image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA VII POUTNÍCI OD ŘEKY FALGY

KAPITOLA VII

POUTNÍCI OD ŘEKY FALGY

Bihár tvořil kdysi říši zvanou Mágada. Bylo to posvátné území v dobách buddhismu a dodnes tam zůstalo mnoho chrámů a klášterů. Jenomže v posledních stoletích nahradili Budhovy kněze bráhmani. Zmocnili se jejich sídel, využili jich a těžili z výnosu kultu.

Věřící přicházeli ze všech stran. Vznikla tím konkurence posvátným vodám Gangy a poutím do Váránasí na obřady bohyně Jaggernauty. Nakonec ovládli bráhmani celý Bihár.

Je to kraj bohatý, s rozsáhlými rýžovými poli a s obrovskými makovými plážemi, s četnými osadami, jež se ztrácejí v zeleni a jsou stíněny palmami, mangovníky a datlovníky, a všechna sídla opletla příroda sítí lián. Silnice, po níž jsme jeli, byla kryta hustým loubím, které vlhká půda udržovala ve stálé svěžesti. Postupovali jsme s mapou v ruce, bez obav, že zabloudíme. Supění našeho slona se mísilo s ohlušujícím koncertem okřídleného národa a s pronikavými skřeky opičích tlup. Husté chuchvalce kouře obalovaly koruny banánovníků, jejichž zlatavé ovoce zářilo jako hvězdy mezi lehkými obláčky. Cestou jsme plašili hejna drobných rýžovníků, jejichž bílé peří splývalo s bílými kotoučky páry. Tu a tam jsme míjeli skupiny banánovníků a oranžovníků i porosty keřovitého pepřovníku s metrovými, hustě větvenými výhony, které vytvářely zajímavou kulisu před pozadím krajiny.

Ale to vedro! Našimi sítěmi na oknech procházelo jen málo vlhkého vzduchu. Horké větry, oteplené na rozlehlých západních planinách, zaplavovaly kraj svým žhavým dechem. Byl nejvyšší čas, aby už přišel monzum a změnil stav atmosféry. Nikdo nemůže snášet takovou záplavu slunečního žáru bez nebezpečí smrtelného zalknutí.

Kraj byl zcela pustý. Ani indičtí venkované, zvyklí na zdejší horka, nemohli se věnovat polním pracím. Vydržet se mohlo jedině na zastíněné silnici, a to ještě pod ochranou našeho pojízdného bungalovu. Netvrdím, že náš topič byl z platiny - protože tady by se i platina roztavila -, ale z čistého uhlíku. Jinak by se byl před rozžhaveným topeništěm našeho parního kotle vypařil. Ale ten statečný Ind vedru vzdoroval. Prostě si zvykl žít jako nějaká netavitelná hmota na plošinách lokomotiv jezdících po tratích střední Indie.

Teploměr zavěšený na stěně jídelny ukazoval 19. května jedenačtyřicet stupňů. Toho dne večer jsme nemohli vyjít na obvyklou osvěžující procházku, abychom se jako jindy nadýchali po tropickém dni trochu svěžího vzduchu. Tentokrát bychom se byli v tom ovzduší udusili.

„Pane Mauclere,“ řekl mi seržant Mac Neil, „tohle mi připomíná poslední březnové dny, kdy se sir Hugh Rose pokoušel s pouhými dvěma děly udělat průlom v hradbách Džhánsí. Bylo to šestnáct dní od překročení Bétvy a v těch šestnácti dnech jsme ani jednou neosedlali koně. Bili jsme se mezi vysokými žulovými hradbami, což bylo stejné jako bít se mezi rozpálenými cihlami pece. V našich řadách přebíhali nosiči vody, a zatímco jsme stříleli, lili nám vodu na hlavu. Jinak bychom se byli zalkli. Jasně si na to vzpomínám, byl jsem zcela vyčerpán. V hlavě mi hučelo. Málem jsem upadl… Ale plukovník Munro si toho všiml, vytrhl jednomu nosiči měch z rukou a vylil mi ho na hlavu… A byl to poslední měch, který mohl nosič donést! Jistě chápete, že na něco takového se nezapomíná.

Ne! Za kapku vody kapka krve! Ale i kdybych prolil za plukovníka všechnu svou krev, ještě bych mu zůstal dlužníkem!“

„Seržante,“ zeptal jsem se, „nemyslíte, že je plukovník od našeho odjezdu zasmušilejší než jindy? Zdá se mi, že každým dnem...“

„Ano, pane,“ přerušil mě rychle Mac Neil, „ale to je docela přirozené. Plukovník se blíží k Lakhnaú a ke Kánpuru, kde Nána Sáhib dal zavraždit… Ach, nemohu o tom mluvit, aby mi nestoupla krev do hlavy… Měli jsme možná raději změnit cestovní program a neprojíždět provinciemi, které povstání tolik poznamenalo. Ty události nejsou tak staré, aby vzpomínka na ně už vybledla!“

„A proč bychom tedy cestovní program nezměnili?“ řekl jsem.

„Chcete-li, Mac Neili, promluvím o tom s Banksem a s kapitánem Hodem…“

„Na to už je pozdě,“ odpověděl seržant. „Já si dokonce myslím, že plukovník bude chtít, patrně naposled, spatřit dějiště té strašné války, že se chce dostat tam, kde lady Munrová našla smrt... a jakou smrt!“

„Jak myslíte, Mac Neili,“ řekl jsem. „Bude lepší nechat plukovníka dělat, co bude chtít, a naše plány neměnit. Jít se vyplakat na hroby našich drahých, v tom je často velká útěcha a jakýsi útlum bolesti.“

„Na hroby ano!“ zvolal Mac Neil. „Ale je snad hrobem studna v Kánpuru, kam bylo vhozeno tolik obětí? Je to snad náhrobní kámen, který v nás vyvolává vzpomínky na mrtvé a který na našich skotských hřbitovech udržují zbožné ruce v záplavě květů, ve stínu stromů, s jediným jménem toho, kdo už není? Ach pane, bojím se, že plukovník strašně trpí. Opakuji však, že už je pozdě cestu měnit.

Kdo ví, zda by neodmítl jet s námi dál. Jen to nechte být!“ Jestliže Mac Neil takto hovořil, jistě o úmyslech sira Edwarda Munra věděl. Ale řekl mi vše? Nepřiměl plukovníka k odjezdu z Kalkaty jen náš plán návštěvy Kánpuru? Buď jak buď, dnes to byl magnet, který ho přitahoval k dějišti vzpoury, kde se odehrálo to strašné drama. Bylo nutné nechat věcem volný průběh.

Napadlo mi tehdy zeptat se seržanta, zda se pro svou osobu nezřekl už myšlenky na pomstu, zkrátka zda věří, že Nána Sáhib je mrtev.

„Ne,“ odpověděl stroze Mac Neil. „Ač nemám žádný důkaz pro své tvrzení, nevěřím, nemohu věřit, že by mohl Nana Sáhib zemřít, aniž byl potrestán za tolik zločinů! Ne! A přece nic nevím, nic jsem o tom neslyšel. Jen pudově to cítím… Ach pane, udělat si z oprávněné pomsty smysl života, to už něco znamená! Dej bůh, aby mě mé tušení nezklamalo, a pak jednoho dne…“ Seržant nedopověděl. Jen gestem naznačil to, co ústa už nechtěla vyslovit. Sluha byl zajedno se svým pánem.

Když jsem o tomto rozhovoru mluvil s Banksem a s kapitánem Hodem, oba dva se shodli, že cestovní program už měnit nelze. Neměli jsme ostatně v úmyslu projíždět Kánpurem. Až ve Váránasí překročíme Gangu, zamíříme přímo na sever přes království Audh a Rohikhand. Navzdory Mac Neilovým domněnkám nebylo vůbec jisté, zda chce sir Edward Munro navštívit města Lakhnaú a Kánpur, která v něm vyvolávala strašné vzpomínky. Ale bude-li to chtít udělat, nebudeme ho od toho zrazovat.

A co se Nány Sáhiba týče, jeho proslulost byla taková, že mluvila-li zpráva o jeho příchodu do bombajské provincie pravdu, pak o něm určitě ještě uslyšíme. Ale od našeho odjezdu z Kalkaty se o nababovi nikde nehovořilo a informace, které jsme získali cestou, utvrdily nás v přesvědčení, že úřady byly uvedeny v omyl.

A i kdyby bylo na zdánlivé nemožnosti trochu pravdy, i kdyby plukovník Munro choval nějaké tajné přání, bylo rozhodně divné, že si nezvolil za důvěrníka dávného přítele Bankse, ale seržanta Mac Neila. Banks však soudil, že to plukovník udělal proto, aby ho inženýr nemohl zrazovat od nebezpečného a marného pátrání, ve kterém ho seržant naopak musel podporovat.

Dne 20. května dojel Ocelový obr vpodvečer do blízkosti města Gaje. Zastavili jsme se na břehu posvátné Falgy, dobře známé všem poutníkům. Oba vozy zůstaly u krásné řeky dvě míle od města.

Chtěli jsme se zdržet šestatřicet hodin na místě, protože město Gaja je velmi zajímavé.

Abychom se vyhnuli polednímu vedru, rozloučili jsme se nazítří už ve čtyři hodiny ráno s plukovníkem Munrem a vydali jsme se do Gaje.

Říká se, že do tohoto bráhmánského střediska přichází ročně na sto padesát tisíc poutníků. V blízkosti města jsme skutečně potkávali velký počet mužů, žen, starých lidí i dětí. Všichni putovali v průvodu a snášeli nesmírnou únavu dlouhé pouti, aby mohli splnit svou náboženskou povinnost.

Banks navštívil bihárské území v době, kdy tam vyměřoval železniční trať, která nebyla dosud v provozu. Znal celý kraj a my jsme nemohli mít lepšího vůdce. Kapitána Hoda přinutil, aby nechal v táboře všechnu loveckou výstroj. Nemuseli jsme se proto bát, že nás náš nimrod opustí.

Před vstupem do města, které lze právem nazvat městem svatým, zastavil nás Banks před posvátným stromem, kolem něhož poutníci obojího pohlaví a všech věku setrvávali ve zbožném zanícení.

Byl to pipal s obrovským kmenem. Ač už přišel o většinu větví, nemohl být starší než dvě stě až tři sta let. Zjistil to Louis Russelet o dva roky později při své zajímavé cestě napříč Indií rádžu.

Tomuto poslednímu představiteli posvátných pipalu říkali věřící Budhův strom. Kdysi tyhle stromy stínily zdejší místa po celou řadu století a nejstarší z nich byl vysazen pět set let před začátkem našeho letopočtu. Pro věřící, ležící u jeho paty, to však byl strom, který tu vysadil sám Budha. Dnes stojí ten pipal na zřícené terase u cihlového chrámu, jehož původ je rozhodně velmi starý.

Přítomnost tří Evropanu v tisícihlavém davu Indu nebyla věřícím příliš příjemná. Neřekli nám sice nic, ale my jsme se nemohli dostat na terasu, ani do chrámu. Celé okolí bylo poutníky tak zaplněno, že bylo nemožné vynutit si průchod jejich řadami.

„Kdyby tady byl nějaký bráhman,“ řekl Banks, „mohli bychom si prohlédnout všechno, možná že i vnitřek budovy.“

„Jakže?“ zvolal jsem. „Že by kněz byl méně přísný než věřící?“

„Milý Mauclere,“ odpověděl mi Banks, „každá přísnost ustoupí před nabídkou několika rupií. Vždyť i bráhmani musí žít!“

„S tím nesouhlasím,“ prohlásil kapitán Hod, který nesdílel mínění o oprávněné snášenlivosti svých krajanu, pokud šlo o mravy, předsudky, zvyky a objekty zbožné úcty Indu. Pro něho byla Indie jen obrovským „vyhrazeným lovištěm“ a před obyvatelstvem měst a vesnic dával přednost strašným šelmám z džunglí.

Po delší zastávce před posvátným stromem nás Banks odvedl na silnici do Gaje. Jak jsme se ke svatému městu blížili, dav poutníku houstl. Gaja se nám brzy objevila na prostranství uprostřed zeleně.

Stála na vrcholu skály, pokryté malebnými stavbami.

Pozornost turistu tam nejvíc vábí chrám boha Višnua. Je zcela moderní, protože byl před několika lety přestavěn královnou z Holkaru. Velkou atrakcí tohoto chrámu jsou šlépěje samotného Višnua, který tu kdysi sestoupil na zem, aby svedl boj s démonem Majem. Boj boha s ďáblem nemohl být dlouho nerozhodný. Ďábel podlehl a na kamenném bloku uvnitř chrámových zdí svědčí hluboké šlépěje viditelně o síle protivníka, proti němuž ani ďábel nic nepořídil.

Řekl jsem „viditelně“ a musím dodat, že pouze pro Indy, protože Evropan nesmí tuto památku spatřit. Vidět totiž ony šlépěje na památném kameni vyžaduje pevnou víru, a takovou u věřících ze Západu nenajdeme. Tady by Banks nemohl nikomu nabídnout své rupie. Žádný kněz by je nepřijal, považoval by to za svatokrádež.

Do chrámu jsme tedy nemohli a já dodnes nevím, jaké číslo bot měl ten krásný mladík blankytné barvy, oděný jako král ze starých časů a proslavený svými deseti vtěleními, představitel principu zachování, odpůrce Šivy, strašného symbolu principu zničení, onen Višnu, nazývaný svými obdivovateli prvním z tří set třiceti miliónů bohů, kteří naplňují výlučně mnoho božskou indickou mytologii.

Naší vycházky do města k chrámu boha Višnua jsme však nemuseli litovat. Není možné popsat tu směsici chrámů, sled dvorů a množství klášterů, kterými nutno projít cestou k chrámu. Sám Théseus s Ariadniným klubkem v ruce by byl v tomto bludišti zabloudil. Proto jsme z gajské skály zase sestoupili.

Kapitán Hod zuřil. Chtěl se nějak vypořádat s bráhmany, kteří nás nepustili do chrámu.

„Co si vlastně myslíte, Hode?“ zadržel ho Banks. „Nevíte snad, že Indové nepokládají bráhmany jen za tvory ušlechtilého rodu, ale přímo za bytosti božského původu?“ Když jsme došli k Falze, omývající skalisko s městem, objevilo se našim zrakům obrovské shromáždění poutníků. Tady se tísnili v nepopsatelném chaosu muži, ženy, staří lidé i děti, obyvatelé měst i venkova, bohatí i chudí příslušníci nižších kast, páriové stojící mimo zákon, kteří i pouhým pohledem znečišťují vše, nač se podívají - zkrátka všechny indické třídy a kasty, silní Rádžputánci, odstrkující slabé Bengálce, lidé z Paňdžábu vedle mohamedánů ze Sindhu. Jedni přibyli na nosítkách, jiní ve vozech tažených velkými hrbatými buvoly. Někteří odpočívali u svých velbloudů, kteří si položili hadí hlavy na zem, další přišli pěšky a všichni z nejrůznějších koutů Indie. Tady pak dočasně pobývali v postavených stanech, ve vypřažených vozech a v chatrčích z větví.

„Jaká to vřava!“ zvolal kapitán Hod.

„Dnes by nebylo příjemné napít se večer vody z Falgy!“ poznamenal Banks.

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Protože je to voda posvátná a celý tenhle podezřelý dav se v ní vykoupá, jak to ctitelé Gangy dělají v Ganze.“

„My táboříme po proudu?“ zeptal se kapitán Hod a ukázal rukou k táboru.

„Ne, uklidněte se, kapitáne!“ odpověděl inženýr. „Jsme proti proudu.“

„Výborně, Banksi. Není třeba napájet Ocelového obra z tohoto nečistého pramene.

Procházeli jsme střediskem tisícihlavého davu Indů, nakupených na malém prostoru. Nejdřív nám dolehl k uším disharmonický hluk řetězů a zvonců. To se žebráci domáhali veřejného soucitu.

A žebráky se to tu přímo hemžilo, jako vůbec na celém indickém poloostrově. Jestliže pro většinu lidí jsou žebráci z povolání falešnými mrzáky, náboženští fanatikové se na ně dívají jinak. Je opravdu nesnadné jít ve víře ještě dál.

Byli tam i skoro nazí, popelem natření fakíři. Někteří měli od neustálého držení paže vzhůru končetinu úplně uschlou, jiní měli dlaně prorostlé nehty vlastních prstů.

Někteří si zase uložili za pokání měřit vlastními těly celou cestu, od jejího počátku až sem. Natáhli se vždy na zem, vstali, zase si lehli… a tak to dělali stovky mil, jako by byli zeměměřičským pásmem.

Jinde se věřící opili kongem - tekutým opiem s příměsí pepře a dali se zavěsit na větev dvěma háky proháknutými pod kůží na ramenou. Ve visu se pak otáčeli kolem vlastní osy tak dlouho, až kůže povolila a oni spadli do Falgy.

Jiní si na Šivovu počest prorazili nohy, jazyk a hruď dlouhými hřeby a krev vytékající z ran si nechali olizovat hady.

Celá ta podívaná byla pro evropské oči nesmírně odporná. Proto jsem chtěl rychle odejít, ale Banks mě zarazil.

„Hodiny modlitby!“ řekl.

V té chvíli se uprostřed davu objevil jakýsi bráhman. Zdvihl pravou ruku a ukázal na slunce, až dosud skryté za městskou skálou.

První sluneční paprsky byly zřejmě znamením. Skoro nahý dav vstoupil do posvátné vody. Každý se prostě ponořil jako v dávných dobách při křtu. Ale pak se začali všichni skutečně koupat, i když jsem náboženský smysl této činnosti nepochopil. Nevím, zda věřící při opakování veršů, které jim za smluvený poplatek předříkávali kněží, mysleli víc na očistu těla než duše. Všichni nabírali jen vodu do dlaní, rozhodili ji do čtyř stran a stříkli si pár kapek do tváře jako plavci v prvních vlnách na mořském pobřeží. Musím dodat, že se při tom nezapomínali vytrhnout za každý spáchaný hřích jeden vlas. Kolik z nich by si asi zasloužilo vyjít z vody Falgy s holou hlavou!

Věřící tu také vířili vodu prudkým potápěním a tloukli do ní patami jako zkušení plavci, takže vyděšení aligátoři prchali k druhému břehu. Odtamtud upřeli nazelenalé oči na hlučný dav, který obsadil jejich království, přihlíželi tomu divadlu a hlasitě klapali svými strašnými čelistmi. Poutníci se však o neškodné ještěry vůbec nestarali.

Byl už čas nechat ty podivné věřící získávat právo vstoupit do kailasu, Buddhova ráje. Vrátili jsme se proto od řeky Falgy do našeho tábora.

Při jídle jsme se všichni sešli u stolu a zbytek nesmírně horkého dne uplynul už bez příhod. Kapitán Hod prošel večer okolním krajem a přinesl trochu drobné zvěřiny. Storr, Kálut a Goúmi zatím doplnili zásobu vody i dříví a vyčistili topeniště. Za svítání jsme chtěli totiž vyrazit.

V devět hodin večer jsme odešli do svých kabin. Snesla se tichá, ale velmi tmavá noc. Hvězdy mizely pod hustými mraky. Horko ani po západu slunce nijak nepolevilo.

V dusivé atmosféře jsem špatně usínal. Otevřeným oknem ke mně vnikal horký vzduch a já nemohl dobře dýchat.

Minula půlnoc, až dosud jsem ani na chvíli neusnul. A večer jsem si umínil prospat se před odjezdem aspoň dvě tři hodiny. Ale spánku jsem poručit nemohl. Stále mi unikal. Tady lidská vůle nic nezmůže.

Byla asi jedna hodina s půlnoci, když se mi náhle zazdálo, že slyším od břehu Falgy jakýsi temný hlomoz.

Nejdřív mi napadlo, že se na východě zvedá v ovzduší přesyceném elektřinou větrná bouře. Byla by jistě prudká, ale aspoň by uvedla vzduch do pohybu a usnadnila by nám dýchání.

Mýlil jsem se. Listí na stromech kolem tábora bylo naprosto nehybné.

Vykoukl jsem z okna a naslouchal jsem. Vzdálený šum bylo slyšet stále, ale nic jsem neviděl. Hladina řeky byla temná, bez nejmenšího zčeření, vyvolaného jakýmkoli pohybem na hladině. Hluk však nepřicházel od vody, ani ze vzduchu.

A přesto jsem neviděl nic podezřelého. Šel jsem si proto zas lehnout a zmožen únavou počal jsem usínat. Občas jsem ještě zaslechl vlnu onoho nevysvětlitelného šumu a nakonec jsem usnul.

Po dvou hodinách, když první svit jitřenky pronikl tmou, jsem se náhle probudil.

Někdo volal na inženýra:

„Pane Banksi!“

„Co chcete!“

„Pojďte sem!“ Poznal jsem po hlase Bankse a mechanika, kteří právě vstoupili do chodby.

Ihned jsem vstal a vyšel z kabiny. Banks a Storr už byli na přední verandě. I plukovník Munro mě tam předešel a brzy za námi přišel také kapitán Hod.

„Co je?“ ptal se inženýr.

„Podívejte se, pane!“ řekl Storr.

První ranní rozbřesk nám umožnil podívat se na část břehu a na cestu, která se vinula několik mil před námi. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme spatřili stovky Indů, kteří leželi po skupinách na zemi a obsadili celý břeh i silnici.

„To jsou ti naši včerejší poutníci,“ řekl kapitán Hod.

„Ale co tu dělají?“ zeptal jsem se.

„Čekají asi na východ slunce, aby se mohli ponořit do posvátných vln,“ odpověděl kapitán Hod.

„Ba ne,“ ozval se Banks. „Tu svou očistu mohou přece dělat v městě. Jestliže přišli sem, pak…“

„To na ně asi obvyklým dojmem zapůsobil náš Ocelový obr!“ zvolal kapitán Hod. „Dověděli se, že se jim octl nablízku gigantický slon, skutečný kolos, jaký nikdy neviděli, a přišli se mu obdivovat.“

„Jen aby zůstalo u obdivu!“ odpověděl inženýr a zavrtěl hlavou.

„Čeho se bojíš, Banksi?“ zeptal se plukovník Munro.

„Nu… bojím se, aby nám ti fanatikové nezahradili cestu a nepřekáželi nám v jízdě.“

„Buď tedy opatrný! U těchhle blouznivců není opatrnosti nikdy dost.“

„Opravdu,“ souhlasil Banks.

Pak se obrátil k topičovi:

„Kálute, máš topeniště v pořádku?“

„Ano, pane.“

„Tak zatop.“

„Ano, zatop, Kálute!“ zvolal kapitán Hod. „Zatop, Kálute, a ať náš slon vyplivne do tváří všech těch poutníků svůj dým a páru!“ Bylo půl čtvrté ráno. Potřebovali jsme ještě půl hodiny, aby se kotel dostal pod tlak. Topič okamžitě zapálil oheň, dříví v topeništi sršelo jiskrami a z gigantického sloního chobotu, jehož konec se ztrácel v korunách vysokých stromů, vyvalil se černý kouř.

V té chvíli se přiblížilo několik skupin Indů. Celý dav se zavlnil.

Náš vlak byl ze všech stran sevřen.

Poutníci v prvních řadách zdvihali ruce do výše, vztahovali je ke slonu, ukláněli se, klekali si, lehali si do prachu. Byl to skutečný projev největšího zbožňování.

Stál jsem s plukovníkem Munrem a s kapitánem Hodem na verandě. Byli jsme znepokojeni, protože jsme nevěděli, kam až ten fanatismus povede. Přišel za námi i Mac Neil a mlčky přihlížel. Banks odešel se Storrem do věžičky na obrovském zvířeti, odkud mohl slona řídit.

Ve čtyři hodiny voda v kotli už vřela. Její temný hukot musili Indové pokládat za mručení rozzuřeného nadpřirozeného slona. Nyní ukazoval manometr tlak pěti atmosfér. Storr nechal páru unikat záklopkami, což vypadalo, jako by pronikala kůží gigantického tlusto kožce.

„Máme už tlak, Munro!“ zvolal Banks.

„Vpřed, Banksi!“ odpověděl plukovník. „Ale jeď opatrně, ať nikoho nerozdrtíš!“ Byl už skoro den. Silnice podle Falgy byla pokryta zbožným davem, nepříliš ochotným uvolnit nám cestu. Jet za těchto podmínek vpřed a nikoho nerozdrtit, to nebyla věc nijak snadná.

Banks dvakrát nebo třikrát zapískal. Poutníci mu na to odpověděli strašným řevem.

„Uhněte se! Uhněte se!“ zvolal inženýr a nařídil mechanikovi, aby trochu otevřel regulátor.

Ozval se sykot páry vnikající do válců. Setrvačník se o půl kola pootočil. Z chobotu vyrazil mohutný bílý oblak.

Dav na okamžik ucouvl. Regulátor byl otevřen naplno. Sykot Ocelového obra zesílil a náš vlak se hnul proti sevřeným řadám Indú, kteří nám nehodlali silnici uvolnit.

„Dejte pozor, Banksi!“ zvolal jsem.

Naklonil jsem se z verandy a spatřil jsem asi dvanáct fanatiků, kteří se vrhli na silnici se zřejmým úmyslem dát se těžkým strojem rozdrtit.

„Pozor! Pozor! Uhněte se!“ varoval je plukovník Munro a dával jim znamení, aby vstali.

„To jsou ale pitomci!“ volal kapitán Hod. „Pokládají náš stroj za vůz bohyně Jaggernauty! Chtějí se dát rozšlapat nohama posvátného slona!“ Mechanik uzavřel na Banksovo znamení přívod páry. Poutníci na silnici se zřejmě rozhodli, že už nevstanou. Kolem nich pokřikoval zfanatizovaný dav a povzbuzoval je zuřivými gesty.

Stroj se zastavil. Banks nevěděl, co dělat. Byl opravdu na rozpacích.

Náhle ho něco napadlo.

„Jen počkejte!“ zvolal.

Otevřel kohouty obou válců, ozval se ostrý pískot a na silnici vyrazila prudce tryskající pára.

„Hurá! Hurá! Hurá!“ vykřikl kapitán Hod. „Jen do nich, Banksi!

Do nich!“ Tohle byl účinný prostředek. Fanatikové, zasažení proudem páry, okamžitě vyskočili a řvali bolestí. Dát se rozdrtit, to ano! ale uvařit? To ne!

Dav ucouvl a cesta byla volná. Regulátor byl otevřen naplno a kola se zaryla do země.

„Kupředu! Kupředu!“ zvolal kapitán Hod, zatleskal rukama a rozesmál se jako blázen.

Ocelový obr se rychle rozjel po silnici vpřed a brzy zmizel z očí ohromenému davu v oblacích páry jako nějaké fantastické zvíře.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA VII

POUTNÍCI OD ŘEKY FALGY

 

 Bihár tvořil kdysi říši zvanou Mágada. Bylo to posvátné území v dobách buddhismu a dodnes tam zůstalo mnoho chrámů a klášterů. Jenomže v posledních stoletích nahradili Budhovy kněze bráhmani. Zmocnili se jejich sídel, využili jich a těžili z výnosu kultu.

 Věřící přicházeli ze všech stran. Vznikla tím konkurence posvátným vodám Gangy a poutím do Váránasí na obřady bohyně Jaggernauty. Nakonec ovládli bráhmani celý Bihár.

 Je to kraj bohatý, s rozsáhlými rýžovými poli a s obrovskými makovými plážemi, s četnými osadami, jež se ztrácejí v zeleni a jsou stíněny palmami, mangovníky a datlovníky, a všechna sídla opletla příroda sítí lián. Silnice, po níž jsme jeli, byla kryta hustým loubím, které vlhká půda udržovala ve stálé svěžesti. Postupovali jsme s mapou v ruce, bez obav, že zabloudíme. Supění našeho slona se mísilo s ohlušujícím koncertem okřídleného národa a s pronikavými skřeky opičích tlup. Husté chuchvalce kouře obalovaly koruny banánovníků, jejichž zlatavé ovoce zářilo jako hvězdy mezi lehkými obláčky. Cestou jsme plašili hejna drobných rýžovníků, jejichž bílé peří splývalo s bílými kotoučky páry. Tu a tam jsme míjeli skupiny banánovníků a oranžovníků i porosty keřovitého pepřovníku s metrovými, hustě větvenými výhony, které vytvářely zajímavou kulisu před pozadím krajiny.

 Ale to vedro! Našimi sítěmi na oknech procházelo jen málo vlhkého vzduchu. Horké větry, oteplené na rozlehlých západních planinách, zaplavovaly kraj svým žhavým dechem. Byl nejvyšší čas, aby už přišel monzum a změnil stav atmosféry. Nikdo nemůže snášet takovou záplavu slunečního žáru bez nebezpečí smrtelného zalknutí.

 Kraj byl zcela pustý. Ani indičtí venkované, zvyklí na zdejší horka, nemohli se věnovat polním pracím. Vydržet se mohlo jedině na zastíněné silnici, a to ještě pod ochranou našeho pojízdného bungalovu. Netvrdím, že náš topič byl z platiny - protože tady by se i platina roztavila -, ale z čistého uhlíku. Jinak by se byl před rozžhaveným topeništěm našeho parního kotle vypařil. Ale ten statečný Ind vedru vzdoroval. Prostě si zvykl žít jako nějaká netavitelná hmota na plošinách lokomotiv jezdících po tratích střední Indie.

 Teploměr zavěšený na stěně jídelny ukazoval 19. května jedenačtyřicet stupňů. Toho dne večer jsme nemohli vyjít na obvyklou osvěžující procházku, abychom se jako jindy nadýchali po tropickém dni trochu svěžího vzduchu. Tentokrát bychom se byli v tom ovzduší udusili.

 „Pane Mauclere,“ řekl mi seržant Mac Neil, „tohle mi připomíná poslední březnové dny, kdy se sir Hugh Rose pokoušel s pouhými dvěma děly udělat průlom v hradbách Džhánsí. Bylo to šestnáct dní od překročení Bétvy a v těch šestnácti dnech jsme ani jednou neosedlali koně. Bili jsme se mezi vysokými žulovými hradbami, což bylo stejné jako bít se mezi rozpálenými cihlami pece. V našich řadách přebíhali nosiči vody, a zatímco jsme stříleli, lili nám vodu na hlavu. Jinak bychom se byli zalkli. Jasně si na to vzpomínám, byl jsem zcela vyčerpán. V hlavě mi hučelo. Málem jsem upadl… Ale plukovník Munro si toho všiml, vytrhl jednomu nosiči měch z rukou a vylil mi ho na hlavu… A byl to poslední měch, který mohl nosič donést! Jistě chápete, že na něco takového se nezapomíná.

 Ne! Za kapku vody kapka krve! Ale i kdybych prolil za plukovníka všechnu svou krev, ještě bych mu zůstal dlužníkem!“

 „Seržante,“ zeptal jsem se, „nemyslíte, že je plukovník od našeho odjezdu zasmušilejší než jindy? Zdá se mi, že každým dnem...“

 „Ano, pane,“ přerušil mě rychle Mac Neil, „ale to je docela přirozené. Plukovník se blíží k Lakhnaú a ke Kánpuru, kde Nána Sáhib dal zavraždit… Ach, nemohu o tom mluvit, aby mi nestoupla krev do hlavy… Měli jsme možná raději změnit cestovní program a neprojíždět provinciemi, které povstání tolik poznamenalo. Ty události nejsou tak staré, aby vzpomínka na ně už vybledla!“

 „A proč bychom tedy cestovní program nezměnili?“ řekl jsem.

 „Chcete-li, Mac Neili, promluvím o tom s Banksem a s kapitánem Hodem…“

 „Na to už je pozdě,“ odpověděl seržant. „Já si dokonce myslím, že plukovník bude chtít, patrně naposled, spatřit dějiště té strašné války, že se chce dostat tam, kde lady Munrová našla smrt... a jakou smrt!“

 „Jak myslíte, Mac Neili,“ řekl jsem. „Bude lepší nechat plukovníka dělat, co bude chtít, a naše plány neměnit. Jít se vyplakat na hroby našich drahých, v tom je často velká útěcha a jakýsi útlum bolesti.“

 „Na hroby ano!“ zvolal Mac Neil. „Ale je snad hrobem studna v Kánpuru, kam bylo vhozeno tolik obětí? Je to snad náhrobní kámen, který v nás vyvolává vzpomínky na mrtvé a který na našich skotských hřbitovech udržují zbožné ruce v záplavě květů, ve stínu stromů, s jediným jménem toho, kdo už není? Ach pane, bojím se, že plukovník strašně trpí. Opakuji však, že už je pozdě cestu měnit.

 Kdo ví, zda by neodmítl jet s námi dál. Jen to nechte být!“ Jestliže Mac Neil takto hovořil, jistě o úmyslech sira Edwarda Munra věděl. Ale řekl mi vše? Nepřiměl plukovníka k odjezdu z Kalkaty jen náš plán návštěvy Kánpuru? Buď jak buď, dnes to byl magnet, který ho přitahoval k dějišti vzpoury, kde se odehrálo to strašné drama. Bylo nutné nechat věcem volný průběh.

 Napadlo mi tehdy zeptat se seržanta, zda se pro svou osobu nezřekl už myšlenky na pomstu, zkrátka zda věří, že Nána Sáhib je mrtev.

 „Ne,“ odpověděl stroze Mac Neil. „Ač nemám žádný důkaz pro své tvrzení, nevěřím, nemohu věřit, že by mohl Nana Sáhib zemřít, aniž byl potrestán za tolik zločinů! Ne! A přece nic nevím, nic jsem o tom neslyšel. Jen pudově to cítím… Ach pane, udělat si z oprávněné pomsty smysl života, to už něco znamená! Dej bůh, aby mě mé tušení nezklamalo, a pak jednoho dne…“ Seržant nedopověděl. Jen gestem naznačil to, co ústa už nechtěla vyslovit. Sluha byl zajedno se svým pánem.

 Když jsem o tomto rozhovoru mluvil s Banksem a s kapitánem Hodem, oba dva se shodli, že cestovní program už měnit nelze. Neměli jsme ostatně v úmyslu projíždět Kánpurem. Až ve Váránasí překročíme Gangu, zamíříme přímo na sever přes království Audh a Rohikhand. Navzdory Mac Neilovým domněnkám nebylo vůbec jisté, zda chce sir Edward Munro navštívit města Lakhnaú a Kánpur, která v něm vyvolávala strašné vzpomínky. Ale bude-li to chtít udělat, nebudeme ho od toho zrazovat.

 A co se Nány Sáhiba týče, jeho proslulost byla taková, že mluvila-li zpráva o jeho příchodu do bombajské provincie pravdu, pak o něm určitě ještě uslyšíme. Ale od našeho odjezdu z Kalkaty se o nababovi nikde nehovořilo a informace, které jsme získali cestou, utvrdily nás v přesvědčení, že úřady byly uvedeny v omyl.

 A i kdyby bylo na zdánlivé nemožnosti trochu pravdy, i kdyby plukovník Munro choval nějaké tajné přání, bylo rozhodně divné, že si nezvolil za důvěrníka dávného přítele Bankse, ale seržanta Mac Neila. Banks však soudil, že to plukovník udělal proto, aby ho inženýr nemohl zrazovat od nebezpečného a marného pátrání, ve kterém ho seržant naopak musel podporovat.

 Dne 20. května dojel Ocelový obr vpodvečer do blízkosti města Gaje. Zastavili jsme se na břehu posvátné Falgy, dobře známé všem poutníkům. Oba vozy zůstaly u krásné řeky dvě míle od města.

 Chtěli jsme se zdržet šestatřicet hodin na místě, protože město Gaja je velmi zajímavé.

 Abychom se vyhnuli polednímu vedru, rozloučili jsme se nazítří už ve čtyři hodiny ráno s plukovníkem Munrem a vydali jsme se do Gaje.

 Říká se, že do tohoto bráhmánského střediska přichází ročně na sto padesát tisíc poutníků. V blízkosti města jsme skutečně potkávali velký počet mužů, žen, starých lidí i dětí. Všichni putovali v průvodu a snášeli nesmírnou únavu dlouhé pouti, aby mohli splnit svou náboženskou povinnost.

 Banks navštívil bihárské území v době, kdy tam vyměřoval železniční trať, která nebyla dosud v provozu. Znal celý kraj a my jsme nemohli mít lepšího vůdce. Kapitána Hoda přinutil, aby nechal v táboře všechnu loveckou výstroj. Nemuseli jsme se proto bát, že nás náš nimrod opustí.

 Před vstupem do města, které lze právem nazvat městem svatým, zastavil nás Banks před posvátným stromem, kolem něhož poutníci obojího pohlaví a všech věku setrvávali ve zbožném zanícení.

 Byl to pipal s obrovským kmenem. Ač už přišel o většinu větví, nemohl být starší než dvě stě až tři sta let. Zjistil to Louis Russelet o dva roky později při své zajímavé cestě napříč Indií rádžu.

 Tomuto poslednímu představiteli posvátných pipalu říkali věřící Budhův strom. Kdysi tyhle stromy stínily zdejší místa po celou řadu století a nejstarší z nich byl vysazen pět set let před začátkem našeho letopočtu. Pro věřící, ležící u jeho paty, to však byl strom, který tu vysadil sám Budha. Dnes stojí ten pipal na zřícené terase u cihlového chrámu, jehož původ je rozhodně velmi starý.

 Přítomnost tří Evropanu v tisícihlavém davu Indu nebyla věřícím příliš příjemná. Neřekli nám sice nic, ale my jsme se nemohli dostat na terasu, ani do chrámu. Celé okolí bylo poutníky tak zaplněno, že bylo nemožné vynutit si průchod jejich řadami.

 „Kdyby tady byl nějaký bráhman,“ řekl Banks, „mohli bychom si prohlédnout všechno, možná že i vnitřek budovy.“

 „Jakže?“ zvolal jsem. „Že by kněz byl méně přísný než věřící?“

 „Milý Mauclere,“ odpověděl mi Banks, „každá přísnost ustoupí před nabídkou několika rupií. Vždyť i bráhmani musí žít!“

 „S tím nesouhlasím,“ prohlásil kapitán Hod, který nesdílel mínění o oprávněné snášenlivosti svých krajanu, pokud šlo o mravy, předsudky, zvyky a objekty zbožné úcty Indu. Pro něho byla Indie jen obrovským „vyhrazeným lovištěm“ a před obyvatelstvem měst a vesnic dával přednost strašným šelmám z džunglí.

 Po delší zastávce před posvátným stromem nás Banks odvedl na silnici do Gaje. Jak jsme se ke svatému městu blížili, dav poutníku houstl. Gaja se nám brzy objevila na prostranství uprostřed zeleně.

 Stála na vrcholu skály, pokryté malebnými stavbami.

 Pozornost turistu tam nejvíc vábí chrám boha Višnua. Je zcela moderní, protože byl před několika lety přestavěn královnou z Holkaru. Velkou atrakcí tohoto chrámu jsou šlépěje samotného Višnua, který tu kdysi sestoupil na zem, aby svedl boj s démonem Majem. Boj boha s ďáblem nemohl být dlouho nerozhodný. Ďábel podlehl a na kamenném bloku uvnitř chrámových zdí svědčí hluboké šlépěje viditelně o síle protivníka, proti němuž ani ďábel nic nepořídil.

 Řekl jsem „viditelně“ a musím dodat, že pouze pro Indy, protože Evropan nesmí tuto památku spatřit. Vidět totiž ony šlépěje na památném kameni vyžaduje pevnou víru, a takovou u věřících ze Západu nenajdeme. Tady by Banks nemohl nikomu nabídnout své rupie. Žádný kněz by je nepřijal, považoval by to za svatokrádež.

 Do chrámu jsme tedy nemohli a já dodnes nevím, jaké číslo bot měl ten krásný mladík blankytné barvy, oděný jako král ze starých časů a proslavený svými deseti vtěleními, představitel principu zachování, odpůrce Šivy, strašného symbolu principu zničení, onen Višnu, nazývaný svými obdivovateli prvním z tří set třiceti miliónů bohů, kteří naplňují výlučně mnoho božskou indickou mytologii.

 Naší vycházky do města k chrámu boha Višnua jsme však nemuseli litovat. Není možné popsat tu směsici chrámů, sled dvorů a množství klášterů, kterými nutno projít cestou k chrámu. Sám Théseus s Ariadniným klubkem v ruce by byl v tomto bludišti zabloudil. Proto jsme z gajské skály zase sestoupili.

 Kapitán Hod zuřil. Chtěl se nějak vypořádat s bráhmany, kteří nás nepustili do chrámu.

 „Co si vlastně myslíte, Hode?“ zadržel ho Banks. „Nevíte snad, že Indové nepokládají bráhmany jen za tvory ušlechtilého rodu, ale přímo za bytosti božského původu?“ Když jsme došli k Falze, omývající skalisko s městem, objevilo se našim zrakům obrovské shromáždění poutníků. Tady se tísnili v nepopsatelném chaosu muži, ženy, staří lidé i děti, obyvatelé měst i venkova, bohatí i chudí příslušníci nižších kast, páriové stojící mimo zákon, kteří i pouhým pohledem znečišťují vše, nač se podívají - zkrátka všechny indické třídy a kasty, silní Rádžputánci, odstrkující slabé Bengálce, lidé z Paňdžábu vedle mohamedánů ze Sindhu. Jedni přibyli na nosítkách, jiní ve vozech tažených velkými hrbatými buvoly. Někteří odpočívali u svých velbloudů, kteří si položili hadí hlavy na zem, další přišli pěšky a všichni z nejrůznějších koutů Indie. Tady pak dočasně pobývali v postavených stanech, ve vypřažených vozech a v chatrčích z větví.

 „Jaká to vřava!“ zvolal kapitán Hod.

 „Dnes by nebylo příjemné napít se večer vody z Falgy!“ poznamenal Banks.

 „Proč?“ zeptal jsem se.

 „Protože je to voda posvátná a celý tenhle podezřelý dav se v ní vykoupá, jak to ctitelé Gangy dělají v Ganze.“

 „My táboříme po proudu?“ zeptal se kapitán Hod a ukázal rukou k táboru.

 „Ne, uklidněte se, kapitáne!“ odpověděl inženýr. „Jsme proti proudu.“

 „Výborně, Banksi. Není třeba napájet Ocelového obra z tohoto nečistého pramene.

 Procházeli jsme střediskem tisícihlavého davu Indů, nakupených na malém prostoru. Nejdřív nám dolehl k uším disharmonický hluk řetězů a zvonců. To se žebráci domáhali veřejného soucitu.

 A žebráky se to tu přímo hemžilo, jako vůbec na celém indickém poloostrově. Jestliže pro většinu lidí jsou žebráci z povolání falešnými mrzáky, náboženští fanatikové se na ně dívají jinak. Je opravdu nesnadné jít ve víře ještě dál.

 Byli tam i skoro nazí, popelem natření fakíři. Někteří měli od neustálého držení paže vzhůru končetinu úplně uschlou, jiní měli dlaně prorostlé nehty vlastních prstů.

 Někteří si zase uložili za pokání měřit vlastními těly celou cestu, od jejího počátku až sem. Natáhli se vždy na zem, vstali, zase si lehli… a tak to dělali stovky mil, jako by byli zeměměřičským pásmem.

 Jinde se věřící opili kongem - tekutým opiem s příměsí pepře a dali se zavěsit na větev dvěma háky proháknutými pod kůží na ramenou. Ve visu se pak otáčeli kolem vlastní osy tak dlouho, až kůže povolila a oni spadli do Falgy.

 Jiní si na Šivovu počest prorazili nohy, jazyk a hruď dlouhými hřeby a krev vytékající z ran si nechali olizovat hady.

 Celá ta podívaná byla pro evropské oči nesmírně odporná. Proto jsem chtěl rychle odejít, ale Banks mě zarazil.

 „Hodiny modlitby!“ řekl.

 V té chvíli se uprostřed davu objevil jakýsi bráhman. Zdvihl pravou ruku a ukázal na slunce, až dosud skryté za městskou skálou.

 První sluneční paprsky byly zřejmě znamením. Skoro nahý dav vstoupil do posvátné vody. Každý se prostě ponořil jako v dávných dobách při křtu. Ale pak se začali všichni skutečně koupat, i když jsem náboženský smysl této činnosti nepochopil. Nevím, zda věřící při opakování veršů, které jim za smluvený poplatek předříkávali kněží, mysleli víc na očistu těla než duše. Všichni nabírali jen vodu do dlaní, rozhodili ji do čtyř stran a stříkli si pár kapek do tváře jako plavci v prvních vlnách na mořském pobřeží. Musím dodat, že se při tom nezapomínali vytrhnout za každý spáchaný hřích jeden vlas. Kolik z nich by si asi zasloužilo vyjít z vody Falgy s holou hlavou!

 Věřící tu také vířili vodu prudkým potápěním a tloukli do ní patami jako zkušení plavci, takže vyděšení aligátoři prchali k druhému břehu. Odtamtud upřeli nazelenalé oči na hlučný dav, který obsadil jejich království, přihlíželi tomu divadlu a hlasitě klapali svými strašnými čelistmi. Poutníci se však o neškodné ještěry vůbec nestarali.

 Byl už čas nechat ty podivné věřící získávat právo vstoupit do kailasu, Buddhova ráje. Vrátili jsme se proto od řeky Falgy do našeho tábora.

 Při jídle jsme se všichni sešli u stolu a zbytek nesmírně horkého dne uplynul už bez příhod. Kapitán Hod prošel večer okolním krajem a přinesl trochu drobné zvěřiny. Storr, Kálut a Goúmi zatím doplnili zásobu vody i dříví a vyčistili topeniště. Za svítání jsme chtěli totiž vyrazit.

 V devět hodin večer jsme odešli do svých kabin. Snesla se tichá, ale velmi tmavá noc. Hvězdy mizely pod hustými mraky. Horko ani po západu slunce nijak nepolevilo.

 V dusivé atmosféře jsem špatně usínal. Otevřeným oknem ke mně vnikal horký vzduch a já nemohl dobře dýchat.

 Minula půlnoc, až dosud jsem ani na chvíli neusnul. A večer jsem si umínil prospat se před odjezdem aspoň dvě tři hodiny. Ale spánku jsem poručit nemohl. Stále mi unikal. Tady lidská vůle nic nezmůže.

 Byla asi jedna hodina s půlnoci, když se mi náhle zazdálo, že slyším od břehu Falgy jakýsi temný hlomoz.

 Nejdřív mi napadlo, že se na východě zvedá v ovzduší přesyceném elektřinou větrná bouře. Byla by jistě prudká, ale aspoň by uvedla vzduch do pohybu a usnadnila by nám dýchání.

 Mýlil jsem se. Listí na stromech kolem tábora bylo naprosto nehybné.

 Vykoukl jsem z okna a naslouchal jsem. Vzdálený šum bylo slyšet stále, ale nic jsem neviděl. Hladina řeky byla temná, bez nejmenšího zčeření, vyvolaného jakýmkoli pohybem na hladině. Hluk však nepřicházel od vody, ani ze vzduchu.

 A přesto jsem neviděl nic podezřelého. Šel jsem si proto zas lehnout a zmožen únavou počal jsem usínat. Občas jsem ještě zaslechl vlnu onoho nevysvětlitelného šumu a nakonec jsem usnul.

 Po dvou hodinách, když první svit jitřenky pronikl tmou, jsem se náhle probudil.

 Někdo volal na inženýra:

 „Pane Banksi!“

 „Co chcete!“

 „Pojďte sem!“ Poznal jsem po hlase Bankse a mechanika, kteří právě vstoupili do chodby.

 Ihned jsem vstal a vyšel z kabiny. Banks a Storr už byli na přední verandě. I plukovník Munro mě tam předešel a brzy za námi přišel také kapitán Hod.

 „Co je?“ ptal se inženýr.

 „Podívejte se, pane!“ řekl Storr.

 První ranní rozbřesk nám umožnil podívat se na část břehu a na cestu, která se vinula několik mil před námi. Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme spatřili stovky Indů, kteří leželi po skupinách na zemi a obsadili celý břeh i silnici.

 „To jsou ti naši včerejší poutníci,“ řekl kapitán Hod.

 „Ale co tu dělají?“ zeptal jsem se.

 „Čekají asi na východ slunce, aby se mohli ponořit do posvátných vln,“ odpověděl kapitán Hod.

 „Ba ne,“ ozval se Banks. „Tu svou očistu mohou přece dělat v městě. Jestliže přišli sem, pak…“

 „To na ně asi obvyklým dojmem zapůsobil náš Ocelový obr!“ zvolal kapitán Hod. „Dověděli se, že se jim octl nablízku gigantický slon, skutečný kolos, jaký nikdy neviděli, a přišli se mu obdivovat.“

 „Jen aby zůstalo u obdivu!“ odpověděl inženýr a zavrtěl hlavou.

 „Čeho se bojíš, Banksi?“ zeptal se plukovník Munro.

 „Nu… bojím se, aby nám ti fanatikové nezahradili cestu a nepřekáželi nám v jízdě.“

 „Buď tedy opatrný! U těchhle blouznivců není opatrnosti nikdy dost.“

 „Opravdu,“ souhlasil Banks.

 Pak se obrátil k topičovi:

 „Kálute, máš topeniště v pořádku?“

 „Ano, pane.“

 „Tak zatop.“

 „Ano, zatop, Kálute!“ zvolal kapitán Hod. „Zatop, Kálute, a ať náš slon vyplivne do tváří všech těch poutníků svůj dým a páru!“ Bylo půl čtvrté ráno. Potřebovali jsme ještě půl hodiny, aby se kotel dostal pod tlak. Topič okamžitě zapálil oheň, dříví v topeništi sršelo jiskrami a z gigantického sloního chobotu, jehož konec se ztrácel v korunách vysokých stromů, vyvalil se černý kouř.

 V té chvíli se přiblížilo několik skupin Indů. Celý dav se zavlnil.

 Náš vlak byl ze všech stran sevřen.

 Poutníci v prvních řadách zdvihali ruce do výše, vztahovali je ke slonu, ukláněli se, klekali si, lehali si do prachu. Byl to skutečný projev největšího zbožňování.

 Stál jsem s plukovníkem Munrem a s kapitánem Hodem na verandě. Byli jsme znepokojeni, protože jsme nevěděli, kam až ten fanatismus povede. Přišel za námi i Mac Neil a mlčky přihlížel. Banks odešel se Storrem do věžičky na obrovském zvířeti, odkud mohl slona řídit.

 Ve čtyři hodiny voda v kotli už vřela. Její temný hukot musili Indové pokládat za mručení rozzuřeného nadpřirozeného slona. Nyní ukazoval manometr tlak pěti atmosfér. Storr nechal páru unikat záklopkami, což vypadalo, jako by pronikala kůží gigantického tlusto kožce.

 „Máme už tlak, Munro!“ zvolal Banks.

 „Vpřed, Banksi!“ odpověděl plukovník. „Ale jeď opatrně, ať nikoho nerozdrtíš!“ Byl už skoro den. Silnice podle Falgy byla pokryta zbožným davem, nepříliš ochotným uvolnit nám cestu. Jet za těchto podmínek vpřed a nikoho nerozdrtit, to nebyla věc nijak snadná.

 Banks dvakrát nebo třikrát zapískal. Poutníci mu na to odpověděli strašným řevem.

 „Uhněte se! Uhněte se!“ zvolal inženýr a nařídil mechanikovi, aby trochu otevřel regulátor.

 Ozval se sykot páry vnikající do válců. Setrvačník se o půl kola pootočil. Z chobotu vyrazil mohutný bílý oblak.

 Dav na okamžik ucouvl. Regulátor byl otevřen naplno. Sykot Ocelového obra zesílil a náš vlak se hnul proti sevřeným řadám Indú, kteří nám nehodlali silnici uvolnit.

 „Dejte pozor, Banksi!“ zvolal jsem.

 Naklonil jsem se z verandy a spatřil jsem asi dvanáct fanatiků, kteří se vrhli na silnici se zřejmým úmyslem dát se těžkým strojem rozdrtit.

 „Pozor! Pozor! Uhněte se!“ varoval je plukovník Munro a dával jim znamení, aby vstali.

 „To jsou ale pitomci!“ volal kapitán Hod. „Pokládají náš stroj za vůz bohyně Jaggernauty! Chtějí se dát rozšlapat nohama posvátného slona!“ Mechanik uzavřel na Banksovo znamení přívod páry. Poutníci na silnici se zřejmě rozhodli, že už nevstanou. Kolem nich pokřikoval zfanatizovaný dav a povzbuzoval je zuřivými gesty.

 Stroj se zastavil. Banks nevěděl, co dělat. Byl opravdu na rozpacích.

 Náhle ho něco napadlo.

 „Jen počkejte!“ zvolal.

 Otevřel kohouty obou válců, ozval se ostrý pískot a na silnici vyrazila prudce tryskající pára.

 „Hurá! Hurá! Hurá!“ vykřikl kapitán Hod. „Jen do nich, Banksi!

 Do nich!“ Tohle byl účinný prostředek. Fanatikové, zasažení proudem páry, okamžitě vyskočili a řvali bolestí. Dát se rozdrtit, to ano! ale uvařit? To ne!

 Dav ucouvl a cesta byla volná. Regulátor byl otevřen naplno a kola se zaryla do země.

 „Kupředu! Kupředu!“ zvolal kapitán Hod, zatleskal rukama a rozesmál se jako blázen.

 Ocelový obr se rychle rozjel po silnici vpřed a brzy zmizel z očí ohromenému davu v oblacích páry jako nějaké fantastické zvíře.

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.