V. Z lodi na loď Po polostudeném, poloteplém jídle - výtečné anglické snídani, kterou podávali v jídelně Columbie - se slečna Campbellová a bratři Melvillovi vrátili na palubu. Když se Helena podívala opět na moře, vykřikla: „A můj obzor! ?“ Obzor na několik minut zmizel, parník svou přídí směřující k severu uháněl právě dlouhou úžinou Kylu of Bute. „To je zlomyslné, strýčku Same!“ řekla slečna Helena s výraznou výčitkou. „Ale milá dcero...“ „Budu si to pamatovat, strýčku Sibe!“ Bratři nevěděli, co mají neteři odpovědět, ale rozhodně nebyli odpovědni za to, že Columbia změnila směr a ubíhala na severozápad. Z Glasgowa do Obanu vedou po moři dvě rozdílné cesty.
První, po které Columbia nejela, je mnohem delší než druhá. Navíc je to plavba často nepříjemná, protože nezbývá než plout v hebridských vodách proti nesmírně silným a mocným vlnám.
Proto také vodní inženýry napadlo z poloostrova Cantyrského udělat ostrov a díky jim v jeho severní části vznikl průplav Crinanský. Tak se zkrátila cesta asi o dvě stě mil a k jeho proplutí není třeba víc než tři až čtyři hodiny.
Touto druhou cestou jela Columbia, aby dokončila svou cestu z Glasgowa do Obanu mezi jezery a úžinami, a svým pasažérům tak mohla poskytnout jen pohledy na břehy porostlé lesy. Slečna Helena byla asi jediná, která tuto cestu nedoceňovala. Možná že bude mít štěstí a uvidí mořský obzor opět za Crinanským průplavem o několik hodin později. Ale přece ještě dříve, než by se jej slunce dotklo svým kotoučem.
Právě nyní plula Columbia při vchodu do Loch Riddenu těsně mimo malý ostrov Elbangreig. Tento ostrov byl poslední pevností, kam se uchýlil vévoda z Argylu. Dřív než ho přemohli v zápase za politické a náboženské osvobození Skotska, odešel do Edinburghu, aby svou hlavu položil pod skotskou gilotinu. Pak se parník obrátil na jih, projel Butskou úžinou, poté obeplul mys Ardlamont a dal se opět severním směrem skrz Loch Fyve, nechal vlevo vesnici East Tarbert na Cantyrském pobřeží, jel podél podhůří Ardrishaigu a u městečka Lochgilpheadu dostihl Crinanský průplav.
Zde museli cestující opustit Columbii, protože byla příliš veliká pro plavbu průplavem. Tato průrva po celé své délce devíti mil nemůže pojmout velká plavidla, ale jen lodi s mělkým ponorem.
Na pasažéry již čekal připravený parník Linnet. Přestup netrval dlouho a parník vyjel na svou cestu mezi břehy průplavu, zatímco nějaký dudák oblečený do národního kroje začal hrát na své dudy. Nic není snad tak melancholické jako hra na tento nástroj, když ji doplňují zvláštní popěvky tří bručivých basů, které doprovázejí tvrdé stupnice bez půltónů jako ve starých popěvcích minulých věků.
Plavba působila opravdu zvláštním kouzlem, protože byla chvíli stísněná vysokými břehy, potom zase míjela vrchy pokryté hustými vřesovišti, anebo se klikatila rovinou, ale také se tísnila v úzkých zdech stavidla. Při splavech musela vždy na chvilku zastavit.
Po šesti hodinách - dvě hodiny stál Linnet u splavu - zmizely samoty, nájemní statky této krajiny i smutné a rozsáhlé Addské bažiny, které se prostírají po pravé straně průplavu. Linnet přistál nedaleko vesnice Ballanochu a došlo k druhému přestupu. Cestující nasedli na Glengarry a parník spěchal k severozápadu, aby se dostal ze zátoky Crinanské a obeplul podhůří, na kterém se vypíná starodávný zámek Duntroon.
Od té doby, co zahlédli pasažéři parníku mořskou hladinu u ostrova Bute, se už neobjevila.
Každý si umí asi představit, jak narůstala Helenina netrpělivost. V těchto vodách, ohraničených ze všech stran, jí bylo jasné, že je uprostřed Skotska, v kraji jezer , v domově Rob Roye. Všude kolem byly ostrovy se svým lehkým vlněním, se svými břízami a nádhernými modříny.
Konečně Glengarry objel severní mys ostrova Jury a mezi tímto mysem a ostrůvkem Scarbou se objevilo moře, kterého se dotýkala obloha.
„Podívej se, Heleno!“ řekl Sam a ukazoval na západ.
„Rozhodně nebylo naší vinou, že moře zakrývaly ty prokleté ostrovy!“ „Odpouštím vám, moji milí strýčkové,“ odpověděla slečna Campbellová, „ale ať se to už víckrát nestane!“
