IX. Tlachy paní Bessi Mlčky se vrátili do Obanu. Slečna Campbellová nemluvila a bratři Melvillovi se neodvažovali mluvit. Rozhodně nebylo jejich vinou, že se ten prožlutlý opar objevil právě v tom okamžiku, aby pohltil sluneční paprsky. Ostatně ještě nebylo třeba zoufat. Vypadalo to, že pěkné počasí potrvá déle než šest neděl. A kdyby snad v průběhu pozdního léta neposkytl některý krásný večer obzor bez mlh, to už by bylo opravdu veliké neštěstí.
Přece však příhodný večer naši výletníci ztratili a podle tlakoměru se nezdálo, že bude zase brzy tak hezky. Ba vskutku, svéhlavá ručička aneroidu se v noci pozvolna vrátila na dřívější hodnotu, udávající proměnlivé počasí. To, co pro ostatní znamenalo ještě krásné počasí, rozhodně nemohlo uspokojit slečnu Campbellovou. Nazítří osmého srpna prosívaly sluneční paprsky teplé páry a jižní vánek neměl tentokrát dost sil, aby je rozehnal. K večeru živé barvy změnily oblohu. Všechny odstíny od chromové žluti do tmavého ultramarinu vytvořily z obzoru lesklou malířskou paletu. Zapadající slunce, vykukující zpoza vlnité záclony průzračných mráčků, zbarvilo pozadí břehu všemi paprsky spektra, kromě toho, který se zasněná a pověrčivá slečna Helena Campbellová snažila zachytit.
A totéž se opakovalo druhý a třetí den. Bryčka tedy zůstávala pod přístřeškem hotelu. Jaký smysl mělo pozorovat západ slunce, když to stav oblohy neumožňoval. Navíc bylo jasné, že výšiny ostrova Seilu nemohly mít lepší počasí než břehy Obanu, a tak se slečna Helena rozhodla nejít raději nikam, než aby zažila další zklamání.
Spokojila se s tím, že jakmile přišel večer, vstoupila do svého pokoje, a tam se zlobila na málo úslužné slunce. Odpočívala po dlouhých procházkách a velmi živě snila. O čem? O legendě, která se vztahovala k zelenému paprsku? Musela jej zpozorovat, aby jasně viděla do svého srdce? Do svého srdce snad už ne, ale do srdce jiných lidí.
Bylo to ve zříceninách hradu Dunolly, když Helena doprovázená paní Bessi, přemýšlela o svém zlém osudu. Na tomto místě, u paty starobylé zdi hustě porostlé břečťanem, není nic podivuhodnějšího, než panorama utvořené výsekem obanské zátoky, pohled na pustou Kerreru, na ostrůvky rozeseté v Hebridském moři a na velký ostrov Mull, jehož západní skaliska bývají první stižena nárazy bouří, které přicházejí od západu Atlantického oceánu.
A pak se slečna Campbellová začala rozhlížet po úchvatném okolí. Ale viděla je vůbec? Nedělala ji nějaká vzpomínka tvrdošíjně roztržitou? V každém případě můžeme tvrdit, že to nebyl obraz Aristobula Ursiclosa. Asi by se tento mladý pedant objevil, kdyby poslouchal řeči paní Bessi, které vedla právě o něm.
„Pranic se mi nelíbí!“ řekla ta dobrá žena. „Ne! Nelíbí se mi! Nemyslí na nic jiného, leda jak by se sám sobě líbil. Jakou by asi hrál roli v helensburghském zámku? Je z rodu „Mac Egoistll“, v nichž se nevyznám!“ Helena se dívala kamsi do ztracena. Paní Bessi však vedla svou.
„Jak vůbec mohlo pány Melvilly vůbec napadnout, že by se právě on mohl stát jejich zetěm? Partridge ho nemůže vystát stejně jako já, a on se v tom vyzná! Nebo vám se snad líbí, slečno?“ „O kom mluvíš?“ zeptala se Helena, která z řečí paní Bessi nic neslyšela. „O tom, na něhož vy myslet nemůžete... i kdyby jen z úcty ke svému rodu.“ „Na koho podle tebe nemohu myslet?“ „Ale na toho pana Aristobula, který by udělal lépe, kdyby odešel pátrat z druhého břehu Tweedy, jestli Campbellovi kdy slídili po Ursiclosu.“ Paní Bessi dozajista nevybírala svá slova a byla zřejmě neobyčejně rozjařená, že se odvážila svým pánům odporovat - i když ve prospěch své mladé velitelky. Předvídala velmi dobře, že Helena k tomuto nápadníkovi pociťovala víc než lhostejnost. Ale nemohla si domyslet, že tato zdvojnásobená lhostejnost je živějším citem ke druhému. Možná že to paní Bessi snad mohla tušit, když se jí slečna Campbellová ptala, zda neviděla v Obanu mladíka, kterému Glengarry tak šťastně poskytl pomoc.
„Neviděla jsem ho, slečno Heleno,“ odpověděla paní Bessi, „bezpochyby hned odcestoval, ale zdá se, že ho viděl Partridge.“ „Kdypak?“ „Včera na cestě do Dalmaly. Vracel se s tlumokem na zádech jako cestující umělec. Ten mladý muž musí hýt asi pěkný nerozvážlivec. Nechat se vtáhnout do víru Corryvrekanu, to je špatné znamení do budoucnosti. A po každé se neobjeví loď, aby mu pomohla z neštěstí.“ „Myslíte, paní Bessi? I když byl třeba nerozvážný, projevil odvahu v tom nebezpečí a chladnokrevnost ho neopustila ani na okamžik!“ „To je možné, ale jisté je, slečno Campbellová,“ řekla paní Bessi, „že ten mladý muž nevěděl, že právě vám má děkovat za svou záchranu, protože nazítří po svém příchodu do Obanu by vám aspoň přišel poděkovat...“ „Mně a poděkovat?“ odpověděla slečna Helena. „A za co? Neudělala jsem pro něj nic víc, než co bych udělala pro každého jiného, a co by udělal na mém místě asi každý.“ „A jestlipak byste ho poznala?“ zeptala se paní Bessi, a zadívala se na slečnu. „Ano,“ upřímně odpověděla Helena, „a přiznávám se, že jeho klidné chování, odvaha, s kterou vystoupil na palubu, jako by ani právě neunikl smrti, vlídná slova, která pronesl ke svému starému příteli, když ho tiskl na svou hruď, to všechno mne silně dojalo!“ „Ano, ano,“ odpověděla ctihodná žena Bessi, „komu se on podobá, to nemohu v tuhle chvíli říct, ale že se nepodobá panu Aristobulu Ursiclovi, to je pravda pravdoucí!“ Slečna Campbellová neodpovídala, jen se usmívala a vzápětí se zvedla a naposledy se zadívala na vzdálené výšiny ostrova Mull. Potom následována paní Bessi sestoupila po srázné stezce vedoucí na cestu do Obanu.
Toho večera zapadalo slunce v jakémsi druhu světélkujícího vzdušného prachu jako tkanina a jeho poslední paprsek se ztrácel ve večerních mlhách.
Slečna Helena se vrátila tedy do restaurace hotelu, kde si ani trochu nepochutnala na večeři, kterou strýčkové k jejímu přání objednali, a vrátila se do svého pokoje.
