KAPITOLA VIII NĚKOLIK HODIN VE VÁRÁNASÍ Před Parním domem se táhla široká silnice, která nás měla dovést přes Sásárán až na pravý břeh k městu Váránasí, nazývanému Angličany Benáres. Míli za naším tábořištěm snížil stroj rychlost a pokračoval dvě a půl míle pomaleji. Banks chtěl večer zastavit asi dvacet mil od Gaje a strávit klidnou noc u malého města Sásáránu.
Indické silnice se pokud možno vyhýbají vodním tokům. Přes řeky se musí stavět mosty, jejichž stavba v naplaveném terénu je velmi nákladná. Proto na mnohých místech, kde se stavitelé nemohli řece vyhnout, nutno mosty ještě postavit. Je ovšem pravda, že tam jsou převoz ní pramice a že toto starodávné zařízení by jistě dokázalo náš vlak převézt. Ale my jsme se naštěstí mohli obejít bez převozu.
Právě toho dne jsme musili překročit důležitou řeku Són, jež pod Rótanem přijímá přítok Gópat a vlévá se do Gangy asi uprostřed mezi městy Arou a Dinapurem.
Přechod byl docela snadný. Náš slon se proměnil jednoduše v člun. Sestoupil po nepatrném svahu do řeky a plaval po hladině.
Mohutnýma nohama tepal vodu jako lopatkami kolesa a táhl zvolna celý vlak, který plaval za ním.
Kapitán Hod byl radostí bez sebe.
„Pojízdný dům!“ volal. „Dům, který je zároveň parníkem. Chybějí mu už jenom křídla, aby se pustil prostorem jako letadlo!“ „To se stejně jednoho dne stane, příteli,“ řekl vážně inženýr. „To vím, Banksi,“ odpověděl ne méně vážně kapitán. „Vše se jednou stane! Ale nestane se, že bychom za dvě stě let obživli, abychom všechny ty zázraky viděli. Život není vždy veselý, ale já bych chtěl žít deset století. Už z pouhé zvědavosti.“ Večer, dvanáct hodin po odjezdu z Gaje, přejeli jsme nádherný most z ocelových trubek, nesoucí železniční trať osmdesát stop nad hladinou Sónu. Poblíž Sásáránu jsme se utábořili. Měli jsme tam jen přenocovat, abychom doplnili zásoby dříví a vody a ráno za svítání vyrazili.
Tento program byl do puntíku splněn a nazítří ráno, 22. května, jsme pokračovali v cestě.
Krajina byla stále stejná, to znamená bohatá a dobře obdělávaná. Tak skutečně vypadá údolí Gangy. Nebudu vypočítávat četné vesnice, ztrácející se mezi nekonečnými rýžovými poli, mezi skupinami palem a hustými klenutými listy, ve stínu mangovníků a jiných nádherných stromů. My jsme se ostatně nikde nezastavovali. Když nám někdy zahradila cestu nějaká kára, tažená párem pomalých zebu, stačilo dvojí nebo trojí zapísknutí a hned se nám vyhnula, náš vlak potom nerušeně projel k největšímu údivu venkovanů.
Během toho dne jsem se potěšil pohledem na různá růžová pole.
Nebyli jsme už daleko od Gazipuru, velkého střediska výroby růžového oleje.
Ptal jsem se Bankse, může-li mi něco říci o tomto vyhledávaném výrobku, který je tak důležitý ve voňavkářství.
„Mohu vám uvést čísla, příteli,“ odpověděl Banks, „a ta vám dokážou, jak je výroba toho vzácného oleje drahá. Čtyřicet liber růžových květů se destiluje na mírném ohni, čímž se získá třicet liber růžové vody. Tahle voda se přidá k nové dávce čtyřiceti liber květů a vše se destiluje tak dlouho, až se váha směsi sníží na dvacet liber.
Směs se pak vystaví na dvanáct hodin chladnému nočnímu vzduchu a druhého dne najdeme na povrchu jedinou (!) unci vonného oleje. Tak získáme z osmdesáti liber růží - údajně ze dvou set tisíc květů - pouze jednu jedinou unci oleje. To je úplný masakr růží!
Není proto divu, že i v místě výroby se za unci růžového oleje platí čtyřicet rupií, což je sto franků.“ „Kdyby k výrobě jedné unce pálenky bylo zapotřebí osmdesáti liber hroznů,“ řekl kapitán Hod, „to by stál grog hezkou sumičku!“ Ještě téhož dne jsme překročili další přítok Gangy, z něhož si Indové udělali jakousi řeku Styx (Podle řeckého bájesloví převážel přes řeku Styx převozník Charón duše zemřelých do podsvětí). Není prý dobré po ní plout, a snad proto jsou její břehy stejně pusté jako břehy Jordánu nebo Mrtvého moře. Mrtvoly, které jí Indové svěřují, plují prý přímo do bráhmanského podsvětí. Nechci o tom diskutovat. Ale protestuji proti tvrzení, že voda této pekelné řeky má nepříjemnou chuť a není zdravá pro žaludek. Ve skutečnosti je výborná.
Večer jsme projeli mírně kopcovitým krajem mezi obrovskými lány máku a rozlehlými šachovnicemi rýžových polí. Utábořili jsme se na pravém břehu Gangy proti starému Jeruzalému Indů, svatému městu Váránasí.
„Čtyřiadvaceti hodinová zastávka!“ ohlásil Banks.
„Jak jsme teď daleko od Kalkaty?“ ptal jsem se inženýra.
„Asi tři sta padesát mil,“ odpověděl mi. „A jistě uznáte, příteli, že jsme vůbec nevnímali ani délku cesty, ani únavu z cestování.“ Ganga! Toto jméno je spjato s nejpoetičtějšími legendami. Zdá se, že se v něm soustředila celá Indie. Je snad někde na světě podobné údolí, které vede nádherný tok územím o rozloze pěti set mil a se stem miliónů obyvatel? Je někde na světě místo, kde by bylo soustředěno víc zázraků od dob vzniku asijských ras? Co by byl řekl Victor Hugo, když tak nadšeně opěvoval Dunaj? Ano, řeka může být pyšná, … když se jako moře vlní když se dává na pochod v hadovitém protažení od západu na východ!
Ale Ganga má také své vlny a cyklóny, mnohem strašnější, než jsou evropské vichřice. I ona se vine jako had nejpoetičtějším krajem světa. I ona teče od západu na východ. Ale své prameny nesbírá jen tak v nějaké pahorkatině. Stéká z nejvyšších hor světa, z hor tibetských, a cestou sbírá všechny ostatní himálajské vody.
Nazítří, 23. května, zazářila před námi při východu slunce jiskřivá vodní plocha. Na bílém písku leželo několik skupin aligátorů, kteří jako by pili první sluneční paprsky. Byli zcela nehybní, obráceni ke slunci jako nejvěrnější vyznavači Bráhmovi. Ale několik mrtvol, jež pluly kolem nich, vytrhlo je ze zbožného zanícení.
O mrtvolách unášených proudem se zde říká, že muži plavou na zádech, kdežto ženy na prsou. Já jsem zjistil, že v tom není ani zbla pravdy. Aligátoři se ihned vrhli na svou kořist, kterou jim denně opatřují vodní toky indického poloostrova, a zatáhli je do hlubin.
Železnice z Kalkaty se před Iláhábádem dělí na severozápadní větev do Dillí a na jihozápadní do Bombaje, sledující dál Gangu, která jí svým přímým tokem ušetřila četné zatáčky. Na stanici Mughalseráj, od níž jsme byli jen několik mil, odbočuje vedlejší trať, vedoucí přes řeku do Váránasí a pak údolím Goúmti šedesátikilometrovým úsekem do Džajpuru.
Váránasí leží na levém břehu. Ale my jsme nechtěli překročit Gangu v těchto místech, nýbrž až v Iláhábádu. Ocelový obr zůstal na tábořišti, které jsme si vybrali večer 22. května. U břehu byly přivázány dva čluny, připravené dopravit nás do svatého města, jež jsme si chtěli důkladně prohlédnout.
Plukovník Munro nechtěl nic vědět a nic vidět z měst, která už navštívil. Ale toho dne ho náhle napadlo, že nás doprovodí. Po chvíli rozmýšlení se však rozhodl projít se jen po břehu se seržantem Mac Neilem. Oba dva skutečně vyšli z Parního domu ještě před naším odchodem. Kapitán Hod, který byl kdysi ve Váránasí s posádkou, chtěl tam navštívit bývalé kamarády. A tak jediní, koho lákala do města zvědavost, byli jsme já a inženýr Banks, který mi chtěl posloužit jako průvodce.
Řekl-li jsem, že kapitán Hod byl s posádkou ve Váránasí, musím dodat, že útvary královské armády nejsou obvykle ubytovány v centru indických měst. Mají kasárny zpravidla uprostřed cvičiště za městem, kde pak vznikají skutečně anglická města. Tak je tomu v Iláhábádu, ve Váránasí i na jiných místech. Nežijí tam však jen vojáci, ale soustřeďují se tam i úředníci, zaměstnanci, obchodníci a důchodci. Každé z velkých měst má tedy dvě části: jednu v evropském stylu, druhou se všemi krajovými mravy, indickými zvyky a místním koloritem.
Část Váránasí obsazená Angličany není se svými bungalovy, křesťanskými kostely a ulicemi nijak zajímavá. Nacházejí se tam i hlavní hotely, vyhledávané turisty. Je to typ měst, jaká mohou továrníci Spojeného království vyvážet hotová v bednách a na místě sestavovat. Nic zajímavého. Když jsme s Banksem vsedli do člunu, namířili jsme si to přímo přes Gangu, abychom si mohli prohlédnout nádherné panoráma Váránasí nad vysokými břehy.
„Váránasí je významné posvátné město,“ řekl mi Banks. „Je to indická Mekka, a kdo v něm pobude třeba jen čtyřiadvacet hodin, má zajištěnou věčnou blaženost. Lze si vůbec představit, kolik obyvatel musí mít město, jemuž dal Bráhma takový význam?“ Váránasí je město asi tři tisíce let staré. Bylo založeno v době, kdy zanikla Trója. Odjakživa mělo nesmírný morální vliv na celou Indii a až do devátého století bylo nejvýznamnějším střediskem buddhismu. Tehdy však došlo k náboženské revoluci. Starý kult byl zničen náboženstvím bráhmanským. Váránasí se stalo hlavním městem bráhmanů, střediskem poutí všech věřících, a dnes se říká, že sem ročně přichází na tři sta tisíc poutníků.
Úřady hlavního města ponechaly Váránasí jeho rádžu. Tento kníže, jen formálně podřízený Anglii, obývá nádherné sídlo v Ramnaguru na Ganze. Je to přímý potomek králů z Kasí, což je staré jméno Váránasí, ale nemá téměř žádný vliv; s tím by se byl asi smířil, kdyby mu byli Angličané nevyměřili důchod jen sto tisíc rupií, což u starých nababů znamená pouhé kapesné.
I Váránasí bylo jako skoro všechna města v údolí Gangy postiženo revolucí z roku 1857. V té době se tamní posádka skládala z 37. pluku domorodé pěchoty, z oddílu nepravidelného jezdectva a z poloviny pluku sikhů. Z královské armády tam byla jen půlka evropské dělostřelecké baterie. Taková hrstka lidí nemohla samozřejmě domorodé obyvatelstvo odzbrojit. Proto úřady netrpělivě čekaly na příchod plukovníka Neile, který se vydal na cestu do Iláhábádu s 10. plukem královské armády. Plukovník Neil vstoupil do Váránasí jen se dvěma sty padesáti muži a nařídil vykonat na cvičišti přehlídku.
Když se tam sipáhíové shromáždili, dostali rozkaz vydat zbraně.
Odmítli to. Došlo k bitce mezi nimi a dělostřelectvem plukovníka Neile. Ke vzbouřencům se okamžitě přidalo nepravidelné jezdectvo a později i sikhové, kteří došli k přesvědčení, že byli podvedeni.
Ale baterie zahájila palbu a zasypala vzbouřence granáty, takže byli přes svou statečnost a přes své odhodlání brzy poraženi.
Tato bitka se odehrála mimo město. Uvnitř města došlo jen k pokusu o povstání mohamedánů, kteří vztyčili zelený prapor. Ale jejich pokus ztroskotal. Od toho dne už Váránasí během celého povstání do bojů nezasáhlo, a to ani tehdy, kdy už se zdálo, že v západních provinciích revoluce zvítězí.
Banks k tomu uvedl několik podrobností, zatímco náš člun klouzal zvolna po vodách Gangy.
„Jedeme navštívit Váránasí, můj milý,“ řekl mi. „Dobrá. Ale přes stáří tohoto města tam nenajdeme žádnou památku starší než tři sta let. Nesmíte se tomu divit. Je to důsledek náboženských válek, v nichž politováníhodnou roli hrály oheň a železo. Buď jak buď, Váránasí je přesto zajímavé a vy nebudete své vycházky litovat.“ Náš člun se zastavil v dostatečné vzdálenosti, abychom mohli přehlédnout v pozadí modrého zálivu, podobného zálivu Neapolskému, amfiteátr domů na pahorku a seskupení paláců, hrozících už zřícením, protože jejich podklad je neustále podhlodáván vodou řeky. Nepálská pagoda v čínském slohu, zasvěcená Buddhovi, celý les věží, minaretů a pyramid kolem mešit a chrámů, dominanty zlaté věže Šivova chrámu a dvou štíhlých minaretů Aurangzébovy mešity - to vše poskytuje nádherné panoráma.
Místo abychom přistali u některého schodiště spojujícího břeh s plošinou při břehu, nechal Banks člun plout podle nábřeží, jehož základy se noří do vody.
Vypadalo to tam podobně jako v Gaji, ale krajina měla jiný ráz.
Místo zelených lesů podle Falgy stálo zde posvátné město jako pozadí obrazu. Námět však byl stejný.
Na březích, terasách a schodištích se hemžily tisíce poutníků, kteří se přicházeli ponořit zbožně do řeky ve třech až čtyřech řadách za sebou. Ale koupel nebyla bezplatná. Na posledních stupních schodiště stály stráže v turbanech a se šavlemi po boku a vybíraly poplatky v přítomnosti přičinlivých bráhmanů, kteří prodávali růžence, talismany a jiné posvátné předměty.
Nebyli tu však jen poutníci koupající se na své útraty, ale i obchodníci, jejichž jedinou obchodní činností je čerpat zde posvátnou vodu a prodávat ji až v nejvzdálenějších provinciích poloostrova.
Jako záruku nese každá lahvička pečeť bráhmanů. Ale zdá se, že i tady kvete rozsáhlé podvodnictví, protože prodej zázračné tekutiny dosahuje podezřelé výše.
„Však by potřebám věřících nestačila ani všechna voda z Gangy,“ řekl mi inženýr Banks.
Zeptal jsem se ho, zda při těchto koupelích nedochází k nehodám, kterým se tu nikdo nesnaží předcházet. Nebyli tu žádní plavčíci, aby zarazili odvážné poutníky, kteří se pouštěli až do prudkého proudu.
„Nehody jsou zde velmi časté,“ odpověděl mi Banks. „Ale i když tu věřící přijde o život, zachrání si tím duši. Proto se na to tak nehledí.“ „A co krokodýlové?“ ptal jsem se dál. „Kdokodýlové se drží obvykle stranou,“ řekl Banks. „Ten křik tady je děsí. Nejsou to také zvířata příliš nebezpečná. Je tu však mnoho ničemů, kteří vklouznou do vody, potápějí se a přepadávají ženy a děti, aby je obrali o šperky. Říká se tu, že jeden z těch lotrů si udělal pohyblivou krokodýlí hlavu a dlouho tu hrál roli falešného krokodýla. Svým výnosným, i když nebezpečným řemeslem prý získal celé jmění. Až jednoho dne sežral toho podvodníka skutečný krokodýl. Našli z něho jen hlavu plující po hladině řeky.“ Je ovšem hodně fanatiků, kteří sem přicházejí hledat dobrovolnou smrt ve vodách Gangy a dělají to velmi rafinovaně. Přivážou si kolem těla růženec prázdných, ale neuzavřených lahví. Voda vniká pomalu do nádob a ty se za potlesku věřících zvolna potápějí.
Náš člun se pomalu dostal před schodiště zvané Manmenka.
Tam jsou uloženy hranice dříví, na něž se ukládají těla všech mrtvých, kteří si chtěli zajistit svůj posmrtný život. Po kremaci na posvátných místech zaníceně touží všichni věřící, a hranice tam proto hoří dnem i nocí. Bohatí babuové ze vzdálených provincií se dávají odvážet do Váránasí, jakmile cítí, že je postihla vážná nemoc. Váránasí je beze sporu nejlepší most na cestě na onen svět.
Jestliže zemřelý měl na svědomí jen lehké hříchy, odchází jeho duše s kouřem hranice přímo do sídla věčné blaženosti. Byl-li velký hříšník, jeho duše se napřed očistí v těle nějakého bráhmana. Lze tedy doufat, že vede-li během prvního vtělení vzorný život, nemusí se už vtělovat podruhé a je jí dovoleno podílet se na rajských rozkoších Bráhmova nebe.
Zbytek dne jsme věnovali prohlídce města, jeho hlavních památek a jeho ulic, lemovaných po arabském vzoru tmavými krámky.
Tady se prodává především jemný mušelín ze vzácných tkanin a hedvábná, zlatem vyšívaná látka, jeden z hlavních výrobků zdejšího průmyslu. Ulice byly čisté, jak je zvykem v městech zaplavovaných téměř neustále tropickým sluncem. Vládl tam sice stín, ale také dusivé vedro. Litoval jsem nosiče našich nosítek, kteří si však na horko nijak nestěžovali.
Ti ubožáci měli aspoň příležitost vydělat si několik rupií, což jim dodávalo sílu a odvahu. Jinak tomu bylo s jakýmsi Indem, či spíš Bengálcem jiskrných očí a potměšilé tváře, který nás po celou vycházku sledoval a ani se to nesnažil zakrývat.
Když jsem u schodiště Manmeky vystupoval z člunu, pronesl jsem hlasitě při hovoru s Banksem jméno plukovníka Munra. Bengálec, který přistání našeho člunu přihlížel, neubránil se zachvění.
Nevěnoval jsem tomu tehdy víc pozornosti, než bylo třeba, ale teď jsem si na to vzpomněl, když jsem toho podivného slídiče viděl stále za námi. Někdy nás předešel, a za chvíli nám byl zase v patách.
Byl to přítel, nebo nepřítel? To jsem nevěděl. Rozhodně však to byl člověk, kterému jméno plukovníka Munra nebylo lhostejné.
Naše nosítka se brzy zastavila pod širokým schodištěm stoupajícím od břehu až k Aurangzébově mešitě.
Věřící tudy kdysi procházeli pouze po kolenou jako na Santa Scala v Římě. Tehdy stál na těchto místech chrám boha Višnua, nahrazený později dobyvatelovou mešitou.
Byl bych se chtěl rozhlédnout po Váránasí z některého minaretu mešity. Stavba těchto věží je pokládána za mistrovství architektury. Minarety jsou sto dvacet stop vysoké a široké jen jako tovární komín. Přesto v jejich válcovitém vnitřku stoupají to čité schody.
Není však dovoleno na ně vystupovat, a to právem. Dva minarety se už povážlivě odklonily od svislého směru, a protože nemají životnost šikmé věže v Pise, jednoho dne spadnou.
Když jsme Aurangzébovu mešitu opustili, čekal na nás už Bengálec u dveří. Tentokrát jsem se na něho podíval přímo a on ihned sklopil oči. Nehodlal jsem Bankse na něho teď upozorňovat. Chtěl jsem vědět, zda bude to individium pokračovat ve svém podezřelém chování, a tak jsem neříkal nic.
V úžasném městě Váránasí jsou stovky chrámů a mešit. Je tam i množství paláců, z nichž nejkrásnější je bezesporu palác nagpurského krále. Skutečně málo rádžů zanedbalo možnost zakoupit si dům ve svatém městě, kam přicházejí v době velkých náboženských slavností.
Nemohl jsem vidět všechny ty budovy, protože jsme neměli tolik času. Omezil jsem se proto jen na návštěvu chrámu se Šivovým oltářem. Tento obrovský kámen, pokládaný za část těla nejstrašnějšího z bohů indické mytologie, kryje studnu, jejíž zahnívající voda prý má zázračné účinky. Spatřil jsem také chrám Mankarniku s posvátnou studnou, kde se věřící omývají k velkému prospěchu bráhmanů, a pak hvězdárnu Man Mundit, postavenou před dvěma sty lety císařem Akbarem, jejíž všechna nepohyblivá zařízení jsou vytesána z kamene. Slyšel jsem také o paláci opic, který turisté nikdy nezapomenou ve Váránasí navštívit. Jeden Pařížan si představoval, že to je nějaká proslavená opičí klec v zoologické zahradě, ale tak tomu není.
Opičí palác je jenom chrám, nazvaný Durga Khaund a stojící za předměstím. Pochází z 9. století a patří mezi nejstarší stavby města.
Opice v něm však nejsou uzavřeny v klecích, nýbrž pohybují se zcela volně, skákají po zdích, šplhají až do vrcholů obrovských mangovníků a rvou se s křikem o pražené zrní, které jim jako pochoutku přinášejí návštěvníci. I tady - jako všude - bráhmani, strážci chrámu, vybírají poplatky, což je v Indii jedno z nejvýnosnějších zaměstnání.
Když jsme večer už pomýšleli na návrat do Parního domu, byli jsme pochopitelně velmi unaveni vedrem. Posnídali a poobědvali jsme v jednom z nejlepších hotelů anglického mést a, ale musím říci, že jsme při tom vzpomínali na kuchyni pana Parazarda.
Když jsme se vraceli k úpatí schodiště, aby nás člun převezl na pravý břeh Gangy, zahlédl jsem znovu Bengálce na dva kroky od našeho člunu. Čekala tam na něho lodice s jakýmsi Indem. Bengálec do ní vstoupil. Chtěl snad přeplout řeku a sledovat nás až do tábora? Tohle už bylo velmi podezřelé.
„Banksi,“ řekl jsem tiše a ukázal jsem na Bengálce, „tenhle špión je nám neustále v patách.“ „Já jsem to už také zpozoroval,“ odpověděl Banks. „Všiml jsem si, že jeho pozornost vzbudilo jméno plukovníka Munra.“ „Neměli bychom...“ „Ne! Nechme ho!“ odpověděl Banks. „Bude lepší, když si bude myslet, že ho nepodezříváme... Je už ostatně pryč.“ Člun s Bengálcem skutečně mezitím zmizel mezi četnými plavidly, která brázdila už se šeřící vody Gangy.
Banks se obrátil k našemu veslaři.
„Znáš toho muže?“ zeptal se ho s předstíranou lhostejností.
„Ne, viděl jsem ho dnes poprvé,“ odpověděl veslař.
Snesla se noc. Stovky ozdobených člunů, osvětlených pestrými lampióny a obsazených zpěváky i hudebníky, křížily se všemi směry při slavnosti na řece. Z levého břehu vzlétly ohňostroje, připomínající nám blízkost Nebeské říše, kde se těší velké oblibě. Není možné popsat tuto nesrovnatelnou podívanou. Nevěděl jsem, proč tu dnes v noci byla taková slavnost, které se zúčastnili Indové všech kast. Ve chvíli, kdy končila, přistál náš člun u levého břehu.
Bylo to všechno jako sen. Slavnost proběhla jako ony prchavé ohně, které ozáří na okamžik prostor a pak zhasnou v temnotách. Ale řekl jsem už, že Indie uctívá tři sta miliónů bohů, polobohů a světců. Ani celý rok nemá tolik dní, hodin, minut a vteřin, aby se mohlo každému božstvu něco zasvětit.
Když jsme se vrátili do tábora, plukovník Munro a Mac Neil už byli doma. Banks se seržanta zeptal, zda se za naší nepřítomnosti něco nestalo.
„Nic,“ odpověděl Mac Neil.
„Neviděli jste potloukat se tu nějakou podezřelou osobu?“ „Ne, pane Banksi. Máte snad nějaké důvody k podezření?“ „Během prohlídky Váránasí nás neustále sledoval jakýsi špeh,“ odpověděl inženýr. „A co to bylo za chlapa?“ „Nějaký Bengálec, jehož pozornost vzbudilo jméno plukovníka Munra.“ „A co by ten člověk mohl chtít?“ „To nevím, Mac Neili. Ale musíme se mít na pozoru!“ „To budeme,“ odpověděl seržant.
