×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA V OCELOVÝ OBR

KAPITOLA V OCELOVÝ OBR Nedovedu si představit větší překvapení, neŽ jaké projevovali 6. května chodci, kteří se zastavovali na silnici z Kalkaty do Čandernagaru, muži, ženy i děti, Indové stejně jako Angličané. A jejich největší překvapení bylo skutečně zcela přirozené.

Za východu slunce vyjelo totiž z posledního předměstí hlavního města Indie mezi dvojitým špalírem zvědavců zvláštní vozidlo, lze-li tohoto slova použít u podivného stroje, který se pohyboval po břehu říčního ramene Huglí.

V čele klidně a tajemně kráčel jako jediná tažná síla obrovský slon, vysoký dvacet stop, dlouhý třicet a patřičně široký. Chobot měl v půli ohnutý špičkou vzhůru jako obrovský roh hojnosti. Ze širokých čelistí mu vyčnívaly pozlacené kly, podobné dvěma hrozivým kosám. Temně zelené, podivně skvrnité tělo bylo pokryto bohatým přehozem v pestrých barvách. Látka přehozu byla posázena stříbrnými a zlatými cetkami a lemována třepením a střapci s dlouhými třásněmi. Na zádech nesl slon ozdobnou věžičku, krytou po indickém způsobu kulatou kupolí. Ve stěnách vížky byla okrouhlá skla, podobná oknům v lodních kajutách.

Slon táhl za sebou vlak složený ze dvou ohromných vozů, či spíš skutečných domů, jakýchsi pojízdných bungalovů a na čtyřech kolech. Kola byla bohatě zdobena na osách, na loukotích i na paprscích. Bylo je však vidět jen částečně, otáčela se na nápravě zakryté spodkem těchto obrovských vozidel. Oba vozy spojoval článkovaný můstek. Jak mohl jediný, byť sebesilnější slon utáhnout tak mohutné konstrukce bez zřetelné námahy? Ale podivuhodné zvíře to dokázalo. Jeho široké nohy se automaticky zdvihaly a klesaly se zcela mechanickou pravidelností a přecházely z kroku do klusu, aniž se ozval hlas nebo ukázala ruka nějakého mahauta (vodič slona, který sedl zvířeti na krku a řídí je zvláštním bodcem, takzvaným ankusem).

Právě to nejvíc udivilo diváky, kteří přihlíželi zpovzdálí. Když se však k obru přiblížili, změnil se jejich údiv v obdiv.

K jejich sluchu především dolehl odměřený zvuk, podobný zvláštnímu hlasu těchto obrů indické zvířeny. Nadto vyrážel slon ze zdviženého chobotu v krátkých intervalech oblaka páry.

A přece jen to byl slon! Jeho vrásčitá tmavozelená kůže nepochybně pokrývala mohutnou kostru, jakou příroda obdařila tohoto krále všech tlustokožců. Jeho oči blýskaly projevem života! Jeho nohy byly nadány hybností!

Ano! Ale kdyby se byl zvědavec odvážil položit na obrovské zvíře ruku, byl by vše ihned pochopil. Slon byl vlastně úžasný klam, překvapivá napodobenina, i zblízka prozrazující projevy života.

Byl celý z ocelového plechu a v jeho nitru se skrývala jakási silniční lokomotiva.

A tento vlak, který po právu nazveme Parním domem, byl vlastně jen pojízdným obydlím, které slíbil postavit inženýr Banks.

První vůz sloužil jako obydlí plukovníkovi Munrovi, kapitánu Hodovi, Banksovi a mně.

Druhý vůz obýval Mac Neil a posádka výpravy.

Banks splnil svůj slib, plukovník také dostál slovu, a tak jsme toho rána 6. května vyjeli na neobyčejném vozidle, abychom navštívili severní část indického poloostrova.

K čemu však umělý slon? K čemu ten fantastický vynález, který byl v rozporu s praktickým duchem Angličanů? Až dosud nikomu nenapadlo dát lokomotivě určené pro jízdu na silnicích nebo na železnicích tvar nějakého zvířete.

Nutno doznat, že když nám bylo poprvé dovoleno zhlédnout úžasný stroj, byli jsme všichni vrcholně překvapeni. Zasypali jsme přítele Bankse nekonečnými proč a jak. Tato lokomotiva byla postavena podle jeho plánů a pod jeho vedením. Kdo mu vnukl podivný nápad ukrýt mezi ocelové boky mechanického slona parní stroj?

„Přátelé,“ spokojil se Banks s vážnou odpovědí, „znáte rádžu z Buthanu?“ „Já ho znám,“ odpověděl kapitán Hod. „Vlastně znal jsem ho, protože před třemi měsíci zemřel.“ „Nuže, rádža před třemi měsíci ještě žil,“ pokračoval inženýr, „a to docela jinak než jiní lidé. Nadevše miloval okázalost, ať byla jakéhokoli druhu. Nikdy se nezřekl toho, co si jednou umínil udělat.

Mořil si mozek vymýšlením nemožností, a kdyby byl neměl nevyčerpatelnou peněženku, byl by ji realizováním všech svých úmyslů brzy vyčerpal. Byl bohatý jako dávní nababové. Ve svých pokladnách měl celé hory rupií. Jestliže se někdy nad něčím trápil, pak jedině nad úvahami, jak utratit zlaťáky méně banálním způsobem než jeho milionářští kolegové. Tak se mu jednoho dne zrodila v hlavě myšlenka, která ho brzy zaujala do té míry, že ani spát nemohl. Byl to nápad, na nějž by mohl být i Šalomoun hrdý a který by byl tento židovský král jistě realizoval, kdyby byl znal páru. Byla to myšlenka na cestování docela novým způsobem, myšlenka na vozidlo, o jakém se dosud nikomu ani nesnilo. Znal mě, pozval mě na svůj dvůr a načrtl mi plán svého vozidla. Přátelé, myslíte-li si, že jsem na rádžův návrh odpověděl výbuchem smíchu, pak se mýlíte.

Okamžitě jsem pochopil, že tak úžasná myšlenka se mohla zrodit jedině v mozku indického vladaře, a přepadla mě prudká touha jeho nápad okamžitě realizovat, a to v podmínkách, které budou moci uspokojit mého poetického zákazníka i mne samotného. Opravdový inženýr nemá každý den příležitost překročit práh fantastična a připojit k apokalyptickým zvířatům a k tvorům z Tisíce a jedné noci zvíře z říše čiré fantazie. Vy přece víte, co bylo uděláno, co lze udělat a co bude ještě uděláno v oboru mechaniky. Dal jsem se proto do práce. Do toho obalu z ocelového plechu ve tvaru sloního těla se mi podařilo vpravit parní kotel, veškerý mechanismus a tendr silniční lokomotivy se všemi potřebnými součástkami. Článkovaný chobot se může zdvihat i sklánět jako komín. Excentrický hřídel mi umožnil spojit nohy mého slona s koly spřaženými se setrvačníkem parního stroje. Očima slona otáčím jako čočkami majáku a vrhám jimi dva proudy elektrického světla. Můj slon je hotov. Jeho konstrukce nebyla ovšem snadná. Musel jsem přemáhat tisíceré obtíže, které jsem neodstranil naráz. Tento stroj - můžete si jej nazvat obrovskou hračkou - mě stál mnoho probdělých nocí, a tak můj rádža, který hořel netrpělivostí a strávil značnou část svého života v mých dílnách, zemřel ještě dříve, než poslední úder kladiva umožnil jeho slonu vydat se na pochod krajem. Ten nešťastník si už nemohl svůj pojízdný dům vyzkoušet. Ale jeho dědici neměli takový smysl pro fantazii. Dívali se na hotový stroj s pověrečnou hrůzou jako na dílo blázna. Neměli nic ,lepšího na práci než se ho za bídnou cenu zbavit. A já jsem jej na plukovníkův účet koupil. Teď víte, přátelé, proč a jak máme jako jediní na světě - a za to ručím! - k dispozici parního slona o výkonnosti osmdesáti koní, neřku-li osmdesáti slonů po třech stech kilogramech!“ „Výborně, Banksi, výborně!“ zvolal kapitán Hod. „Inženýr, který je navíc umělcem, básníkem železa a oceli - to je opravdu nevšední zjev.“ „Rádža zemřel,“ pokračoval Banks, „a já jsem jeho vozidlo koupil, ale neměl jsem odvahu vrátit lokomotivě její obvyklý tvar.“ „A dobře jste udělal!“ řekl pochvalně kapitán. „Ten váš slon je nádherný! A jaký dojem s tak gigantickým zvířetem vyvoláme, až s ním budeme projíždět pláněmi a džunglemi Indie! Ten rádža měl nápad! A my toho nápadu využijeme, že, pane plukovníku?“ Plukovník Munro se skoro usmál. Znamenalo to naprostý souhlas s kapitánovými slovy. O cestě bylo tedy rozhodnuto a ocelový slon, jedinečný tvor svého druhu, umělý leviatan (biblická obluda), byl nucen táhnout pojízdné obydlí tří Angličanů a jednoho Francouze, místo aby vozil ve vší nádheře jednoho z nejbohatších rádžů indického poloostrova. Jak byla vlastně konstruována silniční lokomotiva, u níž inženýr Banks využil všech zdokonalení moderní vědy a techniky?

Mezi čtyřmi koly spojenými s nohama slona byl uložen celý mechanismus: válce, táhla, šoupátka, pumpy, excentry a parní kotel.

Trubkové topeniště bez ohybu plamene mělo topnou plochu šedesát čtverečních metrů. Bylo umístěno v horní části ocelového slona, jehož, spodek zaujímal tendr na vodu a palivo. Kotel i tendr byly namontovány na společném podvozku. Mezi nimi byl malý prostor pro topiče. Mechanik seděl v pancéřové vížce na hřbetě slona. Tam se mohla v případě nebezpečí uchýlit celá posádka. Mechanik měl stále na očích pojistné záklopky a manometr ukazující tlak páry. Po ruce měl regulátor a páku k řízení proudu páry a k manipulaci se šoupátky pro chod vpřed nebo vzad. Z vížky mohl čočkami oken v úzkých rámech pozorovat cestu před sebou a nožní pákou řídil stáčení předních kol vozů podle ohybů silnice.

Kotel i tendr byly odpérovány pružinami z nejlepší oceli, upevněnými na nápravě, a proto tlumily všechny otřesy způsobené nerovností terénu. Kola byla neobyčejně pevná a na obručích rýhovaná, aby se mohla „zakusovat“ do země a zbraňovat tak smyku.

Jak nám řekl Banks, měl stroj výkonnost osmdesáti koní, ale mohl to vytáhnout až na sto padesát, aniž hrozilo nebezpečí výbuchu kotle. Parní stroj Fiedlova systému měl dva válce se střídavým chodem. Celý mechanismus byl hermeticky uzavřen ve skříni, aby se k němu nedostal silniční prach, který všechny součástky rychle poškozuje. Hlavní zdokonalení stroje bylo v tom, že dával nejvyšší výkon při nejmenší spotřebě paliva. Průměrná spotřeba vzhledem k užitečnému výkonu nebyla nikdy v poměru tak výhodném.

A mohlo se topit uhlím i dřívím, protože topeniště bylo přizpůsobeno všem druhům paliva. Normální rychlost této silniční lokomotivy odhadoval inženýr Banks na pětadvacet kilometrů za hodinu, ale v dobrém terénu to mohlo být až čtyřicet kilometrů. Kola byla zajištěna proti smyku nejen příčným rýhováním obručí, ale i dokonalým odpérováním, které rozkládalo celkovou váhu a bránilo tím nestejnému působení nárazů na jednotlivá kola. Všechna kola byla lehce ovládána vzduchovými brzdami, působícími buď postupně, nebo současně, takže lokomotiva se mohla zastavit téměř naráz.

Stroj měl i pozoruhodnou schopnost vyjet do kopce. Banks dosáhl nejlepších výsledků tím, že propočetl váhu a hnací sílu obou pístů. Tak mohl lehce zdolat i stoupání deseti až dvanácti centimetrů na metr - což je výkon opravdu pozoruhodný.

Ostatně silnice, které Angličané v Indii vybudovali a jejichž síť je několik tisíc mil dlouhá, jsou v dokonalém stavu. Výborně se hodí právě pro tento způsob dopravy. Nemluvím ovšem o železnici Great Trunk Road, která vede celým poloostrovem a jejíž trať je dlouhá skoro dva tisíce kilometrů. Promluvme si však i o Parním domu, který za sebou umělý slon táhl.

To, co inženýr Banks koupil za plukovníkovi peníze od rádžových dědiců, nebyla jen silniční lokomotiva, byl to i silniční vlak.

Rádža si jej dal pochopitelně postavit podle své představy a podle indického vkusu. Nazval jsem ho už silničním bungalovem a to jméno si opravdu zasloužil. Skládal se ze dvou vozů, které byly prostě zázrakem indické architektury.

Představte si dvě pagody bez minaretů, se střechami o dvou kupolích, s okenními rámy podepřenými vyřezávanými sloupky, s ozdobami z barevných a vzácných dřev, s obrysy půvabně tvarovanými elegantními křivkami a s bohatě zdobenými verandami na přídi i na zádi. Ano, byly to dvě pagody, jakoby oddělené od posvátné hory v Sonaguru, které tu projížděly silnicemi, navzájem spojeny a taženy ocelovým slonem!

A nutno ještě dodat něco, co doplní představu o našem úžasném stroji. Mohl totiž dokonce i plavat! Spodní část slona, kde byl uložen kotel a stroj, byla upravena jako člun z lehké oceli, jemuž šťastné umístění nádrží na vzduch umožňovalo plout. Dorazí-li slon k řece, vrhne se do ní a sloní nohy ovládané táhly převezou celý Parní dům. V rozlehlých indických krajích, kde je spousta řek a kde dosud nejsou mosty, to byla výhoda přímo neocenitelná.

Tak vypadal tento vlak, jediný svého druhu, tak si jej představoval rádža z Buthanu.

I když Banks vyhověl rádžově fantazii a postavil stroj v podobě slona a vozy v podobě pagod, pokládal za svou povinnost zařídit vnitřek podle anglického vkusu a přizpůsobit jej potřebám dlouhé cesty. A to se mu podařilo.

Řekl jsem už, že Parní dům se skládal ze dvou vozů, které byly uvnitř šest metrů široké. Přesahovaly tedy šířkou osy kol, dlouhé jen pět metrů. Byly odpérovány dlouhými pružinami největší pružnosti, takže cestující cítili nárazy jen jako lehké otřesy v dobře konstruovaném železničním vagónu.

První vůz byl dlouhý jedenáct metrů. Vpředu měl elegantní verandu nesenou lehkými sloupky a chráněnou širokým balkónem, kde se mohlo usadit deset osob. Dvě okna a dveře vedly do salónu, osvětleného ještě dvěma okny postranními. Zařízení místnosti bylo jednoduché, po délce stál stůl, vedle něho knihovna a měkké divany. Salón byl však umělecky vyzdoben a potažen drahými látkami.

Podlahu kryl hustý smyrenský koberec. Síťky z vonných trav, umístěné před okny a neustále zavlažované parfémovanou vodou, udržovaly svěží vzduch v salónu i v kabinách. U stropu visela punka, jakýsi velký vějíř, kterým automaticky pohyboval hnací řemen a během zastávek jeden ze sluhů. Bylo totiž nutno připravit se všemi možnými prostředky na velká vedra v některých měsících, kdy sloupec teploměru vystupuje ve stínu až na pětačtyřicet stupňů. V pozadí salónu byly proti dveřím na přední verandu druhé dveře ze vzácných dřev. Vedly do jídelny, osvětlené stropem z matného skla. U stolu uprostřed místnosti mohlo zasednout osm lidí. My jsme však byli jen čtyři, takže jsme tam měli největší pohodlí. Dále byl v jídelně bufet s příborníkem, plným přepychového stříbra, skla a porcelánu, jak to vyžaduje anglický styl. Všechny křehké předměty byly přirozeně vsazeny do zvláštních držáků jako na palubách lodí, aby byly chráněny i před otřesy na nejhorších cestách.

Zadními dveřmi jídelny se vycházelo na chodbu, která končila zadní verandou, nad níž byl také balkón. Podél chodby byly zařízeny čtyři kabiny, osvětlené bočními okny. V každé bylo lůžko, toaleta, skříň, divan, vše jako na nejpřepychovějších trans atlantických parnících. V první kabině vlevo se usadil plukovník Munro, ve druhé vpravo inženýr Banks. Kabina kapitána Hoda byla vpravo vedle inženýrovy a já jsem se ubytoval vedle plukovníka.

Druhý vůz byl dlouhý dvanáct metrů a měl stejně jako vůz první vpředu verandu s balkónem. Z verandy se vcházelo do široké kuchyně se dvěma spížemi po stranách a vybavené vším potřebným.

Kuchyní se prošlo do čtvercové místnosti uprostřed vozu, což byla jídelna posádky výpravy, osvětlená stropním světlíkem. Ve čtyřech rozích byly čtyři kabiny, o něž se rozdělili Mac Neil, mechanik, topič a sluha kapitána Hoda. Další prostory sloužily jako zbrojnice, chladírna, komora pro zavazadla atd. Z nich se vycházelo na zadní verandu s balkónem.

Jak je vidět, uspořádal inženýr Banks obě pojízdná obydlí Parního domu velmi důmyslně a pohodlně. V zimě mohl domy vytápět proudem teplého vzduchu, který mu dával parní stroj a který procházel všemi místnostmi. Kromě toho byla v salónu a v jídelně postavena malá kamínka. Byli jsme tedy s to čelit i kruté zimě v předhořích tibetských hor.

Nezapomněli jsme samozřejmě ani na důležitou otázku jídla.

Vzali jsme s sebou vybrané konzervy pro všechny členy výpravy na jeden rok. Nejvíc jsme měli masových konzerv nejlepších značek, hlavně pečené i dušené hovězí a drůbeží paštiky, jejichž spotřeba na celém indickém poloostrově je opravdu pozoruhodná.

Nemělo nám chybět ani mléko ke snídani, které předchází bohatší přesnídávce, ani polévky, které předcházejí obědu, a to díky novým přípravkům, umožňujícím převážet tyto pokrmy v koncentrátech.

Odpařené mléko bylo v kašovitém stavu uzavřeno neprodyšně v plechovkách o obsahu čtyř set padesáti gramů, což nám dalo tři litry mléka prostým přidáním pětinásobné váhy vody. Takto připravené mléko má normální skladbu a dobrou kvalitu. Stejně tomu bylo s polévkami, konzervovanými podobným způsobem a lisovanými do tabletek, z nichž jsme připravovali výtečné předkrmy.

Led, který je v horkých krajích takřka nepostradatelný, vyráběli jsme si lehce Carréovým aparátem, v němž pokles teploty je způsoben odpařováním čpavku. Jedna z kabin zadního vozu byla zařízena jako chladírna, kde jsme odpařováním čpavku a metyléteru mohli naše úlovky konzervovat nekonečně dlouho, díky postupu vynalezeného Francouzem Ch. Tellierem. Jistě uznáte, že to bylo důležité zařízení, protože nám zajišťovalo za všech okolností potravu nejlepší jakosti.

Co se týče pití, byl náš sklep skvěle zásoben. Francouzská vína, různá piva, pálenka a arak byly uloženy na zvláštních místech v dostatečném množství.

Nutno poznamenat, že cestovní plán nás neměl odvádět příliš daleko od obydlených provincií poloostrova. Indie není žádná poušť. Ten, kdo nemusí počítat své rupie, může si tam opatřit nejen vše potřebné, ale i něco víc. Zůstaneme-li ovšem přes zimu v severních oblastech pod úpatím Himálaje, budeme odkázáni jen na své zásoby. I v tomto případě však bude snadné uspokojit všechny požadavky pohodlného života. Praktický Banksův duch vše předvídal a my jsme mu mohli klidně svěřit péči o zásobování během celé cesty.

Stanovili jsme si také cestovní plán, ovšem jen v hlavních rysech, protože nečekané okolnosti si mohly vynutit nějaké změny.

Chtěli jsme jet z Kalkaty údolím Gangy až do Iláhábádu, projet královstvím Audhem, dorazit k prvním předhořím Tibetu, několik měsíců tábořit na různých místech, umožnit kapitánu Hodovi jeho oblíbené lovy a vrátit se pak do Bombaje.

Měla to být cesta devět set mil dlouhá. Ale kdo by za těchto podmínek odmítl cestu třeba kolem světa?


KAPITOLA V

OCELOVÝ OBR

 

 Nedovedu si představit větší překvapení, neŽ jaké projevovali 6. května chodci, kteří se zastavovali na silnici z Kalkaty do Čandernagaru, muži, ženy i děti, Indové stejně jako Angličané. A jejich největší překvapení bylo skutečně zcela přirozené.

 Za východu slunce vyjelo totiž z posledního předměstí hlavního města Indie mezi dvojitým špalírem zvědavců zvláštní vozidlo, lze-li tohoto slova použít u podivného stroje, který se pohyboval po břehu říčního ramene Huglí.

 V čele klidně a tajemně kráčel jako jediná tažná síla obrovský slon, vysoký dvacet stop, dlouhý třicet a patřičně široký. Chobot měl v půli ohnutý špičkou vzhůru jako obrovský roh hojnosti. Ze širokých čelistí mu vyčnívaly pozlacené kly, podobné dvěma hrozivým kosám. Temně zelené, podivně skvrnité tělo bylo pokryto bohatým přehozem v pestrých barvách. Látka přehozu byla posázena stříbrnými a zlatými cetkami a lemována třepením a střapci s dlouhými třásněmi. Na zádech nesl slon ozdobnou věžičku, krytou po indickém způsobu kulatou kupolí. Ve stěnách vížky byla okrouhlá skla, podobná oknům v lodních kajutách.

 Slon táhl za sebou vlak složený ze dvou ohromných vozů, či spíš skutečných domů, jakýchsi pojízdných bungalovů a na čtyřech kolech. Kola byla bohatě zdobena na osách, na loukotích i na paprscích. Bylo je však vidět jen částečně, otáčela se na nápravě zakryté spodkem těchto obrovských vozidel. Oba vozy spojoval článkovaný můstek. Jak mohl jediný, byť sebesilnější slon utáhnout tak mohutné konstrukce bez zřetelné námahy? Ale podivuhodné zvíře to dokázalo. Jeho široké nohy se automaticky zdvihaly a klesaly se zcela mechanickou pravidelností a přecházely z kroku do klusu, aniž se ozval hlas nebo ukázala ruka nějakého mahauta (vodič slona, který sedl zvířeti na krku a řídí je zvláštním bodcem, takzvaným ankusem).

 Právě to nejvíc udivilo diváky, kteří přihlíželi zpovzdálí. Když se však k obru přiblížili, změnil se jejich údiv v obdiv.

 K jejich sluchu především dolehl odměřený zvuk, podobný zvláštnímu hlasu těchto obrů indické zvířeny. Nadto vyrážel slon ze zdviženého chobotu v krátkých intervalech oblaka páry.

 A přece jen to byl slon! Jeho vrásčitá tmavozelená kůže nepochybně pokrývala mohutnou kostru, jakou příroda obdařila tohoto krále všech tlustokožců. Jeho oči blýskaly projevem života! Jeho nohy byly nadány hybností!

 Ano! Ale kdyby se byl zvědavec odvážil položit na obrovské zvíře ruku, byl by vše ihned pochopil. Slon byl vlastně úžasný klam, překvapivá napodobenina, i zblízka prozrazující projevy života.

 Byl celý z ocelového plechu a v jeho nitru se skrývala jakási silniční lokomotiva.

 A tento vlak, který po právu nazveme Parním domem, byl vlastně jen pojízdným obydlím, které slíbil postavit inženýr Banks.

 První vůz sloužil jako obydlí plukovníkovi Munrovi, kapitánu Hodovi, Banksovi a mně.

 Druhý vůz obýval Mac Neil a posádka výpravy.

 Banks splnil svůj slib, plukovník také dostál slovu, a tak jsme toho rána 6. května vyjeli na neobyčejném vozidle, abychom navštívili severní část indického poloostrova.

 K čemu však umělý slon? K čemu ten fantastický vynález, který byl v rozporu s praktickým duchem Angličanů? Až dosud nikomu nenapadlo dát lokomotivě určené pro jízdu na silnicích nebo na železnicích tvar nějakého zvířete.

 Nutno doznat, že když nám bylo poprvé dovoleno zhlédnout úžasný stroj, byli jsme všichni vrcholně překvapeni. Zasypali jsme přítele Bankse nekonečnými proč a jak. Tato lokomotiva byla postavena podle jeho plánů a pod jeho vedením. Kdo mu vnukl podivný nápad ukrýt mezi ocelové boky mechanického slona parní stroj?

 „Přátelé,“ spokojil se Banks s vážnou odpovědí, „znáte rádžu z Buthanu?“

 „Já ho znám,“ odpověděl kapitán Hod. „Vlastně znal jsem ho, protože před třemi měsíci zemřel.“

 „Nuže, rádža před třemi měsíci ještě žil,“ pokračoval inženýr, „a to docela jinak než jiní lidé. Nadevše miloval okázalost, ať byla jakéhokoli druhu. Nikdy se nezřekl toho, co si jednou umínil udělat.

 Mořil si mozek vymýšlením nemožností, a kdyby byl neměl nevyčerpatelnou peněženku, byl by ji realizováním všech svých úmyslů brzy vyčerpal. Byl bohatý jako dávní nababové. Ve svých pokladnách měl celé hory rupií. Jestliže se někdy nad něčím trápil, pak jedině nad úvahami, jak utratit zlaťáky méně banálním způsobem než jeho milionářští kolegové. Tak se mu jednoho dne zrodila v hlavě myšlenka, která ho brzy zaujala do té míry, že ani spát nemohl. Byl to nápad, na nějž by mohl být i Šalomoun hrdý a který by byl tento židovský král jistě realizoval, kdyby byl znal páru. Byla to myšlenka na cestování docela novým způsobem, myšlenka na vozidlo, o jakém se dosud nikomu ani nesnilo. Znal mě, pozval mě na svůj dvůr a načrtl mi plán svého vozidla. Přátelé, myslíte-li si, že jsem na rádžův návrh odpověděl výbuchem smíchu, pak se mýlíte.

 Okamžitě jsem pochopil, že tak úžasná myšlenka se mohla zrodit jedině v mozku indického vladaře, a přepadla mě prudká touha jeho nápad okamžitě realizovat, a to v podmínkách, které budou moci uspokojit mého poetického zákazníka i mne samotného. Opravdový inženýr nemá každý den příležitost překročit práh fantastična a připojit k apokalyptickým zvířatům a k tvorům z Tisíce a jedné noci zvíře z říše čiré fantazie. Vy přece víte, co bylo uděláno, co lze udělat a co bude ještě uděláno v oboru mechaniky. Dal jsem se proto do práce. Do toho obalu z ocelového plechu ve tvaru sloního těla se mi podařilo vpravit parní kotel, veškerý mechanismus a tendr silniční lokomotivy se všemi potřebnými součástkami. Článkovaný chobot se může zdvihat i sklánět jako komín. Excentrický hřídel mi umožnil spojit nohy mého slona s koly spřaženými se setrvačníkem parního stroje. Očima slona otáčím jako čočkami majáku a vrhám jimi dva proudy elektrického světla. Můj slon je hotov. Jeho konstrukce nebyla ovšem snadná. Musel jsem přemáhat tisíceré obtíže, které jsem neodstranil naráz. Tento stroj - můžete si jej nazvat obrovskou hračkou - mě stál mnoho probdělých nocí, a tak můj rádža, který hořel netrpělivostí a strávil značnou část svého života v mých dílnách, zemřel ještě dříve, než poslední úder kladiva umožnil jeho slonu vydat se na pochod krajem. Ten nešťastník si už nemohl svůj pojízdný dům vyzkoušet. Ale jeho dědici neměli takový smysl pro fantazii. Dívali se na hotový stroj s pověrečnou hrůzou jako na dílo blázna. Neměli nic ,lepšího na práci než se ho za bídnou cenu zbavit. A já jsem jej na plukovníkův účet koupil. Teď víte, přátelé, proč a jak máme jako jediní na světě - a za to ručím! - k dispozici parního slona o výkonnosti osmdesáti koní, neřku-li osmdesáti slonů po třech stech kilogramech!“

 „Výborně, Banksi, výborně!“ zvolal kapitán Hod. „Inženýr, který je navíc umělcem, básníkem železa a oceli - to je opravdu nevšední zjev.“ „Rádža zemřel,“ pokračoval Banks, „a já jsem jeho vozidlo koupil, ale neměl jsem odvahu vrátit lokomotivě její obvyklý tvar.“

 „A dobře jste udělal!“ řekl pochvalně kapitán. „Ten váš slon je nádherný! A jaký dojem s tak gigantickým zvířetem vyvoláme, až s ním budeme projíždět pláněmi a džunglemi Indie! Ten rádža měl nápad! A my toho nápadu využijeme, že, pane plukovníku?“ Plukovník Munro se skoro usmál. Znamenalo to naprostý souhlas s kapitánovými slovy. O cestě bylo tedy rozhodnuto a ocelový slon, jedinečný tvor svého druhu, umělý leviatan (biblická obluda), byl nucen táhnout pojízdné obydlí tří Angličanů a jednoho Francouze, místo aby vozil ve vší nádheře jednoho z nejbohatších rádžů indického poloostrova. Jak byla vlastně konstruována silniční lokomotiva, u níž inženýr Banks využil všech zdokonalení moderní vědy a techniky?

 Mezi čtyřmi koly spojenými s nohama slona byl uložen celý mechanismus: válce, táhla, šoupátka, pumpy, excentry a parní kotel.

 Trubkové topeniště bez ohybu plamene mělo topnou plochu šedesát čtverečních metrů. Bylo umístěno v horní části ocelového slona, jehož, spodek zaujímal tendr na vodu a palivo. Kotel i tendr byly namontovány na společném podvozku. Mezi nimi byl malý prostor pro topiče. Mechanik seděl v pancéřové vížce na hřbetě slona. Tam se mohla v případě nebezpečí uchýlit celá posádka. Mechanik měl stále na očích pojistné záklopky a manometr ukazující tlak páry. Po ruce měl regulátor a páku k řízení proudu páry a k manipulaci se šoupátky pro chod vpřed nebo vzad. Z vížky mohl čočkami oken v úzkých rámech pozorovat cestu před sebou a nožní pákou řídil stáčení předních kol vozů podle ohybů silnice.

 Kotel i tendr byly odpérovány pružinami z nejlepší oceli, upevněnými na nápravě, a proto tlumily všechny otřesy způsobené nerovností terénu. Kola byla neobyčejně pevná a na obručích rýhovaná, aby se mohla „zakusovat“ do země a zbraňovat tak smyku.

 Jak nám řekl Banks, měl stroj výkonnost osmdesáti koní, ale mohl to vytáhnout až na sto padesát, aniž hrozilo nebezpečí výbuchu kotle. Parní stroj Fiedlova systému měl dva válce se střídavým chodem. Celý mechanismus byl hermeticky uzavřen ve skříni, aby se k němu nedostal silniční prach, který všechny součástky rychle poškozuje. Hlavní zdokonalení stroje bylo v tom, že dával nejvyšší výkon při nejmenší spotřebě paliva. Průměrná spotřeba vzhledem k užitečnému výkonu nebyla nikdy v poměru tak výhodném.

 A mohlo se topit uhlím i dřívím, protože topeniště bylo přizpůsobeno všem druhům paliva. Normální rychlost této silniční lokomotivy odhadoval inženýr Banks na pětadvacet kilometrů za hodinu, ale v dobrém terénu to mohlo být až čtyřicet kilometrů. Kola byla zajištěna proti smyku nejen příčným rýhováním obručí, ale i dokonalým odpérováním, které rozkládalo celkovou váhu a bránilo tím nestejnému působení nárazů na jednotlivá kola. Všechna kola byla lehce ovládána vzduchovými brzdami, působícími buď postupně, nebo současně, takže lokomotiva se mohla zastavit téměř naráz.

 Stroj měl i pozoruhodnou schopnost vyjet do kopce. Banks dosáhl nejlepších výsledků tím, že propočetl váhu a hnací sílu obou pístů. Tak mohl lehce zdolat i stoupání deseti až dvanácti centimetrů na metr - což je výkon opravdu pozoruhodný.

 Ostatně silnice, které Angličané v Indii vybudovali a jejichž síť je několik tisíc mil dlouhá, jsou v dokonalém stavu. Výborně se hodí právě pro tento způsob dopravy. Nemluvím ovšem o železnici Great Trunk Road, která vede celým poloostrovem a jejíž trať je dlouhá skoro dva tisíce kilometrů. Promluvme si však i o Parním domu, který za sebou umělý slon táhl.

 To, co inženýr Banks koupil za plukovníkovi peníze od rádžových dědiců, nebyla jen silniční lokomotiva, byl to i silniční vlak.

 Rádža si jej dal pochopitelně postavit podle své představy a podle indického vkusu. Nazval jsem ho už silničním bungalovem a to jméno si opravdu zasloužil. Skládal se ze dvou vozů, které byly prostě zázrakem indické architektury.

 Představte si dvě pagody bez minaretů, se střechami o dvou kupolích, s okenními rámy podepřenými vyřezávanými sloupky, s ozdobami z barevných a vzácných dřev, s obrysy půvabně tvarovanými elegantními křivkami a s bohatě zdobenými verandami na přídi i na zádi. Ano, byly to dvě pagody, jakoby oddělené od posvátné hory v Sonaguru, které tu projížděly silnicemi, navzájem spojeny a taženy ocelovým slonem!

 A nutno ještě dodat něco, co doplní představu o našem úžasném stroji. Mohl totiž dokonce i plavat! Spodní část slona, kde byl uložen kotel a stroj, byla upravena jako člun z lehké oceli, jemuž šťastné umístění nádrží na vzduch umožňovalo plout. Dorazí-li slon k řece, vrhne se do ní a sloní nohy ovládané táhly převezou celý Parní dům. V rozlehlých indických krajích, kde je spousta řek a kde dosud nejsou mosty, to byla výhoda přímo neocenitelná.

 Tak vypadal tento vlak, jediný svého druhu, tak si jej představoval rádža z Buthanu.

 I když Banks vyhověl rádžově fantazii a postavil stroj v podobě slona a vozy v podobě pagod, pokládal za svou povinnost zařídit vnitřek podle anglického vkusu a přizpůsobit jej potřebám dlouhé cesty. A to se mu podařilo.

 Řekl jsem už, že Parní dům se skládal ze dvou vozů, které byly uvnitř šest metrů široké. Přesahovaly tedy šířkou osy kol, dlouhé jen pět metrů. Byly odpérovány dlouhými pružinami největší pružnosti, takže cestující cítili nárazy jen jako lehké otřesy v dobře konstruovaném železničním vagónu.

 První vůz byl dlouhý jedenáct metrů. Vpředu měl elegantní verandu nesenou lehkými sloupky a chráněnou širokým balkónem, kde se mohlo usadit deset osob. Dvě okna a dveře vedly do salónu, osvětleného ještě dvěma okny postranními. Zařízení místnosti bylo jednoduché, po délce stál stůl, vedle něho knihovna a měkké divany. Salón byl však umělecky vyzdoben a potažen drahými látkami.

 Podlahu kryl hustý smyrenský koberec. Síťky z vonných trav, umístěné před okny a neustále zavlažované parfémovanou vodou, udržovaly svěží vzduch v salónu i v kabinách. U stropu visela punka, jakýsi velký vějíř, kterým automaticky pohyboval hnací řemen a během zastávek jeden ze sluhů. Bylo totiž nutno připravit se všemi možnými prostředky na velká vedra v některých měsících, kdy sloupec teploměru vystupuje ve stínu až na pětačtyřicet stupňů. V pozadí salónu byly proti dveřím na přední verandu druhé dveře ze vzácných dřev. Vedly do jídelny, osvětlené stropem z matného skla. U stolu uprostřed místnosti mohlo zasednout osm lidí. My jsme však byli jen čtyři, takže jsme tam měli největší pohodlí. Dále byl v jídelně bufet s příborníkem, plným přepychového stříbra, skla a porcelánu, jak to vyžaduje anglický styl. Všechny křehké předměty byly přirozeně vsazeny do zvláštních držáků jako na palubách lodí, aby byly chráněny i před otřesy na nejhorších cestách.

 Zadními dveřmi jídelny se vycházelo na chodbu, která končila zadní verandou, nad níž byl také balkón. Podél chodby byly zařízeny čtyři kabiny, osvětlené bočními okny. V každé bylo lůžko, toaleta, skříň, divan, vše jako na nejpřepychovějších trans atlantických parnících. V první kabině vlevo se usadil plukovník Munro, ve druhé vpravo inženýr Banks. Kabina kapitána Hoda byla vpravo vedle inženýrovy a já jsem se ubytoval vedle plukovníka.

 Druhý vůz byl dlouhý dvanáct metrů a měl stejně jako vůz první vpředu verandu s balkónem. Z verandy se vcházelo do široké kuchyně se dvěma spížemi po stranách a vybavené vším potřebným.

 Kuchyní se prošlo do čtvercové místnosti uprostřed vozu, což byla jídelna posádky výpravy, osvětlená stropním světlíkem. Ve čtyřech rozích byly čtyři kabiny, o něž se rozdělili Mac Neil, mechanik, topič a sluha kapitána Hoda. Další prostory sloužily jako zbrojnice, chladírna, komora pro zavazadla atd. Z nich se vycházelo na zadní verandu s balkónem.

 Jak je vidět, uspořádal inženýr Banks obě pojízdná obydlí Parního domu velmi důmyslně a pohodlně. V zimě mohl domy vytápět proudem teplého vzduchu, který mu dával parní stroj a který procházel všemi místnostmi. Kromě toho byla v salónu a v jídelně postavena malá kamínka. Byli jsme tedy s to čelit i kruté zimě v předhořích tibetských hor.

 Nezapomněli jsme samozřejmě ani na důležitou otázku jídla.

 Vzali jsme s sebou vybrané konzervy pro všechny členy výpravy na jeden rok. Nejvíc jsme měli masových konzerv nejlepších značek, hlavně pečené i dušené hovězí a drůbeží paštiky, jejichž spotřeba na celém indickém poloostrově je opravdu pozoruhodná.

 Nemělo nám chybět ani mléko ke snídani, které předchází bohatší přesnídávce, ani polévky, které předcházejí obědu, a to díky novým přípravkům, umožňujícím převážet tyto pokrmy v koncentrátech.

 Odpařené mléko bylo v kašovitém stavu uzavřeno neprodyšně v plechovkách o obsahu čtyř set padesáti gramů, což nám dalo tři litry mléka prostým přidáním pětinásobné váhy vody. Takto připravené mléko má normální skladbu a dobrou kvalitu. Stejně tomu bylo s polévkami, konzervovanými podobným způsobem a lisovanými do tabletek, z nichž jsme připravovali výtečné předkrmy.

 Led, který je v horkých krajích takřka nepostradatelný, vyráběli jsme si lehce Carréovým aparátem, v němž pokles teploty je způsoben odpařováním čpavku. Jedna z kabin zadního vozu byla zařízena jako chladírna, kde jsme odpařováním čpavku a metyléteru mohli naše úlovky konzervovat nekonečně dlouho, díky postupu vynalezeného Francouzem Ch. Tellierem. Jistě uznáte, že to bylo důležité zařízení, protože nám zajišťovalo za všech okolností potravu nejlepší jakosti.

 Co se týče pití, byl náš sklep skvěle zásoben. Francouzská vína, různá piva, pálenka a arak byly uloženy na zvláštních místech v dostatečném množství.

 Nutno poznamenat, že cestovní plán nás neměl odvádět příliš daleko od obydlených provincií poloostrova. Indie není žádná poušť. Ten, kdo nemusí počítat své rupie, může si tam opatřit nejen vše potřebné, ale i něco víc. Zůstaneme-li ovšem přes zimu v severních oblastech pod úpatím Himálaje, budeme odkázáni jen na své zásoby. I v tomto případě však bude snadné uspokojit všechny požadavky pohodlného života. Praktický Banksův duch vše předvídal a my jsme mu mohli klidně svěřit péči o zásobování během celé cesty.

 Stanovili jsme si také cestovní plán, ovšem jen v hlavních rysech, protože nečekané okolnosti si mohly vynutit nějaké změny.

 Chtěli jsme jet z Kalkaty údolím Gangy až do Iláhábádu, projet královstvím Audhem, dorazit k prvním předhořím Tibetu, několik měsíců tábořit na různých místech, umožnit kapitánu Hodovi jeho oblíbené lovy a vrátit se pak do Bombaje.

 Měla to být cesta devět set mil dlouhá. Ale kdo by za těchto podmínek odmítl cestu třeba kolem světa?