KAPITOLA XIV PADESÁTÝ TYGR KAPITÁNA HODA Plukovník Munro i jeho přátelé a společníci se nemusili už ničeho bát. Ani nababa, ani Indů, které potkal stejný osud, ani dakoitů, z nichž nabab sestavil tlupu, v celé této části Bundélkhandu tak obávanou.
Při zvuku výbuchu vyběhlo z džabalpurské strážnice množství vojáků. Všichni nababovi společníci, zbavení svého vůdce, se okamžitě rozprchli.
Plukovník Munro se dal poznat. Za půl hodiny dorazili všichni na stanici, kde dostali vše, co jim chybělo, především jídlo, které potřebovali nejnaléhavěji.
Lady Munrovou ubytovali v nejlepším hotelu, kde měla zůstat až do odjezdu do Bombaje. Sir Edward Munro doufal, že se tam uzdraví, až dosud žila vlastně jen fyzicky, a než nabude opět zdravého rozumu, byla pro něho jako mrtvá.
Po pravdě řečeno, všichni plukovníkovi přátelé neztráceli naději v uzdravení lady Munrové. S důvěrou očekávali zvrat, který jedině mohl změnit plukovníkův život.
Dohodli se, že do Bombaje odjedou hned druhého dne. Do největšího města západoindických provincií měl obyvatele Parního domu dovézt původně jejich silniční vlak. Teď je však bude odvážet plnou rychlostí jen obyčejná lokomotiva a ne neunavitelný Ocelový obr, z něhož zbyly jen beztvaré trosky.
Ale ani kapitán Hod, jeho fanatický obdivovatel, ani Banks, jeho důmyslný konstruktér, ani ostatní členové výpravy neměli nikdy zapomenout na „věrné zvíře“, jemuž by byli nakonec přisoudili skutečný život. Ještě dlouho jim měl ve vzpomínkách znít rachot výbuchu, který Ocelového obra zničil.
A tak nebylo divu, že před odjezdem z Džabalpuru Banks, kapitán Hod a jeho přátelé odešli znovu na stanici v pohoří Vindhja, z přemíry opatrnosti přijali doprovod oddílu vojáků a v jedenáct hodin došli k začátku soutěsky.
Nejdříve spatřili pět nebo šest porůznu ležících a zohavených mrtvol. Byli to útočníci, kteří se vrhli na Ocelového obra, aby vysvobodili Nánu Sáhiba.
A to bylo vše. Po zbytku tlupy nenašli jedinou stopu. Místo, aby se vrátili do svého úkrytu v Ripuru, teď už prozrazeného, rozptýlili se poslední věrní nababovi stoupenci po celém údolí Narmady.
Ocelový obr byl explozí kotle úplně zničen. Jedna z jeho mohutných tlap odlétla na velkou vzdálenost. Část chobotu se zarazila do svahu, z něhož teď vyčnívala jako gigantická paže. Všude se válel zborcený plech, šroubové matice, svorníky, zbytky roštu, trosky válců a články pístů. Ve chvíli exploze, kdy zatížené záklopky nedovolily páře unikat, musil tlak páry dosáhnout strašné výše, nejméně pětadvaceti atmosfér.
A teď z umělého slona, na kterého byli obyvatelé Parního domu tak hrdí, z kolosa, který všude budil pověrčivý obdiv Indů, z mistrovského díla inženýra Bankse, z uskutečněného snu buthanského rádži zbyla jen bezcenná změť trosek.
Kapitán Hod se před mrtvolou svého milovaného Ocelového obra neubránil výkřiku: „Ubohý slon!“ „Mohl bych postavit jiného… ještě silnějšího!“ řekl Banks. „To jistě,“ odpověděl kapitán s hlubokým povzdechem. „Ale už by to nebyl on!“ Zatímco si vše prohlíželi, napadlo jim, zda by nenašli pozůstatky Nány Sáhiba. Nenajdou-li hlavu, kterou by snadno poznali, postačí jim k ověření totožnosti ruka s chybějícím prstem. Byli by rádi našli nepopíratelný důkaz o smrti muže, kterého už nebylo lze zaměnit s jeho bratrem Balaem Raem. Ale žádná ze zkrvavených lidských trosek, které tu ležely na zemi, nepatřila zřejmě tomu, kdo kdysi býval Nánou Sáhibem. Že by byli jeho fanatičtí stoupenci odnesli všechny jeho pozůstatky jako relikvie? To bylo víc než pravděpodobné.
Z toho však nutně vyplynulo, že při nedostatku přesných důkazů o nababově smrti ožije zase legenda. Znamenalo to, že v myslích obyvatelů střední Indie nepolapitelný nabab bude žít dál a že bude čekat, až se z bývalého vůdce sipáhiů stane nesmrtelný bůh.
Ale pro Bankse a jeho druhy nebylo myslitelné, že by byl Nána Sáhib explozi přežil.
Než se pak vrátili na stanici, vzal si kapitán Hod kus klu Ocelového obra jako vzácnou památku.
Nazítří, 4. října, opustili všichni Džabalpur ve zvláštním vagónu, který byl vyhrazen pro plukovníka Munra a jeho doprovod. O čtyřiadvacet hodin později přejeli Západní Ghát, tyto indické Andy, táhnoucí se v délce tří set šedesáti mil hustými džunglemi banyánů, pepřovníků, sykomor, teaků, kokosových a arekových palem, santalů a bambusů. Za několik dalších hodin je vlak vyložil na bombajském ostrově, který spolu s ostrovy Salcetou a Elephantou vytváří skvělé kotviště a na svém jihovýchodním cípu nese hlavní město provincie.
Plukovník nehodlal zůstat dlouho v tomto městě, kde se to hemží Araby, Peršany, Etiopci a Pársy, nemluvě o Evropanech - a samozřejmě o Indech!
Lékaři, kteří se sešli k poradě o stavu lady Munrové, doporučili jí pobyt v nějaké tiché vile v okolí města, kde klid a každodenní péče spolu s neutuchající oddaností jejího manžela jí nakonec určitě přinesou uzdravení.
Uplynul měsíc. Ani jeden z přátel, ani jeden ze sluhů nepomyslil na rozloučení s plukovníkem. Všichni chtěli být u něho ve chvíli, kdy se projeví první známky uzdravení mladé ženy. Nebude to jistě už dlouho trvat.
A té radosti se dočkali. Lady Munrová se zvolna zotavovala. Její ušlechtilá mysl začala normálně pracovat. Z bývalé Bludičky nezůstalo vůbec nic, ani vzpomínka ne.
„Laurence! Laurence!“ zvolal plukovník, když ho lady Munrová poznala a padla mu do náručí.
O týden později se všichni obyvatelé Parního domu shromáždili v kalkatském bungalovu. Tam teď měl začít docela jiný život, než jaký až dosud vládl v tomto překrásném obydlí. Banks tam bude trávit všechny volné chvíle, které si vyšetří, kapitán Hod zas všechny své dovolené. Mac Neil a Goúmi patřili k domu a nehodlali se od plukovníka nikdy odloučit.
V té době musil Maucler opustit Kalkatu a vrátit se do Evropy.
Tehdy také skončila kapitánu Hodovi dovolená a odvážný lovec se vrátil i s oddaným Foxem do vojenského ležení v Madrásu.
„Sbohem, kapitáne,“ řekl mu plukovník Munro. „Jsem šťasten, že nemusíte své cesty napříč Indií litovat, až na to, že jste ještě nezastřelil svého padesátého tygra!“ „Vždyť jsem ho zastřelil, pane plukovníku!“ „Jak to zastřelil? !“ „Samozřejmě,“ odpověděl kapitán Hod s nádherným gestem. „Devětačtyřicet tygrů a... Kálagani! Není to snad můj padesátý?“
