KAPITOLA XI TVÁŘÍ V TVÁŘ Krvavě proslulí thugové, kterých se Indie zdánlivě zbavila, zanechali po sobě zástupce hodné jejich pověsti - dakoity. Jejich vražedné metody i cíl vražd je jiný, ale výsledky stejné, promyšlené vraždy!
Teď už pravděpodobně nejde o přinášení obětí strašné bohyni smrti Kálí. Noví fanatikové své oběti už neškrtí, ale tráví a okrádají.
Dakoiti se sdružují v tlupy na odlehlých místech poloostrova a přijímají mezi sebe každého vraha, který proklouzne oky sítě anglické spravedlnosti. Potloukají se dnem i nocí po hlavních silnicích, především v nejdivočejších krajích. A my už víme, že Bundélkhand jim nabízí vhodný terén pro scény násilí a loupení. Tlupy dakoitů se někdy spojují ve velké celky a napadají odlehlá města.
Obyvatelstvu pak nezbývá než utéci. Ty, kdo padnou dakoitům do rukou, čekají nejrafinovanější muka.
A do rukou bandy dakoitů, přivedených sem Kálaganim, upadl plukovník Munro. Dříve než se mohl vzpamatovat, surově ho oddělili od jeho druhů a odvlekli na silnici vedoucí k Džabalpuru.
Kálagani od prvního dne, kdy se setkal s obyvateli Parního domu, jednal jako zrádce. Byl opravdu vyslán Nánou Sáhibem, který si ho vybral k přípravě své pomsty.
Čtenář si jistě vzpomíná, že 24. května se v Bhópálu při náboženské slavnosti vmísil Nána Sáhib odvážně do davu a dověděl se tam o odjezdu plukovníka Munra do severních indických provincií. Kálagani, jeden z nejvěrnějších nababových přívrženců, opustil na jeho příkaz Bhópal. Jeho posláním bylo vydat se po plukovníkových stopách, najít ho, neztratit ho z očí, bude-li třeba, nasadit pro něho i život a vetřít se do doprovodu nesmiřitelného nababova nepřítele.
Kálagani ihned odešel a pustil se k severu. Dostihl Parní dům už v Kánpuru. Od té chvíle skrytě číhal na vhodnou příležitost, která však nepřicházela. A proto v době, kdy se plukovník Munro a jeho přátelé usadili v himálajském podhůří, rozhodl se vstoupit do služeb Mathiase Van Guitta.
Pud Kálaganimu říkal, že mezi kraalem a stanovištěm Munrovy výpravy budou brzy navázány častější styky. To se také stalo a už při prvním setkání měl Kálagani to štěstí, že mohl plukovníka Munra na sebe upozornit, a získat dokonce právo na jeho vděčnost. To nejdůležitější se povedlo. Další už čtenář zná. Ind přicházel často i do Parního domu. Dověděl se tak o plánech svých hostitelů a poznal i Banksův cestovní program. Od té chvíle ho ovládala jediná myšlenka, vnutit se výpravě za průvodcem na její cestě k jihu.
Aby toho dosáhl, neopomněl Kálagani vůbec nic. Neváhal přitom riskovat ani životy druhých, ani svůj vlastní. Při jaké příležitosti? I to už víme.
Napadlo ho, že kdyby výpravu doprovázel hned od počátku, ale zůstal přitom ve službách Mathiase Van Guitta, odvrátil by tím každé podezření a přiměl by plukovníka Munra k nabídce, kterou právě čekal.
Nejdříve ovšem musil dodavatele zvěře připravit o jeho buvolí spřežení, aby ho tím donutil požádat o pomoc plukovníka Munra.
Když došlo k onomu útoku šelem - k útoku samozřejmě nečekanému - dovedl ho Kálagani využít. Neváhal ani za cenu katastrofy odstranit nepozorovaně kládu, která zajišťovala vrata kraalu.
Tygři a levharti pak vtrhli dovnitř, buvoly zabili nebo rozehnali, zahynulo při tom i několik Indů, ale Kálaganimu se plán zdařil.
Mathias Van Guitt musil poprosit o pomoc plukovníka Munra, aby svůj pojízdný zvěřinec mohl dopravit do Bombaje.
Sehnat nová spřežení bylo v té pusté himálajské oblasti téměř nemožné. Tímto úkolem pověřil ostatně dodavatel zvěře Kálaganiho. Je pochopitelné, že Ind neuspěl, a Mathias Van Guitt se dostal na stanici Etavah ve vleku Ocelového obra.
Odtud měla jeho zvěřinec dopravit dál už železnice. Van Guitt propustil své šikarie a Kálaganiho, kterého už také nepotřeboval, měl stihnout podobný osud. Ind předstíral, že neví, co s ním teď bude. Banks mu na to naletěl. Řekl si, že inteligentní a oddaný Kálagani zná dokonale tuto část Indie a mohl by prokázat výpravě dobré služby. Nabídl mu místo průvodce až do Bombaje a od toho dne byl osud výpravy v rukou Kálaganiho.
V Indovi, který byl připraven kdykoli nasadit vlastní život, nemohl nikdo vidět zrádce.
Jen jednou by se byl Kálagani málem prozradil. To když s ním Banks hovořilo smrti Nány Sáhiba. Tehdy se Kálagani neubránil projevu nevíry, když potřásal nevěřícně hlavou. Ale tak by se byl zachoval každý, protože pro Indy byl legendární nabab nadpřirozenou bytostí, kterou nemůže nic postihnout.
Ověřil si snad Kálagani tuto zprávu, když se - jistě ne náhodou - setkal s jedním z bývalých společníků v karavaně Bandžariů?
To nevím, ale lze předpokládat, že se dověděl přesně, co se stalo.
Buď jak buď, zrádce se svých nenávistných úmyslů nevzdal, jako by byl chtěl dovést nababovy plány ke konci už sám.
A tak Parní dům pokračoval v cestě průsmykem v pohoří Vindhja a cestující po známých událostech dorazili ke břehu jezera Putorie, kde musili hledat útočiště.
Když chtěl Kálagani opustit plovoucí vlak pod záminkou cesty do Džabalpuru, prozradil se. Ač se vždy dokonale ovládal, vzbudil podezření prostým fyziologickým jevem, který bystrému plukovníkovi neunikl. A my už víme, že podezření sir Edwarda Munra bylo víc než oprávněné.
Plukovník nechal Kálaganiho odejít, ale přidělil mu Goúmiho.
Oba Indové skočili do jezera a po hodině se dostali na jihovýchodní břeh.
Vydali se tedy společně na cestu temnou nocí, jeden s podezřením vůči druhému a druhý bez vědomí o tomto podezření. Výhoda byla na straně Goúmiho, druhého Mac Neila plukovníka Munra.
Oba Indové kráčeli tři hodiny po silnici, která vedla přes jižní hřbety pohoří Vindhja do stanice Džabalpuru. V okolí jezera byla mlha už řidší než u vody. Goúmi svého společníka neustále pozoroval. Za pasem měl připravený dlouhý nůž. Byl rozhodnut při prvním podezřelém pohybu na Kálaganiho skočit a zneškodnit ho.
Naneštěstí neměl věrný Ind čas jednat podle svého úmyslu.
Byla temná, bezměsíčná noc. Chodce nebylo vidět ani na vzdálenost dvaceti kroků.
A tak se stalo, že v jednom silničním zákrutu někdo na Kálaganiho zavolal.
„Ano, Násime,“ odpověděl Ind.
Zároveň se ozval pokřik divokých kmenů z Gaudvany, který Goúmi dobře znal.
Překvapený sluha nemohl nic dělat. A i kdyby byl Kálaganiho zabil, co by byl svedl proti celé tlupě Indů, kteří se sem svým pokřikem svolávali? Pud mu radil, aby utekl a pokusil se své společníky varovat. Ano, musil zůstat na svobodě, vrátit se k jezeru, doplavat k Ocelovému obru a zabránit mu v přistání u břehu! Nic jiného nemohl dělat.
Goúmi neváhal. Ve chvíli, kdy se Kálagani připojil k Násimovi, který na něho prve zavolal, vrhl se Goúmi stranou a zmizel v džungli táhnoucí se podle silnice.
Když se Kálagani se svým přítelem vrátil, aby se zbavil společníka vnuceného mu plukovníkem Munrem, byl už Goúmi pryč.
Násim byl vůdce tlupy dakoitů, plně oddaný Nánovi Sáhibovi.
Jakmile se dověděl o útěku Goúmiho, vyslal za ním své lidi do džungle. Musil stůj co stůj dostat odvážného sluhu, který mu právě unikl.
Prohledávání džungle však bylo marné. Buď se Goúmi ztratil ve tmě, nebo mu nějaká díra posloužila jako úkryt. Prostě zmizel a jeho pronásledovatelé se musili pátrání vzdát.
Ale čím mohl Goúmi dakoity ohrozit, když byl teď odkázán jen sám na sebe, uprostřed divokého kraje, tři hodiny cesty od jezera Putorie, kam se přes svou hbitost nemohl dostat dříve než oni?
To si Kálagani právě uvědomil. Radil se o tom s vůdcem dakoitů, který od něho zřejmě čekal další rozkazy. Pak se všichni pustili spěšným krokem po silnici k jezeru.
Celá tlupa vyšla z jednoho údolí v pohoří Vindhja, kde už nějaký čas tábořila. Dostala totiž od Kálaganiho zprávu o brzkém příjezdu plukovníka Munra k jezeru Putorii. A kdo zprávu přinesl? Onen Ind, který putoval s karavanou Bandžariů. A to byl právě Násim. A komu byla určena? Tomu, kdo ve skrytu řídil všechny tyto akce.
Skutečně vše, co se už odehrálo a dělo dál, bylo součástí pevně stanoveného plánu, jehož důsledkům se plukovník Munro a jeho společníci nemohli vyhnout. Proto také ve chvíli, kdy vlak přirazil k jižnímu břehu jezera, mohli jej dakoiti na Násimův a Kálaganiho rozkaz přepadnout.
Chtěli se však zmocnit jen plukovníka Munra. Jeho společníků, opuštěných v neznámém kraji u zničeného pojízdného domu, se už nemuseli bát. Odvlekli tedy jen plukovníka a v sedm hodin ráno byli už šest mil od jezera Putorie.
Nebylo myslitelné, že by Kálagani odvedl sira Edwarda Munra na stanici Džabalpur. A plukovník si uvědomil, že oblast pohoří Vindhja už neopustí a že se z moci nepřátel asi už nikdy nedostane.
Přesto ten statečný muž neztratil svou chladnokrevnost. Kráčel uprostřed tlupy divokých Indů připraven na vše. Předstíral, že Kálaganiho vůbec nepoznal. Zrádce se postavil do čela tlupy. Byl teď jejím skutečným vůdcem. Na útěk nebylo ani pomyšlení. Plukovník sice nebyl svázán, ale neviděl ani vpřed, ani vzad, ani do stran. Nikde nebyla mezera, kterou by mohl uniknout. Byli by ho ostatně stejně zas chytili.
Uvažovalo všech okolnostech své situace. Mohl tušit, že v tom všem má prsty Nána Sáhib? Ne! Pro něho byl nabab mrtev. Ale co když se některý ze společníků bývalého vůdce povstání, snad Balao Rao, rozhodl ukojit svou nenávist a dokončit pomstu, které jeho bratr zasvětil celý svůj život? Právě něco takového si sir Edward Munro představoval.
Zároveň však vzpomínal na nešťastného Goúmiho, kterého dakoiti zajali. Podařilo se sluhovi uniknout? Bylo to možné. Nebo jim podlehl? To bylo ještě pravděpodobnější. Může plukovník počítat s jeho pomocí, je-li sluha živa zdráv? Těžko říci.
Jestliže Goúmi skutečně pokládal za nutné jít až do stanice Džabalpuru pro pomoc, přijde příliš pozdě.
Jestliže však naopak půjde za Banksem a jeho druhy k jižnímu cípu jezera, co budou plukovníkovi přátelé téměř bez střeliva dělat? Vydají se po silnici do Džabalpuru? Ale dříve než tam dojdou, zajatec bude dávno zavlečen na některé nepřístupné místo v pohoří Vindhja!
Ani z této strany mu nekynula žádná naděje.
Plukovník Munro uvážil situaci zcela chladně. Nezoufal si, protože se nedal jen tak zkrušit, díval se raději na vše zcela reálně a nikdy se neoddával iluzím.
Tlupa, zatím postupovala velkou rychlostí dál. Násim a Kálagani chtěli asi dojít ještě před západem slunce na místo nějaké schůzky, kde se o plukovníkově osudu rozhodne. Zrádce zřejmě spěchal, ale stejně i plukovník Munro si už přál, aby to nějak skončilo, ať už bude konec jakýkoli.
Kálagani zastavil tlupu jen jednou, a to v poledne na půl hodiny.
Dakoiti měli s sebou potraviny a najedli se na břehu malého potoka.
Trochu chleba a sušeného masa dali i plukovníkovi, který jídlo neodmítl. Od včerejška nic nejedl a nechtěl dopřát nepříteli v rozhodné chvíli radost z pohledu na jeho fyzickou slabost.
Zatím ušli zrychleným pochodem skoro šestnáct mil. Na Kálaganiho rozkaz se vydali znovu na cestu, stále k Džabalpuru.
Teprve k páté hodině odpolední opustila tlupa dakoitů silnici a zamířila doleva. Jestliže si plukovník Munro mohl až dosud uchovat aspoň zdání naděje, nyní pochopil, že je ztracen.
Za čtvrt hodiny procházeli už úzkou stezkou na konci údolí řeky Narmady do nejdivočejší části Bundélkhandu.
Toto místo bylo asi tři sta padesát kilometrů daleko od pálu Tanditu, východně od pohoří Satpura, které lze pokládat za východní prodloužení hřebenů Vindhjy.
Tam v posledních předhořích stála stará pevnost Ripur, dávno už opuštěná, protože po obsazení západních průsmyků nepřítelem nemohla být zásobována.
Pevnost byla vybudována na posledním výběžku horského hřebenu, jakési přirozené plošině, vysoké pět set stop a vybíhající nad rozšířenou část soutěsky mezi strmými svahy. Dalo se tam vystoupit jedině úzkou křivolakou stezkou, vytesanou do skalnatého masívu a schůdnou pouze pěší.
Na plošině byly ještě zbytky stržených hradeb a trosky bašt.
Uprostřed stála na kamenném tarasu nad propastí polorozbořená stavba, jež kdysi sloužila jako kasárny malé ripurské posádky, dnes však by se hodila leda pro stáje.
Na nádvoří stále jediné dělo, poslední ze všech, kterými byly kdysi osazeny střílny v hradbách. Bylo to obrovské dělo, namířené proti svahu na druhé straně soutěsky. Příliš těžké pro odvoz a příliš staré, než aby mělo ještě nějakou cenu, zůstalo tu na své lafetě, vydáno napospas rzi, která rozežírala jeho železné osazení.
Svou délkou a velikostí se vyrovnalo slavnému bronzovému dělu v Bhilse, které bylo ulito za Džehangirových časů, obrovskému šestimetrovému dělu ráže čtyřiačtyřiceti centimetrů. Dalo se srovnávat i s legendárním dělem v Bidžapuru, jež podle tvrzení domorodců pobořilo svým výstřelem všechny budovy v městě.
To tedy byla pevnost Ripur, kam Kálaganiho tlupa odvedla svého zajatce. Bylo pět hodin odpoledne, když tam dorazili po celodenním pochodu pětadvaceti mil.
Proti kterému z nepřátel bude plukovník Munro nakonec postaven? Už brzy se to doví.
Jedna skupina Indů obsadila pobořenou stavbu na konci plošiny a tlupa dakoitů,se seřadila v kruhu u tarasu.
Plukovník Munro se octl uprostřed kruhu. Tam se založenýma rukama čekal.
Kálagani opustil své místo v kruhu a postoupil o několik kroků před řadu.
Proti němu vyšel prostě oděný Ind.
Kálagani se před ním zastavil a uklonil se. Ind mu podal ruku a Kálagani mu ji uctivě políbil. Ind mu dal pokývnutím najevo, že je s jeho službami spokojen. Pak vykročil pomalu s planoucím zrakem proti plukovníkovi; bylo dobře vidět, jak těžko ovládá svůj vztek. Vypadal jako šelma plížící se ke kořisti.
Plukovník Munro ho nechal přiblížit, aniž ustoupil o krok, a zadíval se na něho stejně upřeným pohledem.
Když byl Ind na pět kroků od něho, plukovník zvolal hlasem nejhlubšího opovržení: „Ale to je Balao Rao, nababův bratr!“ „Jen se podívej lépe!“ řekl Ind. „Nána Sáhib!“ vykřikl plukovník Munro a tentokrát bezděčně o krok ustoupil. „Nána Sáhib je živ!“ Ano, byl to sám Nána Sáhib, bývalý vůdce sipáhíského povstání, nesmiřitelný Munrův nepřítel.
Ale kdo to byl potom zabit v bitce u pálu Tanditu? Byl to nababův bratr Balao Rao.
Podivuhodná podobnost obou mužů, kteří měli oba ve tvářích důlky po neštovicích a oba useknutý prst na stejné ruce, zmýlila tehdy vojáky z Kánpuru a z Lakhnaú. Neváhali označit za nababa jeho bratra a jejichž omyl byl zcela pochopitelný. A když pak úřady oznámily nababovu smrt, Nána Sáhib byl ještě živ. A ten, kdo už nežil, byl Balao Rao.
Nána Sáhib této okolnosti ihned využil. Zajišťovala mu tentokrát téměř naprosté bezpečí. Jeho bratra nemohla anglická policie hledat tak úporně jako jeho, a také nehledala. Jednak mu nebylo přičítáno na vrub kánpurské krveprolití, jednak neměl na Indy ve středních provinciích tak zhoubný vliv jako nabab.
Když Nána Sáhib viděl, že je ze všech stran obklíčen, rozhodl se vydávat za mrtvého až do chvíle, kdy bude moci konečně jednat.
Zatím se zřekl svých plánů na povstání a věnoval se cele své pomstě. Dosud nikdy k ní neměl tak vhodnou příležitost: Plukovník Munro, neustále špehovaný jeho slídiči, opustil Kalkatu a jeho cesta ho měla přivést do Bombaje. Nebylo by možné dostat ho do oblasti pohoří Vindhja napříč Bundélkbandem? Na to myslil Nána Sáhib, a proto tam poslal bystrého Kálaganiho.
Pak nabab opustil pál Tandit, který mu už nezaručoval bezpečný úkryt. Prošel údolím Narmady až k posledním průsmykům v pohoří Vindhja. V těch místech stála pevnost Ripur, kterou pokládal za úkryt, kde ho policie nebude hledat, protože ho považuje za mrtvého.
Nána Sáhib se tam usadil s několika oddanými Indy. Brzy poté posílil svou skupinu tlupou dakoitů, ochotných podřídit se rozkazům takového vůdce, a čekal.
A na co vlastně ty čtyři měsíce čekal? Na to, že Kálagani splní svůj úkol a přijde mu oznámit příjezd plukovníka Munra do téhle části pohoří Vindhja, kde se sira Edwarda zmocní.
Ale pak přepadly Nánu Sáhiba pochybnosti. Bál se, že zpráva o jeho smrti, rozšířená po celém poloostrově, donese se až k uším Kálaganiho. A jestliže jí Kálagani uvěří, přeruší možná své dílo zrady na plukovníkovi.
Vyslal proto jiného Inda, známého už Násima, na bundélkhandské silnice. Násim se připojil ke karavaně Bandžariů, cestou se setkal s Munrovou výpravou a spojil se s Kálaganim, aby ho zasvětil do pravého stavu věcí.
Násim pak už neztrácel čas a vrátil se do pevnosti Ripuru, aby podal nababovi zprávu o všem, co se událo od Kálaganiho odchodu z Bhópálu. Plukovník Munro a jeho přátelé se zatím pomalu blížili k pohoří Vindhja. Vedl je Kálagani a nababovi lidé je měli čekat u jezera Putorie.
Vše šlo přesně podle nababova přání. Pomsta mu už nemohla uniknout.
A toho večera stál před ním skutečně sám odzbrojený plukovník Munro, vydaný mu na milost a nemilost.
Po výměně prvních slov se oba muži na sebe podívali a odmlčeli se.
Ale plukovníkovi vyvstal náhle před zrakem obraz lady Munrové a on cítil, jak mu krev stoupá od srdce do hlavy. Vrhl se na vraha kánpurských zajatců.
Nána Sáhib se spokojil s tím, že ucouvl o dva kroky nazad.
Tři Indové k plukovníkovi přiskočili a se značnou námahou ho přemohli.
Sir Edward Munro se však zatím ovládl. Nabab to zřejmě vycítil, protože gestem Indům přikázal, aby odstoupili.
Oba nepřátelé se znovu octli tváří v tvář.
„Munro,“ řekl Nána Sáhib, „tví lidé přivázali k ústím děl sto dvacet zajatců z Péšávaru a po nich zahynulo touto strašnou smrtí přes dvanáct set sipáhiů! Tví lidé povraždili bez milosti uprchlíky z Láhauru. Po dobytí Dillí uškrtili tři knížata a devětadvacet členů královské rodiny. V Lakhnaú zabili šest tisíc našich lidí a po paňdžábském tažení další tři tisíce. Celkem zaplatilo svými životy za bojů o národní osvobození na dvacet tisíc důstojníků a vojáků domorodé armády.“ „Na smrt! Na smrt!“ křičeli dakoiti i Indové shromáždění kolem Nány Sáhiba.
Nabab jim pokynem nařídil klid a čekal, co mu odpoví plukovník Munro.
Plukovník však mlčel.
„Co se tebe týče, Munro,“ pokračoval nabab, „tys zabil vlastní rukou mou věrnou spojenkyni rání z Džhánsí... a ta není dosud pomstěna!“ Žádná odpověď.
„A konečně před čtyřmi měsíci,“ řekl Nána Sáhib, „padl můj bratr Balao Rao pod anglickými kulemi, které byly určeny mně! A můj bratr také není ještě pomstěn!“ „Na smrt! Na smrt!“ Výkřik zazněl tentokrát ještě silněji a celá tlupa pokročila vpřed, aby se na zajatce vrhla.
„Ticho!“ nařídil Nána Sáhib. „Počkejte na hodinu soudu!“ Všichni zmlkli.
„Munro,“ pokračoval nabab, „jeden z tvých předků, Hector Munro, odvážil se jako první použít strašného trestu, kterého tví lidé hrůzným způsobem užívali i za povstání roku 1857. To on rozkázal uvazovat zaživa k ústím děl Indy, naše otce, naše bratry…“ Nový pokřik, nové projevy vzteku, které už Nána Sáhib nemohl zarazit.
„Pomstu za pomstu!“ řekl. „Munro, zemřeš stejně, jako umírali naši lidé!“ A otočil se, aby ukázal na obrovské pětimetrové dělo uprostřed nádvoří.
„Budeš přivázán k ústí tohoto děla. Je nabito a ráno při východu slunce jeho výstřel přenese až na konec pohoří Vindhja zprávu, že pomsta Nány Sáhiba byla konečně ukojena.“ Plukovník Munro se zadíval upřeně na nababa s klidem, který prozrazoval, že ani příští muka ho nemohou vyvést z rovnováhy.
„To je v pořádku,“ řekl. „Děláš jen to, co bych udělal i já, kdybys mi padl do rukou.“ A plukovník Munro odešel sám k ústí děla, k němuž byl s rukama spoutanýma na zádech přivázán silnými provazy.
A pak po dlouhou hodinu ho celá ta zbabělá tlupa tupila. Dakoiti vypadali jako severoameričtí Siouxové kolem zajatce u mučednického kůlu.
Pak přišla noc, Nána Sáhib, Kálaguni a Násim odešli do starých kasáren. Celá tlupa se nakonec unavila, opustila nádvoří a odešla za svými vůdci.
Sir Edward Munro zůstal sám tváří v tvář smrti.
