II. Helena Campbellová

II. Helena Campbellová

Dům, ve kterém bydleli bratři Melvillovi a slečna Campbellová, stál tři míle od malého městečka Helensburgh na břehu Gare Loch, jednoho z malebných jezírek, jimiž je posetý pravý břeh Clydy.

V zimní sezóně bydleli však v Glasgowě ve starém paláci na West George Street v aristokratické třídě nového města nedaleko Blythswood Squar. Tam trávili šest měsíců v roce, pokud je nějaký Helenin rozmar, kterému se naprosto podřizovali, nezavedl na dlouhou cestu do Itálie, Španělska či Francie. Na takovýchto cestách šli přesně tam, kam jejich neteř, zastavovali se či podivovali tomu, co ona. A když pak slečna Helena zavřela album, ve kterém si poznamenávala své dojmy z výletu, dali se poslušně na cestu do Spojeného království a vrátili se zcela spokojeni do svého domu na West George Street.

Třetí týden v květnu bratři zatoužili po pobytu na venkově. Hlavním podnětem jejich touhy však bylo slečnino přání, aby se už zbavila velikého průmyslového města Glasgow a mohla pozorovat čistou oblohu a dýchat vzduch bez kysličníku siřičitého.

Celý dům včetně služebnictva se proto stěhoval do zámečku vzdáleného asi dvacet mil. Helensburgh je pěkné místo s lázněmi, často navštěvované těmi, kteří touží po procházkách podél řeky Clydy až k jezeru Katrinskému a Lomandskému. Tato místa jsou cílem mnoha turistů.

Na míli od vesnice na březích Gare Loch si bratři Melvillovi určili nejhezčí místo, aby si tam vystavěli dům uprostřed velkolepých stromů, mezi sítí šumících vod, na půdě, která se dobře hodila k založení sadu. Občerstvující chládek, zelená svěží tráva, pestré křoviny, záhony květin, louky, jejichž léčivé byliny tam rostou pro ovce, rybníky se svými nádhernými hladinami, jasné tůně, oživené plachými labutěmi - těmi ptáky, o kterých Wordsworth řekl: „Labuť plave ve dvou, labuť a její stín!“, konečně všechny ty zázraky, které příroda vykouzluje pro oči... Aniž by se do toho musela míchat lidská ruka, tak krásně vypadalo letní sídlo bohaté rodiny.

Ještě musíme dodat, že z té části sadu, která byla nad Carským jezerem, rozprostírala se nádherná vyhlídka. Vpravo za úzkým zálivem se člověk nejprve zahleděl na poloostrov Rosenheata, na kterém stála hezká vlašská vila patřící vévodovi z Argyler. Vlevo malý Helensburgh rýsoval vlnitou čáru svých pobřežních domků, nad nimiž strměly dvě nebo tři kostelní věže a vzadu stráně, oživené jen několika malebnými domky. Naproti na levém břehu Clydy, tvořily Port Glasgow, zříceniny zámku Newark, Greenock a jeho les stožárů s mnohobarevnými prapory pestrou vyhlídku, která byla příjemná pro oči.

Vyhlídka se zdála ještě hezčí, když člověk vystoupil na hlavní věž domu. Na této čtverhranné věži se strážnicemi, které se vznášely na třech rozích její plošiny opatřené střílnami a cimbuřím a obroubené zábradlím, stála ve čtvrtém rohu osmihranná věžička. Na ní byl vztyčen stěžeň s praporem, který bývá na všech domech stejně tak jako na zádi všech lodí Spojeného království. Tento druh věžiček moderního slohu byl na všech budovách, ze kterých se skládal zámek v tom pravém slova smyslu, se svými nepravidelnými střechami, velikými okny, mnohonásobnými štíty, síněmi vystupujícími z průčelí... Typická anglosaská architektura.

Na nejposlednější plošině této věžičky velmi často sedávala slečna Campbellová a snila. Zařídila si tam útočiště, které bylo vzdušné jako hvězdárna, zde mohla číst, psát i spát. Také tam ji nejčastěji našli její strýčkové. Pokud nebyla právě tady, procházela se s paní Bessi či sama v zahradě, anebo se projížděla na koni po okolním kraji v doprovodu věrného Partridga, který musel svého koně bodat, aby jí vůbec stačil.

Mezi zámeckým služebnictvem byly zvlášť poctiví dva sluhové, připoutaní už od útlého dětství k rodině Campbellů.

Alžběta „Luckie“, matka - jak se nazývala hospodyně v Highlandech, byla opravdová hospodyně, vážná, pořádná a zkušená, a řídila celý dům. I když by se mohlo zdát, že snad vychovala už i oba bratry Melvillovy, jak působila mateřsky, ve skutečnosti měla tolik roků, kolik nosila klíčů ve svém svazku, a to sedmačtyřicet.

K této ženě se výborně hodil Skot Partridge, věrný a oddaný nejen svým pánům, ale celé zemi. Stále nosil národní kroj horalů. Míval na sobě modrou pruhovanou čepici, kilt z tartanů, což je skotská tabulková látka z čisté vlny, který mu sahal až po kolena. Nosil skotskou vojenskou či loveckou brašnu z dlouhé zvířecí srsti, vysoké punčochy podvázané stužkou a boty s řemínky z pravé hověziny, ze které si sám dělal sandály.

Partridge vždy jmenoval a volával slečnu Helenu jejím příjmením, tedy slečno Campbellová, protože jinak by se prohřešil proti pravidlům slušného chování; slečnu z vyšší společnosti nemůže sluha jmenovat ani v kolébce jejím křestním jménem.

Helena patřila k poboční větvi pocházející přímo od paladina sira Colina Campbella z dob křižáckých. Za uplynulých několik století se tento rod rozvětvil a oddálil se od slavného předka. Přidružily se k němu rod Argylský, Breadalbanský, Lochnellský a další. Ale Helena stále cítila v žilách kolovat krev vznešeného rodu Colina Campbella.

Byla ovšem také pravou Skotkou, jednou ze vznešených dcer Thulé. Měla modré oči a rezavé vlasy, takové typy maloval slavný Findol či Edwars a její podobizna by mohla viset mezi obrazy Minny či Brendy nebo Kateřiny Gloverové. Určitě by nerušila tyto památky, ve kterých Angličané spatřují nejkrásnější typy ženskosti.

Slečna Campbellová byla skutečně okouzlující a každý obdivoval její hezkou tvář s očima modrýma jako samo nebe, její postavu střední výšky, její eleganci a pyšnou chůzi. Ve tváři měla stále zasněný výraz s jemným nádechem ironie a celý dívčin zjev působil vznešeně, ale také svým způsobem milostně.

Ona však nebyla jen hezká, měla rovněž dobré srdce. Třebaže oplývala po svých strýcích bohatstvím, nesnažila se o to, aby působila zámožně. Milovala svou zemi a svou rodinu jako každý Skot tělem a duší.

Jako by v ní byly dvě bytosti. Jedna vážná, přemýšlivá, která brala život víc po stránce povinností než práv, a druhá bytost se od té první zcela lišila. Měla v sobě jistou pověrčivost, milovala podivuhodné příběhy a ráda snila o dobrodružství.

Sam a Sib milovali obě bytosti slečny Heleny. Jedna je okouzlovala svým rozumem a druhá je mnohdy rozčilovala neočekávanými odpověďmi, rozmarnou nerozvážností a náhlými skoky do říše snů.

A nebyla to právě ta druhá bytost, která na návrh svých strýčků odpověděla tak zvláštně? „Já a vdát se! Vzít si pana Ursiclosa...! Uvidím... ještě si o tom promluvíme!“ Takto odpovídala bytost první - rozumná a zodpovědná.

„Nikdy... pokud neuvidím zelený paprsek,“ odpověděla bytost druhá.

Bratři Melvillovi se na sebe dívali a nic nechápali, zatímco slečna Helena se uvelebila ve veliké gotické lenošce ve výklenku okna.

„Co myslí tím zeleným paprskem?“ ptal se Sam.

„A proč chce ten paprsek vidět?“ odpověděl nepřímo Sib.

Proč? Jistě se ptáte i vy čtenáři. Brzy se to dozvíte.