KAPITOLA XII U ÚSTÍ DĚLA Ticho netrvalo dlouho. Dakoitům byly rozděleny potraviny. Zatímco jedli, ozýval se jejich křik a proklínání - byli už pod vlivem silné lihoviny, araku, kterou popíjeli velmi nestřídmě.
Ale všechna ta vřava pomalu utichala. Surovců, unavených celodenní námahou, se brzy zmocnil spánek.
Zůstane snad plukovník Munro až do hodiny své smrti bez strážců? Nedá Nána Sáhib svého vězně hlídat, i když byl pevně přivázán trojitým provazem kolem paží a hrudi tak, že se nemohl ani hnout?
Plukovník o tom právě uvažoval, když k osmé hodině spatřil jednoho z Indů vycházet z kasáren na nádvoří.
Tento Ind dostal rozkaz zůstat po celou noc u plukovníka Munra.
Napřed přešel napříč nádvořím a pak zamířil k dělu, aby se přesvědčil, že tam zajatec dosud je. Poté pevnou rukou vyzkoušel provazy, které se ani nehnuly. Nakonec bez ohledu na plukovníka řekl sám k sobě: „Deset liber dobrého prachu! Staré ripurské dělo už dlouho nehovořilo, ale zítra promluví!“ Tato úvaha vyvolala na hrdé tváři plukovníka Munra opovržlivý úsměv. Smrt ho nemohla nijak vyděsit, byť byla sebekrutější.
Ind ještě prohlédl přední část hlavně, ustoupil nazad, pohladil silný uzávěr a položil na okamžik prst na zapalovací otvor, naplněný až po okraj střelným prachem.
Posléze zůstal Ind stát, opřen o knoflík uzávěru. Jako by byl zapomněl, že tu zajatec stojí jako odsouzenec na sklopném můstku šibenice a čeká, až se pod ním můstek propadne. Buď z lhostejnosti, nebo účinkem právě vypitého araku počal si Ind prozpěvovat pro sebe starou gaundvanskou píseň. Přerušoval ji však a znovu začínal jako ten, komu v opilosti selhává paměť.
Po čtvrthodině se Ind trochu sebral. Znovu pohladil bok děla, obešel je a zastavil se před plukovníkem Munrem. Podíval se na něho a něco nesrozumitelného zamumlal. Jeho prsty instinktivně naposled sevřely provaz, jako by jej chtěly ještě utáhnout. Pak se spokojeným výrazem zakýval hlavou a šel se klidně opřít o zábradlí asi na dvanáct kroků od ústí hlavně.
Tam zůstal asi deset minut, chvílemi byl otočen k plošině, chvílemi zas vykloněn ven s pohledem upřeným do propasti pod úpatím pevnosti.
Bylo zřejmé, že se jen s krajním úsilím brání ospalosti. Ale únava ho nakonec přemohla a on se natáhl ve stínu tarasu tak, že ho nebylo vůbec vidět.
Byla temná noc. Husté a nehybné mraky pokryly celé nebe.
V ovzduší vládl naprostý klid. Hluk z údolí do té výše už nezaléhal.
Bylo úplné ticho.
Dnešní noc měla být pro plukovníka Munra nocí smrtelné úzkosti. Ke cti tohoto statečného muže nutno však říci, že ani na okamžik nepomyslil na poslední chvíle svého života. Bude to přece pouhý výstřel z děla a v tom nebylo nic, co by mohlo vyvést z rovnováhy povahu, jež nikdy nepodlehla ani fyzické, ani duševní depresi. Zbývalo mu už jen několik hodin života. A ty patřily šťastným dobám jeho života, které jako by teď ještě jednou prožíval.
V duchu procházel celou svou minulostí.
Vyvstal před ním obraz lady Munrové. Znovu ji viděl, znovu naslouchal té nešťastnici, kterou oplakával jako v prvních dnech po její smrti, ne očima, ale srdcem. Viděl ji teď jako mladou dívku a v tom neblahém městě Kánpuru, v domě, kde ji poprvé poznal, obdivoval ji a zamiloval se do ní. V duši mu ožilo těch několik šťastných let, ukončených náhle nejhroznější katastrofou. Vyvstaly mu z paměti i nejmenší podrobnosti, a to tak živě, že ani skutečnost nemohla být reálnější. Minula půlnoc, ale sir Edward Munro si to neuvědomoval. Žil cele jen svým vzpomínkám, z nichž ho nic nemohlo vyrušit.
Teď byl tam v dáli, u své zbožňované ženy! Ve třech hodinách prožil tři roky života po boku lady Munrové. Ano! Jeho představivost ho přenesla z plošiny ripurské pevnosti a odtrhla ho od ústí děla, jež mělo být vypáleno při východu slunce.
V té chvíli se mu zjevilo strašné rozuzlení kánpurské bitvy, uvěznění lady Munrové a její matky v Bibi Gharu, povraždění všech jejích nešťastných družek, a konečně ona studna, hrob dvou set obětí, které před čtyřmi měsíci přišel naposled oplakat.
A Nána Sáhib, původce onoho masakru, vrah lady Munrové a dalších nešťastnic, byl tady, o několik kroků dál, za zdmi zbořených kasáren! A jemu teď padl do rukou plukovník Munro, ano Munro, který chtěl sám vykonat spravedlnost na tomto vrahu, jehož státní orgány nemohly dopadnout.
Sir Edward Munro v záchvatu slepého vzteku učinil zoufalý pokus přervat své provazy. Avšak ty jen zapraskaly a stažené uzly se mu zařízly do masa. Plukovník vykřikl, ale ne bolestí, nýbrž vztekem.
Na jeho výkřik zdvihl Ind, ležící u tarasu, hlavu. Uvědomil si situaci a vzpomněl si, že má zajatce hlídat. Vstal proto, přikročil váhavě k plukovníkovi, položil mu ruku na rameno, aby se přesvědčil, že tu zajatec ještě je, a ospalým hlasem řekl: „Zítra... při východu slunce... bum!“ Pak se vrátil k tarasu a opřel se o něj. Hned vzápětí se však svezl na zem a za chvíli tvrdě usnul.
Po nezdařeném pokusu ovládl plukovníka Munra podivný klid.
Běh jeho myšlenek se nezměnil, ale stále nemyslil na osud, který ho čeká. Přirozeným sdružováním představ si vzpomněl na své přátele. Uvažoval, zda i oni nepadli do rukou jiné tlupy dakoitů, kterými se to v pohoří Vindhja přímo hemžilo. Nečeká je stejný osud jako jeho? Při této představě se mu sevřelo srdce. Ale hned poté si řekl, že to tak nemůže být. Kdyby se nabab rozhodl usmrtit je všechny, přivezl by je sem ke stejnému mučení. Jistě by chtěl zvýšit jeho muka mukami jeho přátel. Ne!
Nána Sáhib měl v úmyslu uhasit svou nenávist jen na něm, pouze na něm! Tak si to plukovník pokoušel aspoň namluvit.
Ale jestliže jsou navzdory nepravděpodobnosti Banks, kapitán Hod a Maucler na svobodě, co teď dělají? Vydali se na cestu do Džabalpuru, kam je mohl Ocelový obr snadno dopravit, když se dakoitům nepodařilo jej zničit. Tam by se dovolali pomoci. Ale k čemu by to bylo dobré? Jak by se dověděli, kde plukovník Munro je? Ripurskou pevnost, skrýši Nány Sáhiba, přece nikdo neznal.
A jak by jim vůbec mohlo přijít na mysl nababovo jméno? Nána Sáhib je pro ně mrtev! Což nezahynul při útoku na pál Tandit? Ne!
Pro zajatce už nemohli nic udělat.
Ani v pomoc Goúmiho nedoufal. Kálagani se ve vlastním zájmu musil věrného sluhy zbavit. A protože tu Goúmi nebyl, pak jistě už ve smrti předešel svého velitele.
Bylo zbytečné počítat s jakoukoli možností záchrany. Plukovník Munro si nikdy nedělal žádné iluze. Viděl vždy vše v pravém světle, a teď se raději vrátil ke svým prvním myšlenkám, ke vzpomínkám na šťastné chvíle, kterými teď žilo jeho srdce.
Nedovedl odhadnout, kolik hodin při tom snění uplynulo. Noc byla stále tmavá. Nad vrcholky východních hor se dosud neobjevily první příznaky svítání.
Byly asi čtyři hodiny ráno, když pozornost plukovníka Munra přilákal zvláštní jev. Až dosud byl při svém snění zahleděn spíš do sebe než kolem sebe. Vnější předměty v hluboké tmě zcela nezřetelné, ho ničím nerušily. Ale teď zbystřil zrak a všechny obrazy vyvolané jeho vzpomínkami rázem zmizely před nečekaným a nevysvětlitelným zjevením. Plukovník Munro nebyl totiž na ripurské plošině sám. Na konci stezky u postranní branky pevnosti se objevila jakási nejasná záře.
Míhala se sem a tam, chvěla se a matněla, pohasínala a zase se zjasňovala, jako by ji ovládla nějaká nejistá ruka.
V téhle situaci mohla mít pro zajatce každá událost svou důležitost. Plukovník nespouštěl světlo z očí. Zpozoroval, že se nad září vznáší tmavý dým a že se chvěje. Usoudil z toho, že to není světlo svítilny.
Je to některý z mých přátel..., řekl si plukovník Munro. Snad Goúmi! Ale ne... Ten by přece nešel za světlem, které by ho prozradilo. Kdo to tedy je?
Světlo se pomalu blížilo. Klouzalo napřed podle zdí starých kasáren a plukovník Munro se už bál, aby je nespatřili někteří z Indů, kteří tam spali.
Ale ne, světlo prošlo, aniž je někdo zpozoroval. Občas, když se ruka světlonoše zachvěla horečným pohybem, rozzářil se plamen silnějším zábleskem.
Tak se světlo octlo až u tarasu a přešlo po jeho hřebenu.
Plukovník Munro už počal rozeznávat tento přelud neurčitého tvaru, pouhý stín, matně osvětlený plamenem. Blížila se tu k němu záhadná bytost, oblečená zřejmě v dlouhý šat, jenž skrýval i její paže a hlavu.
Zajatec se ani nehnul a zadržoval dech. Bál se, že zjevení zmizí, že zhasne ten plamen, který je vedl temnotou. Znehybněl jako těžké kovové dělo, držící ho zdánlivě ve své kovové tlamě.
Přelud se však blížil dál podle ta rasu. Nenarazí na tělo spícího Inda? Ne. Ind ležel vlevo od děla a zjevení zamířilo vpravo, často se zastavovalo a zase pokračovalo drobnými kroky v chůzi.
Konečně se octlo tak blízko, že si je plukovník mohl prohlédnout důkladněji.
Byla to bytost prostřední postavy, celá zahalená v dlouhé roucho. V jedné natažené ruce držela zapálenou smolnou větev.
Nějaký šílenec, který má ve zvyku navštěvovat tábor dakoitů a kterého si tu nikdo nevšímá, řekl si plukovník Munro. Kdyby měl aspoň místo pochodně dýku...! Možná že bych mohl... Nebyl to šílenec, a přece plukovník nebyl dalek pravdy. Byla to šílená žena z údolí Narmady, slabomyslné stvoření, které už čtyři měsíce bloudilo pohořím Vindhja, všude uctívané a pohostinně přijímané pověrčivými Gaundy. Ani Nána Sáhib, ani jeho společníci nevěděli, jaký podíl měla Bludička na přepadení pálu Tanditu. Potkávali ji v této části Bundélkhandu velmi často a nikdy se její přítomností neznepokojovali. Několikrát se Bludička na svých bludných cestách dostala až do ripurské pevnosti a nikoho ani nenapadlo ji vyhánět. I v dnešní noci ji sem přivedla jen náhoda.
Plukovník Munro o šílené ženě nevěděl. Nikdy o Bludičce neslyšel, a přece ta bytost, která se teď blížila a přicházela možná až k němu proto, aby s ním promluvila, rozbušila mu srdce tak prudce, že to bylo přímo nevysvětlitelné.
Šílená se zvolna blížila k dělu. Její pochodeň už vrhala jen slabý svit. Zdálo se, že žena zajatce nevidí, ač stála právě proti němu a její oči vyhlížely zpod šatu jako kajícníkovou kápí.
Sir Edward Munro se nepohnul. Ani pohybem hlavy, ani slovem se nepokusil vzbudit pozornost neznámé bytosti.
Šílená žena se ostatně hned zas vrátila, jako by chtěla obejít to obrovské dělo, na jehož povrch vrhala mihotavé stíny.
Pochopila snad, čemu mělo sloužit dělo stojící zde jako nějaký netvor? Pochopila, proč byl ten člověk přivázán k ústí jeho hlavně, která měla při prvním rozbřesku dne vychrlit hrom a blesk?
Patrně ne. Bludička tu byla stejně jako jinde čirou náhodou.
Bloudila této noci - jak to dělala velmi často - po ripurské plošině. Pak ji zas opustí, sestoupí křivolakou stezkou, vrátí se do údolí a pustí se kamkoli, kam ji zavede její chorobná představivost.
Plukovník Munro mohl volně otáčet hlavou, a tak sledoval všechny její pohyby. Viděl, jak obchází dělo. Od něho mířila ke zdi tarasu, aby snad podél ní sestoupila k postranní brance.
Bludička tam opravdu zamířila, ale náhle se pár kroků před spícím Indem zastavila a obrátila se. Jako by jí neviditelné pouto bránilo v další chůzi. Buď jak buď, nevysvětlitelný pud ji přivedl zpět k plukovníkovi Munrovi, kde zůstala nehybně stát.
Tentokrát se plukovníkovi rozbušilo srdce tak silně, že si na něj chtěl instinktivně přitisknout ruce, aby je uklidnil.
Bludička se octla docela blízko něho. Zdvihla svou pochodeň k zajatcově tváři, jako by si ji chtěla lépe prohlédnout. Její oči zasvítily jako žhavé uhlíky.
Plukovník Munro, bezděčně fascinován těmito plamínky, upřel na ženu svůj pronikavý zrak.
A tu šílená odhrnula zvolna levou rukou látku halící jí obličej.
Když si tak odkryla tvář, zamávala pravou rukou pochodní, která se rozhořela jasnějším plamenem.
Z prsou zajatce se vydral přidušený výkřik.
„Laurence! Laurence!“ Plukovník Munro myslel, že sám zešílel... Zavřel na okamžik oči.
Byla to lady Munrová! Ano! Sama lady Munrová tu stála před ním!
„Ty, Laurence, ty?“ opakoval.
Lady Munrová neodpověděla. Nepoznala ho. Zdálo se, že ho ani neslyší.
„Laurince! Šílená! Ano, šílená… ale živá!“ Sir Edward Munro se nemohl mýlit jen náhodnou podobností. Obraz jeho ženy se mu vryl do paměti příliš hluboko. Ne!
I po devítiletém odloučení, které už pokládal za trvalé, poznal lady Munrovou, jistě změněnou, ale stále krásnou! Byla to skutečně lady Munrová, která jako zázrakem unikla katům Nány Sáhiba a teď tu stála před ním.
Když se ta nešťastnice tehdy před lety marně snažila bránit svou matku, uškrcenou před jejíma očima, zhroutila se. Byla postřelena, ovšem ne smrtelně, a tak ji potom sebrali s ostatními a jako jednu z posledních hodili do kánpurské studny, už plné obětí. Přišla noc.
Pud sebezáchovy ji přivedl k roubení studny.
Skutečně jen pud, protože o rozum přišla při oné hrůzné scéně.
Všechna utrpení od počátku obležení, uvěznění v Bibi Gharu, průběh masakru, uškrcení její matky - to vše ji připravilo o rozum.
Byla šílená. Šílená, ale živá, jak to právě řekl plukovník Munro. Jako šílená se dostala ze studny, bloudila po okolí a opustila pak město ve chvíli, kdy po krvavé exekuci odcházel i Nána Sáhib se svými lidmi. Na své další cestě se vyhýbala městům a obydleným místům a nakonec se dostala až do pohoří Satpura a Vindhja. Celých devět let byla pro všechny mrtvá, ale v duši měla stále obraz požáru za obležení, a tak bloudila krajem stále dál a dál.
Ano, byla to ona!
Plukovník Munro ji znovu oslovil. Neodpověděla mu. Co by byl za to dal, kdyby ji byl mohl sevřít v náručí, odvést ji pryč, začít po jejím boku nový život, obklopit ji péčí a láskou a vrátit jí tak zdravý rozum! Byl však přivázán ke kovové hlavni, krvácel z ran, které mu na pažích způsobily zaříznuté provazy, a nic ho nemohlo s jeho ženou vysvobodit z tohoto prokletého místa!
Byla to muka, utrpení, o jakém nesnila ani krutá fantazie Nány Sáhiba. Ach, kdyby tu ten netvor teď byl, kdyby věděl, že lady Munrová je v dosahu jeho moci, jak strašnou radost by z toho měl!
Jak rafinovaná muka by asi připojil k zajatcově trápení!
„Laurence! Laurence!“ opakoval sir Edward Munro.
Volal ji hlasitě, nedbaje nebezpečí, že přivolá dakoity spící ve starých kasárnách i samotného Nánu Sáhiba.
Ale lady Munrová nic nevnímala. Stále se na něho jen dívala nechápavým pohledem. Neviděla strašné utrpení nešťastníka, který ji našel ve chvíli, kdy měl sám zemřít! Vrtěla jen hlavou, jako by nechtěla odpovídat.
Tak uplynulo několik minut. Pak spustila ruku, zahalila si opět tvář a o krok ustoupila.
Plukovník Munro už myslel, že mu uteče.
„Laurence!“ zvolal naposled, jako by jí tím chtěl dát poslední sbohem.
Ale ne, lady Munrová nepomýšlela na odchod z ripurské plošiny.
Strašlivá situace se tím ještě zhoršila.
Lady Munrová se skutečně zastavila. Její pozornost přivábilo dělo. Možná že v ní vyvolalo vzpomínku na obležení Kánpuru. Pomalu se vracela. Její ruka s pochodní vrhla světlo na kovovou hlaveň. Stačila jiskra, aby se prachová nálož vzňala a aby vyšla rána!
Má snad plukovník Munro zemřít její rukou?
To byla hrozná myšlenka! Lepší by bylo zemřít před očima Nány Sáhiba a jeho lidi!
Munro už chtěl vykřiknout a vzbudit své katy.
Náhle ucítil, jak mu z hlavně děla sevřela vzadu spoutané paže čísi ruka. Byla to přátelská ruka a pokoušela se uvolnit jeho pouta.
Pak mezi provazy na jeho zápěstí vklouzlo opatrně chladné ostří nože a prozradilo mu, že přímo v hlavni děla je jakýmsi zázrakem skryt jeho osvoboditel!
Nemohl se mýlit. Někdo přeřezal provazy, jimiž byl uvázán!
Ještě minutu, a bylo to! Mohl udělat krok kupředu! Byl volný!
Ač se dokonale ovládal, byl by se málem prozradil výkřikem.
Z děla se vysunula ruka. Munro ji popadl a stiskl. Muž, který se s posledním úsilím vysoukal z ústí hlavně, padl mu k nohám.
Byl to Goúmi!
Věrný sluha se po svém útěku vydal na cestu do Džabalpuru místo k jezeru, kam zamířila Násimova tlupa. Když došel k Ripuru, musil se skrýt podruhé. Narazil tam na skupinu Indů, kteří hovořili o plukovníku Munrovi a o tom, že ho mají dakoitové pod Kálaganiho vedením přivést do této pevnosti, kde mu Nána Sáhib chystá smrt u ústí děla. Dokázal to jako pravý klaun, s úmyslem osvobodit při vhodné příležitosti svého velitele. A kdyby to nebylo možné, byl rozhodnut podstoupit s ním stejnou smrt.
„Za chvíli se rozední!“ zašeptal Goúmi. „Prchněme!“ „A co lady Munrová?“ Plukovník ukázal na šílenou, která tu nehybně přihlížela. Ruku měla opřenou o závěr děla.
„Odneseme ji v náručí, pane...,“ odpověděl Goúmi aniž žádal další vysvětlení.
Bylo však už pozdě.
Ve chvíli, kdy k ní plukovník Munro a Goúmi přistoupili, aby se jí chopili, lady Munrová jim chtěla uniknout, zadržela se rukou děla, pochodeň jí vypadla na prachovou nálož a z děla vyšla strašná rána, opakovaná ozvěnou pohoří Vindhja a plnící hromovým rachotem celé údolí Narmady.
