image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA VI PRVNÍ ETAPY

KAPITOLA VI

PRVNÍ ETAPY

Dne 6. května jsem opustil hotel Spencer, jeden z nejlepších v Kalkatě, kde jsem bydlel od svého příchodu do hlavního města Indie (dnes je hlavním městem Indie Dillí).

Toto velké město nemělo už pro mne žádné tajemství. Už v ranních hodinách jsem podnikal pěší vycházky a k večeru jsem se projížděl kočárem po Strandu až k parkánům pevnosti William spolu s přepychovými vozy Evropanů, kteří pohrdavě míjeli neméně přepychové vozy velkých a tlustých indických bábuů. Vycházel jsem i do zajímavých obchodních ulic, nesoucích právem název bazar, a navštěvoval jsem na břehu Gangy místa určená ke spalování mrtvých a botanickou zahradu přírodovědce Hookera. Viděl jsem i strašnou bohyni smrti Kálí s deseti rukama, skrytou v malém chrámu v jednom předměstí, kde se moderní civilizace stýká s domorodým barbarstvím. Prohlédl jsem si palác místokrále, stojící právě naproti hotelu Spencer, a Městskou halu, zasvěcenou památce velkých postav naší doby, studoval jsem zajímavé podrobnosti mešity v Huglí, probíhal jsem přístavem plným krásných obchodních lodí anglického námořnictva, šel jsem se rozloučit i s filozofickými čápy marabu, kteří si vzali na starost čištění ulic a udržování města ve zdravotně nezávadném stavu. To všechno jsem tedy už poznal, a tak mi nezbývalo než odjet.

Toho dne ráno jsem si najal palki ghari, bídný vůz na čtyřech kolech a se dvěma koňmi - nehodný objevit se mezi pohodlnými výrobky anglických stavitelů kočárů - a dal jsem se odvézt na Vládní náměstí, kde jsem vstoupil do bungalovu plukovníka Munra. Sto kroků za předměstím na nás čekal vlak. Stačilo jen nasednout.

Naše zavazadla byla uložena ve zvláštní kabině přirozeně už předem. Brali jsme si ostatně s sebou jen věci nezbytné. Jedině kapitán Hod byl přesvědčen, že k nezbytnostem patří nejméně čtyři Einfieldovy karabiny na výbušné střely, čtyři lovecké pušky a dvě pušky na kachny - nemluvě o dalších puškách a revolverech -, takže byla vyzbrojena celá naše posádka. Tato zbytečná výzbroj ohrožovala spíš šelmy než obyčejnou lovnou zvěř, ale nimrod výpravy si to nedal vymluvit.

Kapitán Hod byl přímo okouzlen. Radoval se, že vytáhne plukovníka z jeho samoty, a těšil se na jízdu severní částí Indie v tom jedinečném vozidle, na lovecké vycházky a výpravy do himálajské oblasti. To vše ho tak vzrušovalo, že se vyjadřoval samými citoslovci a každému tiskl ruku, div mu kosti nezlámal.

Odbila hodina odjezdu. Parní kotel už byl pod tlakem, stroj připraven k chodu. Mechanik seděl na svém místě, ruku na regulátoru.

Ozvalo se smluvené zapísknutí.

„Na cestu!“ zvolal kapitán Hod a zamával čapkou. „Kupředu, Ocelový obře!“ Náš nadšený přítel pokřtil úžasný stroj našeho podivného vlaku plným právem tímto jménem, které mu už zůstalo.

A teď ještě několik slovo posádce výpravy, jejíž členové se ubytovali v zadním voze.

Mechanik Storr byl Angličan, zaměstnanec železniční společnosti Great Southern of India, který před několika měsíci opustil svou službu. Banks ho znal jako velmi schopného člověka a přivedl ho do služeb plukovníka Munra. Byl to čtyřicetiletý muž, obratný dělník, výborně znalý svého řemesla, který nám měl prokázat velmi platné služby.

Topič se jmenoval Kálut. Patřil k indickému kmeni, jehož příslušníky vyhledávají železniční společnosti pro jejich schopnost snášet tropická indická vedra, zvýšená ještě teplem parních kotlů.

Podobně je tomu s Araby, které námořní společnosti najímají jako topiče pro plavby přes Rudé moře. Ti chlapíci se jenom vaří tam, kde by se Evropané v několika minutách upekli.

V obou případech je to dobrá volba.

Sluha plukovníka Munra, byl pětačtyřicetiletý Ind z kmene Gurkhů a jmenoval se Goúmi. Patřil k pluku, který zachoval kázeň a byl ochoten používat nového střeliva, jež se stalo záminkou sipáhíského povstání. Byl to malý, mrštný, silný a bezmezně oddaný chlapík. Nosil stále černou uniformu své brigády, na níž lpěl jako na vlastní kůži.

Seržant Mac Neil a Goúmi byli tělem i duší oddáni plukovníkovi Munrovi. Bojovali ve všech indických válkách vedle sebe, pomáhali plukovníkovi hledat Nánu Sáhiba, a když bylo pátrání marné, následovali oba dva plukovníka do výslužby a nikdy ho nehodlali opustit. Druhým sluhou byl sluha kapitána Hoda Fox, čistokrevný, veselý a sdílný Angličan, stejně zuřivý lovec jako jeho velitel. Ten dobrák by byl své sociální postavení nevyměnil za žádné jiné. Byl velmi zchytralý, což jako by odpovídalo jeho jménu, protože fox je anglické pojmenování lišky. Byla to však liška, která už dostala sedmatřicet tygrů - o tři méně než kapitán! Ale Fox doufal, že na tom nezůstane.

K doplnění výčtu posádky nutno uvést ještě černošského kuchaře, který vládl v přední části druhého vozu mezi dvěma spížemi.

Pocházel z Francie a pekl a smažil už na všech zeměpisných šířkách. „Pan Parazard“, jak si říkal, byl přesvědčen, že nevykonává jen tak obyčejné řemeslo, nýbrž nesmírně důležitou funkci. Byl to skutečně obřad, když vkládal ruku na kamna a s přesností chemika odměřoval pepř, sůl, a ostatní přípravky, kterými vylepšoval svá umně připravovaná jídla. Jinak byl pan Parazard obratný a čistotný muž, a tak jsme mu jeho ješitnost rádi odpouštěli.

Sir Edward Munro, kapitán Hod, Banks a já na jedné straně a Mac Neil, Storr, Kálut, Goúmi, Fox a pan Parazard na straně druhé - celkem devět osob - to byli členové výpravy, kterou táhl Ocelový obr ve vlaku se dvěma pojízdnými domy do severní části Indie. Nezapomeňme však na dva psy, Phanna a Blacka, jejichž služeb při lovu pernaté i srstnaté zvěře si nemohl kapitán Hod vynachválit.

I když není Bengálsko nejzajímavější částí Indie, je určitě nejbohatší. Je to v pravém slova smyslu země rádžů, zabírající střed rozlehlé oblasti. Tuto lidnatou provincii můžeme pokládat za skutečnou zemi Indů. Táhne se na severu až k nepřekročitelné hradbě Himálaje a my jsme měli celým tím krajem projet napříč.

Po poradě o průběhu prvních etap jsme se dohodli, že pojedeme několik mil podle Huglí, což je rameno Gangy, protékající Kalkatou, necháme vpravo francouzské město Čandermagar a pustíme se podle železniční trati až do Barddhamánu a odtud šikmo přes Bihár tak, abychom se dostali ke Ganze u Váránasí.

„Přátelé,“ řekl nám plukovník Munro, „rozhodování o průběhu výpravy přenechávám vám... Dohodněte se beze mne. Vše, co uděláte, bude dobré.“

„Můj milý,“ odpověděl mu Banks, „přesto by bylo správné, kdybys nám řekl svůj názor…“

„Ne, Banksi,“ pokračoval plukovník. „Souhlasím ve všem s tebou a nezáleží mi vůbec na tom, zda navštívíme tu nebo onu provincii.

Mám jedinou otázku: Kterým směrem se chcete pustit, až dojedete do Váránasí?“

„Samozřejmě k severu,“ zvolal kapitán Hod. „Po cestě, která vede přímo k prvním předhořím Himálaje napříč královstvím Audhem.“

„Nuže, v tomto případě se mě, přátelé, neptejte…,“ řekl plukovník Munro. „Ale o tom si promluvíme až v pravý čas. Do té doby si jeďte, kam se vám zlíbí!“ Odpověď sira Edwarda Munra mě trochu udivila. Co měl vlastně na mysli? Souhlasil snad s výpravou jen proto, že doufal v pomoc náhody tam, kde jeho vůle neuspěla? Řekl si snad, že není-li Nána Sáhib mrtev, bude ho moci najít v severní části Indie? Uchoval si snad ještě nějakou naději na možnost pomsty? Já sám jsem měl pocit, že plukovníka Munra vede nějaká postranní myšlenka, a dokonce se mi zdálo, že seržant Mac Neil je do tajemství svého velitele zasvěcen.

V prvních hodinách toho dne jsme se usadili v salónu Parního domu. Dveře i okna verandy byly otevřeny a punkou vířený vzduch činil horko zcela snesitelným.

Ocelový obr byl řízen Storrovým regulátorem. Jednu milí za hodinu - to bylo zatím vše, co od něho cestující požadovali, protože se chtěli rozhlížet po okolní krajině.

Od výjezdu z kalkatského předměstí nás sledovalo několik Evropanů, které naše vozidlo okouzlilo, a celý dav Indů, u nichž se k obdivu pojil i strach. Tento dav však zvolna řídl, ale my jsme neunikli pozornosti chodců, kteří vykřikovali své obdivné auhs!

Všechny ty výkřiky nepatřily ani tak vozům, jako gigantickému tažnému slonu, vyfukujícímu oblaka páry.

V deset hodin bylo v jídelně prostřeno. Neotřásali jsme se o nic víc než cestující v salónním voze první třídy a snídani pana Parazarda jsme vzdali plnou čest.

Silnice, po níž se náš vlak pustil, táhla se podle říčního ramene Huglí, což je nejzápadnější rameno Gangy, která ve své deltě v Sandarbanu vytváří nesmírně složitou vodní síť. Celý ten kraj je vlastně naplavenina.

„To, co zde vidíte, Mauclere,“ řekl mi Banks, „je vítězství posvátné řeky nad neméně posvátným Bengálským zálivem. Je to jen otázka času. Není zde snad ani píď půdy, která by nepocházela z Himálají.

Až sem ji zanesl proud Gangy! Řeka pozvolna rozhlodává hory, aby vytvořila půdu této provincie, kde si vyhloubila řečiště.“

„A často je mění,“ dodal kapitán Hod. „Ach, je to fantastická, podivínská řeka, ta Ganga! Postavíte na jejím břehu město a to se za několik set let octne uprostřed pusté pláně. Jeho nábřeží jsou na suchu, protože řeka změnila směr i ústí. Tak tomu bylo s městy Rádžmahálem a Gaurem, která byla kdysi omývána nevěrnými vodami řeky a dnes umírají žízní mezi vysušenými rýžovými poli na holé planině.“

„A nemůže se stát, že stejný osud potká i Kalkatu?“ zeptal jsem se.

„Kdo ví?“ „No, no, tak daleko ještě nejsme,“ řekl Banks. „To je přece otázka hrází. Bude-li třeba, dokážou inženýři přelévání Gangy zadržet.

Nasadí jí prostě svěrací kazajku!“

„Máte štěstí, Banksi,“ odpověděl jsem mu, „že vás neslyší Indové mluvit takhle o jejich posvátné řece. Ti by vám to neodpustili.“

„Máte pravdu,“ řekl Banks. „Ganga je dcera boží, není-li to bůh sám. A v očích Indů není žádný její čin špatný.“

„Dokonce ani horečky, cholera a mor, které Ganga v době epidemie roznáší,“ dodal kapitán Hod. „Je ovšem pravda, že tygři a, krokodýlové, kterými se to v Sandarbanu jen hemží, nemají se nijak špatně. Naopak! Dá se říci, že morové ovzduší je pro tato zvířata tím, čím je Angličanům v Indii čistý vzduch horských lázní v horkém období. Ach ty šelmy!“

Pak se Hod obrátil ke svému sluhovi, který právě sklízel ze stolu.

„Foxi!“ oslovil ho.

„Prosím, pane kapitáne?“

„Nezastřelil jsi svého sedmatřicátého právě tam?“

„Ano, pane kapitáne, dvě míle od Port Canningu,“ odpověděl Fox. „Bylo to jednou večer…“

„To stačí, Foxi,“ přerušil ho kapitán Hod, když dopil velkou sklenici grogu. „Historii tvého sedmatřicátého už znám. Teď mě hlavně zajímá ten osmatřicátý!“

„Toho jsem ještě nezastřelil, pane kapitáne.“

„Ale zastřelíš ho, Foxi! A já dostanu svého jedenačtyřicátého!“ Jak je vidět, kapitán Hod a Fox ve svém hovoru vůbec nevyslovili slovo „tygr“. Bylo to zbytečné, protože kapitán i sluha si dokonale rozuměli.

Rameno Huglí, u Kalkaty skoro kilometr široké, počínalo se zvolna zužovat. Nad městem proti toku má velmi nízké břehy a tady se často rozpoutávají vichřice, které pustoší celou provincii. Zbořené městské čtvrti, rozsáhlé zničené plantáže, tisíce mrtvých ve městech i na venkově, to jsou stopy, které za sebou zanechávají tyto nezvládnutelné přírodní jevy, jichž strašným příkladem byl cyklón z roku 1864.

Je známo, že indické podnebí má tři období: dobu dešťů, chladné období a období horké. To třetí je nejkratší, ale opravdu těžko snesitelné. Nejhorší měsíce jsou březen, duben a květen. Nejteplejší je květen. Pobývat v té době o polednách na slunci znamená riskovat život - aspoň pro Evropany. Nezřídka se stává, že sloupec teploměru vystoupí ve stínu na jedenačtyřicet stupňů.

My jsme však vedrem příliš netrpěli, díky rychlosti Parního domu, víření vzduchu punkou a díky tomu, že ovzduší bylo zvlhčováno zvláštní okenní síťkou. Období dešťů, které trvá od června do října, nebylo ostatně daleko, i když jsme se obávali, že bude nepříjemnější než teplé období. Ale v podmínkách našeho cestování jsme se nemuseli ničeho bát.

K jedné hodině s poledne, po příjemné procházce krokem, při níž jsme vůbec nevyšli z našeho domu, dorazili jsme k Čandernagaru.

Já jsem už jednou navštívil toto město, jediné, které zbylo Francii v bengálské provincii. Je chráněno francouzskou vlajkou a má právo držet posádku v počtu pouhých patnácti mužů osobní stráže. Tento bývalý sok Kalkaty v bojích 18. století je dnes v úpadku, nekvete tu žádný obchod, ulice jsou pusté, pevnost opuštěna. Snad by se byl Čandernagar trochu oživil, kdyby trať do Iláhábádu vedla přes město nebo aspoň podle jeho hradeb. Ale na žádost francouzské vlády musila anglická společnost vést trať tak, aby se našemu území vyhnula. Čandernagar tím ztratil možnost získat zas určitou obchodní důležitost.

Náš vlak tedy do města nevjel. Zastavil se na silnici před Čandernagarem na kraji vějířovníkového lesa. Když jsme se tam utábořili, vypadalo to, jako by byla na tom místě založena nová vesnice. Byla to však jen vesnice pojízdná. Po klidné noci, kterou jsme strávili v našich pohodlných kabinách, pokračovali jsme v další cestě.

Během zastávky doplnil Banks zásoby paliva. Ač měl náš stroj malou spotřebu, trval inženýr na tom, abychom s sebou měli stále plný stav zásob vody a dřeva nebo uhlí aspoň na šedesát hodin jízdy.

Další etapa měla být delší. Chtěli jsme po dvou dnech cesty a dvou nocích odpočinku dojet do Barddhamánu a 9. května si toto město prohlédnout.

V šest hodin ráno dal Storr znamení ostrým hvizdem, pustil páru do válců a Ocelový obr vyrazil trochu rychleji než včera.

Několik hodin jsme jeli podle železniční trati, která vede z Barddhamánu do Rádžmahálu v údolí Gangy a odtud podle této řeky do Váránasí. Cestou nás velkou rychlostí předjel vlak z Kalkaty.

Zdálo se, že nás obdivným pokřikem cestujících vyzývá na závod. My jsme však na výzvu neodpověděli. Cestující ve vlaku mohli jet sice rychleji, ale ne tak pohodlně jako my.

Ony dva dny jsme stále projížděli rovinatým krajem. Tu a tam se kývalo několik pružných kokosovníků, které však za Barddhamánem zůstaly za námi. Tyto stromy z velké rodiny palem milují pobřeží, neboť potřebují v ovzduší několik molekul mořského vzduchu. Proto za celkem úzkým pobřežním pásmem je už nevidíme a ve střední Indii bychom je hledali marně. Rostlinstvo centrálních oblastí tím však není nijak ochuzeno, je stejně zajímavé a pestré.

Po obou stranách silnice se táhla obrovská šachovnice rýžových polí, ztrácející se až v nedozírnu. Půda byla rozdělena na čtverce obehnané zídkami jako solná jezera nebo ústřicová pole při pobřeží. Převládala zelená barva, tato vlhká a teplá půda se zázračně úrodným bahnem slibovala bohatou sklizeň.

Nazítří večer ve stanovenou hodinu se náš stroj zastavil před branami Barddhamánu.

Administrativně je toto město hlavním městem anglického distriku, ale distrikt patří vlastně mahárádžovi, který odvádí vládě na daních neméně než deset miliónů. Město se skládá většinou z nízkých domů, mezi nimiž se táhnou krásné aleje kokosových a arekových palem. Aleje byly dost široké, aby náš vlak pohodlně projel. Utábořili jsme se na krásném, stinném a svěžím místě. Toho večera mělo mahárádžovo hlavní město o jednu čtvrť víc. Byla to naše pojízdná osada, naše vesnice o dvou domech, ale my bychom ji nebyli zaměnili ani za čtvrť s nádherným vladařovým palácem v angloindickém slohu. Náš slon vzbudil přirozeně obvyklý vzruch, vyvolal dokonce jakýsi obdivný strach u Bengálců, kteří se seběhli ze všech stran; byli všichni nakrátko ostříháni a oblečeni do jednoho kusu oděvu: muži do pruhu látky kolem beder a ženy do bílého sárí, které je halilo od hlavy až k patám.

„Mám jen strach,“ řekl kapitán Hod, „aby od nás mahárádža nechtěl Ocelového obra koupit a aby nám nenabídl částku, za kterou bychom ho musili Jeho Veličenstvu prodat.“

„Nikdy!“ zvolal Banks. „Udělal bych mu jiného slona, kdyby chtěl, a to tak silného, že by utáhl celé jeho hlavní město z jednoho konce státu na druhý. Ale našeho slona nikdy neprodáme, že, Munro?“

„Za žádnou cenu!“ odpověděl plukovník tónem člověka, kterým nemůže pohnout ani nabídka miliónu.

Ale o koupi našeho kolosu nemohla být vůbec řeč. Mahárádža totiž v Barddhamánu nebyl. Jako jediného návštěvníka jsme přijali jeho kámdara, jakéhosi osobního tajemníka, který si přišel náš vlak prohlédnout. Po prohlídce jsme přijali jeho pozvání k návštěvě palácových zahrad, osázených nejkrásnějšími ukázkami tropické vegetace a zavlažovaných čistou vodou z velkých nádrží. V mahárádžových sadech jsme obdivovali půvabné fantastické kiosky a na trávnících klece plné srnců, jelenů, daňků a slonů jako představitelů zdomácnělých zvířat a tygrů, lvů, levhartů a medvědů jako představitelů dravé zvěře.

„Tygři v klecích jako kanáři, pane kapitáne!“ zvolal Fox. „To budí jen soucit.“

„Ano, Foxi,“ odpověděl kapitán. „Kdybychom se těch poctivých šelem zeptali, jistě by nám řekly, že by se raději potulovaly džunglí … třeba i v dostřelu karabiny s výbušnými náboji.“

„To bych řekl, pane kapitáne,“ odpověděl sluha s povzdechem.

Nazítří, 10. května, jsme Barddhamán opustili. Dobře zásobený Parní dům přejel železniční přejezd a zamířil přímo k městu Ramghuru, ležícímu pětasedmdesát mil od Kalkaty.

Cestou jsme ovšem nechali stranou některá důležitá města, například Mourchdabád, nezajímavý jak v indické, tak i v anglické části; jakýsi indický Birmingham, postavený na ostrohu nad posvátnou řekou Patnu, hlavní město království Biháru, kterým jsme projeli napříč, bohaté středisko obchodu s opiem, téměř zakryté záplavou popínavých rostlin, jimiž květena města přímo hýří. My jsme však raději volili jižnější cestu, dva stupně od údolí Gangy.

Teď jsme Ocelového obra trochu popohnali do lehkého klusu, při němž jsme mohli ocenit výtečné odpérování našich vozů. Silnice byla krásná a přímo nás k tomu vybízela. Je zcela možné, že šelmy se příchodem obrovského slona chrlícího páru vyděsily. Žádnou jsme totiž v džunglích k největšímu Hodovu překvapení nespatřili. Ale kapitán se chystal ukojit svou loveckou vášeň v severní části Indie, a ne v Bengálsku. Zatím si proto nemohl na nic stěžovat.

Dne 15. května jsme byli před Ramghurem, asi padesát mil od Barddhamánu. Naše průměrná rychlost byla jen patnáct mil za dvanáct hodin.

Po třech dnech, 18. května, zastavil náš vlak o sto kilometrů dál, před městečkem Citarandžanem.

V první etapě cesty nedošlo k žádné příhodě. Byly horké dny, ale na našich verandách bylo docela příjemné posezení. Trávili jsme tam hodiny největšího vedra sladkým nicneděláním.

Storr a Kálut se večer zabývali pod Banksovým dozorem čištěním a prohlídkou stroje.

Kapitán Hod, já, Fox a Goúmi s oběma stavěcími psy jsme si zatím vyšli na lov do okolí tábora. Byla tam však jen drobná srstnatá a pernatá zvěř. Ale i když kapitán Hod nad ní ohrnoval nos jako lovec, nemohl to dělat jako labužník. A tak k jeho největšímu uspokojení a k velkému zadostiučinění pana Parazarda měli jsme druhého dne k obědu několik výtečných jídel z čerstvého masa. Moúmi a Fox musili častokrát nastoupit službu dřevorubců a nosičů vody. Bylo totiž nutné zásobit tendr na druhý den. Proto Banks volil místa zastávek pokud možno na břehu potoka poblíž lesa.

Všechno potřebné zásobování řídil sám a nikdy nezapomněl ani na jedinou maličkost.

Když bylo vše hotovo, zapálili jsme si cigára a kouřili při hovoru o této zemi, kterou Hod a Banks dokonale znali. Kapitán obyčejnými cigaretami pohrdal a z plných plic nasával dvacet stop dlouhým troubelem vonný dým z vodní dýmky, kterou pečlivě ošetřoval jeho sluha Fox.

Naším největším přáním bylo vylákat plukovníka Munra na krátké vycházky do okolí tábora. On však naše výzvy vytrvale odmítal a zůstával s Mac Neilem doma. Oba dva se procházeli jen po silnici, sto kroků sem sto kroků tam. Mluvili málo, ale dokonale si rozuměli. Byli neustále pohrouženi do smutných vzpomínek, které nic nemohlo zahnat. Kdo ví, zda je naopak neoživovali, když jsme se přibližovali ke krvavým dějištěm povstání!

Plukovník Munro se určitě rozhodl připojit se k naší výpravě na sever ne z touhy po naší společnosti, ale pod tlakem nějaké utkvělé myšlenky, kterou snad později poznáme. Musím říci, že Banks a kapitán Hod byli stejného mínění jako já. Tak jsme si všichni tři s jistými obavami do budoucnosti říkali, že náš ocelový slon táhne s. sebou napříč indickým poloostrovem i nějaké neznámé drama.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA VI

PRVNÍ ETAPY

 

 Dne 6. května jsem opustil hotel Spencer, jeden z nejlepších v Kalkatě, kde jsem bydlel od svého příchodu do hlavního města Indie (dnes je hlavním městem Indie Dillí).

 Toto velké město nemělo už pro mne žádné tajemství. Už v ranních hodinách jsem podnikal pěší vycházky a k večeru jsem se projížděl kočárem po Strandu až k parkánům pevnosti William spolu s přepychovými vozy Evropanů, kteří pohrdavě míjeli neméně přepychové vozy velkých a tlustých indických bábuů. Vycházel jsem i do zajímavých obchodních ulic, nesoucích právem název bazar, a navštěvoval jsem na břehu Gangy místa určená ke spalování mrtvých a botanickou zahradu přírodovědce Hookera. Viděl jsem i strašnou bohyni smrti Kálí s deseti rukama, skrytou v malém chrámu v jednom předměstí, kde se moderní civilizace stýká s domorodým barbarstvím. Prohlédl jsem si palác místokrále, stojící právě naproti hotelu Spencer, a Městskou halu, zasvěcenou památce velkých postav naší doby, studoval jsem zajímavé podrobnosti mešity v Huglí, probíhal jsem přístavem plným krásných obchodních lodí anglického námořnictva, šel jsem se rozloučit i s filozofickými čápy marabu, kteří si vzali na starost čištění ulic a udržování města ve zdravotně nezávadném stavu. To všechno jsem tedy už poznal, a tak mi nezbývalo než odjet.

 Toho dne ráno jsem si najal palki ghari, bídný vůz na čtyřech kolech a se dvěma koňmi - nehodný objevit se mezi pohodlnými výrobky anglických stavitelů kočárů - a dal jsem se odvézt na Vládní náměstí, kde jsem vstoupil do bungalovu plukovníka Munra. Sto kroků za předměstím na nás čekal vlak. Stačilo jen nasednout.

 Naše zavazadla byla uložena ve zvláštní kabině přirozeně už předem. Brali jsme si ostatně s sebou jen věci nezbytné. Jedině kapitán Hod byl přesvědčen, že k nezbytnostem patří nejméně čtyři Einfieldovy karabiny na výbušné střely, čtyři lovecké pušky a dvě pušky na kachny - nemluvě o dalších puškách a revolverech -, takže byla vyzbrojena celá naše posádka. Tato zbytečná výzbroj ohrožovala spíš šelmy než obyčejnou lovnou zvěř, ale nimrod výpravy si to nedal vymluvit.

 Kapitán Hod byl přímo okouzlen. Radoval se, že vytáhne plukovníka z jeho samoty, a těšil se na jízdu severní částí Indie v tom jedinečném vozidle, na lovecké vycházky a výpravy do himálajské oblasti. To vše ho tak vzrušovalo, že se vyjadřoval samými citoslovci a každému tiskl ruku, div mu kosti nezlámal.

 Odbila hodina odjezdu. Parní kotel už byl pod tlakem, stroj připraven k chodu. Mechanik seděl na svém místě, ruku na regulátoru.

 Ozvalo se smluvené zapísknutí.

 „Na cestu!“ zvolal kapitán Hod a zamával čapkou. „Kupředu, Ocelový obře!“ Náš nadšený přítel pokřtil úžasný stroj našeho podivného vlaku plným právem tímto jménem, které mu už zůstalo.

 A teď ještě několik slovo posádce výpravy, jejíž členové se ubytovali v zadním voze.

 Mechanik Storr byl Angličan, zaměstnanec železniční společnosti Great Southern of India, který před několika měsíci opustil svou službu. Banks ho znal jako velmi schopného člověka a přivedl ho do služeb plukovníka Munra. Byl to čtyřicetiletý muž, obratný dělník, výborně znalý svého řemesla, který nám měl prokázat velmi platné služby.

 Topič se jmenoval Kálut. Patřil k indickému kmeni, jehož příslušníky vyhledávají železniční společnosti pro jejich schopnost snášet tropická indická vedra, zvýšená ještě teplem parních kotlů.

 Podobně je tomu s Araby, které námořní společnosti najímají jako topiče pro plavby přes Rudé moře. Ti chlapíci se jenom vaří tam, kde by se Evropané v několika minutách upekli.

 V obou případech je to dobrá volba.

 Sluha plukovníka Munra, byl pětačtyřicetiletý Ind z kmene Gurkhů a jmenoval se Goúmi. Patřil k pluku, který zachoval kázeň a byl ochoten používat nového střeliva, jež se stalo záminkou sipáhíského povstání. Byl to malý, mrštný, silný a bezmezně oddaný chlapík. Nosil stále černou uniformu své brigády, na níž lpěl jako na vlastní kůži.

 Seržant Mac Neil a Goúmi byli tělem i duší oddáni plukovníkovi Munrovi. Bojovali ve všech indických válkách vedle sebe, pomáhali plukovníkovi hledat Nánu Sáhiba, a když bylo pátrání marné, následovali oba dva plukovníka do výslužby a nikdy ho nehodlali opustit. Druhým sluhou byl sluha kapitána Hoda Fox, čistokrevný, veselý a sdílný Angličan, stejně zuřivý lovec jako jeho velitel. Ten dobrák by byl své sociální postavení nevyměnil za žádné jiné. Byl velmi zchytralý, což jako by odpovídalo jeho jménu, protože fox je anglické pojmenování lišky. Byla to však liška, která už dostala sedmatřicet tygrů - o tři méně než kapitán! Ale Fox doufal, že na tom nezůstane.

 K doplnění výčtu posádky nutno uvést ještě černošského kuchaře, který vládl v přední části druhého vozu mezi dvěma spížemi.

 Pocházel z Francie a pekl a smažil už na všech zeměpisných šířkách. „Pan Parazard“, jak si říkal, byl přesvědčen, že nevykonává jen tak obyčejné řemeslo, nýbrž nesmírně důležitou funkci. Byl to skutečně obřad, když vkládal ruku na kamna a s přesností chemika odměřoval pepř, sůl, a ostatní přípravky, kterými vylepšoval svá umně připravovaná jídla. Jinak byl pan Parazard obratný a čistotný muž, a tak jsme mu jeho ješitnost rádi odpouštěli.

 Sir Edward Munro, kapitán Hod, Banks a já na jedné straně a Mac Neil, Storr, Kálut, Goúmi, Fox a pan Parazard na straně druhé - celkem devět osob - to byli členové výpravy, kterou táhl Ocelový obr ve vlaku se dvěma pojízdnými domy do severní části Indie. Nezapomeňme však na dva psy, Phanna a Blacka, jejichž služeb při lovu pernaté i srstnaté zvěře si nemohl kapitán Hod vynachválit.

 I když není Bengálsko nejzajímavější částí Indie, je určitě nejbohatší. Je to v pravém slova smyslu země rádžů, zabírající střed rozlehlé oblasti. Tuto lidnatou provincii můžeme pokládat za skutečnou zemi Indů. Táhne se na severu až k nepřekročitelné hradbě Himálaje a my jsme měli celým tím krajem projet napříč.

 Po poradě o průběhu prvních etap jsme se dohodli, že pojedeme několik mil podle Huglí, což je rameno Gangy, protékající Kalkatou, necháme vpravo francouzské město Čandermagar a pustíme se podle železniční trati až do Barddhamánu a odtud šikmo přes Bihár tak, abychom se dostali ke Ganze u Váránasí.

 „Přátelé,“ řekl nám plukovník Munro, „rozhodování o průběhu výpravy přenechávám vám... Dohodněte se beze mne. Vše, co uděláte, bude dobré.“

 „Můj milý,“ odpověděl mu Banks, „přesto by bylo správné, kdybys nám řekl svůj názor…“

 „Ne, Banksi,“ pokračoval plukovník. „Souhlasím ve všem s tebou a nezáleží mi vůbec na tom, zda navštívíme tu nebo onu provincii.

 Mám jedinou otázku: Kterým směrem se chcete pustit, až dojedete do Váránasí?“

 „Samozřejmě k severu,“ zvolal kapitán Hod. „Po cestě, která vede přímo k prvním předhořím Himálaje napříč královstvím Audhem.“

 „Nuže, v tomto případě se mě, přátelé, neptejte…,“ řekl plukovník Munro. „Ale o tom si promluvíme až v pravý čas. Do té doby si jeďte, kam se vám zlíbí!“ Odpověď sira Edwarda Munra mě trochu udivila. Co měl vlastně na mysli? Souhlasil snad s výpravou jen proto, že doufal v pomoc náhody tam, kde jeho vůle neuspěla? Řekl si snad, že není-li Nána Sáhib mrtev, bude ho moci najít v severní části Indie? Uchoval si snad ještě nějakou naději na možnost pomsty? Já sám jsem měl pocit, že plukovníka Munra vede nějaká postranní myšlenka, a dokonce se mi zdálo, že seržant Mac Neil je do tajemství svého velitele zasvěcen.

 V prvních hodinách toho dne jsme se usadili v salónu Parního domu. Dveře i okna verandy byly otevřeny a punkou vířený vzduch činil horko zcela snesitelným.

 Ocelový obr byl řízen Storrovým regulátorem. Jednu milí za hodinu - to bylo zatím vše, co od něho cestující požadovali, protože se chtěli rozhlížet po okolní krajině.

 Od výjezdu z kalkatského předměstí nás sledovalo několik Evropanů, které naše vozidlo okouzlilo, a celý dav Indů, u nichž se k obdivu pojil i strach. Tento dav však zvolna řídl, ale my jsme neunikli pozornosti chodců, kteří vykřikovali své obdivné auhs!

 Všechny ty výkřiky nepatřily ani tak vozům, jako gigantickému tažnému slonu, vyfukujícímu oblaka páry.

 V deset hodin bylo v jídelně prostřeno. Neotřásali jsme se o nic víc než cestující v salónním voze první třídy a snídani pana Parazarda jsme vzdali plnou čest.

 Silnice, po níž se náš vlak pustil, táhla se podle říčního ramene Huglí, což je nejzápadnější rameno Gangy, která ve své deltě v Sandarbanu vytváří nesmírně složitou vodní síť. Celý ten kraj je vlastně naplavenina.

 „To, co zde vidíte, Mauclere,“ řekl mi Banks, „je vítězství posvátné řeky nad neméně posvátným Bengálským zálivem. Je to jen otázka času. Není zde snad ani píď půdy, která by nepocházela z Himálají.

 Až sem ji zanesl proud Gangy! Řeka pozvolna rozhlodává hory, aby vytvořila půdu této provincie, kde si vyhloubila řečiště.“

 „A často je mění,“ dodal kapitán Hod. „Ach, je to fantastická, podivínská řeka, ta Ganga! Postavíte na jejím břehu město a to se za několik set let octne uprostřed pusté pláně. Jeho nábřeží jsou na suchu, protože řeka změnila směr i ústí. Tak tomu bylo s městy Rádžmahálem a Gaurem, která byla kdysi omývána nevěrnými vodami řeky a dnes umírají žízní mezi vysušenými rýžovými poli na holé planině.“

 „A nemůže se stát, že stejný osud potká i Kalkatu?“ zeptal jsem se.

 „Kdo ví?“ „No, no, tak daleko ještě nejsme,“ řekl Banks. „To je přece otázka hrází. Bude-li třeba, dokážou inženýři přelévání Gangy zadržet.

 Nasadí jí prostě svěrací kazajku!“

 „Máte štěstí, Banksi,“ odpověděl jsem mu, „že vás neslyší Indové mluvit takhle o jejich posvátné řece. Ti by vám to neodpustili.“

 „Máte pravdu,“ řekl Banks. „Ganga je dcera boží, není-li to bůh sám. A v očích Indů není žádný její čin špatný.“

 „Dokonce ani horečky, cholera a mor, které Ganga v době epidemie roznáší,“ dodal kapitán Hod. „Je ovšem pravda, že tygři a, krokodýlové, kterými se to v Sandarbanu jen hemží, nemají se nijak špatně. Naopak! Dá se říci, že morové ovzduší je pro tato zvířata tím, čím je Angličanům v Indii čistý vzduch horských lázní v horkém období. Ach ty šelmy!“

 Pak se Hod obrátil ke svému sluhovi, který právě sklízel ze stolu.

 „Foxi!“ oslovil ho.

 „Prosím, pane kapitáne?“

 „Nezastřelil jsi svého sedmatřicátého právě tam?“

 „Ano, pane kapitáne, dvě míle od Port Canningu,“ odpověděl Fox. „Bylo to jednou večer…“

 „To stačí, Foxi,“ přerušil ho kapitán Hod, když dopil velkou sklenici grogu. „Historii tvého sedmatřicátého už znám. Teď mě hlavně zajímá ten osmatřicátý!“

 „Toho jsem ještě nezastřelil, pane kapitáne.“

 „Ale zastřelíš ho, Foxi! A já dostanu svého jedenačtyřicátého!“ Jak je vidět, kapitán Hod a Fox ve svém hovoru vůbec nevyslovili slovo „tygr“. Bylo to zbytečné, protože kapitán i sluha si dokonale rozuměli.

 Rameno Huglí, u Kalkaty skoro kilometr široké, počínalo se zvolna zužovat. Nad městem proti toku má velmi nízké břehy a tady se často rozpoutávají vichřice, které pustoší celou provincii. Zbořené městské čtvrti, rozsáhlé zničené plantáže, tisíce mrtvých ve městech i na venkově, to jsou stopy, které za sebou zanechávají tyto nezvládnutelné přírodní jevy, jichž strašným příkladem byl cyklón z roku 1864.

 Je známo, že indické podnebí má tři období: dobu dešťů, chladné období a období horké. To třetí je nejkratší, ale opravdu těžko snesitelné. Nejhorší měsíce jsou březen, duben a květen. Nejteplejší je květen. Pobývat v té době o polednách na slunci znamená riskovat život - aspoň pro Evropany. Nezřídka se stává, že sloupec teploměru vystoupí ve stínu na jedenačtyřicet stupňů.

 My jsme však vedrem příliš netrpěli, díky rychlosti Parního domu, víření vzduchu punkou a díky tomu, že ovzduší bylo zvlhčováno zvláštní okenní síťkou. Období dešťů, které trvá od června do října, nebylo ostatně daleko, i když jsme se obávali, že bude nepříjemnější než teplé období. Ale v podmínkách našeho cestování jsme se nemuseli ničeho bát.

 K jedné hodině s poledne, po příjemné procházce krokem, při níž jsme vůbec nevyšli z našeho domu, dorazili jsme k Čandernagaru.

 Já jsem už jednou navštívil toto město, jediné, které zbylo Francii v bengálské provincii. Je chráněno francouzskou vlajkou a má právo držet posádku v počtu pouhých patnácti mužů osobní stráže. Tento bývalý sok Kalkaty v bojích 18. století je dnes v úpadku, nekvete tu žádný obchod, ulice jsou pusté, pevnost opuštěna. Snad by se byl Čandernagar trochu oživil, kdyby trať do Iláhábádu vedla přes město nebo aspoň podle jeho hradeb. Ale na žádost francouzské vlády musila anglická společnost vést trať tak, aby se našemu území vyhnula. Čandernagar tím ztratil možnost získat zas určitou obchodní důležitost.

 Náš vlak tedy do města nevjel. Zastavil se na silnici před Čandernagarem na kraji vějířovníkového lesa. Když jsme se tam utábořili, vypadalo to, jako by byla na tom místě založena nová vesnice. Byla to však jen vesnice pojízdná. Po klidné noci, kterou jsme strávili v našich pohodlných kabinách, pokračovali jsme v další cestě.

 Během zastávky doplnil Banks zásoby paliva. Ač měl náš stroj malou spotřebu, trval inženýr na tom, abychom s sebou měli stále plný stav zásob vody a dřeva nebo uhlí aspoň na šedesát hodin jízdy.

 Další etapa měla být delší. Chtěli jsme po dvou dnech cesty a dvou nocích odpočinku dojet do Barddhamánu a 9. května si toto město prohlédnout.

 V šest hodin ráno dal Storr znamení ostrým hvizdem, pustil páru do válců a Ocelový obr vyrazil trochu rychleji než včera.

 Několik hodin jsme jeli podle železniční trati, která vede z Barddhamánu do Rádžmahálu v údolí Gangy a odtud podle této řeky do Váránasí. Cestou nás velkou rychlostí předjel vlak z Kalkaty.

 Zdálo se, že nás obdivným pokřikem cestujících vyzývá na závod. My jsme však na výzvu neodpověděli. Cestující ve vlaku mohli jet sice rychleji, ale ne tak pohodlně jako my.

 Ony dva dny jsme stále projížděli rovinatým krajem. Tu a tam se kývalo několik pružných kokosovníků, které však za Barddhamánem zůstaly za námi. Tyto stromy z velké rodiny palem milují pobřeží, neboť potřebují v ovzduší několik molekul mořského vzduchu. Proto za celkem úzkým pobřežním pásmem je už nevidíme a ve střední Indii bychom je hledali marně. Rostlinstvo centrálních oblastí tím však není nijak ochuzeno, je stejně zajímavé a pestré.

 Po obou stranách silnice se táhla obrovská šachovnice rýžových polí, ztrácející se až v nedozírnu. Půda byla rozdělena na čtverce obehnané zídkami jako solná jezera nebo ústřicová pole při pobřeží. Převládala zelená barva, tato vlhká a teplá půda se zázračně úrodným bahnem slibovala bohatou sklizeň.

 Nazítří večer ve stanovenou hodinu se náš stroj zastavil před branami Barddhamánu.

 Administrativně je toto město hlavním městem anglického distriku, ale distrikt patří vlastně mahárádžovi, který odvádí vládě na daních neméně než deset miliónů. Město se skládá většinou z nízkých domů, mezi nimiž se táhnou krásné aleje kokosových a arekových palem. Aleje byly dost široké, aby náš vlak pohodlně projel. Utábořili jsme se na krásném, stinném a svěžím místě. Toho večera mělo mahárádžovo hlavní město o jednu čtvrť víc. Byla to naše pojízdná osada, naše vesnice o dvou domech, ale my bychom ji nebyli zaměnili ani za čtvrť s nádherným vladařovým palácem v angloindickém slohu. Náš slon vzbudil přirozeně obvyklý vzruch, vyvolal dokonce jakýsi obdivný strach u Bengálců, kteří se seběhli ze všech stran; byli všichni nakrátko ostříháni a oblečeni do jednoho kusu oděvu: muži do pruhu látky kolem beder a ženy do bílého sárí, které je halilo od hlavy až k patám.

 „Mám jen strach,“ řekl kapitán Hod, „aby od nás mahárádža nechtěl Ocelového obra koupit a aby nám nenabídl částku, za kterou bychom ho musili Jeho Veličenstvu prodat.“

 „Nikdy!“ zvolal Banks. „Udělal bych mu jiného slona, kdyby chtěl, a to tak silného, že by utáhl celé jeho hlavní město z jednoho konce státu na druhý. Ale našeho slona nikdy neprodáme, že, Munro?“

 „Za žádnou cenu!“ odpověděl plukovník tónem člověka, kterým nemůže pohnout ani nabídka miliónu.

 Ale o koupi našeho kolosu nemohla být vůbec řeč. Mahárádža totiž v Barddhamánu nebyl. Jako jediného návštěvníka jsme přijali jeho kámdara, jakéhosi osobního tajemníka, který si přišel náš vlak prohlédnout. Po prohlídce jsme přijali jeho pozvání k návštěvě palácových zahrad, osázených nejkrásnějšími ukázkami tropické vegetace a zavlažovaných čistou vodou z velkých nádrží. V mahárádžových sadech jsme obdivovali půvabné fantastické kiosky a na trávnících klece plné srnců, jelenů, daňků a slonů jako představitelů zdomácnělých zvířat a tygrů, lvů, levhartů a medvědů jako představitelů dravé zvěře.

 „Tygři v klecích jako kanáři, pane kapitáne!“ zvolal Fox. „To budí jen soucit.“

 „Ano, Foxi,“ odpověděl kapitán. „Kdybychom se těch poctivých šelem zeptali, jistě by nám řekly, že by se raději potulovaly džunglí … třeba i v dostřelu karabiny s výbušnými náboji.“

 „To bych řekl, pane kapitáne,“ odpověděl sluha s povzdechem.

 Nazítří, 10. května, jsme Barddhamán opustili. Dobře zásobený Parní dům přejel železniční přejezd a zamířil přímo k městu Ramghuru, ležícímu pětasedmdesát mil od Kalkaty.

 Cestou jsme ovšem nechali stranou některá důležitá města, například Mourchdabád, nezajímavý jak v indické, tak i v anglické části; jakýsi indický Birmingham, postavený na ostrohu nad posvátnou řekou Patnu, hlavní město království Biháru, kterým jsme projeli napříč, bohaté středisko obchodu s opiem, téměř zakryté záplavou popínavých rostlin, jimiž květena města přímo hýří. My jsme však raději volili jižnější cestu, dva stupně od údolí Gangy.

 Teď jsme Ocelového obra trochu popohnali do lehkého klusu, při němž jsme mohli ocenit výtečné odpérování našich vozů. Silnice byla krásná a přímo nás k tomu vybízela. Je zcela možné, že šelmy se příchodem obrovského slona chrlícího páru vyděsily. Žádnou jsme totiž v džunglích k největšímu Hodovu překvapení nespatřili. Ale kapitán se chystal ukojit svou loveckou vášeň v severní části Indie, a ne v Bengálsku. Zatím si proto nemohl na nic stěžovat.

 Dne 15. května jsme byli před Ramghurem, asi padesát mil od Barddhamánu. Naše průměrná rychlost byla jen patnáct mil za dvanáct hodin.

 Po třech dnech, 18. května, zastavil náš vlak o sto kilometrů dál, před městečkem Citarandžanem.

 V první etapě cesty nedošlo k žádné příhodě. Byly horké dny, ale na našich verandách bylo docela příjemné posezení. Trávili jsme tam hodiny největšího vedra sladkým nicneděláním.

 Storr a Kálut se večer zabývali pod Banksovým dozorem čištěním a prohlídkou stroje.

 Kapitán Hod, já, Fox a Goúmi s oběma stavěcími psy jsme si zatím vyšli na lov do okolí tábora. Byla tam však jen drobná srstnatá a pernatá zvěř. Ale i když kapitán Hod nad ní ohrnoval nos jako lovec, nemohl to dělat jako labužník. A tak k jeho největšímu uspokojení a k velkému zadostiučinění pana Parazarda měli jsme druhého dne k obědu několik výtečných jídel z čerstvého masa. Moúmi a Fox musili častokrát nastoupit službu dřevorubců a nosičů vody. Bylo totiž nutné zásobit tendr na druhý den. Proto Banks volil místa zastávek pokud možno na břehu potoka poblíž lesa.

 Všechno potřebné zásobování řídil sám a nikdy nezapomněl ani na jedinou maličkost.

 Když bylo vše hotovo, zapálili jsme si cigára a kouřili při hovoru o této zemi, kterou Hod a Banks dokonale znali. Kapitán obyčejnými cigaretami pohrdal a z plných plic nasával dvacet stop dlouhým troubelem vonný dým z vodní dýmky, kterou pečlivě ošetřoval jeho sluha Fox.

 Naším největším přáním bylo vylákat plukovníka Munra na krátké vycházky do okolí tábora. On však naše výzvy vytrvale odmítal a zůstával s Mac Neilem doma. Oba dva se procházeli jen po silnici, sto kroků sem sto kroků tam. Mluvili málo, ale dokonale si rozuměli. Byli neustále pohrouženi do smutných vzpomínek, které nic nemohlo zahnat. Kdo ví, zda je naopak neoživovali, když jsme se přibližovali ke krvavým dějištěm povstání!

 Plukovník Munro se určitě rozhodl připojit se k naší výpravě na sever ne z touhy po naší společnosti, ale pod tlakem nějaké utkvělé myšlenky, kterou snad později poznáme. Musím říci, že Banks a kapitán Hod byli stejného mínění jako já. Tak jsme si všichni tři s jistými obavami do budoucnosti říkali, že náš ocelový slon táhne s. sebou napříč indickým poloostrovem i nějaké neznámé drama.

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.