KAPITOLA VII PŘECHOD PŘES BÉTVU Ke dni 18. září jsme si přesně propočetli vzdálenosti místa odjezdu, zastávky a cíle. 1. Z Kalkaty tisíc tři sta kilometrů.
2. Z našeho himálajského stanoviště tři sta osmdesát kilometrů.
3. Do Bombaje tisíc šest set kilometrů.
Když jsme vzali v úvahu jen vzdálenosti, neměli jsme za sebou ještě ani polovinu cesty. Ale vzhledem k sedmitýdennímu pobytu Parního domu na himálajské hranici uplynula více než polovina doby vymezené pro naši cestu. Kalkatu jsme opustili 6. března.
Nezdrží-li nás nic, chtěli jsme do. dvou měsíců dojet na západní indické pobřeží.
Náš cestovní rozvrh měl být ostatně trochu zvrácen. Naše rozhodnutí vyhnout se velkým městům, dějištím povstání z roku 1857, přinutilo nás zamířit víc k jihu. Krásnými provinciemi kraje Málvy vedly dobře sjízdné silnice a Ocelový obr tam nemohl cestou ke středo indickým horám narazit na žádnou překážku. Tak dokončíme výpravu za nejlepších podmínek snadno a bezpečně. Usnadní nám to i přítomnost Kálaganiho v posádce Parního domu. Ind totiž dokonale znal celou tuto část poloostrova. Banks si to mohl ověřit ještě téhož dne. Po přesnídávce si šli plukovník Munro a kapitán Hod odpočinout a Banks se Kálaganiho vyptával, za jakých okolností těmito provinciemi procházel.
„Připojil jsem se k jedné z četných karavan, které dopravují na zádech buvolů zemědělské plodiny pro vládu i pro soukromníky,“ odpověděl Kálagani. „Tak jsme asi dvacetkrát prošel provinciemi střední a severní Indie.“ „Procházejí těmito kraji karavany dosud?“ ptal se inženýr. „Ach, pane,“ odpověděl Kálagani. „Moc bych se divil, kdybychom právě v téhle roční době nepotkali nějakou karavanu putující na sever.“ „Nuže, Kálagani,“ pokračoval Banks, „vaše dokonalá znalost kraje nám bude velmi užitečná. Nechceme projíždět velkými městy Málvy a vy nás povedete.“ „Rád, pane,“ odpověděl Ind svým obvyklým chladným tónem, na který jsem si stále nemohl zvyknout. Pak dodal: „Nechcete, abych vám ukázal směr, který bychom měli sledovat?“ „Prosím.“ A Banks rozložil na stole podrobnou mapu této části Indie, aby si mohl ověřit přesnost Kálaganiho údajů. „Je to velmi jednoduché,“ pokračoval Ind. „Dostaneme se skoro přímou čarou od železnice z Dillí k železnici z Bombaje, obě trati se spojují v Iláhábádu. Za stanicí Etavahem, kterou jsme opustili na hranicích Bundélkhandu, budeme musit překročit jen jednu řeku, Jamunu, a od ní až k pohoří Vindhja druhou, Bétvu. I kdyby byly obě teď po období dešťů rozvodněny, myslím, že vašemu plovoucímu vlaku by nedělal přechod z jednoho břehu na druhý žádné obtíže.“ „V tom by skutečně nebyla žádná velká nesnáz,“ odpověděl inženýr. „A až budeme v pohoří Vindhja?“ „Pak se stočíme trochu k jihovýchodu, abychom projeli sjízdným průsmykem. Ani tam se nám nepostaví v cestu žádná překážka. Jde o ságarský průsmyk, kterému dávají přednost vozy s koňským potahem.“ „Kde projdou koně,“ řekl jsem, „projde! snad Ocelový obr také.“ „To jistě,“ odpověděl Banks. „Ale za ságarským průsmykem je velmi hornatý terén. Nebylo by lepší vyhnout se pohoří Vindhja cestou přes Bhópál?“ „Tam je příliš mnoho měst, kterým bychom se nemohli vyhnout“, odpověděl Kálagani. „A právě v nich se obzvláště vyznamenali sipáhíové za války o nezávislost.“ Byl jsem trochu překvapen výrazem „válka za nezávislost“, jímž Kálagani označil vzbouření z roku 1857. Ale nesměl jsem zapomínat, že tu mluvil Ind, a ne Angličan. Nezdálo se ostatně, že by se byl Kálagani revoluce zúčastnil. Nikdy aspoň neřekl nic, z čeho by se to dalo usoudit.
„Dobrá,“ pokračoval Banks, „necháme město Bhópál na západě, a jste-li si jist, že ságarský průsmyk je sjízdný…“ „Je to cesta, kterou jsem mnohokrát prošel, pane. Vede kolem jezera Putorie a asi o čtyřicet mil dál se u Džabalpuru spojuje s tratí z Bombaje do Iláhábádu.“ „Opravdu,“ řekl Banks, který Indovy údaje sledoval na mapě. „A od tohoto místa?“ „Hlavní silnice odtud míří k jihozápadu podle železniční tratě až do Bombaje.“ „No dobrá,“ odpověděl Banks. „V cestě pohořím Vindhja nevidím žádnou překážku a jsem s tím cestovním programem spokojen. Ke službám, které jste nám už prokázal, Kálagani, připojíte další, a my na to nezapomeneme.“ Kálagani se uklonil a chtěl už odejít, když tu se náhle zarazil a vrátil se k inženýrovi.
„Máte snad nějakou otázku?“ zeptal se ho Banks.
„Ano, pane,“ odpověděl Ind. „Mohl bych se zeptat, proč tolik trváte na objížďkách nejdůležitějších měst Bundélkhandu?“ Banks se na mne podíval. Neměl žádné důvody k tomu, aby před Kálaganim skrýval úmysly plukovníka Munra, a tak Inda zasvětil do plukovníkovy situace.
Kálagani pozorně naslouchal inženýrovu výkladu a pak s jistým překvapením prohlásil: „Plukovník Munro se nemusí Nány Sáhiba bát, aspoň v těchto provinciích.“ „Ani v jiných,“ odpověděl inženýr. „Proč říkáte ,v těchto provinciích'?“ „Jestliže se nabab podle předpokladu objevil před několika měsíci v bombajské provincii,“ odvětil Kálagani, „jeho úkryt se nevypátral, a tak je velmi pravděpodobné, že odešel znovu za čínské hranice.“ Tato odpověď dokazovala, že Kálagani neví, co se stalo v satpurských horách a že v květnu byl Nána Sáhib zabit vojáky královské armády v pálu Tanditu. „Vidím, Kálagani,“ řekl Banks, „že zprávy, které proběhly celou Indií, se do himálajských džunglí nedostaly.“ Ind se na nás bez odpovědi zadíval nechápavým pohledem.
„Ano,“ pokračoval Banks, „vy zřejmě nevíte, že Nána Sáhib je mrtev.“ „Nána Sáhib je mrtev?“ zvolal Kálagani. „Určitě,“ odpověděl Banks. „Vláda také oznámila, za jakých okolností byl zabit.“ „Zabit?“ opakoval Kálagani a potřásl hlavou. „A kde byl Nána Sáhib zabit?“ „V pálu Tanditu v satpurských horách.“ „A kdy?“ „Skoro před čtyřmi měsíci,“ odpověděl inženýr, „pětadvacátého května.“ Kálagani s velmi podivným pohledem zkřížil paže na prsou a zmlkl. „Máte snad důvody pochybovat o smrti Nány Sáhiba?“ zeptal jsem se ho.
„Nemám, pane,“ odpověděl Kálagani. „Věřím tomu, co říkáte.“ Za chvíli jsem zůstal s Banksem sám. Inženýr zcela správně dodal: „Všichni Indové jsou stejní. Vůdce sipáhíské vzpoury se stal legendární postavou. Ti pověrčiví lidé nikdy neuvěří, že byl zabit, protože ho neviděli viset na šibenici.“ „Jsou jako ti vysloužilí bručouni císařské armády, kteří ještě dvacet let po Napoleonově smrti věřili, že císař žije,“ řekl jsem. Po přechodu horního toku Gangy před čtrnácti dny rozvíjel se teď před Ocelovým obrem úrodný kraj s krásnými silnicemi. Byl to kraj Doáb, ohraničený řekami Gangou a Jamunou před jejich soutokem u Iláhábádu. Půda zde je naplavenina, poprvé zoraná bráhmany už dvacet století před našim letopočtem. Primitivního způsobu obhospodařování používají i dnešní rolníci. Velké zavlažovací stavby zde provedli angličtí inženýři a dnes se tu daří především bavlně. U každé vesnice rachotí lisy na bavlnu a je slyšet zpěv dělníků, kteří uvádějí tyto lisy do pohybu. To byly moje hlavní dojmy z Doábu, kde byla kdysi založena prvotní církev.
Cesta pokračovala za nejlepších podmínek. Malebné okolí se měnilo jakoby podle našeho přání. Naše obydlí se pohybovalo bez námahy a mohli jsme se stále kochat pohledem po krajině. Nebylo tohle opravdu poslední slovo dopravní techniky, jak to řekl Banks?
Káry tažené buvoly, koňská spřežení, potahy mulů, železniční vagóny - co to všechno bylo proti našim pojízdným vozům!
Dne 19. září se Parní dům zastavil na levém břehu Jamuny.
Řeka se právě počala rozvodňovat. Její proud byl znatelně prudší. Přechod nám sice ztížil, ale znemožnit jej nemohl. Banks učinil potřebná opatření. Musil najít nejvhodnější místo k vystoupení na břeh. Našel je a za půl hodiny už stoupal Ocelový obr do svahu na protějším břehu.
Železniční trati potřebují nákladné mosty. Jeden z nich přemosťuje svou trubkovou konstrukcí řeku Jamunu u pevnosti Selimgarhu před Dillí. Ale pro našeho Ocelového obra a vozy, které táhl, byly vodní toky stejně snadnou cestou jako nejlepší štěrkovaná silnice poloostrova.
Za Jamunou bylo už v kraji mnoho měst, která prozíravý inženýr chtěl z našeho cestovního programu vyloučit. Vlevo to bylo město Gird na břehu řeky Savunrik, stojící na čedičové skále, s nádhernou mešitou, s palácem a se zajímavou bránou Slonů, se slavnou pevností a s budhistickým chrámem. Je to staré město, kterému dnes vážně konkuruje moderní město Laškar, ležící o dva kilometry dál.
Tam až do poslední hodiny hrdinně bojovala rání z Džhánsí, oddaná stoupenkyně Nány Sáhiba. Tam byla při boji se dvěma eskadronami 8. husarského pluku královské armády zabita - jak už víme - vlastní rukou plukovníka Munra, který se potyčky zúčastnil s jedním praporem svého pluku. Víme také, že od toho dne se datuje ona nesmiřitelná nenávist Nány Sáhiba, s níž nabab hledal zadostiučinění až do svého posledního dechu. Ano, bylo lepší, že sir Edward Munro nešel teď oživovat své vzpomínky k branám Girdu.
Po Girdu jsme minuli podle nového cestovního plánu město Antrí, ležící směrem na západ v rozlehlé rovině, z níž tu a tam vyčnívají jako ostrůvky četné kopce. Pak to byla Ditija, necelých pět set let stará, kde lze obdivovat půvabné domy, pevnost ve středu města, chrámy s různými věžemi, opuštěný palác Birsinga Dea a konečně zbrojnici Tópího Kana. Bylo to hlavní město království Datije, sousedícího na severu s Bundélkhandem a spravovaného pod anglickým protektorátem. Gird, Antrí a Datija byly přímo zapojeny do povstání z roku 1857.
A konečně to bylo město Džhánsí, které jsme 22. září minuli ve vzdálenosti čtyřiceti kilometrů. Toto město je nejdůležitější vojenská stanice v Bundélkhandu a revoluční duch je tam mezi lidem stále živý. Džhánsí jako poměrně moderní město soustřeďuje důležitý obchod s indickým mušelínem a modrou bavlněnou látkou.
Není tam žádná památka z dob jeho založení, to jest ze 16. století.
Je však zajímavé navštívit tamní pevnost, jejíž vnější hradby nedokázaly zbořit ani anglické náboje. Je tam i nesmírně malebná hrobka rádžů. Džhárisí byla hlavní pevnost vzbouřenců ze střední Indie. Tady statečná rání vyvolala první povstání, které se brzy přeneslo do celého Bundélkhandu. Tady sir Hugh Rose musil vzdát bitvu trvající plných šest dní; v níž ztratil patnáct procent svého mužstva.
Tady musili Tintija Tópí, Balao Rao, bratr Nány Sáhiba, a konečně i rání ustoupit převaze anglických zbraní, ačkoli proti Angličanům bojovala posádka dvanácti tisíc sipáhiů, kterým přišlo na pomoc dalších dvacet tisíc mužů. A tady - jak nám vyprávěl Mac Neil zachránil plukovník Munro život svému seržantovi tím, že mu dal poslední kapku vody, která mu zbyla. Ano, Džhánsí mělo spíš než kterékoli jiné město smutných vzpomínek zůstat stranou naší cesty, jejíž etapy stanovili nejlepší plukovníkovi přátelé.
Druhého dne, 23. září, zdrželo nás na několik hodin setkání, které potvrdilo správnost někdejšího Kálaganiho upozorněni.
Bylo jedenáct hodin dopoledne. Seděli jsme po přesnídávce a odpočívali, někteří na verandě, druzí v saloně Parního domu.
Ocelový obr kráčel rychlostí devíti až dvaceti kilometrů za hodinu.
Před námi se táhla mezi bavlníkovými a zeleninovými poli skvělá silnice, zastíněná krásnými stromy. Bylo pěkné počasí, slunce jasně svítilo. Silnice by si byla jen zasloužila trochu pokropit, protože za naším vlakem zvedal vítr oblaka bílého prachu.
Ale, to nebylo nic proti tomu, když se na dvě tři míle před námi zdvihly prašné víry, jaké by nezvířil ani samum na Libyjské poušti.
„Nechápu, čím to jen může být,“ řekl Banks. „Vždyť je docela slabý vítr!“ „To nám vysvětli Kálagani,“ odpověděl plukovník Munro. Zavolali jsme Inda, který přišel na verandu, podíval se na silnici a bez zaváhání řekl: „To je velká karavana na cestě k severu, jak jsem vám o tom už říkal, pane Banksi. Velmi pravděpodobně to je karavana Bandžariů.“ „Nuže, Kálagani,“ pravil Banks, „třeba se v ní setkáte s bývalými společníky.“ „To je možné, pane,“ odpověděl Ind, „protože jsem dlouho žil s těmito kočovnými kmeny.“ „Nemáte v úmyslu nás opustit a připojit se k nim?“ zeptal se ho kapitán Hod. „Vůbec ne,“ odpověděl Kálagani.
Ind se nemýlil. Za půl hodiny se musel Ocelový obr navzdory své síle zastavit před hradbou přežvýkavců.
Ale svého zdržení jsme nemusili litovat. Podívaná, která se naším očím naskytla, stála opravdu za to.
Silnici zahradilo stádo nejméně čtyř až pěti tisíc buvolů, táhnoucí se k jihu na mnoho kilometrů daleko. A jak Kálagani řekl, celý ten průvod patřil ke karavaně Bandžariů.
„Bandžariové,“ řekl nám Banks, „jsou skuteční Cikáni Indie. Je to spíš národ než kmen, nemají stálé bydliště, žijí v létě pod. stany a v zimě v barácích. Jsou to skuteční zásobovatelé poloostrova. Viděl jsem je při práci za povstání roku 1857. Obě válčící strany nechaly jejich karavany podle tiché dohody volně procházet provinciemi zmítanými povstáním. A Bandžariové zásobovali celé kraje.
Živili stejně královskou armádu jako armádu domorodců. Kdyby se jim měl v Indii přidělit nějaký kraj jako stálé bydliště, musela by to být Rádžputána, nebo ještě spíš království Milvár. Ale protože teď budou defilovat před námi, radím vám, Mauclere, abyste si je dobře prohlédl.“ Náš vlak se z opatrnosti zastavil při kraji široké silnice. Přívalu rohatých zvířat nemohl čelit. Vždyť i šelmy se před nimi klidí pryč.
Na Banksovo doporučení jsem si dlouhý průvod pozorně prohlédl. Musel jsem však konstatovat, že Parní dům dnes nevyvolal obvyklý dojem. Ocelový obr, vzbuzující všude obdiv, nepřilákal zvědavost Bandžariů. Byli zřejmě zvykli ničemu se nedivit.
Muži i ženy této cikánské rasy byli obdivuhodní. Muži velcí, silní, jemných rysů, orlího nosu a kudrnatých vlasů barvy bronzu, v níž však převládala červeň mědi nad bělostí cínu. Oblečeni byli do dlouhých tunik a na hlavě měli turbany. Jejich výzbroj tvořily štíty, kopí a velké meče, jež nosili křížem přes prsa. Ženy vysokých postav byly dobře rostlé a hrdé stejně jako muži jejich rodu, hruď měly staženou šněrovačkami a nosily široké sukně. Od hlavy k patě byly zahaleny ve vkusný šat, v uších měly náušnice, na krku náhrdelníky, na pažích náramky a na kotnících kroužky ze zlata, ze slonoviny nebo z lastur.
Vedle mužů, žen, starých lidí a dětí kráčely klidným krokem tisíce buvolů bez sedel a bez ohlávek. Všichni potřásali rudými stužkami a zvonili zvonečky na hlavách. Na zádech nesli dvojité vaky s obilím a jinými plodinami.
Byl to celý kmen putující v karavaně pod vedením voleného náčelníka, jehož moc je po dobu vlády neomezená. Jedině on může karavanu vést, určovat hodiny odpočinku a stanovit pořad táboření.
V čele karavany kráčel obrovský býk nádherného držení těla, ozdobený pestrými látkami a ověšený hroznem zvonců a lasturových tretek. Ptal jsem se Bankse, zda zná význam tohoto skvělého zvířete.
„Přesně by vám to mohl říci Kálagani,“ odpověděl inženýr. „Kde je?“ „Zavolali jsme ho. Neobjevil se však. Hledali jsme ho, ale Kálagani v Parním domě nebyl.“ „Šel asi navázat známost s některým ze svých bývalých společníků,“ řekl plukovník Munro. „Však se do našeho odjezdu vrátí.“ Bylo to zcela přirozené a nemuseli jsme se Indovou nepřítomností znepokojovat. Ale já jsem se nad ní zamyslel.
„Nu,“ řekl Banks, „nemýlím-li se, pak ten býk v karavaně Bandžariů je představitel jejich boha. Kam jde on, jdou i oni. Když on se zastaví, oni se utáboří. Ale mám dojem že ten býk poslouchá skryté rozkazy náčelníka. Zkrátka kolem býka se soustřeďuje náboženství těchto kočovníků.“ Teprve za dvě hodiny po začátku přehlídky jsme počali pozorovat, že nekonečný průvod se chýlí ke konci. Hledal jsem v zadním voji Kálaganiho. Objevil se tam ve společnosti Inda, který nepatřil k rase Bandžariů. Byl to patrně jeden z domorodců, kteří se dávají na čas najmout do služeb karavany, jak to kdysi dělal i Kálagani.
Oba muži spolu hovořili celkem chladně, tak říkajíc na půl úst. O kom nebo o čem to mluvili? Asi o kraji, kterým kmen na pochodu právě prošel a kterým my budeme procházet s naším novým průvodcem.
Tento domorodec, který zůstal na konci karavany, se před parním domem zastavil. Prohlédl si se zájmem vlak s umělým slonem vpředu a mně se zdálo, že se zvlášť pozorně podíval na plukovníka Munra. Neřekl nám však ani slovo. Pak pokynul Kálaganimu na rozloučenou, dohnal karavanu a brzy nám zmizel v oblacích prachu.
Když se k nám Kálagani vrátil, obrátil se k plukovníku Munrovi, aniž čekal na dotaz.
„To byl jeden z mých bývalých společníků, pracuje v karavaně už dva měsíce,“ řekl jen.
To bylo vše. Kálagani pak odešel na své místo a Parní dům se hned nato rozjel po silnici pokryté širokými stopami tisícerých buvolích kopyt.
Dne 24. září se náš vlak zastavil na noc asi pět nebo šest kilometrů východně od Kurčí na levém břehu Bétvy, jednoho z hlavních přítoků Jamuny.
O Kurčí se nedá mnoho říci, k vidění tam nic není. Je to bývalé hlavní město Bundélkhandu, v první polovině sedmnáctého století ještě město kvetoucí. Ale Mongolové a Máháráti je krutě vydrancovali, takže se už nevzpamatovalo. Dnes je z bývalého velkého města jen malá osada, nedostatečně chránící svých několik set rolníků.
Řekl jsem, že jsme se utábořili na levém břehu Bétvy, ale měl jsem říci, že náš vlak zastavil v určité vzdálenosti od levého břehu.
Tato důležitá řeka byla totiž silně rozvodněná, vylila se ze svého koryta a zaplavila široké okolí. Možná že nám to způsobí při přechodu vodního toku značné potíže. Rozhodli jsme se vyzkoušet to až ráno. Večer už bylo příliš temno, aby se mohl Banks na řeku podívat.
A tak jsme po večerním posezení odešli spát do svých kabin.
Kromě několika zvláštních případů jsme tábor v noci nikdy nehlídali. K čemu také? Mohl nám snad někdo naše pojízdné domy vzít? Ne. Mohl někdo ukrást Ocelového obra? Kdepak! Ten se chránil svou vlastní váhou. A útok nějakých lupičů, kteří se potloukají indickými provinciemi, byl také nepravděpodobný. I když však nikdo z nás v noci nehlídal, byli tu naši dva psi, kteří by nás byli na každý podezřelý pohyb upozornili.
A právě to se stalo oné noci. Ke druhé hodině ranní nás vzbudil jejich štěkot. Ihned jsem vstal. Mí přátelé už byli také na nohou.
„Co je?“ ptal se plukovník Munro.
„Psi štěkají,“ odpověděl Banks. „A jistě to nedělají bez důvodu.“ „To asi zafuněl v okolních houštinách nějaký levhart,“ řekl kapitán Hod. „Pojďme ven a prohlédněme si okraj lesa. Ale vezměme si z opatrnosti pušky!“ Seržant Mac Neil, Kálagani a Goúmi už stáli před táborem, naslouchali, domlouvali se a snažili se postřehnout, co se v šeru děje.
Přistoupil jsem k nim.
„Nu,“ řekl kapitán Hod, „nejsou to dvě tři šelmy, které se přišly na břeh napít?“ „Kálagani si to nemyslí,“ prohlásil Mac Neil. „A co to tedy podle vás je?“ zeptal se Inda plukovník Munro, který se k nám připojil.
„Nevím, pane plukovníku,“ odpověděl Kálagani. „Ale není to ani tygr, ani levhart, ani šakal. Zdálo se mi, že jsem pod stromy zahlédl nějakou nejasnou postavu.“ „Však se to dovíme!“ zvolal kapitán Hod, který stále myslel na svého padesátého tygra. „Počkejte, Hode,“ řekl mu Banks. „V Bundélkhandu se musíme mít neustále na pozoru před silničními poběhlíky!“ „Jsme v přesile a dobře ozbrojeni,“ odpověděl kapitán Hod. „Chci v tom mít jasno.“ „Budiž!“ řekl Banks. Oba psi stále štěkali, ale neprojevovali onen vztek, který v nich vždycky budí přítomnost divokých zvířat.
„Munro,“ řekl Banks, „zůstaň s Mac Neilem a s ostatními v táboře! Hod, Maucler, Kálagani a já půjdeme zatím na průzkum.“ „Tak jdeme!“ vykřikl kapitán Hod a dal zároveň Foxovi znamení, aby šel s ním. Phann a Black, kteří už byli pod prvními stromy lesa, ukazovali nám cestu. Stačilo jít za nimi.
Sotva jsme se octli pod stromy, ozval se jakýsi šum. Při kraji našeho tábořiště se tu potloukala početná tlupa postav. Zahlédli jsme v temnu několik tichých stínů, které prchaly do křovin.
Oba psi se se štěkotem rozběhli a přebíhali několik kroků před námi.
„Kdo je tam?“ zakřičel kapitán Hod.
Žádná odpověď.
„Buď ti lidé nechtějí odpovědět,“ řekl Banks, „nebo nerozumějí anglicky.“ „Nuže, pak jistě porozumějí hindsky,“ řekl jsem. „Kálagani,“ vyzval Inda Banks, „zavolejte na ně hindštinou, a neodpovědí-li, budeme střílet.“ Kálagani promluvil nářečím Indů ze střední Indie a rozkázal těm poběhlíkům, aby se zastavili.
Žádná odpověď - jako prve.
Zazněl výstřel. Netrpělivý kapitán Hod právě vypálil poslepu na stín, který vnikl mezi stromy. Po výstřelu z karabiny nastal v podrostu zmatený rozruch. Zdálo se nám, že se doleva i doprava rozlétl hustý houf postav. A potvrdilo se to, když Phann a Black se po výpadu vpřed docela klidně vrátili bez nejmenší známky neklidu.
„Ať už to jsou jen poběhlíci nebo lupiči,“ řekl kapitán Hod, „rozhodně se dali rychle na ústup.“ „Opravdu,“ odpověděl Banks. „Můžeme se vrátit do Parního domu. Ale pozor! Do rána musíme bdít!“ Za chvíli jsme se vrátili k našim druhům. Mac Neil, Goúmi a Fox si rozdělili střídavě stráž tábora a my jsme odešli do svých kabin.
Až do rána nás pak už nic nevyrušilo. Pomysleli jsme si, že noční návštěvníci se už zřekli úmyslu zůstat v blízkosti dobře hlídaného Parního domu.
Druhého dne, 25. září, během příprav k odjezdu chtěli jsme plukovník Munro, kapitán Hod, Mac Neil, Kálagani a já - ještě jednou prohlédnout okraj lesa.
Po tlupě, která se sem v noci odvážila, nenašli jsme jedinou stopu. Nemuseli jsme se tím proto už zabývat.
Když jsme se vraceli, promyslel si Banks možnosti přechodu přes Bétvu. Široce rozlitá řeka valila před námi žluté vody mimo břehy. Proud byl nesmírně prudký. Ocelový obr mu bude mUset tvrdě čelit, aby nebyl stržen daleko po proudu.
Inženýr se napřed zabýval hledáním vhodného místa k vylodění.
S dalekohledem u očí se pokoušel najít místo, kde by mohl vystoupit na břeh. Řečiště Bétvy se zde rozšířilo asi na míli. To bude nejdelší vodní cesta, kterou plovoucí vlak dosud vykopal.
„Ale jak to dělají cestující nebo obchodníci, když je za takových povodní zastaví vodní tok?“ zeptal jsem se. „Zdá se mi nemožné, aby pramice zdolala takový proud, který se podobá prudké bystřině.“ „Je to docela jednoduché,“ řekl kapitán Hod. „Prostě se na druhou stranu nedostanou.“ „Ale ano,“ odporoval Banks, „dostanou, mají-li k dispozici slony.“ „Copak sloni mohou takovou vzdálenost přeplavat?“ „Samozřejmě. Řeknu vám jak,“ odpověděl inženýr. „Všechna zavazadla se naloží na záda…“ „… chobotnatců,“ doplnil ho kapitán Hod při vzpomínce na svého přítele Mathiase Van Guitta. „A mahauti přinutí slony vstoupit do vody,“ pokračoval Banks.
„Zvířata se zprvu zpěčují, couvají, řvou. Ale brzy se umoudří, vstoupí do proudu a počnou mu statečně čelit. Přiznám ovšem, že některé slony proud strhne a oni zmizí ve vírech. To se však stává málokdy, řídí-li slony obratní vodiči.“ „No dobrá,“ řekl kapitán Hod. „My nemáme slony, ale jen jednoho...“ „Ten nám úplně stačí,“ odpověděl Banks. „Nepodobá Se snad onomu stroji Američana Evanse, který od roku 1840 jezdil po silnicích a plaval po vodě.“ Všichni jsme zaujali svá místa ve vozech, Kálut u topeniště, Storr ve věžičce a Banks vedle něho jako kormidelník.
Musili jsme projet asi na padesát stop zaplaveným břehem, než jsme se dostali do hlavního proudu. Ocelový obr zvolna zabral a dal se na pochod. Širokýma nohama vešel do vody, ale dosud neplaval. Přechod z pevné půdy na hladinu řeky musil být proveden velmi opatrně.
Náhle k nám dolehly tytéž zvuky, které jsme slyšeli už v noci.
Asi sto gestikulujících a šklebících se postav vyrazilo právě z lesa.
„Tisíc ďáblů!“ vykřikl kapitán Hod se smíchem. „Byly to opice!“ Objevila se tu skutečně skupina představitelů opičího národa, která se blížila v hustých řadách k Parnímu domu.
„Co chtějí?“ ptal se Mac Neil.
„Určitě nás napadnou!“ odpověděl kapitán Hod, stále připraven k obraně.
„Ne, nemáme se čeho bát,“ řekl Kálagani, který měl čas opičí tlupu si prohlédnout.
„Ale co tedy chtějí?“ zeptal se podruhé seržant Mac Neil.
„Přeplout řeku v naší společnosti a nic víc,“ odpověděl Ind.
Kálagani se nemýlil. Neměli jsme co dělat s gibbony chlupatých paží, s oněmi drzými a obtížnými opicemi, ani s členy opičí aristokracie, která obývá palác ve Váránasí. Byly to opice druhu langurů, největší na poloostrově, obratní tvorové s černou kůží a s lysou tváří lemovanou bílými licousy, které jim dodávají vzhled starých advokátů. Svým ztřeštěným chováním a přehnanými gesty by byly mohly lecčemu naučit i samotného Mathiase Van Guitta. Jejich činčilová srst byla na hřbetě šedá, na břiše bílá a ocas byl stočen jako trubka.
Při této příležitosti jsem se dověděl, že languři jsou v celé Indii zvířata posvátná. Stará legenda praví, že pocházejí od Rámových bojovníků, kteří dobyli Cejlonu. V Amberu obývají tyto opice palác Zemanah, kde přijímají přátelsky pocty poutníků. Všude je zakázáno langury zabíjet a neuposlechnutí tohoto příkazu stálo už mnoho anglických důstojníků život.
Tyto opice mají celkem mírnou povahu a dají se lehce ochočit.
Jsou však velmi nebezpečné, jsou-li napadeny a poraněny. Louis Rousselet právem řekl, že se pak stávají stejně nebezpeční jako hyeny nebo levharti.
Ale teď o napadení langurů nešlo, a kapitán Hod proto pušku odložil.
Kálagani právem předpokládal, že tato opičí tlupa se neodvážila čelit proudu rozvodněné řeky a chtěla využít našeho plovoucího stroje k přepravě přes Bétvu.
Bylo to možné a my jsme se o tom brzy přesvědčili.
Ocelový obr přešel břeh a dostal se do řečiště. Brzy už s celým vlakem plul po hladině. V ohbí řeky se na tom místě vytvořil jakýsi vír, takže Parní dům zůstal zprvu skoro bez pohybu.
Tlupa opic se k nám přiblížila a brouzdala se mělčinou na pobřežním svahu.
Nechovala se vůbec nepřátelsky. Ale náhle počali samci, samice i mláďata vyskakovat, popadli se za ruce a dohopsali až k vlaku, který jako by tu byl na ně čekal.
V několika vteřinách vyskočilo deset opic na Ocelového obra, třicet na každý vůz a nakonec jich tam bylo skoro sto, všechny veselé, nenucené a možno říci hovorné - aspoň mezi sebou -, jako by si blahopřály, že tu našly zrovna včas plavidlo, které jim umožní pokračovat v cestě.
Ocelový obr hned nato vplul do proudu, stočil se šikmo proti toku a počal s ním bojovat.
Bankse přepadly v první chvíli obavy, že vlak s přítěží nových cestujících bude příliš těžký. Ale nebylo tomu tak. Opice byly rozptýleny velmi uvážlivě. Seděly slonu na hřbetě, na věžičce, na krku a na hlavě až po konec chobotu. Výfuk páry je nijak neděsil. Některé seděly a některé stály i na našich pagodách, jiné byly zavěšeny tlapkami nebo ocasy na verandách a na balkónech. Ale Parní dům se udržoval na čáře ponoru, díky správnému umístění vzduchových nádrží. Nemusili jsme se proto přetížení vůbec bát.
Kapitán Hod a Fox byli okouzleni - hlavně sluha. Ten mohl aspoň na chvíli vzdávat jménem Parního domu čest této šklebivé a neomalené hordě. Mluvil na langury, podával jim ruku a smekal před nimi čapku. Byl také ochoten vyčerpat celou zásobu cukru ze spíže, kdyby to byl neuvedl na pravou míru pan Parazard, který byl společností opic pohoršen.
Ocelový obr pracoval tvrdě všemi čtyřmi tlapami, které tepaly vodu jako široká vesla. Unášen trochu proudem, sledoval šikmý směr, kterým se měl dostat k místu přistání.
Po půlhodině tam doplul. Ale sotva přirazil k břehu, celá tlupa čtyřrukých klaunů vyskočila na zem a mohutnými skoky zmizela.
„Také mohly poděkovat!“ zvolal Fox, nespokojený s nevychovaností našich cestovních společníků.
Odpověděl mu výbuch smíchu. To bylo také to jediné, co si sluhova poznámka zasloužila.
