×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA X JEZERO PUTORIA

KAPITOLA X JEZERO PUTORIA Jezero Rutoria, kde náš Parní dům našel dočasné útočiště, leží asi čtyřicet kilometrů na východ od Damóhu, hlavního města stejnojmenné anglické provincie. Je to kvetoucí město s dvanácti tisíci obyvateli, posílené malou posádkou a ovládající tuto nebezpečnou část Bundélkhandu. Ale za jeho hradbami, především ve východní části kraje, v nejpustší oblasti pohoří Vindhja se středem u jezera Putorie, se jeho vliv už neprojevuje. I Naše situace však byla stejně zlá, protože jsme přišli o značnou část majetku. Jeden z vozů našeho Parního domu byl zničen. A my jsme ho už nemohli „spustit na vodu“, abych použil námořnického výrazu. Ležel teď na silnici rozmačkán o skálu a jeho trosky, přes které přešlo celé stádo slonů, byly teď už jen beztvarou změtí.

Ale tento vůz nebyl jen ložnicí posádky naší výpravy a kuchyní.

Měli jsme tam zásoby potravin a střeliva. Z toho nám zůstalo jen dvanáct krabic nábojů. Doufali jsme ovšem, že až do příjezdu do Džabalpuru nebudeme střelné zbraně potřebovat.

Otázka potravin byla vážnější a hůř řešitelná.

Z kuchyňských zásob nám nezůstalo nic. I když jsme počítali s příjezdem po stanici dráhy už nazítří večer, musili jsme se smířit s myšlenkou, že během cesty sedmdesát kilometrů dlouhé nebudeme čtyřiadvacet hodin nic jíst.

Ale to už jistě oželíme.

Za těchto okolností byl ze všech nejzoufalejší pan Parazard.

Ztráta spíže, zničení jeho pracoviště, rozházení všech zásob - to vše ho zasáhlo přímo do srdce. Neskrýval také své zoufalství, úplně zapomněl na nebezpečí, z něhož jsme právě jako zázrakem vyvázli, a zabýval se jen svou osobní situací.

Když jsme se sešli v salónu, abychom se poradili, co teď máme dělat, objevil se pan Parazard se slavnostním výrazem ve dveřích a požádal nás, abychom nu dovolili přednést „nesmírně důležité sdělení“.

„Mluvte, pane Parazarde,“ řekl mu plukovník a vyzval ho, aby šel dále.

„Pane plukovníku,“ pravil vážně šéfkuchař, „jistě je vám známo, že všechny zásoby z druhého vozu byly při té katastrofě zničeny. Ale i kdyby nám bylo něco ze zásob zůstalo, byl bych bez kuchyně na značných rozpacích, jak vám připravit třeba i to nejskromnější jídlo.“ „To víme, pane Parazarde,“ odpověděl plukovník Munro. „Je to politováníhodné, ale budeme dělat, co budeme moci, a když se budeme musit postit, postíme se.“ „Je to opravdu tím politováníhodnější, pánové,“ pokračoval pan Parazard, „že při setkání s oním stádem, které nás napadlo a z něhož nejeden slon padl pod vašimi smrtonosnými kulemi…“ „Báječně řečeno, pane Parazarde,“ řekl kapitán Hod. „Kde jste se naučil vyjadřovat své myšlenky s takovou eleganci jako náš přítel Mathias Van Guitt?“ Pan Parazard vzal tuto poklonu zcela vážně, uklonil se, vzdychl si a pokračoval: „Řekl jsem už pánové, že při setkání s oním stádem slonů se mi naskytla příležitost vyznamenat se ve své funkci. Sloní maso není ve všech svých částech dobré, jak by si člověk mohl myslet. Některé partie jsou tvrdé a houževnaté. Zdá se však, že stvořitel všech věci se rozhodl vyjmout z té hory masa aspoň dvě výtečné části, hodné stolu indického místokrále. Je to především jazyk tohoto zvířete, který je neobyčejně lahodný, upraví-li se podle předpisu známého pouze mně osobně, a pak nohy tlustokožce…“ „Tlustokožce? Výborně! Ale chobotnatec zní elegantněji,“ řekl kapitán Hod s patřičným gestem.

„... nohy tlustokožce,“ pokračoval pan Parazard, „z nichž se připravuje nejlepší polévka známá V, kuchařském umění, jehož představitelem v Parním domě jsem já.“ „Už se mi sbíhají sliny v ústech, pane Parazarde,“ prohlásil Banks. „Naneštěstí a zároveň naštěstí nás však sloni do jezera nenásledovali, a já se proto bojím, že se budeme musit aspoň prozatím zříci polévky ze sloní nohy a lahodného ragú z jazyka tohoto zajímavého, ale nebezpečného zvířete.“ „Nebylo by možné vrátit se na břeh a opatřit si…“ „Kdepak, pane Parazarde. To nemůžeme riskovat ani za cenu, že byste nám připravil to nejlepší jídlo.“ „Nuže, pánové,“ hovořil dále náš šéfkuchař, „dovolte mi vyjádřit hluboké politování, které ve mně vzbudilo naše žalostné dobrodružství.“ „Své politování jste vyslovil, pane Parazarde,“ odpověděl mu plukovník Munro, „a my je bereme na vědomí. Co se oběda a večeře týče, o to se až do příjezdu do Džabalpuru nestarejte!“ „Nezbývá mi tedy než se vzdálit,“ řekl pan Parazard s úklonou a s vážností jemu vlastní. Byli bychom se našemu šéfkuchaři zasmáli, kdybychom nebyli měli jiné starosti.

Ke všem komplikacím se připojila ještě další. Banks nám oznámil, že v této chvíli není nejhorší nesnází nedostatek potravin a střeliva, nýbrž nedostatek paliva. Nebylo to nic divného, protože plných osmatřicet hodin jsme nemohli doplňovat zásobu dříví, nutného k chodu parního stroje. Všechny zásoby byly při příjezdu k jezeru vyčerpány. Ještě hodinu, a nebyli bychom už k jezeru dorazili. A první vůz Parního domu by byl potkal osud vozu druhého.

„Nemám už čím topit,“ řekl Banks. „Tlak páry jde dolů; už klesl na dvě atmosféry a my nemáme žádnou možnost jej zvýšit.“ „Je naše situace opravdu tak vážná, Banksi, jak si myslíš?“ ptal se plukovník Munro. „Kdyby šlo jen o návrat ke břehu, od něhož nejsme daleko,“ odpověděl Banks, „to bychom dokázali. Za čtvrt hodiny bychom tam byli. Ale vrátit se tam, kde sloní stádo patrně ještě čeká, bylo by příliš neopatrné. Ne, my musíme naopak jezero přeplout a najít si místo k přistání u protějšího břehu.“ „Jak široké může být jezero v těchto místech?“ zeptal se plukovník Munro. „Kálagani to odhaduje na sedm osm mil. Ale v naší situaci bychom k přeplutí jezera potřebovali několik hodin a já vám říkám, že náš stroj nebude už za čtyřicet minut schopen pohybu.“ „Nuže, přečkejme noc klidně na jezeře,“ odpověděl sir Edward Munro. „Tady jsme v bezpečí a zítra uvidíme, co dál.“ To bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Potřebovali jsme si ostatně odpočinout. Při posledním zastavení nemohl nikdo z nás v Parním domě při sloním obklíčení spát, takže jsme celou noc probděli.

Jestliže jsme minulou noc nespali, dnes jsme spát mohli, a dokonce tvrději, než bylo správné.

K sedmé hodině počala z jezera stoupat mlha. Řekl jsem prve, že v horních vrstvách vzduchu se tvořila mlha už včera v noci. Jestliže se na tábořišti slonů udržovala několik set stop nad zemí, na jezeře Putorii tomu bylo díky vypařování vody jinak. Po celkem teplém dni se teplota v dolních a horních vrstvách ovzduší rozlišila a jezero brzy zmizelo v mlze, zatím nepříliš husté, ale minutu od minuty houstnoucí.

To byla právě jedna z komplikací, o nichž mluvil Banks, a my jsme s ní musili počítat.

A jak to Banks také předpověděl, v půl osmé večer Ocelový obr vyrazil poslední sykot, jeho nohy přestaly tepat vodu, a tlak páry klesl pod jednu atmosféru. Palivo došlo a my neměli možnost opatřit si nové.

Ocelový obr jako náš jediný tažný stroj spočinul klidně na hladině jezera a už se nepohnu!

V této situaci a za takové mlhy nebylo možné stanovit přesně naši polohu. V oné krátké době, co stroj ještě pracoval, mířil, náš vlak k jihovýchodnímu břehu jezera, aby si tam vyhledal místo k přistání. Ale protože jezero Putoria mělo tvar protáhlého oválu, bylo docela možné, že Parní dům není daleko ani od jednoho ani od druhého břehu.

Ryk slonů, který k nám asi hodinu ještě doléhal, jsme v této vzdálenosti samozřejmě už neslyšeli.

Probírali jsme různé možnosti, jež nám v naší situaci zbývaly.

Banks k tomu zavolal Kálaganiho, s nímž se chtěl poradit.

Když Ind přišel, vyzvali jsme ho, aby si sedl.

Sešli jsme se ve velké jídelně, která nebyla osvětlena postranními okny, nýbrž skleněným stropem. Světlo našich lamp nemohlo tudíž proniknout ven. Bylo jistě správné zachovávat takovou opatrnost, aby se o přítomnosti ocelového slona nedověděli různí poběhlíci, kteří se možná potloukají při březích jezera.

Zdálo se mi, že Kálagani po vyslechnutí našich otázek zprvu váhá s odpovědí. Šlo však o to, určit polohu vlaku plovoucího na vodách jezera Putorie, a já jsem chápal, že taková otázka ho přivedla do rozpaků. Co když se slabý severozápadní vítr do Parního domu trochu opřel? Mohl nás konečně k některému břehu zanést i proud.

„Hleďte, Kálagani,“ řekl naléhavě Banks, „znáte dobře rozlohu jezera Putorie?“ „Jistě, pane,“ odpověděl Ind, „ale je velmi těžké v takové mlze...“ „Mohl byste alespoň přibližně odhadnout naši nynější vzdálenost od nejbližšího břehu?“ „Ano,“ přikývl Kálagani po chvíli přemýšlení. „Břeh nemůže být dál než půldruhé míle!“ „Na východ?“ otázal se Banks. „Ano, na východ.“ „Kdybychom tedy přistáli u tohoto břehu, byli bychom blíž k Džabalpuru a k Damóhu?“ „Určitě.“ „Právě v Džabalpuru bychom si potřebovali nakoupit nové zásoby potravin,“ pravil Banks. „Ale kdo ví, kdy a jak budeme moci doplout ke břehu! To může trvat den nebo dva a my jsme bez jídla!“ „Přesto bychom to měli aspoň zkusit,“ řekl Kálagani. „Co kdyby se o to někdo z nás pokusil ještě této noci?“ „A jak?“ „Doplavat prostě ke břehu.“ „Půldruhé míle v takové husté mlze!“ odpověděl Banks. „To znamená riskovat život.“ „To přece není důvod, abychom se o to nepokusili,“ namítl Kálagam. Nevím proč, ale zdálo se mi, že z Kálaganiho hlasu nezaznívá jeho obvyklá upřímnost.

„Vy byste se pokusil jezero přeplavat?“ zeptal se plukovník Munro s pohledem upřeným na Inda.

„Ano, pane plukovníku. A věřím, že se mi to podaří.“ „Nu, příteli,“ pokračoval Banks, „tím byste nám prokázal velkou službu. Jakmile budete na břehu, dostanete se už snadno na džabalpurskou stanici a přivedete nám potřebnou pomoc.“ „Jsem ochoten jít,“ řekl prostě Kálagani. Očekával jsem, že plukovník Munro našemu průvodci poděkuje za ochotu ke službě tak nebezpečné. Ale plukovník se na něho nesmírně pozorně zadíval a zavolal Goúmiho.

Goúmi okamžitě přišel.

„Goúmi,“ řekl mu sir Edward Munro, „jsi dobrý plavec?“ „Ano, pane plukovníku.“ „Nepřivede tě do rozpaků půldruhé míle v noci na klidné vodě jezera?“ „Ani dvě mile ne.“ „Nuže, Kálagani se nabídl, že doplave ke břehu co nejblíž k Džabalpuru,“ pokračoval plukovník Munro. „Ale na jezeře stejně jako v této části Bundélkhandu budou mít větší úspěch dva inteligentní a odvážní muži, kteří si mohou navzájem pomáhat. Chceš Kálaganiho doprovodit?“ „Třeba hned, pane plukovníku,“ odpověděl Goúmi. „Nepotřebuji nikoho,“ prohlásil Kálagani, „ale jestliže na tom pan plukovník trvá, vezmu rád Goúmiho s sebou.“ „Jděte tedy, přátelé,“ řekl Banks, „a buďte opatrní jako odvážní!“ Když to bylo dohodnuto, vzal si plukovník Munro Goúmiho stranou a dal mu několik stručných pokynů. Po pěti minutách oba Indové s balíkem šatů na hlavách vklouzli do vody jezera. Mlha už byla velmi hustá, takže stačilo několik sáhů, aby nám zmizeli z oči.

Zeptal jsem se plukovníka Munra, proč mu tak záleželo na tom, aby přidělil Kálaganimu společníka.

„Přátelé,“ řekl sir Edward Munro, „odpovědi toho Inda, o jehož věrnosti jsem až dosud nepochyboval, nezdály se mi dost upřímné.“ „Já jsem nic nepozoroval,“ prohlásil inženýr. „Poslyš, Banksi,“ pokračoval plukovník Munro, „když se nám Kálagani nabídl, že doplave na břeh, měl nějakou postranní myšlenku.“ „Jakou?“ „To nevím, ale určitě se nám nenabídl proto, aby šel do Džabalpuru pro pomoc.“ „No ne!“ zvolal kapitán Hod. Banks se zadíval zamračeně na plukovníka a řekl: „Munro, ten Ind nám až dosud prokazoval svou oddanost, zejména tobě! A ty si dnes myslíš, že nás Kálagani zrazuje. Máš nějaké důkazy?“ „Když Kálagani hovořil,“ odpověděl plukovník Munro, „celá tvář mu potemněla. A když lidem s měděnou pletí ztmavne tvář, znamená to, že lžou! Mohl jsem tak dvacetkrát usvědčit Indy i Bengálce, a nikdy jsem se nezmýlil. Opakuji proto, že Kálagani přes všechny domněnky svědčící v jeho prospěch dnes lhal.“ Později jsem se mnohokrát přesvědčil, že Munrova zkušenost byla správná.

Když Indové lžou, pleť jim lehce ztmavne tak, jako bílá pleť zčervená. Tento příznak plukovníkově bystrosti neušel a bylo nutno vzít jeho poznámku na vědomí.

„Ale jaké plány by mohl Kálagani mít?“ zeptal se Banks.

„A proč by nás zrazoval?“ „To se dovíme později...,“ odpověděl plukovník Munro. „Nebude-li už příliš pozdě!“ „Příliš pozdě, pane plukovníku?“ zvolal kapitán Hod. „Doufám, že nám nehrozí záhuba!“ „Nu, udělal jsi dobře, Munro,“ pokračoval inženýr, „že jsi s ním poslal Goúmiho. Ten je nám na smrt oddán. Je obratný, inteligentní, a zjistí-li nějaké nebezpečí, bude umět…“ „Tím spíš,“ řekl plukovník Munro, „že jsem ho varoval a že si dá na svého společníka pozor.“ „Dobrá,“ souhlasil Banks. „Teď musíme čekat do rána. Ta mlha se snad na slunci rozpustí a my uvidí ne, co dál…“ Čekat... opravdu! Dnešní noc zase celou probdíme!

Mlha sice zhoustla, avšak předzvěst špatného počasí v tom nebyla. A to bylo štěstí, protože náš vlak mohl sice plout, ale nebyl zařízen na boj s vlnami.“ Mohli jsme dosud doufat, že všechny kapky mlhy se za svítání srazí a že nás čeká pěkný příští den.

Naše posádka se usadila v jídelně a my jsme si lehli na divany v salónu. Trochu jsme hovořili, ale neustále jsme naslouchali každému zvuku zvenčí.

Ke druhé hodině po půlnoci přerušil náhle ticho řev šelem.

Jihovýchodním směrem byl tedy břeh, ale ještě hodně daleko.

Řev byl vzdáleností zeslaben a Banks odhadoval, že jsme nejméně míli od břehu. Tlupa divokých zvířat se zřejmě přišla k jezeru napít. Zároveň jsme zjistili, že náš plovoucí vlak se pod tlakem slabého větru blíží sice pomalu, ale vytrvale ke břehu. Řev k nám doléhal stále výrazněji, takže jsme už mohli rozeznat hluboký hlas tygrů a chraptivý řev levhartů.

„Teď bych měl příležitost dostat svého padesátého!“ nezapomněl prohlásit kapitán Hod.

„Až jindy, Hode,“ řekl mu Banks. „Já bych byl raději, kdyby nám ráno při přistání u břehu ta tlupa šelem postoupila své místo.“ „Nebylo by dobré, kdybychom rozsvítili reflektory?“ zeptal jsem se. „Jistě,“ odpověděl Banks. „Tuto část břehu teď zřejmě obsadila pijící zvířata a nebude na škodu, když si to ověříme.“ Na Banksův příkaz vyrazily k jihovýchodu dva světelné sloupy.

Ale elektrické světlo nemohlo proniknout hustou mlhou a osvětlilo jen malý prostor před Parním domem.

Řev šelem, jehož intenzita zvolna stoupala, nám však dokazoval, že náš vlak se na hladině jezera pohybuje stále dál. Těch zvířat se musilo shromáždit na břehu hodně. Nebylo to nic divného, protože jezero Putoria je přirozeným napajedlem šelem v celé této části Bundélkhandu.

„Jen aby se Kálagani a Goúmi nedostali právě mezi ně!“ řekl kapitán Hod.

„Nemám o Goúmiho strach kvůli tygrům!“ odpověděl vážně plukovník Munro.

Podezření v plukovníkově duši zřejmě rostlo. Já sám jsem je počínal sdílet. A přesto v Kálaganiho prospěch svědčily už od našeho příjezdu do himálajské oblasti jeho nepopíratelné dobré služby, jeho obětavost při obou příležitostech, kdy riskoval vlastní život pro sira Edwarda Munra a pro kapitána Hoda. Ale když do duše vnikne podezření, cena prokázaných služeb se znehodnocuje a jejich význam se mění. Člověk pak zapomíná na minulost a bojí se budoucnosti. Ale jaké pohnutky mohly vést toho Inda ke zradě? Měl důvody k osobní nenávisti vůči obyvatelům Parního domu? To jistě ne.

Proč by je měl vléci do nějaké léčky? To bylo nevysvětlitelné. Každý z nás se oddal svým zmateným myšlenkám a netrpělivě čekal na rozuzlení téhle situace.

Ke čtvrté hodině ranní řev zvířat náhle ustal. Nejvíc nás udivilo, že se šelmy nevzdalovaly postupně, jedna po druhé, s posledním zařváním po posledním doušku. Ne, řev ustal naráz. Jako by nějaká náhodná okolnost šelmy vyrušila a zahnala na útěk. Zřejmě se ta zvířata do svých brlohů nevracela, ale utíkala se tam skrýt. Po všem tom ryku nastalo bez přechodu ticho. Byl to jev, jehož příčinu jsme neznali, ale který náš neklid ještě zvýšil.

Banks dal z opatrnosti zhasnout reflektory. Jestliže ta zvířata utekla před nějakou tlupou silničních zlodějů, kteří sužují Bundélkhand i pohoří Vindhja, nesměli jsme situaci Parního domu prozrazovat.

Ticho nebylo rušeno ani šploucháním vln. Vítr zcela ustal. Nemohli jsme také vědět, zda se náš vlak nepohybuje účinkem proudu. Ale brzy se už rozední a slunce mlhu jistě vymete, protože se držela jen v nižších vzdušných vrstvách.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo pět hodin, svítalo. Nebýt té mlhy, byla by už viditelnost na několik mil. Byli bychom už zahlédli břeh. Ale mlžná clona se stále netrhala. Musili jsme být ještě trpěliví.

I Plukovník Munro, Mac Neil a já v salónu, Fox, Kálut a pan Parazard v jídelně, Banks a Storr ve věži, kapitán Hod na zádech gigantického slona hned za chobotem jako námořní hlídka na lodní přídi - tak jsme čekali, až někdo z nás zavolá: Země!

K šesté hodině jsme spatřili břeh. Vytvářel v cípu jezera jakousi zátoku s hustým lesem v pozadí. Mlha zvolna ustupovala a odkrývala v dáli nějaké pohoří, jehož vrcholky se rychle vyjasňovaly.

„Země!“ zvolal Banks.

Plující vlak nebyl od zátoky dál než dvě stě metrů a pod tlakem severozápadního větru se k ní stále blížil.

Na břehu nebylo nic. Ani zvíře, ani člověk. Vypadal docela pustě.

Nestálo tam žádné stavení ani žádná farma pod hustým zákrovem prvních stromů. Zdálo se, že tu můžeme přistát bez jakéhokoli nebezpečí.

A vítr nám pomohl dorazit bez obtíží ke břehu plochému jako písečná pláž. Ale bez páry jsme nemohli vyjet na břeh a pustit se dál po cestě, která podle směru určeného kompasem vedla do Džabalpuru.

Neztráceli jsme čas a následovali jsme kapitána Hoda, který vyskočil na břeh první.

„Pro palivo!“ zvolal Banks. „Za hodinu budeme mít potřebný tlak a vyjedeme.“ Všichni jsme se dali do práce. U kotle zůstal jen Kálut, zatímco my jsme sbírali palivo na čtyřiadvacet hodin. Bylo to víc, než jsme potřebovali na cestu do stanice Džabalpuru, kde už dostaneme uhlí. A co se týče nedostatku potravin, který jsme už opravdu pociťovali? Nu, však našim lovcům nikdo nezakazuje opatřovat si jídlo cestou. Pan Parazard si vypůjčí oheň od Káluta a náš hlad už nějak utiší.

„Do Džabalpuru!“ zvolal Banks.

Ale Storr neměl ani čas pootočit regulátor, když se od kraje lesa ozval zuřivý křik. Proti Parnímu domu vyrazila tlupa nejméně padesáti Indů. Dříve než jsme se mohli vzpamatovat, přepadli útočníci věž Ocelového obra i příď a záď vozu, odvlekli nás na padesát kroků od vlaku a zajistili nás, abychom nemohli utéci.

A lze si snadno představit náš vztek a zuřivost při pohledu na další ničivou scénu. Indové se vrhli se sekerami v rukou na Parní dům. Vyloupili jej, zpustošili a zničili. Z vnitřního zařízení nezbylo brzy vůbec nic. Dílo zkázy dokončil oheň. V několika minutách zmizelo v plamenech vše, co se z našeho posledního vozu dalo spálit.

„Ničemové! Dobytek!“ křičel kapitán Hod, kterého několik Indů jen stěží zadrželo.

Musil se však stejně jako my spokojit jen s marným proklínáním, kterému Indové nerozuměli. Na únik z rukou našich strážců jsme nemohli ani pomyslet.

Pak se Indové vrhli na Ocelového obra. Chtěli ho také zničit, ale v tomto případě byli bezmocní. Na pevný ocelový kryt těla umělého slona neplatily ani sekery, ani oheň, a nezničitelný byl i stroj uvnitř. Přes všechno úsilí Indů neutrpěl slon žádnou škodu k velkému uspokojení kapitána Hoda, který ho pozdravil radostným a zároveň vzteklým hurá.

V této chvíli se před námi objevil jakýsi muž. Byl to zřejmě vůdce Indů.

Celá tlupa se shromáždila kolem něho.

Doprovázel ho další Ind. A vše se vysvětlilo. Ten druhý muž byl náš průvodce Kálagani.

Po Goúmim však ani stopa! Věrný sluha zmizel, zrádce zůstal.

Možná že oddanost stála statečného sluhu život a že už ho nikdy neuvidíme. Kálagani přistoupil k plukovníkovi Munrovi a chladně na něho ukázal, aniž sklopil zrak.

„To je on!“ řekl.

Na jeho pokyn se Indové sira Edwarda Munra chopili, odvlekli ho a zmizeli s ním uprostřed tlupy, která se pustila po cestě k jihu, ani jsme plukovníkovi nemohli naposled stisknout ruku, ani jsme se s ním nemohli rozloučit.

Kapitán Hod, Banks, seržant, Fox, prostě všichni jsme se chtěli vytrhnout z rukou Indů.

Padesát paží nás srazilo k zemi. Ještě pohyb - a uškrtili by nás!

„Žádný odpor!“ řekl nám Banks. Inženýr měl pravdu. Pro vysvobození plukovníka Munra jsme nemohli zatím nic dělat. Bylo lepší vyčkat příštích událostí.

Za čtvrt hodiny nás Indové pustili a vydali se za první skupinou.

Pronásledovat je? To by skončilo katastrofou a plukovníkovi by to nepomohlo. A přece jsme musili udělat vše pro to, abychom ho dostihli.

„Ani krok!“ řekl nám Banks.

Uposlechli jsme.

Indové, které sem Kálagani přivedl, chtěli se zmocnit jen plukovníka. Jaké úmysly měl ten zrádce? Určitě nejednal z vlastního popudu. Ale komu vlastně sloužil? A tu mi hlavou projelo jméno Nány Sáhiba!

Zde Mauclerův rukopis končí. Mladý Francouz už nemohl sledovat události, které uspíšily rozuzlení tohoto dramatu. Ony události však vešly později ve známost a jejich popis pak doplnil zprávu o této cestě Indií.


KAPITOLA X

JEZERO PUTORIA

 

 Jezero Rutoria, kde náš Parní dům našel dočasné útočiště, leží asi čtyřicet kilometrů na východ od Damóhu, hlavního města stejnojmenné anglické provincie. Je to kvetoucí město s dvanácti tisíci obyvateli, posílené malou posádkou a ovládající tuto nebezpečnou část Bundélkhandu. Ale za jeho hradbami, především ve východní části kraje, v nejpustší oblasti pohoří Vindhja se středem u jezera Putorie, se jeho vliv už neprojevuje. I Naše situace však byla stejně zlá, protože jsme přišli o značnou část majetku. Jeden z vozů našeho Parního domu byl zničen. A my jsme ho už nemohli „spustit na vodu“, abych použil námořnického výrazu. Ležel teď na silnici rozmačkán o skálu a jeho trosky, přes které přešlo celé stádo slonů, byly teď už jen beztvarou změtí.

 Ale tento vůz nebyl jen ložnicí posádky naší výpravy a kuchyní.

 Měli jsme tam zásoby potravin a střeliva. Z toho nám zůstalo jen dvanáct krabic nábojů. Doufali jsme ovšem, že až do příjezdu do Džabalpuru nebudeme střelné zbraně potřebovat.

 Otázka potravin byla vážnější a hůř řešitelná.

 Z kuchyňských zásob nám nezůstalo nic. I když jsme počítali s příjezdem po stanici dráhy už nazítří večer, musili jsme se smířit s myšlenkou, že během cesty sedmdesát kilometrů dlouhé nebudeme čtyřiadvacet hodin nic jíst.

 Ale to už jistě oželíme.

 Za těchto okolností byl ze všech nejzoufalejší pan Parazard.

 Ztráta spíže, zničení jeho pracoviště, rozházení všech zásob - to vše ho zasáhlo přímo do srdce. Neskrýval také své zoufalství, úplně zapomněl na nebezpečí, z něhož jsme právě jako zázrakem vyvázli, a zabýval se jen svou osobní situací.

 Když jsme se sešli v salónu, abychom se poradili, co teď máme dělat, objevil se pan Parazard se slavnostním výrazem ve dveřích a požádal nás, abychom nu dovolili přednést „nesmírně důležité sdělení“.

 „Mluvte, pane Parazarde,“ řekl mu plukovník a vyzval ho, aby šel dále.

 „Pane plukovníku,“ pravil vážně šéfkuchař, „jistě je vám známo, že všechny zásoby z druhého vozu byly při té katastrofě zničeny. Ale i kdyby nám bylo něco ze zásob zůstalo, byl bych bez kuchyně na značných rozpacích, jak vám připravit třeba i to nejskromnější jídlo.“

 „To víme, pane Parazarde,“ odpověděl plukovník Munro. „Je to politováníhodné, ale budeme dělat, co budeme moci, a když se budeme musit postit, postíme se.“

 „Je to opravdu tím politováníhodnější, pánové,“ pokračoval pan Parazard, „že při setkání s oním stádem, které nás napadlo a z něhož nejeden slon padl pod vašimi smrtonosnými kulemi…“

 „Báječně řečeno, pane Parazarde,“ řekl kapitán Hod. „Kde jste se naučil vyjadřovat své myšlenky s takovou eleganci jako náš přítel Mathias Van Guitt?“ Pan Parazard vzal tuto poklonu zcela vážně, uklonil se, vzdychl si a pokračoval:

 „Řekl jsem už pánové, že při setkání s oním stádem slonů se mi naskytla příležitost vyznamenat se ve své funkci. Sloní maso není ve všech svých částech dobré, jak by si člověk mohl myslet. Některé partie jsou tvrdé a houževnaté. Zdá se však, že stvořitel všech věci se rozhodl vyjmout z té hory masa aspoň dvě výtečné části, hodné stolu indického místokrále. Je to především jazyk tohoto zvířete, který je neobyčejně lahodný, upraví-li se podle předpisu známého pouze mně osobně, a pak nohy tlustokožce…“

 „Tlustokožce? Výborně! Ale chobotnatec zní elegantněji,“ řekl kapitán Hod s patřičným gestem.

 „... nohy tlustokožce,“ pokračoval pan Parazard, „z nichž se připravuje nejlepší polévka známá V, kuchařském umění, jehož představitelem v Parním domě jsem já.“

 „Už se mi sbíhají sliny v ústech, pane Parazarde,“ prohlásil Banks. „Naneštěstí a zároveň naštěstí nás však sloni do jezera nenásledovali, a já se proto bojím, že se budeme musit aspoň prozatím zříci polévky ze sloní nohy a lahodného ragú z jazyka tohoto zajímavého, ale nebezpečného zvířete.“ „Nebylo by možné vrátit se na břeh a opatřit si…“

 „Kdepak, pane Parazarde. To nemůžeme riskovat ani za cenu, že byste nám připravil to nejlepší jídlo.“

 „Nuže, pánové,“ hovořil dále náš šéfkuchař, „dovolte mi vyjádřit hluboké politování, které ve mně vzbudilo naše žalostné dobrodružství.“

 „Své politování jste vyslovil, pane Parazarde,“ odpověděl mu plukovník Munro, „a my je bereme na vědomí. Co se oběda a večeře týče, o to se až do příjezdu do Džabalpuru nestarejte!“

 „Nezbývá mi tedy než se vzdálit,“ řekl pan Parazard s úklonou a s vážností jemu vlastní.

 Byli bychom se našemu šéfkuchaři zasmáli, kdybychom nebyli měli jiné starosti.

 Ke všem komplikacím se připojila ještě další. Banks nám oznámil, že v této chvíli není nejhorší nesnází nedostatek potravin a střeliva, nýbrž nedostatek paliva. Nebylo to nic divného, protože plných osmatřicet hodin jsme nemohli doplňovat zásobu dříví, nutného k chodu parního stroje. Všechny zásoby byly při příjezdu k jezeru vyčerpány. Ještě hodinu, a nebyli bychom už k jezeru dorazili. A první vůz Parního domu by byl potkal osud vozu druhého.

 „Nemám už čím topit,“ řekl Banks. „Tlak páry jde dolů; už klesl na dvě atmosféry a my nemáme žádnou možnost jej zvýšit.“

 „Je naše situace opravdu tak vážná, Banksi, jak si myslíš?“ ptal se plukovník Munro.

 „Kdyby šlo jen o návrat ke břehu, od něhož nejsme daleko,“ odpověděl Banks, „to bychom dokázali. Za čtvrt hodiny bychom tam byli. Ale vrátit se tam, kde sloní stádo patrně ještě čeká, bylo by příliš neopatrné. Ne, my musíme naopak jezero přeplout a najít si místo k přistání u protějšího břehu.“

 „Jak široké může být jezero v těchto místech?“ zeptal se plukovník Munro.

 „Kálagani to odhaduje na sedm osm mil. Ale v naší situaci bychom k přeplutí jezera potřebovali několik hodin a já vám říkám, že náš stroj nebude už za čtyřicet minut schopen pohybu.“

 „Nuže, přečkejme noc klidně na jezeře,“ odpověděl sir Edward Munro. „Tady jsme v bezpečí a zítra uvidíme, co dál.“ To bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Potřebovali jsme si ostatně odpočinout. Při posledním zastavení nemohl nikdo z nás v Parním domě při sloním obklíčení spát, takže jsme celou noc probděli.

 Jestliže jsme minulou noc nespali, dnes jsme spát mohli, a dokonce tvrději, než bylo správné.

 K sedmé hodině počala z jezera stoupat mlha. Řekl jsem prve, že v horních vrstvách vzduchu se tvořila mlha už včera v noci. Jestliže se na tábořišti slonů udržovala několik set stop nad zemí, na jezeře Putorii tomu bylo díky vypařování vody jinak. Po celkem teplém dni se teplota v dolních a horních vrstvách ovzduší rozlišila a jezero brzy zmizelo v mlze, zatím nepříliš husté, ale minutu od minuty houstnoucí.

 To byla právě jedna z komplikací, o nichž mluvil Banks, a my jsme s ní musili počítat.

 A jak to Banks také předpověděl, v půl osmé večer Ocelový obr vyrazil poslední sykot, jeho nohy přestaly tepat vodu, a tlak páry klesl pod jednu atmosféru. Palivo došlo a my neměli možnost opatřit si nové.

 Ocelový obr jako náš jediný tažný stroj spočinul klidně na hladině jezera a už se nepohnu!

 V této situaci a za takové mlhy nebylo možné stanovit přesně naši polohu. V oné krátké době, co stroj ještě pracoval, mířil, náš vlak k jihovýchodnímu břehu jezera, aby si tam vyhledal místo k přistání. Ale protože jezero Putoria mělo tvar protáhlého oválu, bylo docela možné, že Parní dům není daleko ani od jednoho ani od druhého břehu.

 Ryk slonů, který k nám asi hodinu ještě doléhal, jsme v této vzdálenosti samozřejmě už neslyšeli.

 Probírali jsme různé možnosti, jež nám v naší situaci zbývaly.

 Banks k tomu zavolal Kálaganiho, s nímž se chtěl poradit.

 Když Ind přišel, vyzvali jsme ho, aby si sedl.

 Sešli jsme se ve velké jídelně, která nebyla osvětlena postranními okny, nýbrž skleněným stropem. Světlo našich lamp nemohlo tudíž proniknout ven. Bylo jistě správné zachovávat takovou opatrnost, aby se o přítomnosti ocelového slona nedověděli různí poběhlíci, kteří se možná potloukají při březích jezera.

 Zdálo se mi, že Kálagani po vyslechnutí našich otázek zprvu váhá s odpovědí. Šlo však o to, určit polohu vlaku plovoucího na vodách jezera Putorie, a já jsem chápal, že taková otázka ho přivedla do rozpaků. Co když se slabý severozápadní vítr do Parního domu trochu opřel? Mohl nás konečně k některému břehu zanést i proud.

 „Hleďte, Kálagani,“ řekl naléhavě Banks, „znáte dobře rozlohu jezera Putorie?“

 „Jistě, pane,“ odpověděl Ind, „ale je velmi těžké v takové mlze...“

 „Mohl byste alespoň přibližně odhadnout naši nynější vzdálenost od nejbližšího břehu?“

 „Ano,“ přikývl Kálagani po chvíli přemýšlení. „Břeh nemůže být dál než půldruhé míle!“

 „Na východ?“ otázal se Banks.

 „Ano, na východ.“

 „Kdybychom tedy přistáli u tohoto břehu, byli bychom blíž k Džabalpuru a k Damóhu?“

 „Určitě.“

 „Právě v Džabalpuru bychom si potřebovali nakoupit nové zásoby potravin,“ pravil Banks. „Ale kdo ví, kdy a jak budeme moci doplout ke břehu! To může trvat den nebo dva a my jsme bez jídla!“

 „Přesto bychom to měli aspoň zkusit,“ řekl Kálagani.

 „Co kdyby se o to někdo z nás pokusil ještě této noci?“

 „A jak?“

 „Doplavat prostě ke břehu.“

 „Půldruhé míle v takové husté mlze!“ odpověděl Banks.

 „To znamená riskovat život.“

 „To přece není důvod, abychom se o to nepokusili,“ namítl Kálagam.

 Nevím proč, ale zdálo se mi, že z Kálaganiho hlasu nezaznívá jeho obvyklá upřímnost.

 „Vy byste se pokusil jezero přeplavat?“ zeptal se plukovník Munro s pohledem upřeným na Inda.

 „Ano, pane plukovníku. A věřím, že se mi to podaří.“

 „Nu, příteli,“ pokračoval Banks, „tím byste nám prokázal velkou službu. Jakmile budete na břehu, dostanete se už snadno na džabalpurskou stanici a přivedete nám potřebnou pomoc.“

 „Jsem ochoten jít,“ řekl prostě Kálagani.

 Očekával jsem, že plukovník Munro našemu průvodci poděkuje za ochotu ke službě tak nebezpečné. Ale plukovník se na něho nesmírně pozorně zadíval a zavolal Goúmiho.

 Goúmi okamžitě přišel.

 „Goúmi,“ řekl mu sir Edward Munro, „jsi dobrý plavec?“

 „Ano, pane plukovníku.“

 „Nepřivede tě do rozpaků půldruhé míle v noci na klidné vodě jezera?“

 „Ani dvě mile ne.“

 „Nuže, Kálagani se nabídl, že doplave ke břehu co nejblíž k Džabalpuru,“ pokračoval plukovník Munro. „Ale na jezeře stejně jako v této části Bundélkhandu budou mít větší úspěch dva inteligentní a odvážní muži, kteří si mohou navzájem pomáhat. Chceš Kálaganiho doprovodit?“

 „Třeba hned, pane plukovníku,“ odpověděl Goúmi.

 „Nepotřebuji nikoho,“ prohlásil Kálagani, „ale jestliže na tom pan plukovník trvá, vezmu rád Goúmiho s sebou.“

 „Jděte tedy, přátelé,“ řekl Banks, „a buďte opatrní jako odvážní!“ Když to bylo dohodnuto, vzal si plukovník Munro Goúmiho stranou a dal mu několik stručných pokynů. Po pěti minutách oba Indové s balíkem šatů na hlavách vklouzli do vody jezera. Mlha už byla velmi hustá, takže stačilo několik sáhů, aby nám zmizeli z oči.

 Zeptal jsem se plukovníka Munra, proč mu tak záleželo na tom, aby přidělil Kálaganimu společníka.

 „Přátelé,“ řekl sir Edward Munro, „odpovědi toho Inda, o jehož věrnosti jsem až dosud nepochyboval, nezdály se mi dost upřímné.“

 „Já jsem nic nepozoroval,“ prohlásil inženýr.

 „Poslyš, Banksi,“ pokračoval plukovník Munro, „když se nám Kálagani nabídl, že doplave na břeh, měl nějakou postranní myšlenku.“

 „Jakou?“

 „To nevím, ale určitě se nám nenabídl proto, aby šel do Džabalpuru pro pomoc.“

 „No ne!“ zvolal kapitán Hod.

 Banks se zadíval zamračeně na plukovníka a řekl:

 „Munro, ten Ind nám až dosud prokazoval svou oddanost, zejména tobě! A ty si dnes myslíš, že nás Kálagani zrazuje. Máš nějaké důkazy?“

 „Když Kálagani hovořil,“ odpověděl plukovník Munro, „celá tvář mu potemněla. A když lidem s měděnou pletí ztmavne tvář, znamená to, že lžou! Mohl jsem tak dvacetkrát usvědčit Indy i Bengálce, a nikdy jsem se nezmýlil. Opakuji proto, že Kálagani přes všechny domněnky svědčící v jeho prospěch dnes lhal.“ Později jsem se mnohokrát přesvědčil, že Munrova zkušenost byla správná.

 Když Indové lžou, pleť jim lehce ztmavne tak, jako bílá pleť zčervená. Tento příznak plukovníkově bystrosti neušel a bylo nutno vzít jeho poznámku na vědomí.

 „Ale jaké plány by mohl Kálagani mít?“ zeptal se Banks.

 „A proč by nás zrazoval?“

 „To se dovíme později...,“ odpověděl plukovník Munro. „Nebude-li už příliš pozdě!“

 „Příliš pozdě, pane plukovníku?“ zvolal kapitán Hod. „Doufám, že nám nehrozí záhuba!“

 „Nu, udělal jsi dobře, Munro,“ pokračoval inženýr, „že jsi s ním poslal Goúmiho. Ten je nám na smrt oddán. Je obratný, inteligentní, a zjistí-li nějaké nebezpečí, bude umět…“

 „Tím spíš,“ řekl plukovník Munro, „že jsem ho varoval a že si dá na svého společníka pozor.“

 „Dobrá,“ souhlasil Banks. „Teď musíme čekat do rána. Ta mlha se snad na slunci rozpustí a my uvidí ne, co dál…“ Čekat... opravdu! Dnešní noc zase celou probdíme!

 Mlha sice zhoustla, avšak předzvěst špatného počasí v tom nebyla. A to bylo štěstí, protože náš vlak mohl sice plout, ale nebyl zařízen na boj s vlnami.“ Mohli jsme dosud doufat, že všechny kapky mlhy se za svítání srazí a že nás čeká pěkný příští den.

 Naše posádka se usadila v jídelně a my jsme si lehli na divany v salónu. Trochu jsme hovořili, ale neustále jsme naslouchali každému zvuku zvenčí.

 Ke druhé hodině po půlnoci přerušil náhle ticho řev šelem.

 Jihovýchodním směrem byl tedy břeh, ale ještě hodně daleko.

 Řev byl vzdáleností zeslaben a Banks odhadoval, že jsme nejméně míli od břehu. Tlupa divokých zvířat se zřejmě přišla k jezeru napít. Zároveň jsme zjistili, že náš plovoucí vlak se pod tlakem slabého větru blíží sice pomalu, ale vytrvale ke břehu. Řev k nám doléhal stále výrazněji, takže jsme už mohli rozeznat hluboký hlas tygrů a chraptivý řev levhartů.

 „Teď bych měl příležitost dostat svého padesátého!“ nezapomněl prohlásit kapitán Hod.

 „Až jindy, Hode,“ řekl mu Banks. „Já bych byl raději, kdyby nám ráno při přistání u břehu ta tlupa šelem postoupila své místo.“

 „Nebylo by dobré, kdybychom rozsvítili reflektory?“ zeptal jsem se.

 „Jistě,“ odpověděl Banks. „Tuto část břehu teď zřejmě obsadila pijící zvířata a nebude na škodu, když si to ověříme.“ Na Banksův příkaz vyrazily k jihovýchodu dva světelné sloupy.

 Ale elektrické světlo nemohlo proniknout hustou mlhou a osvětlilo jen malý prostor před Parním domem.

 Řev šelem, jehož intenzita zvolna stoupala, nám však dokazoval, že náš vlak se na hladině jezera pohybuje stále dál. Těch zvířat se musilo shromáždit na břehu hodně. Nebylo to nic divného, protože jezero Putoria je přirozeným napajedlem šelem v celé této části Bundélkhandu.

 „Jen aby se Kálagani a Goúmi nedostali právě mezi ně!“ řekl kapitán Hod.

 „Nemám o Goúmiho strach kvůli tygrům!“ odpověděl vážně plukovník Munro.

 Podezření v plukovníkově duši zřejmě rostlo. Já sám jsem je počínal sdílet. A přesto v Kálaganiho prospěch svědčily už od našeho příjezdu do himálajské oblasti jeho nepopíratelné dobré služby, jeho obětavost při obou příležitostech, kdy riskoval vlastní život pro sira Edwarda Munra a pro kapitána Hoda. Ale když do duše vnikne podezření, cena prokázaných služeb se znehodnocuje a jejich význam se mění. Člověk pak zapomíná na minulost a bojí se budoucnosti. Ale jaké pohnutky mohly vést toho Inda ke zradě? Měl důvody k osobní nenávisti vůči obyvatelům Parního domu? To jistě ne.

 Proč by je měl vléci do nějaké léčky? To bylo nevysvětlitelné. Každý z nás se oddal svým zmateným myšlenkám a netrpělivě čekal na rozuzlení téhle situace.

 Ke čtvrté hodině ranní řev zvířat náhle ustal. Nejvíc nás udivilo, že se šelmy nevzdalovaly postupně, jedna po druhé, s posledním zařváním po posledním doušku. Ne, řev ustal naráz. Jako by nějaká náhodná okolnost šelmy vyrušila a zahnala na útěk. Zřejmě se ta zvířata do svých brlohů nevracela, ale utíkala se tam skrýt. Po všem tom ryku nastalo bez přechodu ticho. Byl to jev, jehož příčinu jsme neznali, ale který náš neklid ještě zvýšil.

 Banks dal z opatrnosti zhasnout reflektory. Jestliže ta zvířata utekla před nějakou tlupou silničních zlodějů, kteří sužují Bundélkhand i pohoří Vindhja, nesměli jsme situaci Parního domu prozrazovat.

 Ticho nebylo rušeno ani šploucháním vln. Vítr zcela ustal. Nemohli jsme také vědět, zda se náš vlak nepohybuje účinkem proudu. Ale brzy se už rozední a slunce mlhu jistě vymete, protože se držela jen v nižších vzdušných vrstvách.

 Podíval jsem se na hodinky. Bylo pět hodin, svítalo. Nebýt té mlhy, byla by už viditelnost na několik mil. Byli bychom už zahlédli břeh. Ale mlžná clona se stále netrhala. Musili jsme být ještě trpěliví.

 I Plukovník Munro, Mac Neil a já v salónu, Fox, Kálut a pan Parazard v jídelně, Banks a Storr ve věži, kapitán Hod na zádech gigantického slona hned za chobotem jako námořní hlídka na lodní přídi - tak jsme čekali, až někdo z nás zavolá: Země!

 K šesté hodině jsme spatřili břeh. Vytvářel v cípu jezera jakousi zátoku s hustým lesem v pozadí. Mlha zvolna ustupovala a odkrývala v dáli nějaké pohoří, jehož vrcholky se rychle vyjasňovaly.

 „Země!“ zvolal Banks.

 Plující vlak nebyl od zátoky dál než dvě stě metrů a pod tlakem severozápadního větru se k ní stále blížil.

 Na břehu nebylo nic. Ani zvíře, ani člověk. Vypadal docela pustě.

 Nestálo tam žádné stavení ani žádná farma pod hustým zákrovem prvních stromů. Zdálo se, že tu můžeme přistát bez jakéhokoli nebezpečí.

 A vítr nám pomohl dorazit bez obtíží ke břehu plochému jako písečná pláž. Ale bez páry jsme nemohli vyjet na břeh a pustit se dál po cestě, která podle směru určeného kompasem vedla do Džabalpuru.

 Neztráceli jsme čas a následovali jsme kapitána Hoda, který vyskočil na břeh první.

 „Pro palivo!“ zvolal Banks. „Za hodinu budeme mít potřebný tlak a vyjedeme.“ Všichni jsme se dali do práce. U kotle zůstal jen Kálut, zatímco my jsme sbírali palivo na čtyřiadvacet hodin. Bylo to víc, než jsme potřebovali na cestu do stanice Džabalpuru, kde už dostaneme uhlí. A co se týče nedostatku potravin, který jsme už opravdu pociťovali? Nu, však našim lovcům nikdo nezakazuje opatřovat si jídlo cestou. Pan Parazard si vypůjčí oheň od Káluta a náš hlad už nějak utiší.

 „Do Džabalpuru!“ zvolal Banks.

 Ale Storr neměl ani čas pootočit regulátor, když se od kraje lesa ozval zuřivý křik. Proti Parnímu domu vyrazila tlupa nejméně padesáti Indů. Dříve než jsme se mohli vzpamatovat, přepadli útočníci věž Ocelového obra i příď a záď vozu, odvlekli nás na padesát kroků od vlaku a zajistili nás, abychom nemohli utéci.

 A lze si snadno představit náš vztek a zuřivost při pohledu na další ničivou scénu. Indové se vrhli se sekerami v rukou na Parní dům. Vyloupili jej, zpustošili a zničili. Z vnitřního zařízení nezbylo brzy vůbec nic. Dílo zkázy dokončil oheň. V několika minutách zmizelo v plamenech vše, co se z našeho posledního vozu dalo spálit.

 „Ničemové! Dobytek!“ křičel kapitán Hod, kterého několik Indů jen stěží zadrželo.

 Musil se však stejně jako my spokojit jen s marným proklínáním, kterému Indové nerozuměli. Na únik z rukou našich strážců jsme nemohli ani pomyslet.

 Pak se Indové vrhli na Ocelového obra. Chtěli ho také zničit, ale v tomto případě byli bezmocní. Na pevný ocelový kryt těla umělého slona neplatily ani sekery, ani oheň, a nezničitelný byl i stroj uvnitř. Přes všechno úsilí Indů neutrpěl slon žádnou škodu k velkému uspokojení kapitána Hoda, který ho pozdravil radostným a zároveň vzteklým hurá.

 V této chvíli se před námi objevil jakýsi muž. Byl to zřejmě vůdce Indů.

 Celá tlupa se shromáždila kolem něho.

 Doprovázel ho další Ind. A vše se vysvětlilo. Ten druhý muž byl náš průvodce Kálagani.

 Po Goúmim však ani stopa! Věrný sluha zmizel, zrádce zůstal.

 Možná že oddanost stála statečného sluhu život a že už ho nikdy neuvidíme. Kálagani přistoupil k plukovníkovi Munrovi a chladně na něho ukázal, aniž sklopil zrak.

 „To je on!“ řekl.

 Na jeho pokyn se Indové sira Edwarda Munra chopili, odvlekli ho a zmizeli s ním uprostřed tlupy, která se pustila po cestě k jihu, ani jsme plukovníkovi nemohli naposled stisknout ruku, ani jsme se s ním nemohli rozloučit.

 Kapitán Hod, Banks, seržant, Fox, prostě všichni jsme se chtěli vytrhnout z rukou Indů.

 Padesát paží nás srazilo k zemi. Ještě pohyb - a uškrtili by nás!

 „Žádný odpor!“ řekl nám Banks. Inženýr měl pravdu. Pro vysvobození plukovníka Munra jsme nemohli zatím nic dělat. Bylo lepší vyčkat příštích událostí.

 Za čtvrt hodiny nás Indové pustili a vydali se za první skupinou.

 Pronásledovat je? To by skončilo katastrofou a plukovníkovi by to nepomohlo. A přece jsme musili udělat vše pro to, abychom ho dostihli.

 „Ani krok!“ řekl nám Banks.

 Uposlechli jsme.

 Indové, které sem Kálagani přivedl, chtěli se zmocnit jen plukovníka. Jaké úmysly měl ten zrádce? Určitě nejednal z vlastního popudu. Ale komu vlastně sloužil? A tu mi hlavou projelo jméno Nány Sáhiba!

 

 Zde Mauclerův rukopis končí. Mladý Francouz už nemohl sledovat události, které uspíšily rozuzlení tohoto dramatu. Ony události však vešly později ve známost a jejich popis pak doplnil zprávu o této cestě Indií.