image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA XIV JEDEN PROTI TŘEM

KAPITOLA XIV

JEDEN PROTI TŘEM

Ještě několik dní a budeme už stoupat prvními horami severní Indie, které dosahují nejvyšších výšek na celé zeměkouli. Až dosud byl kraj jen mírně zvlněný a stoupal tak neznatelně, že to náš Ocelový obr ani nepozoroval.

Bylo bouřlivé počasí, stále pršelo, ale teplota se držela na snesitelné výši. Cesty nebyly nijak špatné a vzdorovaly i širokým rýhám na kolech našich vozů. Když byla silnice někde hluboko rozryta, stačilo, aby se Storr dotkl regulátoru, poslušná pára zvýšila tah a překážka byla překonána. Náš stroj byl dost silný, ale stačilo ventily jen o čtvrt kruhu pootočit a užitečný výkon se okamžitě zvýšilo několik koní.

Až dosud jsme si mohli jen chválit tento způsob cestování, i úžasný stroj, který si Banks přizpůsobil, i pohodlí v našich pojízdných domech.

Tady už nebyly nekonečné roviny, táhnocí se od údolí Gangy až k území království Audhu a Rohilkhandu. Na severu se už zdvihala gigantická hradba himálajských vrcholů, o niž se tříštila mračna hnaná jihozápadním větrem. Zatím jsme ještě nemohli dobře vidět malebné tvary hřebenů, které vystupují až do výše osmi tisíc metrů nad mořem. Ale s blížící se tibetskou hranicí nabýval kraj vzhledu stále divočejšího. Byl pokryt džunglemi a obdělávané půdy ubývalo. I květena tohoto indického kraje byla krásnější. Palmy už zmizely a vystřídaly je nádherné banánovníky a husté mangovníky, které plodí nejlepší ovoce Indie, a především bambusové porosty se stébly až sto stop vysokými. Tady se také objevovaly magnólie s velkými květy, plnící vzduch pronikavou vůní, nádherné jeřáby a různé druhy dubů, kaštany s plody plnými ostnů jako mořské ježovky, kaučukovníky, ronící otevřenými mízovody mízu, borovice s dlouhým jehličím, a pak rostliny skromnějšího růstu, ale výraznějších barev, jako kakosty, pěnišníky a podle silnice dlouhé pruhy vavřínů.

Občas se ukázala vesnice se slaměnými a bambusovými chatrčemi, dvě tři farmy pod vysokými stromy, ale oddělené vzdálenostmi mnoha mil. Čím víc jsme se blížili k horám, tím méně byl kraj obydlen.

Nad touto rozlehlou oblastí se teď rozprostřela šedivá zamračená obloha. Velmi často silně pršelo - byly to přímo dešťové přívaly. Ve dnech 13. až 17. června nebylo snad ani půl dne hezky. Musili jsme zůstat v salónu Parního domu a ubíjet dlouhé hodiny stejně jako v obyčejných domech: kouřením, hovorem a kartami.

V té době pušky k velké nelibosti kapitána Hoda zahálely. Ale dvě výhry v kartách za jeden večer mu vrátily obvyklou dobrou náladu.

„Tygra lze zabít vždycky,“ prohlásil, „ale nelze každý večer vyhrát v kartách.“ Proti tak správnému a jasně formulovanému výroku se nedalo nic namítat.

Dne 17. června jsme se utábořili poblíž seráje, což je označení bungalovů vyhrazených cestujícím. Počasí se trochu zlepšilo a Ocelový obr, který poslední čtyři dny musel tvrdě pracovat, potřeboval když ne odpočinek, tedy aspoň určité ošetření. Dohodli jsme se proto, že zde strávíme noc a polovinu příštího dne.

Seráj, jinak také karavanseráj, je vlastně veřejný hostinec při velkých silnicích na poloostrově. Je to zpravidla čtverec budov s vnitřním dvorem a obvykle se čtyřmi věžemi v rozích, které stavbě dodávají pravý orientální ráz. V seráji pracují lidé určení jen pro vnitřní služby. Jsou to nosiči vody a kuchař, tedy záchrana nenáročných cestujících, kteří se spokojí s vejci a s kuřetem. Dále tam jsou dodavatelé potravin, s nimiž lze jednat přímo a nakupovat u nich zpravidla velmi lacino.

Strážce seráje se nazývá peón a je to obyčejně agent ctihodné Indické společnosti, které většina serájů patří. Společnost je spravuje prostřednictvím svého hlavního inženýra okresu.

V těchto zařízeních platí podivné, ale přísně dodržované nařízení. Každý cestující může pobýt v seráji jen čtyřiadvacet hodin.

Chce-li se tam zdržet déle, musí mít svolení inspektora. Bez jeho souhlasu musí uvolnit místo prvnímu Angličanu nebo Indovi, který o to požádá.

Jakmile jsme dorazili na místo zastávky, vyvolal náš Ocelový obr samozřejmě obvyklý rozruch, to znamená velkou pozornost a snad i závist. Musím však říci, že tehdejší hosté seráje se na něho dívali spíše s opovržením.

Neměli jsme ovšem co dělat s obyčejnými smrtelníky, cestujícími za obchodem nebo zábavou. Nebyli to ani angličtí důstojníci, vracející se do svých posádek na nepálských hranicích, ani indičtí obchodníci, putující s karavanami do afgánských stepí, do Láhauru nebo do Péšávaru.

Nebyl to nikdo jiný než kníže Guru Singh osobně, syn nezávislého rádži z Gudžhrátu a sám rádža, který s velkou okázalostí cestoval do severní části indického poloostrova.

Guru Singh zabral tři nebo čtyři velké místnosti seráje a v ostatních se ubytovali lidé z jeho průvodu.

Já jsem dosud nikdy neviděl rádžu na cestách. Když jsme zřídili tábor asi čtvrt míle od seráje na kouzelném místě při řece ve stínu vysokých stromů, vydal jsem se s kapitánem Hodem a s Banksem na návštěvu táboru knížete Gurua Singha.

Cestuje-li rádžův syn, necestuje samozřejmě sám. Jestliže je mi někoho líto, pak jedině lidí, kteří se nemohou hnout ani na krok, aby tím okamžitě neuvedli do pohybu několik set průvodců.

Je opravdu lepší být prostým chodcem s tlumokem na zádech, s holí v ruce a s puškou přes rameno než knížecím cestujícím po Indii s celým ceremoniálem, jak to vyžaduje jeho stav.

„To necestuje jeden člověk od města k městu,“ řekl mi Banks, „ale celé město, které tím mění své zeměpisné souřadnice.

„Já dávám přednost Parnímu domu,“ odpověděl jsem, „a s rádžovým synem bych neměnil.“

„A kdo ví,“ řekl kapitán Hod, „zda by ten kníže nedal také přednost pojízdnému domu před celou tou nepohodlnou přítěží své cesty!“

„Mohl by říci jediné slovo,“ prohlásil Banks, „a já mu postavím parní palác, když mi dobře zaplatí. Ale než mi pošle objednávku, prohlédneme si trochu jeho tábor, bude-li za to stát.“ V průvodu knížete bylo ne méně než pět set osob. Venku pod stromy na pláni bylo symetricky seřazeno dvě stě vozů jako stany ve vojenském ležení. Některé vozy táhli zebu a jiné buvoli, nemluvě o třech nádherných slonech s bohatě zdobenými palankýny na zádech. Dále tam bylo dvacet velbloudů ze západních krajů a tato zvířata byla zapřahána do čtveřic poháněných dvěma kočími. Karavaně nic nechybělo. Ani hudebníci, kteří okouzlovali uši Jeho výsosti, ani tanečnice, které okouzlovali jeho oči, ani kejklíři, kteří ho ve volných chvílích bavili. Průvod doplňovalo tři sta nosičů a dvě stě kopiníků. Ti všichni by dokázali přivést na mizinu každého kromě nezávislého indického rádži.

Mezi hudebníky patřili hráči na tamburínu, na cimbál a na tamtam. Všichni byli odchovanci školy, která nahrazuje melodii hlukem. Byli tam i hráči na čtyřstrunné kytary, jejichž nástroje však nikdy neprošly rukama ladiče.

Mezi kejklíři bylo také několik zaklínačů hadů, kteří svým zpěvem zahánějí nebo přivolávají hady, dále obratní žongléři s meči, akrobati na volném laně s hromadami hrnců na hlavě a s buvolími rohy na nohou a konečně eskamotéři, kteří dovedou staré hadí kůže proměnit v jedovaté kobry a naopak, podle přání diváků.

Hezké tanečnice patřily ke kastě zvané bundelí. Jsou zvány na slavnosti, kde zastávají roli tanečnic a zpěvaček. Všechny byly vkusně oděny do mušelínu vyšívaného zlatem nebo skládaných sukní a měly dlouhé šerpy, které při tanci rozvíjely. Byly ozdobeny vzácnými šperky, drahými náramky na pažích, zlatými prsteny na rukou i na nohou a zlatými rolničkami na kotnících. Takto vyšňořeny předváděly oblíbený tanec mezi vejci s neobyčejným půvabem a obratností. Doufal jsem, že je budu moci na zvláštní rádžovo pozvání spatřit.

K personálu karavany patřil z neznámých mi důvodů i určitý počet dalších mužů, žen a dětí. Ti všichni byli vyzdobeni dlouhými pruhy látky zvanými dhótí nebo oblečeni do košil a dlouhých bílých šatů, což bylo velmi malebné.

Ženy měly jakési kabátce s krátkými rukávy a sárí, podobné dhótí mužů. Ovinují si je kolem těla a konec si přehazují koketně přes hlavu.

Tito Indové leželi teď pod stromy a čekali na hodinu jídla. Kouřili cigarety zabalené do zeleného listu, v němž spalovali jakési černé cukroví, složené z tabáku, z melasy a z opia. Jiní žvýkali betelové listy, s arekovými ořechy a s vyhašeným vápnem. To účinně podporuje trávení, což je v horkém indickém podnebí velmi prospěšné.

Všichni ti lidé, zvyklí na život v karavaně, žili v dobré shodě a projevovali činnost jedině při slavnostních příležitostech. Připadali mi jako statisti v divadle, kteří po odchodu z jeviště upadají do naprosté netečnosti.

Přesto však si několik Indů pospíšilo uvítat náš příchod do jejich tábora, přičemž se klaněli až k zemi. Většina na nás volala: „Sáhib!

Sáhib!“, což znamená: „Pane! Pane!“ Odpovídali jsme jim na to přátelskými gesty.

Jak jsem už řekl, napadlo mi, že kníže Guru Sing uspořádá třeba na naši počest jednu ze slavností, kterými rádžové nikdy neskrblí.

Velký dvůr seráje byl pro takový obřad jako stvořený, především pro tance bajadér a pro kousky akrobatů i kouzelníků. Přiznám se, že bych byl velmi rád spatřil takovou podívanou v seráji ve stínu obrovských stromů a v přirozeném prostředí. Bylo to lepší než na prknech jeviště mezi stěnami namalovanými na plátně a před falešnými květinami.

Řekl jsem o svém nápadu oběma přátelům, projevili sice stejné přání, ale v jeho uskutečnění nevěřili.

„Rádža z Gudžhrátu,“ řekl mi Banks, „je nezávislý vladař, který se po povstání sipáhíů podřizoval jen nerad. Během povstání se choval přinejmenším podezřele. Angličany nemá vůbec rád a jeho syn k nám jistě nebude nijak vlídný.“

„Nu, však se bez jeho komedie obejdeme,“ odpověděl kapitán Hod s pohrdavým pokrčením ramen.

A opravdu. Nesměli jsme dokonce ani do seráje. Možná že kníže Guru Singh čekal oficiální návštěvu plukovníka Munra. Ale sir Edward Munro od knížete nic nepotřeboval, nic od něho nečekal a nestaral se o něho.

Vrátili jsme se proto na naše tábořiště a vzdali jsme čest výbornému obědu, který nám předložil pan Parazard. Musím říci, že naším hlavním jídlem byly konzervy. Pro špatné počasí jsme už několik dní nemohli vyjít na lov. Ale náš kuchař byl tak vynalézavý, že pod jeho obratnou rukou konzervované maso a zelenina nabývaly zas přirozené chuti a svěžesti.

Celý večer jsem byl přes Banksovo vysvětlení velmi zvědavý na pozvání, které však nepřicházelo. Kapitán Hod žertovalo mé zálibě v baletu pod širým nebem, a dokonce mě popichoval, že „v opeře by to bylo lepší“. Nechtěl jsem to samozřejmě připustit, ale vzhledem k ne přívětivosti knížete jsem to nemohl dokázat.

Nazítří, 18. června, jsme byli všichni už za svítání připraveni k odjezdu.

Kálut v pět hodin zatopil. Náš slon byl odpojen a stál asi padesát kroků od vozů. Mechanik v něm právě doplňoval zásoby vody.

Za čtyřicet minut měl kotel dostatečný tlak a Storr počal couvat nazad, když se k nám přiblížila skupina Indů.

Bylo to pět nebo šest bohatě oděných mužů v bílých šatech, v hedvábných tunikách a v turbanech vyšívaných zlatem. Doprovázelo je dvanáct strážců s mušketami a se šavlemi. Jeden z vojáků nesl věnec ze zeleného listí, což prozrazovalo přítomnost důležité osobnosti.

A tou důležitou osobností byl sám kníže Guru Singh, asi pětatřicetiletý muž povýšeného chování. Byl to výrazný typ potomků legendárních mahárádžů, v jehož tváři byly zřejmé mahárátské rysy.

Kníže neráčil brát naši přítomnost na vědomí. Postoupilo několik kroků ke gigantickému slonu, kterého Storr právě uváděl do pohybu. Chvilku ho pozoroval, ne bez jisté zvědavosti, ač se to snažil nedávat najevo.

„Kdo fen stroj udělal?“ zeptal se pak Storra.

Kníže Guru Singh se obrátil k Banksovi a plynnou angličtinou se ho zeptal:

„To jste byl vy?“

„Ano, já,“ odpověděl Banks.

„Je pravda, že to byl nápad zemřelého rádži z Buthanu?“ Banks na souhlas přikývl.

„A proč,“ pokračovala Jeho výsost s pokrčením ramen, „proč se dát táhnout strojem, když máme slony z masa a kostí?“

„Asi proto, že tenhle slon je silnější než všichni sloni, kterých zesnulý rádža používal,“ odpověděl Banks.

„Ach,“ ušklíbl se Guru Singh a stáhl pohrdavě rty.

„Silnější?“

„Nesrovnatelně silnější,“ odvětil Banks.

„Žádný z vašich slonů by ho nepřiměl ani k jedinému kroku, kdyby náš slon nechtěl,“ řekl kapitán Hod, vydrážděný pohrdavým chováním vladaře.

„Co to říkáte?“ usmál se kníže.

„Můj přítel tvrdí,“ ozval se inženýr, „a já to tvrdím s ním, že toto umělé zvíře může vzdorovat deseti párům koní a že ani vaši tři sloni dohromady by je nedonutili k jedinému kroku nazad.“

„Tomu vůbec nevěřím,“ odpověděl kníže.

„Pak se ovšem mýlíte,“ řekl kapitán Hod.

„Kdyby to Vaše výsost chtěla zaplatit,“ dodal Banks, „zavázal bych se, že jí postavím slona, který se silou vyrovná dvaceti nejlepším slonům ze stájí Vaší výsosti.“

„To se snadno řekne,“ řekl suše Guru Singh.

„A snadno udělá,“ odpověděl Banks.

Kníže se počal vzrušovat. Zřejmě nesnášel odpor.

„Můžeme to zkusit hned tady,“ řekl po krátkém rozmýšlení.

„To můžeme,“ souhlasil inženýr.

„A můžeme dokonce učinit pokus předmětem sázky - jestli z obavy před prohrou neucouvnete tak, jako určitě couvne váš slon, bude-li zápasit s mými zvířaty.“

„Ocelový obr a couvnout?“ zvolal kapitán Hod. „Kdo se odváží tvrdit, že Ocelový obr couvne?“

„Já!“ odpověděl Guru Singh.

„A oč se Vaše výsost vsadí?“ zeptal se inženýr se založenýma rukama.

„O čtyři tisíce rupií,“ odpověděl kníže, „můžete-li o tolik přijít.“ To znamenalo deset tisíc franků. Opravdu pozoruhodná sázka!

Dobře jsem si všiml, že Banks přes důvěru ve svého slona před touto částkou zaváhal.

Kapitán Hod by byl vsadil třeba dvojnásobek, kdyby mu to byl jeho skromný plat dovolil.

„Odmítáte?“ řekla Jeho výsost, pro niž čtyři tisíce rupií představovaly jen cenu prchavého vrtochu. „Bojíte se, že přijdete o čtyři tisíce rupií?“

„Přijímám!“ ozval se plukovník Munro, který k nám právě přišel a vložil se do hovoru tím jediným rozhodným slovem.

„Plukovník Munro sází čtyři tisíce rupií?“ zeptal se kníže Guru Singh.

„Třeba deset tisíc,“ odpověděl sir Edward Munro, „je-li to Vaší Výsosti vhod.“

„Budiž!“ souhlasil Guru Singh.

To už se opravdu stávalo zajímavým. Inženýr podal plukovníkovi ruku, jako by mu chtěl poděkovat, že ho nenechal pohrdavým rádžou urážet, ale na okamžik se zachmuřil. Napadlo ho, zda mechanickou sílu svého stroje přece jen nepřecenil.

Kapitán Hod zazářil. Mnul si ruce a vykročil k našemu slonu.

„Pozor, Ocelový obře!“ zvolal. „Jde o práci pro čest naší staré Anglie!“ Všichni jsme se postavili k jedné straně silnice. Ze seráje vyšlo asi sto Indů a přiběhli až k nám, aby přihlíželi chystanému zápasu.

Banks nás opustil a vystoupil do věžičky ke Storrovi, který mechanickými měchy rozdmychával oheň. Z chobotu Ocelového obra vyrážel proud páry.

Na pokyn Gurua Singha odešlo zatím několik jeho sluhů do stáje v seráji, aby přivedli tři slony, zbavené vší cestovní výstroje. Byla to nádherná zvířata z Bengálska, mnohem větší než sloni z jižní Indie. Jejich síla ve mně vyvolala jakési obavy.

Mahauti na jejich mohutných krcích je řídili rukama a povzbuzovali hlasem.

Když sloni míjeli Jeho výsost, největší z nich - skutečný obr svého druhu - se zastavil, poklekl na přední kolena, zdvihl chobot a pozdravil knížete jako dobře vychovaný dvořan, kterým skutečně byl. Pak se všichni tři přiblížili k Ocelovému obru a zahleděli se na něho s údivem, v němž bylo i trochu strachu.

Na rozporky pro přípřež byly upevněny silné řetězy a zavěšeny na rám tendru, skrytý pod zádí našeho slona.

Přiznám se, že se mi rozbušilo srdce. Kapitán Hod si hryzal knír a nevydržel na jednom místě.

Plukovník Munro byl stejně klidný, řekl bych, že ještě klidnější než kníže Guru Singh.

„Jsem připraven,“ řekl inženýr. „Bude-li Vaše výsost chtít...“

„Chci,“ odpověděl kníže.

Guru Singh dal znamení, mahauti zvláštním způsobem zapískali, sloni se vzepřeli mohutnýma nohama do země a v dokonalém souladu zabrali. Stroj o několik kroků ucouvl.

Vykřikl jsem. Kapitán Hod dupl nohou.

„Zabrzdi!“ řekl prostě inženýr Banks mechanikovi.

Okamžitě byly za sykotu páry uvedeny v činnost vzduchové brzdy.

Ocelový obr se zastavil a ani se nepohnul.

Mahauti povzbuzovali své slony, kteří s napjatými svaly zabrali podruhé.

Marná snaha! Náš slon jako by byl vrostl do země.

Kníže Guru Singh si do krve rozkousal rty.

Kapitán Hod zatleskal.

„Kupředu!“ zvolal Banks.

„Ano, kupředu!“ opakoval kapitán. „Kupředu!“ Mechanik otevřel regulátor naplno a z chobotu vyrazily velké chuchvalce páry. Odbrzděná převodová kola se pomalu roztáčela a nohy Ocelového obra se vryly do štěrku silnice. Tři sloni přes své strašné úsilí byli taženi pozpátku, přičemž vyrývali v zemi hluboké brázdy.

„Kupředu! Kupředu!“ řval kapitán Hod.

A Ocelový obr šel stále vpřed, tři obrovská zvířata padla na bok a byla vlečena asi dvacet kroků, aniž to náš slon nějak pocítil.

„Hurá! Hurá! Hurá!“ křičel kapitán Hod, který se už neovládal.

„Mohli by zapřáhnout všechny slony ze stájí Jeho Výsosti! Našeho Ocelového obra by to nezatížilo víc než pecka z třešně!“ Plukovník Munro pokynul rukou, Banks zavřel regulátor a stroj se zastavil.

Jak žalostný to byl pohled na slony Jeho Výsosti, když se tu s choboty stočenými strachem a s nohama vzhůru zmítali jako obrovští brouci převrácení na záda!

Kníže, stejně rozzuřený jako pokořený, odjel, ještě než pokus skončil.

Tři sloni byli vypřaženi. Vstali, zřejmě pokořeni porážkou. Když míjeli Ocelového obra, největší z nich proti vůli svého mahauta poklekl na kolena a zdvihl chobot k pozdravu, kterým prve uctil i knížete Gurua Singha.

Za čtvrt hodiny přišel do našeho tábora jeden z Indů, tajemník Jeho Výsosti, a odevzdal plukovníku Munrovi měšec s deseti tisíci rupiemi, což byla cena prohrané sázky.

Plukovník Munro měšec vzal a hodil jej pohrdavě tajemníkovi k nohám.

„Pro služebnictvo Jeho výsosti!“ řekl.

A obrátil se klidně k Parnímu domu.

To byl nejlepší způsob, jak pokořit arogantního knížete, který nás svou pohrdavostí tak vydráždil.

Jakmile byl Ocelový obr připojen, dal Banks znamení k odjezdu a náš vlak se velkou rychlostí rozjel davem okouzlených Indů. Cestou ho doprovázely pozdravné výkřiky a brzy jsme za ohbím silnice ztratili seráj knížete Gurua Singha z dohledu.

Nazítří počal Parní dům stoupat do prvních předhoří, která spojují rovinu s himálajskou hranici. Pro Ocelového obra, jemuž osmdesát koní v bocích umožnilo tak lehce porazit tři slony knížete Gurua Singha, to byla hračka. Pustil se odvážně po stoupajících silnicích a nemusil ani zvyšovat normální tlak páry.

Byl to opravdu zajímavý pohled na ten kolos, když chrlil roje jisker a táhl se sykotem páry zvolna, ale důrazně své dva vozy serpentinami silnic. Příčné rýhy na obručích kol se zarývaly do vozovky, až drcený štěrk skřípal. Nutno říci, že naše těžké zvíře nechávalo za sebou hluboké stopy a poškozovalo tak vozovku, už rozmočenou dešťovými přívaly.

Buď jak buď, Parní dům zvolna stoupal, za námi se rozšiřovalo panoráma roviny a jižní obzor se nám v širokém okruhu ztrácel z oči.

Náš výstup, přerušovaný podle potřeby delšími nebo kratšími zastávkami a nočním tábořením, trval plných sedm dní, od 18. do 25. června.

„S trochou trpělivosti,“ říkal kapitán Hod, „vystoupil by náš vlak až na nejvyšší vrcholky Himálaje!“

„Nebuďte tak domýšlivý, kapitáne!“ odpovídal mu inženýr.

„On by to však dokázal, Banksi!“ „Ano, Hode, dokázal by to, kdyby nám za chvíli nechyběly sjízdné silnice, kdybychom si mohli vzít s sebou zásoby paliva, které mezi ledovci nenajdeme, a kdyby ve výši patnácti tisíc stop nám už nechyběl dýchatelný vzduch. My projedeme jen obyvatelnou částí Himálaje. Až Ocelový obr dosáhne pásma lázeňských míst, zastaví se na nějakém příjemném místě při kraji horské džungle a ve svěžím vzduchu vyšších ploch. Náš přítel Munro si prostě přenese svůj kalkatský bungalov do Nepálu, a to bude vše. A zůstaneme tam, jak dlouho budeme chtít.“ Ono místo, kde jsme se chtěli na několik měsíců utábořit, našli jsme šťastně 25. června. Už osmačtyřicet hodin jsme jeli po silnicích stále horších. Buď byly špatně udržovány, nebo je hluboko rozryly lijáky. Ocelový obr však měl „tah“, jak se obvykle říká. Stačilo dát mu jen trochu více paliva. Kálut naložil pod kotel několik polen a brzy zvýšil tlak páry. Nikdy nebylo třeba zatěžovat záklopky, které propouštěly páru až při tlaku sedmi atmosfér. Tento tlak nebyl nikdy překročen.

Posledních osmačtyřicet hodin projížděl náš vlak územím téměř pustým. Vesnice a města jsme už neviděli. Jen několik osamělých stavení, několik farem ztracených v borových lesích na jižních svazích předhoří. Tři nebo čtyři horalé nás pozdravili ob divným i výkřiky. Při pohledu na úžasný stroj stoupající do hor určitě věřili, že to samotnému Bráhmovi napadlo převézt nějakou pagodu do nedostupných výšek nepálských hranic!

Konečně 25. června zavolal Banks své poslední „Stůj!“, kterým skončila první část naší cesty do severní Indie. Vlak se zastavil na rozlehlé světlině u bystřiny, jejíž průzračná voda měla stačit několikaměsíčnímu táboření. Odtud jsme mohli přehlédnout kraj v okruhu padesáti až šedesáti mil.

Parní dům byl teď tři sta pětadvacet mil od svého východiště, ve výši asi dvou tisíc metrů nad mořem, při úpatí hory Dvalaghiri, jejíž vrchol, vysoký pětadvacet tisíc stop, ztrácel se nám v oblacích.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA XIV

JEDEN PROTI TŘEM

 

 Ještě několik dní a budeme už stoupat prvními horami severní Indie, které dosahují nejvyšších výšek na celé zeměkouli. Až dosud byl kraj jen mírně zvlněný a stoupal tak neznatelně, že to náš Ocelový obr ani nepozoroval.

 Bylo bouřlivé počasí, stále pršelo, ale teplota se držela na snesitelné výši. Cesty nebyly nijak špatné a vzdorovaly i širokým rýhám na kolech našich vozů. Když byla silnice někde hluboko rozryta, stačilo, aby se Storr dotkl regulátoru, poslušná pára zvýšila tah a překážka byla překonána. Náš stroj byl dost silný, ale stačilo ventily jen o čtvrt kruhu pootočit a užitečný výkon se okamžitě zvýšilo několik koní.

 Až dosud jsme si mohli jen chválit tento způsob cestování, i úžasný stroj, který si Banks přizpůsobil, i pohodlí v našich pojízdných domech.

 Tady už nebyly nekonečné roviny, táhnocí se od údolí Gangy až k území království Audhu a Rohilkhandu. Na severu se už zdvihala gigantická hradba himálajských vrcholů, o niž se tříštila mračna hnaná jihozápadním větrem. Zatím jsme ještě nemohli dobře vidět malebné tvary hřebenů, které vystupují až do výše osmi tisíc metrů nad mořem. Ale s blížící se tibetskou hranicí nabýval kraj vzhledu stále divočejšího. Byl pokryt džunglemi a obdělávané půdy ubývalo. I květena tohoto indického kraje byla krásnější. Palmy už zmizely a vystřídaly je nádherné banánovníky a husté mangovníky, které plodí nejlepší ovoce Indie, a především bambusové porosty se stébly až sto stop vysokými. Tady se také objevovaly magnólie s velkými květy, plnící vzduch pronikavou vůní, nádherné jeřáby a různé druhy dubů, kaštany s plody plnými ostnů jako mořské ježovky, kaučukovníky, ronící otevřenými mízovody mízu, borovice s dlouhým jehličím, a pak rostliny skromnějšího růstu, ale výraznějších barev, jako kakosty, pěnišníky a podle silnice dlouhé pruhy vavřínů.

 Občas se ukázala vesnice se slaměnými a bambusovými chatrčemi, dvě tři farmy pod vysokými stromy, ale oddělené vzdálenostmi mnoha mil. Čím víc jsme se blížili k horám, tím méně byl kraj obydlen.

 Nad touto rozlehlou oblastí se teď rozprostřela šedivá zamračená obloha. Velmi často silně pršelo - byly to přímo dešťové přívaly. Ve dnech 13. až 17. června nebylo snad ani půl dne hezky. Musili jsme zůstat v salónu Parního domu a ubíjet dlouhé hodiny stejně jako v obyčejných domech: kouřením, hovorem a kartami.

 V té době pušky k velké nelibosti kapitána Hoda zahálely. Ale dvě výhry v kartách za jeden večer mu vrátily obvyklou dobrou náladu.

 „Tygra lze zabít vždycky,“ prohlásil, „ale nelze každý večer vyhrát v kartách.“ Proti tak správnému a jasně formulovanému výroku se nedalo nic namítat.

 Dne 17. června jsme se utábořili poblíž seráje, což je označení bungalovů vyhrazených cestujícím. Počasí se trochu zlepšilo a Ocelový obr, který poslední čtyři dny musel tvrdě pracovat, potřeboval když ne odpočinek, tedy aspoň určité ošetření. Dohodli jsme se proto, že zde strávíme noc a polovinu příštího dne.

 Seráj, jinak také karavanseráj, je vlastně veřejný hostinec při velkých silnicích na poloostrově. Je to zpravidla čtverec budov s vnitřním dvorem a obvykle se čtyřmi věžemi v rozích, které stavbě dodávají pravý orientální ráz. V seráji pracují lidé určení jen pro vnitřní služby. Jsou to nosiči vody a kuchař, tedy záchrana nenáročných cestujících, kteří se spokojí s vejci a s kuřetem. Dále tam jsou dodavatelé potravin, s nimiž lze jednat přímo a nakupovat u nich zpravidla velmi lacino.

 

 Strážce seráje se nazývá peón a je to obyčejně agent ctihodné Indické společnosti, které většina serájů patří. Společnost je spravuje prostřednictvím svého hlavního inženýra okresu.

 V těchto zařízeních platí podivné, ale přísně dodržované nařízení. Každý cestující může pobýt v seráji jen čtyřiadvacet hodin.

 Chce-li se tam zdržet déle, musí mít svolení inspektora. Bez jeho souhlasu musí uvolnit místo prvnímu Angličanu nebo Indovi, který o to požádá.

 Jakmile jsme dorazili na místo zastávky, vyvolal náš Ocelový obr samozřejmě obvyklý rozruch, to znamená velkou pozornost a snad i závist. Musím však říci, že tehdejší hosté seráje se na něho dívali spíše s opovržením.

 Neměli jsme ovšem co dělat s obyčejnými smrtelníky, cestujícími za obchodem nebo zábavou. Nebyli to ani angličtí důstojníci, vracející se do svých posádek na nepálských hranicích, ani indičtí obchodníci, putující s karavanami do afgánských stepí, do Láhauru nebo do Péšávaru.

 Nebyl to nikdo jiný než kníže Guru Singh osobně, syn nezávislého rádži z Gudžhrátu a sám rádža, který s velkou okázalostí cestoval do severní části indického poloostrova.

 Guru Singh zabral tři nebo čtyři velké místnosti seráje a v ostatních se ubytovali lidé z jeho průvodu.

 Já jsem dosud nikdy neviděl rádžu na cestách. Když jsme zřídili tábor asi čtvrt míle od seráje na kouzelném místě při řece ve stínu vysokých stromů, vydal jsem se s kapitánem Hodem a s Banksem na návštěvu táboru knížete Gurua Singha.

 Cestuje-li rádžův syn, necestuje samozřejmě sám. Jestliže je mi někoho líto, pak jedině lidí, kteří se nemohou hnout ani na krok, aby tím okamžitě neuvedli do pohybu několik set průvodců.

 Je opravdu lepší být prostým chodcem s tlumokem na zádech, s holí v ruce a s puškou přes rameno než knížecím cestujícím po Indii s celým ceremoniálem, jak to vyžaduje jeho stav.

 „To necestuje jeden člověk od města k městu,“ řekl mi Banks, „ale celé město, které tím mění své zeměpisné souřadnice.

 „Já dávám přednost Parnímu domu,“ odpověděl jsem, „a s rádžovým synem bych neměnil.“

 „A kdo ví,“ řekl kapitán Hod, „zda by ten kníže nedal také přednost pojízdnému domu před celou tou nepohodlnou přítěží své cesty!“

 „Mohl by říci jediné slovo,“ prohlásil Banks, „a já mu postavím parní palác, když mi dobře zaplatí. Ale než mi pošle objednávku, prohlédneme si trochu jeho tábor, bude-li za to stát.“ V průvodu knížete bylo ne méně než pět set osob. Venku pod stromy na pláni bylo symetricky seřazeno dvě stě vozů jako stany ve vojenském ležení. Některé vozy táhli zebu a jiné buvoli, nemluvě o třech nádherných slonech s bohatě zdobenými palankýny na zádech. Dále tam bylo dvacet velbloudů ze západních krajů a tato zvířata byla zapřahána do čtveřic poháněných dvěma kočími. Karavaně nic nechybělo. Ani hudebníci, kteří okouzlovali uši Jeho výsosti, ani tanečnice, které okouzlovali jeho oči, ani kejklíři, kteří ho ve volných chvílích bavili. Průvod doplňovalo tři sta nosičů a dvě stě kopiníků. Ti všichni by dokázali přivést na mizinu každého kromě nezávislého indického rádži.

 Mezi hudebníky patřili hráči na tamburínu, na cimbál a na tamtam. Všichni byli odchovanci školy, která nahrazuje melodii hlukem. Byli tam i hráči na čtyřstrunné kytary, jejichž nástroje však nikdy neprošly rukama ladiče.

 Mezi kejklíři bylo také několik zaklínačů hadů, kteří svým zpěvem zahánějí nebo přivolávají hady, dále obratní žongléři s meči, akrobati na volném laně s hromadami hrnců na hlavě a s buvolími rohy na nohou a konečně eskamotéři, kteří dovedou staré hadí kůže proměnit v jedovaté kobry a naopak, podle přání diváků.

 Hezké tanečnice patřily ke kastě zvané bundelí. Jsou zvány na slavnosti, kde zastávají roli tanečnic a zpěvaček. Všechny byly vkusně oděny do mušelínu vyšívaného zlatem nebo skládaných sukní a měly dlouhé šerpy, které při tanci rozvíjely. Byly ozdobeny vzácnými šperky, drahými náramky na pažích, zlatými prsteny na rukou i na nohou a zlatými rolničkami na kotnících. Takto vyšňořeny předváděly oblíbený tanec mezi vejci s neobyčejným půvabem a obratností. Doufal jsem, že je budu moci na zvláštní rádžovo pozvání spatřit.

 K personálu karavany patřil z neznámých mi důvodů i určitý počet dalších mužů, žen a dětí. Ti všichni byli vyzdobeni dlouhými pruhy látky zvanými dhótí nebo oblečeni do košil a dlouhých bílých šatů, což bylo velmi malebné.

 Ženy měly jakési kabátce s krátkými rukávy a sárí, podobné dhótí mužů. Ovinují si je kolem těla a konec si přehazují koketně přes hlavu.

 Tito Indové leželi teď pod stromy a čekali na hodinu jídla. Kouřili cigarety zabalené do zeleného listu, v němž spalovali jakési černé cukroví, složené z tabáku, z melasy a z opia. Jiní žvýkali betelové listy, s arekovými ořechy a s vyhašeným vápnem. To účinně podporuje trávení, což je v horkém indickém podnebí velmi prospěšné.

 Všichni ti lidé, zvyklí na život v karavaně, žili v dobré shodě a projevovali činnost jedině při slavnostních příležitostech. Připadali mi jako statisti v divadle, kteří po odchodu z jeviště upadají do naprosté netečnosti.

 Přesto však si několik Indů pospíšilo uvítat náš příchod do jejich tábora, přičemž se klaněli až k zemi. Většina na nás volala: „Sáhib!

 Sáhib!“, což znamená: „Pane! Pane!“ Odpovídali jsme jim na to přátelskými gesty.

 Jak jsem už řekl, napadlo mi, že kníže Guru Sing uspořádá třeba na naši počest jednu ze slavností, kterými rádžové nikdy neskrblí.

 Velký dvůr seráje byl pro takový obřad jako stvořený, především pro tance bajadér a pro kousky akrobatů i kouzelníků. Přiznám se, že bych byl velmi rád spatřil takovou podívanou v seráji ve stínu obrovských stromů a v přirozeném prostředí. Bylo to lepší než na prknech jeviště mezi stěnami namalovanými na plátně a před falešnými květinami.

 Řekl jsem o svém nápadu oběma přátelům, projevili sice stejné přání, ale v jeho uskutečnění nevěřili.

 „Rádža z Gudžhrátu,“ řekl mi Banks, „je nezávislý vladař, který se po povstání sipáhíů podřizoval jen nerad. Během povstání se choval přinejmenším podezřele. Angličany nemá vůbec rád a jeho syn k nám jistě nebude nijak vlídný.“

 „Nu, však se bez jeho komedie obejdeme,“ odpověděl kapitán Hod s pohrdavým pokrčením ramen.

 A opravdu. Nesměli jsme dokonce ani do seráje. Možná že kníže Guru Singh čekal oficiální návštěvu plukovníka Munra. Ale sir Edward Munro od knížete nic nepotřeboval, nic od něho nečekal a nestaral se o něho.

 Vrátili jsme se proto na naše tábořiště a vzdali jsme čest výbornému obědu, který nám předložil pan Parazard. Musím říci, že naším hlavním jídlem byly konzervy. Pro špatné počasí jsme už několik dní nemohli vyjít na lov. Ale náš kuchař byl tak vynalézavý, že pod jeho obratnou rukou konzervované maso a zelenina nabývaly zas přirozené chuti a svěžesti.

 Celý večer jsem byl přes Banksovo vysvětlení velmi zvědavý na pozvání, které však nepřicházelo. Kapitán Hod žertovalo mé zálibě v baletu pod širým nebem, a dokonce mě popichoval, že „v opeře by to bylo lepší“. Nechtěl jsem to samozřejmě připustit, ale vzhledem k ne přívětivosti knížete jsem to nemohl dokázat.

 Nazítří, 18. června, jsme byli všichni už za svítání připraveni k odjezdu.

 Kálut v pět hodin zatopil. Náš slon byl odpojen a stál asi padesát kroků od vozů. Mechanik v něm právě doplňoval zásoby vody.

 Za čtyřicet minut měl kotel dostatečný tlak a Storr počal couvat nazad, když se k nám přiblížila skupina Indů.

 Bylo to pět nebo šest bohatě oděných mužů v bílých šatech, v hedvábných tunikách a v turbanech vyšívaných zlatem. Doprovázelo je dvanáct strážců s mušketami a se šavlemi. Jeden z vojáků nesl věnec ze zeleného listí, což prozrazovalo přítomnost důležité osobnosti.

 A tou důležitou osobností byl sám kníže Guru Singh, asi pětatřicetiletý muž povýšeného chování. Byl to výrazný typ potomků legendárních mahárádžů, v jehož tváři byly zřejmé mahárátské rysy.

 Kníže neráčil brát naši přítomnost na vědomí. Postoupilo několik kroků ke gigantickému slonu, kterého Storr právě uváděl do pohybu. Chvilku ho pozoroval, ne bez jisté zvědavosti, ač se to snažil nedávat najevo.

 „Kdo fen stroj udělal?“ zeptal se pak Storra.

 Kníže Guru Singh se obrátil k Banksovi a plynnou angličtinou se ho zeptal:

 „To jste byl vy?“

„Ano, já,“ odpověděl Banks.

 „Je pravda, že to byl nápad zemřelého rádži z Buthanu?“ Banks na souhlas přikývl.

 „A proč,“ pokračovala Jeho výsost s pokrčením ramen, „proč se dát táhnout strojem, když máme slony z masa a kostí?“

 „Asi proto, že tenhle slon je silnější než všichni sloni, kterých zesnulý rádža používal,“ odpověděl Banks.

 „Ach,“ ušklíbl se Guru Singh a stáhl pohrdavě rty.

 „Silnější?“

 „Nesrovnatelně silnější,“ odvětil Banks.

 „Žádný z vašich slonů by ho nepřiměl ani k jedinému kroku, kdyby náš slon nechtěl,“ řekl kapitán Hod, vydrážděný pohrdavým chováním vladaře.

 „Co to říkáte?“ usmál se kníže.

 „Můj přítel tvrdí,“ ozval se inženýr, „a já to tvrdím s ním, že toto umělé zvíře může vzdorovat deseti párům koní a že ani vaši tři sloni dohromady by je nedonutili k jedinému kroku nazad.“

 „Tomu vůbec nevěřím,“ odpověděl kníže.

 „Pak se ovšem mýlíte,“ řekl kapitán Hod.

 „Kdyby to Vaše výsost chtěla zaplatit,“ dodal Banks, „zavázal bych se, že jí postavím slona, který se silou vyrovná dvaceti nejlepším slonům ze stájí Vaší výsosti.“

 „To se snadno řekne,“ řekl suše Guru Singh.

 „A snadno udělá,“ odpověděl Banks.

 Kníže se počal vzrušovat. Zřejmě nesnášel odpor.

 „Můžeme to zkusit hned tady,“ řekl po krátkém rozmýšlení.

 „To můžeme,“ souhlasil inženýr.

 „A můžeme dokonce učinit pokus předmětem sázky - jestli z obavy před prohrou neucouvnete tak, jako určitě couvne váš slon, bude-li zápasit s mými zvířaty.“

 „Ocelový obr a couvnout?“ zvolal kapitán Hod. „Kdo se odváží tvrdit, že Ocelový obr couvne?“

 „Já!“ odpověděl Guru Singh.

 „A oč se Vaše výsost vsadí?“ zeptal se inženýr se založenýma rukama.

 „O čtyři tisíce rupií,“ odpověděl kníže, „můžete-li o tolik přijít.“ To znamenalo deset tisíc franků. Opravdu pozoruhodná sázka!

 Dobře jsem si všiml, že Banks přes důvěru ve svého slona před touto částkou zaváhal.

 Kapitán Hod by byl vsadil třeba dvojnásobek, kdyby mu to byl jeho skromný plat dovolil.

 „Odmítáte?“ řekla Jeho výsost, pro niž čtyři tisíce rupií představovaly jen cenu prchavého vrtochu. „Bojíte se, že přijdete o čtyři tisíce rupií?“

 „Přijímám!“ ozval se plukovník Munro, který k nám právě přišel a vložil se do hovoru tím jediným rozhodným slovem.

 „Plukovník Munro sází čtyři tisíce rupií?“ zeptal se kníže Guru Singh.

 „Třeba deset tisíc,“ odpověděl sir Edward Munro, „je-li to Vaší Výsosti vhod.“

 „Budiž!“ souhlasil Guru Singh.

 To už se opravdu stávalo zajímavým. Inženýr podal plukovníkovi ruku, jako by mu chtěl poděkovat, že ho nenechal pohrdavým rádžou urážet, ale na okamžik se zachmuřil. Napadlo ho, zda mechanickou sílu svého stroje přece jen nepřecenil.

 Kapitán Hod zazářil. Mnul si ruce a vykročil k našemu slonu.

 „Pozor, Ocelový obře!“ zvolal. „Jde o práci pro čest naší staré Anglie!“ Všichni jsme se postavili k jedné straně silnice. Ze seráje vyšlo asi sto Indů a přiběhli až k nám, aby přihlíželi chystanému zápasu.

 Banks nás opustil a vystoupil do věžičky ke Storrovi, který mechanickými měchy rozdmychával oheň. Z chobotu Ocelového obra vyrážel proud páry.

 Na pokyn Gurua Singha odešlo zatím několik jeho sluhů do stáje v seráji, aby přivedli tři slony, zbavené vší cestovní výstroje. Byla to nádherná zvířata z Bengálska, mnohem větší než sloni z jižní Indie. Jejich síla ve mně vyvolala jakési obavy.

 Mahauti na jejich mohutných krcích je řídili rukama a povzbuzovali hlasem.

 Když sloni míjeli Jeho výsost, největší z nich - skutečný obr svého druhu - se zastavil, poklekl na přední kolena, zdvihl chobot a pozdravil knížete jako dobře vychovaný dvořan, kterým skutečně byl. Pak se všichni tři přiblížili k Ocelovému obru a zahleděli se na něho s údivem, v němž bylo i trochu strachu.

 Na rozporky pro přípřež byly upevněny silné řetězy a zavěšeny na rám tendru, skrytý pod zádí našeho slona.

 Přiznám se, že se mi rozbušilo srdce. Kapitán Hod si hryzal knír a nevydržel na jednom místě.

 Plukovník Munro byl stejně klidný, řekl bych, že ještě klidnější než kníže Guru Singh.

 „Jsem připraven,“ řekl inženýr. „Bude-li Vaše výsost chtít...“

 „Chci,“ odpověděl kníže.

 Guru Singh dal znamení, mahauti zvláštním způsobem zapískali, sloni se vzepřeli mohutnýma nohama do země a v dokonalém souladu zabrali. Stroj o několik kroků ucouvl.

 Vykřikl jsem. Kapitán Hod dupl nohou.

 „Zabrzdi!“ řekl prostě inženýr Banks mechanikovi.

 Okamžitě byly za sykotu páry uvedeny v činnost vzduchové brzdy.

 Ocelový obr se zastavil a ani se nepohnul.

 Mahauti povzbuzovali své slony, kteří s napjatými svaly zabrali podruhé.

 Marná snaha! Náš slon jako by byl vrostl do země.

 Kníže Guru Singh si do krve rozkousal rty.

 Kapitán Hod zatleskal.

 „Kupředu!“ zvolal Banks.

 „Ano, kupředu!“ opakoval kapitán. „Kupředu!“ Mechanik otevřel regulátor naplno a z chobotu vyrazily velké chuchvalce páry. Odbrzděná převodová kola se pomalu roztáčela a nohy Ocelového obra se vryly do štěrku silnice. Tři sloni přes své strašné úsilí byli taženi pozpátku, přičemž vyrývali v zemi hluboké brázdy.

 „Kupředu! Kupředu!“ řval kapitán Hod.

 A Ocelový obr šel stále vpřed, tři obrovská zvířata padla na bok a byla vlečena asi dvacet kroků, aniž to náš slon nějak pocítil.

 „Hurá! Hurá! Hurá!“ křičel kapitán Hod, který se už neovládal.

 „Mohli by zapřáhnout všechny slony ze stájí Jeho Výsosti! Našeho Ocelového obra by to nezatížilo víc než pecka z třešně!“ Plukovník Munro pokynul rukou, Banks zavřel regulátor a stroj se zastavil.

 Jak žalostný to byl pohled na slony Jeho Výsosti, když se tu s choboty stočenými strachem a s nohama vzhůru zmítali jako obrovští brouci převrácení na záda!

 Kníže, stejně rozzuřený jako pokořený, odjel, ještě než pokus skončil.

 Tři sloni byli vypřaženi. Vstali, zřejmě pokořeni porážkou. Když míjeli Ocelového obra, největší z nich proti vůli svého mahauta poklekl na kolena a zdvihl chobot k pozdravu, kterým prve uctil i knížete Gurua Singha.

 Za čtvrt hodiny přišel do našeho tábora jeden z Indů, tajemník Jeho Výsosti, a odevzdal plukovníku Munrovi měšec s deseti tisíci rupiemi, což byla cena prohrané sázky.

 Plukovník Munro měšec vzal a hodil jej pohrdavě tajemníkovi k nohám.

 „Pro služebnictvo Jeho výsosti!“ řekl.

 A obrátil se klidně k Parnímu domu.

 To byl nejlepší způsob, jak pokořit arogantního knížete, který nás svou pohrdavostí tak vydráždil.

 Jakmile byl Ocelový obr připojen, dal Banks znamení k odjezdu a náš vlak se velkou rychlostí rozjel davem okouzlených Indů. Cestou ho doprovázely pozdravné výkřiky a brzy jsme za ohbím silnice ztratili seráj knížete Gurua Singha z dohledu.

 Nazítří počal Parní dům stoupat do prvních předhoří, která spojují rovinu s himálajskou hranici. Pro Ocelového obra, jemuž osmdesát koní v bocích umožnilo tak lehce porazit tři slony knížete Gurua Singha, to byla hračka. Pustil se odvážně po stoupajících silnicích a nemusil ani zvyšovat normální tlak páry.

 Byl to opravdu zajímavý pohled na ten kolos, když chrlil roje jisker a táhl se sykotem páry zvolna, ale důrazně své dva vozy serpentinami silnic. Příčné rýhy na obručích kol se zarývaly do vozovky, až drcený štěrk skřípal. Nutno říci, že naše těžké zvíře nechávalo za sebou hluboké stopy a poškozovalo tak vozovku, už rozmočenou dešťovými přívaly.

 Buď jak buď, Parní dům zvolna stoupal, za námi se rozšiřovalo panoráma roviny a jižní obzor se nám v širokém okruhu ztrácel z oči.

 Náš výstup, přerušovaný podle potřeby delšími nebo kratšími zastávkami a nočním tábořením, trval plných sedm dní, od 18. do 25. června.

 „S trochou trpělivosti,“ říkal kapitán Hod, „vystoupil by náš vlak až na nejvyšší vrcholky Himálaje!“

 „Nebuďte tak domýšlivý, kapitáne!“ odpovídal mu inženýr.

 „On by to však dokázal, Banksi!“ „Ano, Hode, dokázal by to, kdyby nám za chvíli nechyběly sjízdné silnice, kdybychom si mohli vzít s sebou zásoby paliva, které mezi ledovci nenajdeme, a kdyby ve výši patnácti tisíc stop nám už nechyběl dýchatelný vzduch. My projedeme jen obyvatelnou částí Himálaje. Až Ocelový obr dosáhne pásma lázeňských míst, zastaví se na nějakém příjemném místě při kraji horské džungle a ve svěžím vzduchu vyšších ploch. Náš přítel Munro si prostě přenese svůj kalkatský bungalov do Nepálu, a to bude vše. A zůstaneme tam, jak dlouho budeme chtít.“ Ono místo, kde jsme se chtěli na několik měsíců utábořit, našli jsme šťastně 25. června. Už osmačtyřicet hodin jsme jeli po silnicích stále horších. Buď byly špatně udržovány, nebo je hluboko rozryly lijáky. Ocelový obr však měl „tah“, jak se obvykle říká. Stačilo dát mu jen trochu více paliva. Kálut naložil pod kotel několik polen a brzy zvýšil tlak páry. Nikdy nebylo třeba zatěžovat záklopky, které propouštěly páru až při tlaku sedmi atmosfér. Tento tlak nebyl nikdy překročen.

 Posledních osmačtyřicet hodin projížděl náš vlak územím téměř pustým. Vesnice a města jsme už neviděli. Jen několik osamělých stavení, několik farem ztracených v borových lesích na jižních svazích předhoří. Tři nebo čtyři horalé nás pozdravili ob divným i výkřiky. Při pohledu na úžasný stroj stoupající do hor určitě věřili, že to samotnému Bráhmovi napadlo převézt nějakou pagodu do nedostupných výšek nepálských hranic!

 Konečně 25. června zavolal Banks své poslední „Stůj!“, kterým skončila první část naší cesty do severní Indie. Vlak se zastavil na rozlehlé světlině u bystřiny, jejíž průzračná voda měla stačit několikaměsíčnímu táboření. Odtud jsme mohli přehlédnout kraj v okruhu padesáti až šedesáti mil.

 Parní dům byl teď tři sta pětadvacet mil od svého východiště, ve výši asi dvou tisíc metrů nad mořem, při úpatí hory Dvalaghiri, jejíž vrchol, vysoký pětadvacet tisíc stop, ztrácel se nám v oblacích.

 

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.