×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA VI ROZLOUČENÍ S MATHIASEM VAN GUITTEM

KAPITOLA VI ROZLOUČENÍ S MATHIASEM VAN GUITTEM Až do rána pak už k ničemu nedošlo ani venku, ani uvnitř ohrady. Vrata byla tentokrát pevně zajištěna. Jak se mohla otevřít právě ve chvíli, kdy šelmy obcházely kolem? To bylo nevysvětlitelné, protože Kálagani zasunul vlastníma rukama těžké klády do závěsů zajišťujících vrata.

Zranění kapitána Hoda bylo značně bolestivé, ač to bylo jen škrábnutí v kůži. Ale nechybělo mnoho a Hod mohl ztratit vládu nad celou paží.

Já jsem prudký úder ocasem, který mě srazil k zemi, už necítil.

Rozhodli jsme se proto, že se vrátíme do Parního domu, jen co se počne rozednívat.

Mathias Van Guitt hluboce litoval smrti tří ze svých lidí, ale jinak nebyl nad vzniklou situací nijak zoufalý, ač ztráta buvolů ho při odjezdu zřejmě přivede do značných nesnází.

„To už je riziko povolání,“ řekl nám. „A já jsem tušil, že mě potká nějaké takové dobrodružství.“ Pak dal pohřbít ony tři Indy v koutě ohrady, a to dost hluboko, aby je šelmy nemohl vyhrabat.

Jitřenka brzy osvětlila i podrost tarryaníské džungle a my jsme se s Mathiasem Van Guittem rozloučili srdečným stiskem ruky.

Dodavatel zvěře chtěl, aby nás na pochodu džunglí doprovodil Kálagani a další dva Indové. Jeho nabídku jsme přijali a v šest hodin jsme prošli ohradou kraalu.

Při návratu nedošlo už k žádnému nebezpečnému setkání. Po tygrech a levhartech nezbyla v džungli jediná stopa. Tvrdě odražené šelmy se zřejmě uchýlily do svých brlohů, ale teď nebyl čas jít je z nich vypudit.

Buvoli, kteří utekli z kraalu, buď teď leželi mrtvi ve vysoké trávě, nebo bloudili tarryanískými lesy. Nedalo se však počítat, že by je pud zavedl zpět do kraalu. Dodavatel zvěře je musil pokládat za nenávratně ztracené.

Na kraji džungle nás Kálagani a oba Indové opustili. Za hodinu už Phann a Black pozdravili štěkotem náš návrat do Parního domu.

Vyprávěl jsem Blackovi o našem dobrodružství. Je samozřejmé, že nám k tak šťastnému vyváznutí blahopřál. Při přepadech tohoto druhu nezůstane mnohdy z přepadených ani jediný, který by pak mohl vyprávět o odvážných činech útočníků.

Kapitán Hod musil chtě nechtě nosit ruku v pásce. Ale inženýr jako skutečný lékař naší výpravy nenašel na jeho zranění nic vážného a ujistil ho, že za několik dní nebude už na rameni nic znát.

Kapitán Hod byl v hloubi duše rozhořčen, že dostal ránu, kterou nemohl oplatit. Ještě že ke svým osmačtyřiceti tygrům připsal na svůj účet dalšího, devětačtyřicátého.

Druhého dne, 27. srpna, zaslechli jsme silný a radostný štěkot.

To se šťastně vracel plukovník Munro s Mac Neilem a s Goúmim. Jejich návrat znamenal pro nás velké uklidnění. Měl sir Edward Munro na své výpravě úspěch? To jsme ještě nevěděli. Vracel se však zdráva to bylo hlavní.

Banks se k němu rozběhl, sevřel mu ruku a tázavě se na něj zadíval.

„Nic!“ řekl jen plukovník Munro a zavrtěl hlavou.

To jediné slovo znamenalo, že průzkum nepálských hranic byl bezvýsledný a že každý další hovor o tom by byl zbytečný. Pro nás to byl pokyn, abychom o tom už nemluvili.

Mac Neil a Goúmi, s nimiž Banks večer hovořil, byli už sdílnější.

Vypravovali, že plukovník Munro chtěl opravdu navštívit ony indické kraje, kam se uchýlil Nána Sáhib po svém útěku z bombajské Provincie. Chtěl se přesvědčit, co se stalo s nababovými společníky, zjistit, zda nenajde nějaké stopy jejich přechodu přes čínské hranice, a pokusit se vyzvědět, zda se po smrti Nány Sáhiba neskrývá v této oblasti mimo dosah anglické moci nababův bratr Balao Rao. To byl skutečný plukovníkův cíl. Z jeho pátrání však nade vši pochybnost vyplynulo, že vzbouřenci tyto kraje opustili. Nezůstalo nic ani z tábora, kde provedli falešné pohřební obřady, aby tím potvrdili nababovu smrt. O Balaovi Raovi nezískal žádné zprávy. Nedověděl se ani o jeho společnících nic, co by ho zavedlo na jejich stopu. Nabab byl zabit v satpurských horách a jeho společníci patrně rozprášeni až za hranice poloostrova. Akt spravedlnosti už nemůže být vykonán. Mohli jsme tedy teď udělat jedinou věc: opustit himalájskou hranici, pokračovat v cestě na jih a dokončit naši pouť z Kalkaty do Bombaje.

Odjezd jsme určili na den 3. září, to jest za týden. Musili jsme počkat, až se kapitánu Hodovi úplně vyléčí jeho zranění. Také plukovník Munro, značně unavený dlouhou cestou obtížným terénem, potřeboval několik dní odpočinku.

Banks zatím počal se svými přípravami. Měl celý týden dost práce, aby náš vlak mohl sestoupit do rovin a vydat se z Himaláje do bombajské provincie.

Především jsme podruhé změnili náš cestovní plán tak, abychom se vyhnuli velkým městům na severozápadě. Byla to především města Mérat, Dillí, Ágra, Gord, Džhánsí a jiná, jimž vzbouření z roku 1857 přineslo tolik neštěstí. S posledními vzbouřenci mělo zmizet i vše, co mohlo vyvolávat vzpomínky plukovníka Munra.

Náš pojízdný dům měl těmito kraji projíždět bez zastávek ve velkých městech. Celá ta oblast si ovšem zasloužila naši návštěvu pro své přírodní krásy. Před naším Ocelovým obrem se teď budou rozvíjet nejmalebnější kraje Indie.

Monzum ustal koncem deštivého období, které netrvá déle než do srpna. První zářijové dny slibovaly příjemné počasí a to nám určitě usnadní namáhavou druhou část cesty.

Poslední dny před odjezdem se musili Fox a Goúmi starat o denní zásobování spíže. V doprovodu obou psů procházeli středním himalájským pásmem, kde se to hemžilo koroptvemi, bažanty a dropy. Tito ptáci, konzervovaní v chladírně Parního domu, měli nás zásobit na cestu výbornou zvěřinou.

Dvakrát nebo třikrát jsme ještě navštívili kraal. Také Mathias Van Guitt se teď mohl starat už jen o získání nových buvolích spřežení. Ani jeden z přežvýkavců, kteří při přepadu utekli, se do kraalu nevrátil. Bylo pravděpodobné, že buvoli v džungli zahynuli.

Teď šlo o to, jak je nahradit, což bylo za těchto okolností velmi nesnadné. Dodavatel zvěře proto vyslal Kálaganiho do sousedních vesnic a farem a čekal netrpělivě na jeho návrat.

Poslední týden našeho pobytu uběhl bez zvláštních příhod. Zranění kapitána Hoda se pomalu hojilo. Možná že se náš přítel chystal zakončit zdejší pobyt ještě loveckou výpravou, ale na naléhání plukovníka Munra se toho musil zříci. Proč se také vystavovat nebezpečí se zraněnou paží? Setká-li se s nějakou šelmou na zpáteční cestě, bude mít přirozeně příležitost k odvetě.

„Vy jste živ, kapitáne,“ řekl mu Banks, „kdežto vaší rukou padlo devětačtyřicet tygrů, nemluvě o těch zraněných. Váhy se stále přiklánějí na vaši stranu!“ „Ano, devětačtyřicet!“ odpověděl s povzdechem kapitán Hod. „Ale já bych to chtěl dotáhnout na padesát!“ To mu leželo na srdci nejvíc.

Přišel den 2. září, den před naším odjezdem. Toho rána nám Goúmi ohlásil návštěvu dodavatele zvěře.

V Parním domě se skutečně objevil Mathias Van Guitt, doprovázen Kálaganim. Zřejmě se chtěl s námi podle všech pravidel rozloučit.

Plukovník Munro ho srdečně přivítal. Mathias Van Guitt se dlouze rozhovořil a v jeho větách se jako obvykle objevovaly nečekané obraty. Mně se však zdálo, že jeho poklony zakrývají nějakou postranní myšlenku, kterou se mu nechce vyjádřit.

A Banks se skutečně trefil do černého, když se Mathiase Van Guitta zeptal, měl-li štěstí při opatřování nových spřežení.

„Ne, pane Banksi,“ odpověděl dodavatel zvěře. „Kálagani navštívil vesnice marně. Ač měl mou plnou moc, nesehnal mi ani jediný pár přežvýkavců. Jsem nucen se přiznat, že k dopravě mého zvěřince na nejbližší stanici mi chybí pohonná síla. Útěk mých buvolů při nočním přepadu z 25. na 26. srpna mě přivedl do velkých nesnází… Mé klece se svými čtyřnohými obyvateli jsou těžké… „A jak je tedy chcete dopravit na stanici?“ zeptal se inženýr. „To nevím,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Hledám... kombinuji… váhám… Ale hodina odjezdu už odbila. Do 20. září, to jest za osmnáct dní, musím svou zásilku kočkovitých šelem odeslat do Bombaje…“ „Za osmnáct dní!“ zvolal Banks. „Ale to byste neměl ztrácet ani hodinu!“ „To vím, pane inženýre. Ale zbývá mi jen jeden prostředek, jediný...“ „Jaký?“ „Obrátit se na pana plukovníka, ač bych ho nechtěl obtěžovat, s velmi naléhavou prosbou...“ „Jen mluvte, pane Van Guitte,“ řekl plukovník Munro. „Budu-li vám moci přispět, věřte, že to udělám velmi rád.“ Mathias Van Guitt se uklonil, zdvihl pravou ruku ke rtům a horní částí těla slabě zavrtěl. Celý jeho postoj vyjadřoval tíhu nenadálého štěstí.

Zkrátka dodavatel zvěře s vědomím síly Ocelového obra žádal, zda by nemohl připojit své klece za náš vlak a zda bychom ho nedotáhli až do Etavahu, což byla nejbližší stanice na trati z Dillí do Iláhábádu.

Znamenalo to cestu tři sta kilometrů dlouhou po celkem slušné silnici.

„Mohli bychom panu Van Guittovi vyhovět?“ zeptal se plukovník inženýra.

„Nevidím v tom žádnou nemožnost,“ odpověděl Banks. „Ocelový obr takový přívažek vůbec nepocítí.

„Souhlasím, pane Van Guitte,“ řekl plukovník Munro. „Odvezeme vaše zvířata až do Etavahu. Sousedé si přece musí pomáhat… i v Himálaji!“ „Pane plukovníku,“ odpověděl Mathias Van Guitt, „znal jsem vaši dobrotu, a abych byl upřímný, přiznám se, že když šlo o odstraněni mých potíži, počítal jsem s vaší ochotou.“ „A jednal jste správně,“ usmál se plukovník Munro. Když bylo vše dohodnuto, chystal se Mathias Van Guitt k návratu do kraalu, aby propustil část lidí, které už nepotřeboval. Chtěl si ponechat jen čtyři šikarie, nezbytné k obsluze klecí.

„Na shledanou zítra,“ řekl plukovník Munro.

„Na shledanou, pánové,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Budeme v kraalu očekávat příjezd Ocelového obra.“ A dodavatel zvěře, rozradostněný svou úspěšnou návštěvou Parního domu, odešel s pohyby herce, který vchází do kulis tradičních pravidel moderní komedie.“ Kálagani se ještě dlouho díval na plukovníka Munra, jehož cesta k nepálským hranicím ho velmi zajímala, ale pak odešel za dodavatelem zvěře.

Dokončili jsme poslední přípravy. Všechny věci byly na svých místech. Oba pojízdné domy čekaly už jen na připojení Ocelového obra. Slon je měl napřed odtáhnout na planinu a pak odjet do kraalu pro klece, abychom mohli sestavit celý vlak. Až to bude provedeno, zamíříme rovnou napříč Rohilkhandem.

Nazítří, 3. září, byl Ocelový obr v sedm hodin ráno připraven k práci, kterou až dosud dělal tak znamenitě. Ale v té chvíli došlo k našemu úžasu k nečekané příhodě.

Topeniště parního kotle, uzavřené v bocích ocelového zvířete, bylo naplněno palivem. Kálutovi, který zatopil, napadlo otevřít skříň s trubkami, odvádějícími spalné plyny kotlem ven. Chtěl se jen přesvědčit, je-li tah v pořádku.

Ale sotva skříň otevřel, prudce ucouvl. Z otvoru vypadlo se zvláštním sykotem asi dvacet podivných stuh.

Banks, Storr a já jsme přihlíželi a vůbec jsme si podivný jev nedovedli vysvětlit.

„Co je to, Kálute?“ zeptal se Banks.

„Déšť hadů!“ odpověděl topič.

Opravdu to byli hadi, kteří se usadili v trubkách kotle, snad aby se jim lépe spalo. Ale první plameny z topeniště je probudily. Někteří z plazů už byli popáleni a spadli na zem. Kdyby byl Kálut skříň neotevřel, byl by je všechny upekl.

„Cože?“ zvolal kapitán Hod, který právě přiběhl. „Náš Ocelový obr má v břiše hady?“ Bylo tomu opravdu tak. A byli mezi nimi dokonce ti nejnebezpečnější: bičovky zelené, černé kobry a indičtí brejlovci, patřící k nejjedovatějším druhům.

Zároveň z horního konce komína vystrčila hlavu nádherná krajta tygrovitá a vylézala z chobotu slona s prvními obláčky páry.

Hadi, kteří se dostali ze skříně živí, rozlezli se hbitě do křovin, aniž jsme měli čas je ubít.

Ale krajta se z ocelového válce nemohla vysoukat tak snadno.

Kapitán Hod popadl pušku a roztříštil jí kulí hlavu.

Goúmi pak vylezl na Ocelového obra až ke konci chobotu a s Kátulovou a Storrovou pomocí obrovského hada vytáhli.

Byla to nádherná zelenomodrá krajta s pravidelnými prstenci, jakoby vystřižená z tygří kožešiny. Byla pět metrů dlouhá a jako paže silná.

Tato krásná ukázka indických plazů by se byla skvěle vyjímala ve Van Guittově sbírce, už kvůli jménu krajta tygrovitá. Musím však říci, že kapitán Hod nepokládal za nutné zapsat si ji na svůj účet.

Když bylo po všem, zavřel Kálut skříň, tah už fungoval normálně, oheň v topeništi se přívodem vzduchu rozhořel, kotel počal temně hučet a za tři čtvrtě hodiny ukazoval manometr dostatečný tlak páry. Mohli jsme vyjet.

Oba vozy byly spojeny k sobě a Ocelový obr počal manévrovat tak, aby se mohl postavit do čela vlaku.

Naposled jsme se rozhlédli po nádherném panorámatu na jihu, vrhli jsme ještě pohled na kouzelný řetěz hor, jehož krajkové obrysy se odrážely od severní oblohy, a naposled jsme pozdravili horu Dhalágirí, jejíž vrchol dominuje tomuto severoindickému kraji. Pak nám zapísknutí oznámilo chvíli odjezdu.

Silnici plnou zákrutů jsme sjeli bez obtíží. Na příliš prudkých svazích byla kola přibrzďována vzduchovými brzdami. Za hodinu se náš vlak zastavil při dolní hranici tarryaníské džungle na okraji planiny.

Ocelový obr byl odpojen a s mechanikem a s topičem se pod Banksovým vedením pustil širokým průsekem džungle.

Za dvě hodiny se ozval sykot páry a z lesního masívu vyjel náš slon, táhnoucí šest klecí Van Guittova zvěřince.

Jakmile k nám Mathias Van Guitt došel, počal znovu plukovníku Munrovi děkovat. Klece a vůz, určený k ubytování dodavatele zvěře a jeho pomocníků, byly připojeny k vlaku, takže jsme teď měli soupravu o devíti vozech.

Banks dal znovu znamení, ozval se obvyklý hvizd, Ocelový obr zabral a rozjel se majestátně po krásné silnici sestupující k jihu.

Parní dům a Van Guittovy klece se šelmami ho nezatěžovaly víc než obyčejný stěhovací vůz.

„Tak co si o tom myslíte, pane Van Guitte?“ zeptal se dodavatele zvěře kapitán Hod.

„Myslím si, kapitáne,“ odpověděl celkem rozumně Mathias Van Guitt, „že kdyby byl ten slon z masa a kostí, byl by ještě podivuhodnější.“ Nevraceli jsme se však cestou, která nás přivedla k úpatí Himálaje. Stočili jsme se na jihozápad k Pílíbhítu, malému městu, ležícímu sto padesát kilometrů od místa našeho odjezdu.

Cesta probíhala klidně, bez námahy a bez překážek. Jeli jsme střední rychlostí.

Mathias Van Guitt zasedal denně ke stolu v Parním domě, kde jeho chuť k jídlu prokazovala čest kuchyni páně Parazardově.

Zásoby ve spíži však musili brzy doplnit naši lovci. A protože Hod už byl zdráv, což nejlépe dokázal zastřelením kraj ty, chopil se zase své lovecké pušky.

Měli jsme teď na starosti nejen posádku, ale i chovance našeho zvěřince. Péči o ně jsme svěřili šikariům, kteří pod Kálaganiho vedením jako dobří střelci nedopustili, aby se naše zásoby buvolího a antilopího masa zmenšovaly. Kálagani byl opravdu skvělý chlapík.

Plukovník Munro přes svou mlčenlivost s ním jednal velmi přátelsky, protože nebyl z těch, kdo zapomínají na prokázané služby.

Dne 10. září se náš vlak bez zastavení vyhnul Pílíbhítu, ale nevyhnul se velkému sběhu Indů, kteří nás přišli navštívit.

Šelmy Mathiase Van Guitta se přes svou pozoruhodnost nedaly rozhodně srovnávat s Ocelovým obrem. Na ně se mřížemi klecí nikdo nedíval, protože všechen obdiv patřil mechanickému slonu.

Vlak pokračoval v sestupu přes rozlehlé severoindické planiny.

Několik mil na západ zůstalo Barélí, jedno z největších měst v Rohilkhandu. Projížděli jsme brzy džunglemi plnými ptáků, na jejichž „skvělé opeření“ nás upozornil Mathias Van Guitt, brzy planinami zarostlými trnitými, až dva metry vysokými akáciemi. Těmto porostům Angličané říkají wait a bit bush (ve volném překladu - zdrži tě křoví). Setkávali jsme se tam s množstvím divokých kanců, kteří mají velmi rádi žlutavé bobule akáCií. Několik divočáků jsme zastřelili, i když se značným nebezpečím, protože tato zvířata jsou opravdu divoká a útočná. Při různých příležitostech mohli kapitán Hod a Kálagani prokázat svou chladnokrevnost a obratnost, což byly vlastnosti, které z nich dělaly lovce mimořádných kvalit.

Mezi Pilíbhítem a Etavahem musil náš vlak překonat horní tok Gangy a brzy poté i jeden z jejích důležitých přítoků. Všechny pojízdné klece zvěřince jsme odpojili a Parní dům proměněný v člun přeplul lehce po hladině na druhý břeh.

Jinak tomu bylo s vlakem Mathiase Van Guitta. Na ten jsme musili zavolat přívozní pramici, která klece postupně převezla. I když si to vyžádalo dost času, obešlo se to aspoň bez větších potíží. Dodavatel zvěře to ostatně nedělal poprvé, protože se svými lidmi se převážel už přes mnoho řek, když odjížděl k himalájským hranicím.

Zkrátka 17. září jsme bez zvláštních příhod, které by stály za uvedení, dorazili k železniční trati z Dillí do Iláhábádu, sto kroků od stanice Etavahu. Naš vlak se tam měl rozdělit na dvě části, které se už nikdy nespojí. První část bude pokračovat v cestě na jih přes rozlehlou oblast Málvy tak, aby přes pohoří Vindhja dorazila do boinbajské provincie. Druhá část bude naložena do železničních vagónů a odjede do Iláhábádu a odtud bombajskou železnicí na pobřeží Arabského moře.

Zastavili jsme se a zřídili tábor k přenocování. Nazítří za svítání po Van Guittově odjezdu na jihovýchod jsme měli pokračovat v cestě kolmo na jeho směr podle sedmasedmdesátého poledníku.

Mathias Van Guitt se však rozloučil nejen s námi, ale i s částí své posádky, pro kterou už neměl práci. Kromě dvou Indů, nezbytných k obsluze klecí během dvoudenní až třídenní dopravy, nepotřeboval už nikoho. Až dojede do Bombaje, kde na něho čekala loď do Evropy, naloží mu jeho náklad už přístavní dělníci.

Tak se několik šikariú uvolnilo a mezi nimi i Kálagani.

Je známo, čím jsme byli tomu Indovi povinováni za jeho služby, prokázané plukovníku Munrovi a kapitánu Hodovi.

Když se Mathias Van Guitt se svými lidmi rozloučil, zdálo se Banksovi, že Kálagani neví, co teď bude dělat. Zeptal se ho proto, zda by se mu nehodilo doprovázet nás až do Bombaje.

Kálagani chvíli přemýšlel a pak inženýrovu nabídku přijal. Plukovník Munro pocítIl jistě zadostiučinění, že mu může při této příležitosti nějak pomoci. Ind se tedy stal člene in posádky Parního domu. Svou znalostí této části Indie nám mohl být velmi užitečný.

Nazítří jsme tábor zrušili. O prodlouženi zastávky jsme už neměli zájem. Ocelový obr byl pod tlakem. Banks dal Storrovi rozkaz, aby byl připraven.

Zbývalo už jen rozloučit se s přítelem Van Guittem. Z naši strany to bylo jednoduché. Z jeho strany pak přirozeně trochu teatrální.

Poděkováni Mathiase Van Guitta za služby, jež mu prokázal plukovník Munro, mělo pochopitelně rozvláčnou formu. Dodavatel zvěře „sehrál“ svou poslední roli pozoruhodně a při velké scéně rozloučeni byl báječný.

Stahem svalů na předpaží stočil pravou ruku hřbetem vzhůru a dlani dolů. Znamenalo to, že na této zemi nikdy nezapomene, čím je povinován plukovníku Munrovi, a bude-li vděčnost z tohoto světa vypuzena, najde bezpečný úkryt v jeho srdci.

Pak udělal opačný pohyb, obrátil ruku dlani nahoru a zdvihl ji k nebi. Znamenalo to, že ani tam nahoře jeho city nevyhasnou a že ani věčná vděčnost nedokáže splatit jeho závazek.

Plukovník Munro Van Guittovi upřímně poděkoval a dodavatel zvěře nám zmizel z oči.


KAPITOLA VI

ROZLOUČENÍ S MATHIASEM VAN GUITTEM

 

 Až do rána pak už k ničemu nedošlo ani venku, ani uvnitř ohrady.

 Vrata byla tentokrát pevně zajištěna. Jak se mohla otevřít právě ve chvíli, kdy šelmy obcházely kolem? To bylo nevysvětlitelné, protože Kálagani zasunul vlastníma rukama těžké klády do závěsů zajišťujících vrata.

 Zranění kapitána Hoda bylo značně bolestivé, ač to bylo jen škrábnutí v kůži. Ale nechybělo mnoho a Hod mohl ztratit vládu nad celou paží.

 Já jsem prudký úder ocasem, který mě srazil k zemi, už necítil.

 Rozhodli jsme se proto, že se vrátíme do Parního domu, jen co se počne rozednívat.

 Mathias Van Guitt hluboce litoval smrti tří ze svých lidí, ale jinak nebyl nad vzniklou situací nijak zoufalý, ač ztráta buvolů ho při odjezdu zřejmě přivede do značných nesnází.

 „To už je riziko povolání,“ řekl nám. „A já jsem tušil, že mě potká nějaké takové dobrodružství.“ Pak dal pohřbít ony tři Indy v koutě ohrady, a to dost hluboko, aby je šelmy nemohl vyhrabat.

 Jitřenka brzy osvětlila i podrost tarryaníské džungle a my jsme se s Mathiasem Van Guittem rozloučili srdečným stiskem ruky.

 Dodavatel zvěře chtěl, aby nás na pochodu džunglí doprovodil Kálagani a další dva Indové. Jeho nabídku jsme přijali a v šest hodin jsme prošli ohradou kraalu.

 Při návratu nedošlo už k žádnému nebezpečnému setkání. Po tygrech a levhartech nezbyla v džungli jediná stopa. Tvrdě odražené šelmy se zřejmě uchýlily do svých brlohů, ale teď nebyl čas jít je z nich vypudit.

 Buvoli, kteří utekli z kraalu, buď teď leželi mrtvi ve vysoké trávě, nebo bloudili tarryanískými lesy. Nedalo se však počítat, že by je pud zavedl zpět do kraalu. Dodavatel zvěře je musil pokládat za nenávratně ztracené.

 Na kraji džungle nás Kálagani a oba Indové opustili. Za hodinu už Phann a Black pozdravili štěkotem náš návrat do Parního domu.

 Vyprávěl jsem Blackovi o našem dobrodružství. Je samozřejmé, že nám k tak šťastnému vyváznutí blahopřál. Při přepadech tohoto druhu nezůstane mnohdy z přepadených ani jediný, který by pak mohl vyprávět o odvážných činech útočníků.

 Kapitán Hod musil chtě nechtě nosit ruku v pásce. Ale inženýr jako skutečný lékař naší výpravy nenašel na jeho zranění nic vážného a ujistil ho, že za několik dní nebude už na rameni nic znát.

 Kapitán Hod byl v hloubi duše rozhořčen, že dostal ránu, kterou nemohl oplatit. Ještě že ke svým osmačtyřiceti tygrům připsal na svůj účet dalšího, devětačtyřicátého.

 Druhého dne, 27. srpna, zaslechli jsme silný a radostný štěkot.

 To se šťastně vracel plukovník Munro s Mac Neilem a s Goúmim. Jejich návrat znamenal pro nás velké uklidnění. Měl sir Edward Munro na své výpravě úspěch? To jsme ještě nevěděli. Vracel se však zdráva to bylo hlavní.

 Banks se k němu rozběhl, sevřel mu ruku a tázavě se na něj zadíval.

 „Nic!“ řekl jen plukovník Munro a zavrtěl hlavou.

 To jediné slovo znamenalo, že průzkum nepálských hranic byl bezvýsledný a že každý další hovor o tom by byl zbytečný. Pro nás to byl pokyn, abychom o tom už nemluvili.

 Mac Neil a Goúmi, s nimiž Banks večer hovořil, byli už sdílnější.

 Vypravovali, že plukovník Munro chtěl opravdu navštívit ony indické kraje, kam se uchýlil Nána Sáhib po svém útěku z bombajské Provincie. Chtěl se přesvědčit, co se stalo s nababovými společníky, zjistit, zda nenajde nějaké stopy jejich přechodu přes čínské hranice, a pokusit se vyzvědět, zda se po smrti Nány Sáhiba neskrývá v této oblasti mimo dosah anglické moci nababův bratr Balao Rao. To byl skutečný plukovníkův cíl. Z jeho pátrání však nade vši pochybnost vyplynulo, že vzbouřenci tyto kraje opustili. Nezůstalo nic ani z tábora, kde provedli falešné pohřební obřady, aby tím potvrdili nababovu smrt. O Balaovi Raovi nezískal žádné zprávy. Nedověděl se ani o jeho společnících nic, co by ho zavedlo na jejich stopu. Nabab byl zabit v satpurských horách a jeho společníci patrně rozprášeni až za hranice poloostrova. Akt spravedlnosti už nemůže být vykonán. Mohli jsme tedy teď udělat jedinou věc: opustit himalájskou hranici, pokračovat v cestě na jih a dokončit naši pouť z Kalkaty do Bombaje.

 Odjezd jsme určili na den 3. září, to jest za týden. Musili jsme počkat, až se kapitánu Hodovi úplně vyléčí jeho zranění. Také plukovník Munro, značně unavený dlouhou cestou obtížným terénem, potřeboval několik dní odpočinku.

 Banks zatím počal se svými přípravami. Měl celý týden dost práce, aby náš vlak mohl sestoupit do rovin a vydat se z Himaláje do bombajské provincie.

 Především jsme podruhé změnili náš cestovní plán tak, abychom se vyhnuli velkým městům na severozápadě. Byla to především města Mérat, Dillí, Ágra, Gord, Džhánsí a jiná, jimž vzbouření z roku 1857 přineslo tolik neštěstí. S posledními vzbouřenci mělo zmizet i vše, co mohlo vyvolávat vzpomínky plukovníka Munra.

 Náš pojízdný dům měl těmito kraji projíždět bez zastávek ve velkých městech. Celá ta oblast si ovšem zasloužila naši návštěvu pro své přírodní krásy. Před naším Ocelovým obrem se teď budou rozvíjet nejmalebnější kraje Indie.

 Monzum ustal koncem deštivého období, které netrvá déle než do srpna. První zářijové dny slibovaly příjemné počasí a to nám určitě usnadní namáhavou druhou část cesty.

 Poslední dny před odjezdem se musili Fox a Goúmi starat o denní zásobování spíže. V doprovodu obou psů procházeli středním himalájským pásmem, kde se to hemžilo koroptvemi, bažanty a dropy. Tito ptáci, konzervovaní v chladírně Parního domu, měli nás zásobit na cestu výbornou zvěřinou.

 Dvakrát nebo třikrát jsme ještě navštívili kraal. Také Mathias Van Guitt se teď mohl starat už jen o získání nových buvolích spřežení. Ani jeden z přežvýkavců, kteří při přepadu utekli, se do kraalu nevrátil. Bylo pravděpodobné, že buvoli v džungli zahynuli.

 Teď šlo o to, jak je nahradit, což bylo za těchto okolností velmi nesnadné. Dodavatel zvěře proto vyslal Kálaganiho do sousedních vesnic a farem a čekal netrpělivě na jeho návrat.

 Poslední týden našeho pobytu uběhl bez zvláštních příhod. Zranění kapitána Hoda se pomalu hojilo. Možná že se náš přítel chystal zakončit zdejší pobyt ještě loveckou výpravou, ale na naléhání plukovníka Munra se toho musil zříci. Proč se také vystavovat nebezpečí se zraněnou paží? Setká-li se s nějakou šelmou na zpáteční cestě, bude mít přirozeně příležitost k odvetě.

 „Vy jste živ, kapitáne,“ řekl mu Banks, „kdežto vaší rukou padlo devětačtyřicet tygrů, nemluvě o těch zraněných. Váhy se stále přiklánějí na vaši stranu!“

 „Ano, devětačtyřicet!“ odpověděl s povzdechem kapitán Hod.

 „Ale já bych to chtěl dotáhnout na padesát!“ To mu leželo na srdci nejvíc.

 Přišel den 2. září, den před naším odjezdem. Toho rána nám Goúmi ohlásil návštěvu dodavatele zvěře.

 V Parním domě se skutečně objevil Mathias Van Guitt, doprovázen Kálaganim. Zřejmě se chtěl s námi podle všech pravidel rozloučit.

 Plukovník Munro ho srdečně přivítal. Mathias Van Guitt se dlouze rozhovořil a v jeho větách se jako obvykle objevovaly nečekané obraty. Mně se však zdálo, že jeho poklony zakrývají nějakou postranní myšlenku, kterou se mu nechce vyjádřit.

 A Banks se skutečně trefil do černého, když se Mathiase Van Guitta zeptal, měl-li štěstí při opatřování nových spřežení.

 „Ne, pane Banksi,“ odpověděl dodavatel zvěře. „Kálagani navštívil vesnice marně. Ač měl mou plnou moc, nesehnal mi ani jediný pár přežvýkavců. Jsem nucen se přiznat, že k dopravě mého zvěřince na nejbližší stanici mi chybí pohonná síla. Útěk mých buvolů při nočním přepadu z 25. na 26. srpna mě přivedl do velkých nesnází… Mé klece se svými čtyřnohými obyvateli jsou těžké…

 „A jak je tedy chcete dopravit na stanici?“ zeptal se inženýr.

 „To nevím,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Hledám... kombinuji… váhám… Ale hodina odjezdu už odbila. Do 20. září, to jest za osmnáct dní, musím svou zásilku kočkovitých šelem odeslat do Bombaje…“

 „Za osmnáct dní!“ zvolal Banks. „Ale to byste neměl ztrácet ani hodinu!“

 „To vím, pane inženýre. Ale zbývá mi jen jeden prostředek, jediný...“

 „Jaký?“

 „Obrátit se na pana plukovníka, ač bych ho nechtěl obtěžovat, s velmi naléhavou prosbou...“

 „Jen mluvte, pane Van Guitte,“ řekl plukovník Munro. „Budu-li vám moci přispět, věřte, že to udělám velmi rád.“ Mathias Van Guitt se uklonil, zdvihl pravou ruku ke rtům a horní částí těla slabě zavrtěl. Celý jeho postoj vyjadřoval tíhu nenadálého štěstí.

 Zkrátka dodavatel zvěře s vědomím síly Ocelového obra žádal, zda by nemohl připojit své klece za náš vlak a zda bychom ho nedotáhli až do Etavahu, což byla nejbližší stanice na trati z Dillí do Iláhábádu.

 Znamenalo to cestu tři sta kilometrů dlouhou po celkem slušné silnici.

 „Mohli bychom panu Van Guittovi vyhovět?“ zeptal se plukovník inženýra.

 „Nevidím v tom žádnou nemožnost,“ odpověděl Banks. „Ocelový obr takový přívažek vůbec nepocítí.

 „Souhlasím, pane Van Guitte,“ řekl plukovník Munro. „Odvezeme vaše zvířata až do Etavahu. Sousedé si přece musí pomáhat… i v Himálaji!“

 „Pane plukovníku,“ odpověděl Mathias Van Guitt, „znal jsem vaši dobrotu, a abych byl upřímný, přiznám se, že když šlo o odstraněni mých potíži, počítal jsem s vaší ochotou.“

 „A jednal jste správně,“ usmál se plukovník Munro.

 Když bylo vše dohodnuto, chystal se Mathias Van Guitt k návratu do kraalu, aby propustil část lidí, které už nepotřeboval. Chtěl si ponechat jen čtyři šikarie, nezbytné k obsluze klecí.

 „Na shledanou zítra,“ řekl plukovník Munro.

 „Na shledanou, pánové,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Budeme v kraalu očekávat příjezd Ocelového obra.“ A dodavatel zvěře, rozradostněný svou úspěšnou návštěvou Parního domu, odešel s pohyby herce, který vchází do kulis tradičních pravidel moderní komedie.“ Kálagani se ještě dlouho díval na plukovníka Munra, jehož cesta k nepálským hranicím ho velmi zajímala, ale pak odešel za dodavatelem zvěře.

 Dokončili jsme poslední přípravy. Všechny věci byly na svých místech. Oba pojízdné domy čekaly už jen na připojení Ocelového obra. Slon je měl napřed odtáhnout na planinu a pak odjet do kraalu pro klece, abychom mohli sestavit celý vlak. Až to bude provedeno, zamíříme rovnou napříč Rohilkhandem.

 Nazítří, 3. září, byl Ocelový obr v sedm hodin ráno připraven k práci, kterou až dosud dělal tak znamenitě. Ale v té chvíli došlo k našemu úžasu k nečekané příhodě.

 Topeniště parního kotle, uzavřené v bocích ocelového zvířete, bylo naplněno palivem. Kálutovi, který zatopil, napadlo otevřít skříň s trubkami, odvádějícími spalné plyny kotlem ven. Chtěl se jen přesvědčit, je-li tah v pořádku.

 Ale sotva skříň otevřel, prudce ucouvl. Z otvoru vypadlo se zvláštním sykotem asi dvacet podivných stuh.

 Banks, Storr a já jsme přihlíželi a vůbec jsme si podivný jev nedovedli vysvětlit.

 „Co je to, Kálute?“ zeptal se Banks.

 „Déšť hadů!“ odpověděl topič.

 Opravdu to byli hadi, kteří se usadili v trubkách kotle, snad aby se jim lépe spalo. Ale první plameny z topeniště je probudily. Někteří z plazů už byli popáleni a spadli na zem. Kdyby byl Kálut skříň neotevřel, byl by je všechny upekl.

 „Cože?“ zvolal kapitán Hod, který právě přiběhl. „Náš Ocelový obr má v břiše hady?“ Bylo tomu opravdu tak. A byli mezi nimi dokonce ti nejnebezpečnější: bičovky zelené, černé kobry a indičtí brejlovci, patřící k nejjedovatějším druhům.

 Zároveň z horního konce komína vystrčila hlavu nádherná krajta tygrovitá a vylézala z chobotu slona s prvními obláčky páry.

 Hadi, kteří se dostali ze skříně živí, rozlezli se hbitě do křovin, aniž jsme měli čas je ubít.

 Ale krajta se z ocelového válce nemohla vysoukat tak snadno.

 Kapitán Hod popadl pušku a roztříštil jí kulí hlavu.

 Goúmi pak vylezl na Ocelového obra až ke konci chobotu a s Kátulovou a Storrovou pomocí obrovského hada vytáhli.

 Byla to nádherná zelenomodrá krajta s pravidelnými prstenci, jakoby vystřižená z tygří kožešiny. Byla pět metrů dlouhá a jako paže silná.

 Tato krásná ukázka indických plazů by se byla skvěle vyjímala ve Van Guittově sbírce, už kvůli jménu krajta tygrovitá. Musím však říci, že kapitán Hod nepokládal za nutné zapsat si ji na svůj účet.

 Když bylo po všem, zavřel Kálut skříň, tah už fungoval normálně, oheň v topeništi se přívodem vzduchu rozhořel, kotel počal temně hučet a za tři čtvrtě hodiny ukazoval manometr dostatečný tlak páry. Mohli jsme vyjet.

 Oba vozy byly spojeny k sobě a Ocelový obr počal manévrovat tak, aby se mohl postavit do čela vlaku.

 Naposled jsme se rozhlédli po nádherném panorámatu na jihu, vrhli jsme ještě pohled na kouzelný řetěz hor, jehož krajkové obrysy se odrážely od severní oblohy, a naposled jsme pozdravili horu Dhalágirí, jejíž vrchol dominuje tomuto severoindickému kraji. Pak nám zapísknutí oznámilo chvíli odjezdu.

 Silnici plnou zákrutů jsme sjeli bez obtíží. Na příliš prudkých svazích byla kola přibrzďována vzduchovými brzdami. Za hodinu se náš vlak zastavil při dolní hranici tarryaníské džungle na okraji planiny.

 Ocelový obr byl odpojen a s mechanikem a s topičem se pod Banksovým vedením pustil širokým průsekem džungle.

 Za dvě hodiny se ozval sykot páry a z lesního masívu vyjel náš slon, táhnoucí šest klecí Van Guittova zvěřince.

 Jakmile k nám Mathias Van Guitt došel, počal znovu plukovníku Munrovi děkovat. Klece a vůz, určený k ubytování dodavatele zvěře a jeho pomocníků, byly připojeny k vlaku, takže jsme teď měli soupravu o devíti vozech.

 Banks dal znovu znamení, ozval se obvyklý hvizd, Ocelový obr zabral a rozjel se majestátně po krásné silnici sestupující k jihu.

 Parní dům a Van Guittovy klece se šelmami ho nezatěžovaly víc než obyčejný stěhovací vůz.

 „Tak co si o tom myslíte, pane Van Guitte?“ zeptal se dodavatele zvěře kapitán Hod.

 „Myslím si, kapitáne,“ odpověděl celkem rozumně Mathias Van Guitt, „že kdyby byl ten slon z masa a kostí, byl by ještě podivuhodnější.“ Nevraceli jsme se však cestou, která nás přivedla k úpatí Himálaje. Stočili jsme se na jihozápad k Pílíbhítu, malému městu, ležícímu sto padesát kilometrů od místa našeho odjezdu.

 Cesta probíhala klidně, bez námahy a bez překážek. Jeli jsme střední rychlostí.

 Mathias Van Guitt zasedal denně ke stolu v Parním domě, kde jeho chuť k jídlu prokazovala čest kuchyni páně Parazardově.

 Zásoby ve spíži však musili brzy doplnit naši lovci. A protože Hod už byl zdráv, což nejlépe dokázal zastřelením kraj ty, chopil se zase své lovecké pušky.

 Měli jsme teď na starosti nejen posádku, ale i chovance našeho zvěřince. Péči o ně jsme svěřili šikariům, kteří pod Kálaganiho vedením jako dobří střelci nedopustili, aby se naše zásoby buvolího a antilopího masa zmenšovaly. Kálagani byl opravdu skvělý chlapík.

 Plukovník Munro přes svou mlčenlivost s ním jednal velmi přátelsky, protože nebyl z těch, kdo zapomínají na prokázané služby.

 Dne 10. září se náš vlak bez zastavení vyhnul Pílíbhítu, ale nevyhnul se velkému sběhu Indů, kteří nás přišli navštívit.

 Šelmy Mathiase Van Guitta se přes svou pozoruhodnost nedaly rozhodně srovnávat s Ocelovým obrem. Na ně se mřížemi klecí nikdo nedíval, protože všechen obdiv patřil mechanickému slonu.

 Vlak pokračoval v sestupu přes rozlehlé severoindické planiny.

 Několik mil na západ zůstalo Barélí, jedno z největších měst v Rohilkhandu. Projížděli jsme brzy džunglemi plnými ptáků, na jejichž „skvělé opeření“ nás upozornil Mathias Van Guitt, brzy planinami zarostlými trnitými, až dva metry vysokými akáciemi. Těmto porostům Angličané říkají wait a bit bush (ve volném překladu - zdrži tě křoví). Setkávali jsme se tam s množstvím divokých kanců, kteří mají velmi rádi žlutavé bobule akáCií. Několik divočáků jsme zastřelili, i když se značným nebezpečím, protože tato zvířata jsou opravdu divoká a útočná. Při různých příležitostech mohli kapitán Hod a Kálagani prokázat svou chladnokrevnost a obratnost, což byly vlastnosti, které z nich dělaly lovce mimořádných kvalit.

 Mezi Pilíbhítem a Etavahem musil náš vlak překonat horní tok Gangy a brzy poté i jeden z jejích důležitých přítoků. Všechny pojízdné klece zvěřince jsme odpojili a Parní dům proměněný v člun přeplul lehce po hladině na druhý břeh.

 Jinak tomu bylo s vlakem Mathiase Van Guitta. Na ten jsme musili zavolat přívozní pramici, která klece postupně převezla. I když si to vyžádalo dost času, obešlo se to aspoň bez větších potíží. Dodavatel zvěře to ostatně nedělal poprvé, protože se svými lidmi se převážel už přes mnoho řek, když odjížděl k himalájským hranicím.

 Zkrátka 17. září jsme bez zvláštních příhod, které by stály za uvedení, dorazili k železniční trati z Dillí do Iláhábádu, sto kroků od stanice Etavahu. Naš vlak se tam měl rozdělit na dvě části, které se už nikdy nespojí. První část bude pokračovat v cestě na jih přes rozlehlou oblast Málvy tak, aby přes pohoří Vindhja dorazila do boinbajské provincie. Druhá část bude naložena do železničních vagónů a odjede do Iláhábádu a odtud bombajskou železnicí na pobřeží Arabského moře.

 Zastavili jsme se a zřídili tábor k přenocování. Nazítří za svítání po Van Guittově odjezdu na jihovýchod jsme měli pokračovat v cestě kolmo na jeho směr podle sedmasedmdesátého poledníku.

 Mathias Van Guitt se však rozloučil nejen s námi, ale i s částí své posádky, pro kterou už neměl práci. Kromě dvou Indů, nezbytných k obsluze klecí během dvoudenní až třídenní dopravy, nepotřeboval už nikoho. Až dojede do Bombaje, kde na něho čekala loď do Evropy, naloží mu jeho náklad už přístavní dělníci.

 Tak se několik šikariú uvolnilo a mezi nimi i Kálagani.

 Je známo, čím jsme byli tomu Indovi povinováni za jeho služby, prokázané plukovníku Munrovi a kapitánu Hodovi.

 Když se Mathias Van Guitt se svými lidmi rozloučil, zdálo se Banksovi, že Kálagani neví, co teď bude dělat. Zeptal se ho proto, zda by se mu nehodilo doprovázet nás až do Bombaje.

 Kálagani chvíli přemýšlel a pak inženýrovu nabídku přijal. Plukovník Munro pocítIl jistě zadostiučinění, že mu může při této příležitosti nějak pomoci. Ind se tedy stal člene in posádky Parního domu. Svou znalostí této části Indie nám mohl být velmi užitečný.

 Nazítří jsme tábor zrušili. O prodlouženi zastávky jsme už neměli zájem. Ocelový obr byl pod tlakem. Banks dal Storrovi rozkaz, aby byl připraven.

 Zbývalo už jen rozloučit se s přítelem Van Guittem. Z naši strany to bylo jednoduché. Z jeho strany pak přirozeně trochu teatrální.

 Poděkováni Mathiase Van Guitta za služby, jež mu prokázal plukovník Munro, mělo pochopitelně rozvláčnou formu. Dodavatel zvěře „sehrál“ svou poslední roli pozoruhodně a při velké scéně rozloučeni byl báječný.

 Stahem svalů na předpaží stočil pravou ruku hřbetem vzhůru a dlani dolů. Znamenalo to, že na této zemi nikdy nezapomene, čím je povinován plukovníku Munrovi, a bude-li vděčnost z tohoto světa vypuzena, najde bezpečný úkryt v jeho srdci.

 Pak udělal opačný pohyb, obrátil ruku dlani nahoru a zdvihl ji k nebi. Znamenalo to, že ani tam nahoře jeho city nevyhasnou a že ani věčná vděčnost nedokáže splatit jeho závazek.

 Plukovník Munro Van Guittovi upřímně poděkoval a dodavatel zvěře nám zmizel z oči.