image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA XI ZMĚNA POČASÍ

KAPITOLA XI

ZMĚNA POČASÍ

V jedenáct hodin jsme se vrátili do tábora s pochopitelným úmyslem opustit co nejdřív Kánpur. Ale nezbytná oprava pumpy pro přívod páry nám nedovolila odjet dříve než druhý den ráno.

Zbylo mi ještě půl dne času. Pokládal jsem za nejlepší využít toho k návštěvě Lakhnaú. Banks nechtěl jet přes toto město, kde by se plukovník Munro octl na jednom z hlavních dějišť povstání.

A udělal dobře. V plukovníkovi by to vyvolalo příliš palčivé vzpomínky.

Když jsem v poledne vyšel z Parního domu, použil jsem železniční odbočky spojující Lakhnaú s Kánpurem. Cesta byla necelých dvacet mil dlouhá, a tak jsem byl už za dvě hodiny v tomto důležitém městě království Audhu, z něhož jsem si chtěl odnést jen povšechný dojem.

Ověřil jsem si ostatně jen to, co jsem už slyšelo památkách města Lakhnaú, postaveného mohamedánskými vládci v 17. století.

Tehdy byl královým oblíbencem jakýsi Francouz z Lyonu jménem Martin, prostý voják armády Lally-Tollendalovy. Ten se roku 1730 proslavil jako zakladatel, navrhovatel a možno říci i stavitelů údajných divů hlavního města království Audhu. Oficiální sídlo vladařů je nesourodá směsice všech slohů, dílo velmi povrchní. Nic uvnitř a všechno venku! Ale ten vnějšek je zároveň indický, čínský, arabský - a evropský! Stejně vypadá i menší palác Farid Bákh, také dílo Martinovo. Zato opravdu nádherný palác je Imámbara, postavený uvnitř pevnosti nejlepším indickým architektem v 17. století.

Svými tisíci věžičkami vyvolává opravdu skvělý dojem.

V Lakhnaú jsem chtěl navštívit ještě Konstantinúv palác, také dílo francouzského kaprála. A prohlédnout si přitom i sousední zahrady, kde bylo pobito několik set sipáhíů, kteří před odchodem z města vyloupili Martinův hrob.

Nutno říci, že Martinovo jméno nebylo jediné francouzské jméno, které je městu ke cti. Také bývalý poddůstojník afrických střelců jménem Duprat se vyznamenal za povstání takovou statečností, že mu vzbouřenci nabídli místo velitele. Duprat povzneseně odmítl, ač mu povstalci slíbili velkou odměnu, a zůstal věrný Angličanům. Ale sipáhíové, kteří ho dokázali přimět ke zradě, vzali si ho na zvláštní mušku a při jediné potyčce ho zabili.

„Nevěřící pse,“ volali na něho, „dostali jsme tě proti tvé vůli!“ Dostali ho, ale mrtvého!

Jména obou francouzských vojáků byla pak spojena v témže aktu odvety. Sipáhíové, kteří vyloupili hrob jednoho a vykopali hrob druhému, byli nemilosrdně pobiti.

Když jsem si s obdivem prohlédl nádherné parky, které tvoří kolem města s půl miliónem obyvatel pás zeleně a květů, když jsem se projel na zádech slona hlavními ulicemi a nádherným bulvárem, vstoupil jsem znovu do vlaku a vrátil se večer do Kánpuru.

Nazítří, 13. června, jsme byli za svítání už na cestě.

„To je dost,“ zvolal kapitán Hod, „že už bude konec všem těm Kánpurům a Iláhábádům, které mi jsou stejně lhostejné jako prázdná nábojnice!“

„Ano, tomu je konec,“ odpověděl Banks. „Teď pojedeme přímo na sever, abychom se dostali rovnou k úpatí Himaláje.“

„Výborně!“ pokračoval kapitán. „Tou pravou Indií nejsou pro mne provincie plné měst nebo Indů, ale provincie, kde volně žijí mí přátelé sloni, lvi, tygři, levharti, gepardi, medvědi a hadi! To je jediná část poloostrova, která stojí za pobyt! Uvidíte, Mauclere, že nebudete vůbec litovat zázraků z údolí Gangy.“

„Ve vaší společnosti nebudu litovat ničeho, kapitáne,“ odpověděl jsem.

„Ale i na severozápadě jsou zajímavá města,“ řekl Banks. „Třeba Dillí, Ágra, Láhaur!“

„Ale příteli Banksi,“ zvolal Hod, „kdo pak kdy slyšelo těch mizerných vesnicích?“

„To nejsou žádné mizerné vesnice,“ prohlásil Banks, „ale nádherná města!“

Pak se obrátil ke mně se slovy:

„Buďte klidný, příteli! Budeme se snažit ukázat vám je, aniž porušíme kapitánovy lovecké plány.“

„Hodně štěstí, Banksi,“ odpověděl Hod. „Ale stejně naše cestování začíná teprve dnes.“ A vykřikl:

„Foxi!“ Sluha přiběhl.

„Zde, pane kapitáne!“ ohlásil se.

„Foxi, jsou pušky, karabiny a revolvery v pořádku?“

„Jsou.“

„Prohlédni všechny!“

„Jsou prohlédnuty.“

„Připrav náboje!“

„Jsou připraveny.“

„Vše je hotovo?“

„Hotovo.“

„Připrav tedy všecko ještě lépe, je-li to možné!“

„Provedu!“

„Osmatřicátý už brzy zaujme své místo v seznamu, který tě proslaví, Foxi.“

„Osmatřicátý!“ zvolal sluha s rychlým zábleskem v očích. „Připravím si na něho hezkou kuličku, na kterou si nebude moci naříkat.“

„Tak jdi, Foxi!“ Fox po vojensku pozdravil, udělal. půlobrat a odešel do své zbrojnice. Uvedu teď cestovní program druhé části naší výpravy. Už ho mohla pozměnit jen nějaká nepředvídaná okolnost.

Pojedeme asi pětasedmdesát kilometrů podle Gangy k severozápadu, ale odtud se stočíme přímo k severu mezi přítoky velké řeky.

Vyhneme se tím několika tokům, které zůstanou vpravo a vlevo, a od Bisvy zamíříme k prvním předhořím nepálských hor přes západní část království Audhu a Rohilkhandu.

Tuto cestu vybral uvážlivě Banks tak, aby se vyhnul všem obtížím. I když uhlí v severní Indii seženeme asi těžko, dřeva budeme mít vždycky dost. A náš Ocelový obr bude moci postupovat libovolnou rychlostí po dobře udržovaných cestách stejně jako nejkrásnějšími džunglemi indického poloostrova.

Od městečka Bisvy nás dělilo ještě osmdesát kilometrů. Dohodli jsme se, že pojedeme mírnou rychlostí tak, abychom tam dorazili za šest dní. To nám umožní zastavit se vždy tam, kde se nám zlíbí, a lovci výpravy budou mít čas dokázat nám svou obratnost. Ostatně kapitán Hod a sluha Fox, k nimž se rád přidával i Goúmi, budou moci probíhat krajem i během pomalé jízdy Ocelového obra. Já jsem měl dovoleno doprovázet je na těchto toulačkách, ač nejsem lovec příliš zkušený, a také jsem se k nim několikrát připojil. Musím říci, že od chvíle, kdy naše výprava vstoupila do své druhé fáze, plukovník Munro se už nedržel stranou. Zdálo se mi, že je teď mnohem družnější, když se tak octl daleko za linií měst, uprostřed lesů a plání, daleko od údolí Gangy, kterým jsme projeli. Za těchto podmínek našel zřejmě zas svůj klid, v němž žil v Kalkatě. Přesto však nemohl zapomenout, že jeho pojízdný dům mířil do severní Indie, kam ho táhla jakási neodolatelná osudová síla. Buď jak buď, jeho rozhovory byly teď živější u stolu, při odpočinku i během zastávek a prodlužovaly se hlavně za krásných nocí, které nám ještě přinášelo teplé období. Zato Mac Neil mi připadal po návštěvě Kánpuru zasmušilejší než dříve. Pohled na Bibi Ghar v něm zřejmě oživil nenávist, kterou už doufal v sobě utlumil.

Jednoho dne mi řekl:

„Nána Sáhib není mrtev, pane. Není možné, aby nám ho zabili!“ První den uplynul, aniž došlo k nějaké pozoruhodné události.

Ani kapitán Hod, ani Fox neměli příležitost vzít si na mušku nějaké zvíře. Bylo to zoufalé a trochu podivné. Říkali jsme si už, že snad příchod Ocelového obra drží všechny šelmy v uctivé vzdálenosti.

Míjeli jsme skutečně několik džunglí, kde se obvykle skrývají tygři a jiné kočkovité šelmy, ale nám se neukázala ani jediná. Oba lovci se často vzdálili, až na míli nebo dvě od našeho vlaku. Nakonec se musili spokojit s tím, že vyrazili s Phannem a Blackem a nalovili drobnou zvěř, kterou pan Parazard vyžadoval pro denní potřebu.

O ničem jiném náš černý kuchař nechtěl slyšet, a když mu Hodův sluha vyprávěl o tygrech, gepardech a jiných nepoživatelných šelmách, krčil pohrdavě rameny a říkal:

„Kdyby to bylo aspoň k snědku!“

Toho večera jsme tábořili ve stínu skupiny obrovských banyánů.

Noc byla stejně klidná jako uplynulý den. Ticho nerušil ani řev šelem. Náš slon odpočíval, a tak se neozýval ani jeho hlas. Ohně tábora už vyhasly a Banks na kapitánovu žádost nerozsvítil ani elektrická světla, která vytvářela z očí Ocelového obra dva mohutné reflektory. Ale nikde nic!

Stejně tomu bylo i ve dnech 1. a 2. června. Bylo to zoufalé.

„Někdo mi mé království Audh vyměnil!“ opakoval kapitán Hod.

„Odnesl je do Evropy! Tady je právě tolik tygrů jako ve skotských horách!“

„Je možné, Hode, že se tu nedávno pořádaly lovy,“ řekl plukovník Munro, „a že se tygři hromadně vystěhovali. Ale nezoufejte a počkejte, až budeme pod nepálskými horami! Tam už najdete něco, na čem, nám ukážete své lovecké umění.“

„Musím doufat,“ odpověděl s přikývnutím Hod. „Jinak by mi nezbylo než roztavit všechny kule a nadělat z nich broky.“ Dne 3. června bylo takové vedro, jaké jsme dosud nezažili. Nejet silnicí stíněnou velkými stromy, byli bychom se v našem pojízdném domě doslova upekli. Teploměr vystoupil na sedmačtyřicet stupňů ve stínu a vzduch se ani nehnul. Bylo docela možné, že v takovém parnu nechtěly šelmy vylézat ze svých brlohů ani v noci.

Nazítří se západní obzor při východu slunce poprvé zatáhl mraky. Přitom se nám naskytl nádherný pohled na jeden z projevů zrcadlení vzduchu, kterému se v některých částech Indie říká sekote, což je něco jako vzdušné zámky, a jinde zas des azur, což znamená prostě klam.

Před námi se neobjevila obvyklá vodní hladina se zvláštními úkazy zrcadlení, nýbrž dlouhý řetěz nevysokých pahorků s nejfantastičtějšími zámky, něco jako krajina při horním Rýnu se starými sídly hradních pánů. Tak jsme se na chvíli octli nejen v románské čtvrti staré Evropy, ale i o pět až šest set let zpátky ve středověku.

Tento překvapivě Jasný jev působil dojmem absolutní reality.

Ocelový obr s celým svým moderním zařízením tak kráčel k městu z jedenáctého století a mně se zdálo, že v tom je větší anachronismus, než když jsme projížděli v oblacích páry zemí boha Višnua a Bráhmy.

„Děkujeme, paní přírodo!“ zvolal kapitán Hod. „Po tolika minaretech a kupolích, po tolika mešitách a pagodách máme teď před očima obraz nějakého starého města z feudálních dob s románskými a gotickými divy!“

„Náš přítel Hod je po ránu básníkem!“ řekl Banks. „Že by byl před snídaní spolkl nějakou baladu?“

„Jen se smějte, Banksi! Jen se posmívejte!“ odpověděl kapitán Hod. „Ale dívejte se! Vidíte, jak se ten obraz v popředí zvětšuje?

Jak se z pahorků stávají hory? Jak...“

„Jak se z pouhých koček stávají tygři, kdyby tu ovšem nějaké kočky byly, že, Hode?“

„Ach, Banksi, to by nebylo k zahození!“ zvolal kapitán.

„Ale hleďte! Mé rýnské zámky se už rozplývají, město mizí a my se ocitáme zas ve skutečnosti, v obyčejném kraji království Audhu, kde už ani šelmy nechtějí pobývat!“ Slunce se vyhouplo nad východní obzor a rázem změnilo hru zrcadleni. Hrady se sesuly jako domečky z karet i s horami, které se zas změnily v plošinu.

„Protože zrcadle ní už přestalo,“ řekl Banks, „a protože s ním zmizelo i poetické nadšení kapitána Hoda, nechcete si, přátelé, pohovořit o tom, co tenhle jev znamená?“

„Mluvte, inženýre!“ vyzval ho kapitán Hod.

„Je to jen předzvěst změny počasí,“ odpověděl Banks. „Máme už první dny června, kdy dochází ke klimatickým změnám. Poruchy vyvolané monzunem přinesou pravidelnou dobu dešťů.“

„Nu, Banksi,“ řekl jsem, „my jsme tady uzavřeni a dobře chráněni, že? Tak ať si deště přijdou! Kdyby to byly deště přímo diluviální, dal bych jim přednost před těmito vedry…“

„Budete spokojen, příteli,“ pokračoval Banks. „Myslím, že déšť už není daleko a že se nám na jihozápadě brzy ukážou první mraky.“ Banks se nemýlil. Večer počala na západním obzoru vystupovat mračna nabitá elektřinou.

Toho dne došlo také k dalším úkazům, v nichž se Angličané usedlí v Indii nemohou mýlit Při jízdě našeho vlaku se zvedaly na silnici víry jemného prachu. Pohyb kol - teď celkem pomalý mohl sice tento prach zvířit, ale ne tolik. Vypadalo to spíš jako mrak prachového peří, zvířeného působením elektřiny při chodu elektromotoru. Země se dala přirovnat k obrovskému akumulátoru, v němž se už několik dní hromadila elektřina. Prach měl žlutavé zbarvení zvláštního lesku, jako by v každé jeho částečce byl malý světelný zdroj. Chvílemi se zdálo, že náš vlak jede uprostřed plamenů, sice studených, ale ani barvou, ani jasností nepřipomínajících známý oheň sv. Eliáše (tak říkají námořníci chocholu elektrických jisker, který se objevuje na konci stožárů před bouří). Storr nám vyprávěl, že už několikrát viděl vlak přijíždět dvojí řadou světélkujícího prachu, a Banks mechanikův údaj potvrdil. Po celou čtvrthodinu jsem mohl velmi přesně pozorovat tento podivný jev kulatými okénky věžičky, odkud jsem sledoval cestu v délce pěti až šesti kilometru. Byla to zaprášená silnice bez stromů, do běla vysušená kolmými slunečními paprsky. Zdálo se mi, že vzduch je ještě žhavější než topeniště parního kotle.

Bylo to vskutku k nevydržení, a když jsem se přišel nadýchat trochu svěžejšího vzduchu pod punkou, byl jsem napůl udušen.

Večer k sedmé hodině se Parní dům zastavil. Vybrali jsme si místo na kraji krásného banyánového lesa, který se táhl daleko na sever. Vedla jím celkem pěkná silnice a slibovala nám na zítřek snadnější cestu pod vysokou a širokou klenbou zeleně.

Každý banyánový strom, tento obrovský smokvoň indických lesů, je praotcem - a možno říci i hlavou - celé rostlinné rodiny.

Potomstvo vyrůstá ze společných kořenů při hlavním pni, ale zcela odděleně, a ztrácí se ve vysoké otcovské koruně. Vypadá to, jako by se mladé stromy vyklubaly zpod hustého větvoví jako kuřata zpod matčiných křídel. Proto také působí banyánové lesy, mnohdy několik set let staré, tak podivným dojmem. Dospělé stromy se podobají pilířům nesoucím mohutnou klenbu, jejíž jemné žebroví se opírá o mladé kmínky, z nichž se později stávají také pilíře. Toho večera jsme si zřídili tábor mnohem důkladněji ne,ž jindy.

Kdyby měl být příští den stejně žhavý, jako byl ten dnešní, chtěli jsme na Banksův návrh pobyt zde prodloužit a cestovat v noci.

Plukovník Munro si nepřál nic jiného než zůstat několik hodin v tomto krásném, stinném a klidném lese. Všichni jsme s jeho názorem souhlasili. Jedni proto, že si opravdu potřebovali odpočinout, druzí proto, že se chtěli pokusit ulovit tady nějaké zvíře, které by opravdu stálo za ránu z pušky. Je jistě zřejmé, kdo byli ti druzí.

„Foxi, Goúmi, je teprve sedm hodin!“ zvolal kapitán Hod. „Co říkáte obchůzce lesem, dokud se úplně nesetmí? Nepůjdete s námi, Mauclere?“

„Můj drahý Hode,“ řekl Banks, dříve než jsem mohl odpovědět, „uděláte dobře, když. nebudete chodit příliš daleko od tábora! Nebe je opravdu hrozivé. Kdyby se rozpoutala bouře, těžko byste se sem vraceli. Zůstanete-li tady, budete moci zítra...“

„Zítra bude světlo,“ namítl kapitán Hod, „kdežto teď je nejvhodnější čas k dobrodružství.“

„To vím, Hode, ale blíží se nepříliš klidná noc. Chcete-li stůj co stůj odejít, rozhodně se moc nevzdalujte! Za hodinu už bude úplná tma a vy byste, se mohli při hledání tábora dostat do úzkých.“

„Buďte klidný, Banksi. Není ještě sedm hodin a já žádám pana plukovníka o dovolení jen do desíti.“

„Jděte si tedy, Hode,“ řekl plukovník Munro, „ale mějte na paměti Banksovo doporučení!“

„Ano, pane plukovníku.“ Kapitán Hod, Fox a Goúmi, ozbrojeni skvělými loveckými puškami, opustili tábor a zmizeli pod vysokými banyány vpravo od silnice.

Já jsem byl denním horkem tak zmožen, že jsem raději zůstal v Parním domě.

Na Banksův rozkaz nebyl oheň v topeništi uhašen a parní kotel zůstal pod tlakem asi dvou atmosfér. Inženýr chtěl být připraven , na každou možnost Storr a Kálut zatím doplňovali zásoby dříví a vody. Potok, tekoucí vlevo od silnice, jim dodal potřebnou vodu a okolní les dřevo, kterým potřebovali naplnit tendr. Pan Parazard se zabýval svými obvyklými pracemi a při sklizení zbytků dnešního jídla přemýšlel už o obědě na příští den.

Bylo ještě světlo. Plukovník Munro, Banks, seržant Mac Neil a já jsme si šli odpočinout na břeh potoka. Proud čisté vody osvěžoval vzduch, který i teď byl stále ještě těžký. Slunce dosud nezapadlo. Jeho světlo zbarvovalo na druhé straně oblohy inkoustově modrou barvou hradbu mraků, stoupající zvolna k zenitu, jak jsme mohli pozorovat mezerou mezi větvemi. Byly to těžké mraky, které jako by se pohybovaly nějakou vlastní vnitřní silou.

Hovořili jsme asi do osmi hodin. Banks občas vstal a šel se rozhlédnout po větší části obzoru až na okraj lesa, který ostře přetínal planinu asi čtvrt míle od tábora. Když se vracel, vrtěl znepokojeně hlavou.

Při poslední obhlídce jsme šli s ním. Pod banyánovou klenbou se už počínalo tmít. Sotva jsme došli na okraj lesa, spatřili jsme rozlehlou pláň, táhnoucí se na západ až k řadě malých nejasných pahorků, které už splývaly s mračny.

Nebe vypadalo ve svém klidu hrozivě. Ani nejvyšší Jisty se nezachvěly. Tohle nebyl klid spící přírody, tak často opěvovaný básníky! Byl to naopak těžký, chorobný spánek Zdálo se, že to je jakýsi nadržený atmosférický tlak. Nejspíš bych to srovnal s parním kotlem, v němž přetlak páry hrozí výbuchem.

A výbuch už byl opravdu blízko.

Bouřková mračna byla velmi vysoko, jak se to pravidelně stává nad rovinou, a měla výrazné oblé rysy. Připadalo nám, že se rozpínají a zvětšují, ale zůstávají na místě. Za chvíli se mraky srazily v jedinou zhuštěnou clonu. Na ni narážely a ztrácely se v ní menší mráčky, jako by podléhaly nějaké přitažlivé síle.

V půl deváté projel temnotou ostře klikatý blesk, dlouhý dva tisíce pět set až tři tisíce metrů.

Po pětašedesáti vteřinách se ozval protáhlý rachot hromu, obvyklý při tomto druhu blesků. Trval asi patnáct vteřin „Jednadvacet kilometrů,“ řekl Banks, když se podíval na hodinky.

„To je skoro maximální vzdálenost, na jakou je hrom ještě slyšet.

Ale takhle prudce rozpoutaná bouře přichází rychle a nebudeme na ni dlouho čekat. Vraťme se, přátelé!“

„A co kapitán Hod?“ zeptal se seržant Mac Neil.

„Hrom mu dá příkaz k návratu,“ odpověděl Banks. „Doufám, že poslechne.“ Za pět minut jsme byli v táboře a usadili jsme se na verandě vedle salónu.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA XI

ZMĚNA POČASÍ

 

 V jedenáct hodin jsme se vrátili do tábora s pochopitelným úmyslem opustit co nejdřív Kánpur. Ale nezbytná oprava pumpy pro přívod páry nám nedovolila odjet dříve než druhý den ráno.

 Zbylo mi ještě půl dne času. Pokládal jsem za nejlepší využít toho k návštěvě Lakhnaú. Banks nechtěl jet přes toto město, kde by se plukovník Munro octl na jednom z hlavních dějišť povstání.

 A udělal dobře. V plukovníkovi by to vyvolalo příliš palčivé vzpomínky.

 Když jsem v poledne vyšel z Parního domu, použil jsem železniční odbočky spojující Lakhnaú s Kánpurem. Cesta byla necelých dvacet mil dlouhá, a tak jsem byl už za dvě hodiny v tomto důležitém městě království Audhu, z něhož jsem si chtěl odnést jen povšechný dojem.

 Ověřil jsem si ostatně jen to, co jsem už slyšelo památkách města Lakhnaú, postaveného mohamedánskými vládci v 17. století.

 Tehdy byl královým oblíbencem jakýsi Francouz z Lyonu jménem Martin, prostý voják armády Lally-Tollendalovy. Ten se roku 1730 proslavil jako zakladatel, navrhovatel a možno říci i stavitelů údajných divů hlavního města království Audhu. Oficiální sídlo vladařů je nesourodá směsice všech slohů, dílo velmi povrchní. Nic uvnitř a všechno venku! Ale ten vnějšek je zároveň indický, čínský, arabský - a evropský! Stejně vypadá i menší palác Farid Bákh, také dílo Martinovo. Zato opravdu nádherný palác je Imámbara, postavený uvnitř pevnosti nejlepším indickým architektem v 17. století.

 Svými tisíci věžičkami vyvolává opravdu skvělý dojem.

 V Lakhnaú jsem chtěl navštívit ještě Konstantinúv palác, také dílo francouzského kaprála. A prohlédnout si přitom i sousední zahrady, kde bylo pobito několik set sipáhíů, kteří před odchodem z města vyloupili Martinův hrob.

 Nutno říci, že Martinovo jméno nebylo jediné francouzské jméno, které je městu ke cti. Také bývalý poddůstojník afrických střelců jménem Duprat se vyznamenal za povstání takovou statečností, že mu vzbouřenci nabídli místo velitele. Duprat povzneseně odmítl, ač mu povstalci slíbili velkou odměnu, a zůstal věrný Angličanům. Ale sipáhíové, kteří ho dokázali přimět ke zradě, vzali si ho na zvláštní mušku a při jediné potyčce ho zabili.

 „Nevěřící pse,“ volali na něho, „dostali jsme tě proti tvé vůli!“ Dostali ho, ale mrtvého!

 Jména obou francouzských vojáků byla pak spojena v témže aktu odvety. Sipáhíové, kteří vyloupili hrob jednoho a vykopali hrob druhému, byli nemilosrdně pobiti.

 Když jsem si s obdivem prohlédl nádherné parky, které tvoří kolem města s půl miliónem obyvatel pás zeleně a květů, když jsem se projel na zádech slona hlavními ulicemi a nádherným bulvárem, vstoupil jsem znovu do vlaku a vrátil se večer do Kánpuru.

 Nazítří, 13. června, jsme byli za svítání už na cestě.

 „To je dost,“ zvolal kapitán Hod, „že už bude konec všem těm Kánpurům a Iláhábádům, které mi jsou stejně lhostejné jako prázdná nábojnice!“

 „Ano, tomu je konec,“ odpověděl Banks. „Teď pojedeme přímo na sever, abychom se dostali rovnou k úpatí Himaláje.“

 „Výborně!“ pokračoval kapitán. „Tou pravou Indií nejsou pro mne provincie plné měst nebo Indů, ale provincie, kde volně žijí mí přátelé sloni, lvi, tygři, levharti, gepardi, medvědi a hadi! To je jediná část poloostrova, která stojí za pobyt! Uvidíte, Mauclere, že nebudete vůbec litovat zázraků z údolí Gangy.“

 „Ve vaší společnosti nebudu litovat ničeho, kapitáne,“ odpověděl jsem.

 „Ale i na severozápadě jsou zajímavá města,“ řekl Banks. „Třeba Dillí, Ágra, Láhaur!“

 „Ale příteli Banksi,“ zvolal Hod, „kdo pak kdy slyšelo těch mizerných vesnicích?“

 „To nejsou žádné mizerné vesnice,“ prohlásil Banks, „ale nádherná města!“

 Pak se obrátil ke mně se slovy:

 „Buďte klidný, příteli! Budeme se snažit ukázat vám je, aniž porušíme kapitánovy lovecké plány.“

 „Hodně štěstí, Banksi,“ odpověděl Hod. „Ale stejně naše cestování začíná teprve dnes.“ A vykřikl:

 „Foxi!“ Sluha přiběhl.

 „Zde, pane kapitáne!“ ohlásil se.

 „Foxi, jsou pušky, karabiny a revolvery v pořádku?“

 „Jsou.“

 „Prohlédni všechny!“

 „Jsou prohlédnuty.“

 „Připrav náboje!“

 „Jsou připraveny.“

 „Vše je hotovo?“

 „Hotovo.“

 „Připrav tedy všecko ještě lépe, je-li to možné!“

 „Provedu!“

 „Osmatřicátý už brzy zaujme své místo v seznamu, který tě proslaví, Foxi.“

 „Osmatřicátý!“ zvolal sluha s rychlým zábleskem v očích. „Připravím si na něho hezkou kuličku, na kterou si nebude moci naříkat.“

 „Tak jdi, Foxi!“ Fox po vojensku pozdravil, udělal. půlobrat a odešel do své zbrojnice. Uvedu teď cestovní program druhé části naší výpravy. Už ho mohla pozměnit jen nějaká nepředvídaná okolnost.

 Pojedeme asi pětasedmdesát kilometrů podle Gangy k severozápadu, ale odtud se stočíme přímo k severu mezi přítoky velké řeky.

 Vyhneme se tím několika tokům, které zůstanou vpravo a vlevo, a od Bisvy zamíříme k prvním předhořím nepálských hor přes západní část království Audhu a Rohilkhandu.

 Tuto cestu vybral uvážlivě Banks tak, aby se vyhnul všem obtížím. I když uhlí v severní Indii seženeme asi těžko, dřeva budeme mít vždycky dost. A náš Ocelový obr bude moci postupovat libovolnou rychlostí po dobře udržovaných cestách stejně jako nejkrásnějšími džunglemi indického poloostrova.

 Od městečka Bisvy nás dělilo ještě osmdesát kilometrů. Dohodli jsme se, že pojedeme mírnou rychlostí tak, abychom tam dorazili za šest dní. To nám umožní zastavit se vždy tam, kde se nám zlíbí, a lovci výpravy budou mít čas dokázat nám svou obratnost. Ostatně kapitán Hod a sluha Fox, k nimž se rád přidával i Goúmi, budou moci probíhat krajem i během pomalé jízdy Ocelového obra. Já jsem měl dovoleno doprovázet je na těchto toulačkách, ač nejsem lovec příliš zkušený, a také jsem se k nim několikrát připojil. Musím říci, že od chvíle, kdy naše výprava vstoupila do své druhé fáze, plukovník Munro se už nedržel stranou. Zdálo se mi, že je teď mnohem družnější, když se tak octl daleko za linií měst, uprostřed lesů a plání, daleko od údolí Gangy, kterým jsme projeli. Za těchto podmínek našel zřejmě zas svůj klid, v němž žil v Kalkatě. Přesto však nemohl zapomenout, že jeho pojízdný dům mířil do severní Indie, kam ho táhla jakási neodolatelná osudová síla. Buď jak buď, jeho rozhovory byly teď živější u stolu, při odpočinku i během zastávek a prodlužovaly se hlavně za krásných nocí, které nám ještě přinášelo teplé období. Zato Mac Neil mi připadal po návštěvě Kánpuru zasmušilejší než dříve. Pohled na Bibi Ghar v něm zřejmě oživil nenávist, kterou už doufal v sobě utlumil.

 Jednoho dne mi řekl:

 „Nána Sáhib není mrtev, pane. Není možné, aby nám ho zabili!“ První den uplynul, aniž došlo k nějaké pozoruhodné události.

 Ani kapitán Hod, ani Fox neměli příležitost vzít si na mušku nějaké zvíře. Bylo to zoufalé a trochu podivné. Říkali jsme si už, že snad příchod Ocelového obra drží všechny šelmy v uctivé vzdálenosti.

 Míjeli jsme skutečně několik džunglí, kde se obvykle skrývají tygři a jiné kočkovité šelmy, ale nám se neukázala ani jediná. Oba lovci se často vzdálili, až na míli nebo dvě od našeho vlaku. Nakonec se musili spokojit s tím, že vyrazili s Phannem a Blackem a nalovili drobnou zvěř, kterou pan Parazard vyžadoval pro denní potřebu.

 O ničem jiném náš černý kuchař nechtěl slyšet, a když mu Hodův sluha vyprávěl o tygrech, gepardech a jiných nepoživatelných šelmách, krčil pohrdavě rameny a říkal:

 „Kdyby to bylo aspoň k snědku!“

 Toho večera jsme tábořili ve stínu skupiny obrovských banyánů.

 Noc byla stejně klidná jako uplynulý den. Ticho nerušil ani řev šelem. Náš slon odpočíval, a tak se neozýval ani jeho hlas. Ohně tábora už vyhasly a Banks na kapitánovu žádost nerozsvítil ani elektrická světla, která vytvářela z očí Ocelového obra dva mohutné reflektory. Ale nikde nic!

 Stejně tomu bylo i ve dnech 1. a 2. června. Bylo to zoufalé.

 „Někdo mi mé království Audh vyměnil!“ opakoval kapitán Hod.

 „Odnesl je do Evropy! Tady je právě tolik tygrů jako ve skotských horách!“

 „Je možné, Hode, že se tu nedávno pořádaly lovy,“ řekl plukovník Munro, „a že se tygři hromadně vystěhovali. Ale nezoufejte a počkejte, až budeme pod nepálskými horami! Tam už najdete něco, na čem, nám ukážete své lovecké umění.“

 „Musím doufat,“ odpověděl s přikývnutím Hod. „Jinak by mi nezbylo než roztavit všechny kule a nadělat z nich broky.“ Dne 3. června bylo takové vedro, jaké jsme dosud nezažili. Nejet silnicí stíněnou velkými stromy, byli bychom se v našem pojízdném domě doslova upekli. Teploměr vystoupil na sedmačtyřicet stupňů ve stínu a vzduch se ani nehnul. Bylo docela možné, že v takovém parnu nechtěly šelmy vylézat ze svých brlohů ani v noci.

 Nazítří se západní obzor při východu slunce poprvé zatáhl mraky. Přitom se nám naskytl nádherný pohled na jeden z projevů zrcadlení vzduchu, kterému se v některých částech Indie říká sekote, což je něco jako vzdušné zámky, a jinde zas des azur, což znamená prostě klam.

 Před námi se neobjevila obvyklá vodní hladina se zvláštními úkazy zrcadlení, nýbrž dlouhý řetěz nevysokých pahorků s nejfantastičtějšími zámky, něco jako krajina při horním Rýnu se starými sídly hradních pánů. Tak jsme se na chvíli octli nejen v románské čtvrti staré Evropy, ale i o pět až šest set let zpátky ve středověku.

 Tento překvapivě Jasný jev působil dojmem absolutní reality.

 Ocelový obr s celým svým moderním zařízením tak kráčel k městu z jedenáctého století a mně se zdálo, že v tom je větší anachronismus, než když jsme projížděli v oblacích páry zemí boha Višnua a Bráhmy.

 „Děkujeme, paní přírodo!“ zvolal kapitán Hod. „Po tolika minaretech a kupolích, po tolika mešitách a pagodách máme teď před očima obraz nějakého starého města z feudálních dob s románskými a gotickými divy!“

 „Náš přítel Hod je po ránu básníkem!“ řekl Banks. „Že by byl před snídaní spolkl nějakou baladu?“

 „Jen se smějte, Banksi! Jen se posmívejte!“ odpověděl kapitán Hod. „Ale dívejte se! Vidíte, jak se ten obraz v popředí zvětšuje?

 Jak se z pahorků stávají hory? Jak...“

 „Jak se z pouhých koček stávají tygři, kdyby tu ovšem nějaké kočky byly, že, Hode?“

 „Ach, Banksi, to by nebylo k zahození!“ zvolal kapitán.

 „Ale hleďte! Mé rýnské zámky se už rozplývají, město mizí a my se ocitáme zas ve skutečnosti, v obyčejném kraji království Audhu, kde už ani šelmy nechtějí pobývat!“ Slunce se vyhouplo nad východní obzor a rázem změnilo hru zrcadleni. Hrady se sesuly jako domečky z karet i s horami, které se zas změnily v plošinu.

 „Protože zrcadle ní už přestalo,“ řekl Banks, „a protože s ním zmizelo i poetické nadšení kapitána Hoda, nechcete si, přátelé, pohovořit o tom, co tenhle jev znamená?“

 „Mluvte, inženýre!“ vyzval ho kapitán Hod.

 „Je to jen předzvěst změny počasí,“ odpověděl Banks. „Máme už první dny června, kdy dochází ke klimatickým změnám. Poruchy vyvolané monzunem přinesou pravidelnou dobu dešťů.“

 „Nu, Banksi,“ řekl jsem, „my jsme tady uzavřeni a dobře chráněni, že? Tak ať si deště přijdou! Kdyby to byly deště přímo diluviální, dal bych jim přednost před těmito vedry…“

 „Budete spokojen, příteli,“ pokračoval Banks. „Myslím, že déšť už není daleko a že se nám na jihozápadě brzy ukážou první mraky.“ Banks se nemýlil. Večer počala na západním obzoru vystupovat mračna nabitá elektřinou.

 Toho dne došlo také k dalším úkazům, v nichž se Angličané usedlí v Indii nemohou mýlit Při jízdě našeho vlaku se zvedaly na silnici víry jemného prachu. Pohyb kol - teď celkem pomalý mohl sice tento prach zvířit, ale ne tolik. Vypadalo to spíš jako mrak prachového peří, zvířeného působením elektřiny při chodu elektromotoru. Země se dala přirovnat k obrovskému akumulátoru, v němž se už několik dní hromadila elektřina. Prach měl žlutavé zbarvení zvláštního lesku, jako by v každé jeho částečce byl malý světelný zdroj. Chvílemi se zdálo, že náš vlak jede uprostřed plamenů, sice studených, ale ani barvou, ani jasností nepřipomínajících známý oheň sv. Eliáše (tak říkají námořníci chocholu elektrických jisker, který se objevuje na konci stožárů před bouří). Storr nám vyprávěl, že už několikrát viděl vlak přijíždět dvojí řadou světélkujícího prachu, a Banks mechanikův údaj potvrdil. Po celou čtvrthodinu jsem mohl velmi přesně pozorovat tento podivný jev kulatými okénky věžičky, odkud jsem sledoval cestu v délce pěti až šesti kilometru. Byla to zaprášená silnice bez stromů, do běla vysušená kolmými slunečními paprsky. Zdálo se mi, že vzduch je ještě žhavější než topeniště parního kotle.

 Bylo to vskutku k nevydržení, a když jsem se přišel nadýchat trochu svěžejšího vzduchu pod punkou, byl jsem napůl udušen.

 Večer k sedmé hodině se Parní dům zastavil. Vybrali jsme si místo na kraji krásného banyánového lesa, který se táhl daleko na sever. Vedla jím celkem pěkná silnice a slibovala nám na zítřek snadnější cestu pod vysokou a širokou klenbou zeleně.

 Každý banyánový strom, tento obrovský smokvoň indických lesů, je praotcem - a možno říci i hlavou - celé rostlinné rodiny.

 Potomstvo vyrůstá ze společných kořenů při hlavním pni, ale zcela odděleně, a ztrácí se ve vysoké otcovské koruně. Vypadá to, jako by se mladé stromy vyklubaly zpod hustého větvoví jako kuřata zpod matčiných křídel. Proto také působí banyánové lesy, mnohdy několik set let staré, tak podivným dojmem. Dospělé stromy se podobají pilířům nesoucím mohutnou klenbu, jejíž jemné žebroví se opírá o mladé kmínky, z nichž se později stávají také pilíře. Toho večera jsme si zřídili tábor mnohem důkladněji ne,ž jindy.

 Kdyby měl být příští den stejně žhavý, jako byl ten dnešní, chtěli jsme na Banksův návrh pobyt zde prodloužit a cestovat v noci.

 Plukovník Munro si nepřál nic jiného než zůstat několik hodin v tomto krásném, stinném a klidném lese. Všichni jsme s jeho názorem souhlasili. Jedni proto, že si opravdu potřebovali odpočinout, druzí proto, že se chtěli pokusit ulovit tady nějaké zvíře, které by opravdu stálo za ránu z pušky. Je jistě zřejmé, kdo byli ti druzí.

 „Foxi, Goúmi, je teprve sedm hodin!“ zvolal kapitán Hod. „Co říkáte obchůzce lesem, dokud se úplně nesetmí? Nepůjdete s námi, Mauclere?“

 „Můj drahý Hode,“ řekl Banks, dříve než jsem mohl odpovědět, „uděláte dobře, když. nebudete chodit příliš daleko od tábora! Nebe je opravdu hrozivé. Kdyby se rozpoutala bouře, těžko byste se sem vraceli. Zůstanete-li tady, budete moci zítra...“

 „Zítra bude světlo,“ namítl kapitán Hod, „kdežto teď je nejvhodnější čas k dobrodružství.“

 „To vím, Hode, ale blíží se nepříliš klidná noc. Chcete-li stůj co stůj odejít, rozhodně se moc nevzdalujte! Za hodinu už bude úplná tma a vy byste, se mohli při hledání tábora dostat do úzkých.“

 „Buďte klidný, Banksi. Není ještě sedm hodin a já žádám pana plukovníka o dovolení jen do desíti.“

 „Jděte si tedy, Hode,“ řekl plukovník Munro, „ale mějte na paměti Banksovo doporučení!“

 „Ano, pane plukovníku.“ Kapitán Hod, Fox a Goúmi, ozbrojeni skvělými loveckými puškami, opustili tábor a zmizeli pod vysokými banyány vpravo od silnice.

 Já jsem byl denním horkem tak zmožen, že jsem raději zůstal v Parním domě.

 Na Banksův rozkaz nebyl oheň v topeništi uhašen a parní kotel zůstal pod tlakem asi dvou atmosfér. Inženýr chtěl být připraven , na každou možnost Storr a Kálut zatím doplňovali zásoby dříví a vody. Potok, tekoucí vlevo od silnice, jim dodal potřebnou vodu a okolní les dřevo, kterým potřebovali naplnit tendr. Pan Parazard se zabýval svými obvyklými pracemi a při sklizení zbytků dnešního jídla přemýšlel už o obědě na příští den.

 Bylo ještě světlo. Plukovník Munro, Banks, seržant Mac Neil a já jsme si šli odpočinout na břeh potoka. Proud čisté vody osvěžoval vzduch, který i teď byl stále ještě těžký. Slunce dosud nezapadlo. Jeho světlo zbarvovalo na druhé straně oblohy inkoustově modrou barvou hradbu mraků, stoupající zvolna k zenitu, jak jsme mohli pozorovat mezerou mezi větvemi. Byly to těžké mraky, které jako by se pohybovaly nějakou vlastní vnitřní silou.

 Hovořili jsme asi do osmi hodin. Banks občas vstal a šel se rozhlédnout po větší části obzoru až na okraj lesa, který ostře přetínal planinu asi čtvrt míle od tábora. Když se vracel, vrtěl znepokojeně hlavou.

 Při poslední obhlídce jsme šli s ním. Pod banyánovou klenbou se už počínalo tmít. Sotva jsme došli na okraj lesa, spatřili jsme rozlehlou pláň, táhnoucí se na západ až k řadě malých nejasných pahorků, které už splývaly s mračny.

 Nebe vypadalo ve svém klidu hrozivě. Ani nejvyšší Jisty se nezachvěly. Tohle nebyl klid spící přírody, tak často opěvovaný básníky! Byl to naopak těžký, chorobný spánek Zdálo se, že to je jakýsi nadržený atmosférický tlak. Nejspíš bych to srovnal s parním kotlem, v němž přetlak páry hrozí výbuchem.

 A výbuch už byl opravdu blízko.

 Bouřková mračna byla velmi vysoko, jak se to pravidelně stává nad rovinou, a měla výrazné oblé rysy. Připadalo nám, že se rozpínají a zvětšují, ale zůstávají na místě. Za chvíli se mraky srazily v jedinou zhuštěnou clonu. Na ni narážely a ztrácely se v ní menší mráčky, jako by podléhaly nějaké přitažlivé síle.

 V půl deváté projel temnotou ostře klikatý blesk, dlouhý dva tisíce pět set až tři tisíce metrů.

 Po pětašedesáti vteřinách se ozval protáhlý rachot hromu, obvyklý při tomto druhu blesků. Trval asi patnáct vteřin „Jednadvacet kilometrů,“ řekl Banks, když se podíval na hodinky.

 „To je skoro maximální vzdálenost, na jakou je hrom ještě slyšet.

 Ale takhle prudce rozpoutaná bouře přichází rychle a nebudeme na ni dlouho čekat. Vraťme se, přátelé!“

 „A co kapitán Hod?“ zeptal se seržant Mac Neil.

 „Hrom mu dá příkaz k návratu,“ odpověděl Banks. „Doufám, že poslechne.“ Za pět minut jsme byli v táboře a usadili jsme se na verandě vedle salónu.

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.