image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA XVI BLUDIČKA

KAPITOLA XVI

BLUDIČKA

Nána Sáhib zůstal celý měsíc - od 12. března do 12. dubna ukryt v pálu. Chtěl tím anglické úřady zmást tak, aby buď upustily od pátrání, nebo se vydaly po falešné stopě. I když oba bratři za dne vůbec nevycházeli, jejich přívrženci procházeli údolím, navštěvovali vesnice i samoty a ohlašovali v náznacích příchod strašného multiho, napůl člověka a napůl boha, a připravovali tak celonárodní povstání.

V noci se Nána Sáhib a Balao Rao odvažovali vyjít ze svého úkrytu. Pouštěli se po březích Narmady od vesnice k vesnici, od pálu k pálu a čekali na vhodnou dobu, kdy budou moci celkem bezpečně proniknout až na území rádžů, kteří nebyli podřízeni Anglii.

Nána Sáhib dobře věděl, že se k němu přidá mnoho polozávislých vládců, kteří netrpělivě čekají, až budou moci svrhnout anglické jho. Teď mu však šlo jen o divoké kmeny v Gaudvaně.

Barbarští Bhílové, kočovní Kaundi a Gaundi, stejně primitivní jako tichomořští domorodci, byli připraveni k povstání, ochotni následovat Nánu Sáhiba. I když se nabab projevil jen několika náčelníkům kmenů, stačilo mu to k poznání, že pouhé jeho jméno pozvedne milióny Indů v centrální části poloostrova.

Když se oba bratři vrátili do pálu Tanditu, sdělovali si navzájem vše, co slyšeli, viděli a dělali. Za nimi přicházeli jejich společníci a přinášeli ze všech stran zprávy, že údolím Narmady se už jako vichřice valí revoluční duch. Gaundové nechtěli nic jiného než vyrazit válečný pokřik horalů a vrhnout se na vojenské tábory v celé provincii.

Ale k tomu nebyl ještě čas.

Nestačilo by přece, kdyby povstal celý kraj mezi pohořími Satpura a Vindhja. Požár se musil krok za krokem šířit. Z toho vyplynulo, že revoluční centra nutno vybudovat i v sousedních provinciích, které byly přímo pod anglickou vládou. Z každého města, z každé vesnice v Bhópálu, v Málvě, v Bundélkhandu i v celém rozlehlém království Sindhii bylo třeba vytvořit obrovskou hranici, připravenou k zapálení. Nána Sáhib si však zcela správně umínil, že navštíví osobně všechny bývalé účastníky povstání z roku 1857, všechny Indy, kteří zůstali věrni jeho věci, nikdy neuvěřili v jeho smrt a denně čekali, až se zase objeví.

Za měsíc po příchodu na pál Tandit byl už Nána Sáhib přesvědčen, že může jednat zcela bezpečně. Usoudil, že zpráva o jeho příchodu do provincie byla pokládána za falešnou. Jeho zvědové ho neustále informovali o všem, co bombajský generální guvernér nařídil, aby byl Nána Sáhib zatčen. Věděl, že vláda zahájila v prvních dnech široké, ale bezvýsledné pátrání. Rybář z Aurangábádu, bývalý vězeň Nány Sáhiba, byl zabit dýkou a nikdo neměl ani tušení, že uprchlý fakír byl Dandu Pant, na jehož hlavu byla vypsána odměna. Za týden rozruch ustal, uchazeči o odměnu dvou tisíc liber ztratili poslední naději a jméno Nány Sáhiba upadlo v zapomnění.

Nabab mohl teď jednat osobně a zahájit povstalecké tažení bez obav, že ho někdo pozná. Někdy v párském šatě, jindy jako prostý rolník, někdy sám, jindy v bratrově doprovodu počal vycházet z pálu Tanditu na sever za řeku Narmadu a na severní svahy pohoří Vindhja.

Kdyby ho byl chtěl nějaký špeh sledovat, byl by ho našel 12. dubna v Indauru.

V tomto hlavním městě království Holkaru pohyboval se Nána Sáhib přísně tajně a navazoval styky s četnými zemědělskými dělníky zaměstnanými na makových plantážích. Byli to zuřiví a odvážní fanatikové, většinou uprchlí sipáhíové z armády domorodců, kteří se tam skrývali v šatě prostých indických venkovanů.

Pak přešel Nána Sáhib řeku Bétvu, přítok Jamuny, tekoucí k severu po západní hranici Bundélkhandu a 19. dubna prošel nádherným údolím plným datlovníků a mangovníků do Urai.

Tam je řada zajímavých staveb z dávných dob. Jsou to tópy, jakési hrobky, s půlkulatými kupolemi, tvořící na konci údolí u Saldhary celou velkou skupinu. Z těchto hrobek, jejichž oltáře zasvěcené buddhistickým obřadům jsou stíněny kamennými slunečníky, vyšly na nababovo zavolání tisíce uprchlíků. Schovali se v rozvalinách, aby unikli strašlivým represáliím Angličanů. Ale stačilo jediné slovo, aby pochopili, co nabab očekává od jejich pomoci.

Stačilo opravdu jediné gesto v pravou chvíli, aby se hromadně vrhli na dobyvatele.

Dne 24. dubna došel Nána Sáhib do Bhilsy, hlavního města důležitého kraje Málvy, a v rozvalinách jeho staré čtvrti shromáždil revoluční živly, o nichž neměl dosud žádnou zprávu.

Dne 27. dubna dorazil do Rádžgurhu nedaleko hranic království Panná a 30. dubna byl už v rozvalinách města Ságaru nedaleko místa, kde generál sir Hugh Rose porazil v krvavé bitvě povstalce a dobytím mandanpurské soutěsky si otevřel cestu do údolí pohoří Vindhja.

Tam dostihli nababa jeho bratr a Kálagani. Bratři se dali poznat hlavním kmenovým náčelníkům, kterým naprosto důvěřovali. Na poradách s nimi předběžně prohovořili a stanovili postup všeobecného povstání. Zatímco Nána Sáhib a Balao Rao vyjednávali na severu, měli jejich společníci jednat na severních svazích pohoří Vindhja.

Před návratem do údolí Narmady chtěli oba bratři navštívit ještě království Panná. Pustili se tam podle řeky Kén pod korunami obrovských teakových stromů a vysokých bambusů a ve stínu nesčetných fíkovníků, které jsou zřejmě předurčeny, aby zaplavily celou Indii. V Panná zasvětili do povstání mnoho divokých společníků z řad ubohých dělníků, kteří pracovali v rádžův prospěch v bohatých diamantových polích království. Tento rádža podle Rousseleta „pochopil situaci, do níž se dostal pod anglickým panstvím kníže v Bundélkhandu, a dal přednost roli bohatého majitele půdy před rolí bezvýznamného knížátka.“ A on bohatým majitelem pozemků opravdu byl. Jeho diamantová pole se táhla v délce třiceti kilometrů na sever od města Panná a těžba diamantů, velmi vyhledávaných na trzích ve Váránasí a v Iláhábádu, zaměstnávala velké množství Indů. A právě mezi těmito ubožáky, kteří museli tak tvrdě pracovat a které rádža dával při každém snížení těžby stínat, doufal Nána Sáhib najít tisíce přívrženců, ochotných dát se zabít za nezávislost své země. A skutečně je tam našel.

Z tohoto města odešli oba bratři zpět k Narmadě, aby se vrátili na pál Tandit. Ale než podnítí povstání na jihu, chtěli je sladit s povstáním na severu, a proto se ještě zastavili v Bhópálu. Je to důležité mohamedánské město, které se stalo hlavním městem indických mohamedánů a jehož vladařka zůstala v době povstání věrna Angličanům.

Nána Sáhib a Balao Rao v doprovodu dvanácti Gaundů přišli do Bhópálu 24. května, v poslední den slavnosti na počest mohamedánského Nového roku. Oba dva byli oblečeni jako ubozí zbožní žebráci, ozbrojeni dlouhými noži se zahnutou čepelí, s jakými se žebráci z fanatismu potýkají, ale bez vážných následků.

Oba bratři, ve svém přestrojení k nepoznání, kráčeli ulicemi města s procesím, v němž množství slonů neslo na zádech jakési malé chrámky, vysoké dvacet stop. Mohli se vmísit mezi mohamedány, oděné do bohatých, zlatem vyšívaných šatů a s mušelínovými turbany na hlavách, mohli proklouznout do řad hudebníků, vojáků, tanečnic a mladíků oblečených jako ženy - prostě do celé té podivné směsice, která dodávala obřadu karnevalový ráz. S Indy všech kast, v nichž měli četné přívržence, vyměňovali si tajná znamení, známá jen povstalcům z roku 1857.

Když přišel večer, odebrali se všichni k jezeru, které omývá východní předměstí města.

Tam zazněly do ohlušujícího křiku výstřely z palných zbraní a výbuchy raket za svitu tisíce pochodní, přičemž fanatikové odhazovali přinesené chrámky do vod jezera. Tím novoroční slavnost končila.

V této chvíli ucítil Nána Sáhib, že mu někdo položil ruku na rameno. Otočil se. Za ním stál jakýsi Bengálec.

Nána Sáhib poznal v tomto Indovi bývalého druha z Lakhnaú.

Upřel na něho tázavý pohled.

Bengálec mu zašeptal do ucha několik slova Nána Sáhib je vyslechl, aniž jediným pohybem prozradil své vzrušení.

„Plukovník Munro opustil Kalkatu.“

„Kde je?“

„Včera byl ve Váránasí.“

„Kam jde?“

„K nepálské hranici.“

„Proč?“

„Chce tam několik měsíců pobýt.“

„A pak?“

„Odjet do Bombaje.“ Ozvalo se zapísknutí. Davem proklouzl jakýsi Ind a přiběhl k Nánovi Sáhibovi.

Byl to Kálagani.

Nabab mu řekl:

„Okamžitě odjedeš. Dostihneš Munra, který cestuje na sever, a připojíš se k němu. Vnutíš se mu nějakou prokázanou službou, třeba i za cenu života. Neopustíš ho ani na krok tak dlouho, dokud se nedostane k pohoří Vindhja a do údolí Narmady. Tehdy - ale teprve tehdy - mi přijedeš podat zprávu o jeho příchodu!“ Kálagani odpověděl jen souhlasným přikývnutím a zmizel v davu. Pouhý nababův pokyn mu byl rozkazem. Za deset minut už opouštěl Bhópál.

Nána Sáhib se pak otočil k bratrovi:

„Je čas odejít.“

„Ano,“ souhlasil Balao Rao. „Do rána musíme být v pálu Tanditu.“

„Na cestu!“ Oba dva v doprovodu svých Gaundů vystoupili po severním břehu až k jakési farmě. Tam už čekali na ně i na jejich průvodce osedlaní koně. Byla to rychlá zvířata, kterým se dává velmi kořeněné krmivo a která dokážou ujet za noc padesát mil. V osm hodin už všichni klusali po silnici z Bhópálu k pohoří Vindhja.

Nabab chtěl být z přemíry opatrnosti v pálu Tanditu už před svítáním. Bude jistě lepší, když se vrátí domů nepozorovaně.

Malá skupina se pohybovala plnou rychlostí.

Nána Sáhib a Balao Rao jeli vedle sebe, nemluvili sice, ale v hlavách jim vířily stejné myšlenky. Z výpravy za pohoří Vindhja si nepřinášeli jen naději, ale i jistotu, že se k jejich věci přidá nesčíslné množství přívrženců. Centrální kraje Indie byly celé v jejich rukou.

Vojenské tábory, rozložené v tomto obrovském území, nemohly vzdorovat prvnímu útoku povstalců. Vzbouřenci je zničí, a tak uvolnil cestu revoluci, která se přenese od jednoho pobřeží k druhému jako val fanatických Indů, o nějž se královská armáda roztříští.

Nána Sáhib zároveň přemýšlelo šťastném zásahu osudu, který mu teď vydá plukovníka Munra. Sir Edward právě opustil Kalkatu, kde ho bylo těžké dostihnout. Teď však neunikne nababovi ani jediný jeho pohyb. Aniž to bude plukovník tušit, povede ho ruka Kálaganiho k divokému údolí v pohoří Vindhja a tam už ho nic nezachrání před mukami, které mu přichystá nababova nenávist.

Balao Rao dosud nevěděl, o čem jeho bratr mluvil s Bengálcem.

Teprve pod pálem Tanditem, kde si koně musili odpočinout, řekl Nána Sáhib bratrovi:

„Munro opustil Kalkatu a míří do Bombaje.“

„Ale cesta do Bombaje končí až na břehu Indického oceánu.“

„Cesta do Bombaje končí tentokrát v pohoří Vindhja,“ dodal Nána Sáhib.

Tato odpověď řekla vše.

Koně zas vyrazili cvalem vpřed a pustili se lesním porostem na konci údolí Narmady.

Bylo pět hodin ráno. Počalo se rozednívat. Nána Sáhib a Balao Rao i jejich průvodci zamířili ke kamenité strži bystřiny Nazzuru, stoupající k pálu.

Tam koně zastavili a svěřili je dvěma Gaundům, aby je odvedli do blízké vesnice.

Ostatní sledovali oba bratry, kteří stoupali po vratkých stupních pod vodou bystřiny.

Všude vládl klid. Ani první ranní zvuky nerušily ještě noční ticho.

Náhle se ozvala rána a po ní několik dalších. Současně zazněl pokřik:

„Hurá! Hurá! Vpřed!“ Na hřebenu nad pálem se objevil důstojník v čele asi padesáti vojáků.

„Palte! Ani jeden nesmí uniknout!“ vykřikl.

A hned následovala nová salva, vypálená zcela zblízka do skupiny Gaundů, která obklopila Nánu Sáhiba a jeho bratra.

Pět nebo šest Gaundů padlo. Ostatní se vrhli do koryta Nazzuru a zmizeli pod prvními stromy lesa.

„Nána Sáhib! Nána Sáhib!“ křičeli Angličané a rozběhli se k úzké strži.

Vtom se jeden ze smrtelně zraněných Indů vztyčil a vztáhl ruku k Angličanům.

„Smrt dobyvatelům!“ zvolal strašným hlasem a padl bez hnutí na zem.

Důstojník k němu přistoupil.

„Je tohle Nána Sáhib?“ zeptal se.

„Je to on,“ odpověděli mu vojáci z oddílu, kteří byli posádkou v Lakhnaú a Nánu Sáhiba dobře znali.

„A teď za ostatními!“ zvolal důstojník.

Celý oddíl se pustil do lesa za prchajícími Gaundy.

Sotva vojáci zmizeli, objevil se na příkrém svahu nad pálem jakýsi stín.

Byla to Bludička, oděná v dlouhý šat, přepásaný konopným provazem.

Šílená žena se včera večer stala bezděčným vůdcem anglického důstojníka a jeho mužů. Den předtím se vrátila do údolí a podvědomě stoupala k pálu Tanditu, jakoby vedena zvláštním pudem.

Tentokrát však podivná bytost, pokládána za němou, pronesla jediná dvě slova, jméno kánpurského vraha! „Nána Sáhib! Nána Sáhib!“ opakovala, jako by se jí byl v nějaké předtuše vybavil z paměti nababův obraz.

Při zvuku tohoto jména se důstojník zachvěl. Postupoval v patách šílené ženy. Bludička zřejmě neviděla ani důstojníka, ani vojáky, kteří ji sledovali až k pálu. Že by se právě sem uchýlil uprchlý nabab, na jehož hlavu byla vypsána cena? Důstojník provedl nezbytná opatření a dal až do rána Nazzur hlídat. Když se tam Nána Sáhib se svým doprovodem objevil, uvítal ho salvou, která několik Indů srazila na zem a mezi nimi i hlavu sipáhíského povstání.

To byla ona potyčka, která byla téhož dne telegraficky hlášena guvernérovi bombajské provincie. Text telegramu se rozlétl celým poloostrovem. Noviny jej ihned otiskly, a tak se o něm dověděl 26. května i plukovník Munro ze zprávy iláhábádských novin.

Tentokrát už nemohl o smrti Nány Sáhiba nikdo pochybovat Jeho totožnost byla potvrzena a noviny tedy právem napsaly:

Indické království se už nemusí bát rejdů krutého nababa, který stál zemi tolik krve!“

Šílená žena zatím opustila pál a sestoupila korytem Nazzuru dolů. Z jejích těkavých očí vycházel jakýsi vnitřní oheň, který v ní náhle vzplanul. Její rty mechanicky opakovaly nababovo jméno.

Pomalu došla až na místo, kde ležely mrtvoly, a zastavila se před tou, kterou identifikoval voják z Lakhnaú. Stažená tvář mrtvého vypadala stále hrozivě. Zdálo se, že po životě naplněném touhou po pomstě ho strašná nenávist přežila.

Šílená k němu poklekla a položila obě ruce na tělo prostřílené kulemi. Indova krev potřísnila záhyby jejího šatu. Dlouho se na něho dívala, pak vstala, potřásala hlavou a sestoupila zvolna korytem až dolů.

Ale tam upadla Bludička do své obvyklé netečnosti a její ústa přestala vyslovovat proklaté jméno Nány Sáhiba.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA XVI

 BLUDIČKA

 

 Nána Sáhib zůstal celý měsíc - od 12. března do 12. dubna ukryt v pálu. Chtěl tím anglické úřady zmást tak, aby buď upustily od pátrání, nebo se vydaly po falešné stopě. I když oba bratři za dne vůbec nevycházeli, jejich přívrženci procházeli údolím, navštěvovali vesnice i samoty a ohlašovali v náznacích příchod strašného multiho, napůl člověka a napůl boha, a připravovali tak celonárodní povstání.

 V noci se Nána Sáhib a Balao Rao odvažovali vyjít ze svého úkrytu. Pouštěli se po březích Narmady od vesnice k vesnici, od pálu k pálu a čekali na vhodnou dobu, kdy budou moci celkem bezpečně proniknout až na území rádžů, kteří nebyli podřízeni Anglii.

 Nána Sáhib dobře věděl, že se k němu přidá mnoho polozávislých vládců, kteří netrpělivě čekají, až budou moci svrhnout anglické jho. Teď mu však šlo jen o divoké kmeny v Gaudvaně.

 Barbarští Bhílové, kočovní Kaundi a Gaundi, stejně primitivní jako tichomořští domorodci, byli připraveni k povstání, ochotni následovat Nánu Sáhiba. I když se nabab projevil jen několika náčelníkům kmenů, stačilo mu to k poznání, že pouhé jeho jméno pozvedne milióny Indů v centrální části poloostrova.

 Když se oba bratři vrátili do pálu Tanditu, sdělovali si navzájem vše, co slyšeli, viděli a dělali. Za nimi přicházeli jejich společníci a přinášeli ze všech stran zprávy, že údolím Narmady se už jako vichřice valí revoluční duch. Gaundové nechtěli nic jiného než vyrazit válečný pokřik horalů a vrhnout se na vojenské tábory v celé provincii.

 Ale k tomu nebyl ještě čas.

 Nestačilo by přece, kdyby povstal celý kraj mezi pohořími Satpura a Vindhja. Požár se musil krok za krokem šířit. Z toho vyplynulo, že revoluční centra nutno vybudovat i v sousedních provinciích, které byly přímo pod anglickou vládou. Z každého města, z každé vesnice v Bhópálu, v Málvě, v Bundélkhandu i v celém rozlehlém království Sindhii bylo třeba vytvořit obrovskou hranici, připravenou k zapálení. Nána Sáhib si však zcela správně umínil, že navštíví osobně všechny bývalé účastníky povstání z roku 1857, všechny Indy, kteří zůstali věrni jeho věci, nikdy neuvěřili v jeho smrt a denně čekali, až se zase objeví.

 Za měsíc po příchodu na pál Tandit byl už Nána Sáhib přesvědčen, že může jednat zcela bezpečně. Usoudil, že zpráva o jeho příchodu do provincie byla pokládána za falešnou. Jeho zvědové ho neustále informovali o všem, co bombajský generální guvernér nařídil, aby byl Nána Sáhib zatčen. Věděl, že vláda zahájila v prvních dnech široké, ale bezvýsledné pátrání. Rybář z Aurangábádu, bývalý vězeň Nány Sáhiba, byl zabit dýkou a nikdo neměl ani tušení, že uprchlý fakír byl Dandu Pant, na jehož hlavu byla vypsána odměna. Za týden rozruch ustal, uchazeči o odměnu dvou tisíc liber ztratili poslední naději a jméno Nány Sáhiba upadlo v zapomnění.

 Nabab mohl teď jednat osobně a zahájit povstalecké tažení bez obav, že ho někdo pozná. Někdy v párském šatě, jindy jako prostý rolník, někdy sám, jindy v bratrově doprovodu počal vycházet z pálu Tanditu na sever za řeku Narmadu a na severní svahy pohoří Vindhja.

 Kdyby ho byl chtěl nějaký špeh sledovat, byl by ho našel 12. dubna v Indauru.

 V tomto hlavním městě království Holkaru pohyboval se Nána Sáhib přísně tajně a navazoval styky s četnými zemědělskými dělníky zaměstnanými na makových plantážích. Byli to zuřiví a odvážní fanatikové, většinou uprchlí sipáhíové z armády domorodců, kteří se tam skrývali v šatě prostých indických venkovanů.

 Pak přešel Nána Sáhib řeku Bétvu, přítok Jamuny, tekoucí k severu po západní hranici Bundélkhandu a 19. dubna prošel nádherným údolím plným datlovníků a mangovníků do Urai.

 Tam je řada zajímavých staveb z dávných dob. Jsou to tópy, jakési hrobky, s půlkulatými kupolemi, tvořící na konci údolí u Saldhary celou velkou skupinu. Z těchto hrobek, jejichž oltáře zasvěcené buddhistickým obřadům jsou stíněny kamennými slunečníky, vyšly na nababovo zavolání tisíce uprchlíků. Schovali se v rozvalinách, aby unikli strašlivým represáliím Angličanů. Ale stačilo jediné slovo, aby pochopili, co nabab očekává od jejich pomoci.

 Stačilo opravdu jediné gesto v pravou chvíli, aby se hromadně vrhli na dobyvatele.

 Dne 24. dubna došel Nána Sáhib do Bhilsy, hlavního města důležitého kraje Málvy, a v rozvalinách jeho staré čtvrti shromáždil revoluční živly, o nichž neměl dosud žádnou zprávu.

 Dne 27. dubna dorazil do Rádžgurhu nedaleko hranic království Panná a 30. dubna byl už v rozvalinách města Ságaru nedaleko místa, kde generál sir Hugh Rose porazil v krvavé bitvě povstalce a dobytím mandanpurské soutěsky si otevřel cestu do údolí pohoří Vindhja.

 Tam dostihli nababa jeho bratr a Kálagani. Bratři se dali poznat hlavním kmenovým náčelníkům, kterým naprosto důvěřovali. Na poradách s nimi předběžně prohovořili a stanovili postup všeobecného povstání. Zatímco Nána Sáhib a Balao Rao vyjednávali na severu, měli jejich společníci jednat na severních svazích pohoří Vindhja.

 Před návratem do údolí Narmady chtěli oba bratři navštívit ještě království Panná. Pustili se tam podle řeky Kén pod korunami obrovských teakových stromů a vysokých bambusů a ve stínu nesčetných fíkovníků, které jsou zřejmě předurčeny, aby zaplavily celou Indii. V Panná zasvětili do povstání mnoho divokých společníků z řad ubohých dělníků, kteří pracovali v rádžův prospěch v bohatých diamantových polích království. Tento rádža podle Rousseleta „pochopil situaci, do níž se dostal pod anglickým panstvím kníže v Bundélkhandu, a dal přednost roli bohatého majitele půdy před rolí bezvýznamného knížátka.“ A on bohatým majitelem pozemků opravdu byl. Jeho diamantová pole se táhla v délce třiceti kilometrů na sever od města Panná a těžba diamantů, velmi vyhledávaných na trzích ve Váránasí a v Iláhábádu, zaměstnávala velké množství Indů. A právě mezi těmito ubožáky, kteří museli tak tvrdě pracovat a které rádža dával při každém snížení těžby stínat, doufal Nána Sáhib najít tisíce přívrženců, ochotných dát se zabít za nezávislost své země. A skutečně je tam našel.

 Z tohoto města odešli oba bratři zpět k Narmadě, aby se vrátili na pál Tandit. Ale než podnítí povstání na jihu, chtěli je sladit s povstáním na severu, a proto se ještě zastavili v Bhópálu. Je to důležité mohamedánské město, které se stalo hlavním městem indických mohamedánů a jehož vladařka zůstala v době povstání věrna Angličanům.

 Nána Sáhib a Balao Rao v doprovodu dvanácti Gaundů přišli do Bhópálu 24. května, v poslední den slavnosti na počest mohamedánského Nového roku. Oba dva byli oblečeni jako ubozí zbožní žebráci, ozbrojeni dlouhými noži se zahnutou čepelí, s jakými se žebráci z fanatismu potýkají, ale bez vážných následků.

 Oba bratři, ve svém přestrojení k nepoznání, kráčeli ulicemi města s procesím, v němž množství slonů neslo na zádech jakési malé chrámky, vysoké dvacet stop. Mohli se vmísit mezi mohamedány, oděné do bohatých, zlatem vyšívaných šatů a s mušelínovými turbany na hlavách, mohli proklouznout do řad hudebníků, vojáků, tanečnic a mladíků oblečených jako ženy - prostě do celé té podivné směsice, která dodávala obřadu karnevalový ráz. S Indy všech kast, v nichž měli četné přívržence, vyměňovali si tajná znamení, známá jen povstalcům z roku 1857.

 Když přišel večer, odebrali se všichni k jezeru, které omývá východní předměstí města.

 Tam zazněly do ohlušujícího křiku výstřely z palných zbraní a výbuchy raket za svitu tisíce pochodní, přičemž fanatikové odhazovali přinesené chrámky do vod jezera. Tím novoroční slavnost končila.

 V této chvíli ucítil Nána Sáhib, že mu někdo položil ruku na rameno. Otočil se. Za ním stál jakýsi Bengálec.

 Nána Sáhib poznal v tomto Indovi bývalého druha z Lakhnaú.

 Upřel na něho tázavý pohled.

 Bengálec mu zašeptal do ucha několik slova Nána Sáhib je vyslechl, aniž jediným pohybem prozradil své vzrušení.

 „Plukovník Munro opustil Kalkatu.“

 „Kde je?“

 „Včera byl ve Váránasí.“

 „Kam jde?“

 „K nepálské hranici.“

 „Proč?“

 „Chce tam několik měsíců pobýt.“

 „A pak?“

 „Odjet do Bombaje.“ Ozvalo se zapísknutí. Davem proklouzl jakýsi Ind a přiběhl k Nánovi Sáhibovi.

 Byl to Kálagani.

 Nabab mu řekl:

 „Okamžitě odjedeš. Dostihneš Munra, který cestuje na sever, a připojíš se k němu. Vnutíš se mu nějakou prokázanou službou, třeba i za cenu života. Neopustíš ho ani na krok tak dlouho, dokud se nedostane k pohoří Vindhja a do údolí Narmady. Tehdy - ale teprve tehdy - mi přijedeš podat zprávu o jeho příchodu!“ Kálagani odpověděl jen souhlasným přikývnutím a zmizel v davu. Pouhý nababův pokyn mu byl rozkazem. Za deset minut už opouštěl Bhópál.

 Nána Sáhib se pak otočil k bratrovi:

 „Je čas odejít.“

 „Ano,“ souhlasil Balao Rao. „Do rána musíme být v pálu Tanditu.“

 „Na cestu!“ Oba dva v doprovodu svých Gaundů vystoupili po severním břehu až k jakési farmě. Tam už čekali na ně i na jejich průvodce osedlaní koně. Byla to rychlá zvířata, kterým se dává velmi kořeněné krmivo a která dokážou ujet za noc padesát mil. V osm hodin už všichni klusali po silnici z Bhópálu k pohoří Vindhja.

 Nabab chtěl být z přemíry opatrnosti v pálu Tanditu už před svítáním. Bude jistě lepší, když se vrátí domů nepozorovaně.

 Malá skupina se pohybovala plnou rychlostí.

 Nána Sáhib a Balao Rao jeli vedle sebe, nemluvili sice, ale v hlavách jim vířily stejné myšlenky. Z výpravy za pohoří Vindhja si nepřinášeli jen naději, ale i jistotu, že se k jejich věci přidá nesčíslné množství přívrženců. Centrální kraje Indie byly celé v jejich rukou.

 Vojenské tábory, rozložené v tomto obrovském území, nemohly vzdorovat prvnímu útoku povstalců. Vzbouřenci je zničí, a tak uvolnil cestu revoluci, která se přenese od jednoho pobřeží k druhému jako val fanatických Indů, o nějž se královská armáda roztříští.

 Nána Sáhib zároveň přemýšlelo šťastném zásahu osudu, který mu teď vydá plukovníka Munra. Sir Edward právě opustil Kalkatu, kde ho bylo těžké dostihnout. Teď však neunikne nababovi ani jediný jeho pohyb. Aniž to bude plukovník tušit, povede ho ruka Kálaganiho k divokému údolí v pohoří Vindhja a tam už ho nic nezachrání před mukami, které mu přichystá nababova nenávist.

 Balao Rao dosud nevěděl, o čem jeho bratr mluvil s Bengálcem.

 Teprve pod pálem Tanditem, kde si koně musili odpočinout, řekl Nána Sáhib bratrovi:

 „Munro opustil Kalkatu a míří do Bombaje.“

 „Ale cesta do Bombaje končí až na břehu Indického oceánu.“

 „Cesta do Bombaje končí tentokrát v pohoří Vindhja,“ dodal Nána Sáhib.

 Tato odpověď řekla vše.

 Koně zas vyrazili cvalem vpřed a pustili se lesním porostem na konci údolí Narmady.

 Bylo pět hodin ráno. Počalo se rozednívat. Nána Sáhib a Balao Rao i jejich průvodci zamířili ke kamenité strži bystřiny Nazzuru, stoupající k pálu.

 Tam koně zastavili a svěřili je dvěma Gaundům, aby je odvedli do blízké vesnice.

 Ostatní sledovali oba bratry, kteří stoupali po vratkých stupních pod vodou bystřiny.

 Všude vládl klid. Ani první ranní zvuky nerušily ještě noční ticho.

 Náhle se ozvala rána a po ní několik dalších. Současně zazněl pokřik:

 „Hurá! Hurá! Vpřed!“ Na hřebenu nad pálem se objevil důstojník v čele asi padesáti vojáků.

 „Palte! Ani jeden nesmí uniknout!“ vykřikl.

 A hned následovala nová salva, vypálená zcela zblízka do skupiny Gaundů, která obklopila Nánu Sáhiba a jeho bratra.

 Pět nebo šest Gaundů padlo. Ostatní se vrhli do koryta Nazzuru a zmizeli pod prvními stromy lesa.

 „Nána Sáhib! Nána Sáhib!“ křičeli Angličané a rozběhli se k úzké strži.

 Vtom se jeden ze smrtelně zraněných Indů vztyčil a vztáhl ruku k Angličanům.

 „Smrt dobyvatelům!“ zvolal strašným hlasem a padl bez hnutí na zem.

 Důstojník k němu přistoupil.

 „Je tohle Nána Sáhib?“ zeptal se.

 „Je to on,“ odpověděli mu vojáci z oddílu, kteří byli posádkou v Lakhnaú a Nánu Sáhiba dobře znali.

 „A teď za ostatními!“ zvolal důstojník.

 Celý oddíl se pustil do lesa za prchajícími Gaundy.

 Sotva vojáci zmizeli, objevil se na příkrém svahu nad pálem jakýsi stín.

 Byla to Bludička, oděná v dlouhý šat, přepásaný konopným provazem.

 Šílená žena se včera večer stala bezděčným vůdcem anglického důstojníka a jeho mužů. Den předtím se vrátila do údolí a podvědomě stoupala k pálu Tanditu, jakoby vedena zvláštním pudem.

 Tentokrát však podivná bytost, pokládána za němou, pronesla jediná dvě slova, jméno kánpurského vraha! „Nána Sáhib! Nána Sáhib!“ opakovala, jako by se jí byl v nějaké předtuše vybavil z paměti nababův obraz.

 Při zvuku tohoto jména se důstojník zachvěl. Postupoval v patách šílené ženy. Bludička zřejmě neviděla ani důstojníka, ani vojáky, kteří ji sledovali až k pálu. Že by se právě sem uchýlil uprchlý nabab, na jehož hlavu byla vypsána cena? Důstojník provedl nezbytná opatření a dal až do rána Nazzur hlídat. Když se tam Nána Sáhib se svým doprovodem objevil, uvítal ho salvou, která několik Indů srazila na zem a mezi nimi i hlavu sipáhíského povstání.

 To byla ona potyčka, která byla téhož dne telegraficky hlášena guvernérovi bombajské provincie. Text telegramu se rozlétl celým poloostrovem. Noviny jej ihned otiskly, a tak se o něm dověděl 26. května i plukovník Munro ze zprávy iláhábádských novin.

 Tentokrát už nemohl o smrti Nány Sáhiba nikdo pochybovat Jeho totožnost byla potvrzena a noviny tedy právem napsaly:

 

 Indické království se už nemusí bát rejdů krutého nababa, který stál zemi tolik krve!“

 

 Šílená žena zatím opustila pál a sestoupila korytem Nazzuru dolů. Z jejích těkavých očí vycházel jakýsi vnitřní oheň, který v ní náhle vzplanul. Její rty mechanicky opakovaly nababovo jméno.

 Pomalu došla až na místo, kde ležely mrtvoly, a zastavila se před tou, kterou identifikoval voják z Lakhnaú. Stažená tvář mrtvého vypadala stále hrozivě. Zdálo se, že po životě naplněném touhou po pomstě ho strašná nenávist přežila.

 Šílená k němu poklekla a položila obě ruce na tělo prostřílené kulemi. Indova krev potřísnila záhyby jejího šatu. Dlouho se na něho dívala, pak vstala, potřásala hlavou a sestoupila zvolna korytem až dolů.

 Ale tam upadla Bludička do své obvyklé netečnosti a její ústa přestala vyslovovat proklaté jméno Nány Sáhiba.

 

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.