×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zelený paprsek - Jules Verne, I. Bratr Sam a bratr Sib

I. Bratr Sam a bratr Sib

I. Bratr Sam a bratr Sib

„Bet!“

„Beth!“

„Bessi!“

„Betsey!“

„Betty!“

Taková jména se rozléhala jedno za druhým nádhernou síní v Helensburghu.

Bratři Sam a Sib takhle volali na hospodyni zámečku.

Ale pro tentokrát důvěrné zdrobněliny slova Elizabeth či Eliška nedokázaly přivést tuto výtečnou dámu, i kdyby na ni její pánové volali plným jménem.

Na prahu místnosti se objevil správce Partridge s čepicí v ruce. Hned se obrátil ke dvěma osobám úpravného zevnějšku, které seděly ve výklenku okna, jehož tři strany o skleněných kosočtvercích tvořily výstupek v průčelí domu.

„Volali jste, pánové, paní Bessi, ale ona není teď zrovna v domě,“ řekl a usmál se. „Kdepak je?“

„Doprovází slečnu Campbellovou na procházce sadem.“

„Dobře,“ pokývli dva muži - Sam a Sib, a pokynem naznačili, aby se Partridge vzdálil.

Jejich pravá křestní jména zněla Samuel a Sebestián - strýcové slečny Campbellové. Těmto Skotům starého horského rodu bylo dohromady sto dvanáct let, a to jen s rozdílem patnácti měsíců mezi starším Samem a mladším Siliem.

Byli poctiví, dobráčtí a oddaní a celý život zasvětili své neteři. Byli bratry její matky, která ovdověla po jednoročním manželství a brzy nato zemřela. Sam a Sib Melvillovi zůstali na světě sami jako opatrovníci maličkého sirotka - Heleny Campbellové.

Kvůli ní zůstali svobodní. Byli to oba dobráci a nikdy nelitovali, že hrají roli poručníků. Své úlohy si rozdělili: starší se stal jakýmsi otcem a mladší jakousi matkou dítěte. A tak není divu, že je mnohokrát slečna Campbellová pozdravovala takto:

„Dobrý den, tati Same! Jak se vám daří, mami Sibe?“

Tyto dva ctihodné muže bychom mohli přirovnat k láskyplným bratrům Cheeryblům z Londýna - nejdokonalejším postavám, které vytvořil ve své fantazii Charles Dickens.

Bratři Melvillovi, spřízněni sňatkem své sestry s postranní větví starého rodu Campbellů, se nikdy neopustili. Protože měli stejnou výchovu, jejich duše si byly velmi podobné. Chodili rovněž do stejné třídy, a tak se nikdo nedivil, že pronášeli stejné věty, anebo jeden za druhého dokončil načatou větu, a přitom používal stejných výrazů jako jeho bratr a dokonce i stejných posunků. Dělali dojem, jako by byli jen jedna bytost, třebaže Sam bylo něco větší než Sib a Sib o něco tlustší než Samo Oba měli šedivé vlasy a poctivé tváře, v nichž se zrcadlila všechna šlechetnost potomků Melvillského rodu.

Bratři volili rovněž podobné střihy svých šatů, jednoduché a poněkud staromódní. Sam však měl rád tmavomodrou barvu a Sib temně kaštanovou.

Kdo by nechtěl žít v přátelství s těmito džentlmeny? Každý také pokládal za samozřejmost, že až přijde poslední hodina, budou blízko sebe. Zatím však kypěli zdravím a vypadalo to, že ještě dlouho udrží starou budovu svého rodu v pořádku. Pocházela ze čtrnáctého století - hrdinské doby Robertů Bruceů a Wallaceů, heroického období, kdy Skotsko zápasilo s Angličany za práva nezávislosti.

Jestli však Sam a Sib Melvillovi neměli už možnost bojovat pro blaho své země a jejich život míjel v klidu a blahobytu, nikdo jim nemohl dělat výčitky, že se tím nějak zpronevěřují. Konali dobré skutky a řídili se tradicemi svých předků. Je pravděpodobné, že měli samozřejmě také nějakou chybu, ale kdo není bez chyby? Sam a Sib se při svých rozhovorech odvolávali na citáty slavného kastelána z Abbotsfordu, které doslova zbožňovali. Kdo by jim to mohl mít za zlé v zemi Fingala a Waltera Scotta?

A ještě jedna maličkost zdobila jejich poklidný život: rádi a hodně šňupali tabák a měli jednu společnou tabatěrku, neskutečně obrovitou. Nikotinový prášek si objednávali až z Francie. Chuť na tu vzácnost dostávali velmi často - asi desetkrát za hodinu a vždy svou šňupací činnost zahajovali slovy: „Pozdrav Bůh!“

Ve věcech praktických byli oba naivní jako děti, a to nevyjímaje věci průmyslové, finanční či obchodní. Co se týká jejich politického smýšlení, byli to Jakobíni do morku kostí, měli některé předsudky proti panující Hanoverské dynastii a snili o posledním Stuartu, podobně jako asi sní Francouz o posledním z rodu Valois. A v otázkách citů byli rovněž naprosto nezkušení.

Jejich hlavní citová náplň se týkala jen a jen srdce slečny Campbellové. Uhádnout její nejtajnější myšlenky a přání, podpořit je, a zároveň vést správným směrem a nakonec ji provdat za hodného chlapce. Toho chtěli samozřejmě slečně vybrat podle svých představ, aby byla šťastná.

Kdybychom se zaposlouchali do jejich rozhovoru, došli bychom k závěru, že toho hodného chlapce už našli.

„Sibe, Helena je na procházce, že?“

„Ano, bratře, ale je už pět hodin, musí se brzy vrátit.“

„A až se vrátí...“

„Myslím, bratře Same, že bychom si s ní měli velmi vážně promluvit.“

„Za několik týdnů, bratře Sibe, bude naší dceři osmnáct let.“

„To je věk Diany Vernon. Nemyslíš, že je stejně půvabná jako milostná hrdinka románu Rob-Roy?“

„Ano, bratře Same, a svými způsoby.“

„Svou duchaplností...“

„Originálností myšlenek...“

„Připomíná spíše Dianu Vernon než Floru Mac-Ivorovou, vznešenou osobnost z Waverleye!“

Bratři Melvillovi, hrdí na svého národního spisovatele, uváděli ještě další a další jména hrdinek z Antikváře Guy Manneringa, ale podle jejich názoru se žádná z těch žen nevyrovnala slečně Campbellové.

„Je to mladý růžový keř, který rostl poněkud prudce, bratře Sibe, a proto se sluší...“

„Dát mu ochránce, bratře Same. Ale slyšel jsem, že nejlepším ochráncem...“

„Může to být jen a jen manžel, bratře Sibe, protože on zapouští v pravý čas kořeny ve stejné půdě...“

„A roste zároveň s růžovým trsem, který ochraňuje!“

Toto přirovnání si bratři vypůjčili z knihy „Dokonalý zahradník“. Zřejmě je to potěšilo, protože se tvářili spokojeně a jejich společnou tabatěrku otevřel Sib a ponořil do ní labužnicky dva prsty. Poté přešla do rukou Sama, který si vzal velký šňupec. Teprve pak strčil tabatěrku do kapsy.


I. Bratr Sam a bratr Sib

I. Bratr Sam a bratr Sib

„Bet!“

„Beth!“

„Bessi!“

„Betsey!“

„Betty!“

Taková jména se rozléhala jedno za druhým nádhernou síní v Helensburghu.

Bratři Sam a Sib takhle volali na hospodyni zámečku.

Ale pro tentokrát důvěrné zdrobněliny slova Elizabeth či Eliška nedokázaly přivést tuto výtečnou dámu, i kdyby na ni její pánové volali plným jménem.

Na prahu místnosti se objevil správce Partridge s čepicí v ruce. Hned se obrátil ke dvěma osobám úpravného zevnějšku, které seděly ve výklenku okna, jehož tři strany o skleněných kosočtvercích tvořily výstupek v průčelí domu.

„Volali jste, pánové, paní Bessi, ale ona není teď zrovna v domě,“ řekl a usmál se. „Kdepak je?“

„Doprovází slečnu Campbellovou na procházce sadem.“

„Dobře,“ pokývli dva muži - Sam a Sib, a pokynem naznačili, aby se Partridge vzdálil.

Jejich pravá křestní jména zněla Samuel a Sebestián - strýcové slečny Campbellové. Těmto Skotům starého horského rodu bylo dohromady sto dvanáct let, a to jen s rozdílem patnácti měsíců mezi starším Samem a mladším Siliem.

Byli poctiví, dobráčtí a oddaní a celý život zasvětili své neteři. Byli bratry její matky, která ovdověla po jednoročním manželství a brzy nato zemřela. Sam a Sib Melvillovi zůstali na světě sami jako opatrovníci maličkého sirotka - Heleny Campbellové.

Kvůli ní zůstali svobodní. Byli to oba dobráci a nikdy nelitovali, že hrají roli poručníků. Své úlohy si rozdělili: starší se stal jakýmsi otcem a mladší jakousi matkou dítěte. A tak není divu, že je mnohokrát slečna Campbellová pozdravovala takto:

„Dobrý den, tati Same! Jak se vám daří, mami Sibe?“

Tyto dva ctihodné muže bychom mohli přirovnat k láskyplným bratrům Cheeryblům z Londýna - nejdokonalejším postavám, které vytvořil ve své fantazii Charles Dickens.

Bratři Melvillovi, spřízněni sňatkem své sestry s postranní větví starého rodu Campbellů, se nikdy neopustili. Protože měli stejnou výchovu, jejich duše si byly velmi podobné. Chodili rovněž do stejné třídy, a tak se nikdo nedivil, že pronášeli stejné věty, anebo jeden za druhého dokončil načatou větu, a přitom používal stejných výrazů jako jeho bratr a dokonce i stejných posunků. Dělali dojem, jako by byli jen jedna bytost, třebaže Sam bylo něco větší než Sib a Sib o něco tlustší než Samo Oba měli šedivé vlasy a poctivé tváře, v nichž se zrcadlila všechna šlechetnost potomků Melvillského rodu.

Bratři volili rovněž podobné střihy svých šatů, jednoduché a poněkud staromódní. Sam však měl rád tmavomodrou barvu a Sib temně kaštanovou.

Kdo by nechtěl žít v přátelství s těmito džentlmeny? Každý také pokládal za samozřejmost, že až přijde poslední hodina, budou blízko sebe. Zatím však kypěli zdravím a vypadalo to, že ještě dlouho udrží starou budovu svého rodu v pořádku. Pocházela ze čtrnáctého století - hrdinské doby Robertů Bruceů a Wallaceů, heroického období, kdy Skotsko zápasilo s Angličany za práva nezávislosti.

Jestli však Sam a Sib Melvillovi neměli už možnost bojovat pro blaho své země a jejich život míjel v klidu a blahobytu, nikdo jim nemohl dělat výčitky, že se tím nějak zpronevěřují. Konali dobré skutky a řídili se tradicemi svých předků. Je pravděpodobné, že měli samozřejmě také nějakou chybu, ale kdo není bez chyby? Sam a Sib se při svých rozhovorech odvolávali na citáty slavného kastelána z Abbotsfordu, které doslova zbožňovali. Kdo by jim to mohl mít za zlé v zemi Fingala a Waltera Scotta?

A ještě jedna maličkost zdobila jejich poklidný život: rádi a hodně šňupali tabák a měli jednu společnou tabatěrku, neskutečně obrovitou. Nikotinový prášek si objednávali až z Francie. Chuť na tu vzácnost dostávali velmi často - asi desetkrát za hodinu a vždy svou šňupací činnost zahajovali slovy: „Pozdrav Bůh!“

Ve věcech praktických byli oba naivní jako děti, a to nevyjímaje věci průmyslové, finanční či obchodní. Co se týká jejich politického smýšlení, byli to Jakobíni do morku kostí, měli některé předsudky proti panující Hanoverské dynastii a snili o posledním Stuartu, podobně jako asi sní Francouz o posledním z rodu Valois. A v otázkách citů byli rovněž naprosto nezkušení.

Jejich hlavní citová náplň se týkala jen a jen srdce slečny Campbellové. Uhádnout její nejtajnější myšlenky a přání, podpořit je, a zároveň vést správným směrem a nakonec ji provdat za hodného chlapce. Toho chtěli samozřejmě slečně vybrat podle svých představ, aby byla šťastná.

Kdybychom se zaposlouchali do jejich rozhovoru, došli bychom k závěru, že toho hodného chlapce už našli.

„Sibe, Helena je na procházce, že?“

„Ano, bratře, ale je už pět hodin, musí se brzy vrátit.“

„A až se vrátí...“

„Myslím, bratře Same, že bychom si s ní měli velmi vážně promluvit.“

„Za několik týdnů, bratře Sibe, bude naší dceři osmnáct let.“

„To je věk Diany Vernon. Nemyslíš, že je stejně půvabná jako milostná hrdinka románu Rob-Roy?“

„Ano, bratře Same, a svými způsoby.“

„Svou duchaplností...“

„Originálností myšlenek...“

„Připomíná spíše Dianu Vernon než Floru Mac-Ivorovou, vznešenou osobnost z Waverleye!“

Bratři Melvillovi, hrdí na svého národního spisovatele, uváděli ještě další a další jména hrdinek z Antikváře Guy Manneringa, ale podle jejich názoru se žádná z těch žen nevyrovnala slečně Campbellové.

„Je to mladý růžový keř, který rostl poněkud prudce, bratře Sibe, a proto se sluší...“

„Dát mu ochránce, bratře Same. Ale slyšel jsem, že nejlepším ochráncem...“

„Může to být jen a jen manžel, bratře Sibe, protože on zapouští v pravý čas kořeny ve stejné půdě...“

„A roste zároveň s růžovým trsem, který ochraňuje!“

Toto přirovnání si bratři vypůjčili z knihy „Dokonalý zahradník“. Zřejmě je to potěšilo, protože se tvářili spokojeně a jejich společnou tabatěrku otevřel Sib a ponořil do ní labužnicky dva prsty. Poté přešla do rukou Sama, který si vzal velký šňupec. Teprve pak strčil tabatěrku do kapsy.