil ze svého výletu do okolí Dalmaly. Cestou hovořili o spoustě věcí. A tak se mladému muži, jehož přirozené chování, sdílná a veselá povaha nebyly na odpor oběma bratrům, naskytla příležitost mluvit i o Edinburghu. Olivier si vzpomněl i na svého strýce Patricka Oldimera, který pracoval jako soudce. Bratři Melvillovi mu s nadšením sdělili, že strýce znají a dokonce po několik let s ním žili v přátelství. Přátelské vztahy obou rodin se přerušily, když se Melvillovi odstěhovali.
„Díky vám, pane Sinclaire, toto přátelství znova ožívá. Když vám to nebude vadit, můžeme být tedy přáteli,“ řekl Sam a Sib dodal: „Ano, buďme přáteli.“ „Nemám důvod vás odmítnout, naopak je mi potěšením, přijmout vaše přátelství a nabídnout vám své.“ Poté se bratři Melvillovi i slečna Helena dozvěděli: „Zůstanu v Obanu, abych se účastnil hledání pověstného paprsku.“ Slečna Campbellová, bratři Melvillovi a mladý muž se v následujících dnech často setkávali na obanském pobřeží. Sledovali společně, zda se stav počasí mění k lepšímu. Desetkrát za den pohlíželi na tlakoměr, který projevil jakousi „náklonnost“ stoupat. A opravdu, tento přístroj vystoupil ráno dne čtrnáctého srpna na třicet celých a sedm desetin palce.
S jakou rozkoší přinesl toho dne Olivier Sinclair slečně Campbellové tuto dobrou zprávu, protože právě on to byl, kdo si této změny všiml jako první.
Obloha byla jasná jako oko Madony. Blankytně modrá barva měnila své odstíny od indiga až k ultramarinu a v nebeském prostoru se neobjevilo ani trochu vlhkosti.
To vše skýtalo naději na čarokrásný večer a na západ slunce, který přivádí k nadšení hvězdáře na astronomických observatořích.
„Kdybychom dnes při západu slunce neuviděli zelený paprsek,“ prohlásil Olivier Sinclair k slečně Heleně, „museli bychom být slepí!“ Slečna Helena se obrátila s nadšením ke svým strýčkům, kteří pozorně naslouchali slovům mladého muže, a pronesla asi toto: „Slyšíte to, moji drazí, dnes večer!“ Poté se všichni dohodli, že už před večeří odjedou na ostrov Seil. Do odjezdu zbývalo pět hodin. Prožili je v sladkém očekávání a v nemalých přípravách.
Po malebné cestě do Glachana unášel kočár slečnu Campbellovou, naplněnou slastí, Oliviera Sinclaira, zářícího radostí, a bratry Melvillovy, kteří prožívali jak tu slast, tak i zářivou radost. Nezaujatý pozorovatel by asi řekl, že s sebou vezou slunce a že čtyři koně prudké ekvipáže jsou hipogryfové vozu Apollóna, boha dne - boha slunce a světla... Naši cestující dojeli na ostrov Seil ve výtečné náladě a už předem nadšeni. Pozorovali obzor, jehož okraj nezastírala tentokrát žádná překážka. Zastavili se na nejkrajnějším konci úzkého předhůří, kde vystoupili, protáhli svá těla a už se nemohli dočkat toho, nač všichni jako jedna duše mysleli.
Místo, které zvolili ke svému pozorování, dělilo od sebe dva malé pobřežní choboty a vystupovalo asi na jednu míli do moře. Na západě tedy nemohlo nic vadit volnému rozhledu po celé čtvrtině obzoru.
„Konečně uvidíme svéhlavý paprsek, který se nám tak ukrýval!“ řekl Olivier Sinclair.
„To si myslím,“ řekl Samo „Jsem si tím jistý,“ dodal Sib. „A já v to doufám,“ přidala se slečna Helena s pohledem upřeným na pusté moře a oblohu bez mráčku.
Vše nasvědčovalo tomu, že výjev se při západu slunce ukáže v celé své kráse. Slunce - zářící denní hvězda, sestupovala po šikmé čáře a už byla jen několik stupňů nad obzorem. Její růžový kotouč zbarvil oblohu jednotvárnou barvou a vrhal dlouhý lesklý pruh na klidnou mořskou hladinu.
Naši výletníci, teď už značně neklidní očekáváním zázračného úkazu, pozorovali téměř se zatajeným dechem slunce, které se pozvolna hroužilo do vody, podobné veliké ohnivé kouli. Najednou slečna Helena vykřikla a mladý muž i oba bratři vykřikli také. Byla to odezva úzkosti.
Nějaká loď právě totiž odrazila od ostrova Easdale, ležícího u paty Seilu, a zvolna postupovala k západu. Její plachta, vzepjatá jako nějaké stínidlo, převyšovala obzor. Jestliže zakryje slunce právě v tom okamžiku, kdy se ponoří do vln... děsné jen při pouhém pomyšlení.
Šlo jen a jen o vteřiny. Nevěděli, co mají dělat, zda se vrhnout na tu či onu stranu, vrátit se zpět stejnou cestou odkud přijeli, nebo volit místo, na němž by byli naproti vztyčnému bodu. Ale neměli čas a úzkost mysu jim nedovolovala uhnout na stranu pod dostatečným úhlem, který by jim umožnil, aby se dostali do prodloužené sluneční osy.
Slečna Campbellová, zoufalá kvůli této překážce, pobíhala sem tam po skaliskách. Olivier Sinclair mával jako šílený na loď a volal, aby svinuli plachty.
Všechno se ukázalo jako zbytečné. Mladého muže s mávajícíma rukama nad hlavou neviděli a jeho křik nikdo neslyšel. Za lehkého vánku postupovala loď k západu, unášena proudem.
A právě v okamžiku, kdy nejvyšší okraj slunečního kotouče mizel ve vodách, plachta připlula před něj a zakryla svým neprůhledným lichoběžníkem jeho kotouč.
Umí si vůbec někdo představit to zklamání našich pozorovatelů? Tentokrát se objevil zelený paprsek na obzoru bez mlh, ale nešťastnou náhodou zavadil o plachtu dříve, než mohl dostihnout mys, na němž naši cestovatelé čekali.
Slečna Campbellová, Olivier Sinclair, bratři Melvillovi, zklamaní na nejvyšší míru, zkameněli na svém stanovišti a ještě dlouhou dobu tak stáli, aniž by se vůbec pohnuli, nebo aniž by někdo z nich něco pronesl.
Mezitím loď přistála v malé zátoce ostrova Seil právě u předhůří.
A tu z ní vystoupil cestující, který na palubě zanechal dva námořníky, jež ho přivezli z ostrova Luing. Cestující se obrátil ke břehu zády a začal šplhat na první skaliska a přitom své námořníky zdravil máváním.
„Pan Ursiclos!“ vykřikla slečna Campbellová.
„On. To byl on!“ zvolali oba bratři.
„Kdo je ten pán?“ zeptal se Olivier Sinclair.
Opravdu to byl sám Aristobulus Ursiclos, který se vracel z několikadenní vědecké vycházky na ostrov Luing.
Jak ho asi přijali ti, kterým překazil plány a jejich nejvřelejší přání, je zbytečné vyprávět.
Bratři Sam a Sib zapomněli ve chvíli, kdy před nimi Ursiclos stanul, na všechnu svou příslovečnou slušnost, a ani je nenapadlo představovat ho Olivierovi Sinclairovi. Když viděli, jak je Helena rozzlobená, sklopili oči, aby se nemuseli dívat na nápadníka, kterého své neteři vybrali.
A slečna Helena měla své malé ruce sevřené v pěsti, lokte na hrudi zkříženy, a její oči metaly blesky. Dívala se na Aristobula Ursiclosa, aniž by řekla jen slovo.
Trvalo to dosti dlouho, než se sebrala a řekla: „Pane Ursiclosi, lépe byste udělal, kdybyste nepřišel a nedopustil se tak neodpustitelné nemotornosti!“
