IV. Řekou a zátokou Clydskou Na druhý den, 2. srpna brzy ráno, slečna Campbellová, doprovázená Samem a Sibem a následovaná paní Bessi i Partridgem, vstoupila do vlaku na nádraží v Helensburghu. Bylo třeba nejdřív dojet vlakem do Glasgowa, a tam přestoupit na parník, který při své každodenní jízdě z této metropole do Obanu nepřistával nikde na tomto pobřeží.
V sedm ráno vystoupili naši cestovatelé na nádraží v Glasgowě a nechali se zavést do Broomielaw Bridge. Tam čekal parník Columbia na své cestující. Z jeho dvou komínů vystupoval černý kouř, který se mísil s hustými mlhami Clydy. Brzy se však tyto ranní mlhy začaly rozptylovat a ukazovalo se slunce, které slibovalo krásný den.
Když nosiči odnesli na palubu všechna zavazadla, vstoupila na loď slečna Campbellová a její průvodci. V tom okamžiku dával zvonek třetí a poslední znamení cestujícím, kteří dosud nenastoupili. Potom strojník uvedl stroj do pohybu, lopaty kol hnané kupředu zdvihly vysoké žlutavé vlny, rozlehlo se táhlé zahvízdnutí, vytáhli kotvy a Columbia se dala do prudké jízdy po řece.
Ve Spojeném království si nemohou cestující naříkat na nepohodlí, protože paroplavební společnost jim nabízí vskutku velkolepé parníky a lodě. A není snad řeka, kterou by neproplouvaly. Clyde patřila k nejoblíbenějším. Podél Broomielaw Streetu v loděnici Steamboat Quay stály ve velikém počtu parníky natřené těmi nejživějšími barvami, kde zlato střídalo rumělku, a mohly kdykoli vyplout na kteroukoli stranu.
Columbia nebyla výjimkou. Dlouhá, na přídi přišpičatělá, nepříliš hlubokého ponoru, opatřená mohutným strojem, který otáčel kola velikého průměru, měla chod velmi rychlý. Uvnitř v salonech a jídelnách bylo vše pohodlně zařízené, na palubě cestující mohli zajít na terasu chráněnou stanem, kde stály lavice a židle s měkkými polštáři. Opravdová terasa s elegantním zábradlím, terasa, odkud měli pasažéři volný rozhled a dýchali čerstvý vzduch.
Cestujících bylo dost a přicházeli odevšad, ze Skotska i Anglie, protože měsíc srpen je v tom pravém slova smyslu měsícem výletů. Obzvlášť Clyde či Hebridy jsou cílem mnohých početných rodin.
Na palubě Columbie cestovaly mladé dívky, mladí pánové, děti, ale také duchovní evangelických církví, vždy velmi početní na palubách parníků a lodí, s vysokými hedvábnými klobouky na hlavách, s dlouhými černými kabáty se stojatými límci a s bílými nákrčníky. Dále tam byli nájemníci pozemků se skotskými čepicemi a s poněkud neohrabanými způsoby, ale také asi šest cizinců - Němců, kteří neztráceli nic ze své vážnosti i mimo Německo, dále dva nebo tři Francouzi, kteří zůstávají stále velmi milí i mimo Francii.
Slečna Helena se na rozdíl od mnohých pasažérů, kteří seděli v některém koutě po celou cestu a téměř se nehýbali, procházela po lodi a rozhlížela se tu ze zádi, tu z přídi na města a hrady, vesnice či samoty, které pokrývaly břehy. A tak si její strýčkové Sam a Sib, kteří ji stále sledovali, nemohli vůbec odpočinout a cesta mezi Glasgowem a Obanem se jim zdála téměř nekonečná. Ale příliš si nenaříkali, protože předpokládali, že i toto patří k jejich úloze poručníků, a tak si čas zpestřovali častým šňupáním, které tak milovali a dokázalo je udržet v dobré náladě.
Paní Bessi a Partridge seděli na přídi a vzpomínali opět na staré časy a staré rody. „Ta doba se možná zase vrátí a třeba dříve, než se kdo naděje!“ prohlásila Bessi přesvědčivým tónem.
„Doufám,“ odpověděl Partridge a dodal: „A s ní uvítáme zase staré zvyky našich předků.“ Mezitím břehy Clydy rychle ubíhaly a napravo při ústí Keloinu se objevily vesnice Partick a rozsáhlé loděnice, určené k pobíjení lodí železem. Jeto místo přesně naproti loděnicím v Govanu na levém břehu. Hřmot železa a kotouče dýmu a páry byly velmi nepříjemné pro uši i oči Partridga a jeho družky Bessi.
Brzy se však všechen ten hluk i kouř začaly ztrácet. Místo stavebních dvorů, vysokých komínů továren a dalších železných staveb se objevily krásné domy ukryté mezi stromy, vilky anglosaského slohu, roztroušené po zelených návrších.
Po několika chvílích jízdy se začala Clyde měnit z řeky v pravé mořské rameno. Paní Bessi a její společník pozdravili s úctou sutiny Dunglas Castlu, které zachycují staré vzpomínky z dějin Skotska, ale brzy se zadívali na obelisk postavený na počest Harry Bella - vynálezce první mechanické lodi, jejíž kola nyní bouřila tyto klidné vody.
Několik mil dál cestovatelé pozorovali zámek Dumbarton, který se strmí ve výši víc než pěti set stop na čedičové skále. Vyšší z jeho dvou kuželů stále nese jméno Trůn Wallacea, jednoho z hrdinů zápasu o nezávislost země.
Právě ve chvíli, kdy jeli kolem těchto míst, jeden muž stojící na můstku začal svou nikým neobjednanou přednášku z historie. A potom - asi za půl hodiny, kdy nikdo z pasažérů Columbie nesměl dát najevo neznalost v tom, že snad neví nic o Římanech, kteří opevnili Dumbarton - dozvěděli se všichni bez výjimky, že toto skalisko, kolem něhož právě pluli, se na počátku třináctého století proměnilo v královskou pevnost a podle smlouvy z Unií náleží k čtyřem místům skotského království, která nesmějí být - rozbořena... A také se poučili, že z tohoto přístavu v roce 1548 Marie Stuartovna odplula do Francie, kde ji sňatek s Františkem II. učinil královnou jednoho dne. Zde měl být v roce 1815 dokonce uvězněn Napoleon, kdyby se ovšem ministr Castlereagh nerozhodl uvěznit ho na ostrově Sv. Heleny.
„Jak je tohle báječně poučné,“ prohlásil Samo „Poučné a zajímavé,“ odpověděl Sib. „Ten muž si zaslouží naší pochvalu!“ A opravdu se oba bratři domnívali, že nesmějí zapomenout ani slovo z celého proslovu. A tak dali několika posunky najevo „improvizovanému profesorovi“ své uznání.
Slečna Campbellová neměla zájem o dějepisnou přednášku, dokonce ji nezajímaly ani zříceniny zámku Cardrossu na pravém břehu řeky, ve kterém zemřel Robert Bruce. Marně vyhlížela mořský obzor, ale nemohla jej najít, dokud se Columbia nevymaní z břehů, podhůří a návrší, omezující Clydský záliv. Kromě toho parník plul právě vstříc městečku Helensburghu. Port Glasgow, zbytky zámku Newarku, poloostrov Rosenheat vídala Helena z okna svého pokoje každý den.
Její myšlenky se neupínaly ani k množství lodí, které kotvily ve vodách Greenoku při ústí řeky. A co jí bylo do toho, že nesmrtelný Watt se narodil v tomto městě se čtyřiceti tisící obyvatel, které je jakýmsi průmyslovým a obchodním předpokojem Glasgowa.
Slečna Campbellová netrpělivě hledala věž ve zříceninách Levenu. Chtěla jako první uvidět Clockský maják osvětlující část Clydského zálivu.
Konečně se v záhybu řeky objevil jako obrovská svítilna tolik vyhlížený maják.
„Clock, strýčku Same!“ vykřikla slečna Helena a zatleskala rukama. „Clock, Clock!“ „Ano, Clock!“ odpověděl Sam s dokonalostí ozvěny v Highlandech. „Moře, strýčku Sibe!“ „Moře, opravdu moře!“ odpověděl Sib. „A jak je krásné!“ vykřikli oba bratři současně.
Byla to vskutku pěkná podívaná. Když vyjeli ze zátoky, objevil se mořský obzor. Slunce však dosud neurazilo ani polovinu své denní dráhy. Pod padesátou šestou rovnoběžkou muselo ještě uplynout aspoň sedm hodin, než se ukryje ve vlnách - sedm hodin netrpělivého čekání pro naši milou slečnu Campbellovou. A navíc se v těchto místech stejně nemohl kýžený přírodní výjev objevit, muselo se jet dále na západ a na sever... aspoň v těchto prvních srpnových dnech, které o šest týdnů předcházejí podzimní rovnodennost.
Ale na tom vcelku málo záleželo. Bylo to tak jako tak moře, které se rozprostíralo před pohledy slečny Heleny. Mezerou mezi ostrovy Cumbray za velikým ostrovem Bute, jehož profil vypadal jako jemná kresba, a za malými pahorky Aislac Craigu a horami Arranu, se čára nebes a vody rýsovala po celé šířce s jemností čáry nakreslené rýsovacím perem.
Slečna Helena ji pozorovala a nepromluvila ani slovo. Stála na můstku a slunce u jejích nohou vytvářelo velmi krátký stín. Zdálo se, že měří délku oblouku, který je ještě odděloval od místa, kde lesklý sluneční kotouč se ponoří do vod hebridského archipelu. Říkala si stále dokola: „Jen ať se do té doby obloha, zatím tak krásně jasná, nezahalí stíny soumraku!“ Náhle Helenu vyrušil hlas strýce Siba. „Už je čas.“ „Čas? Jaký čas, strýčku?“ „Čas ke snídani,“ doplnil Samo „Pojďme tedy snídat,“ odpověděla slečna neteř.
