image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA III KRAAL

KAPITOLA III

KRAAL

Smrt toho nešťastníka na nás hluboce zapůsobila především proto, že k ní došlo za takových okolností. Ale uštknutí bičovky zelené, nejjedovatějšího hada na poloostrově, je vždy smrtelné. K tisícům obětí, které si každoročně vyžadují v Indii tito obávaní plazi, přibyla dnes další.

Říká se - samozřejmě žertem -, že na Martiniku dříve hadi nebyli a že je tam přivezli Angličané, když musili vrátit ostrov Francii. Francouzi při odchodu ze svých indických držav takových represálií nepoužili. Bylo by to bývalo ostatně zbytečné, protože příroda tam byla v tomto ohledu přímo marnotratná.

Indovo tělo se počalo vlivem jedu rychle rozkládat. Rozhodli se proto nešťastníka hned pohřbít, uložili jeho pozůstatky do hluboké jámy, aby je dravá zvěř nemohla vyhrabat.

Jakmile smutnou práci skončili, Mathias Van Guitt nás vyzval, abychom s ním šli do kraalu. Jeho pozvání jsme rádi přijali.

K cestě do kraalu dodavatele zvěře nám stačilo pouhé půl hodiny. Jeho tábor si skutečně zasloužil názvu kraal, kterého používají především kolonisté v jižní Africe.

Byla to velká ohrada na rozlehlé pasece v nejhustší části džungle. Mathias Van Guitt se v ní zařídil tak, jak to vyžadovaly potřeby jeho řemesla. Ze čtyř stran byla obehnána kolovou hradbou, v níž byla široká vrata pro vjezd kár. Ve středu zadní části stála dlouhá stavba z trámů a prken jako jediné obydlí obyvatel kraalu.

Šest klecí, rozdělených na jednotlivá oddělení, každá na čtyřech kolech, bylo seřazeno do pravého úhlu v levém rohu ohrady. Podle řevu, který odtamtud vycházel, dalo se soudit, že klece nejsou prázdné. Vpravo stálo asi tucet buvolů, kteří se pásli na tučné horské trávě, ustájeni pod širým nebem. Bylo to obvyklé spřežení pojízdného zvěřince. Šest poháněčů určených k převozu kár a deset Indů vycvičených k lovu šelem tvořilo posádku celého zařízení.

Pohaněči byli najati jen pro tuto výpravu. Jejich povinností bylo dovážet káry na místo lovu a pak na nejbližší železniční stanici.

Tam byly káry nakládány do vagónů a rychle dopravovány přes Iláhábád buď do Kalkaty, nebo do Bombaje.

Lovci, vesměs Indové, patřili k tomu druhu, kterému se říká šikariové. Prokazují platné služby při vyhledávání stop a dále při plašení a odchytu divokých zvířat.

Mathias Van Guitt a jeho lidé tady žili už několik měsíců. Byli zde ohroženi nejen útoky šelem, ale i horečkami, kterými je zamořen celý tarryaníský kraj. Noční vlhko, šíření škodlivých výparů ze země, parné vedro pod klenbou stromů, kam sluneční paprsky pronikají velmi málo, to vše činí ze spodního pásma Himálaje kraj velmi nezdravý.

Ale dodavatel zvěře a jeho Indové byli v těchto končinách už natolik aklimatizováni, že se jich malárie nedotkla víc než tygrů a ostatních obyvatel tarryaníské džungle. Jinak tomu ovšem bylo s námi, my jsme v kraalu nemohli zůstat. Kapitán Hod to ostatně ani neměl v plánu. Kromě několika nocí strávených na čekané jsme měli žít v Parním domě v horním pásmu, kam se výpary z planiny už nedostaly.

Když jsme došli k táboru Mathiase Van Guitta, vrata ohrady se otevřela, abychom mohli vstoupit.

Mathias Van Guitt byl naší návštěvou zřejmě velmi polichocen.

„A nyní mi dovolte, pánové,“ řekl, „abych vás jménem kraalu přivítal. Toto zařízení vyhovuje všem potřebám mého řemesla, Ve skutečnosti je to jen velká chýše, které lovci na poloostrově říkají huddi.“ Při těchto slovech otevřel dveře chýše, kde bydlel společně se svými lidmi. Rozhodně zde nežil v přepychu. První místnost byla pro něho, druhá pro šikarie, třetí pro pohaněče. Ve všech byla jako jediný nábytek polní lůžka. Čtvrtá, trochu větší místnost sloužila jako kuchyně a jídelna. Jak je vidět, obydlí Mathiase Van Guitta bylo velmi primitivní a opravdu si zasloužilo názvu huddi.

Když jsme si všechno prohlédli, byli jsme pozváni k prohlídce „obydlí čtyřnohých tvorů“.

To byla nejzajímavější část kraalu. Připomínala spíš potulný zvěřinec než dokonalé zařízení zoologické zahrady. Chyběly tu opravdu jen pestrými barvami pomalované plachty, zavěšené nad prkny estrády a představující v křiklavých obrazech muže v červené vestě a v sametovém fraku uprostřed skákajícího houfu šelem, které se s krvavými tlamami a s vytaženými drápy krčí pod bičem hrdinského krotitele. Tady ovšem nebylo obecenstvo, které by se do boudy hrnulo. Několik kroků odtud stála skupina zdomácnělých buvolů. Těm byla vyhrazena část kraalu vpravo a poháněči jim tam denně přinášeli jejich dávky čerstvé trávy. Nebylo možné pustit tato zvířata volně do okolních pastvin. Mathias Van Guitt to vyjádřil elegantní větou:

„Volnost při hledání potravy, dovolená v krajích Spojených království, není slučitelná s nebezpečím, jaké přináší himálajská džungle.“ Vlastní zvěřinec se skládal ze šesti klecí na čtyřech kolech. Každá klec, na přední straně zamřížovaná, byla rozdělena na tři oddělení. Dveře, vlastně uzávěr pohybující se zdola nahoru, umožňoval zahnat zvíře z jednoho oddělení. do druhého. V klecích bylo šest tygrů, dva lvi, tři levharti a dva gepardi.

Mathias Van Guitt nám řekl, že jeho zásilka nebude úplná, dokud nepolapí ještě dva levharty, tři tygry a jednoho lva. Pak tento tábor opustí, vydá se na nejbližší. železniční stanici a odjede do Bombaje.

Šelmy, které jsme si mohli v klecích dobře prohlédnout, byly nádherné, ale neobyčejně divoké. Chyceny teprve nedávno, nemohly si na uvěznění ještě zvyknout. Poznali jsme to podle jejich strašného řevu, podle prudkého pobíhání od jednoho uzávěru k druhému, podle zuřivého seká ní tlapami skrze bednění, na mnohých místech porušeného.

Při našem příchodu ke klecím jejich zuřivost ještě vzrostla. Ale Mathiase Van Guitta to nedojalo.

„Ubohá zvířata!“ zvolal kapitán. „Ubohá zvířata!“ opakoval Fox. Vy si myslíte, že si zaslouží víc politování než ta, která vy zabíjíte?“ zeptal se suše dodavatel zvěře.

„Zaslouží si spíš politování než takové pohany…, že se dala polapit,“ odpověděl kapitán Hod.

Je pravda, že volně žijící šelmy se musí někdy velmi dlouho postit v krajích, jako jsou africké stepi, kde je málo přežvýkavců, jejich jediné potravy. Ale není tomu tak v tarryaníské oblasti. Tam je dostatek buvolů, zebu, divokých prasat a antilop, které lvi, tygři a levharti neustále loví. Snadnou a jistou kořist jim zajišťují i kozy a ovce, ne mluvě o pasácích, kteří stáda hlídají. Tak mohou šelmy v himálajských džunglích snadno zahnat hlad. Proto je tam jejich nepolevující divokost neomluvitelná.

Dodavatel zvěře živil hosty svého zvěřince hlavně masem buvolů a zebu. Na lov těchto zvířat chodili v určitých dnech šikariové.

Mýlil by se však ten, kdo by si myslil, že takový lov je bez nebezpečí. Právě naopak. Sám tygr má strach z divokého buvola, který je strašný, je-li poraněn. Mnoho lovců už vidělo buvola vyvrátit strom, na který se před ním uchýlili. Říká se, že oči přežvýkavců jsou zvětšující čočky, jež zvětšují všechny předměty třikrát, a že člověk v této velikosti si vynucuje respekt zvířete: A že vztyčená postava kráčejícího člověka každého divokého tvora děsí, takže prý je lepší čelit mu vstoje než v kleče nebo v leže.

Nevím, co je na těchto úvahách pravdivého, ale je jisté, že ani vztyčený člověk nebudí v divokém buvolu úctu, a není-li ozbrojen, je téměř vždy ztracen.

A to platí i o buvolech indických, kteří mají krátkou hranatou hlavu, štíhlé, na bázi zploštěné rohy a na hřbetě hrb, čímž se podobají svým příbuzným bizonům. Nohy od kolen dolů mají bílé a tělo od špičky čenichu až po konec ocasu často až čtyři metry dlouhé.

Buvol není sice příliš divoký, ale pase-li se ve stádu na vysoké trávě, stává se každému lovci při neopatrném lovu protivníkem vpravdě strašným.

A právě tito přežvýkavci byli určeni za potravu šelem ve Van Guittově zvěřinci. Aby se šikariové vyhnu li každému nebezpečí, lapají buvoly raději do pastí, odkud je vyprošťují mrtvé nebo skoro mrtvé.

Dodavatel zvěře se však ve svém řemesle vyznal a krmil své chovance velmi skrblicky. Jednou denně - v poledne - jim dal rozdělit každému čtyři až pět liber masa a nic víc. Od soboty do pondělka je nechával postit. Byly to opravdu smutné „dietní neděle“. Ale když pak po osmačtyřiceti hodinách dostala zvěř svou hubenou porci, nebylo takřka možné snést ten strašný koncert, prudké přebíhání a obrovské skoky, přičemž se pojízdné klece rozkymácely tak, že se málem převrhly.

Ano, ubohá zvířata! chtělo se nám opakovat s kapitánem Hodem. Ale Mathias Van Guitt tak nejednal bezdůvodně. Tento půst v zajetí chránil jeho šelmy před některými kožními nemocemi a zvyšoval tím jejich cenu na evropských trzích.

Lze si snadno představit, že Mathias Van Guitt při předvádění své sbírky, kterou nám ukazoval spíš jako přírodovědec než jako předváděč šelem, ani chvíli nemlčel. Neustále hovořil, vysvětloval a vypravoval a vypravoval, a protože předmětem jeho přednášky byla divoká zvířata, všechno, nás do jisté míry zajímalo. Nechtěli jsme také opustit kraal dříve, dokud nám himálajská zoologie neprozradila všechna svá tajemství.

„Ale pane Van Guitte,“ řekl Banks, „mohl byste mi říci, zda je výnos vašeho zaměstnání úměrný jeho nebezpečí?“

„Pane,“ odpověděl dodavatel zvěře, „kdysi to bylo velmi výnosné. Ale musím se přiznat, že v posledních letech cena zvířat hodně poklesla. Naším hlavním odběratelem je zoologická zahrada v Antverpách. Tam jsem vypravoval své zásilky ptáků a ryb, ukázky podřádu opic i třídy plazů stejně jako představitele šelem Starého i Nového světa…“ Kapitán Hod se při těchto slovech uklidnil.

„… a všechny úlovky mých dobrodružných výprav do indických džunglí. Buď jak buď, vkus obecenstva se zřejmě mění a prodejní ceny budou brzy menší než ceny nabytí. Tak třeba samce pštrosa jsem naposled prodal za jedenáct set franků a samici jenom za osm set. Černého pardála jsem nakonec dal za patnáct set franků, jávskou tygřici za dva tisíce čtyři sta a rodinu lvů - otce, matku, strýce a dvě nadějná lvíčata - za sedm tisíc franků dohromady.“

„To opravdu není moc,“ řekl kapitán Hod.

„A co se týče chobotnatců...,“ pokračoval Mathias Van Guitt.

„Chobotnatců?“ opakoval po něm kapitán Hod.

„Ano, tak nazýváme tlustokožce, kterým příroda uštědřila chobot.“

„Tedy slonů?“

„Ano, slonů od čtvrtohor a mastodontů v dobách předhistorických...“

„Děkuji vám,“ odpověděl kapitán Hod.

„Co se chobotnatců týče,“ pokračoval Mathias Van Guitt, „ty už lovíme jen kvůli slonovině, protože její spotřeba se nesnížila. Ale od doby, co si spisovatelé divadelních her usmyslili ukazovat slony ve svých dílech, procházejí principálové potulných hereckých společností se slonem od měst k městu celým krajem a to všude stačí k ukojení zvědavosti. Proto jsou sloni vyhledáváni mnohem méně než dříve.“ „Ale vždyť snad nedodáváte ukázky indické zvířeny jen evropským zvěřincům!“ řekl jsem.

„Jistě mi prominete,“ odpověděl Mathias Van Guitt, „když si vám k tomu dovolím položit prostou otázku.“ Uklonil jsem se na znamení souhlasu.

„Vy jste přece Francouz, pane,“ pokračoval dodavatel zvěře.

„Pozná se to nejen podle vašeho přízvuku, ale i podle vašeho typu, který je příjemným spojením typů, galskořímského a keltského. Jako Francouz nemáte jistě sklony k dalekým cestám a patrně jste ještě nevykonal cestu kolem světa.“ A Mathias Van Guitt opsal rukou obrovský kruh.

„Dosud jsem neměl to potěšení,“ odpověděl jsem.

„Nechci se vás ptát, pane,“ řekl na to náš společník, „zdali jste už byl v Indii, protože tu jste, ale zdali znáte podrobně celý indický poloostrov. „Jen velmi málo,“ odpověděl jsem. „Zatím jsem navštívil Bombaj, Kalkatu, Váránasí, Iláhábád a údolí Gangy. Viděl jsem mnoho památek, které jsem obdivoval…“

„Ach, co, to je, pane? Co to je?“ zvolal Mathias Van Guitt. A horečnými pohyby hlavy i rukou naznačoval své pohrdání.

Pak pokračoval s četnými posunky v živém a překotném výkladu:

„Ano, co to je, když jste dosud nenavštívil zvěřince mocných rádžů, kteří si uchovali kult nádherných zvířat, chlouby indické země! Vezměte si, pane, poutnickou hůl! Jdete do Gykovaru vzdát čest králi z Baródy! Prohlédněte si jeho zvěřinec. který za většinu chovanců vděčí právě mně! Jsou tu káthijávárští lvi, medvědi, pardálové, čity, rysové, tygři! Zúčastněte se slavnosti zasnoubení šedesáti tisíc holubů, která se, koná každoročně s velkou okázalostí.

Obdivujte jeho pět set indických slavíků, o které se stará jako o následníky trůnu. Pozorujte jeho slony, z nichž jeden je pověřen funkcí vykonavatele spravedlnosti a má za úkol rozdrtit hlavy odsouzenců k smrti na kameni muk. Pak přejděte k rádžovi z Maisúru, nejbohatšímu z asijských vladařů! Vejděte do jeho paláce, kde chová stovky nosorožců, slonů, tygrů a ostatních šelem, příslušníků živočišné aristokracie Indie! A když to všechno uvidíte, pane, nebude vás moci nikdo nařknout z neznalosti divů této jedinečné země!“ Musil jsem k poznámkám Mathiase Van Guitta jen přikývnout.

Jeho vášnivý způsob vysvětlování znemožňoval skutečně každou diskusi.

Ale kapitán Hod se ho zeptal přímo na zvláštní zvířenu této tarryaníské oblasti.

„Buďte tak laskav,“ řekl mu, „a dejte mi nějaké informace o šelmách, za kterými jsem do téhle části Indie vlastně přišel. Ačkoli jsem lovec, opakuji vám, že vám nechci konkurovat, pane Van Guitte. A kdybych vám dokonce mohl pomoci při odchytu několika tygrů, kteří ve vaší sbírce dosud chybějí, udělám to velmi rád.

Ale až budete mít svůj zvěřinec úplný, jistě nebudete pokládat za špatné, když zas budu střílet tato zvířata pro svou osobní zábavu.“ Mathias Van Guitt se zatvářil jako člověk smířený s tím, co sám odsuzuje, ale čemu nemůže zabránit. Uznal však, že v Tarryaní je značný počet nebezpečných šelem, o které není na evropských trzích velký zájem, a které lze proto zabíjet.

„Střílejte si divoká prasata, s tím souhlasím,“ odpověděl. „I když tito příslušníci čeledi nepřežvýkavých sudokopytníků nepatří mezi masožravce…“

„Masožravce?“ podivil se kapitán Hod.

„Myslím tím, že to jsou býložravci; ale jejich divokost znamená největší nebezpečí pro lovce, kteří mají odvahu je napadnout.“

„A co vlci?“

„Vlků je na celém poloostrově hodně a jsou velmi nebezpeční, přepadnou-li ve smečce nějakou farmu. Zdejší vlci se trochu podobají vlkům polským. Já si jich však necením více než šakalů nebo zdivočelých psů. Přitom nepopírám, že dovedou nadělat pěknou spoušť, ale protože nemají žádnou obchodní cenu, nezaslouží si být zařazeni k nejvyšší zvířecí aristokracii. Ty vám také přenechávám, kapitáne.“

„A co medvědi?“ zeptal jsem se.

„Medvědi jsou dobří, pane,“ odpověděl dodavatel zvěře s přikývnutím. „Indičtí medvědi nejsou sice tolik žádaní jako jejich příbuzní z čeledi šelem medvědovitých, ale přesto mají určitou obchodní cenu, která k nim přitahuje pozornost znalců. Vkus může být na rozpacích mezi oběma druhy, jež nacházíme v kašmírských údolích a v rádžmahálské pahorkatině. Jsou to však zvířata téměř přátelská - útočí jen zřídka v zimním období -, takže nemohou příliš vzrušovat lovecké pudy skutečného. lovce, jakým je v mých očích kapitán Hod.“ Kapitán se uklonil s významným výrazem, který naznačoval, že bez ohledu na zákaz nebo souhlas Marhiase Van Guitta bude se rozhodovat v těchto základních otázkách sám.

„Ostatně tito medvědi,“ pokračoval Mathias Van Guitt, „jsou jen zvířata býložravá.“

„Býložravá?“ řekl kapitán.

„Ano,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Živí se výhradně rostlinnou potravou a nemají nic společného s divokými druhy, na které je poloostrov právem hrdý.“

„Počítáte mezi ony divoké druhy i levharta?“ zeptal se kapitán Hod.

„Samozřejmě, pane. Je to hbitá, statečná a velmi odvážná kočka, která šplhá po stromech, a je proto mnohdy nebezpečnější než tygr…“

„Ale!“ řekl jen kapitán Hod.

„Pane,“ pokračoval suše dodavatel zvěře, „jestliže se lovec nemůže zachránit ani na stromě, pak se sám stane lovnou zvěří!“

„A co gepard?“ zeptal se kapitán Hod.

„Gepard je nádherné zvíře,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „A vidíte, pánové, že tu mám překrásné exempláře. Je to podivuhodná šelma, která v důsledku zvláštního protikladu může být vycvičena k lovu! Ano, pánové, zvláště v Gykovaru pěstují rádžové tuto ušlechtilou zábavu. Tam dopravují gepardy na lov v nosítkách. Zvířata mají hlavu zakrytou kápí jako sokoli nebo dřemlíci. Však to jsou také skutečně čtyřnozí sokoli. Jakmile se lovci octnou poblíž stáda antilop, stáhnou gepardovi kápi a ten vyrazí za mírnými přežvýkavci, kteří ani při své rychlosti neuniknou jeho strašným drápům. Ano, pane kapitáne, ano. V Tarryaní najdete i gepardy! A najdete jich víc, než kolik byste jich chtěl najít, ale upozorňuji vás, že nebudou ochočení!“

„V to také doufám,“ odpověděl kapitán Hod.

„Stejně jako lvi,“ dodal trochu zmateně Mathias Van Guitt.

„Ach, lvi!“ řekl kapitán Hod. „Řekněte mi něco o lvech, prosím vás!“

„Nuže, pane,“ začal Mathias Van Guitt, „na tyto takzvané krále zvířat se dívám jen jako na podřadné příbuzné lvů libyjských.

Zdejší lví samci nemají ani hřívu, která je okrasou lvů afrických.

Podle mého názoru to jsou jen žalostně ostříhaní Samsonové (Samson byl biblický silák, jehož všechna síla vězela ve vlasech. Po ostříhání svou sílu ztratil).

Lvi ostatně ze střední Indie skoro úplně zmizeli a uchýlili se na poušť u Káthijáváru a do tarryaníských džunglí. Tyto zdegenerované kočky žijí teď samotářsky jako poustevníci. Proto je také nestavím na první stupeň žebříčku čtvernožců. Ve skutečnosti lze, pánové, lvu uniknout, ale tygru ne!“

„Ach, tygři!“ zvolal kapitán Hod.

„Ano, tygři!“ opakoval Fox.

„Tygru,“ pokračoval Mathias Van Guitt, „tygru patří koruna!

Však se také říká správně tygr královský, a ne lev královský! Patří mu celá Indie. Nebyl snad prvním obyvatelem této země? Nemá snad právo pokládat za vetřelce nejen anglosasskou rasu, ale i samotné Indy? Není skutečným dítětem posvátné indické země? Proto se s touto obdivuhodnou šelmou setkáváme na celém poloostrově. Vždyť nevyklidil ani jediný kraj svých předků, od mysu Komorinu až k hradbě himálajských hor.“ A ruka Mathiase Van Guitta naznačila mys na jihu a vykreslila pak celé horské pásmo.

„V Sanderbandu,“ pokračoval, „jsou doma! Tam vládnou jako králové a běda tomu, kdo by jim chtěl upřít jejich území! V Nilgherii je jich jako divokých koček, si parva licet componere magnáš (je-li dovoleno přirovnávat malé k velkým). Jistě pochopíte, proč jsou tyto nádherné kočky na všech evropských trzích tak vyhledávané a proč jsou pýchou krotitelů. Co je největší atrakcí soukromých i veřejných zvěřinců? Tygr! Kdy máte strach o život krotitele? Když vstoupí do tygří klece! Která zvířata vyvažují rádžové zlatem, aby jimi vyzdobili své královské zahrady? Tygry! Kdo drží primát na burzách zvířat v Londýně, v Antverpách a v Hamburku? Tygr! Jakými lovy se proslavují indičtí lovci, důstojníci královské armády i domorodých vojsk? Lovy tygrů! Víte, pane, jaké radovánky nabízejí indičtí nezávislí vladaři svým hostům? Přivezou tygra královského v kleci, kterou umístí na velké planině. Rádža, jeho lidé, důstojníci a jeho gardisté jsou ozbrojeni kopími, revolvery i karabinami a většinou sedí na silných jednokopytnících…“

„Jednokopytnících?“ podivil se kapitán Hod.

„Tedy na koních, dáváte-li přednost názvu tak obyčejnému. Ale ti jednokopytníci, vyděšení sousedstvím kočkovité šelmy, záblesky v jejích očích a šelmím pachem, vzpínají se tak, že jezdci musí využít vší své obratnosti, aby je udrželi. Náhle se dvířka klece otevřou.

Strašné zvíře se vymrští, skočí a vrhne se na roztaženou řadu lovců.

Jeho vzteku pak podlehne nemálo lidí. I když se tygru někdy podaří prorazit kruhem železa a ohně, nejčastěji podlehne. Jeden proti stu! Zemře však slavnou, předem pomstěnou smrtí!“

„Výborně, pane Van Guitte!“ zvolal kapitán Hod, který se dostával do varu. „Ano, to musí být nádherná podívaná! Ano, tygr je králem všech zvířat!“

„A vládne v království, které se nemusí bát revolucí,“ dodal Van Guitt.

„A když vy jste jich už tolik chytil, pane Van Guitte,“ odpověděl kapitán Hod, „já jsem jich zas dost zabil a doufám, že neodejdu z Tarryaní dříve, dokud pod mou ranou nepadne padesátý!“

„Kapitáne,“ řekl dodavatel zvěře a zamračil se, „přenechal jsem vám všechny kance, vlky, medvědy a buvoly! To vaší lovecké vášni nestačí?“ Viděl jsem, že náš přítel Hod se dává unášet při řešení této palčivé otázky stejným zanícením jako Mathias Van Guitt.

Polapil jeden z nich víc tygrů, než jich druhý zastřelil? Jaká to látka k diskusi! Je lepší tygry chytat, nebo střílet? Jaký to problém k řešení!

Oba dva, kapitán i dodavatel zvěře, začali už zrychlovat hovor a mluvit jeden přes druhého, takže si navzájem nerozuměli.

Ale Banks zakročil.

„Tygři jsou králové tvorstva,“ řekl, „to je samozřejmé, pánové, Ale já bych si dovolil dodat, že to jsou králové velmi nebezpeční svým poddaným. Jestliže se nemýlím, pak roku 1862 sežraly tyto kočky všechny telegrafisty na poště ostrova Sangoru. Hovoří se také o tygřici, která zabila ve třech letech ne méně než sto pětadvacet lidí. To je i na královnu trochu moc! A konečně po odzbrojení sipáhíů zemřelo ve třech letech v zubech tygrů dvanáct tisíc pět set čtyřiapadesát osob.“

„Vy, pane, zřejmě zapomínáte,“ odpověděl Mathias Van Guitt, „že tato zvířata jsou lidožravá!“

„Lidožravá?“ zvolal kapitán Hod.

„Ano, jsou to požírači syrového masa a i lndové tvrdí, že ochutná-li tygr jednou lidské maso, pak už jiné nechce.“ „Nuže, pane…,“ řekl Banks.

„Nu že, pane,“ odpověděl s úsměvem Mathias Van Guitt, „v tom je tygr poslušen jen své přirozenosti… A jíst přece musí!“



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA III

 KRAAL

 

 Smrt toho nešťastníka na nás hluboce zapůsobila především proto, že k ní došlo za takových okolností. Ale uštknutí bičovky zelené, nejjedovatějšího hada na poloostrově, je vždy smrtelné. K tisícům obětí, které si každoročně vyžadují v Indii tito obávaní plazi, přibyla dnes další.

 Říká se - samozřejmě žertem -, že na Martiniku dříve hadi nebyli a že je tam přivezli Angličané, když musili vrátit ostrov Francii. Francouzi při odchodu ze svých indických držav takových represálií nepoužili. Bylo by to bývalo ostatně zbytečné, protože příroda tam byla v tomto ohledu přímo marnotratná.

 Indovo tělo se počalo vlivem jedu rychle rozkládat. Rozhodli se proto nešťastníka hned pohřbít, uložili jeho pozůstatky do hluboké jámy, aby je dravá zvěř nemohla vyhrabat.

 Jakmile smutnou práci skončili, Mathias Van Guitt nás vyzval, abychom s ním šli do kraalu. Jeho pozvání jsme rádi přijali.

 K cestě do kraalu dodavatele zvěře nám stačilo pouhé půl hodiny. Jeho tábor si skutečně zasloužil názvu kraal, kterého používají především kolonisté v jižní Africe.

 Byla to velká ohrada na rozlehlé pasece v nejhustší části džungle. Mathias Van Guitt se v ní zařídil tak, jak to vyžadovaly potřeby jeho řemesla. Ze čtyř stran byla obehnána kolovou hradbou, v níž byla široká vrata pro vjezd kár. Ve středu zadní části stála dlouhá stavba z trámů a prken jako jediné obydlí obyvatel kraalu.

 Šest klecí, rozdělených na jednotlivá oddělení, každá na čtyřech kolech, bylo seřazeno do pravého úhlu v levém rohu ohrady. Podle řevu, který odtamtud vycházel, dalo se soudit, že klece nejsou prázdné. Vpravo stálo asi tucet buvolů, kteří se pásli na tučné horské trávě, ustájeni pod širým nebem. Bylo to obvyklé spřežení pojízdného zvěřince. Šest poháněčů určených k převozu kár a deset Indů vycvičených k lovu šelem tvořilo posádku celého zařízení.

 Pohaněči byli najati jen pro tuto výpravu. Jejich povinností bylo dovážet káry na místo lovu a pak na nejbližší železniční stanici.

 Tam byly káry nakládány do vagónů a rychle dopravovány přes Iláhábád buď do Kalkaty, nebo do Bombaje.

 Lovci, vesměs Indové, patřili k tomu druhu, kterému se říká šikariové. Prokazují platné služby při vyhledávání stop a dále při plašení a odchytu divokých zvířat.

 Mathias Van Guitt a jeho lidé tady žili už několik měsíců. Byli zde ohroženi nejen útoky šelem, ale i horečkami, kterými je zamořen celý tarryaníský kraj. Noční vlhko, šíření škodlivých výparů ze země, parné vedro pod klenbou stromů, kam sluneční paprsky pronikají velmi málo, to vše činí ze spodního pásma Himálaje kraj velmi nezdravý.

 Ale dodavatel zvěře a jeho Indové byli v těchto končinách už natolik aklimatizováni, že se jich malárie nedotkla víc než tygrů a ostatních obyvatel tarryaníské džungle. Jinak tomu ovšem bylo s námi, my jsme v kraalu nemohli zůstat. Kapitán Hod to ostatně ani neměl v plánu. Kromě několika nocí strávených na čekané jsme měli žít v Parním domě v horním pásmu, kam se výpary z planiny už nedostaly.

 Když jsme došli k táboru Mathiase Van Guitta, vrata ohrady se otevřela, abychom mohli vstoupit.

 Mathias Van Guitt byl naší návštěvou zřejmě velmi polichocen.

 „A nyní mi dovolte, pánové,“ řekl, „abych vás jménem kraalu přivítal. Toto zařízení vyhovuje všem potřebám mého řemesla, Ve skutečnosti je to jen velká chýše, které lovci na poloostrově říkají huddi.“ Při těchto slovech otevřel dveře chýše, kde bydlel společně se svými lidmi. Rozhodně zde nežil v přepychu. První místnost byla pro něho, druhá pro šikarie, třetí pro pohaněče. Ve všech byla jako jediný nábytek polní lůžka. Čtvrtá, trochu větší místnost sloužila jako kuchyně a jídelna. Jak je vidět, obydlí Mathiase Van Guitta bylo velmi primitivní a opravdu si zasloužilo názvu huddi.

 Když jsme si všechno prohlédli, byli jsme pozváni k prohlídce „obydlí čtyřnohých tvorů“.

 To byla nejzajímavější část kraalu. Připomínala spíš potulný zvěřinec než dokonalé zařízení zoologické zahrady. Chyběly tu opravdu jen pestrými barvami pomalované plachty, zavěšené nad prkny estrády a představující v křiklavých obrazech muže v červené vestě a v sametovém fraku uprostřed skákajícího houfu šelem, které se s krvavými tlamami a s vytaženými drápy krčí pod bičem hrdinského krotitele. Tady ovšem nebylo obecenstvo, které by se do boudy hrnulo. Několik kroků odtud stála skupina zdomácnělých buvolů. Těm byla vyhrazena část kraalu vpravo a poháněči jim tam denně přinášeli jejich dávky čerstvé trávy. Nebylo možné pustit tato zvířata volně do okolních pastvin. Mathias Van Guitt to vyjádřil elegantní větou:

 „Volnost při hledání potravy, dovolená v krajích Spojených království, není slučitelná s nebezpečím, jaké přináší himálajská džungle.“ Vlastní zvěřinec se skládal ze šesti klecí na čtyřech kolech. Každá klec, na přední straně zamřížovaná, byla rozdělena na tři oddělení. Dveře, vlastně uzávěr pohybující se zdola nahoru, umožňoval zahnat zvíře z jednoho oddělení. do druhého. V klecích bylo šest tygrů, dva lvi, tři levharti a dva gepardi.

 Mathias Van Guitt nám řekl, že jeho zásilka nebude úplná, dokud nepolapí ještě dva levharty, tři tygry a jednoho lva. Pak tento tábor opustí, vydá se na nejbližší. železniční stanici a odjede do Bombaje.

 Šelmy, které jsme si mohli v klecích dobře prohlédnout, byly nádherné, ale neobyčejně divoké. Chyceny teprve nedávno, nemohly si na uvěznění ještě zvyknout. Poznali jsme to podle jejich strašného řevu, podle prudkého pobíhání od jednoho uzávěru k druhému, podle zuřivého seká ní tlapami skrze bednění, na mnohých místech porušeného.

 Při našem příchodu ke klecím jejich zuřivost ještě vzrostla. Ale Mathiase Van Guitta to nedojalo.

 „Ubohá zvířata!“ zvolal kapitán. „Ubohá zvířata!“ opakoval Fox. Vy si myslíte, že si zaslouží víc politování než ta, která vy zabíjíte?“ zeptal se suše dodavatel zvěře.

 „Zaslouží si spíš politování než takové pohany…, že se dala polapit,“ odpověděl kapitán Hod.

 Je pravda, že volně žijící šelmy se musí někdy velmi dlouho postit v krajích, jako jsou africké stepi, kde je málo přežvýkavců, jejich jediné potravy. Ale není tomu tak v tarryaníské oblasti. Tam je dostatek buvolů, zebu, divokých prasat a antilop, které lvi, tygři a levharti neustále loví. Snadnou a jistou kořist jim zajišťují i kozy a ovce, ne mluvě o pasácích, kteří stáda hlídají. Tak mohou šelmy v himálajských džunglích snadno zahnat hlad. Proto je tam jejich nepolevující divokost neomluvitelná.

 Dodavatel zvěře živil hosty svého zvěřince hlavně masem buvolů a zebu. Na lov těchto zvířat chodili v určitých dnech šikariové.

 Mýlil by se však ten, kdo by si myslil, že takový lov je bez nebezpečí. Právě naopak. Sám tygr má strach z divokého buvola, který je strašný, je-li poraněn. Mnoho lovců už vidělo buvola vyvrátit strom, na který se před ním uchýlili. Říká se, že oči přežvýkavců jsou zvětšující čočky, jež zvětšují všechny předměty třikrát, a že člověk v této velikosti si vynucuje respekt zvířete: A že vztyčená postava kráčejícího člověka každého divokého tvora děsí, takže prý je lepší čelit mu vstoje než v kleče nebo v leže.

 Nevím, co je na těchto úvahách pravdivého, ale je jisté, že ani vztyčený člověk nebudí v divokém buvolu úctu, a není-li ozbrojen, je téměř vždy ztracen.

 A to platí i o buvolech indických, kteří mají krátkou hranatou hlavu, štíhlé, na bázi zploštěné rohy a na hřbetě hrb, čímž se podobají svým příbuzným bizonům. Nohy od kolen dolů mají bílé a tělo od špičky čenichu až po konec ocasu často až čtyři metry dlouhé.

 Buvol není sice příliš divoký, ale pase-li se ve stádu na vysoké trávě, stává se každému lovci při neopatrném lovu protivníkem vpravdě strašným.

 A právě tito přežvýkavci byli určeni za potravu šelem ve Van Guittově zvěřinci. Aby se šikariové vyhnu li každému nebezpečí, lapají buvoly raději do pastí, odkud je vyprošťují mrtvé nebo skoro mrtvé.

 Dodavatel zvěře se však ve svém řemesle vyznal a krmil své chovance velmi skrblicky. Jednou denně - v poledne - jim dal rozdělit každému čtyři až pět liber masa a nic víc. Od soboty do pondělka je nechával postit. Byly to opravdu smutné „dietní neděle“. Ale když pak po osmačtyřiceti hodinách dostala zvěř svou hubenou porci, nebylo takřka možné snést ten strašný koncert, prudké přebíhání a obrovské skoky, přičemž se pojízdné klece rozkymácely tak, že se málem převrhly.

 Ano, ubohá zvířata! chtělo se nám opakovat s kapitánem Hodem. Ale Mathias Van Guitt tak nejednal bezdůvodně. Tento půst v zajetí chránil jeho šelmy před některými kožními nemocemi a zvyšoval tím jejich cenu na evropských trzích.

 Lze si snadno představit, že Mathias Van Guitt při předvádění své sbírky, kterou nám ukazoval spíš jako přírodovědec než jako předváděč šelem, ani chvíli nemlčel. Neustále hovořil, vysvětloval a vypravoval a vypravoval, a protože předmětem jeho přednášky byla divoká zvířata, všechno, nás do jisté míry zajímalo. Nechtěli jsme také opustit kraal dříve, dokud nám himálajská zoologie neprozradila všechna svá tajemství.

 „Ale pane Van Guitte,“ řekl Banks, „mohl byste mi říci, zda je výnos vašeho zaměstnání úměrný jeho nebezpečí?“

 „Pane,“ odpověděl dodavatel zvěře, „kdysi to bylo velmi výnosné. Ale musím se přiznat, že v posledních letech cena zvířat hodně poklesla. Naším hlavním odběratelem je zoologická zahrada v Antverpách. Tam jsem vypravoval své zásilky ptáků a ryb, ukázky podřádu opic i třídy plazů stejně jako představitele šelem Starého i Nového světa…“ Kapitán Hod se při těchto slovech uklidnil.

 „… a všechny úlovky mých dobrodružných výprav do indických džunglí. Buď jak buď, vkus obecenstva se zřejmě mění a prodejní ceny budou brzy menší než ceny nabytí. Tak třeba samce pštrosa jsem naposled prodal za jedenáct set franků a samici jenom za osm set. Černého pardála jsem nakonec dal za patnáct set franků, jávskou tygřici za dva tisíce čtyři sta a rodinu lvů - otce, matku, strýce a dvě nadějná lvíčata - za sedm tisíc franků dohromady.“

 „To opravdu není moc,“ řekl kapitán Hod.

 „A co se týče chobotnatců...,“ pokračoval Mathias Van Guitt.

 „Chobotnatců?“ opakoval po něm kapitán Hod.

 „Ano, tak nazýváme tlustokožce, kterým příroda uštědřila chobot.“

 „Tedy slonů?“

 „Ano, slonů od čtvrtohor a mastodontů v dobách předhistorických...“

 „Děkuji vám,“ odpověděl kapitán Hod.

 „Co se chobotnatců týče,“ pokračoval Mathias Van Guitt, „ty už lovíme jen kvůli slonovině, protože její spotřeba se nesnížila. Ale od doby, co si spisovatelé divadelních her usmyslili ukazovat slony ve svých dílech, procházejí principálové potulných hereckých společností se slonem od měst k městu celým krajem a to všude stačí k ukojení zvědavosti. Proto jsou sloni vyhledáváni mnohem méně než dříve.“ „Ale vždyť snad nedodáváte ukázky indické zvířeny jen evropským zvěřincům!“ řekl jsem.

 „Jistě mi prominete,“ odpověděl Mathias Van Guitt, „když si vám k tomu dovolím položit prostou otázku.“ Uklonil jsem se na znamení souhlasu.

 „Vy jste přece Francouz, pane,“ pokračoval dodavatel zvěře.

 „Pozná se to nejen podle vašeho přízvuku, ale i podle vašeho typu, který je příjemným spojením typů, galskořímského a keltského. Jako Francouz nemáte jistě sklony k dalekým cestám a patrně jste ještě nevykonal cestu kolem světa.“ A Mathias Van Guitt opsal rukou obrovský kruh.

 „Dosud jsem neměl to potěšení,“ odpověděl jsem.

 „Nechci se vás ptát, pane,“ řekl na to náš společník, „zdali jste už byl v Indii, protože tu jste, ale zdali znáte podrobně celý indický poloostrov. „Jen velmi málo,“ odpověděl jsem. „Zatím jsem navštívil Bombaj, Kalkatu, Váránasí, Iláhábád a údolí Gangy. Viděl jsem mnoho památek, které jsem obdivoval…“

 „Ach, co, to je, pane? Co to je?“ zvolal Mathias Van Guitt. A horečnými pohyby hlavy i rukou naznačoval své pohrdání.

 Pak pokračoval s četnými posunky v živém a překotném výkladu:

 „Ano, co to je, když jste dosud nenavštívil zvěřince mocných rádžů, kteří si uchovali kult nádherných zvířat, chlouby indické země! Vezměte si, pane, poutnickou hůl! Jdete do Gykovaru vzdát čest králi z Baródy! Prohlédněte si jeho zvěřinec. který za většinu chovanců vděčí právě mně! Jsou tu káthijávárští lvi, medvědi, pardálové, čity, rysové, tygři! Zúčastněte se slavnosti zasnoubení šedesáti tisíc holubů, která se, koná každoročně s velkou okázalostí.

 Obdivujte jeho pět set indických slavíků, o které se stará jako o následníky trůnu. Pozorujte jeho slony, z nichž jeden je pověřen funkcí vykonavatele spravedlnosti a má za úkol rozdrtit hlavy odsouzenců k smrti na kameni muk. Pak přejděte k rádžovi z Maisúru, nejbohatšímu z asijských vladařů! Vejděte do jeho paláce, kde chová stovky nosorožců, slonů, tygrů a ostatních šelem, příslušníků živočišné aristokracie Indie! A když to všechno uvidíte, pane, nebude vás moci nikdo nařknout z neznalosti divů této jedinečné země!“ Musil jsem k poznámkám Mathiase Van Guitta jen přikývnout.

 Jeho vášnivý způsob vysvětlování znemožňoval skutečně každou diskusi.

 Ale kapitán Hod se ho zeptal přímo na zvláštní zvířenu této tarryaníské oblasti.

 „Buďte tak laskav,“ řekl mu, „a dejte mi nějaké informace o šelmách, za kterými jsem do téhle části Indie vlastně přišel. Ačkoli jsem lovec, opakuji vám, že vám nechci konkurovat, pane Van Guitte. A kdybych vám dokonce mohl pomoci při odchytu několika tygrů, kteří ve vaší sbírce dosud chybějí, udělám to velmi rád.

 Ale až budete mít svůj zvěřinec úplný, jistě nebudete pokládat za špatné, když zas budu střílet tato zvířata pro svou osobní zábavu.“ Mathias Van Guitt se zatvářil jako člověk smířený s tím, co sám odsuzuje, ale čemu nemůže zabránit. Uznal však, že v Tarryaní je značný počet nebezpečných šelem, o které není na evropských trzích velký zájem, a které lze proto zabíjet.

 „Střílejte si divoká prasata, s tím souhlasím,“ odpověděl. „I když tito příslušníci čeledi nepřežvýkavých sudokopytníků nepatří mezi masožravce…“

 „Masožravce?“ podivil se kapitán Hod.

 „Myslím tím, že to jsou býložravci; ale jejich divokost znamená největší nebezpečí pro lovce, kteří mají odvahu je napadnout.“

 „A co vlci?“

 „Vlků je na celém poloostrově hodně a jsou velmi nebezpeční, přepadnou-li ve smečce nějakou farmu. Zdejší vlci se trochu podobají vlkům polským. Já si jich však necením více než šakalů nebo zdivočelých psů. Přitom nepopírám, že dovedou nadělat pěknou spoušť, ale protože nemají žádnou obchodní cenu, nezaslouží si být zařazeni k nejvyšší zvířecí aristokracii. Ty vám také přenechávám, kapitáne.“

 „A co medvědi?“ zeptal jsem se.

 „Medvědi jsou dobří, pane,“ odpověděl dodavatel zvěře s přikývnutím. „Indičtí medvědi nejsou sice tolik žádaní jako jejich příbuzní z čeledi šelem medvědovitých, ale přesto mají určitou obchodní cenu, která k nim přitahuje pozornost znalců. Vkus může být na rozpacích mezi oběma druhy, jež nacházíme v kašmírských údolích a v rádžmahálské pahorkatině. Jsou to však zvířata téměř přátelská - útočí jen zřídka v zimním období -, takže nemohou příliš vzrušovat lovecké pudy skutečného. lovce, jakým je v mých očích kapitán Hod.“ Kapitán se uklonil s významným výrazem, který naznačoval, že bez ohledu na zákaz nebo souhlas Marhiase Van Guitta bude se rozhodovat v těchto základních otázkách sám.

 „Ostatně tito medvědi,“ pokračoval Mathias Van Guitt, „jsou jen zvířata býložravá.“

 „Býložravá?“ řekl kapitán.

 „Ano,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Živí se výhradně rostlinnou potravou a nemají nic společného s divokými druhy, na které je poloostrov právem hrdý.“

 „Počítáte mezi ony divoké druhy i levharta?“ zeptal se kapitán Hod.

 „Samozřejmě, pane. Je to hbitá, statečná a velmi odvážná kočka, která šplhá po stromech, a je proto mnohdy nebezpečnější než tygr…“

 „Ale!“ řekl jen kapitán Hod.

 „Pane,“ pokračoval suše dodavatel zvěře, „jestliže se lovec nemůže zachránit ani na stromě, pak se sám stane lovnou zvěří!“

 „A co gepard?“ zeptal se kapitán Hod.

 „Gepard je nádherné zvíře,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „A vidíte, pánové, že tu mám překrásné exempláře. Je to podivuhodná šelma, která v důsledku zvláštního protikladu může být vycvičena k lovu! Ano, pánové, zvláště v Gykovaru pěstují rádžové tuto ušlechtilou zábavu. Tam dopravují gepardy na lov v nosítkách. Zvířata mají hlavu zakrytou kápí jako sokoli nebo dřemlíci. Však to jsou také skutečně čtyřnozí sokoli. Jakmile se lovci octnou poblíž stáda antilop, stáhnou gepardovi kápi a ten vyrazí za mírnými přežvýkavci, kteří ani při své rychlosti neuniknou jeho strašným drápům. Ano, pane kapitáne, ano. V Tarryaní najdete i gepardy! A najdete jich víc, než kolik byste jich chtěl najít, ale upozorňuji vás, že nebudou ochočení!“

 „V to také doufám,“ odpověděl kapitán Hod.

 „Stejně jako lvi,“ dodal trochu zmateně Mathias Van Guitt.

 „Ach, lvi!“ řekl kapitán Hod. „Řekněte mi něco o lvech, prosím vás!“

 „Nuže, pane,“ začal Mathias Van Guitt, „na tyto takzvané krále zvířat se dívám jen jako na podřadné příbuzné lvů libyjských.

 Zdejší lví samci nemají ani hřívu, která je okrasou lvů afrických.

 Podle mého názoru to jsou jen žalostně ostříhaní Samsonové (Samson byl biblický silák, jehož všechna síla vězela ve vlasech. Po ostříhání svou sílu ztratil).

 Lvi ostatně ze střední Indie skoro úplně zmizeli a uchýlili se na poušť u Káthijáváru a do tarryaníských džunglí. Tyto zdegenerované kočky žijí teď samotářsky jako poustevníci. Proto je také nestavím na první stupeň žebříčku čtvernožců. Ve skutečnosti lze, pánové, lvu uniknout, ale tygru ne!“

 „Ach, tygři!“ zvolal kapitán Hod.

 „Ano, tygři!“ opakoval Fox.

 „Tygru,“ pokračoval Mathias Van Guitt, „tygru patří koruna!

 Však se také říká správně tygr královský, a ne lev královský! Patří mu celá Indie. Nebyl snad prvním obyvatelem této země? Nemá snad právo pokládat za vetřelce nejen anglosasskou rasu, ale i samotné Indy? Není skutečným dítětem posvátné indické země? Proto se s touto obdivuhodnou šelmou setkáváme na celém poloostrově. Vždyť nevyklidil ani jediný kraj svých předků, od mysu Komorinu až k hradbě himálajských hor.“ A ruka Mathiase Van Guitta naznačila mys na jihu a vykreslila pak celé horské pásmo.

 „V Sanderbandu,“ pokračoval, „jsou doma! Tam vládnou jako králové a běda tomu, kdo by jim chtěl upřít jejich území! V Nilgherii je jich jako divokých koček, si parva licet componere magnáš (je-li dovoleno přirovnávat malé k velkým). Jistě pochopíte, proč jsou tyto nádherné kočky na všech evropských trzích tak vyhledávané a proč jsou pýchou krotitelů. Co je největší atrakcí soukromých i veřejných zvěřinců? Tygr! Kdy máte strach o život krotitele? Když vstoupí do tygří klece! Která zvířata vyvažují rádžové zlatem, aby jimi vyzdobili své královské zahrady? Tygry! Kdo drží primát na burzách zvířat v Londýně, v Antverpách a v Hamburku? Tygr! Jakými lovy se proslavují indičtí lovci, důstojníci královské armády i domorodých vojsk? Lovy tygrů! Víte, pane, jaké radovánky nabízejí indičtí nezávislí vladaři svým hostům? Přivezou tygra královského v kleci, kterou umístí na velké planině. Rádža, jeho lidé, důstojníci a jeho gardisté jsou ozbrojeni kopími, revolvery i karabinami a většinou sedí na silných jednokopytnících…“

 „Jednokopytnících?“ podivil se kapitán Hod.

 „Tedy na koních, dáváte-li přednost názvu tak obyčejnému. Ale ti jednokopytníci, vyděšení sousedstvím kočkovité šelmy, záblesky v jejích očích a šelmím pachem, vzpínají se tak, že jezdci musí využít vší své obratnosti, aby je udrželi. Náhle se dvířka klece otevřou.

 Strašné zvíře se vymrští, skočí a vrhne se na roztaženou řadu lovců.

 Jeho vzteku pak podlehne nemálo lidí. I když se tygru někdy podaří prorazit kruhem železa a ohně, nejčastěji podlehne. Jeden proti stu! Zemře však slavnou, předem pomstěnou smrtí!“

 „Výborně, pane Van Guitte!“ zvolal kapitán Hod, který se dostával do varu. „Ano, to musí být nádherná podívaná! Ano, tygr je králem všech zvířat!“

 „A vládne v království, které se nemusí bát revolucí,“ dodal Van Guitt.

 „A když vy jste jich už tolik chytil, pane Van Guitte,“ odpověděl kapitán Hod, „já jsem jich zas dost zabil a doufám, že neodejdu z Tarryaní dříve, dokud pod mou ranou nepadne padesátý!“

 „Kapitáne,“ řekl dodavatel zvěře a zamračil se, „přenechal jsem vám všechny kance, vlky, medvědy a buvoly! To vaší lovecké vášni nestačí?“ Viděl jsem, že náš přítel Hod se dává unášet při řešení této palčivé otázky stejným zanícením jako Mathias Van Guitt.

 Polapil jeden z nich víc tygrů, než jich druhý zastřelil? Jaká to látka k diskusi! Je lepší tygry chytat, nebo střílet? Jaký to problém k řešení!

 Oba dva, kapitán i dodavatel zvěře, začali už zrychlovat hovor a mluvit jeden přes druhého, takže si navzájem nerozuměli.

 Ale Banks zakročil.

 „Tygři jsou králové tvorstva,“ řekl, „to je samozřejmé, pánové, Ale já bych si dovolil dodat, že to jsou králové velmi nebezpeční svým poddaným. Jestliže se nemýlím, pak roku 1862 sežraly tyto kočky všechny telegrafisty na poště ostrova Sangoru. Hovoří se také o tygřici, která zabila ve třech letech ne méně než sto pětadvacet lidí. To je i na královnu trochu moc! A konečně po odzbrojení sipáhíů zemřelo ve třech letech v zubech tygrů dvanáct tisíc pět set čtyřiapadesát osob.“

 „Vy, pane, zřejmě zapomínáte,“ odpověděl Mathias Van Guitt, „že tato zvířata jsou lidožravá!“

 „Lidožravá?“ zvolal kapitán Hod.

 „Ano, jsou to požírači syrového masa a i lndové tvrdí, že ochutná-li tygr jednou lidské maso, pak už jiné nechce.“ „Nuže, pane…,“ řekl Banks.

 „Nu že, pane,“ odpověděl s úsměvem Mathias Van Guitt, „v tom je tygr poslušen jen své přirozenosti… A jíst přece musí!“

 

 

 

 

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.