×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zelený paprsek - Jules Verne, VIII. Mráček na obzoru

VIII. Mráček na obzoru

VIII. Mráček na obzoru

Vysvětlení se stalo nevyhnutelným. Vzhledem k tomu, že Aristobulus Ursiclos nemusel být toho svědkem, slečna Campbellová ho chladně pozdravila a vracela se k hotelu.

Stejně chladně opětoval dívčin pozdrav i mladý učenec. Asi ho urazilo, že je dáván na stejnou váhu s paprskem, ať již kterékoli barvy. A tak pokračoval ve své procházce po nábřeží a mluvil si sám pro sebe.

Sam a Sib se necítili ve své kůži, a když se vrátili do svého salónu v hotelu, čekali se skloněnými hlavami, až k nim Helena promluví.

Vysvětlení trvalo krátce, ale bylo zcela jasné. Přišli do Obanu, aby viděli mořský obzor, ale žádný nezaznamenali.

Oba strýcové nemohli odporovat. Neznali Oban. A kdo by si pomyslel, že opravdové moře zde není, když sem přijíždí tolik hostů. Bylo to snad jediné místo na pobřeží, kde pro nešťastné Hebridy lidé nemohli vidět, jak se vodní hladina dotýká nebes.

„Nuže,“ řekla slečna Helena přísným tónem, „je nutné, abychom vyhledali docela jiné místo než Oban, kterému jste dali bezpochyby přednost jen proto, že se zde sejdeme s panem Ursiclosem!“

Bratři Melvillovi instinktivně sklonili hlavu a neodpovídali na neteřinu přímou narážku.

„Pojďme se připravit,“ rozhodla slečna Helena, „abychom ještě dnes mohli odcestovat.“

„Odcestujeme tedy!“ odpověděli ubozí strýčkové, kteří nemohli svůj skutek napravit jinak než slepou poslušností.

A podle dávného zvyku se hned ozvala tato jména:

„Bet!“ „Beth!“

„Bessi!“

„Betsey!“

„Betty!“

Paní Bessi přišla, následována Partridgem. Oba už dostali zprávu o nové cestě a ani se nedivili. Byli zvyklí, že jejich paní mívá vždycky pravdu, a tak se ani neptali na důvod odjezdu.

Neznali však, stejně jako Helena a její strýčkové, majitele hotelu Caledonian pana Mac Fyna. Ten nechtěl rozhodně jen tak nechat odcestovat tuto rodinu počestných lidí, kteří dobře platili, a pokládal tedy za svou povinnost, aby je zdržel.

Když mu Melvillovi se slečnou Campbellovou oznámili, že chtějí odjet, a vysvětlili mu rovněž z jakého důvodu, prohlásil:

„Tuhle věc můžeme vyřešit k vaší spokojenosti i k spokojenosti mojí, protože já budu šťastný, když u mne, vznešení cestovatelé, zůstanete co nejdéle.“

Sam a Sib při těchto slovech zpozorněli a slečna Helena povytáhla obočí. Pan Mac Fyn pokračoval s výmluvností sobě vlastní:

„Volný rozhled na moře rozsáhlého obzoru? Není nic jednoduššího, zvlášť když jde o pozorování jen při západu slunce. A že není vidět z obanského pobřeží? Ať si! Je možné vyhledat nějaké takové místo na ostrově Kerrera? Ne. I veliký ostrov Mull by poskytl k pozorování jen malou část Atlantického oceánu na jihozápadě. Když však sestoupíte podél břehu, dojdete k ostrovu Seil, který je na svém severním výběžku spojený mostem se skotským pobřežím. A právě tady není nic, co by bránilo rozhledu na západ na dvě pětiny kruhu.“

Bratři Melvillovi se na sebe podívali s nadějí a slečna Helena měla rozšířené zorničky a jen stěží potlačovala otázky, které jí samozřejmě při povídání majitele hotelu napadaly.

„Tedy, odebrat se na tento ostrov bude jednoduchá procházka čtyř až pěti mil, až bude hezké počasí, zaveze tam slečnu Campbellovou a vás všechny tak za půldruhé hodiny kočár opatřený dobrými koňmi.“

Na důkaz, že mluví pravdu, ukázal výmluvný hoteliér na velkou mapu visící v recepci hotelu.

A tak se slečna Helena mohla přesvědčit, že pan Mac Fyne ji nechce nijak oklamat. Opravdu, z ostrova Seilu byla vyhlídka na jednu třetinu obzoru, po kterém putovalo slunce právě v těch týdnech, jež předcházely a následovaly rovnodennost.

Celá záležitost byla vyřešena k nejvyššímu uspokojení pana Mac Fyna a k největší radosti bratrů Sama a Siba. Slečna Helena jim velkomyslně odpustila a už nedělala ani nejmenší narážky na přítomnost Aristobula Ursiclosa.

„Stejně,“ řekl Sam, „je to velmi zvláštní, že mořský obzor schází zvláště v Obanu!“

„Příroda je tak bizarní,“ odpověděl Sili.

Aristobulus Ursiclos byl dozajista velmi šťastný, když se dozvěděl, že slečna Helena neodejde hledat jinam příhodnější místo pro svá meteorologická pozorování. Byl však tak zaujatý svými významnými problémy, že zapomněl jakkoli vyjádřit svou radost.

Mladá žena mu v duchu asi děkovala za jeho zdrženlivost. Učený Aristobulus jí byl lhostejný a již při prvním setkání s ním se chovala, jak víme, velmi chladně.

Mezitím se atmosférické podmínky poněkud změnily. Ačkoli bylo dosud krásné počasí, některé mraky mírnící polední žár už zahalovaly obzor při východu i západu slunce. Nemělo tedy smysl hledat nějaké stanoviště k pozorování na ostrově Seil. Nezbývalo než čekat.

V těchto dlouhých dnech nechávala slečna Campbellová své strýčky ve společnosti „snoubence“, kterého jí vybrali, a bloudila po březích zálivu. Někdy v doprovodu paní Bessi, nejčastěji však sama. Ráda se stranila všeho zahálčivého světa, z něhož se skládalo povětšinou obyvatelstvo lázeňských měst, které je téměř všude stejné: těch rodin, jejichž jediným zaměstnáním je pozorování stoupání a klesání moře, zatímco děti se válejí na mokrém písku; pánů vážných a flegmatických, oblečených často velmi primitivně, kteří nemají na práci nic jiného, než potápět se po šesti minutách do mořské vody; mužů a dam vyšší společnosti, kteří sedí nepohnutě na lavicích s červenými poduškami a obracejí několik stran v knihách s těsným tiskem, jakého rádi používají angličtí vydavatelé.

K obyvatelům lázeňských měst patří také hrstka turistů s kukátkem na řemeni, kloboukem na čele, vysokými kamašemi na nohou, slunečníkem v podpaží, kteří přijíždějí včera a odjíždějí zítra. Dále sem patří průmyslníci a umělci, jejichž mechanické piano vozené na kolech mísí tuzemské písně s motivy zkreslených písní francouzských. Jsou tu i fotografové, kteří pod širým nebem zhotovují obrázky a po tuctech je vnucují rodinám. Kupci v černých svrchnících, kupci v květovaných kloboucích, kteří táhnou své malé káry s nejkrásnějším ovocem světa. A konečně jsou tu i „minstrelové“ - potulní pěvci, jejichž tváře se pod silnými vrstvami líčidel pitvoří. Předvádějí národní scény v zesměšňujících parafrázích a zpívají osobité žalozpěvy s řadou kupletů a bývají obklopeni dívkami, které vážně opakují sborově refrény jejich písní.

Pro slečnu Campbellovou tento život v lázeňském městě neměl žádný půvab. Raději se vyhýbala této vřavě chodců, kteří se přes všechno veselí zdáli být cizí, jako by přicházeli ze čtyř koutů Evropy.

Jestliže ji strýcové chtěli najít, museli ji hledat na pokraji břehu některého z písčitých chobotů vybíhajících do moře.

Tady sedávala jako zadumaná Minna z Pirata, loket mívala podepřený o vyčnívající kámen, hlavu skloněnou v dlaních a druhou rukou vybírala semínka toho druhu fenyklu, který roste mezi kamením.

Její roztržitý pohled obvykle těkal do „stacku“, jehož skalnatý vrcholek se vypínal kolmo do výše k některé tmavé jeskyni, „helyeru“, jak říkávají ve Skotsku.

V dálce stáli v řadách s nehybností posvátných ptáků kormoráni a Helena je upřeně sledovala, když je něco vyrušilo z jejich klidu a vzlétli, tepajíce křídly hřbety malých příbojových vln.

Nač asi myslívala? Aristobulus Ursiclos by byl bezpochyby tak drzý a strýcové zase tak naivní, až by se mohli domnívat, že myslí na něho. Ale mýlili by se.

Ve svých vzpomínkách se slečna Campbellová vracela k události u Corryvrekanu. Vracel se jí obraz šalupy vydané záhubě a pohyby parníku Glengarry, který se odvážil až do středu proudu. Našla ve svém nitru to pohnutí, které jí srdce tak sevřelo, když ti dva nerozvážlivci zmizeli za vlnami... A pak tu byla záchrana, provaz vržený v pravý čas, elegantní mladík, který vystoupil na můstek, chladnokrevný, usmívající se, méně dojatý než ona a pozdravující všechny pasažéry parníku.

Ejhle, počátek románu pro blouznivou hlavu. Zdálo se však, že se román přeruší hned při první kapitole. Začínající kniha se prudce zavřela rukou slečny Campbellové. A na které stránce ji mohla opět otevřít, když „její hrdina“, podobající se některému hrdinovi gallských epopejí, se nikdy víc neobjevil?

Ale jestlipak ho aspoň hledala uprostřed množství lhostejných lidí, kteří navštěvovali pobřeží Obanu? Možná. Setkala se s ním? Ne. Bezpochyby by ji nepoznal. Proč by si slečny Heleny také všiml na palubě parníku? Proč by k ní přistupoval? Jak mohl tušit, že může částečně právě jí děkovat za svou záchranu? A přece to byla ona, která jako první zpozorovala lodici ocitající se v nouzi. Byla to právě ona, která jako první prosila kapitána parníku, aby šalupě pomohl! A bezpochyby kvůli tomu ten večer obětovala svůj zelený paprsek!

A opravdu se měla čeho obávat!

Po tři dny, které následovaly po příchodu rodiny Melvillových do Obanu, byla obloha taková, že by nad ní zoufal i hvězdář na observatořích v Edinhurghu nebo Greenwichi.

Byla jako vatovaná zvláštním druhem páry, mnohem horším, než kdyby šlo o mraky. Nepronikly by jí ani nejsilnější dalekohledy či teleskopy, ani reflektor v Cambridgi nebo v Parsontownu. Jen slunce by mělo tolik síly prorazit oblohu svými paprsky, ale při jeho západu se mořská hladina potáhla lehkými mlhami, přičemž západní strana zrudla tím nejskvělejším zbarvením. Bylo tedy naprosto nemožné, aby zelený paprsek pronikl k očím pozorovatele.

Ve svém snění, unášeném poněkud fantastickou obrazotvorností, spojovala slečna Campbellová neznámého mladíka od Corryvrekanu a zelený paprsek v jednu a tutéž myšlenku. Jisté je, že se neobjevoval ani jeden ani druhý. Jestliže opar zahaloval obzor, tajemno zahalovalo onoho mladíka.

Když bratři Melvillovi domlouvali své neteři, aby byla trpělivá, neuspěli. Neostýchala se a obviňovala je, že oni jsou vinni za to, že se tolik zhoršilo počasí a udělalo se pošmourno. Sam i Sib sváděli vše na výborný barometr, který si nezapomněli vzít s sebou. Jeho ručička nechtěla stoupat. Snad by dokonce obětovali svou tabatěrku, kdyby při západu slunce - zářící denní hvězdy - byla obloha bez mraků.

Co se týká učeného Ursiclosa, tak ten se jednoho dne dopustil dokonalé hlouposti: vznik oparu, který zahaloval obzor, považoval za přirozenou věc. Odtud až po zahájení malé fyzikální přednášky byl už jenom krok a on ho udělal v přítomnosti slečny Campbellové. Mluvil o mračnech všeobecně, o jejich pohybu, který je přivádí nad obzor s klesáním teploty, o oparu proměněném v bublinky, o jejich vědeckém roztřídění v nimbus, stratus, cumulus, cyrrus! Není snad potřeba zdůrazňovat, že tohle všechno vykládal jen proto, aby se chlubil svou učeností.

A bylo to tak patrné, že dokonce naivní bratři Melvillovi pochopili, oč jde, a nevěděli, jak se zachovat.

Slečna Helena se při únavných slovech z počátku snažila dívat se do jiného kouta, aby je ani neslyšela, pak se zadívala provokativně směrem k vzdálenému zámku Dunolly, ale Ursiclos pokračoval dál ve svém nezáživném referátu, a tak se nakonec zadívala na špičky svých krásných bot - což je důkaz té nejzjevnější nevšímavosti který může dát Skotka najevo jak k tomu, co její společník říká, tak k jeho osobě samotné.

Aristobulus Ursiclos, který nikdy neviděl a neslyšel nikoho než sebe, a nikdy nemluvil-leda pro sebe samotného - si Helenina projevu vůbec nevšímal, alespoň se tak tvářil.

Pak minuly třetí, čtvrtý, pátý, šestý srpen, aniž by se něco zvláštního změnilo. Ale poslední den k velké radosti bratrů Melvillů se objevila naděje. Tlakoměr stoupl o několik čárek nad místo, které označuje nestálé počasí.

Následující ráno se ohlásilo s tou nejlepší vyhlídkou na hezké počasí. A také ano. V deset hodin slunce zářilo ohnivým leskem a nad mořem se klenula nejjasnější, nejčistší azurová obloha.

Takovou příležitost si nemohla nechat slečna Campbellová ujít. V garáži hotelu Caledonian stál pro ni připravený kočár.

Přesně v pět hodin už do něj slečna se svými dvěma ochránci a pomocníky usedla. Od majitele hotelu dostali šikovného kočího. Partridge vystoupil na sedadlo vzadu a čtyřspřeží již uhánělo po cestě z Obanu do Clachana.

Aristobulus Ursiclos se k své velké lítosti nemohl vyjížďky účastnit, protože byl zaměstnán nějakou velmi důležitou vědeckou prací.

Byl to velmi zábavný výlet. Kočár jel pobřežní cestou podél úžiny, která dělí ostrov Kerrer od skotského břehu. Ostrov je vulkanického původu a působí malebně. Slečně Heleně se nelíbil ani trochu, protože jí zakrýval mořský obzor. Ale vzhledem k tomu, že měli urazit ještě asi čtyři a půl míle, byla dokonce ochotná obdivovat se jeho harmonickému profilu, který se rýsoval v ozářeném pozadí se zříceninami dánského hradu tyčícími se na jižním pobřeží.

„Před dávnými časy byl hrad sídlem Mac Douglasů z Lornu,“ připomenul Samo „A pro náš rod,“ dodal Sib, „má tenhle zámek historický význam, protože Campbellovi jej zapálili, když předtím nemilosrdně povraždili všechny obyvatele!“ „Skvělé!“ lehce zatleskal na počest svého rodu bodrý Partridge.

Když minuly ostrov Kerrer, kočár se dostal na úzkou cestu vedoucí k vesnici

Clochan. Odtud se dostali na most, klenoucí se nad malou úžinou a spojující ostrov Seil s pevninou, který přejeli. Půl hodiny nato nechali naši výletníci vůz v hlubokém úvoze a vystupovali po příkrém svahu návrší. Pak se posadili na nejkrajnější konec skal na pokraji pobřeží.

Tentokrát už nic nemohlo překážet volnému rozhledu pozorovatelů, obrácených k západu: ani ostrůvek Easdale, ani Inish, nacházející se vedle Seilu. Mezi mysem Ardanalishem na ostrově Mull, největším z Hebridských ostrovů na severovýchodě, a ostrovem Colonsayem na jihozápadě se prostírala široká část moře, do které sluneční kotouč už už ponořoval svůj plamenný žár.

Slečna Campbellová se držela poněkud vpředu. Několik dravých ptáků - orlů či sokolů, kteří oživovali jako jediní tuto poušť - se vznášelo nad „demy“, což je druh rozsedlin, vyhloubených jako nálevky se skalnatými stěnami.

Podle všech astronomických pravidel mělo slunce v té době a v té šířce zapadat v sedm hodin padesát čtyři minut, a to směrem k předhoří Ardanalishu.

O několik týdnů později by se slunce nedalo pozorovat v jeho dotyku s mořskou hladinou, protože by je pohledům dychtivých pozorovatelů ukryl ostrov Colonsay.

Tohoto večera však byly čas i místo vhodně zvoleny a všichni se už těšili na pozorování přírodního úkazu.

Teď v tomto okamžiku slunce plynulo dráhou po čisto čistém obzoru...

Oči našich výletníků snášely poněkud obtížně jasnost jeho ohnivého kotouče, přecházející do rudého žáru, který odrážely vody dlouhým světlým pruhem.

A přece ani slečna Campbellová, ani její strýčkové nezavřeli víčka, a to ani na jediný okamžik!

Ale dřív než se nebeské těleso svým dolním okrajem dotklo obzoru, slečna Helena ze sebe vyrazila výkřik zklamání!

Objevil se právě malý mráček, štíhlý jako střela, dlouhý jako oheň na válečné lodi. Rozdělil kotouč ve dvě nestejné části a vypadalo to, že se ponoří zároveň s ním pod mořskou hladinu.

Všichni doufali, že přijde vánek, sebelehčí, který by mráček rozehnal či rozptýlil!

Nikde však ani nejslabší zavanutí.

A když ze slunce nezbývalo víc než jen malinký oblouček, byl to jemný opar, který místo něho ohraničoval čáru nebe a země.

Zelený paprsek, ztracený v tom malém mráčku, nemohl dostihnout oči pozorovatelů.


VIII. Mráček na obzoru

VIII. Mráček na obzoru

Vysvětlení se stalo nevyhnutelným. Vzhledem k tomu, že Aristobulus Ursiclos nemusel být toho svědkem, slečna Campbellová ho chladně pozdravila a vracela se k hotelu.

Stejně chladně opětoval dívčin pozdrav i mladý učenec. Asi ho urazilo, že je dáván na stejnou váhu s paprskem, ať již kterékoli barvy. A tak pokračoval ve své procházce po nábřeží a mluvil si sám pro sebe.

Sam a Sib se necítili ve své kůži, a když se vrátili do svého salónu v hotelu, čekali se skloněnými hlavami, až k nim Helena promluví.

Vysvětlení trvalo krátce, ale bylo zcela jasné. Přišli do Obanu, aby viděli mořský obzor, ale žádný nezaznamenali.

Oba strýcové nemohli odporovat. Neznali Oban. A kdo by si pomyslel, že opravdové moře zde není, když sem přijíždí tolik hostů. Bylo to snad jediné místo na pobřeží, kde pro nešťastné Hebridy lidé nemohli vidět, jak se vodní hladina dotýká nebes.

„Nuže,“ řekla slečna Helena přísným tónem, „je nutné, abychom vyhledali docela jiné místo než Oban, kterému jste dali bezpochyby přednost jen proto, že se zde sejdeme s panem Ursiclosem!“

Bratři Melvillovi instinktivně sklonili hlavu a neodpovídali na neteřinu přímou narážku.

„Pojďme se připravit,“ rozhodla slečna Helena, „abychom ještě dnes mohli odcestovat.“

„Odcestujeme tedy!“ odpověděli ubozí strýčkové, kteří nemohli svůj skutek napravit jinak než slepou poslušností.

A podle dávného zvyku se hned ozvala tato jména:

„Bet!“ „Beth!“

„Bessi!“

„Betsey!“

„Betty!“

Paní Bessi přišla, následována Partridgem. Oba už dostali zprávu o nové cestě a ani se nedivili. Byli zvyklí, že jejich paní mívá vždycky pravdu, a tak se ani neptali na důvod odjezdu.

Neznali však, stejně jako Helena a její strýčkové, majitele hotelu Caledonian pana Mac Fyna. Ten nechtěl rozhodně jen tak nechat odcestovat tuto rodinu počestných lidí, kteří dobře platili, a pokládal tedy za svou povinnost, aby je zdržel.

Když mu Melvillovi se slečnou Campbellovou oznámili, že chtějí odjet, a vysvětlili mu rovněž z jakého důvodu, prohlásil:

„Tuhle věc můžeme vyřešit k vaší spokojenosti i k spokojenosti mojí, protože já budu šťastný, když u mne, vznešení cestovatelé, zůstanete co nejdéle.“

Sam a Sib při těchto slovech zpozorněli a slečna Helena povytáhla obočí. Pan Mac Fyn pokračoval s výmluvností sobě vlastní:

„Volný rozhled na moře rozsáhlého obzoru? Není nic jednoduššího, zvlášť když jde o pozorování jen při západu slunce. A že není vidět z obanského pobřeží? Ať si! Je možné vyhledat nějaké takové místo na ostrově Kerrera? Ne. I veliký ostrov Mull by poskytl k pozorování jen malou část Atlantického oceánu na jihozápadě. Když však sestoupíte podél břehu, dojdete k ostrovu Seil, který je na svém severním výběžku spojený mostem se skotským pobřežím. A právě tady není nic, co by bránilo rozhledu na západ na dvě pětiny kruhu.“

Bratři Melvillovi se na sebe podívali s nadějí a slečna Helena měla rozšířené zorničky a jen stěží potlačovala otázky, které jí samozřejmě při povídání majitele hotelu napadaly.

„Tedy, odebrat se na tento ostrov bude jednoduchá procházka čtyř až pěti mil, až bude hezké počasí, zaveze tam slečnu Campbellovou a vás všechny tak za půldruhé hodiny kočár opatřený dobrými koňmi.“

Na důkaz, že mluví pravdu, ukázal výmluvný hoteliér na velkou mapu visící v recepci hotelu.

A tak se slečna Helena mohla přesvědčit, že pan Mac Fyne ji nechce nijak oklamat. Opravdu, z ostrova Seilu byla vyhlídka na jednu třetinu obzoru, po kterém putovalo slunce právě v těch týdnech, jež předcházely a následovaly rovnodennost.

Celá záležitost byla vyřešena k nejvyššímu uspokojení pana Mac Fyna a k největší radosti bratrů Sama a Siba. Slečna Helena jim velkomyslně odpustila a už nedělala ani nejmenší narážky na přítomnost Aristobula Ursiclosa.

„Stejně,“ řekl Sam, „je to velmi zvláštní, že mořský obzor schází zvláště v Obanu!“

„Příroda je tak bizarní,“ odpověděl Sili.

Aristobulus Ursiclos byl dozajista velmi šťastný, když se dozvěděl, že slečna Helena neodejde hledat jinam příhodnější místo pro svá meteorologická pozorování. Byl však tak zaujatý svými významnými problémy, že zapomněl jakkoli vyjádřit svou radost.

Mladá žena mu v duchu asi děkovala za jeho zdrženlivost. Učený Aristobulus jí byl lhostejný a již při prvním setkání s ním se chovala, jak víme, velmi chladně.

Mezitím se atmosférické podmínky poněkud změnily. Ačkoli bylo dosud krásné počasí, některé mraky mírnící polední žár už zahalovaly obzor při východu i západu  slunce. Nemělo tedy smysl hledat nějaké stanoviště k pozorování na ostrově Seil. Nezbývalo než čekat.

V těchto dlouhých dnech nechávala slečna Campbellová své strýčky ve společnosti „snoubence“, kterého jí vybrali, a bloudila po březích zálivu. Někdy v doprovodu paní Bessi, nejčastěji však sama. Ráda se stranila všeho zahálčivého světa, z něhož se skládalo povětšinou obyvatelstvo lázeňských měst, které je téměř všude stejné: těch rodin, jejichž jediným zaměstnáním je pozorování stoupání a klesání moře, zatímco děti se válejí na mokrém písku; pánů vážných a flegmatických, oblečených často velmi primitivně, kteří nemají na práci nic jiného, než potápět se po šesti minutách do mořské vody; mužů a dam vyšší společnosti, kteří sedí nepohnutě na lavicích s červenými poduškami a obracejí několik stran v knihách s těsným tiskem, jakého rádi používají angličtí vydavatelé.

K obyvatelům lázeňských měst patří také hrstka turistů s kukátkem na řemeni, kloboukem na čele, vysokými kamašemi na nohou, slunečníkem v podpaží, kteří přijíždějí včera a odjíždějí zítra. Dále sem patří průmyslníci a umělci, jejichž mechanické piano vozené na kolech mísí tuzemské písně s motivy zkreslených písní francouzských. Jsou tu i fotografové, kteří pod širým nebem zhotovují obrázky a po tuctech je vnucují rodinám. Kupci v černých svrchnících, kupci v květovaných kloboucích, kteří táhnou své malé káry s nejkrásnějším ovocem světa. A konečně jsou tu i „minstrelové“ - potulní pěvci, jejichž tváře se pod silnými vrstvami líčidel pitvoří. Předvádějí národní scény v zesměšňujících parafrázích a zpívají osobité žalozpěvy s řadou kupletů a bývají obklopeni dívkami, které vážně opakují sborově refrény jejich písní.

Pro slečnu Campbellovou tento život v lázeňském městě neměl žádný půvab. Raději se vyhýbala této vřavě chodců, kteří se přes všechno veselí zdáli být cizí, jako by přicházeli ze čtyř koutů Evropy.

Jestliže ji strýcové chtěli najít, museli ji hledat na pokraji břehu některého z písčitých chobotů vybíhajících do moře.

Tady sedávala jako zadumaná Minna z Pirata, loket mívala podepřený o vyčnívající kámen, hlavu skloněnou v dlaních a druhou rukou vybírala semínka toho druhu fenyklu, který roste mezi kamením.

Její roztržitý pohled obvykle těkal do „stacku“, jehož skalnatý vrcholek se vypínal kolmo do výše k některé tmavé jeskyni, „helyeru“, jak říkávají ve Skotsku.

V dálce stáli v řadách s nehybností posvátných ptáků kormoráni a Helena je upřeně sledovala, když je něco vyrušilo z jejich klidu a vzlétli, tepajíce křídly hřbety malých příbojových vln.

Nač asi myslívala? Aristobulus Ursiclos by byl bezpochyby tak drzý a strýcové zase tak naivní, až by se mohli domnívat, že myslí na něho. Ale mýlili by se.

Ve svých vzpomínkách se slečna Campbellová vracela k události u Corryvrekanu. Vracel se jí obraz šalupy vydané záhubě a pohyby parníku Glengarry, který se odvážil až do středu proudu. Našla ve svém nitru to pohnutí, které jí srdce tak sevřelo, když ti dva nerozvážlivci zmizeli za vlnami... A pak tu byla záchrana, provaz vržený v pravý čas, elegantní mladík, který vystoupil na můstek, chladnokrevný, usmívající se, méně dojatý než ona a pozdravující všechny pasažéry parníku.

Ejhle, počátek románu pro blouznivou hlavu. Zdálo se však, že se román přeruší hned při první kapitole. Začínající kniha se prudce zavřela rukou slečny Campbellové. A na které stránce ji mohla opět otevřít, když „její hrdina“, podobající se některému hrdinovi gallských epopejí, se nikdy víc neobjevil?

Ale jestlipak ho aspoň hledala uprostřed množství lhostejných lidí, kteří navštěvovali pobřeží Obanu? Možná. Setkala se s ním? Ne. Bezpochyby by ji nepoznal. Proč by si slečny Heleny také všiml na palubě parníku? Proč by k ní přistupoval? Jak mohl tušit, že může částečně právě jí děkovat za svou záchranu? A přece to byla ona, která jako první zpozorovala lodici ocitající se v nouzi. Byla to právě ona, která jako první prosila kapitána parníku, aby šalupě pomohl! A bezpochyby kvůli tomu ten večer           obětovala svůj zelený paprsek!

A opravdu se měla čeho obávat!

Po tři dny, které následovaly po příchodu rodiny Melvillových do Obanu, byla obloha taková, že by nad ní zoufal i hvězdář na observatořích v Edinhurghu nebo Greenwichi.

Byla jako vatovaná zvláštním druhem páry, mnohem horším, než kdyby šlo o mraky. Nepronikly by jí ani nejsilnější dalekohledy či teleskopy, ani reflektor v Cambridgi nebo v Parsontownu. Jen slunce by mělo tolik síly prorazit oblohu svými paprsky, ale při jeho západu se mořská hladina potáhla lehkými mlhami, přičemž západní strana zrudla tím nejskvělejším zbarvením. Bylo tedy naprosto nemožné, aby zelený paprsek pronikl k očím pozorovatele.

Ve svém snění, unášeném poněkud fantastickou obrazotvorností, spojovala slečna Campbellová neznámého mladíka od Corryvrekanu a zelený paprsek v jednu a tutéž myšlenku. Jisté je, že se neobjevoval ani jeden ani druhý. Jestliže opar zahaloval obzor, tajemno zahalovalo onoho mladíka.

Když bratři Melvillovi domlouvali své neteři, aby byla trpělivá, neuspěli. Neostýchala se a obviňovala je, že oni jsou vinni za to, že se tolik zhoršilo počasí a udělalo se pošmourno. Sam i Sib sváděli vše na výborný barometr, který si nezapomněli vzít s sebou. Jeho ručička nechtěla stoupat. Snad by dokonce obětovali svou tabatěrku, kdyby při západu slunce - zářící denní hvězdy - byla obloha bez mraků.

Co se týká učeného Ursiclosa, tak ten se jednoho dne dopustil dokonalé hlouposti: vznik oparu, který zahaloval obzor, považoval za přirozenou věc. Odtud až po zahájení malé fyzikální přednášky byl už jenom krok a on ho udělal v přítomnosti slečny Campbellové. Mluvil o mračnech všeobecně, o jejich pohybu, který je přivádí nad obzor s klesáním teploty, o oparu proměněném v bublinky, o jejich vědeckém roztřídění v nimbus, stratus, cumulus, cyrrus! Není snad potřeba zdůrazňovat, že tohle všechno vykládal jen proto, aby se chlubil svou učeností.

A bylo to tak patrné, že dokonce naivní bratři Melvillovi pochopili, oč jde, a nevěděli, jak se zachovat.

Slečna Helena se při únavných slovech z počátku snažila dívat se do jiného kouta, aby je ani neslyšela, pak se zadívala provokativně směrem k vzdálenému zámku Dunolly, ale Ursiclos pokračoval dál ve svém nezáživném referátu, a tak se nakonec zadívala na špičky svých krásných bot - což je důkaz té nejzjevnější nevšímavosti který může dát Skotka najevo jak k tomu, co její společník říká, tak k jeho osobě samotné.

Aristobulus Ursiclos, který nikdy neviděl a neslyšel nikoho než sebe, a nikdy nemluvil-leda pro sebe samotného - si Helenina projevu vůbec nevšímal, alespoň se tak tvářil.

Pak minuly třetí, čtvrtý, pátý, šestý srpen, aniž by se něco zvláštního změnilo. Ale poslední den k velké radosti bratrů Melvillů se objevila naděje. Tlakoměr stoupl o několik čárek nad místo, které označuje nestálé počasí.

Následující ráno se ohlásilo s tou nejlepší vyhlídkou na hezké počasí. A také ano. V deset hodin slunce zářilo ohnivým leskem a nad mořem se klenula nejjasnější, nejčistší azurová obloha.

Takovou příležitost si nemohla nechat slečna Campbellová ujít. V garáži hotelu Caledonian stál pro ni připravený kočár.

Přesně v pět hodin už do něj slečna se svými dvěma ochránci a pomocníky usedla. Od majitele hotelu dostali šikovného kočího. Partridge vystoupil na sedadlo vzadu a čtyřspřeží již uhánělo po cestě z Obanu do Clachana.

Aristobulus Ursiclos se k své velké lítosti nemohl vyjížďky účastnit, protože byl zaměstnán nějakou velmi důležitou vědeckou prací.

Byl to velmi zábavný výlet. Kočár jel pobřežní cestou podél úžiny, která dělí ostrov Kerrer od skotského břehu. Ostrov je vulkanického původu a působí malebně. Slečně Heleně se nelíbil ani trochu, protože jí zakrýval mořský obzor. Ale vzhledem k tomu, že měli urazit ještě asi čtyři a půl míle, byla dokonce ochotná obdivovat se jeho harmonickému profilu, který se rýsoval v ozářeném pozadí se zříceninami dánského hradu tyčícími se na jižním pobřeží.

„Před dávnými časy byl hrad sídlem Mac Douglasů z Lornu,“ připomenul Samo „A pro náš rod,“ dodal Sib, „má tenhle zámek historický význam, protože Campbellovi jej zapálili, když předtím nemilosrdně povraždili všechny obyvatele!“ „Skvělé!“ lehce zatleskal na počest svého rodu bodrý Partridge.

Když minuly ostrov Kerrer, kočár se dostal na úzkou cestu vedoucí k vesnici

Clochan. Odtud se dostali na most, klenoucí se nad malou úžinou a spojující ostrov Seil s pevninou, který přejeli. Půl hodiny nato nechali naši výletníci vůz v hlubokém úvoze a vystupovali po příkrém svahu návrší. Pak se posadili na nejkrajnější konec skal na pokraji pobřeží.

Tentokrát už nic nemohlo překážet volnému rozhledu pozorovatelů, obrácených k západu: ani ostrůvek Easdale, ani Inish, nacházející se vedle Seilu. Mezi mysem Ardanalishem na ostrově Mull, největším z Hebridských ostrovů na severovýchodě, a ostrovem Colonsayem na jihozápadě se prostírala široká část moře, do které sluneční kotouč už už ponořoval svůj plamenný žár.

Slečna Campbellová se držela poněkud vpředu. Několik dravých ptáků - orlů či sokolů, kteří oživovali jako jediní tuto poušť - se vznášelo nad „demy“, což je druh rozsedlin, vyhloubených jako nálevky se skalnatými stěnami.

Podle všech astronomických pravidel mělo slunce v té době a v té šířce zapadat v sedm hodin padesát čtyři minut, a to směrem k předhoří Ardanalishu.

O několik týdnů později by se slunce nedalo pozorovat v jeho dotyku s mořskou hladinou, protože by je pohledům dychtivých pozorovatelů ukryl ostrov Colonsay.

Tohoto večera však byly čas i místo vhodně zvoleny a všichni se už těšili na pozorování přírodního úkazu.

Teď v tomto okamžiku slunce plynulo dráhou po čisto čistém obzoru...

Oči našich výletníků snášely poněkud obtížně jasnost jeho ohnivého kotouče, přecházející do rudého žáru, který odrážely vody dlouhým světlým pruhem.

A přece ani slečna Campbellová, ani její strýčkové nezavřeli víčka, a to ani na jediný okamžik!

Ale dřív než se nebeské těleso svým dolním okrajem dotklo obzoru, slečna Helena ze sebe vyrazila výkřik zklamání!

Objevil se právě malý mráček, štíhlý jako střela, dlouhý jako oheň na válečné lodi. Rozdělil kotouč ve dvě nestejné části a vypadalo to, že se ponoří zároveň s ním pod mořskou hladinu.

Všichni doufali, že přijde vánek, sebelehčí, který by mráček rozehnal či rozptýlil!

Nikde však ani nejslabší zavanutí.

A když ze slunce nezbývalo víc než jen malinký oblouček, byl to jemný opar, který místo něho ohraničoval čáru nebe a země.

Zelený paprsek, ztracený v tom malém mráčku, nemohl dostihnout oči pozorovatelů.