×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zelený paprsek - Jules Verne, VII. Aristohulus Ursiclos

VII. Aristohulus Ursiclos Vzhledem k tomu, že do Obanu přijíždělo veliké množství lázeňských hostů, tak zajímavá osobnost jako Aristobulus Ursiclos nemohla zůstat stranou jejich zájmu. Přestože toto lázeňské místo nemůže soutěžit úrovní s lázněmi v Brightonu či Margate nebo Ramsgate, navštěvují je mnozí občané Spojeného království. Jeho výhodná poloha při úžině Mull, chráněná před západními větry, jejichž bezprostřední působení zadržuje ostrov Kerrera, láká mnoho cizinců. Přicházejí nabrat sílu v léčivých vodách a ubytovávají se právě zde v Obanu, protože z něj paprskovitě vybíhají cesty do Glasgowa, Invernessa a na nejzajímavější Hebridské ostrovy. Musíme však říci, že Oban se liší od běžných lázní. Není totiž nějakou nemocnicí či léčebnou v tom pravém slova smyslu, a většina těch, kteří tu chtějí prožít svou letní dovolenou, jsou v dobré zdravotní kondici. Chtějí jen a jen nabrat nové síly.

Oban byl založen teprve před sto padesáti lety a je tedy moderním městem, co se týká architektury i šíře ulic. Normandský chrám, nad nímž se strmí pěkná věž, starý zámek Dunolly porostlý břečťanem a vztyčující se na severní straně skal, jeho panorama bílých domů a mnohobarevných letohrádků, které jsou stupňovitě rozestaveny po návrších ležících za městem, klidné vody zálivu se svými elegantními jachtami... to vše poskytuje příjemný pohled na Oban.

Tohoto léta v srpnu se tu sešlo, jak už jsme řekli, hodně turistů, cizinců a lázeňských hostů. V knize hostů jednoho z nejlepších hotelů mezi vznešenými jmény stálo i jméno Aristobula Ursiclosa z Dumfrisa v Dolním Skotsku.

Dosáhl právě osmadvaceti let, ale snad nikdy nebyl mladý, a kdybychom chtěli předvídat, asi nikdy nebude starý. Patřil k těm typům, kteří od určitého věku vypadají stále téměř stejně. Jeho chování nebylo dobré ani zlé, obličej měl bezvýrazný, vlasy na muže příliš světlé a řídké, ze sta třiceti tisíců vlasů, které má mít každá lidská hlava podle posledního sčítání, nezůstalo mu jich více než asi šedesát tisíc. Jeho nos byl tak krátký, až se nezdál být nosem jeho tváře, oči pod brýlemi působily dojmem krátkozrakosti. Nosil plnovous. Kdyby byl opicí, byla by to hezká opice - snad ta, která schází v Darwinově stupnici, aby vyplnila mezeru mezi zvířetem a člověkem.

Aristobulus Ursiclos měl však nejen velké bohatství, ale i velké myšlenky. Tento muž s doktoráty z Oxfordu a Edinburghu měl více znalostí o fyzice, chemii, astronomii a matematice než o literatuře. Byl to člověk velmi přepjatý, a proto nechybělo téměř nic, a byl by „opravdovým bláznem“. Měl mánii, že bez rozvahy vysvětloval věci zcela přirozené, jak už to dělají pedanti, tak nepříjemní svým chováním. Nikdo se mu nesmál, ale všichni se mu pošklebovali za zády.

Byl to přesně ten typ, který by si měl přivlastnit a poučit se heslem svobodných zednářů: audi, vide, tace - slyš, viz, mlč. Ale on neslyšel, neviděl, nemlčel nikdy. Abychom použili srovnání, které nám poskytuje zem Waltera Scotta, Aristobulus neprávem jmenovaný mladým - připomínal více soudce Nicola Jarviea než jeho poetického příbuzného Rob Roye Mac Gregora.

A která dívka ze skotských hor, slečnu Campbellovou nevyjímaje, by nedala přednost Rob Royovi před Nicolem Jarviem?

Taková tedy byla podoba Aristobula Ursiclosa. Jak se mohli bratři Melvillovi tak nadchnout tímhle puntičkářem? Jak se jen mohl zalíbit těmto ctihodným šedesátníkům? Snad jen tím, že byl úplně první, kdo je požádalo ruku jejich neteře.

A ve svém naivním nadšení si bezpochyby řekli: „Ejhle muže mladého, bohatého, z dobré rodiny, který získal dědictvím velké jmění, a ještě tak vzdělaného! Pro naši milou Helenu to bude sňatek velmi výhodný. Námluvy budou probíhat určitě bez problémů, když se nám tak zalíbil!“ Po těchto slovech se bratři Melvillovi osvěžili pořádným šňupcem. Zavřeli společnou tabatěrku lehkým zaklapnutím a řekli: „Je to hotová věc!“ Bratři Sam a Sib se na sebe chytrácky podívali, spojeni společnou myšlenkou na zelený paprsek, díky jemuž zavedli svou neteř až do Obanu. Aniž by to vzbudilo sebemenší podezření, mohla se tu v klidu scházet s Aristobulem Ursiclosem.

Bratři Melvillovi a slečna Campbellová vyměnili svůj milý zámeček u Helensburghu za nejhezčí pokoje v hotelu Caledonian. Pokud by se snad jejich pobyt v Obanu prodloužil, počítali s tím, že si najmou některou vilu na návrší, které vévodí celému městu. Ale zatím díky péči paní Bessi a Partridga byli ubytováni velmi pohodlně v hotelu pana Mac Fynea. Uvidíme to později.

Na druhý den po příjezdu v devět hodin ráno vyšli Sam a Sib z hotelu, umístěném na nábřeží naproti přístavnímu molu. Slečna Helena v tu dobu ještě odpočívala ve svém pokoji v prvním patře a neměla ani tušení o tom, že její strýcové šli za Aristobulem Ursiclosem.

Tito dva nerozluční bratři sestoupili na nábřeží a obrátili se na sever od zálivu, protože věděli, že jejich „nápadník“ pobývá v hotelu, který ležel tím směrem.

Je třeba dodat, že naše dva milé bratry vedla jakási předtucha. A opravdu, asi za deset minut poté, co vyšli z hotelu, je potkal Aristobulus Ursiclos. Šel jako každé ráno na vědeckou procházku po pobřeží opuštěném posledním odlivem a s pány Melvilly se pozdravil obvyklým, téměř automatickým stisknutím ruky.

„Pane Ursiclose,“ pronesli současně Sam i Sib.

„Páni Melvillové!“ odpověděl Aristobulus a bylo na něm znát, že je překvapený.

„Páni Melvillové... zde... v Obanu?“ „Ano, od včerejšího večera,“ řekl Samo „A jsme šťastní, pane Ursiclose, že vás vidíme úplně zdravého,“ dodal Sili. „Velmi dobře, pánové. Znáte bezpocbyby depeši, která právě došla?“ „Depeši?“ odpověděl Sam, „bylo by snad už ministerstvo Gladstonovo...?“ „Nejde tu vůbec o Gladstonovo ministerstvo,“ odpověděl s jistým opovržením Aristobulus, „ale o meteorologickou depeši.“ „Ach, opravdu!“ zvolali bratři.“ „Ano, oznamuje, že se tlaková níže přesunula ze Swinemünde na sever a je zaznamenán její výrazný pokles. Střed tlakové níže je nyní blízko Stockholmu, kde tlakoměr, klesnuvší o jeden palec neboli dvacet pět milimetrů - abychom užili soustavy desetinné, u učenců všeobecně zavedené - ukazuje dvacet osm celých a šest desetin palce, neboli sedm set dvacet šest milimetrů. Když se tlak v Anglii a Skotsku tak málo od sebe liší, včera klesl tlakoměr ve Valencii o jednu desetinu a o dvě desetiny v Stornowayi.“ „A z této tlakové níže...“ pronesl Samo. „Lze soudit... „ dodal Sib.

„Že se krásné počasí neudrží,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos, „a brzy se objeví jihozápadní větry, které přinesou vlhkost z Atlantického oceánu.“ Bratři Melvillovi poděkovali mladému učenci za tuto zajímavou předpověď, z které vyvodili, že zelený paprsek na sebe dá snad dlouho čekat. Což je samozřejmě nemrzelo, protože jeho opoždění jen prodlouží pobyt jejich rodiny v Obanu.

„A proč vy jste sem vlastně přijeli, pánové?“ zeptal se Aristobulus, a zdvihl ze země křemen, který si začal prohlížet se zvláštní pozorností.

Oba muži si dávali pozor, aby Aristobula nevyrušili, když však křemen rozmnožil sbírku, kterou měl učenec v kapse, odvážil se Sib teprve k odpovědi: „Přišli jsme sem, abychom tu prožili nějaký čas.“ „A musíme dodat,“ řekl Sam, „že naše neteř slečna Campbellová nás provází...“ „Ach!... slečna Campbellová!“ odpověděl Aristobulus a pokračoval: „Domnívám se, že tenhle křemen pochází z gallické doby. Jsou na něm stopy... Opravdu, jsem okouzlený, že opět uvidím slečnu Campbellovou!... Stopy meteoritického železa... Toto podnehí, nanejvýš mírné, jí bude velmi dohře svědčit.“ „Helena kypí zdravím,“ podotkl Sam, „nepotřebuje si své zdraví nijak vylepšovat.“ „Na tom nezáleží,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos. „Zde je vzduch výborný. Dvacet jeden díl kyslíku, sedmdesát devět dílů dusíku a něco málo vodních par, přesně tak, jak to vyžaduje zdravověda. Co se týká kyseliny uhličité, ta zde není. Analyzuji vzduch každé ráno.“ Bratři Melvillovi nacházeli v jeho slovech něžnou pozornost ke své neteři. „Jestliže jste do Obanu nepřišli, pánové, kvůli zdraví, smím vědět, proč jste opustili svou domácnost u Helensburghu?“ „Není, proč bychom vám tajili, proč jsme sem vlastně přijeli...“ odpověděl Sib. „Mám z celé vaší cesty vytušit,“ přerušil Siba mladý učenec, „přání - ostatně zcela přirozené - svést mě dohromady se slečnou Campbellovou, abychom se lépe poznali, abychom se druh druha naučili ctít?“ „Bezpochyby,“ odpověděl Samo „Mysleli jsme, že takhle spíš dosáhneme cíle.“ „Souhlasím s vámi, pánové,“ pronesl Aristobulus Ursiclos. „Zde, na této neutrální půdě, slečna Camphellová a já můžeme při každé příležitosti mluvit o vlnění moře, směru větru, výši vln, rozdílu příboje a odlivu a o jiných fyzikálních výjevech, které ji budou velmi zajímat!“ Bratři Melvillovi si vyměnili spokojený úsměv a kývli hlavou na znamení souhlasu a dodali: „Při návratu do Helensburghu by nás velmi potěšilo, kdybychom vás tam mohli uvítat určitějším a významnějším jménem.“ Aristohulus Ursiclos odpověděl: „Mě by to dozajista také potěšilo, poněvadž vláda právě v tuto dobu chce zadat provádění zemních úprav na řece Clyde, zvláště mezi Helensburghem a Greenockem - práce, prováděné za nových podmínek, pomocí elektrických strojů. Kdybych tedy bydlel v zámečku, mohl bych ty práce pozorovat a posuzovat jejich výsledky.“ Bratři uznali, že tato okolnost se hodí k jejich plánům. „Ale,“ ptal se mladý učenec, „vy jste si určitě vymysleli nějakou záminku pro tuto cestu a slečna Helena nemá jistě ani tušení, že se v Obanu se mnou setká.“ „Je to opravdu tak,“ kývl Sib, „a naše neteř nám sama nabídla tuto záminku.“ „O co jde?“ zeptal se Aristobulus Ursiclos. „Jde o pozorování přírodního úkazu za určitých podmínek, které nemohou nastat v Helensburghu.“ „Skutečně, pánové?“ odpověděl Aristobulus Ursiclos a poopravil si své brýle. „Toto je důkaz, že mezi slečnou Helenou a mnou existuje nějaká sympatická spřízněnost! Mohu se vás zeptat, jaký je to výjev, který se nedá pozorovat ze zámku?“ „Tím výjevem je prostě zelený paprsek,“ odpověděl Samo „Zelený paprsek?“ řekl mladý muž a bylo na něm vidět, že je odpovědí překvapený. „Nikdy jsem o něm mluvit neslyšel! Mohu se tedy zeptat, jaký je to zelený paprsek?“ Bratři Melvillovi mu vyložili, jak nejlépe mohli, v čem spočívá výjev, na který upozornil časopis Morning Post své čtenáře. „Pch!“ udělal Aristobulus Ursiclos. „To je pouhopouhá kuriozita bez velkého významu, která patří do poněkud dětinského zábavného fyzikálního oboru!“ „Slečna Camphellová je dosud velmi mladá dívka a dává tomu výjevu důležitost poněkud přemrštěnou...“ informoval učence Sib. „A nechce se vdát, jak nám řekla, pokud paprsek neuvidí,“ dodal Samo „Dobře, pánové,“ odpověděl Aristobulus, „ukážeme jí ten její zelený paprsek!“ Potom se všichni tři po úzké cestě vedoucí lukami a sousedící s nábřežím vraceli k hotelu Caledonian. Aristobulus Ursiclos si nenechal ujít příležitost, aby nevysvětlil Samovi a Sibovi, jak si ženská duše libuje v marnivostech. Poučil je také, co je třeba udělat pro zvýšení vzdělání žen. Ne, že by myslel na to, že jejich mozek je snad menší než mozek mužů a rozdílný ve svých závitech, jinak by se ženy nemohly dostat na vyšší stupeň vzdělání. Ale jak dlouho už jsou ženy na světě a přece se žádná nevyznamenala ani jediným z výzkumů, které proslavily Aristotely, Araby.“ Herveye, Hanenhmany, Humphreye, Davye, Edisony, Pascaly, Pasteury atd. Poté začal Aristobulus bratrům vysvětlovat různé fyzikální výjevy a pojednávat o omni re scibili, aniž by už více mluvil o slečně Campbellové.

Bratři Melvillovi ho poslouchali s nábožnou úctou, a to tím víc, že nebyli s to jediným slovem přerušit tento monolog bez odstavců, který Aristobulus provázel velitelským a pedagogickým hm! Hm!

Takto se přiblížili asi na sto kroků k hotelu Caledonian, kde se na okamžik zastavili, aby se rozloučili.

V té chvíli stála mladá žena u okna svého pokoje. Vypadala, že je velmi zaměstnána, ba celá zaražená. Dívala se před sebe, vpravo, vlevo, a zdálo se, že její oči hledají obzor, který ovšem nemohla vidět.

Tu náhle slečna Campbellová - samozřejmě, že to ona stála u okna - uviděla své strýce. Ihned zavřela okno a po několika okamžicích už stála na břehu, ruce měla zkřížené, tvář vážnou, čelo svraštělé výčitkami.

Bratři Sam a Sib se dívali jeden na druhého. Copak bylo Heleně? Snad přítomnost Aristobula Ursiclosa v ní vyvolala tuhle neobyčejnou podrážděnost?

Mezitím mladý učenec k slečně Heleně přistoupil a mechanicky ji pozdravil.

„To je pan Aristobulus Ursiclos...“ představil Sam poněkud obřadně Heleně mladého muže.

„Který se tou nejpodivnější náhodou... zdržuje v Obanu!“ dodal Sib.

„Ano!“ „Pan Ursiclos.“ Slečna Helena mu sotva na pozdrav odpověděla a hned se obrátila ke svým strýčkům, kteří byli v rozpacích a nevěděli, jak se chovat. „Moji strýcové?“ řekla přísně Helena.

„Milá Heleno,“ odpověděli strýčkové znepokojeně. „Jsme přece v Obanu?“ zeptala se.

„V Obanu... Zajisté.“ „Na Hebridském moři?“ „Jistojistě. „ „Tedy dobře, za hodinu tu už nebudeme!“ „Za hodinu?“ „Žádala jsem vás o mořský obzor?“ „Bezpochyby, drahá dcero...“ „Neráčili byste mi ukázat, kde je?“ Bratři Melvillovi se zděšeně obrátili. Před nimi, ani na jihozápad, ani na severozápad, nikde po celé délce nebyla žádná, sebemenší mezera mezi ostrovy, kde by se obloha a voda dotýkaly. Seil, Kerrera, Kismore tvořily nepřetržitou bariéru od jedné země ke druhé. A my musíme přiznat, že žádaný a slíbený obzor v krajině kolem Obanu chybí.

Bratři po celý čas své procházky podél pobřeží opravdu nezpozorovali obzor. A teď jim z úst vyklouzla dvě vpravdě skotská citoslovce, která vyjadřují zklamanou naději pomíchanou se špatným rozmarem.

„Pooh!“ řekl jeden. „Pswha!“ odpověděl druhý.


VII. Aristohulus Ursiclos

 

Vzhledem k tomu, že do Obanu přijíždělo veliké množství lázeňských hostů, tak zajímavá osobnost jako Aristobulus Ursiclos nemohla zůstat stranou jejich zájmu.

Přestože toto lázeňské místo nemůže soutěžit úrovní s lázněmi v Brightonu či Margate nebo Ramsgate, navštěvují je mnozí občané Spojeného království. Jeho výhodná poloha při úžině Mull, chráněná před západními větry, jejichž bezprostřední působení zadržuje ostrov Kerrera, láká mnoho cizinců. Přicházejí nabrat sílu v léčivých vodách a ubytovávají se právě zde v Obanu, protože z něj paprskovitě vybíhají cesty do Glasgowa, Invernessa a na nejzajímavější Hebridské ostrovy. Musíme však říci, že Oban se liší od běžných lázní. Není totiž nějakou nemocnicí či léčebnou v tom pravém slova smyslu, a většina těch, kteří tu chtějí prožít svou letní dovolenou, jsou v dobré zdravotní kondici. Chtějí jen a jen nabrat nové síly.

Oban byl založen teprve před sto padesáti lety a je tedy moderním městem, co se týká architektury i šíře ulic. Normandský chrám, nad nímž se strmí pěkná věž, starý zámek Dunolly porostlý břečťanem a vztyčující se na severní straně skal, jeho panorama bílých domů a mnohobarevných letohrádků, které jsou stupňovitě rozestaveny po návrších ležících za městem, klidné vody zálivu se svými elegantními jachtami... to vše poskytuje příjemný pohled na Oban.

Tohoto léta v srpnu se tu sešlo, jak už jsme řekli, hodně turistů, cizinců a lázeňských hostů. V knize hostů jednoho z nejlepších hotelů mezi vznešenými jmény stálo i jméno Aristobula Ursiclosa z Dumfrisa v Dolním Skotsku.

Dosáhl právě osmadvaceti let, ale snad nikdy nebyl mladý, a kdybychom chtěli předvídat, asi nikdy nebude starý. Patřil k těm typům, kteří od určitého věku vypadají stále téměř stejně. Jeho chování nebylo dobré ani zlé, obličej měl bezvýrazný, vlasy na muže příliš světlé a řídké, ze sta třiceti tisíců vlasů, které má mít každá lidská hlava podle posledního sčítání, nezůstalo mu jich více než asi šedesát tisíc. Jeho nos byl tak krátký, až se nezdál být nosem jeho tváře, oči pod brýlemi působily dojmem krátkozrakosti. Nosil plnovous. Kdyby byl opicí, byla by to hezká opice - snad ta, která schází v Darwinově stupnici, aby vyplnila mezeru mezi zvířetem a člověkem.

Aristobulus Ursiclos měl však nejen velké bohatství, ale i velké myšlenky. Tento muž s doktoráty z Oxfordu a Edinburghu měl více znalostí o fyzice, chemii, astronomii a matematice než o literatuře. Byl to člověk velmi přepjatý, a proto nechybělo téměř nic, a byl by „opravdovým bláznem“. Měl mánii, že bez rozvahy vysvětloval věci zcela přirozené, jak už to dělají pedanti, tak nepříjemní svým chováním. Nikdo se mu nesmál, ale všichni se mu pošklebovali za zády.

Byl to přesně ten typ, který by si měl přivlastnit a poučit se heslem svobodných zednářů: audi, vide, tace - slyš, viz, mlč. Ale on neslyšel, neviděl, nemlčel nikdy. Abychom použili srovnání, které nám poskytuje zem Waltera Scotta, Aristobulus neprávem jmenovaný mladým - připomínal více soudce Nicola Jarviea než jeho poetického příbuzného Rob Roye Mac Gregora.

A která dívka ze skotských hor, slečnu Campbellovou nevyjímaje, by nedala přednost Rob Royovi před Nicolem Jarviem?

Taková tedy byla podoba Aristobula Ursiclosa. Jak se mohli bratři Melvillovi tak nadchnout tímhle puntičkářem? Jak se jen mohl zalíbit těmto ctihodným šedesátníkům? Snad jen tím, že byl úplně první, kdo je požádalo ruku jejich neteře.

A ve svém naivním nadšení si bezpochyby řekli:

„Ejhle muže mladého, bohatého, z dobré rodiny, který získal dědictvím velké jmění, a ještě tak vzdělaného! Pro naši milou Helenu to bude sňatek velmi výhodný. Námluvy budou probíhat určitě bez problémů, když se nám tak zalíbil!“

Po těchto slovech se bratři Melvillovi osvěžili pořádným šňupcem. Zavřeli společnou tabatěrku lehkým zaklapnutím a řekli:

„Je to hotová věc!“

Bratři Sam a Sib se na sebe chytrácky podívali, spojeni společnou myšlenkou na zelený paprsek, díky jemuž zavedli svou neteř až do Obanu. Aniž by to vzbudilo sebemenší podezření, mohla se tu v klidu scházet s Aristobulem Ursiclosem.

Bratři Melvillovi a slečna Campbellová vyměnili svůj milý zámeček u Helensburghu za nejhezčí pokoje v hotelu Caledonian. Pokud by se snad jejich pobyt v Obanu prodloužil, počítali s tím, že si najmou některou vilu na návrší, které vévodí celému městu. Ale zatím díky péči paní Bessi a Partridga byli ubytováni velmi pohodlně v hotelu pana Mac Fynea. Uvidíme to později.

Na druhý den po příjezdu v devět hodin ráno vyšli Sam a Sib z hotelu, umístěném na nábřeží naproti přístavnímu molu. Slečna Helena v tu dobu ještě odpočívala ve svém pokoji v prvním patře a neměla ani tušení o tom, že její strýcové šli za Aristobulem Ursiclosem.

Tito dva nerozluční bratři sestoupili na nábřeží a obrátili se na sever od zálivu, protože věděli, že jejich „nápadník“ pobývá v hotelu, který ležel tím směrem.

Je třeba dodat, že naše dva milé bratry vedla jakási předtucha. A opravdu, asi za deset minut poté, co vyšli z hotelu, je potkal Aristobulus Ursiclos. Šel jako každé ráno na vědeckou procházku po pobřeží opuštěném posledním odlivem a s pány Melvilly se pozdravil obvyklým, téměř automatickým stisknutím ruky.

„Pane Ursiclose,“ pronesli současně Sam i Sib.

„Páni Melvillové!“ odpověděl Aristobulus a bylo na něm znát, že je překvapený.

„Páni Melvillové... zde... v Obanu?“

„Ano, od včerejšího večera,“ řekl Samo

„A jsme šťastní, pane Ursiclose, že vás vidíme úplně zdravého,“ dodal Sili. „Velmi dobře, pánové. Znáte bezpocbyby depeši, která právě došla?“ „Depeši?“ odpověděl Sam, „bylo by snad už ministerstvo Gladstonovo...?“ „Nejde tu vůbec o Gladstonovo ministerstvo,“ odpověděl s jistým opovržením Aristobulus, „ale o meteorologickou depeši.“

„Ach, opravdu!“ zvolali bratři.“

„Ano, oznamuje, že se tlaková níže přesunula ze Swinemünde na sever a je zaznamenán její výrazný pokles. Střed tlakové níže je nyní blízko Stockholmu, kde tlakoměr, klesnuvší o jeden palec neboli dvacet pět milimetrů - abychom užili soustavy desetinné, u učenců všeobecně zavedené - ukazuje dvacet osm celých a šest desetin palce, neboli sedm set dvacet šest milimetrů. Když se tlak v Anglii a Skotsku tak málo od sebe liší, včera klesl tlakoměr ve Valencii o jednu desetinu a o dvě desetiny v Stornowayi.“

„A z této tlakové níže...“ pronesl Samo.

„Lze soudit... „ dodal Sib.

„Že se krásné počasí neudrží,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos, „a brzy se objeví jihozápadní větry, které přinesou vlhkost z Atlantického oceánu.“

Bratři Melvillovi poděkovali mladému učenci za tuto zajímavou předpověď, z které vyvodili, že zelený paprsek na sebe dá snad dlouho čekat. Což je samozřejmě nemrzelo, protože jeho opoždění jen prodlouží pobyt jejich rodiny v Obanu.

„A proč vy jste sem vlastně přijeli, pánové?“ zeptal se Aristobulus, a zdvihl ze země křemen, který si začal prohlížet se zvláštní pozorností.

Oba muži si dávali pozor, aby Aristobula nevyrušili, když však křemen rozmnožil sbírku, kterou měl učenec v kapse, odvážil se Sib teprve k odpovědi:

„Přišli jsme sem, abychom tu prožili nějaký čas.“

„A musíme dodat,“ řekl Sam, „že naše neteř slečna Campbellová nás provází...“ „Ach!... slečna Campbellová!“ odpověděl Aristobulus a pokračoval: „Domnívám se, že tenhle křemen pochází z gallické doby. Jsou na něm stopy... Opravdu, jsem okouzlený, že opět uvidím slečnu Campbellovou!... Stopy meteoritického železa... Toto podnehí, nanejvýš mírné, jí bude velmi dohře svědčit.“

„Helena kypí zdravím,“ podotkl Sam, „nepotřebuje si své zdraví nijak vylepšovat.“ „Na tom nezáleží,“ odpověděl Aristobulus Ursiclos. „Zde je vzduch výborný. Dvacet jeden díl kyslíku, sedmdesát devět dílů dusíku a něco málo vodních par, přesně tak, jak to vyžaduje zdravověda. Co se týká kyseliny uhličité, ta zde není. Analyzuji vzduch každé ráno.“

Bratři Melvillovi nacházeli v jeho slovech něžnou pozornost ke své neteři.

„Jestliže jste do Obanu nepřišli, pánové, kvůli zdraví, smím vědět, proč jste opustili svou domácnost u Helensburghu?“

„Není, proč bychom vám tajili, proč jsme sem vlastně přijeli...“ odpověděl Sib.

„Mám z celé vaší cesty vytušit,“ přerušil Siba mladý učenec, „přání - ostatně zcela přirozené - svést mě dohromady se slečnou Campbellovou, abychom se lépe poznali, abychom se druh druha naučili ctít?“

„Bezpochyby,“ odpověděl Samo „Mysleli jsme, že takhle spíš dosáhneme cíle.“

„Souhlasím s vámi, pánové,“ pronesl Aristobulus Ursiclos. „Zde, na této neutrální půdě, slečna Camphellová a já můžeme při každé příležitosti mluvit o vlnění moře, směru větru, výši vln, rozdílu příboje a odlivu a o jiných fyzikálních výjevech, které ji budou velmi zajímat!“

Bratři Melvillovi si vyměnili spokojený úsměv a kývli hlavou na znamení souhlasu a dodali: „Při návratu do Helensburghu by nás velmi potěšilo, kdybychom vás tam mohli uvítat určitějším a významnějším jménem.“

Aristohulus Ursiclos odpověděl: „Mě by to dozajista také potěšilo, poněvadž vláda právě v tuto dobu chce zadat provádění zemních úprav na řece Clyde, zvláště mezi Helensburghem a Greenockem - práce, prováděné za nových podmínek, pomocí elektrických strojů. Kdybych tedy bydlel v zámečku, mohl bych ty práce pozorovat a posuzovat jejich výsledky.“

Bratři uznali, že tato okolnost se hodí k jejich plánům.

„Ale,“ ptal se mladý učenec, „vy jste si určitě vymysleli nějakou záminku pro tuto cestu a slečna Helena nemá jistě ani tušení, že se v Obanu se mnou setká.“

„Je to opravdu tak,“ kývl Sib, „a naše neteř nám sama nabídla tuto záminku.“ „O co jde?“ zeptal se Aristobulus Ursiclos.

„Jde o pozorování přírodního úkazu za určitých podmínek, které nemohou nastat v Helensburghu.“

„Skutečně, pánové?“ odpověděl Aristobulus Ursiclos a poopravil si své brýle. „Toto je důkaz, že mezi slečnou Helenou a mnou existuje nějaká sympatická spřízněnost! Mohu se vás zeptat, jaký je to výjev, který se nedá pozorovat ze zámku?“

„Tím výjevem je prostě zelený paprsek,“ odpověděl Samo

„Zelený paprsek?“ řekl mladý muž a bylo na něm vidět, že je odpovědí překvapený. „Nikdy jsem o něm mluvit neslyšel! Mohu se tedy zeptat, jaký je to zelený paprsek?“

Bratři Melvillovi mu vyložili, jak nejlépe mohli, v čem spočívá výjev, na který upozornil časopis Morning Post své čtenáře.

„Pch!“ udělal Aristobulus Ursiclos. „To je pouhopouhá kuriozita bez velkého významu, která patří do poněkud dětinského zábavného fyzikálního oboru!“

„Slečna Camphellová je dosud velmi mladá dívka a dává tomu výjevu důležitost poněkud přemrštěnou...“ informoval učence Sib.

„A nechce se vdát, jak nám řekla, pokud paprsek neuvidí,“ dodal Samo

„Dobře, pánové,“ odpověděl Aristobulus, „ukážeme jí ten její zelený paprsek!“ Potom se všichni tři po úzké cestě vedoucí lukami a sousedící s nábřežím vraceli k hotelu Caledonian.

Aristobulus Ursiclos si nenechal ujít příležitost, aby nevysvětlil Samovi a Sibovi, jak si ženská duše libuje v marnivostech. Poučil je také, co je třeba udělat pro zvýšení vzdělání žen. Ne, že by myslel na to, že jejich mozek je snad menší než mozek mužů a rozdílný ve svých závitech, jinak by se ženy nemohly dostat na vyšší stupeň vzdělání. Ale jak dlouho už jsou ženy na světě a přece se žádná nevyznamenala ani jediným z výzkumů, které proslavily Aristotely, Araby.“ Herveye, Hanenhmany, Humphreye, Davye, Edisony, Pascaly, Pasteury atd. Poté začal Aristobulus bratrům vysvětlovat různé fyzikální výjevy a pojednávat o omni re scibili, aniž by už více mluvil o slečně Campbellové.

Bratři Melvillovi ho poslouchali s nábožnou úctou, a to tím víc, že nebyli s to jediným slovem přerušit tento monolog bez odstavců, který Aristobulus provázel velitelským a pedagogickým hm! Hm!

Takto se přiblížili asi na sto kroků k hotelu Caledonian, kde se na okamžik zastavili, aby se rozloučili.

V té chvíli stála mladá žena u okna svého pokoje. Vypadala, že je velmi zaměstnána, ba celá zaražená. Dívala se před sebe, vpravo, vlevo, a zdálo se, že její oči hledají obzor, který ovšem nemohla vidět.

Tu náhle slečna Campbellová - samozřejmě, že to ona stála u okna - uviděla své strýce. Ihned zavřela okno a po několika okamžicích už stála na břehu, ruce měla zkřížené, tvář vážnou, čelo svraštělé výčitkami.

Bratři Sam a Sib se dívali jeden na druhého. Copak bylo Heleně? Snad přítomnost Aristobula Ursiclosa v ní vyvolala tuhle neobyčejnou podrážděnost?

Mezitím mladý učenec k slečně Heleně přistoupil a mechanicky ji pozdravil.

„To je pan Aristobulus Ursiclos...“ představil Sam poněkud obřadně Heleně mladého muže.

„Který se tou nejpodivnější náhodou... zdržuje v Obanu!“ dodal Sib.

„Ano!“

„Pan Ursiclos.“

Slečna Helena mu sotva na pozdrav odpověděla a hned se obrátila ke svým strýčkům, kteří byli v rozpacích a nevěděli, jak se chovat. „Moji strýcové?“ řekla přísně Helena.

„Milá Heleno,“ odpověděli strýčkové znepokojeně. „Jsme přece v Obanu?“ zeptala se.

„V Obanu... Zajisté.“

„Na Hebridském moři?“

„Jistojistě. „

„Tedy dobře, za hodinu tu už nebudeme!“

„Za hodinu?“

„Žádala jsem vás o mořský obzor?“ „Bezpochyby, drahá dcero...“ „Neráčili byste mi ukázat, kde je?“ Bratři Melvillovi se zděšeně obrátili.

Před nimi, ani na jihozápad, ani na severozápad, nikde po celé délce nebyla žádná, sebemenší mezera mezi ostrovy, kde by se obloha a voda dotýkaly. Seil, Kerrera, Kismore tvořily nepřetržitou bariéru od jedné země ke druhé. A my musíme přiznat, že žádaný a slíbený obzor v krajině kolem Obanu chybí.

Bratři po celý čas své procházky podél pobřeží opravdu nezpozorovali obzor. A teď jim z úst vyklouzla dvě vpravdě skotská citoslovce, která vyjadřují zklamanou        naději pomíchanou se špatným rozmarem.

„Pooh!“ řekl jeden. „Pswha!“ odpověděl druhý.