KAPITOLA III VZPOURA SIPÁHÍŮ Řekněme si několika slovy, jak vypadala Indie v době našeho příběhu, a zejména za strašného povstání sipáhíů, o němž se sluší uvést několik hlavních poznámek. Roku 1600, za vlády královny Alžběty, byla založena vážená Indická společnost, známá pod typicky anglickou přezdívkou Old John Copany (Společnost starého Johna). Vznikla ve slunečné svaté zemi Aryavartově, obydlené tehdy dvěma sty milióny obyvatel, z nichž sto dvanáct miliónů vyznávalo náboženství hinduistické.
V té době bývalá portugalská moc v Indii počínala už slábnout.
Angličané využili situace a učinili první pokus o sestavení politické a vojenské správy v hlavním městě Bengálska Kalkatě, která se měla stát středem nového panství. Provincii napřed obsadil 39. pluk královské armády, vyslaný tam z Anglie. Z toho také vzniklo heslo, které už dodnes nese prapor tohoto pluku: Primus in India - první v Indii.
Skoro současně však byla založena i francouzská společnost pod Colbertovou (Jean-Baptiste Colbert, 1619-1683 byl francouzský státník za Ludvíka XIV.) patronací. Měla stejný cíl, jaký si vytkla společnost londýnských obchodníků. Obě spolu začaly soupeřit a měly střídavé úspěchy.
Nakonec Francouzi musili pod tlakem přesily vyklidit Carnatique, část východního pobřeží poloostrova.
Když se tak lord Clive zbavil konkurence, nebál se už ani Portugalska, ani Francie, a počal zajišťovat obsazení Bengálska, kde byl lord Hastings jmenován generálním guvernérem: Obratná a podnikavá správa provedla četné reformy. Ale od toho dne byla mocná Indická společnost postihována ve svých nejvlastnějších zájmech.
O několik let později ministerský předseda Pitt prosadil změnu v její zakládací listině. Moc společnosti přešla do rukou Korunní rady. V důsledku nového uspořádání ztratila společnost roku 1813 monopol obchodu s Indií a roku 1833 i monopol obchodu s Čínou.
I když už Anglie nemusela bojovat proti cizím společnostem na poloostrově, musila podstupovat těžké boje jednak s bývalými majiteli země, jednak s posledními asijskými dobyvateli tohoto bohatého území.
Za lorda Cornwallise došlo roku 1784 k bojům s Tippoem Sáhibem, který byl zabit 4. května 1799 při prvním útoku generála Harrise u Seringapátamu. Pak došlo k bojům s aháráty, národem vyspělé rasy, v 18. století velmi mocným, a k boji s Pindarii, kteří dlouho a statečně vzdorovali. Následovala válka proti Gurkhům, odvážným horalům v Nepálu, kteří pak v nebezpečných dobách roku 1857 zůstali věrnými spojenci Anglie. A konečně roku 1824 a 1825 došlo k válce proti Birmanům.
Roku 1828 byli Angličané přímými nebo nepřímými pány velké části země. A s lordem Williamem Bentickem začalo nové správní období.
Od zavedení pravidelného vojska v Indii skládala se armáda ze dvou odlišných částí: z části evropské a z části domorodé. První část tvořila královská vojska, složená z jezdeckých pluků, z pěších praporů a z dělostřeleckých oddílů evropské armády ve službách Indické společnosti. Druhá, domorodá část se skládala z pravidelných pěších praporů a z jezdeckých korouhví, v nichž sloužili domorodci pod velením anglických důstojníků. A k tomu nutno dodat, že u dělostřelectva, jehož mužstvo patřilo společnosti, byli až na několik baterií vesměs Evropané.
Jaké stavy měly tyto pluky a prapory, pojmenované stejně jako v královské armádě? Pěší prapor v bengálské armádě měl jedenáct set mužů, v armádě bombajské a madráské osm až devět set. Jezdectvo mělo v každém pluku obou armád šest set šavlí.
Celkem bylo možno roku 1857 odhadovat stav evropských útvarů ve třech provinciích na pětačtyřicet tisíc mužů, jak to uvedl se značnou přesností de Valbezen v knize Nová studie o Angličanech v Indii.
Ale sipáhíové, z nichž byly sestavovány pravidelné útvary vedené anglickými důstojníky, projevovali snahu setřást tvrdé jho evropské disciplíny, které jim dobyvatelé vnutili. Už roku 1806, snad z popudu syna Tippoa Sáhiba, posádka madráské armády tábořící ve Véhíru pobila hlavní stráž 69. pluku královské armády, zapálila kasárny, uškrtila důstojníky i jejich rodiny a postřílela i nemocné vojáky v nemocnici. Co bylo příčinou této vzpoury aspoň údajně? Spor o vousy, o pokrývky hlavy a o náušnice. Ve skutečnosti to byla nenávist utlačených k utlačovatelům.
První vzpoura byla rychle potlačena královskými silami z Askotu.
Podobný důvod - také jako záminka - stál na počátku prvního vzbouřeneckého hnutí roku 1857. Bylo to hnutí mnohem rozsáhlejší a bylo by patrně anglickou moc v Indii zcela zlomilo, kdyby se do něho byly zapojily domorodé útvary v madráské a bombajské provincii.
Především však nutno říci, že to nebyla revoluce celonárodní.
Obyvatelstvo indického venkova a měst se o ni vůbec nezajímalo.
Povstání se omezilo jen na polonezávislé státy střední Indie, na severozápadní provincie a na království Audh. Paňdžáb zůstal se svým jezdeckým plukem o třech eskadronách věrný Angličanům.
Věrni zůstali sikhové, dělníci z nižší kasty, kteří se vyznamenali především při obléhání Dillí; věrni zůstali Gurkhové, kterých přivedl rádža (Rádžové a mahárádžové - králové a velkokrálové, byly tituly indických vladařů. Vladařky měly tituly rání a mahárání) dvanáct tisíc k obleženému městu Lakhnaú, a konečně zůstali věrni i mahárádža z Patidžály, rádža a rání z Bhópálu. Ti všichni dodrželi zákony vojenské cti.
Na počátku povstání stál v čele zemské správy lord Canning ve funkci generálního guvernéra. Tento státník patrně podcenil dosah hnutí. Hvězda Spojených království na indickém nebi už několik let značně bledla. Roku 1842 musili. Angličané vrátit Kábul, což prestiž evropských dobyvatelů značně snížilo. I chování anglické armády v krymské válce nebylo hodno její vojenské pověsti. A tak přišla chvíle, kdy sipáhíové, velmi zasvěcení do událostí na březích Černého moře, došli k přesvědčení, že povstání domorodých pluků by mohlo mít úspěch. Stačila ostatně jen jiskra, aby v myslích lidu vzplanul oheň, doprovázený kázáním a zpěvy bráhmanských bardů.
Příležitost se naskytla roku 1857. Nám už známý Nána Sáhib, jinak řečený Dandu Pant z Kánpuru, odešel do Dillí a pak do Lakl hnaú, aby tam podnítil povstání připravované jeho pomocníky.
A krátce po odchodu Nány Sáhiba se začalo rychle šířit do všech krajů.
Anglická vláda tehdy zavedla v domorodé armádě Enfieldovy karabiny, u nichž se používalo nábojnic s promaštěnou zátkou. Jednoho dne se mezi vojáky rozneslo, že se jako tuku k promašťování zátek používá buď hovězího loje, nebo vepřového sádla podle toho, jsou-li náboje určeny hinduistickým, nebo mohamedánským vojákům domorodé armády.
Ale v zemi, kde lid odmítá i používat mýdla, protože je v něm tuk z posvátných nebo nečistých zvířat, nemohli vojáci přijmout ani nábojnice se zvířecím tukem, když je musili vlastními zuby ukousávat (byly to nábojnice podobné loveckým, v nichž byl prach a olověná kule. Nahoře byla nábojnice uzavřena promaštěnou zátkou. Voják musil zátku odkousnout a obsah nábojnice vysypat do hlavně pušky). Vláda tedy manipulaci s karabinami pozměnila a ujišťovala, že zvířecích tuků se k promašťování zátek nepoužívá, avšak v armádě sipáhíů nikoho nepřesvědčila. Dne 24. února 34. pluk v Berampuru tyto nábojnice odmítl. V polovině března byl jeden z pobočníků zabit. Vláda pluk rozpustila a vraha po dlouhém mučení popravila. Ale propuštění vojáci roznesli oheň revoluce po celém kraji.
Dne 10. dubna se v Mératu na sever od Dillí vzbouřily tři pluky.
Vzbouřenci pobili své plukovníky a několik štábních důstojníků, vyloupili město a vytáhli proti Dillí. Tam se k nim připojil rádža, Tamerlánův potomek. Povstalci dobyli zbrojnici a důstojníky 54. pluku uškrtili.
Dne 11. dubna povstalci z Mératu nemilosrdně povraždili v Dillí majora Frasera a jeho důstojníky přímo v paláci evropského velitele a 16. května padlo pod sekyrami devětatřicet zajatců, mužů, žen a dětí.
Dne 20. května zabili vzbouřenci v Láhauru velitele přístavu a evropského majora. Potom se postupně na různých místech rozpoutala další krveprolití, která si vyžádala desítky a desítky nových obětí.
V Kárlpuru došlo k prvnímu hromadnému vraždění dne 27. června.
Toho dne bylo několik set žen a dětí - mezi nimi i lady Munrová - neobyčejně krutým způsobem usmrceno na rozkaz samotného Nány Sáhiba. Po strašném vraždění byla těla obětí naházena do studny, která se tím stala legendární.
Kromě toho se vraždilo i v jiných městech, i na venkově, a všude to byly vraždy strašlivě kruté.
Na všechny ty hrůzy odpověděla anglická generalita stejnými hrůzami, ve svém dosahu vskutku strašnými.
Na počátku povstání v Lakhnaú se podařilo veliteli brigády Corbettovi. odzbrojit bez krveprolití 8., 16., 26. a 49. pluk domorodců pod hrozbou dvanácti děl se zapálenými doutnáky. V Multánu musil 62. a 29. pluk domorodců odevzdat zbraně, aniž se mohl pokusit o vážnější odpor. Stejně byl v Péšávaru odzbrojen 24., 27. a 51. pluk plukovníkem S. Coltonem a plukovníkem Nicholsonem ve chvíli, kdy už mělo dojít ke vzpouře. Domorodí důstojníci 51. pluku utekli do hor. Na jejich hlavy byla vypsána odměna a horalové je brzy přinesli.
To byl počátek odvety.
Proti pluku domorodců, který táhl na Dillí, byl vyslán oddíl vedený plukovníkem Nicholsonem. Povstalci byli brzy dostiženi, poraženi a rozprášeni. Sto dvacet zajatců bylo odvedeno do Péšávaru a všichni bez rozdílu byli odsouzeni k smrti. Ale popraven měl být jen každý třetí. Na cvičišti bylo postaveno deset děl a zajatci byli uvázáni k ústím jejich hlavní a vystřeleni.
Tento surový způsob popravy přijali podle de Valbezena skoro. všichni odsouzenci s hrdinskou lhostejností, jakou projevují všichni Indové tváří v tvář smrti. Jeden z odsouzených, krásný dvacetiletý sipáhí, pohladil lhostejně nástroj smrti a obrátil se k důstojníkovi, který popravu řídil, se slovy: „Pane kapitáne, mne nemusíte přivazovat, já nechci utéci!“ To byla první ze strašných poprav, po ní pak následovala řada dalších.
Uveďme zde denní rozkaz, který toho dne dal velitel brigády v Láhauru Chamberlain číst ve všech plucích domorodců po popravě dvou sipáhíů: Právě jste viděli dva své kamarády přivázané zaživa k ústím dělových hlavní a rozstřílené na kusy. Tento trest stihne všechny zrádce.
Vaše svědomí vám jistě připomene muka, která oba vytrpí ještě na onom světě. Byli popraveni dělem, a ne na šibenici, protože jsem je chtěl uchránit před poskvrněním dotykem kata a dokázat tak, že vláda i v těchto kritických dnech nechce dělat nic, co by se mohlo třeba jen v nejmenším dotknout vašich náboženských a kastovních citů.
Dne 30. června padlo postupně tisíc dvě stě sedmatřicet zajatců před popravní četou a padesát dalších neuniklo mukám smrti hladem a udušením ve vězení, kde byli zavřeni.
Dne 28. srpna uteklo z Láhauru osm set devadesát sipáhíů, ale šest set devadesát jich bylo nemilosrdně postříleno vojáky královské armády.
Dne 23. září po dobytí Dillí vzdala se bezpodmínečně generálu Hodsonovi tři knížata z královské rodiny, následník trůnu a jeho dva bratranci. Generál je dal odvést s eskortou pouhých pěti mužů před hrozivými zraky davu pěti tisíc Indů. Jeden proti tisíci! V polovině cesty dal Hodson povoz zastavit, postavil se před zajatce, nařídil jim, aby si odhalili hruď, a všechny tři zastřelil ranami z revolveru. Tato krvavá exekuce rukou anglického důstojníka vyvolala v Paňdžábu podle de Valbezena všeobecné zděšení.
Po dobytí Dillí byly ještě popraveny tři tisíce zajatců a s nimi i devětadvacet členů královské rodiny. Dobytí města však stálo obléhatele životy dvou tisíc pěti set jedenapadesáti Evropanů a tisíce šesti set šestaosmdesáti domorodců.
V Iláhábádu došlo ke strašným masakrům nejen v řadách sipáhíů, ale i mezi prostým lidem, svedeným fanatiky k loupení.
A hrozná krveprolití pokračovala i jinde, v Lakhnaú, v Kašmíru a tak dále.
Nemluvě o vzbouřencích, kteří padli se zbraní v ruce, bylo za těchto krutých represálií, které nepřipouštěly zajatce, jen v Paňdžábu zastřeleno nebo k dělům přivázáno ne méně než šest set osmadvacet domorodců na rozkaz vojenských úřadů, tisíc tři sta sedmdesát na rozkaz úřadů civilních a tři sta šestadvacet jich bylo pověšeno na rozkaz obou úřadů.
Celkem zahynulo do počátku roku 1859 více než sto dvacet tisíc domorodých důstojníků a vojáků a přes dvě stě tisíc osob, které zaplatily životem často pochybnou příslušnost k povstalcům. Byla to strašná odveta, proti níž tak energicky protestoval v anglickém parlamentu lord Gladstone.
Uvedení smutné oboustranné bilance bylo pro pochopení našeho příběhu nutné. Jen tak mohou čtenáři porozumět neukojitelné nenávisti, která musila nezbytně zůstat v srdcích přemožených, žíznících po pomstě, i v srdcích vítězů, kteří ještě po deseti letech nosili smutek za oběti v Kánpuru a v Lakhnaú.
Co se ryze vojenských proti povstaleckých akcí týče, uveďme povšechně aspoň hlavní taženÍ.
Především to bylo tažení do Paňdžábu, které stálo život sira Johna Laurence.
Pak přišlo tažení do Dillí, hlavního města povstání, posíleného tisíci uprchlíků a mezi nimi i Mohamedem Šáhem Bahadurem, který byl prohlášen za císaře Indie. „S Dillím to skončete!“ nařídil stručně generální guvernér v posledním telegramu vrchnímu veliteli. Tažení začalo v noci 13. června, skončilo 19. září a stálo život generála sira Harryho Barnarda a Johna Nicholsona.
Když se pak Nána Sáhib prohlásil za vladaře a dal se v bilhurské pevnosti korunovat, obrátil se generál Havelock proti Kánpuru.
Vstoupil tam 17. července, ale přišel příliš pozdě, než aby mohl zabránit poslednímu masakru a zmocnit se Nány Sáhiba, který uprchl s pěti tisíci muži a se čtyřiceti děly.
Havelock pak velel prvnímu tažení do království Audhu, 28. července přešel Gangu se sedmnácti sty muži a jen s deseti děly a zamířil k Lakhnaú.
A tehdy se objevil na scéně sir Colin Campbell a generálmajor sir James Outram. Obležení Lakhnaú trvalo sedmaosmdesát dní a stálo život generála Havelocka. Colin Campbell se pak musel vrátit ke Kánpuru, kterého se zmocnil už natrvalo a kde se připravoval na druhé tažení.
V té době jiné oddíly osvobodily Mohír, jedno z měst ve střední Indii, a vytáhly do království Sindhie, jež přivedly opět pod anglickou moc.
Počátkem roku 1858 Campbell a Outram vedli druhé tažení do království Audhu se čtyřmi pěšími divizemi pod velertím generálmajora sira Jamese Outrama, sira Edwarda Lugara a brigádních generálů Walpola a Frankse. Jezdectvu velel sir Hope Grant a speciálním útvarům Wilson a Robert Napier. Celkem to bylo asi pětadvacet tisíc mužů, které mahárádža z Nepálu doplnil dvanácti tisíci Gurkhů. Ale vzbouřenecká armáda rání Begumy čítala sto dvacet tisíc mužů a Lakhnaú mělo sedm až osm set tisíc obyvatel. K prvnímu útoku došlo 6. března. V půli března se Angličané po několika bitvách zmocnili části města. Přes tento úspěch Beguma a její syn vzdorovali ještě ve svém paláci na severozápadním konci města.
Také mohamedánský vůdce povstání Mulvi, který ustoupil do středu města, odmítal se vzdát. Dne 19. března podnikl Outram útok a 21. března šťastná bitva vydala konečně Angličanům do rukou celé to nebezpečné hnízdo sipáhíských povstalců.
V dubnu vstoupilo povstání do poslední fáze. Byla vyslána výprava do království Rohilkhandu, kam se uchýlil velký počet uprchlíků z řad vzbouřenců. Prvním cílem královské armády bylo hlavní město Barélí. Začátek tažení nebyl příliš šťastný. Angličané utrpěli porážku. Brigádní generál Adrien Hope byl zabit. Koncem měsíce však přišel Campbell, dobyl Šáhdžahánpuru a 5. května se zmocnil Barélí a město zapálil, ale nemohl už zabránit vzbouřencům v útěku.
V té době bylo ve střední Indii zahájeno tažení generála sira Hugha Rosea. V prvních dnech ledna 1858 vyrazil k Sanguru přes Bhópálské království, 3. února osvobodil posádku, po deseti dnech dobyl pevnosti Guratoky a vynutil si průchod průsmykem v pohoří Vindhja a Mandapuru. Potom přešel řeku Bétvu, dorazil k městu Džhánsí, chráněnému jedenácti tisíci vzbouřenci pod velením strašné rání, obklíčil je 22. března za největších veder, vyslal dva tisíce mužů, aby přeťali cestu dvaceti tisícům mužů z Girdu, vedeným proslulým Tintijou Tópím, a vůdce vzbouřenců porazil. 2. dubna zaútočil na město, pronikl hradbami, zmocnil se pevnosti, odkud se podařilo rání uniknout, a obrátil se proti pevnůstce Kalpi, kde se rání a Tintija Tópí chystali k smrti. Po krátkém boji 22. května se pevnůstky zmocnil a pustil se do pronásledování rání a jejího společníka, kteří utekli do Girdu a soustředili tam svá vojska. 16. června jeho dvě brigády posílené oddíly brigádního generála Napiera rozdrtily vzbouřence u Moraru, 18. června sir Rose město pokořil a vrátil se po vítězném tažení do Bombaje. Rání zahynula při potyčce předních hlídek před Girdem. Tato obávaná královna, oddaná nababovi, jeho nejvěrnější stoupenkyně během povstání, byla zabita rukou sira Edwarda Munra. Nána Sáhib nad mrtvolou lady Munrové v Kánpuru a plukovník nad mrtvolou rání v Girdu, to byli dva muži představující vzbouření a jeho potlačení, dva nepřátelé, jejichž nenávist by se při setkání tváří v tvář projevila nejstrašnějším způsobem.
Teď mohlo být vzbouření pokládáno za potlačené, až snad na několik částí království Audhu. Campbell se tam proto vypravil s druhým tažením. Dne 2. listopadu se zmocnil posledních pozic vzbouřenců a přinutil několik důležitých vůdců k podřízení. Ale jeden z nich, Beni Madho, zajat nebyl.
V prosinci se úřady dověděly, že utekl do kraje při nepálských hranicích. Tvrdilo se také, že Nána Sáhib, jeho bratr Balao Rao a královna z Audhu jsou s ním. Později se koncem roku rozkřiklo, že se uchýlili do Ráptí na rozhraní Nepálu a království Audhu.
Campbell se tam ihned vydal, ale vzbouřenci přešli přes hranice.
V prvních dnech února roku 1859 přijela za nimi do Nepálu anglická brigáda, v níž jednomu pluku velel plukovník Munro. Beni Madho byl zabit; královna z Audhu a její syn byli zajati, ale získali svolení k pobytu v hlavním městě Nepálu. Nána Sáhib a Balao Rao byli pokládáni za mrtvé.
Víme však už, že nezemřeli.
Buď jak buď, strašné povstání bylo potlačeno. Tintija Tópí byl vládě vydán svým důstojníkem Manem Singhem a odsouzen k smrti. Popraven byl 15. dubna v Sipri. Tento povstalec, podle de Valbezenových slov „vskutku pozoruhodná postava dramatu indického povstání“, projevil se jako politický génius a odvážný stratég.
Zemřel statečně na šibenici.
Kdyby se bylo povstání sipáhíů rozšířilo na celý poloostrov a kdyby to bývalo bylo především povstání celonárodní, mohlo stát Anglii celou Indii. Jeho potlačení však vyvolalo pád ctihodné Indické společnosti. Její správní radě hrozil lord Palmerston už koncem roku 1857 sesazením.
Dne 1. listopadu 1858 bylo vydáno ve dvaceti jazycích prohlášení, jímž se vlády v Indii ujímá Její Veličenstvo Viktorie Beatrix, královna Anglie, která byla o několik let později prohlášena císařovnou Indie.
To byla práce lorda Stanleyho. Nová vláda v hlavních zásadách nahradila titul guvernéra titulem místokrále. Zřídila úřad státního tajemníka s patnáctičlennou ústřední vládou a odvolala členy Indické rady. Madráského a bombajského guvernéra jmenovala přímo královna, stejně jako členy veřejné správy a hlavní velitele.
Stav armády byl zvýšen proti stavu před povstáním sipáhíů o sedmnáct tisíc mužů, takže vojenská moc měla dvaapadesát pěších pluků, devět střeleckých pluků a pozoruhodně silné dělostřelectvo.
Každý pěší pluk měl sedm set bodáků a jezdecký pluk pět set šavlí.
Armádu domorodců tvořilo sto sedmatřicet pěších pluků a čtyřicet pluků jezdeckých. Dělostřelectvo bylo téměř bez výjimky evropské.
Takový byl stav poloostrova po stránce správní a vojenské. To byly síly, které měly ve své moci území o rozloze čtyř set tisíc čtverečních mil.
Grandidier však právem napsal: Angličané mohou být šťastni, že v té velké a nádherné zemi našli mírný, pracovitý a civilizovaný lid, už dlouho podléhající všemožným útlakům. Ať si však dají pozor! I mírnost má své meze a žádné jho není tak drtivé, aby se hlavy nemohly pod ním jednoho dne zdvihnout a zlomit je!
