×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zelený paprsek - Jules Verne, III. Článek Morning Postu

III. Článek Morning Postu Když slečna Campbellová vstupovala do sálu a mávala nadšeně časopisem, její nadšení pramenilo z článku v Morning Postu, který držela v ruce rozevřený na stránce, kde stálo tučně vytištěno: „Pozorovali jste někdy slunce, které uléhá do mořských hlubin? Sledovali jste je ve chvíli, kdy nejvyšším obloučkem svého kotouče, který prosvětluje hladinu, mizí na obzoru? Možná že ano, ale postřehli jste také přírodní úkaz, kdy slunce vysílá poslední paprsek a obloha září nejjasnější modří? Asi ne... Takže, až se vám naskytne první příležitost - která přichází jen vzácně - dívejte se a paprsek, který uvidíte, nebude, jak se jistě domníváte, červený, ale zelený! A tato zeleň nebude taková, jakou vytvářejí malíři či příroda sama. Pokud je nějaká zeleň v ráji, pak je to právě tato barva, která je bezpochyby pravou zelenou barvou - barvou naděje!“ Slečna Helena tuto zprávu, která ji tak nadchla, přečetla svým strýčkům, ale neprozradila jim, že zelený paprsek souvisí se starou pověstí, dosud nevysvětlenou. Tvrdí toto: Jakmile někdo zelený paprsek uviděl, nemůže se už nikdy zmýlit ve věcech, které se týkají citů. Jeho objevení ničí všechny iluze a klamy, a ten, kdo jej jednou spatřil, vidí jasně do svého srdce i do srdce druhých lidí.

Kdopak by v takové situaci neodpustil poetickou lehkomyslnost dívce, jejíž bujná fantazie ožila článkem v Morning Postu?

Strýčkové slečny Heleny však se svou neteří neprožívali nadšení a jen se na sebe dál zděšeně dívali. Slečna Campbellová se rozhodla podřídit svůj život hledání přírodního jevu pro ni tak neskutečně zajímavého, a na tom, co si myslí strýcové, jí příliš nezáleželo.

Sam se obrátil na svou neteř s otázkou: „Tak to je tedy zelený paprsek?“ „Ano.“ „A ty ho chceš mermomocí vidět?“ řekl Sib. „A taky že ho s vaším dovolením uvidím! Nemějte mi to prosím za zlé.“ „A potom...“ „Až ho uvidím, můžeme mluvit o panu Aristobulu Ursiclosovi.“ Sam a Sili se chytře usmáli a jeden z nich řekl: „Pojďme se tedy na zelený paprsek podívat.“ „Ano, nesmíme zmeškat ani chviličku!“ vykřikl druhý. Slečna Helena je zadržela v okamžiku, kdy už začali otevírat okno.

„Musíme počkat, až bude slunce zapadat,“ vzdychla.

„Tedy večer...“ kývl Samo „Slunce ale musí zapadat jen za nejjasnější oblohy,“ připomněla Helena. „Dobře tedy, po obědě vystoupíme všichni tři na vrchol Rosenheatu,“ navrhl Sib. „Anebo zcela jednoduše vystoupíme na věž našeho domu,“ dodal Samo „Ani tak, ani tak,“ řekla rezolutně slečna, „nemáme jiný rozhled než na Clydské pobřeží, ale západ slunce je nutné pozorovat na mořské hladině. A díky vám, milí strýčkové, určitě tuto možnost budu mít brzy.“ Slečna Helena mluvila vážně a svou tvář obracela k Samovi a Sibovi v jasné prosbě, takže ji nemohli odmítnout. Jen stačili říct asi toto: „Snad to tolik nespěchá?“ „Naopak, velmi to spěchá!“ namítla Helena. „Je to ve prospěch pana Ursiclosa,“ řekl Sam v jisté naději.

„Ano, a jeho štěstí závisí na spatření zeleného paprsku,“ dodal Sib.

„Spěchám proto, že je už měsíc srpen,“ vysvětlovala slečna Helena, „a že mlhy brzy zahalí skotskou oblohu! Spěchám proto, že je nutné využít krásných večerů, které nám poskytne konec léta. Kdy odcestujeme, milí strýčkové?“ Jisté je, že pokud chtěla slečna vidět skutečně zelený paprsek, musela co nejdříve odcestovat k moři na některé místo skotského pobřeží ležícího na západě a chodit každý den pozorovat západ slunce. Snad bude mít štěstí a vyplní se jí tak fantastické přání. Pokud ovšem obloha nebude dělat překážky v pozorování přírodního úkazu - což se stává velmi zřídka jak popravdě napsali v Morning Postu.

Jednalo se teď o to, aby našla se svými ochránci správné místo, a nezáleželo jí, zda to bude na pobřeží Irska, Norska, Španělska či Portugalska, jen když se splní její touha.

Strýčkové se na sebe dívali spiklenecky a na jejich odpověď by mohl být hrdý i nejlepší diplomat.

„Nuže, drahá Heleno,“ pronesl Sam, „nic nám nepůsobí větší radost, než splnit tvé přání. Pojedeme do Obanu.“ „Je jisté, že nikde jinde nenajdeme lepší místo než právě tam,“ přisvědčil Sib. „Tedy do Obanu,“ souhlasila slečna Helena. „Ale je tam volný rozhled na širé moře?“ „Jak by nebyl!“ téměř vykřikl Sib. „Tak odcestujeme!“ rozhodla slečna.

„Za tři dny,“ řekl strýc.

„Za dva dny,“ prohlásil druhý strýc, který považoval lepší udělat aspoň tento malý ústupek slečně neteři.

„Ne, už zítra!“ pronesla Helena tak rozhodně, že nebylo pochyb o tom, kdy tedy odcestují. Poté vstala ze své lenošky a v tu chvíli se ozval zvonek, který volal k obědu.

Sam ještě stačil říci: „Zítra... ano... zítra!“ „Kdybychom tam už raději byli,“ odpověděl mu Sib. Nic nepředstírali, a to proto, že věděli, kde je a bude celých dalších čtrnáct dnů Aristobulus Ursiclos. Kde jinde než v Obanu. A tam stráví svůj čas i slečna Helena, zatím nic netušící. Bude blízko mladého muže, kterého jí strýčkové určili a považovali ho za nejmoudřejšího ze všech, ale nevěděli nic o tom, jak je strašlivě nudný. Sam a Sib Melvillovi doufali, že se Helena unaví pozorováním západů slunce, vzdá se své fantazie a nakonec vloží ruku do ruky svého budoucího snoubence. Nakonec i kdyby Helena věděla o tom, že se v Obanu setká s Aristobulem, asi by jí to příliš nevadilo, protože jeho přítomnost by jí nepřekážela.

„Bet!“ „Beth!“ „Bessi!“ „Betsey!“ „Betty!“ Řada těchto jmen se opět rozléhala sálem, ale tentokrát se paní Bessi objevila a přijala rozkaz na neodkladnou cestu bez mrknutí oka. A opravdu bylo nutné co nejdříve odcestovat. Tlakoměr, jehož rtuť se držela ve výši sedmi set šedesáti devíti milimetrů, sliboval na nějakou dobu krásné počasí. Jestliže odjedou zítra ráno, objeví se včas v Obanu, aby mohli pozorovat západ slunce.

A tak měla paní Bessi a Partridge plno práce s přípravami na odjezd. Čtyřicet sedm klíčů klapalo hospodyni v kapse jako rolničky španělského mezka, protože musela otevřít a zase zavřít nepřeberné množství zásuvek a skříní. Přitom se Bessi ptala Partridgea, který jí pilně pomáhal: „Jak asi dlouho zůstane zámeček v Helensburghu prázdný? A k čemu je ta myšlenka vidět zelený paprsek?“ „Nevím,“ odpověděl Partridge, „ale asi je to důležitý důvod, protože slečna vždycky ví, co dělá, a nikdy nedělala věci bez rozvahy, to přece víte, mavourneen.“ Mavourneen je slovo, které rádi ve Skotsku používají a rovná se svým významem francouzskému výrazu má drahá. Bodré hospodyni se tohle oslovení velmi líbilo.

„Mám za to, stejně jako vy, Partridgu, že se v tom skrývá nějaký tajný úmysl, o kterém nelze pochybovat,“ odpověděla ta milá žena.

„Jaký?“ „Kdo ví? Jestli ne zamítnutí, tedy aspoň odložení plánů obou strýců!“ „Asi ano, a nevím, proč pány tak velmi zaujal mladý pán Ursiclos. Netuším, zda je to muž, který by mohl zaujmout a hodit se k naší slečně.“ „Můžete si být ale jistý, Partridgu, že jestli se jí nelíbí, určitě si ho nevezme za manžela. Řekne svým strýčkům krásné ne, vtiskne jim polibek na obě tváře a oni budou překvapeni, že vůbec kdy mohli myslet na tohoto ženicha, jehož zevnějšek mně není vůbec, ale vůbec po chuti!“ „Ani mně ne, mavourneen!“ „Podívejte, Partridgu, srdce slečny Campbellové je jako zásuvka pevně uzavřená svým zámkem. Jen ona má klíč, a když chce někdo otevřít, je nutné, aby mu jej sama dala...“ „Anebo aby jí jej někdo vzal,“ dodal Partridge s přesvědčivým úsměvem. „Nikdo jí ho nevezme, když si ho ona nedá vzít!“ odpovídala Bessi, „a ať vítr zanese můj čepec na vrchol věže u Sv. Munga, jestli se naše slečna kdy vdá za toho pana Ursiclosa!“ „Vzít si obyvatele jihu!“ vykřikl Partridge, „Který se sice narodil ve Skotsku, ale žil stále jižně od Tweedy!“ Paní Bessi pokývla hlavou. Tito dva horalové si moc dobře rozuměli. U nich dolní Skotsko bylo sotva částí staré Kaledonie navzdory všem smlouvám Unie. A tak je jasné, že nepřáli domlouvanému sňatku. A pro slečnu Helenu si přáli jen to nejlepší.

„Partridgu, staré zvyky horalů byly přece jen nejlepší a sňatky většinou zabezpečovaly více štěstí, než ho mohou poskytnout nyní.“ „Ještě nikdy jste neřekla nic tak výstižného, mavourneen.“ Paní Bessi opět kývla na souhlas. „Tehdy lidé víc hleděli na srdce a míň na peníze!“ řekl Partridge, „peníze jsou sice dobrá věc, o tom se nedá pochybovat, ale láska je ještě lepší!“ „Ano, máte pravdu. Kromě toho v dřívějších dobách se lidi chtěli nejdřív dobře poznat, než se vzali. A přece si pamatujete, co se dělo na trhu o svatém Olle v Kirkwallu? Celou dobu, co trval, se mladí lidé spolčovali v páry a nazývali se bratr a sestra prvního srpna! Není bratr a sestra pozvolnou přípravou stát se mužem a ženou? To se dělo na počátku srpna, a podívejte, není náhodou teď právě doba, kdy tehdy začínal trh o svatého Olle? Kéž jej Bůh opět zavede!“ „Ať vás vyslyší,“ odpověděl Partridge. „Kdyby pan Sam a pan Sib poznali nějakou hezkou Skotku, neunikli by obvyklému osudu a slečna Campbellová by měla v rodině o dvě tety víc.“ „Souhlasím s vámi, ale pokuste si jen představit spojení slečny Heleny a pana Ursiclose; myslím, že je to nemožné.“ Ať to bude, jak má být, ale trh v Kirkwallu už dávno zrušili a společenství bratra a sestry prvního srpna také. Trhy slouží nyní jen a jen záležitostem obchodním, a nikoli pro sňatky. Nicméně Bessi a Partridge mluvili dál a velmi litovali zašlých starých časů a jejich obyčejů.

Den odjezdu byl ustanovený. Místo pobytu určené. V denících vyšší společnosti v rubrice cesty a venkovské pobyty, se mělo od zítřka objevovat jméno slečny Campbellové a jména jejích strýčků, a sice v občanských lázních.

Jakou cestu však zvolit, aby se do místa pobytu dostali co nejrychleji a co nejpohodlněji? Dalo se cestovat dvěma způsoby do malého města, které se rozkládá při úžině ostrova Mullu, asi sto mil severozápadně od Glasgowa.

První možnost je cesta po zemi. Přijedeme do Bowlingu, poté přes Dumbarton a po pravém břehu řeky Levenu dojedeme k Ballochu při Lamoudském jezeře. Přeplavíme nejpůvabnější ze skotských jezer s třiceti ostrůvky, mezi jehož historickými břehy plnými vzpomínek na Mac Gregory a Mac Farlany se uprostřed domova Rob Roye a Roberta Brucea dostaneme do Dalmaly. Odtud po cestě, která se klikatí horami, nejčastěji středem úbočí s dravými potoky či fjordy, těmito nejkrásnějšími výběžky Grampianského pohoří, středem krajin pokrytých vřesovištěm, jedlemi, duby, modříny a břízami, sestoupí cestovatel do Obanu. Jeho pobřeží se vyrovná i těm nejmalebnějším Atlantického oceánu.

Je to krásná cesta, kterou by podnikl cestovatel Skotskem, ale odtamtud není ze žádného místa rozhled na moře. Bratři Melvillovi navrhovali tuto cestu slečně Campbellové.

Druhá cesta vedla řekou a mořem. Slečnu Helenu, pro kterou půvabná krajina kolem Lamoudského a Katrinského jezera neskryla nic tajemného, lákalo sestoupit po Clydě dolů do zálivu, jemuž dala řeka své jméno. Chtěla plout mezi ostrovy a ostrůvky tvořícími z rozmarného souostroví jakoby ohromnou ruku kostry, přilepenou k této části oceánu a pak po pravé straně této 'ruky' dojet až k přístavu v Obanu. Prostranství mezi ostrovy, úžinami a zátokami poskytovalo od západní strany rozhled na širé moře.

A Helena si říkala: „Co když se mi podaří při západu slunce, v poslední hodině plavby, když mlha nezastře obzor, vidět zelený paprsek, jehož projekce trvá sotva pětinu vteřiny?“ Tímto směrem se ubíraly její myšlenky, když oslovila své strýčky. „Pochopte, že je potřebí jen jediného okamžiku! Jestli uvidím, co vidět chci, cestu skončíme a pak by bylo zbytečné ubytovat se v Obanu.“ To se ani trochu nehodilo bratrům Melvillovým, protože se rozhodně chtěli ubytovat v Obanu - my víme proč - a teď se báli, aby předčasné objevení se přírodního výjevu nepřekazilo jejich plány. Vzhledem k tomu, že však slečna Helena chtěla plout po moři, museli této cestě dát přednost.

„K ďasu s tím zeleným paprskem!“ řekl Sam okamžitě poté, co Helena odešla ze salónu.

„I s těmi, kteří jej vymysleli!“ přitakal Sib.


III. Článek Morning Postu

 

Když slečna Campbellová vstupovala do sálu a mávala nadšeně časopisem, její nadšení pramenilo z článku v Morning Postu, který držela v ruce rozevřený na stránce, kde stálo tučně vytištěno:

„Pozorovali jste někdy slunce, které uléhá do mořských hlubin? Sledovali jste je ve chvíli, kdy nejvyšším obloučkem svého kotouče, který prosvětluje hladinu, mizí na obzoru? Možná že ano, ale postřehli jste také přírodní úkaz, kdy slunce vysílá poslední paprsek a obloha září nejjasnější modří? Asi ne... Takže, až se vám naskytne první příležitost - která přichází jen vzácně - dívejte se a paprsek, který uvidíte, nebude, jak se jistě domníváte, červený, ale zelený! A tato zeleň nebude taková, jakou vytvářejí malíři či příroda sama. Pokud je nějaká zeleň v ráji, pak je to právě tato barva, která je bezpochyby pravou zelenou barvou - barvou naděje!“

Slečna Helena tuto zprávu, která ji tak nadchla, přečetla svým strýčkům, ale neprozradila jim, že zelený paprsek souvisí se starou pověstí, dosud nevysvětlenou. Tvrdí toto: Jakmile někdo zelený paprsek uviděl, nemůže se už nikdy zmýlit ve věcech, které se týkají citů. Jeho objevení ničí všechny iluze a klamy, a ten, kdo jej jednou spatřil, vidí jasně do svého srdce i do srdce druhých lidí.

Kdopak by v takové situaci neodpustil poetickou lehkomyslnost dívce, jejíž bujná fantazie ožila článkem v Morning Postu?

Strýčkové slečny Heleny však se svou neteří neprožívali nadšení a jen se na sebe dál zděšeně dívali. Slečna Campbellová se rozhodla podřídit svůj život hledání přírodního jevu pro ni tak neskutečně zajímavého, a na tom, co si myslí strýcové, jí příliš nezáleželo.

Sam se obrátil na svou neteř s otázkou: „Tak to je tedy zelený paprsek?“

„Ano.“

„A ty ho chceš mermomocí vidět?“ řekl Sib.

„A taky že ho s vaším dovolením uvidím! Nemějte mi to prosím za zlé.“ „A potom...“

„Až ho uvidím, můžeme mluvit o panu Aristobulu Ursiclosovi.“

Sam a Sili se chytře usmáli a jeden z nich řekl:

„Pojďme se tedy na zelený paprsek podívat.“

„Ano, nesmíme zmeškat ani chviličku!“ vykřikl druhý.

Slečna Helena je zadržela v okamžiku, kdy už začali otevírat okno.

„Musíme počkat, až bude slunce zapadat,“ vzdychla.

„Tedy večer...“ kývl Samo

„Slunce ale musí zapadat jen za nejjasnější oblohy,“ připomněla Helena. „Dobře tedy, po obědě vystoupíme všichni tři na vrchol Rosenheatu,“ navrhl Sib. „Anebo zcela jednoduše vystoupíme na věž našeho domu,“ dodal Samo

„Ani tak, ani tak,“ řekla rezolutně slečna, „nemáme jiný rozhled než na Clydské pobřeží, ale západ slunce je nutné pozorovat na mořské hladině. A díky vám, milí strýčkové, určitě tuto možnost budu mít brzy.“

Slečna Helena mluvila vážně a svou tvář obracela k Samovi a Sibovi v jasné prosbě, takže ji nemohli odmítnout. Jen stačili říct asi toto:

„Snad to tolik nespěchá?“

„Naopak, velmi to spěchá!“ namítla Helena.

„Je to ve prospěch pana Ursiclosa,“ řekl Sam v jisté naději.

„Ano, a jeho štěstí závisí na spatření zeleného paprsku,“ dodal Sib.

„Spěchám proto, že je už měsíc srpen,“ vysvětlovala slečna Helena, „a že mlhy brzy zahalí skotskou oblohu! Spěchám proto, že je nutné využít krásných večerů, které nám poskytne konec léta. Kdy odcestujeme, milí strýčkové?“

Jisté je, že pokud chtěla slečna vidět skutečně zelený paprsek, musela co nejdříve odcestovat k moři na některé místo skotského pobřeží ležícího na západě a chodit každý den pozorovat západ slunce.

Snad bude mít štěstí a vyplní se jí tak fantastické přání. Pokud ovšem obloha nebude dělat překážky v pozorování přírodního úkazu - což se stává velmi zřídka jak popravdě napsali v Morning Postu.

Jednalo se teď o to, aby našla se svými ochránci správné místo, a nezáleželo jí, zda to bude na pobřeží Irska, Norska, Španělska či Portugalska, jen když se splní její touha.

Strýčkové se na sebe dívali spiklenecky a na jejich odpověď by mohl být hrdý i nejlepší diplomat.

„Nuže, drahá Heleno,“ pronesl Sam, „nic nám nepůsobí větší radost, než splnit tvé přání. Pojedeme do Obanu.“

„Je jisté, že nikde jinde nenajdeme lepší místo než právě tam,“ přisvědčil Sib.

„Tedy do Obanu,“ souhlasila slečna Helena. „Ale je tam volný rozhled na širé moře?“

„Jak by nebyl!“ téměř vykřikl Sib.

„Tak odcestujeme!“ rozhodla slečna.

„Za tři dny,“ řekl strýc.

„Za dva dny,“ prohlásil druhý strýc, který považoval lepší udělat aspoň tento malý ústupek slečně neteři.

„Ne, už zítra!“ pronesla Helena tak rozhodně, že nebylo pochyb o tom, kdy tedy odcestují. Poté vstala ze své lenošky a v tu chvíli se ozval zvonek, který volal k obědu.

Sam ještě stačil říci: „Zítra... ano... zítra!“

„Kdybychom tam už raději byli,“ odpověděl mu Sib.

Nic nepředstírali, a to proto, že věděli, kde je a bude celých dalších čtrnáct dnů Aristobulus Ursiclos. Kde jinde než v Obanu. A tam stráví svůj čas i slečna Helena, zatím nic netušící. Bude blízko mladého muže, kterého jí strýčkové určili a považovali ho za nejmoudřejšího ze všech, ale nevěděli nic o tom, jak je strašlivě nudný. Sam a Sib Melvillovi doufali, že se Helena unaví pozorováním západů slunce, vzdá se své fantazie a nakonec vloží ruku do ruky svého budoucího snoubence. Nakonec i kdyby Helena věděla o tom, že se v Obanu setká s Aristobulem, asi by jí to příliš nevadilo, protože jeho přítomnost by jí nepřekážela.

„Bet!“

„Beth!“ „Bessi!“

„Betsey!“

„Betty!“

Řada těchto jmen se opět rozléhala sálem, ale tentokrát se paní Bessi objevila a přijala rozkaz na neodkladnou cestu bez mrknutí oka.

A opravdu bylo nutné co nejdříve odcestovat. Tlakoměr, jehož rtuť se držela ve výši sedmi set šedesáti devíti milimetrů, sliboval na nějakou dobu krásné počasí. Jestliže odjedou zítra ráno, objeví se včas v Obanu, aby mohli pozorovat západ slunce.

A tak měla paní Bessi a Partridge plno práce s přípravami na odjezd. Čtyřicet sedm klíčů klapalo hospodyni v kapse jako rolničky španělského mezka, protože musela otevřít a zase zavřít nepřeberné množství zásuvek a skříní. Přitom se Bessi ptala Partridgea, který jí pilně pomáhal:

„Jak asi dlouho zůstane zámeček v Helensburghu prázdný? A k čemu je ta myšlenka vidět zelený paprsek?“

„Nevím,“ odpověděl Partridge, „ale asi je to důležitý důvod, protože slečna vždycky ví, co dělá, a nikdy nedělala věci bez rozvahy, to přece víte, mavourneen.“

Mavourneen je slovo, které rádi ve Skotsku používají a rovná se svým významem francouzskému výrazu má drahá. Bodré hospodyni se tohle oslovení velmi líbilo.

„Mám za to, stejně jako vy, Partridgu, že se v tom skrývá nějaký tajný úmysl, o kterém nelze pochybovat,“ odpověděla ta milá žena.

„Jaký?“

„Kdo ví? Jestli ne zamítnutí, tedy aspoň odložení plánů obou strýců!“

„Asi ano, a nevím, proč pány tak velmi zaujal mladý pán Ursiclos. Netuším, zda je to muž, který by mohl zaujmout a hodit se k naší slečně.“

„Můžete si být ale jistý, Partridgu, že jestli se jí nelíbí, určitě si ho nevezme za manžela. Řekne svým strýčkům krásné ne, vtiskne jim polibek na obě tváře a oni budou překvapeni, že vůbec kdy mohli myslet na tohoto ženicha, jehož zevnějšek mně není vůbec, ale vůbec po chuti!“

„Ani mně ne, mavourneen!“

„Podívejte, Partridgu, srdce slečny Campbellové je jako zásuvka pevně uzavřená svým zámkem. Jen ona má klíč, a když chce někdo otevřít, je nutné, aby mu jej sama dala...“

„Anebo aby jí jej někdo vzal,“ dodal Partridge s přesvědčivým úsměvem. „Nikdo jí ho nevezme, když si ho ona nedá vzít!“ odpovídala Bessi, „a ať vítr zanese můj čepec na vrchol věže u Sv. Munga, jestli se naše slečna kdy vdá za toho pana Ursiclosa!“

„Vzít si obyvatele jihu!“ vykřikl Partridge, „Který se sice narodil ve Skotsku, ale žil stále jižně od Tweedy!“

Paní Bessi pokývla hlavou. Tito dva horalové si moc dobře rozuměli. U nich dolní Skotsko bylo sotva částí staré Kaledonie navzdory všem smlouvám Unie. A tak je jasné, že nepřáli domlouvanému sňatku. A pro slečnu Helenu si přáli jen to nejlepší.

„Partridgu, staré zvyky horalů byly přece jen nejlepší a sňatky většinou zabezpečovaly více štěstí, než ho mohou poskytnout nyní.“

„Ještě nikdy jste neřekla nic tak výstižného, mavourneen.“

Paní Bessi opět kývla na souhlas.

„Tehdy lidé víc hleděli na srdce a míň na peníze!“ řekl Partridge, „peníze jsou sice dobrá věc, o tom se nedá pochybovat, ale láska je ještě lepší!“

„Ano, máte pravdu. Kromě toho v dřívějších dobách se lidi chtěli nejdřív dobře poznat, než se vzali. A přece si pamatujete, co se dělo na trhu o svatém Olle v Kirkwallu? Celou dobu, co trval, se mladí lidé spolčovali v páry a nazývali se bratr a sestra prvního srpna! Není bratr a sestra pozvolnou přípravou stát se mužem a ženou? To se dělo na počátku srpna, a podívejte, není náhodou teď právě doba, kdy tehdy začínal trh o svatého Olle? Kéž jej Bůh opět zavede!“

„Ať vás vyslyší,“ odpověděl Partridge. „Kdyby pan Sam a pan Sib poznali nějakou hezkou Skotku, neunikli by obvyklému osudu a slečna Campbellová by měla v rodině o dvě tety víc.“

„Souhlasím s vámi, ale pokuste si jen představit spojení slečny Heleny a pana Ursiclose; myslím, že je to nemožné.“

Ať to bude, jak má být, ale trh v Kirkwallu už dávno zrušili a společenství bratra a sestry prvního srpna také. Trhy slouží nyní jen a jen záležitostem obchodním, a nikoli pro sňatky. Nicméně Bessi a Partridge mluvili dál a velmi litovali zašlých starých časů a jejich obyčejů.

Den odjezdu byl ustanovený. Místo pobytu určené. V denících vyšší společnosti v rubrice cesty a venkovské pobyty, se mělo od zítřka objevovat jméno slečny Campbellové a jména jejích strýčků, a sice v občanských lázních.

Jakou cestu však zvolit, aby se do místa pobytu dostali co nejrychleji a co nejpohodlněji? Dalo se cestovat dvěma způsoby do malého města, které se rozkládá při úžině ostrova Mullu, asi sto mil severozápadně od Glasgowa.

První možnost je cesta po zemi. Přijedeme do Bowlingu, poté přes Dumbarton a po pravém břehu řeky Levenu dojedeme k Ballochu při Lamoudském jezeře. Přeplavíme nejpůvabnější ze skotských jezer s třiceti ostrůvky, mezi jehož historickými břehy plnými vzpomínek na Mac Gregory a Mac Farlany se uprostřed domova Rob Roye a Roberta Brucea dostaneme do Dalmaly. Odtud po cestě, která se klikatí horami, nejčastěji středem úbočí s dravými potoky či fjordy, těmito nejkrásnějšími výběžky Grampianského pohoří, středem krajin pokrytých vřesovištěm, jedlemi, duby, modříny a břízami, sestoupí cestovatel do Obanu. Jeho pobřeží se vyrovná i těm nejmalebnějším Atlantického oceánu.

Je to krásná cesta, kterou by podnikl cestovatel Skotskem, ale odtamtud není ze žádného místa rozhled na moře. Bratři Melvillovi navrhovali tuto cestu slečně Campbellové.

Druhá cesta vedla řekou a mořem. Slečnu Helenu, pro kterou půvabná krajina kolem Lamoudského a Katrinského jezera neskryla nic tajemného, lákalo sestoupit po Clydě dolů do zálivu, jemuž dala řeka své jméno. Chtěla plout mezi ostrovy a ostrůvky tvořícími z rozmarného souostroví jakoby ohromnou ruku kostry, přilepenou k této části oceánu a pak po pravé straně této 'ruky' dojet až k přístavu v Obanu. Prostranství mezi ostrovy, úžinami a zátokami poskytovalo od západní strany rozhled na širé moře.

A Helena si říkala:

„Co když se mi podaří při západu slunce, v poslední hodině plavby, když mlha nezastře obzor, vidět zelený paprsek, jehož projekce trvá sotva pětinu vteřiny?“ Tímto směrem se ubíraly její myšlenky, když oslovila své strýčky.

„Pochopte, že je potřebí jen jediného okamžiku! Jestli uvidím, co vidět chci, cestu skončíme a pak by bylo zbytečné ubytovat se v Obanu.“

To se ani trochu nehodilo bratrům Melvillovým, protože se rozhodně chtěli ubytovat v Obanu - my víme proč - a teď se báli, aby předčasné objevení se přírodního výjevu nepřekazilo jejich plány.

Vzhledem k tomu, že však slečna Helena chtěla plout po moři, museli této cestě dát přednost.

„K ďasu s tím zeleným paprskem!“ řekl Sam okamžitě poté, co Helena odešla ze salónu.

„I s těmi, kteří jej vymysleli!“ přitakal Sib.