KAPITOLA XV PÁL TANDIT Opusťme teď na chvíli plukovníka Munra i jeho společníky, inženýra Bankse, kapitána Hoda i Francouze Mauclera, a přerušme vypravování o cestě, jejíž první část z Kalkaty na čínské hranice skončila při úpatí tibetských hor. Čtenář si jistě vzpomíná na příhodu, která se udála při cestě Parního domu do Iláhábádu. Výtisk místních novin s datem 25. května upozornil plukovníka Munra na nababovu smrt. Byla to zpráva, tak často oznamovaná a pak zase odvolávaná, tentokrát pravdivá?
Mohlo tom sir Edward Munro po uvedení přesných podrobností ještě pochybovat? Neměl se konečně vzdát své myšlenky na vykonání spravedlnosti za vzpouru z roku 1857?
To uvidíme.
Co se vlastně stalo oné noci ze 7. na 8. března, kdy Nána Sáhib v doprovodu Balaa Raa, svých věrných druhů ve zbrani a Inda Kálaganiho opustil jeskyně v Adžantě?
Po šedesáti hodinách dorazil nabab do úzkých soutěsek satpurských hor. Bylo to asi sto mil od Ádžanty v málo navštěvovaném kraji, kde se zatím octl v jistém bezpečí.
Vybral si to místo dobře.
Pohoří Satpura je středně vysoké a tyčí se nad povodím řeky Narmady, které je na severu ohraničeno pohořím Vindhja. Obě tato horská pásma probíhají téměř rovnoběžně, spojují se svými výběžky a vytvářejí v hornatém terénu těžko objevitelné skrýše. Pohoří Vindhja na třiadvacáté rovnoběžce přetíná téměř celou Indii od západu na východ a tvoří jednu stranu horského trojúhelníku ve střední Indii. Jinak je tomu se Satpurou. Toto pohoří nepřekračuje pětasedmdesátý stupeň východní délky a spojuje se s pohořím Gávilgarh.
Tam se Nána Sáhib octl v kraji Gaundů, obávaného kmene staré rasy, dosud úplně nepodrobeného, který chtěl Dantu Pant podnítit ke vzpouře.
Tento kraj, nazývaný Gaudvana, měří dvě stě tisíc čtverečních mil a má přes tři milióny obyvatel. Rousselet uvádí, že to je původní obyvatelstvo, v němž neustále žije revoluční duch. Je to důležitá část Indie a pod anglickou vládou je skutečně jen formálně. Železniční trať z Bombaje do Iláhábádu prochází Gaudvanou od jihozápadu na severovýchod a vysílá pobočnou trať až do centra nágpurské provincie. Gaudský kmen však zůstal nezkrocen, odmítal všechny vlivy civilizace a střásal evropské jho, protože ve svých horách mohl být jen těžko pokořen. To vše dobře věděl Nána Sáhib.
Proto hledal útočiště napřed tady, aby unikl pátrání anglické policie, a čekal na vhodnou chvíli k vyvolání nového povstání.
Kdyby měl nabab ve svém jednání úspěch, kdyby Gaundové na jeho výzvu povstali a šli za ním, mohla by se revoluce rychle rozšířit.
Vždyť severně od Gaudany leží Bundélkhand, který zabírá celý hornatý kraj mezi pohořím Vindhaja a důležitou řekou Jamunou.
V této oblasti, pokryté nejkrásnějšími indickými džunglemi, žije mocný a krutý kmen Bundélů, u nichž vyhledávají a snadno nalézají útulek všichni zločinci, političtí i jiní. Tam žije na osmadvaceti tisících čtverečních kilometrů dva a půl miliónu lidí, tam jsou ještě celé kraje barbarské; tam vznikla slavná škrtičská sekta thugů, fanatických vrahů, kteří byli dlouhou dobu postrachem Indie, tam řádily tlupy pindarů a téměř beztrestně se dopouštěly nejhnusnějších vražd, tam dosud žili strašní dakoiti, sekta travičů, kteří kráčeli ve stopách thugů. A tam se uchýlil i Nána Sáhib, když unikl po dobytí Džhánsí královským oddílům. A tak svedl všechna pátrání ze stopy, ještě než odešel do bezpečnějšího úkrytu v nepřístupných krajích při čínských hranicích.
Na východ od Gaudvany leží Kándistán, země Kándů. Tak se jmenují divocí příslušníci sekty Tado Pannora, boha země, a Maunk Sora, boha války, který krvavě požadoval lidské oběti a jehož kult Angličané jen těžko zakazovali. Tyto divoké kmeny lze přirovnat k domorodcům na nejbarbarštějších ostrovech Polynésie, v letech 1840 až 1854 vedli s nimi generálmajor John Campbell a kapitáni Macpherson, Macviccar a Frye kruté a dlouhé války. Byli to fanatikové ochotní ke všemu, jakmile je nějaká silná ruka přiměla pod náboženskou záminkou k akci.
Na západ od Gaudvany je kraj obývaný dvěma milióny Bhílů, vládnoucích kdysi v Sindhii a v Rádžputáně, rozdělených nyní od jednotlivých rodů a rozptýlených po celé oblasti pohoří Vindhja.
Skoro všichni se opíjejí kořalkou, ale jsou stateční, odvážní, silní a rychlí, stále připraveni na výzvu k boji a k loupení.
Je vidět, že Nána Sáhib volil dobře. V tomto kraji uprostřed poloostrova chtěl tentokrát místo vojenského povstání vyvolat celonárodní hnutí, kterého by se zúčastnili Indové všech kast.
Ale nejdříve měl v úmyslu se v kraji usadit, aby mohl působit na obyvatelstvo tak, jak mu to okolnosti dovolí. Musil si především najít aspoň pro první dobu bezpečný úkryt, připraven při prvním podezření ihned jej opustit.
To byla teď hlavní starost Nány Sáhiba. Indové, kteří ho doprovázeli do Adžanty, mohli ovšem volně procházet celou provincií. I Balao Rao, kterého se guvernérova vyhláška netýkala, byl by se mohl těšit stejné volnosti, nebýt jeho podobnosti k bratrovi. Od svého útěku k nepálským hranicím nepoutal k sobě pozornost veřejnosti, která ho pokládala za mrtvého. Mohl však být zaměněn s Nánou Sáhibem a zatčen. Tomu se musil stůj co stůj vyhnout.
A tak oba bratři, spojení společnou myšlenkou, jdoucí za společným cílem, musili si vyhledat i společnou skrýš. A najít takovou skrýš v soutěskách pohoří Satpury nemohlo trvat dlouho.
Potřebný úkryt jim našel jeden Ind z nababova doprovodu. Patřil ke kmeni Gaundů a dokonale znal všechny skrýše v údolích.
Na pravém břehu malého přítoku Narmady byl opuštěný pál, nazvaný pál Tandit.
Pál je něco jako malá vesnice, pár chatrčí, skupina chýší, ba často jen osamělé stavení. Je to vlastně dočasné obydlí kočovné rodiny. Když Gaund s členy rodiny vypálí kus lesa, aby popelem zúrodnil na krátkou dobu půdu, postaví si obydlí. Protože však tento kraj není příliš bezpečný, vypadá obydlí spíš jako pevnůstka. Obklopuje je kolová ohrada, v níž se může bránit proti přepadení. Stavení je ostatně ukryto v hustém podrostu, možno spíš říci zahrabáno v kaktusech a v trní, takže je nelze snadno najít.
Obyčejně stojí takový pál na nějakém výstupku ve svahu úzkého údolí mezi dvěma příkopy a v neproniknutelném křoví. Zdá se pak, že lidský tvor tam nemůže hledat útočiště. Nevedou tam ani žádné cesty, nikdo by totiž nenašel stezku, která stoupá k pálu. Aby se tam někdo dostal, musí napřed vystoupit kameni tou vodní strží, kde voda zahladí všechny stopy. V teplém období je ve strži vody po kotníky, v chladném období po kolena, ale nic tam neprozrazuje, že tudy někdo prošel. Nadto by každého, kdo by chtěl vystoupit k pálu proti vůli majitele, rozdrtila lavina balvanů, kterou může uvést do pohybu dětská ruka.
I když jsou Gaundové ve svých nedostupných hnízdech tak osamoceni, mohou se rychle dorozumět z pálu do pálu. Z nestejně vysokých satpurských hřebenů se dá v několika minutách signalizovat zpráva na dvacet mil daleko do kraje. Na vrcholku ostrého štítu se zapálí strom, který se změní v obrovskou pochodeň. Nad štítem se objeví sloup kouře. Každý ví, co to znamená. Nepřítel, to jest oddíl vojáků z královské armády nebo skupina anglických policejních agentů, vnikl do údolí a prohledává horské strže v honbě za zločincem, kterému zdejší kraj poskytuje ochotné útočiště. Válečný křik, tak důvěrně známý sluchu všech horalů, stává se výzvou k poplachu. Cizinec by jej pokládal za hlasy nočních ptáků nebo za sykot hada, ale Gaundové se v tom nemohou mýlit. Je-li nutné bdít, bdí, je-li nutno utíkat, utíkají. Opustí prozrazený úkryt a zapálí ho.
Uchýlí se do jiné skrýše, a když se nepřítel přiblíží, pustí i tu a agenti úřadu nacházejí jen rozvaliny.
V jednom z takových pálů - v pálu Tanditu - požádal Nána Sáhib se svými lidmi o úkryt. Zavedl ho tam věrný a oddaný Gaund a Nána Sáhib se tam 12. března usadil.
První starostí obou bratrů hned po obsazení pálu byla důkladná prohlídka okolí. Zjišťovali, kterým směrem a jak daleko mohou odtud dohlédnout. Dali si ukázat nejbližší pály a vyptali se na jejich obyvatele. Obhlédli osamělý hřeben, pod nímž pál stál uprostřed stromového porostu, a přesvědčili se, že se tam nelze dostat jinudy než úžlabím bystřiny Nazzuru, kterým také sami vystoupili.
Pál Tandit jim zajišťoval všechny podmínky bezpečnosti tím spíš, že stál nad podzemními chodbami, vyúsťujícími na protějším svahu, takže tudy mohli v případě naléhavé nutnosti utéci.
Nána Sáhib a jeho bratr nemohli najít bezpečnější úkryt.
Balaovi Raovi však nestačilo znát současný pál Tandit. Chtěl vědět, co tam bylo dřív, a proto zatímco si nabab prohlížel vnitřek pevnůstky, počal se Gaunda vyptávat.
„Jen několik otázek,“ řekl mu. „Jak dlouho byl tenhle pál opuštěný?“ „Přes rok,“ odpověděl Gaund. „Kdo tu bydlel?“ „Kočovná rodina, která tu byla jen několik měsíců.“ „Proč odešla?“ „Protože půda, která je měla živit, nemohla jim zajistit obživu.“ „A po jejich odchodu, pokud víš, tu už nikdo nehledal útočiště?“ „Nikdo.“ „Vstoupil někdy za ohradu tohoto pálu nějaký voják z královské armády nebo policejní agent?“ „Nikdy.“ „Žádný cizinec jej nenavštívil?“ „Žádný...“ odpověděl Gaund. „Jen jednou jedna žena.“ „Žena?“ podivil se Balao Rao. „Ano, žena, která už tři roky bloudí údolím řeky Narmady.“ „A co je to za ženu?“ „Nevím, kdo to je,“ odpověděl Gaund. „Nemohu vám říci, odkud pochází. Lidé v celém údolí se k ní chovají s pověrečnou úctou. Několikrát mě navštívila i v mém pálu. Nikdy však nepromluví. Zdá se, že je němá, a nedivil bych se, kdyby opravdu byla. V noci ji často vídáme, jak se prochází se zapálenou smolnou pochodní. Všude ji tu znají pod jménem Bludička.“ „Ale ta žena tedy pál Tandit zná,“ řekl Balao Rao. „Nemůže se sem vrátit teď, když jsme se tu usadili? Nemáme se mít před ní na pozoru?“ „Vůbec ne,“ odpověděl Gaund. „Ta žena je šílená. Nemá to v hlavě v pořádku. Její oči nevnímají to, na co hledí, její uši neslyší to, čemu naslouchají, její jazyk nedokáže vyslovit jediné slovo! Je to šílenec, mrtvý člověk, který žije dál.“ Gaund v rázovitém jazyku indických horalů popsal zjev podivné bytosti, v údolí obecně známé jako Bludička od Narmady.
Byla to žena bledé tváře, ještě krásná, zestárlá, ale ne stará, neschopná promluvit a prozradit svůj původ a věk. Zdálo se, že její těkavé oči přestaly vyjadřovat duševní stav po nějaké strašné scéně, která stále pokračovala před jejím vnitřním zrakem.
K této neškodné, rozumu zbavené bytosti se venkované chovali všude dobře. Šílenci jsou pro Gaundy stejně jako pro všechny primitivní národy bytosti posvátné, chráněné pověrečnou úctou. Proto Bludičku přijímali pohostinně všude, kde se objevila. Žádný pál před ní nezavíral dveře. Lidé ji nakrmili, když měla hlad, uložili ji, když padala únavou a nečekali na slova díků, která její ústa stejně nemohla vyslovit.
Jak dlouho tu ta žena žila? Odkud vlastně přišla? Kdy se v Gaudvaně objevila? Těžko říci. Proč tu procházela s pochodní v ruce? Chtěla si snad svítit na cestu? Nebo chtěla zahánět šelmy?
To nikdo nevěděl. Někdy odtud na celé měsíce zmizela. Co tehdy dělala? Odešla snad ze satpurských soutěsek do průsmyků pohoří Vindhja? Zatoulávala se snad od Narmady až k Málvě nebo do Bundélkhandu? Ani o tom nikdo nic nevěděl. Častokrát byla pryč tak dlouho, že už všichni uvěřili v konec jejího smutného života.
Ale ne! Zase se vracela, stále stejná, křehká, a nebyla na ní patrná ani zvláštní únava, ani nemoc, ani bída.
Balao Rao vyslechl Inda s největší pozorností. A pořád si říkal, zda netkví nebezpečí právě v tom, že Bludička pál Tandit zná.
Když už se tam několikrát uchýlila, mohl ji tam pud přivést znovu.
Vrátil se k tomu a zeptal se Gaunda, zda on nebo jeho známí znají nynější pobyt šílené ženy.
„To nevím,“ odpověděl Gaund. „V údolí ji už šest měsíců nikdo neviděl. Ale i když se vrátí a přijde na pál Tandit, nemusí mít z její přítomnosti nikdo strach. Je to vlastně jen živá socha. Nebude vás vidět, nebude vás slyšet, nebude vědět, kdo jste. Vstoupí, sedne si na den dva k ohni, pak si zapálí svou zhaslou pochodeň a odejde, aby bloudila dál dům od domu. V tom je celý její život. Ostatně její nepřítomnost se právě prodloužila natolik, že se pravděpodobně už nevrátí. Ta nešťastnice asi už zemřela.“ Balao Rao nepokládal za nutné hovořit o tom s Nánou Sáhibem a sám tomu brzy přestal přikládat nějakou důležitost.
Ani za měsíc po příchodu Nány Sáhiba na pál Tandit nebylo o návratu Bludičky do údolí Narmady nic známo.
