KAPITOLA XIII OCELOVÝ OBR Při zvuku toho výstřelu lady Munrová omdlela a padla do náruče svého manžela. Plukovník neztrácel čas a rozběhl se napříč nádvořím, sledován Goúmim. Sluha svým dlouhým nožem zneškodnil vyděšeného Inda, kterého výstřel postavil ihned na nohy. Pak se oba pustili po stezce vedoucí na ripurskou silnici.
Sir Edward Munro a Goúmi neproběhli ještě postranní brankou, když se naráz probuzená skupina Nány Sáhiba vyřítila na plošinu.
Indové na okamžik zaváhali, což mohlo být uprchlíkům na prospěch.
Nána Sáhib trávil na pevnosti málokdy celou noc. Také včera, když dal plukovníka Munra přivázat k dělu, odešel za několika náčelníky gaundvanských kmenů, které nikdy nenavštěvoval ve dne.
Obyčejně se však vracel v tuto dobu, a měl se proto co nejdříve objevit.
Kálagani, Násim a dakoiti, celkem přes sto mužů, chtěli se okamžitě pustit za uprchlíky. Ale něco je zadrželo. Vždyť vůbec nevěděli, co se tu vlastně stalo. A mrtvola Inda, který měl plukovníka střežit, jim nemohla nic vysvětlit.
Ze všech zjištěných okolností pro ně vyplývalo jediné: dělo bylo zcela náhodně odpáleno před stanovenou hodinou popravy a ze zajatce teď zbyly jen beztvaré pozůstatky.
Vztek Kálaganiho a jeho lidí se projevil společným proklínáním.
Ani Nána Sáhib, ani oni se nebudou moci potěšit pohledem na poslední chvíle plukovníka Munra.
Ale nabab už nebyl daleko. Musil tu ránu slyšet. Jistě se co nejrychleji vrátí na pevnost. A co mu řeknou, až se jich zeptá na svěřeného zajatce?
Z toho všeho vyplynulo jejich zaváhání, které umožnilo uprchlíkům získat před vyzrazením určitý náskok.
Sir Edward Munro a Goúmi, po zázračném vysvobození zas plni naděje, rychle sestupovali křivolakou stezkou. Lady Munrová byla v bezvědomí, ale silné plukovníkovy paže příliš nezatěžovala. Byl tu ostatně ještě sluha, aby mu přispěl na pomoc.
Za pět minut po průchodu brankou byli oba už v půli cesty do údolí. Začínalo však svítat a první ranní jas pronikal až na dno úzké soutěsky.
A tu se nad jejich hlavami ozvaly zuřivé výkřiky.
Kálagani se vyklonil přes taras a zahlédl nejasně dva prchající muže. Jeden z nich nemohl být nikdo jiný než zajatec Nány Sáhiba.
„Munro! To je Munro!“ vykřikl zuřivě Kálagani.
Proběhl brankou a pustil se za uprchlíky, sledován celou tlupou.
„Zpozorovali nás!“ řekl plukovník Munro, aniž zvolnil krok.
„Já je zastavím jako první!“ odpověděl Goúmi. „Oni mě sice zabijí, ale vy tím získáte čas doběhnout na silnici.“ „Buď nás zabijí oba, nebo jim oba unikneme!“ zvolal Munro. Plukovník i Goúmi zrychlili krok. Když se dostali na dolní část stezky, mohli po mírnějším svahu už běžet. Chybělo jim jenom padesát kroků, aby dosáhli ripurské silnice vedoucí na hlavní cestu, která jim útěk usnadní.
Usnadní však i pronásledování. A nějaký úkryt by zde hledali marně. Pronásledovatelé by je brzy našli. Musili nezbytně získat náskok před Indy a vyjít dříve než oni z posledních průsmyků pohoří Vindhja.
Plukovník Munro se okamžitě rozhodl. Do rukou Nány Sáhiba se už nesmí dostat. Tu, kterou právě nalezl, raději zabije Goúmi dýkou, než aby ji vydal nababovi. A onou dýkou zabije pak sám sebe!
Oba dva měli asi pětiminutový náskok. Ve chvíli, kdy Indové probíhali brankou, plukovník Munro a Goúmi už viděli cestu, k níž se jejich stezka připojovala. A hlavní silnice byla jen čtvrt míle daleko.
„Odvahu, pane,“ řekl Goúmi, rozhodnut chránit plukovníka vlastním tělem.
„Za pět minut budeme na džabalpurské silnici.“ „Dej bůh, abychom tam našli pomoc!“ šeptal plukovník Munro. Pokřik Indů byl stále zřetelnější.
A právě když uprchlíci vbíhali na cestu, docházeli ke stezce dva rychle kráčející muži.
Bylo už natolik vidět, aby se mohli navzájem poznat. Ozvaly se zároveň dva nenávistné výkřiky: „Munro!“ „Nána Sáhib!“ Nabab se po výstřelu rozběhl spěšně k pevnosti. Nemohl pochopit, proč byl jeho rozkaz splněn předčasně.
Doprovázel ho jeden z Indů, ale dříve než ten chlapík udělal jediný krok, jediné gesto, padl k nohám Goúmiho, smrtelně zasažen dýkou, která přeťala plukovníkova pouta.
„Ke mně!“ vykřikl Nána Sáhib se skupinou sestupující po stezce.
„Ano, k tobě!“ odpověděl mu Goúmi.
A rychleji než blesk se vrhl na nababa.
Jestliže se mu nepodaří zabít ho naráz, chtěl s ním aspoň nějakou dobu bojovat, aby umožnil plukovníku Munrovi doběhnout na silnici. Ale železná nababova ruka sevřela jeho paži a Goúmimu vypadla dýka z ruky.
Rozzuřen svým odzbrojením, popadl Goúmi protivníka kolem pasu, sevřel mu hruď a zdvihl ho silnýma rukama do výše, rozhodnut vrhnout se s ním do první propasti, k níž dojdou.
Ale Kálagani se svými lidmi zatím došel až na dolní část stezky.
Teď už jim nemohli uniknout.
„Ještě trochu úsilí!“ opakoval Goúmi. „Já to tu několik minut vydržím, když si udělám z jejich nababa štít. Utíkejte, pane! Utečte beze mne!“ Ale pronásledovatelé určitě uprchlíky brzy dostihnou. Nabab už volal přidušeným hlasem Kálaganiho na pomoc.
Náhle se na dvacet kroků před nimi ozvaly výkřiky: „Munro! Munro!“ Na ripurské silnici se objevil Banks s kapitánem Hodem, s Mauclerem, se seržantem Mac Neilem, s Foxem a s Parazardem. Sto kroků za nimi na ně čekali Storr a Kálut s Ocelovým obrem, který vyrážel mraky kouře.
Po zničení druhého vozu Parního domu mohl Banks se svými druhy udělat jen jednu věc: použít jako dopravního prostředku slona, kterého dakoiti nedokázali zničit. A tak se namačkali do Ocelového obra, opustili jezero Putorii a vydali se do Džabalpuru. Ale když míjeli cestu vedoucí k pevnosti, zazněl jim nad hlavami strašný výstřel. Zastavili se.
Pudem nebo v jakési předtuše se pustili po této cestě. V co doufali? Ani sami nevěděli.
A tu za několik minut se před nimi objevil plukovník Munro a volal: „Zachraňte lady Munrovou!“ „A držte dobře Nánu Sáhiba!“ dodal Goúmi. A s posledním zuřivým úsilím hodil napůl udušeného nababa na zem, kde se ho chopili kapitán Hod, Mac Neil a Fox.
A Banks bez jakéhokoli vyptávání doběhl se všemi na silnici k Ocelovému obru.
Plukovník chtěl Nánu Sáhiba vydat anglické spravedlnosti, a proto nařídil, aby přivázali nababa slonu na krk. Lady Munrovou uložili ve věži, kde si k ní sedl její manžel. Pomalu se počínala probírat k vědomí a on úzkostlivě sledoval, neobjeví-li se u ní alespoň záblesk rozumu. Inženýr se svými druhy se usadil na zádech Ocelového obra.
„Plnou rychlostí!“ zvolal.
Byl už jasný den. Sto kroků za nimi se ukázala první skupina Indů. Uprchlíci se musili stůj co stůj dostat ještě před nimi k první předsunuté hlídce džabalpurské posádky, která střeží poslední průsmyk v pohoří Vindhja.
Ocelový obr měl dost vody i paliva, aby mohl udržovat tlak potřebný k nejvyšší rychlosti. Ale po této cestě plné zákrutů nebylo možné se pouštět jen tak naslepo.
Křik Indů zesílil, celá tlupa se znatelně přiblížila.
„Budeme se musit bránit,“ řekl seržant Mac Neil.
„A ubráníme se!“ odpověděl kapitán Hod.
Měli ještě několik tuctů nábojů. Ani jedna rána však nesměla přijít nazmar, protože Indové byli ozbrojeni a bylo třeba držet je v patřičné vzdálenosti.
Kapitán Hod a Fox se posadili s karabinami v rukou na zadek slona za věžičkou. Goúmi seděl vpředu s puškou u ramene tak, aby mohl střílet do stran. Mac Neil hlídal Nánu Sáhiba s nožem v jedné a s revolverem v druhé ruce, připraven nababa zabít, kdyby Indové pronikli až k němu. Kálut a Parazard házeli do topeniště palivo.
Banks a Storr řídili chod Ocelového obra.
Pronásledování už trvalo deset minut. Nejvýš sto kroků dělilo Indy od Bankse a jeho druhů. Indové sice běželi rychleji, ale umělý slon mohl jít déle než oni. Celá taktika spočívala v tom, aby se Indové nedostali dopředu.
V této chvíli zaznělo asi dvanáct výstřelů. Střely přeletěly s hvizdem nad Ocelovým obrem. Jen jedna z nich zasáhla konec jeho chobotu.
„Nestřílejte!“ volal kapitán Hod. „Musíme pálit jen najisto! Šetřme náboji! Indové jsou ještě příliš daleko!“ Banks před sebou spatřil asi míli dlouhý, zcela přímý úsek silnice. Otevřel regulátor naplno. Ocelový obr zvýšil rychlost a nechal tlupu Indů o několik set kroků za sebou.
„Hurá! Hurá! Sláva našemu obru!“ křičel kapitán Hod, který se nedokázal ovládnout. „Ach, ty bestie! Nedohoní ho!“ Ale na konci rovného úseku začínala úzká a křivolaká soutěska, poslední průchod jižními svahy pohoří Vindhja. Na tomhle místě se útěk Bankse a jeho druhů určitě zpomalí. Kálagani a jeho lidé to dobře věděli, a proto se pronásledování nevzdali.
Ocelový obr se rychle dostal do soutěsky a vnikl mezi vysoké skalnaté svahy.
Teď musil rychlost zvolnit a postupovat s největší opatrností. Indové zase získali ztracený odstup. I když už neměli žádnou naději na vysvobození Nány Sáhiba, který byl vydán na milost a nemilost Mac Neilově dýce, chtěli aspoň pomstít jeho smrt.
Brzy zazněly nové výstřely, ale na Ocelovém obru nikoho nezasáhly.
„Tohle už je vážnější,“ řekl kapitán Hod a zalícil. „Pozor!“ Goúmi a on vystřelili najednou. Dva z Indů, kteří se dostali nejblíž, byli zasaženi do prsou a zhroutili se.
„O dva méně!“ řekl Goúmi a nabil si znovu pušku.
„Dva ze sta!“ zvolal kapitán Hod. „To není moc! Tohle je musí přijít dráž!“ A karabiny kapitána a Goúmiho, ke kterým se připojila i Foxova puška, zasáhly smrtelně další tři Indy.
Rychleji už křivolakou stezkou jet nemohli. Silnice se tu zužovala a zároveň prudce svažovala. Ale půl míle za posledním svahem pohoří Vindhja dostane se Ocelový obr na sto kroků od předsunuté hlídky, skoro na dohled Džabalpuru.
Indové však nebyli z těch, kdo by ustupovali před palbou kapitána Hoda a jeho druhů. Nedbali vlastního života, když šlo o záchranu nebo aspoň o pomstu Nány Sáhiba. Deset dvacet jich padlo pod kulemi, aby zbylí pronásledovali Ocelového obra dál, aby se na něj vrhli a vyřídili malou skupinku v pohyblivé pevnůstce. A proto také teď zrychlili běh.
Kálagani ostatně věděl, že kapitán Hod a jeho přátelé mají už jen několik nábojů a že karabiny a pušky budou za chvíli v jejich rukou zcela zbytečné.
Uprchlíci skutečně vystříleli už polovinu nábojů, brzy se nebudou moci bránit.
Přesto zazněly další čtyři výstřely a padli čtyři Indové.
Kapitánu Hodovi a Foxovi zbyly už jen dvě rány.
Vtom vyběhl dopředu trochu neopatrně Kálagani, který se až dosud držel vzadu.
„A tuhle tobě! Máme tě!“ vykřikl kapitán Hod a s největším klidem zamířil.
Střela vylétla z kapitánovy karabiny a zasáhla zrádce přímo do čela. Kálagani rozhodil paže, stočil se kolem své osy a padl.
Ale zároveň se objevil jižní konec soutěsky. Ocelový obr zrychlil krok. Foxova puška se ozvala naposledy. A ještě jeden Ind se zhroutil na zem.
Indové si však všimli, že palba uprchlíků ustala, a rychle se pustili za slonem, který už byl jen na padesát kroků před nimi.
„Na zem! Na zem!“ vykřikl Banks.
Ano! Za této situace bylo lepší Ocelového obra opustit a k nedaleké hlídce už doběhnout.
Plukovník Munro se ženou v náručí seskočil na zem.
Kapitán Hod, Maucler, seržant a ostatní byli také okamžitě na silnici.
Jedině Banks zůstal ve věžičce.
„Ale co s tím ničemou?“ zvolal kapitán Hod a ukázal na Nánu Sáhiba, přivázaného na krku slona.
„Toho přenechte mně, kapitáne!“ řekl Banks a sestoupil za ostatními.
Všichni se rozběhli s dýkami v rukou, připraveni prodat své životy co nejdráže.
Ocelový obr, ponechán sám sobě, pokračoval pod plným tlakem v cestě, ale protože ho už nikdo neřídil, narazil na svah při levé straně silnice jako beran, narázem se zastavil a zahradil cestu.
Banks se svými druhy byl už na třicet kroků daleko, když se Indové vrhli na Ocelového obra, aby vysvobodili Náhu Sáhiba.
Ale v tom zazněl strašný výbuch, jako by sto hromů s nepopsatelnou zuřivostí otřáslo ovzduším.
Banks totiž před odchodem z věže zatížil pevně záklopky stroje.
Pára dosáhla nejvyššího tlaku, a protože už nemohla vnikat do válců, roztrhla kotel, jehož trosky se rozlétly všemi směry.
„Ubohý obr!“ zvolal kapitán Hod. „Zemřel, aby nás zachránil!“
