×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zelený paprsek - Jules Verne, X. Partie kroketu

X. Partie kroketu Musíme přiznat, že bratři Melvillovi začali počítat dny, možná i hodiny. Okolnosti se vyvíjely podle jejich vůle. Ale nuda, která se zmocnila jejich neteře, téměř žádné schůzky s učeným Ursiclosem, to vše jim nemohlo pobyt v Obanu nijak zpříjemnit. Nevěděli, co si vymyslet, aby přerušili tuto jednotvárnost. Číhali bez úspěchu na nejmenší změny počasí. Říkali si, že až bude jejich přání učiněno zadost, Helena se bezpochyby stane povolnější - aspoň k nim.

Slečna Campbellová vypadala, že je ještě více zahloubána do svých myšlenek, už po dva dny zapomněla svým strýčkům dát ráno polibek, který jim dodával dobrou náladu na celý den.

Tlakoměr, necitelný k výčitkám obou bratrů, se stále neměl k tomu, aby předpověděl blízkou změnu počasí. Přestože až třeba desetkrát během dne na něj poťukávali, aby se ručička rozechvěla, nestoupla ani o čárku.

Mezitím Sama a Siba napadla nová myšlenka. Odpoledne jedenáctého srpna si vymysleli, že nabídnou své neteři partii kroketu, aby ji rozptýlili, pokud to vůbec bylo možné. Ačkoliv se hry měl zúčastnit také Aristobulus Ursiclos, Helena neodmítla, tak se jim uměla zalichotit.

Sam a Sib patřili v této hře, tak oblíbené ve Spojeném království, mezi nejlepší. Kroket není, jak známo, nic jiného než dřívější „mail“ - hra v kuličky, velmi šťastně přizpůsobená vkusu mladých žen.

V Obanu bylo obzvlášť hodně míst určených k této hře. Jako téměř ve všech lázeňských městech spokojují se i zde s travnatými či písčitými místy rovného povrchu. V Obanu nebyla hřiště písečná, ale drnová, která jsou považována za ta správná kroketová. Jsou zavlažována každý večer konví, hlazena každé ráno zvláštním válcem a jsou měkká jako aksamit prošlý pod válecím strojem. Malé kamenné krychle rozdělující půdu sloužily ke vztyčování tyček a obloučků. Mimo to omezoval každé stanoviště příkop, vyhloubený na několik palců, který tak vytvořil čtverce o dvou stech stopách, potřebných ke hře.

Kolikrát bratři Melvillovi pozorovali mladé muže a dívky, kteří hráli na této půdě kroket, tolikrát byli potěšeni tím pohledem. Ale jak veliké nadšení se jich zmocnilo, když jim jejich neteř slíbila, že se hry také zúčastní, to si snad nikdo neumí představit. Vždyť ji konečně rozptýlí a stejně jako oni i Helena se oddá této oblíbené hře uprostřed diváků, kteří rozhodně nebudou chybět tak jako v Helensburghu. Jak byli ješitní, a jak bláhoví... Aristobulus Ursiclos bylo této události informován, přerušil své práce a přesně v hodinu určenou ke hře se objevil na „jevišti zápasu“. Myslel si, že také on je dost silný a připravený na kroket, a to jak teoreticky, tak prakticky. Byl přesvědčený, že hraje jako učenec, jako zeměměřič, jako fyzik, jako matematik, jedním slovem, jako A+B, které se rovná X. Slečně Campbellové se naprosto nelíbilo, že právě tohoto mladého učence musela mít za společníka. Dalo se to však zařídit jinak? Mohla snad zarmoutit své strýce, aby je při zápase od sebe oddělila a postavila jednoho proti druhému, je, kteří byli tak jednotní srdcem i myšlením, tělem i duchem, a nikdy nehráli jinak než spolu? Ne, to rozhodně nechtěla.

„Slečno Camphellová,“ řekl hned na začátku Aristolmlus Ursiclos, „jsem šťastný, že mohu být vaším spoluhráčem, a když dovolíte, vysvětlím vám účinek rozhodujících ran.“ „Pane Ursiclosi,“ odpověděla Helena a vzala ho stranou, „budeme muset mé strýce nechat vyhrát.“ „Vyhrát?“ „Ano... ale tak, aby to nepoznali.“ „Ale, slečno Campbellová...“, namítl učenec. „Byli by velmi nešťastní, kdyby prohráli.“ „Ale..., dovolte...!“ odpověděl Aristohulus. „Kroket znám podle geometrických pravidel a mohu se tím chlubit. Vypočítal jsem sestavení čar, důležitost křivek, a doufám, že mám nějaké nároky...“ „Nic jiného od vás nežádám,“ odpověděla slečna Helena, „jen zavděčit se našim protivníkům. Ostatně oni jsou v kroketu velmi silní, to vám oznamuji a nedoufám, že by celá vaše věda mohla zápasit s jejich obratností.“ „Však uvidíme,“ mumlal Aristobulus Ursiclos, jehož žádný ohled nemohl přimět k tomu, aby se dal dobrovolně porazit, i když by se tím vlichotil slečně Heleně. Mezitím přinesla obsluha kroketového hřiště skříňku s tyčkami, známkami, oblouky, koulemi a paličkami.

Devět obloučků rozestavil sluha do kosočtverce nad malými kameny a obě tyčky vztyčil na každém konci veliké osy tohoto kosočtverce.

„Losujeme!“ vybídl Sam spoluhráče.

Známky hodili do klobouku. Každý z hráčů vzal jednu, tak jak se mu namanula.

Osud rozdělil barvy pro pořádek hry takto: kouli a modrou paličku bratru Samovi, kouli a červenou paličku Ursiclosovi, kouli a žlutou paličku bratru Sibovi a kouli se zelenou paličkou slečně Campbellové.

„Protože čekám na paprsek stejné barvy!“ řekla.

„A to je dobré znamení!“ prohlásili oba bratři současně.

Samovi určili, aby začal, což se také stalo, když si předtím dopřál se svým bratrem pořádný šňupec.

Stál za podívanou ve svém hráčském postavení: tělo neměl ani příliš vzpřímené, ani příliš nakloněné, hlavu držel polootočenou, tak aby míčem mohl mrštit na správné místo, ruce vedle sebe na držadle paličky, levou dole a pravou nad ní, nohy pevně zapřené, kolena lehce pokrčena, aby udržel rovnováhu při nárazu rány, levou nohu naproti kouli a pravou postavenou poněkud vzad. Byl to dokonalý vzor kroketového sportovce.

Sam tedy zdvihl svou paličku a opsal jí pozvolna polokruh, pak uhodil do koule ležící asi osmnáct palců od „focku“ neboli od počáteční tyče, takže nemusel užít právo, které mu příslušelo, a to začít třikrát tento první úder.

Opravdu, dovedně mrštěná koule podběhla pod prvním obloukem, pak i pod druhým, nová rána zahnala ji za třetí a teprve u čtvrtého, když zavadila poněkud více o „železo“, se zastavila.

Byl to znamenitý začátek. Velmi pochvalné výkřiky se ozvaly z hloučku diváků, kteří se zastavovali za malým příkopem travnatého hřiště.

Teď přicházela řada na Aristobula Ursiclosa. Měl menší štěstí. Buď to byla neobratnost, nebo smůla, musel začít třikrát, než mu koule proběhla pod prvním obloukem, druhý oblouk minul.

„Je pravděpodobné,“ poučoval Aristobulus slečnu Helenu, „že tahle koule není dokonale sestrojená a v tom případě není střed tíže na pravém místě. Musí se tedy odchýlit od své dráhy...“ „Teď je to na vás, strýčku Sibe,“ řekla slečna Campbellová a vůbec neposlouchala vědecké vysvětlování mladého učence. Bratr Sib byl hoden bratra Sama. Jeho koule proběhla pod dvěma oblouky a zastavila se nablízku Ursiclosovy koule, pak jí Sib pomohl proběhnout pod třetím obloukem, rokýroval ji. Znovu rokýroval kouli mladého učence, jehož tvář jakoby mluvila: „Mohli bychom dělat něco lepšího než tohle!“ Když se pak koule přiblížily a dotkly se, uhodil do ní mohutnou ranou své paličky a následkem odrazu popohnal kouli svého mladého protivníka na šedesát kroků daleko přes hraniční příkop.

Aristobulus Ursiclos musel běžet za svou koulí, ale nějak váhavě, opatrně, jako rozvážlivý muž. A pak čekal v postavení generála, který přemýšlí o velikém činu.

Slečna Campbellová byla teď na řadě, zahrála zelenou koulí a obratně se dostala za první dva oblouky.

Hra pokračovala velmi příznivě pro bratry Melvilly, kteří začali rokýrovat a odrážet koule protivníků. To byl ale boj! Bratři si dávali malá znamení, dorozumívali se jen mrknutím oka, protože neměli ani zapotřebí mluvit. A konečně nabývali vrchu k velikému uspokojení své neteře, ale k veliké rozmrzelosti Aristobula Ursiclosa.

Slečna Campbellová, když viděla, že je pět minut po začátku hry předstižena, začala hrát mnohem vážněji a dávala najevo mnohem víc zběhlosti než její společník, který při tom nezapomínal dávat své vědecké rady.

„Úhel odrazu,“ prohlásil, „se rovná úhlu nárazu, a to vám musí udávat směr, kterým se po ráně bude koule ubírat. Je třeba tedy využívat...“ „Využívejte si to sám,“ odpověděla mu Helena. „Podívejte se, pane, jsem o tři oblouky před vámi!“ A opravdu, Aristobulus Ursiclos byl ke své veliké lítosti pozadu. Desetkrát se snažil dostat se za dvojitý střední oblouk, ale nikdy se mu to nepodařilo. Sevřel tedy pevně paličku, narovnal se, zmenšil vzdálenost a znovu se pokusil o štěstí. Štěstěna mu však nebyla nakloněna. Koule narazila pokaždé na železo, nemohla projít.

Slečna Camphellová měla opravdu důvod zlobit se na svého spoluhráče. Ona hrála velmi dobře a po právu si zasloužila pochvaly, kterými ji častovali její strýčkové. Byla to velice hezká podívaná, jak se celou duší oddává hře, při které vynikly veškeré půvaby jejího mladého těla. Její pravá noha byla ve špičce polozdvižená, aby zadržela vlastní kouli v tom okamžiku, kdy odrážela soupeřovu kouli. Když paličkou opisovala polokruh, její ramena se ladně zdvíhala a její tvář odrážela nadšení. Všechny pohyby působily rozkošně, přímo k pomilování. Ale Aristobulus Ursiclos nic z toho nevnímal.

Je snadné si domyslet, jak se mladý učenec vztekal. Bratři Melvillovi byli už dost vepředu, takže už je jen těžko mohl někdo předstihnout. Ovšem náhody při kroketu bývají tak neočekávané, že nikdy není třeba předem zoufat.

Hra pokračovala za nerovných podmínek, když se náhle cosi přihodilo. Aristobulu Ursiclosovi se podařilo rokýrovat Samovu kouli, která právě proběhla pod středním obloukem, u něhož se on stále zdržoval. Ursiclos byl opravdu naštvaný, pokoušel se však před zraky diváků působit klidně, a proto chtěl předvést mistrovský kousek. Svému protivníkovi odplatit stejné stejným, totiž poslat ho až za hranice hřiště. Postavil tedy svou kouli před Samovu a navrstvil pod ní s největší pečlivostí trávu, pak na ni položil levou nohu a paličkou opsal téměř celý kruh, a aby rána dopadla s větší silou, ještě prudce s paličkou zavířil.

Paličku špatně vedl, a ta zasáhla nikoli kouli, ale nohu nemotorného Ursiclosa, který skákalo jedné noze a vyrážel ze sebe úpění, asi zcela oprávněné, ale směšné.

Bratři Melvillovi k němu přiběhli. Naštěstí silná kůže jeho boty zmírnila prudkost rány a poranění nebylo velké. Ale Aristobulus si myslel, že svou nehodu musí objasnit... „Poloměr, který opisovala moje palička,“ řekl důležitě, ošklíbaje se při tom, „opsal koncentrický kruh s tím, který se měl tangenciálně dotknout půdy, protože jsem ten poloměr držel příliš zkrátka. Odtud ta rána...“ „Takže, pane, odstoupíme od partie?“ ptala se slečna Campbellová. „Odstoupit od partie!“ vykřikl mladý učenec. „Zůstat přemožený? Nikdy! Když rozvážíme počet pravděpodobnosti, zjistíme, že ještě...“ „Budiž! Pokračujeme!“ zněla odpověď slečny Heleny.

Ale všechny formule počtu pravděpodobnosti korunovaly namáhání soupeřů jen velmi malým úspěchem. Bratr Sam už byl „rover“ což znamená, že jeho koule proběhla pod všemi oblouky, že dorazil až k „besanu“, neboli koncové tyčce. Teď už neměl jinou práci, než pomáhat svému spoluhráči Sibovi, což také udělal. Odrážel a přestavoval všechny koule.

Opravdu pak po několika úderech bratři partii vyhráli, ale svůj triumf nesli s mírností a ušlechtilostí, jak se na mistry sluší. Co se týká Aristobula Ursiclosa, ten se navzdory své domýšlivosti nemohl dostat za prostřední oblouk.

Slečna Campbellová chtěla působit více rozhořčeně, než skutečně byla, a proto silnou ranou paličky uhodila do své koule, ale nedala pozor na směr.

Koule přeletěla přes obvod, tvořený úzkým příkopem, stranou k moři, narazila na kámen, vyhoupla se do výšky, a jak by asi řekl Aristobulus Ursiclos, protože její váha byla znásobena čtvercem rychlosti, dostihla okraje břehu.

Nešťastná rána!

Nacházel se tam mladý umělec, který seděl před svým podstavcem a přemýšlel, jak načrtnout nástin moře omezeného jižní částí obanského zálivu. Koule vrazila právě do středu plátna, ušpinila jeho zelenou barvu všemi barvami palety, kterou v letu zasáhla a odmrštila podstavec na vzdálenost několika kroků.

Malíř se klidně obrátil a řekl: „Obyčejně se to napřed oznamuje, než začíná bombardování! Ani zde si už nejsme jisti. „ Slečna Campbellová v jakési předtuše této příhody, tedy ještě dříve, než se stala, běžela na pobřeží. „Ach, pane,“ pronesla s provinilým výrazem ve tváři k mladému umělci, „prosím, odpusťte mou neobratnost!“ Mladý muž vstal, pozdravil a usmál se na mladou dívku, celou zmatenou omluvami. Byl to trosečník z víru Corryvrekan.


X. Partie kroketu

 

Musíme přiznat, že bratři Melvillovi začali počítat dny, možná i hodiny. Okolnosti se vyvíjely podle jejich vůle. Ale nuda, která se zmocnila jejich neteře, téměř žádné schůzky s učeným Ursiclosem, to vše jim nemohlo pobyt v Obanu nijak zpříjemnit. Nevěděli, co si vymyslet, aby přerušili tuto jednotvárnost. Číhali bez úspěchu na nejmenší změny počasí. Říkali si, že až bude jejich přání učiněno zadost, Helena se bezpochyby stane povolnější - aspoň k nim.

Slečna Campbellová vypadala, že je ještě více zahloubána do svých myšlenek, už po dva dny zapomněla svým strýčkům dát ráno polibek, který jim dodával dobrou náladu na celý den.

Tlakoměr, necitelný k výčitkám obou bratrů, se stále neměl k tomu, aby předpověděl blízkou změnu počasí. Přestože až třeba desetkrát během dne na něj poťukávali, aby se ručička rozechvěla, nestoupla ani o čárku.

Mezitím Sama a Siba napadla nová myšlenka. Odpoledne jedenáctého srpna si vymysleli, že nabídnou své neteři partii kroketu, aby ji rozptýlili, pokud to vůbec bylo možné. Ačkoliv se hry měl zúčastnit také Aristobulus Ursiclos, Helena neodmítla, tak se jim uměla zalichotit.

Sam a Sib patřili v této hře, tak oblíbené ve Spojeném království, mezi nejlepší. Kroket není, jak známo, nic jiného než dřívější „mail“ - hra v kuličky, velmi šťastně přizpůsobená vkusu mladých žen.

V Obanu bylo obzvlášť hodně míst určených k této hře. Jako téměř ve všech lázeňských městech spokojují se i zde s travnatými či písčitými místy rovného povrchu. V Obanu nebyla hřiště písečná, ale drnová, která jsou považována za ta správná kroketová. Jsou zavlažována každý večer konví, hlazena každé ráno zvláštním válcem a jsou měkká jako aksamit prošlý pod válecím strojem. Malé kamenné krychle rozdělující půdu sloužily ke vztyčování tyček a obloučků. Mimo to omezoval každé stanoviště příkop, vyhloubený na několik palců, který tak vytvořil čtverce o dvou stech stopách, potřebných ke hře.

Kolikrát bratři Melvillovi pozorovali mladé muže a dívky, kteří hráli na této půdě kroket, tolikrát byli potěšeni tím pohledem. Ale jak veliké nadšení se jich zmocnilo, když jim jejich neteř slíbila, že se hry také zúčastní, to si snad nikdo neumí představit. Vždyť ji konečně rozptýlí a stejně jako oni i Helena se oddá této oblíbené hře uprostřed diváků, kteří rozhodně nebudou chybět tak jako v Helensburghu. Jak byli ješitní, a jak bláhoví...

Aristobulus Ursiclos bylo této události informován, přerušil své práce a přesně v hodinu určenou ke hře se objevil na „jevišti zápasu“. Myslel si, že také on je dost silný a připravený na kroket, a to jak teoreticky, tak prakticky. Byl přesvědčený, že hraje jako učenec, jako zeměměřič, jako fyzik, jako matematik, jedním slovem, jako A+B, které se rovná X.

Slečně Campbellové se naprosto nelíbilo, že právě tohoto mladého učence musela mít za společníka. Dalo se to však zařídit jinak? Mohla snad zarmoutit své strýce, aby je při zápase od sebe oddělila a postavila jednoho proti druhému, je, kteří byli tak jednotní srdcem i myšlením, tělem i duchem, a nikdy nehráli jinak než spolu? Ne, to rozhodně nechtěla.

„Slečno Camphellová,“ řekl hned na začátku Aristolmlus Ursiclos, „jsem šťastný, že mohu být vaším spoluhráčem, a když dovolíte, vysvětlím vám účinek rozhodujících ran.“

„Pane Ursiclosi,“ odpověděla Helena a vzala ho stranou, „budeme muset mé strýce nechat vyhrát.“

„Vyhrát?“

„Ano... ale tak, aby to nepoznali.“

„Ale, slečno Campbellová...“, namítl učenec.

„Byli by velmi nešťastní, kdyby prohráli.“

„Ale..., dovolte...!“ odpověděl Aristohulus. „Kroket znám podle geometrických pravidel a mohu se tím chlubit. Vypočítal jsem sestavení čar, důležitost křivek, a doufám, že mám nějaké nároky...“

„Nic jiného od vás nežádám,“ odpověděla slečna Helena, „jen zavděčit se našim protivníkům. Ostatně oni jsou v kroketu velmi silní, to vám oznamuji a nedoufám, že by celá vaše věda mohla zápasit s jejich obratností.“

„Však uvidíme,“ mumlal Aristobulus Ursiclos, jehož žádný ohled nemohl přimět k tomu, aby se dal dobrovolně porazit, i když by se tím vlichotil slečně Heleně.

Mezitím přinesla obsluha kroketového hřiště skříňku s tyčkami, známkami, oblouky, koulemi a paličkami.

Devět obloučků rozestavil sluha do kosočtverce nad malými kameny a obě tyčky vztyčil na každém konci veliké osy tohoto kosočtverce.

„Losujeme!“ vybídl Sam spoluhráče.

Známky hodili do klobouku. Každý z hráčů vzal jednu, tak jak se mu namanula.

Osud rozdělil barvy pro pořádek hry takto: kouli a modrou paličku bratru Samovi, kouli a červenou paličku Ursiclosovi, kouli a žlutou paličku bratru Sibovi a kouli se zelenou paličkou slečně Campbellové.

„Protože čekám na paprsek stejné barvy!“ řekla.

„A to je dobré znamení!“ prohlásili oba bratři současně.

Samovi určili, aby začal, což se také stalo, když si předtím dopřál se svým bratrem pořádný šňupec.

Stál za podívanou ve svém hráčském postavení: tělo neměl ani příliš vzpřímené, ani příliš nakloněné, hlavu držel polootočenou, tak aby míčem mohl mrštit na správné místo, ruce vedle sebe na držadle paličky, levou dole a pravou nad ní, nohy pevně zapřené, kolena lehce pokrčena, aby udržel rovnováhu při nárazu rány, levou nohu naproti kouli a pravou postavenou poněkud vzad. Byl to dokonalý vzor kroketového sportovce.

Sam tedy zdvihl svou paličku a opsal jí pozvolna polokruh, pak uhodil do koule ležící asi osmnáct palců od „focku“ neboli od počáteční tyče, takže nemusel užít právo, které mu příslušelo, a to začít třikrát tento první úder.

Opravdu, dovedně mrštěná koule podběhla pod prvním obloukem, pak i pod druhým, nová rána zahnala ji za třetí a teprve u čtvrtého, když zavadila poněkud více o „železo“, se zastavila.

Byl to znamenitý začátek. Velmi pochvalné výkřiky se ozvaly z hloučku diváků, kteří se zastavovali za malým příkopem travnatého hřiště.

Teď přicházela řada na Aristobula Ursiclosa. Měl menší štěstí. Buď to byla neobratnost, nebo smůla, musel začít třikrát, než mu koule proběhla pod prvním obloukem, druhý oblouk minul.

„Je pravděpodobné,“ poučoval Aristobulus slečnu Helenu, „že tahle koule není dokonale sestrojená a v tom případě není střed tíže na pravém místě. Musí se tedy odchýlit od své dráhy...“

„Teď je to na vás, strýčku Sibe,“ řekla slečna Campbellová a vůbec neposlouchala vědecké vysvětlování mladého učence.

Bratr Sib byl hoden bratra Sama. Jeho koule proběhla pod dvěma oblouky a zastavila se nablízku Ursiclosovy koule, pak jí Sib pomohl proběhnout pod třetím obloukem, rokýroval ji. Znovu rokýroval kouli mladého učence, jehož tvář jakoby mluvila: „Mohli bychom dělat něco lepšího než tohle!“ Když se pak koule přiblížily a dotkly se, uhodil do ní mohutnou ranou své paličky a následkem odrazu popohnal kouli svého mladého protivníka na šedesát kroků daleko přes hraniční příkop.

Aristobulus Ursiclos musel běžet za svou koulí, ale nějak váhavě, opatrně, jako rozvážlivý muž. A pak čekal v postavení generála, který přemýšlí o velikém činu.

Slečna Campbellová byla teď na řadě, zahrála zelenou koulí a obratně se dostala za první dva oblouky.

Hra pokračovala velmi příznivě pro bratry Melvilly, kteří začali rokýrovat a odrážet koule protivníků. To byl ale boj! Bratři si dávali malá znamení, dorozumívali se jen mrknutím oka, protože neměli ani zapotřebí mluvit. A konečně nabývali vrchu k velikému uspokojení své neteře, ale k veliké rozmrzelosti Aristobula Ursiclosa.

Slečna Campbellová, když viděla, že je pět minut po začátku hry předstižena, začala hrát mnohem vážněji a dávala najevo mnohem víc zběhlosti než její společník, který při tom nezapomínal dávat své vědecké rady.

„Úhel odrazu,“ prohlásil, „se rovná úhlu nárazu, a to vám musí udávat směr, kterým se po ráně bude koule ubírat. Je třeba tedy využívat...“

„Využívejte si to sám,“ odpověděla mu Helena. „Podívejte se, pane, jsem o tři oblouky před vámi!“

A opravdu, Aristobulus Ursiclos byl ke své veliké lítosti pozadu. Desetkrát se snažil dostat se za dvojitý střední oblouk, ale nikdy se mu to nepodařilo. Sevřel tedy pevně paličku, narovnal se, zmenšil vzdálenost a znovu se pokusil o štěstí. Štěstěna mu však nebyla nakloněna. Koule narazila pokaždé na železo, nemohla projít.

Slečna Camphellová měla opravdu důvod zlobit se na svého spoluhráče. Ona hrála velmi dobře a po právu si zasloužila pochvaly, kterými ji častovali její strýčkové. Byla to velice hezká podívaná, jak se celou duší oddává hře, při které vynikly veškeré půvaby jejího mladého těla. Její pravá noha byla ve špičce polozdvižená, aby zadržela vlastní kouli v tom okamžiku, kdy odrážela soupeřovu kouli. Když paličkou opisovala polokruh, její ramena se ladně zdvíhala a její tvář odrážela nadšení. Všechny pohyby působily rozkošně, přímo k pomilování. Ale Aristobulus Ursiclos nic z toho nevnímal.

Je snadné si domyslet, jak se mladý učenec vztekal. Bratři Melvillovi byli už dost vepředu, takže už je jen těžko mohl někdo předstihnout. Ovšem náhody při kroketu  bývají tak neočekávané, že nikdy není třeba předem zoufat.

Hra pokračovala za nerovných podmínek, když se náhle cosi přihodilo. Aristobulu Ursiclosovi se podařilo rokýrovat Samovu kouli, která právě proběhla pod středním obloukem, u něhož se on stále zdržoval. Ursiclos byl opravdu naštvaný, pokoušel se však před zraky diváků působit klidně, a proto chtěl předvést mistrovský kousek. Svému protivníkovi odplatit stejné stejným, totiž poslat ho až za hranice hřiště. Postavil tedy svou kouli před Samovu a navrstvil pod ní s největší pečlivostí trávu, pak na ni položil levou nohu a paličkou opsal téměř celý kruh, a aby rána dopadla s větší silou, ještě prudce s paličkou zavířil.

Paličku špatně vedl, a ta zasáhla nikoli kouli, ale nohu nemotorného Ursiclosa, který skákalo jedné noze a vyrážel ze sebe úpění, asi zcela oprávněné, ale směšné.

Bratři Melvillovi k němu přiběhli. Naštěstí silná kůže jeho boty zmírnila prudkost rány a poranění nebylo velké. Ale Aristobulus si myslel, že svou nehodu musí objasnit...

„Poloměr, který opisovala moje palička,“ řekl důležitě, ošklíbaje se při tom, „opsal koncentrický kruh s tím, který se měl tangenciálně dotknout půdy, protože jsem ten poloměr držel příliš zkrátka. Odtud ta rána...“

„Takže, pane, odstoupíme od partie?“ ptala se slečna Campbellová. „Odstoupit od partie!“ vykřikl mladý učenec. „Zůstat přemožený? Nikdy! Když rozvážíme počet pravděpodobnosti, zjistíme, že ještě...“

„Budiž! Pokračujeme!“ zněla odpověď slečny Heleny.

Ale všechny formule počtu pravděpodobnosti korunovaly namáhání soupeřů jen velmi malým úspěchem. Bratr Sam už byl „rover“ což znamená, že jeho koule proběhla pod všemi oblouky, že dorazil až k „besanu“, neboli koncové tyčce. Teď už neměl jinou práci, než pomáhat svému spoluhráči Sibovi, což také udělal. Odrážel a přestavoval všechny koule.

Opravdu pak po několika úderech bratři partii vyhráli, ale svůj triumf nesli s mírností a ušlechtilostí, jak se na mistry sluší. Co se týká Aristobula Ursiclosa, ten se navzdory své domýšlivosti nemohl dostat za prostřední oblouk.

Slečna Campbellová chtěla působit více rozhořčeně, než skutečně byla, a proto silnou ranou paličky uhodila do své koule, ale nedala pozor na směr.

Koule přeletěla přes obvod, tvořený úzkým příkopem, stranou k moři, narazila na kámen, vyhoupla se do výšky, a jak by asi řekl Aristobulus Ursiclos, protože její váha byla znásobena čtvercem rychlosti, dostihla okraje břehu.

Nešťastná rána!

Nacházel se tam mladý umělec, který seděl před svým podstavcem a přemýšlel, jak načrtnout nástin moře omezeného jižní částí obanského zálivu. Koule vrazila právě do středu plátna, ušpinila jeho zelenou barvu všemi barvami palety, kterou v letu zasáhla a odmrštila podstavec na vzdálenost několika kroků.

Malíř se klidně obrátil a řekl:

„Obyčejně se to napřed oznamuje, než začíná bombardování! Ani zde si už nejsme jisti. „

Slečna Campbellová v jakési předtuše této příhody, tedy ještě dříve, než se stala, běžela na pobřeží.

„Ach, pane,“ pronesla s provinilým výrazem ve tváři k mladému umělci, „prosím, odpusťte mou neobratnost!“

Mladý muž vstal, pozdravil a usmál se na mladou dívku, celou zmatenou omluvami.

Byl to trosečník z víru Corryvrekan.