image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA XIII HRDINSTVÍ KAPITIÁNA HODA

KAPITOLA XIII

HRDINSTVÍ KAPITIÁNA HODA

Odpoledne 5. června a příští noc jsme strávili v klidu v táboře. Po hrozné únavě a po tolikerém nebezpečí jsme si odpočinek opravdu zasloužili.

Před námi už neležely bohaté kraje království Audhu. Parní dům teď projížděl územím sice úrodným, ale plným bystřin, územím Rohilkhnadu. Hlavním městem tohoto velkého čtverce o straně sto pětapadesát mil dlouhé je Barélí. Je to kraj zavlažovaný četnými přítoky Ghághry, osázený místy skupinami krásných mangovníků a posetý džunglemi, které však ustupují polním kulturám.

Tady bylo po dobytí Dillí centrum povstání, tady utrpěl oddíl brigádního generála Walpola počáteční neúspěchy, tady zemřel přítel sira Edwarda Munra, velitel 93. skotského pluku, který se vyznamenal při obou útocích na Lakhnaú.

Žádné jiné území nemohlo být pro náš vlak sjízdnější než toto.

Krásné a stejně upravené silnice, snadno překročitelné vodní toky mezi dvěma důležitými, od severu tekoucími řekami - to vše tady značně usnadňovalo jízdu. Zbývalo nám už jen několik set kilometrů k prvním vyvýšeninám, které spojují rovinu s nepálskými horami.

Musili jsme však vážně počítat s dobou dešťů.

Monzum, vanoucí v prvních měsících roku od severovýchodu k jihozápadu, obrátí brzy svůj směr. Období dešťů je horší na pobřeží než ve vnitrozemí poloostrova a začíná také o trochu dříve.

To proto, že mraky se vyprší ještě před příchodem do střední Indie.

Jejich směr se ostatně trochu mění nad řetězem vysokých hor, které tvoří jakousi atmosférickou přehradu. Na malabarském pobřeží počíná období dešťů počátkem května. V centrálních a v severních provinciích se projevuje až o několik týdnů později, nejdříve v červnu.

A my jsme tam přijeli právě v červnu. Naše další cesta bude proto probíhat za těchto zvláštních, ale předvídaných okolností.

Předem musím říci, že našemu statečnému Goúmimu, tak nešťastně odzbrojenému bleskem, bylo druhý den už dobře. Ochrnutí levé nohy bylo jen dočasné. Nezanechalo téměř žádné následky, ale mně se zdálo, že ve sluhovi vzbudilo jakousi zlobu vůči nebeskému ohni.

V dalších dvou dnech - 6. a 7. června - měl kapitán Hod, doprovázený Phannem a Blackem, značně lovecké úspěchy. Podařilo se mu zastřelit pár antilop druhu nilgau pestrý. Indové říkají této antilopě modrý buvol, ač by si zasloužila spíš jméno jelen, protože se podobá víc jelenu než příbuzným egyptského posvátného býka apise. Mohlo by se jí také říkat šedý jelen, protože její barva připomíná spíš zataženou oblohu než azurové nebe. Říká se však, že některá z těchto krásných zvířat s malými ostrými rohy a s dlouhou, lehce vyklenutou hlavou mají srst skoro modrou. A to je barva, kterou příroda čtvernožcům tvrdošíjně odpírá, dokonce i modré lišce, jejíž srst je spíše černá.

Kapitán Hod stále snil jenom o šelmách. Ale i když nilgau není šelma, je stejně nebezpečný, jestliže po zranění na lovce zaútočí.

Kapitán Hod první kulí a Fox druhou obě nádherná zvířata v jejich rozběhu srazili. Zasáhli je jako ptáky v letu. A Fox se na ně díval stejně jako na pernatou zvěř.

Pan Parazard však byl jiného mínění. A my jsme se po výtečné, dobře upečené kýtě, kterou nám toho dne předložil, připojili k jeho názoru.

Dne 8. června jsme za svítání opustili tábořiště zřízené poblíž malé vesnice v Rohilkhandu. Dorazili jsme k ním den předtím večer po zdolání čtyřiceti kilometrů, které ji dělily od Riváhu. Náš vlak se tedy pohyboval velmi mírnou rychlostí po silnici neustále rozmáčené dešti. Potoky se už počínaly rozlévat a četné brody nás o několik hodin zdržely. Stejně jsme však měli náskok dvou nebo tří dnů. Do hornatého kraje, kde jsme se chtěli s Parním domem na několik měsíců zastavit k rekreačnímu pobytu, dostaneme se snadno před koncem června. Nemusili jsme se proto ničím znepokojovat.

Dne 8. června přišel kapitán Hod ke své velké lítosti o krásný zásah.

Silnice byla lemována hustou bambusovou džunglí jakou nacházíme často poblíž vesnic uložených jakoby v květinovém koši. Nebyla to ještě skutečná džungle v indickém slova smyslu, to jest planina porostlá šedavými křovisky. Byli jsme stále ještě v obdělávaném kraji uprostřed úrodné roviny, pokryté většinou rýžovými poli.

Ocelový obr jel klidně pod Storrovým řízením a vyrážel husté chocholy páry, které vítr odnášel mezi bambusy podle silnice.

Náhle se z křoví vynořilo jakési zvíře a s překvapující rychlostí skočilo našemu slonu na krk „Čita! Čita!“ vykřikl mechanik.

Na jeho pokřik vyběhl kapitán Hod na zadní verandu a popadl pušku, kterou měl toho dne stále po ruce.

„Čita!“ opakoval.

„Střelte přece!“ zavolal jsem na něho.

„Dost času!“ odpověděl kapitán Hod, který se spokojil s tím, že si vzal zvíře na mušku.

Čita je druh indického levharta, o něco menší než tygr, ale stejně nebezpečná svou živostí, pružností a silou.

Plukovník Munro a já jsme ji pozorovali z verandy a čekali jsme na kapitánův výstřel.

Levhart se dal zřejmě zmýlit pohledem na našeho slona. Odvážně se na něho vrhl, ale tam, kde očekával živé maso, do něhož by zaťal drápy i zuby, našel jen ocelový plech, který nemohl ani zuby, ani drápy rozervat. Rozzuřen zavěsil se na dlouhé uši nepravého slona a chtěl už seskočit, když vtom nás spatřil.

Kapitán Hod ho měl stále na mušce. Byl si zásahem zcela jist a čekal jen, aby vystřelil v pravou chvíli a na správné místo.

Čita se s řevem vztyčila. Vycítila zřejmě nebezpečí, ale na útěk asi nepomýšlela. Možná že čekala na vhodný okamžik ke skoku na verandu.

Viděli jsme, že se vyškrábala slonu na hlavu, objala prackami chobot a vyšplhala se skoro až na jeho konec k otvoru, kterým unikala pára.

„Střelte přece, Hode!“ zvolal jsem.

„Mám dost času,“ odpověděl kapitán.

Pak se ke mně obrátil, aniž spustil oči z levharta, který nás pozoroval.

„Zastřelil jste někdy čitu, Mauclere?“ zeptal se.

„Nikdy.“

„A chcete jednu zastřelit?“

„Kapitáne,“ odpověděl jsem, „nechtěl bych vás připravit o tak nádhernou ránu.“

„I co,“ řekl Hod. „Tady nejde o loveckou trofej. Vezměte si pušku a namiřte zvířeti na plece. Chybíte-li, dorazím je ve skoku.“

„Dobrá.“ Fox, který za námi přiběhl, podal mi svou dvouhlavňovou karabinu. Vzal jsem ji, namířil stále nehybnému levhartovi na plece a vystřelil.

Lehce zraněné zvíře udělalo obrovský skok, přeneslo se přes mechanikovu vížku a dopadlo na střechu prvního vozu.

Ač byl kapitán Hod dobrý střelec, neměl čas zvíře v letu zasáhnout.

„Za mnou, Foxi!“ vykřikl.

Oba dva vyběhli z verandy a vystoupili do věžičky.

Levhart se skokem přes můstek dostal na druhý vůz.

Ve chvíli, kdy už chtěl kapitán vystřelit, octlo se zvíře dalším skokem na zemi a zmizelo v džungli.

„Stůj! Stůj!“ vykřikl Banks na mechanika. Storr zavřel přívod páry a vzduchovou brzdou zabrzdil všechna kola.

Kapitán a Fox vyskočili na silnici a vrhali se do křovin za čitou.

Uplynulo několik minut. Netrpělivě jsme poslouchali. Ale žádný výstřel se neozval. Oba lovci se vrátili s prázdnýma rukama.

„Zmizel nám! Utekl!“ zvolal kapitán Hod. „A v trávě není jediná krvavá stopa!“

„To je má chyba,“ řekl jsem kapitánovi. „Měl jste raději vystřelit na čitu sám! Vy byste se byl neminul.“

„Vždyť jste ji zasáhl,“ odpověděl Hod. „Jsem si tím jist. Ale na špatné místo!“

„Stejně by to nebyl pane kapitáne, ani můj osmatřicátý, ani váš jedenačtyřicátý!“ řekl mrzutě Fox.

„Máš pravdu,“ odpověděl s trochu líčenou lhostejností Hod. „Čita není tygr! Jinak bych vám byl, Mauclere, svou ránu nepostoupil.“

„Ke stolu, přátelé!“ vyzval své přátele plukovník Munro. Čeká nás snídaně a ta vás uklidní.“

„Tím spíše, že to všechno byla Foxová chyba!“ řekl Mac Neil.

„Moje chyba?“ zvolal sluha, zaražený tímto nečekaným osočením.

„Samozřejmě, Foxi,“ pokračoval seržant. „Podal jsi totiž panu Mauclerovi karabinu nabitou broky!“ A Mac Neil ukázal druhou nábojnici, kterou právě vytáhl z pušky. Byla skutečně naplněna broky.

„Foxi!“ zvolal kapitán.

„Pane kapitáne?“

„Dva dny vězení!“

„Ano, pane kapitáne.“ A Fox odešel do své kabiny, rozhodnut objevit se před námi až za osmačtyřicet hodin. Styděl se za svůj omyl a chtěl svůj stud skrýt.

Druhého dne, 9. června, kapitán Hod, Goúmi a já jsme si vyšli na lov po planině podél cesty. Využili jsme tak půldenní zastávky, pro kterou se tu Banks rozhodl. Celé odpoledne pršelo. Ale k polednímu se obloha trochu vyčistila a mohli jsme počítat s několikahodinovým vyjasněním.

Dnes mě ostatně nevedl Hod jako lovec šelem, nýbrž jako lovec drobné zvěře. V zájmu kuchyně si vyšel na toulačku podle rýžových polí ve společnosti Phanna a Blacka. Pan Parazard totiž kapitánovi oznámil, že spíž je už prázdná a že od „Jeho Ctihodnosti očekává, že to Jeho Ctihodnost zařídí,“ aby se zas naplnila.

Kapitán Hod se podrobil, a tak jsme vyšli s obyčejnými loveckými puškami. Po dvou hodinách jsme docílili toho, že jsme vyplašili několik koroptví a zajíců. Byli však vždy příliš daleko a nakonec jsme se musili vzdát naděje na nějaký úlovek.

Kapitán Hod byl proto velmi mrzutý. Ostatně v tomto kraji bez džunglí a bez křovin, pokrytém vesnicemi a farmami, nemohl počítat s vyplašením nějaké šelmy, která by ho odškodnila za včerejší neúspěch s levhartem. Dnes si vyšel, jen aby doplnil zásoby zvěřiny, a představoval si už, jak ho asi přijme pan Parazard, až se vrátí s prázdnou.

Nebyla to však naše chyba. Do čtyř hodin jsme neměli ani jedinou příležitost k výstřelu. Vanul ostrý vítr, a jak jsem už řekl, všechna zvěř se nám zvedala mimo dostřel.

„Milý příteli,“ řekl mi kapitán Hod, „takhle to rozhodně nepůjde.

Když jsme opouštěli Kalkatu, sliboval jsem vám nádherné lovy.

Ale smůla a trvalá nepřízeň osudu, kterou vůbec nechápu, brání mi splnit můj slib.“

„Však je dobře, kapitáne,“ odpověděl jsem. „Není třeba si zoufat.

Jestliže něčeho lituji, pak ne kvůli sobě, ale kvůli vám. Jen počkejte, v nepálských horách si to všechno vynahradíme.“ „Ano,“ řekl kapitán Hod, v prvních předhořích Himálaje budeme mít jistě lepší podmínky. Hleďte, Mauclere, vsadil bych se, že náš vlak se svým zařízením, ten jeho sykot a především náš gigantický slon plaší všechny prokleté šelmy daleko víc než železnice. A tak tomu bude za jízdy vždycky. Já však doufám, že při zastávce budeme šťastnější. Opravdu! Ten levhart byl šílený. Musil umírat hladem, že se vrhl na našeho Ocelového obra. Zasloužil si, aby byl na místě zabit kulí správné ráže. Zatracený Fox! Nikdy mu nezapomenu, co provedl. Kolik je teď hodin?“

„Skoro pět.“

„Už pět hodin, a my jsme dosud nevypálili ani jednu ránu!“

„V táboře nás čekají až v sedm hodin. Snad do té doby…“

„Ba ne! Nemáme štěstí,“ zvolal kapitán Hod. „A víte přece, že štěstí je polovina úspěchu.“

„Ale vytrvalost také,“ odpověděl jsem. „Slibme si, kapitáne, že se s prázdnou nevrátíme. Souhlasíte?“

„Jestli souhlasím?“ rozohnil se kapitán. „Běda tomu, kdo slib poruší!“

„Platí.“

„Hleďte, Mauclere, přinesu třeba jen myš nebo veverku, ale s prázdnou se nevrátím!“ Kapitán Hod, Goúmi a já jsme byli ve stavu, kdy je člověku všechno dobré. Pokračovali jsme v lovu s umíněností, která si zasloužila lepší výsledky. Ale zdálo se, že i ti nejmírnější ptáci vycítili naše nepřátelské úmysly. Nemohli jsme se přiblížit ani k jednomu.

Tak jsme procházeli mezi rýžovými poli, prohledávali kraj po obou stranách cesty a zase se vraceli, abychom se nevzdálili příliš daleko od tábora. V půl sedmé večer byly náboje v našich puškách stále netknuty. Stejně dobře jsme mohli lovit s holemi v ruce, výsledek by byl stejný.

Podíval jsem se na kapitána Hoda. Kráčel se stisknutými zuby a hluboká vráska na čele mezi obočím prozrazovala jeho němý vztek. Sevřenými rty brumlal marné hrozby všem srstnatým a pernatým tvorům, z nichž se tu neukázal ani jediný. Chtěl už vypálit ze své pušky na cokoli - na strom nebo na kámen -, což je lovecký způsob vybití vzteku. Puška ho pálila v ruce, to bylo zřejmé. Přehazoval si ji řemenem přes prsa a zase s ní mířil naprázdno.

Goúmiho ho pozoroval.

„Takhle to dál nepůjde,“ šeptal mi. „Kapitán se vztekne.“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Dal bych třicet šilinků za nejhoršího domácího holuba, kdyby mu ho milosrdná ruka vypustila na dostřel.“ Ale teď bych byl nezískal nejlacinější a nejobyčejnější zvěřinu ani za dvacet, ani za čtyřicet, ba ani za šedesát šilinků. Kraj byl zcela pustý. Nikde jsme neviděli ani vesnici, ani farmu.

Kdyby to bylo bývalo možné, byl bych určitě poslal Goúmiho, aby stůj co stůj nějakého užitečného ptáka koupil - i kdyby to mělo být oškubané kuře - a vydal ho pomstě rozzuřeného kapitána.

Blížila se noc. Za hodinu už nebude tolik světla, abychom mohli v bezúspěšném lovu pokračovat. Ač jsme si slíbili, že se do tábora s prázdnou nevrátíme, budeme k tomu asi donuceni, jestliže nebudeme ochotni strávit noc venku. Ale noc hrozila deštěm, a nadto by plukovník Munro a Banks byli velmi zneklidněni, kdybychom se nevrátili. A toho jsme je chtěli ušetřit.

Kapitán Hod se rozhlížel široce otevřenýma očima a s ptačí rychlostí doleva i doprava a vykročil o deset kroků směrem, který nás určitě nemohl dovést k Parnímu domu.

Zrychlil jsem krok, abych ho dohonil a přiměl k tomu, vzdát se marného boje se smůlou, když tu jsem náhle zaslechl vpravo silný tlukot křídel. Podíval jsem se tam.

Nad křovím se zvolna vznesl jakýsi pták.

Aniž jsem dal kapitánovi čas k návratu, zacílil jsem a vypálil téměř současně obě rány.

Neznámý opeřenec byl zasažen a dopadl těžce na okraj rýžového pole.

Phann vyskočil, zastřeleného ptáka popadl a přinesl jej kapitánovi.

„Konečně!“ zvolal Hod. „Jestli nebude pan Parazard spokojen, ať si skočí po hlavě do svého hrnce sám!“

„Je to však zvěřina k jídlu?“ zeptal jsem se.

„Určitě… když není nic jiného,“ odpověděl kapitán.

„Štěstí, že vás nikdo neviděl, pane Mauclere,“ řekl mi Goúmi.

„Udělal jsem něco špatného?“ „Vždyť jste zastřelil páva a střílet pávy je zakázáno! Jsou v celé Indii pokládáni za ptáky posvátné!“

„Ať čert vezme všechny posvátné ptáky i ty, kdo je uctívají!“ zvolal kapitán Hod. „Toho ptáka jsme zastřelili a také ho sníme… třeba zbožně, chcete-li, ale sníme ho!“ V zemi bráhmanů je páv skutečně všemi Indy uctíván jako pták posvátný, a to že od dob Alexandra Velikého, jehož výprava prošla celým poloostrovem. Indové z něho udělali symbol bohyně Saravastí, ochránkyně zrození a manželství. Střílet tyto ptáky zakazuje pod přísným trestem zákon, který Angličané potvrdili.

Zastřelený páv byl skutečně nádhernou ukázkou kurovitých ptáků. Měl temně zelená křídla s kovovým leskem, lemovaná zlatým proužkem a krásný ocas s něžnými oky na konci, připomínající skvostný vějíř s hedvábnými třásněmi.

„Jdeme zpátky!“ řekl kapitán. „Zítra nám pan Parazard páva upeče a všichni bráhmani v Indii si mohou myslet co chtějí! I když je páv jen nafoukaná slepice, s tímhle elegantně zdviženým ocasem udělá na našem stole náramný dojem!“

„Jste tedy spokojen, kapitáne?“

„Spokojen? S vámi ano, příteli, ale sám se sebou vůbec ne! Smůla mě dosud neopustila a je už opravdu načase, abych se jí zbavil.

Pojďme!“ Vraceli jsme se stejnou cestou zpět k táboru, od něhož jsme se dostali asi na tři míle daleko. Kráčeli jsme za sebou po křivolaké stezce, která nás vedla bambusovou džunglí. Vpředu kapitán Hod a já, Goúmi s naším úlovkem o několik kroků za námi. Slunce ještě nezapadlo, ale bylo zakryto mraky a my jsme museli sledovat stezku už v šeru.

Náhle se z křoví vpravo ozvalo strašné zařvání. Bylo to tak hrozivé, že jsem se bezděčně zastavil.

Kapitán Hod mi sevřel ruku.

„Tygr!“ řekl.

A pak zaklel:

„Tisíc indických hromů! Máme v puškách jen koroptví broky!“ Byla to bohužel pravda. Ani Hod, ani já, ani Goúmi jsme neměli kulové náboje.

Ale teď už nebyl čas prohlížet si zbraně. Za deset vteřin po zařvání vyskočil tygr z houštiny a jediným skokem se octl na stezce dvacet kroků před námi.

Byl to nádherný tygr onoho druhu, kterému Indové říkají lidožrout, je to strašná šelma a každý rok jí padá za oběť několik set lidí.

Byla to hrozná situace.

Díval jsem se na tygra a přímo jsem ho hltal očima. Přiznám se však, že se mi puška v rukou roztřásla. Tygr byl devět až deset stop dlouhý a měl oranžovou srst s bílými a černými pruhy.

Ion se na nás díval. Jeho kočičí oči v šeru světélkovaly. Ocasem horečně šlehalo zem. Přikrčil se, chystal se ke skoku. Hod neztratil duchapřítomnost. Přiložil pušku k líci a nevylíčitelným tónem zašeptal:

„Koroptví broky! Střílet na tygra koroptvími broky! Netrefím-li ho zblízka do očí, jsme…“ Kapitán už nemohl větu dokončit. Tygr se blížil, ale ne skokem, nýbrž drobným krokem.

Goúmi vzadu poklekl a zamířil též na tygra. V pušce však měl také jen drobné broky. A já jsem neměl pušku nabitou vůbec.

Chtěl jsem vložit do nábojové komory náboj.

„Nehýbejte se!“ zašeptal mi kapitán. „Tygr by skočil a já nechci, aby skákal.“ Všichni tři jsme zůstali bez pohnutí stát.

Tygr se zvolna blížil. Hlavou, kterou před chvílí ještě kýval, teď ani nehnul. Díval se na nás sice upřeně, ale jaksi kose. S širokou, až k zemi spuštěnou dolní čelistí vypadal, jako by vdechoval výpary země.

Brzy bylo to strašné zvíře na deset kroků před kapitánem.

Hod se pevně rozkročil, znehybněl a soustředil všechnu vůli do svého pohledu. Ani srdce se mu nerozbušilo rychleji před strašným zápasem, z něhož možná nikdo z nás nevyjde živ.

V této chvíli jsem už myslel, že tygr konečně skočí.

Udělal ještě pět kroků. Musil jsem sebrat všechnu svou vůli, abych na kapitána nevykřikl:

„Tak střelte už! Střelte!“ Ne! Kapitán to už řekl - a byla v tom zřejmě jediná možnost záchrany -, že chce zvíře střelit do očí. Ale k tomu je musel mít docela blízko.

Tygr udělal ještě tři kroky a napjal se ke skoku…

Ozvala se rána a hned po ní druhá.

Ta druhá se však ozvala v těle zvířete, které po třech nebo čtyřech přemetech padlo s bolestným zařváním na zem.

„Stal se zázrak!“ vykřikl kapitán Hod. „Měl jsem pušku nabitou kulí!“ Dokonce výbušnou kulí. Ach, tentokrát ti děkuji, Foxi! Děkuji ti!“

„Je to možné?“ zvolal jsem.

„Podívejte se!“ A kapitán sklonil pušku, aby vytáhl náboj z levé hlavně.

Byl to náboj s kulí!

Všechno bylo jasné.

Kapitán Hod měl dvě karabiny a dvě pušky. Všechny měly stejnou ráži. A tehdy, když Fox nabil omylem karabinu brokovými náboji, vsunul do lovecké pušky náboje s výbušnými střelami. A tak včera Zachránil život levhartovi a dnes nám.

„Ano,“ řekl kapitán Hod, „nikdy jsem nebyl tak blízko smrti jako dnes!“ Za půl hodiny jsme se vrátili do tábora. Hod si zavolal Foxe a vypověděl mu, co se stalo.

„Pane kapitáne,“ odpověděl mu sluha, „to jen dokazuje, že místo dvou dnů trestu zasluhuji čtyři, protože jsem se zmýlil dvakrát.“

„To je i mé mínění,“ dodal klidně kapitán Hod. „Ale protože jsem tvým omylem dostal svého jedenačtyřicátého, myslím, že bych ti měl dát zlaťák…“

„A já si myslím, že bych si ho měl vzít,“ odpověděl Fox a strčil zlatou minci do kapsy.

Za těchto okolností se tedy kapitán Hod setkal se svým jedenačtyřicátým tygrem.

Dne 12. června se náš vlak zastavil před nedůležitou vesnicí a druhého dne jsme jeli dál, abychom zdolali oněch sto padesát kilometrů, které nás ještě dělily od nepálských hor.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA XIII

 HRDINSTVÍ KAPITIÁNA HODA

 

 Odpoledne 5. června a příští noc jsme strávili v klidu v táboře. Po hrozné únavě a po tolikerém nebezpečí jsme si odpočinek opravdu zasloužili.

 Před námi už neležely bohaté kraje království Audhu. Parní dům teď projížděl územím sice úrodným, ale plným bystřin, územím Rohilkhnadu. Hlavním městem tohoto velkého čtverce o straně sto pětapadesát mil dlouhé je Barélí. Je to kraj zavlažovaný četnými přítoky Ghághry, osázený místy skupinami krásných mangovníků a posetý džunglemi, které však ustupují polním kulturám.

 Tady bylo po dobytí Dillí centrum povstání, tady utrpěl oddíl brigádního generála Walpola počáteční neúspěchy, tady zemřel přítel sira Edwarda Munra, velitel 93. skotského pluku, který se vyznamenal při obou útocích na Lakhnaú.

 Žádné jiné území nemohlo být pro náš vlak sjízdnější než toto.

 Krásné a stejně upravené silnice, snadno překročitelné vodní toky mezi dvěma důležitými, od severu tekoucími řekami - to vše tady značně usnadňovalo jízdu. Zbývalo nám už jen několik set kilometrů k prvním vyvýšeninám, které spojují rovinu s nepálskými horami.

 Musili jsme však vážně počítat s dobou dešťů.

 Monzum, vanoucí v prvních měsících roku od severovýchodu k jihozápadu, obrátí brzy svůj směr. Období dešťů je horší na pobřeží než ve vnitrozemí poloostrova a začíná také o trochu dříve.

 To proto, že mraky se vyprší ještě před příchodem do střední Indie.

 Jejich směr se ostatně trochu mění nad řetězem vysokých hor, které tvoří jakousi atmosférickou přehradu. Na malabarském pobřeží počíná období dešťů počátkem května. V centrálních a v severních provinciích se projevuje až o několik týdnů později, nejdříve v červnu.

 A my jsme tam přijeli právě v červnu. Naše další cesta bude proto probíhat za těchto zvláštních, ale předvídaných okolností.

 Předem musím říci, že našemu statečnému Goúmimu, tak nešťastně odzbrojenému bleskem, bylo druhý den už dobře. Ochrnutí levé nohy bylo jen dočasné. Nezanechalo téměř žádné následky, ale mně se zdálo, že ve sluhovi vzbudilo jakousi zlobu vůči nebeskému ohni.

 V dalších dvou dnech - 6. a 7. června - měl kapitán Hod, doprovázený Phannem a Blackem, značně lovecké úspěchy. Podařilo se mu zastřelit pár antilop druhu nilgau pestrý. Indové říkají této antilopě modrý buvol, ač by si zasloužila spíš jméno jelen, protože se podobá víc jelenu než příbuzným egyptského posvátného býka apise. Mohlo by se jí také říkat šedý jelen, protože její barva připomíná spíš zataženou oblohu než azurové nebe. Říká se však, že některá z těchto krásných zvířat s malými ostrými rohy a s dlouhou, lehce vyklenutou hlavou mají srst skoro modrou. A to je barva, kterou příroda čtvernožcům tvrdošíjně odpírá, dokonce i modré lišce, jejíž srst je spíše černá.

 Kapitán Hod stále snil jenom o šelmách. Ale i když nilgau není šelma, je stejně nebezpečný, jestliže po zranění na lovce zaútočí.

 Kapitán Hod první kulí a Fox druhou obě nádherná zvířata v jejich rozběhu srazili. Zasáhli je jako ptáky v letu. A Fox se na ně díval stejně jako na pernatou zvěř.

 Pan Parazard však byl jiného mínění. A my jsme se po výtečné, dobře upečené kýtě, kterou nám toho dne předložil, připojili k jeho názoru.

 Dne 8. června jsme za svítání opustili tábořiště zřízené poblíž malé vesnice v Rohilkhandu. Dorazili jsme k ním den předtím večer po zdolání čtyřiceti kilometrů, které ji dělily od Riváhu. Náš vlak se tedy pohyboval velmi mírnou rychlostí po silnici neustále rozmáčené dešti. Potoky se už počínaly rozlévat a četné brody nás o několik hodin zdržely. Stejně jsme však měli náskok dvou nebo tří dnů. Do hornatého kraje, kde jsme se chtěli s Parním domem na několik měsíců zastavit k rekreačnímu pobytu, dostaneme se snadno před koncem června. Nemusili jsme se proto ničím znepokojovat.

 Dne 8. června přišel kapitán Hod ke své velké lítosti o krásný zásah.

 Silnice byla lemována hustou bambusovou džunglí jakou nacházíme často poblíž vesnic uložených jakoby v květinovém koši. Nebyla to ještě skutečná džungle v indickém slova smyslu, to jest planina porostlá šedavými křovisky. Byli jsme stále ještě v obdělávaném kraji uprostřed úrodné roviny, pokryté většinou rýžovými poli.

 Ocelový obr jel klidně pod Storrovým řízením a vyrážel husté chocholy páry, které vítr odnášel mezi bambusy podle silnice.

 Náhle se z křoví vynořilo jakési zvíře a s překvapující rychlostí skočilo našemu slonu na krk „Čita! Čita!“ vykřikl mechanik.

 Na jeho pokřik vyběhl kapitán Hod na zadní verandu a popadl pušku, kterou měl toho dne stále po ruce.

 „Čita!“ opakoval.

 „Střelte přece!“ zavolal jsem na něho.

 „Dost času!“ odpověděl kapitán Hod, který se spokojil s tím, že si vzal zvíře na mušku.

 Čita je druh indického levharta, o něco menší než tygr, ale stejně nebezpečná svou živostí, pružností a silou.

 Plukovník Munro a já jsme ji pozorovali z verandy a čekali jsme na kapitánův výstřel.

 Levhart se dal zřejmě zmýlit pohledem na našeho slona. Odvážně se na něho vrhl, ale tam, kde očekával živé maso, do něhož by zaťal drápy i zuby, našel jen ocelový plech, který nemohl ani zuby, ani drápy rozervat. Rozzuřen zavěsil se na dlouhé uši nepravého slona a chtěl už seskočit, když vtom nás spatřil.

 Kapitán Hod ho měl stále na mušce. Byl si zásahem zcela jist a čekal jen, aby vystřelil v pravou chvíli a na správné místo.

 Čita se s řevem vztyčila. Vycítila zřejmě nebezpečí, ale na útěk asi nepomýšlela. Možná že čekala na vhodný okamžik ke skoku na verandu.

 Viděli jsme, že se vyškrábala slonu na hlavu, objala prackami chobot a vyšplhala se skoro až na jeho konec k otvoru, kterým unikala pára.

 „Střelte přece, Hode!“ zvolal jsem.

 „Mám dost času,“ odpověděl kapitán.

 Pak se ke mně obrátil, aniž spustil oči z levharta, který nás pozoroval.

 „Zastřelil jste někdy čitu, Mauclere?“ zeptal se.

 „Nikdy.“

 „A chcete jednu zastřelit?“

 „Kapitáne,“ odpověděl jsem, „nechtěl bych vás připravit o tak nádhernou ránu.“

 „I co,“ řekl Hod. „Tady nejde o loveckou trofej. Vezměte si pušku a namiřte zvířeti na plece. Chybíte-li, dorazím je ve skoku.“

 „Dobrá.“ Fox, který za námi přiběhl, podal mi svou dvouhlavňovou karabinu. Vzal jsem ji, namířil stále nehybnému levhartovi na plece a vystřelil.

 Lehce zraněné zvíře udělalo obrovský skok, přeneslo se přes mechanikovu vížku a dopadlo na střechu prvního vozu.

 Ač byl kapitán Hod dobrý střelec, neměl čas zvíře v letu zasáhnout.

 „Za mnou, Foxi!“ vykřikl.

 Oba dva vyběhli z verandy a vystoupili do věžičky.

 Levhart se skokem přes můstek dostal na druhý vůz.

 Ve chvíli, kdy už chtěl kapitán vystřelit, octlo se zvíře dalším skokem na zemi a zmizelo v džungli.

 „Stůj! Stůj!“ vykřikl Banks na mechanika. Storr zavřel přívod páry a vzduchovou brzdou zabrzdil všechna kola.

 Kapitán a Fox vyskočili na silnici a vrhali se do křovin za čitou.

 Uplynulo několik minut. Netrpělivě jsme poslouchali. Ale žádný výstřel se neozval. Oba lovci se vrátili s prázdnýma rukama.

 „Zmizel nám! Utekl!“ zvolal kapitán Hod. „A v trávě není jediná krvavá stopa!“

 „To je má chyba,“ řekl jsem kapitánovi. „Měl jste raději vystřelit na čitu sám! Vy byste se byl neminul.“

 „Vždyť jste ji zasáhl,“ odpověděl Hod. „Jsem si tím jist. Ale na špatné místo!“

 „Stejně by to nebyl pane kapitáne, ani můj osmatřicátý, ani váš jedenačtyřicátý!“ řekl mrzutě Fox.

 „Máš pravdu,“ odpověděl s trochu líčenou lhostejností Hod. „Čita není tygr! Jinak bych vám byl, Mauclere, svou ránu nepostoupil.“

 „Ke stolu, přátelé!“ vyzval své přátele plukovník Munro. Čeká nás snídaně a ta vás uklidní.“

 „Tím spíše, že to všechno byla Foxová chyba!“ řekl Mac Neil.

 „Moje chyba?“ zvolal sluha, zaražený tímto nečekaným osočením.

 „Samozřejmě, Foxi,“ pokračoval seržant. „Podal jsi totiž panu Mauclerovi karabinu nabitou broky!“ A Mac Neil ukázal druhou nábojnici, kterou právě vytáhl z pušky. Byla skutečně naplněna broky.

 „Foxi!“ zvolal kapitán.

 „Pane kapitáne?“

 „Dva dny vězení!“

 „Ano, pane kapitáne.“ A Fox odešel do své kabiny, rozhodnut objevit se před námi až za osmačtyřicet hodin. Styděl se za svůj omyl a chtěl svůj stud skrýt.

 Druhého dne, 9. června, kapitán Hod, Goúmi a já jsme si vyšli na lov po planině podél cesty. Využili jsme tak půldenní zastávky, pro kterou se tu Banks rozhodl. Celé odpoledne pršelo. Ale k polednímu se obloha trochu vyčistila a mohli jsme počítat s několikahodinovým vyjasněním.

 Dnes mě ostatně nevedl Hod jako lovec šelem, nýbrž jako lovec drobné zvěře. V zájmu kuchyně si vyšel na toulačku podle rýžových polí ve společnosti Phanna a Blacka. Pan Parazard totiž kapitánovi oznámil, že spíž je už prázdná a že od „Jeho Ctihodnosti očekává, že to Jeho Ctihodnost zařídí,“ aby se zas naplnila.

 Kapitán Hod se podrobil, a tak jsme vyšli s obyčejnými loveckými puškami. Po dvou hodinách jsme docílili toho, že jsme vyplašili několik koroptví a zajíců. Byli však vždy příliš daleko a nakonec jsme se musili vzdát naděje na nějaký úlovek.

 Kapitán Hod byl proto velmi mrzutý. Ostatně v tomto kraji bez džunglí a bez křovin, pokrytém vesnicemi a farmami, nemohl počítat s vyplašením nějaké šelmy, která by ho odškodnila za včerejší neúspěch s levhartem. Dnes si vyšel, jen aby doplnil zásoby zvěřiny, a představoval si už, jak ho asi přijme pan Parazard, až se vrátí s prázdnou.

 Nebyla to však naše chyba. Do čtyř hodin jsme neměli ani jedinou příležitost k výstřelu. Vanul ostrý vítr, a jak jsem už řekl, všechna zvěř se nám zvedala mimo dostřel.

 „Milý příteli,“ řekl mi kapitán Hod, „takhle to rozhodně nepůjde.

 Když jsme opouštěli Kalkatu, sliboval jsem vám nádherné lovy.

 Ale smůla a trvalá nepřízeň osudu, kterou vůbec nechápu, brání mi splnit můj slib.“

 „Však je dobře, kapitáne,“ odpověděl jsem. „Není třeba si zoufat.

 Jestliže něčeho lituji, pak ne kvůli sobě, ale kvůli vám. Jen počkejte, v nepálských horách si to všechno vynahradíme.“ „Ano,“ řekl kapitán Hod, v prvních předhořích Himálaje budeme mít jistě lepší podmínky. Hleďte, Mauclere, vsadil bych se, že náš vlak se svým zařízením, ten jeho sykot a především náš gigantický slon plaší všechny prokleté šelmy daleko víc než železnice. A tak tomu bude za jízdy vždycky. Já však doufám, že při zastávce budeme šťastnější. Opravdu! Ten levhart byl šílený. Musil umírat hladem, že se vrhl na našeho Ocelového obra. Zasloužil si, aby byl na místě zabit kulí správné ráže. Zatracený Fox! Nikdy mu nezapomenu, co provedl. Kolik je teď hodin?“

 „Skoro pět.“

 „Už pět hodin, a my jsme dosud nevypálili ani jednu ránu!“

 „V táboře nás čekají až v sedm hodin. Snad do té doby…“

 „Ba ne! Nemáme štěstí,“ zvolal kapitán Hod. „A víte přece, že štěstí je polovina úspěchu.“

 „Ale vytrvalost také,“ odpověděl jsem. „Slibme si, kapitáne, že se s prázdnou nevrátíme. Souhlasíte?“

 „Jestli souhlasím?“ rozohnil se kapitán. „Běda tomu, kdo slib poruší!“

 „Platí.“

 „Hleďte, Mauclere, přinesu třeba jen myš nebo veverku, ale s prázdnou se nevrátím!“ Kapitán Hod, Goúmi a já jsme byli ve stavu, kdy je člověku všechno dobré. Pokračovali jsme v lovu s umíněností, která si zasloužila lepší výsledky. Ale zdálo se, že i ti nejmírnější ptáci vycítili naše nepřátelské úmysly. Nemohli jsme se přiblížit ani k jednomu.

 Tak jsme procházeli mezi rýžovými poli, prohledávali kraj po obou stranách cesty a zase se vraceli, abychom se nevzdálili příliš daleko od tábora. V půl sedmé večer byly náboje v našich puškách stále netknuty. Stejně dobře jsme mohli lovit s holemi v ruce, výsledek by byl stejný.

 Podíval jsem se na kapitána Hoda. Kráčel se stisknutými zuby a hluboká vráska na čele mezi obočím prozrazovala jeho němý vztek. Sevřenými rty brumlal marné hrozby všem srstnatým a pernatým tvorům, z nichž se tu neukázal ani jediný. Chtěl už vypálit ze své pušky na cokoli - na strom nebo na kámen -, což je lovecký způsob vybití vzteku. Puška ho pálila v ruce, to bylo zřejmé. Přehazoval si ji řemenem přes prsa a zase s ní mířil naprázdno.

 Goúmiho ho pozoroval.

 „Takhle to dál nepůjde,“ šeptal mi. „Kapitán se vztekne.“

 „Ano,“ odpověděl jsem. „Dal bych třicet šilinků za nejhoršího domácího holuba, kdyby mu ho milosrdná ruka vypustila na dostřel.“ Ale teď bych byl nezískal nejlacinější a nejobyčejnější zvěřinu ani za dvacet, ani za čtyřicet, ba ani za šedesát šilinků. Kraj byl zcela pustý. Nikde jsme neviděli ani vesnici, ani farmu.

 Kdyby to bylo bývalo možné, byl bych určitě poslal Goúmiho, aby stůj co stůj nějakého užitečného ptáka koupil - i kdyby to mělo být oškubané kuře - a vydal ho pomstě rozzuřeného kapitána.

 Blížila se noc. Za hodinu už nebude tolik světla, abychom mohli v bezúspěšném lovu pokračovat. Ač jsme si slíbili, že se do tábora s prázdnou nevrátíme, budeme k tomu asi donuceni, jestliže nebudeme ochotni strávit noc venku. Ale noc hrozila deštěm, a nadto by plukovník Munro a Banks byli velmi zneklidněni, kdybychom se nevrátili. A toho jsme je chtěli ušetřit.

 Kapitán Hod se rozhlížel široce otevřenýma očima a s ptačí rychlostí doleva i doprava a vykročil o deset kroků směrem, který nás určitě nemohl dovést k Parnímu domu.

 Zrychlil jsem krok, abych ho dohonil a přiměl k tomu, vzdát se marného boje se smůlou, když tu jsem náhle zaslechl vpravo silný tlukot křídel. Podíval jsem se tam.

 Nad křovím se zvolna vznesl jakýsi pták.

 Aniž jsem dal kapitánovi čas k návratu, zacílil jsem a vypálil téměř současně obě rány.

 Neznámý opeřenec byl zasažen a dopadl těžce na okraj rýžového pole.

 Phann vyskočil, zastřeleného ptáka popadl a přinesl jej kapitánovi.

 „Konečně!“ zvolal Hod. „Jestli nebude pan Parazard spokojen, ať si skočí po hlavě do svého hrnce sám!“

 „Je to však zvěřina k jídlu?“ zeptal jsem se.

 „Určitě… když není nic jiného,“ odpověděl kapitán.

 „Štěstí, že vás nikdo neviděl, pane Mauclere,“ řekl mi Goúmi.

 „Udělal jsem něco špatného?“ „Vždyť jste zastřelil páva a střílet pávy je zakázáno! Jsou v celé Indii pokládáni za ptáky posvátné!“

 „Ať čert vezme všechny posvátné ptáky i ty, kdo je uctívají!“ zvolal kapitán Hod. „Toho ptáka jsme zastřelili a také ho sníme… třeba zbožně, chcete-li, ale sníme ho!“ V zemi bráhmanů je páv skutečně všemi Indy uctíván jako pták posvátný, a to že od dob Alexandra Velikého, jehož výprava prošla celým poloostrovem. Indové z něho udělali symbol bohyně Saravastí, ochránkyně zrození a manželství. Střílet tyto ptáky zakazuje pod přísným trestem zákon, který Angličané potvrdili.

 Zastřelený páv byl skutečně nádhernou ukázkou kurovitých ptáků. Měl temně zelená křídla s kovovým leskem, lemovaná zlatým proužkem a krásný ocas s něžnými oky na konci, připomínající skvostný vějíř s hedvábnými třásněmi.

 „Jdeme zpátky!“ řekl kapitán. „Zítra nám pan Parazard páva upeče a všichni bráhmani v Indii si mohou myslet co chtějí! I když je páv jen nafoukaná slepice, s tímhle elegantně zdviženým ocasem udělá na našem stole náramný dojem!“

 „Jste tedy spokojen, kapitáne?“

 „Spokojen? S vámi ano, příteli, ale sám se sebou vůbec ne! Smůla mě dosud neopustila a je už opravdu načase, abych se jí zbavil.

 Pojďme!“ Vraceli jsme se stejnou cestou zpět k táboru, od něhož jsme se dostali asi na tři míle daleko. Kráčeli jsme za sebou po křivolaké stezce, která nás vedla bambusovou džunglí. Vpředu kapitán Hod a já, Goúmi s naším úlovkem o několik kroků za námi. Slunce ještě nezapadlo, ale bylo zakryto mraky a my jsme museli sledovat stezku už v šeru.

 Náhle se z křoví vpravo ozvalo strašné zařvání. Bylo to tak hrozivé, že jsem se bezděčně zastavil.

 Kapitán Hod mi sevřel ruku.

 „Tygr!“ řekl.

 A pak zaklel:

 „Tisíc indických hromů! Máme v puškách jen koroptví broky!“ Byla to bohužel pravda. Ani Hod, ani já, ani Goúmi jsme neměli kulové náboje.

 Ale teď už nebyl čas prohlížet si zbraně. Za deset vteřin po zařvání vyskočil tygr z houštiny a jediným skokem se octl na stezce dvacet kroků před námi.

 Byl to nádherný tygr onoho druhu, kterému Indové říkají lidožrout, je to strašná šelma a každý rok jí padá za oběť několik set lidí.

 Byla to hrozná situace.

 Díval jsem se na tygra a přímo jsem ho hltal očima. Přiznám se však, že se mi puška v rukou roztřásla. Tygr byl devět až deset stop dlouhý a měl oranžovou srst s bílými a černými pruhy.

 Ion se na nás díval. Jeho kočičí oči v šeru světélkovaly. Ocasem horečně šlehalo zem. Přikrčil se, chystal se ke skoku. Hod neztratil duchapřítomnost. Přiložil pušku k líci a nevylíčitelným tónem zašeptal:

 „Koroptví broky! Střílet na tygra koroptvími broky! Netrefím-li ho zblízka do očí, jsme…“ Kapitán už nemohl větu dokončit. Tygr se blížil, ale ne skokem, nýbrž drobným krokem.

 Goúmi vzadu poklekl a zamířil též na tygra. V pušce však měl také jen drobné broky. A já jsem neměl pušku nabitou vůbec.

 Chtěl jsem vložit do nábojové komory náboj.

 „Nehýbejte se!“ zašeptal mi kapitán. „Tygr by skočil a já nechci, aby skákal.“ Všichni tři jsme zůstali bez pohnutí stát.

 Tygr se zvolna blížil. Hlavou, kterou před chvílí ještě kýval, teď ani nehnul. Díval se na nás sice upřeně, ale jaksi kose. S širokou, až k zemi spuštěnou dolní čelistí vypadal, jako by vdechoval výpary země.

 Brzy bylo to strašné zvíře na deset kroků před kapitánem.

 Hod se pevně rozkročil, znehybněl a soustředil všechnu vůli do svého pohledu. Ani srdce se mu nerozbušilo rychleji před strašným zápasem, z něhož možná nikdo z nás nevyjde živ.

 V této chvíli jsem už myslel, že tygr konečně skočí.

 Udělal ještě pět kroků. Musil jsem sebrat všechnu svou vůli, abych na kapitána nevykřikl:

 „Tak střelte už! Střelte!“ Ne! Kapitán to už řekl - a byla v tom zřejmě jediná možnost záchrany -, že chce zvíře střelit do očí. Ale k tomu je musel mít docela blízko.

 Tygr udělal ještě tři kroky a napjal se ke skoku…

 Ozvala se rána a hned po ní druhá.

 Ta druhá se však ozvala v těle zvířete, které po třech nebo čtyřech přemetech padlo s bolestným zařváním na zem.

 „Stal se zázrak!“ vykřikl kapitán Hod. „Měl jsem pušku nabitou kulí!“ Dokonce výbušnou kulí. Ach, tentokrát ti děkuji, Foxi! Děkuji ti!“

 „Je to možné?“ zvolal jsem.

 „Podívejte se!“ A kapitán sklonil pušku, aby vytáhl náboj z levé hlavně.

 Byl to náboj s kulí!

 Všechno bylo jasné.

 Kapitán Hod měl dvě karabiny a dvě pušky. Všechny měly stejnou ráži. A tehdy, když Fox nabil omylem karabinu brokovými náboji, vsunul do lovecké pušky náboje s výbušnými střelami. A tak včera Zachránil život levhartovi a dnes nám.

 „Ano,“ řekl kapitán Hod, „nikdy jsem nebyl tak blízko smrti jako dnes!“ Za půl hodiny jsme se vrátili do tábora. Hod si zavolal Foxe a vypověděl mu, co se stalo.

 „Pane kapitáne,“ odpověděl mu sluha, „to jen dokazuje, že místo dvou dnů trestu zasluhuji čtyři, protože jsem se zmýlil dvakrát.“

 „To je i mé mínění,“ dodal klidně kapitán Hod. „Ale protože jsem tvým omylem dostal svého jedenačtyřicátého, myslím, že bych ti měl dát zlaťák…“

 „A já si myslím, že bych si ho měl vzít,“ odpověděl Fox a strčil zlatou minci do kapsy.

 Za těchto okolností se tedy kapitán Hod setkal se svým jedenačtyřicátým tygrem.

 Dne 12. června se náš vlak zastavil před nedůležitou vesnicí a druhého dne jsme jeli dál, abychom zdolali oněch sto padesát kilometrů, které nás ještě dělily od nepálských hor.

 

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.