image

Zemí šelem - Jules Verne, KAPITOLA II MATHIAS VAN GUITT

KAPITOLA II

MATHIAS VAN GUITT

Druhého dne, 26. června, probudil mě za svítání známý hlas Ihned jsem vstal. Kapitán Hod a jeho sluha Fox živě hovořili v jídelně Parního domu.

V té chvíli opustil svou kabinu i Banks a kapitán na něho svým zvučným hlasem zvolal:

„Nu, Banksi, konečně jsme přistáli ve správném přístavu! Tentokrát natrvalo. Teď už nejde jen o několikahodinovou zastávku, ale o několika týdenní pobyt.

„Ano, Hode,“ odpověděl inženýr. „A vy si teď můžete po libosti vycházet na lov. Ocelový obr vás už nebude volat pískáním zpět do tábora.“

„Slyšíš, Foxi!“

„Ano, pane kapitáne,“ odpověděl sluha.

„Samo nebe mi pomáhá!“ zvolal Hod. „A já naše staveniště neopustím, dokud pod mou ranou nepadne padesátý! Padesátý, Foxi!

A mám tušení, že toho bude zvlášť těžké ulovit.“

„Ale přesto ho ulovíme,“ odpověděl Fox.

„Z čeho vaše tušení pramení, kapitáne?“ zeptal jsem se.

„Ach, Mauclere, to je jen předtucha… předtucha lovce, nic víc.“

„Vy tedy chcete už dnes opustit tábor a vydat se na lov?“ zeptal se Banks.

„Ano, už dnes,“ odpověděl kapitán Hod. „Obhlédneme si napřed terén a sestoupíme až k tarryaníské džungli, abychom prozkoumali dolní pásmo. Doufám, že tygři tuto provincii neopustili!“

„Že byste tomu věřil!“

„Nu a co má smůla!“

„Smůla v Himaláji!“ odpověděl inženýr. „Bylo by to možné?“

„To konečně uvidíme... Půjdete se mnou, Mauclere!“ obrátil se kapitán Hod s otázkou ke mně.

„Zajisté.“

„A co vy, Banksi?“

„Já také,“ odvětil inženýr. „A myslím, že se k nám připojí i Munro... jen jako amatér, jako já.“

„Ano,“ řekl kapitán Hod. „Jako amatér, budiž! Ale jako dobře ozbrojený amatér! Nepůjde o procházku s holí v ruce. To by všechny šelmy v Tarryaní pokořilo.“

„Smluveno!“ odpověděl inženýr.

„Tak pozor, Foxi!“ pokračoval kapitán na adresu svého sluhy.

„Tentokrát žádný omyl! Jsme v kraji tygrů! Čtyři Enfieldovy karabiny pro plukovníka, Bankse, Mauclera a mne. Dvě pušky na výbušné střely pro tebe a pro Goúmiho.“

„Buďte klidný, pane kapitáne,“ odpověděl Fox. „Zvěř si nebude moci stěžovat.“ Tento den jsme tedy chtěli věnovat obhlídce džungle v Tarryaní na spodních svazích Himaláje. V jedenáct hodin po přesnídávce jsme vyrazili - sir Edward Munro, Banks, Hod, Fox, Goúmi a já - dobře ozbrojeni na cestu. Sestupovali jsme silnicí k planině. Oba psy jsme nechali v táboře, protože na této výpravě jsme je nepotřebovali.

Seržant Mac Neil zůstal v Parním domě se Storrem, s Kálutem a s kuchařem, aby dokončili zařizovací práce. Po dvouměsíční cestě potřeboval Ocelový obr vnitřní i vnější prohlídku, vyčištění a opravu. Znamenalo to dlouhou, pečlivou práci, která nedá zahálet oběma vodičům slona, topiči a mechanikovi.

V jedenáct hodin jsme vyšli a po několika minutách nám za prvním zákrutem silnice zmizel Parní dům za hustou hradbou stromů.

Nepršelo už. Nebe bylo šedivé a teplota vhodná pro pěší výpravu. Chyběla nám však ona hra světel a stínů, která právě dodává půvab velkým lesům.

Sestup o dva tisíce stop po rovné silnici by nám trval pětadvacet až třicet minut; ale cesta nás vedla mnoha zákruty, kterými překonávala strmost svahů. Trvalo nám půl druhé hodiny, než jsme dorazili k hornímu okraji tarryaníské džungle, ležící pět až šest stop nad planinou. Došli jsme tam ve výtečné náladě.

„Pozor!“ zvolal kapitán Hod. „Vstupujeme do království tygrů, lvů (v době tohoto příběhu lvi v Indii skutečně žili. Dnes tam jsou už vyhubeni a zachovali se jen v rezervaci Káthijáváru severně od Bombaje), levhartů, gepardů a ostatních nádherných zvířat himalájské oblasti! Je dobré tyto šelmy usmrcovat, ale není dobré, když usmrcují ony nás! Nevzdalujme se proto jeden od druhého a buďme opatrní!“ Takové doporučení z úst vyhlášeného lovce mělo svou váhu.

Všichni jsme si to také vzali k srdci. S nabitými puškami i karabinami a s prohlédnutými spouštěmi byli jsme připraveni na každý případ.

Doufal bych jen, že jsme se musili mít na pozoru nejen před šelmami, ale i před hady, z nichž právě ti nejnebezpečnější žijí v Indii.

Zmije řetízkové, kobry indické, bičovky zelené a mnoho jiných jsou hadi nesmírně jedovatí. Ročně podléhá jejich uštknutí pět až šestkrát více obětí, než kolik jich hyne ve spárech šelem.

V oblasti tarryaníské džungle nutno mít oči všude, dívat se, kam klademe nohu, o co se opíráme rukou, naslouchat nejmenšímu šelestu v trávě nebo v houštinách. Proto bylo třeba zachovávat nejpřísnější opatrnost. V půl jedné jsme vstoupili pod klenbu vysokých stromů na kraji džungle. V mohutném porostu tam byl volný průsek, jímž by mohl lehce projet i náš Ocelový obr se svým vlakem. Tato část džungle byla totiž už dlouho udržována pro dopravu stromů, které zde horalé káceli. Poznali jsme to podle několika rýh, čerstvě vyrytých v měkkém jílu. Hlavní průsek sledoval směr horského hřebenu a táhl se po celé délce tarryaníské džungle napříč pasekami, které zde tu a tam zůstaly po vykácení stromů. Do obou stran odbočovaly jen úzké stezky, ztrácející se v neproniknutelném podrostu.

Postupovali jsme tímto průsekem spíš jako zeměměřiči než jako lovci, abychom zjistili jeho všeobecný směr. Ticho hluboké džungle nerušil žádný řev. Ale široké stopy, zanechané nedávno na zemi, svědčily o tom, že šelmy tarryanískou džungli neopustily.

Když jsme procházeli ohbím průseku, stočeného doprava k úpatí svahu, zastavil nás náhle výkřik kapitána Hoda, který kráčel vpředu.

Na dvacet kroků před sebou uviděl jakousi stavbu podivného tvaru. Nebyla to chýše, protože neměla ani dveře, ani komín. Nebyla to ani lovecká chata, protože neměla střílnu a výklenek pro střelce. Vypadala spíš jako indický hrob ztracený v hlubinách džungle.

Představte si jakýsi podlouhlý kvádr z trámů postavených kolmo, pevně zapuštěných do země a nahoře spojených silným svazkem houžví. Střechu tvořily příčné trámy, spojené silnými čepy s vrškem celé stavby. Tvůrce této konstrukce jí chtěl zřejmě zajistit největší pevnost ve všech stranách. Stavba byla šest stop vysoká, dvanáct stop dlouhá a pět stop široká. Nikde nebylo viděl vchod, možná však, že byl na přední straně zakryt silnou fošnou, jejíž vršek celou stavbu trochu převyšoval.

Nad střechou byly dlouhé, pružné tyče, podivným způsobem svázané. Celé to zařízení bylo připevněno smyčkou z tlustého svazku lián na konec vodorovné páky.

„Co je to?“ zvolal jsem.

„Docela obyčejná myší past,“ odpověděl Banks, když si vše prohlédl. „Dovedete si však, přátelé, jistě představit, na jaké myši je tu nalíčena.“

„Past na tygry!“ zvolal kapitán Hod.

„Ano,“ souhlasil Banks. „Je to past na tygry. Vchod je uzavřen touto fošnou, zavěšenou na liánové smyčce. Jakmile se nějaké zvíře dotkne uvnitř pasti nášlapové spouště, fošna spadne a vchod je uzavřen.“

„Takovou past vidím v indické džungli poprvé,“ řekl kapitán Hod. „Je to opravdu myší past, která není hodna řádného lovce.“

„Ani tygra ne,“ dodal Fox.

„Snad,“ odpověděl Banks, „ale tady jde o zničení dravé šelmy, a ne o lov pro zábavu. Nejlepší past je ta, která polapí nejvíc zvířat. A tahle je zřejmě zařízena velmi důmyslně, aby přilákala a polapila i šelmy nejsilnější a nejnebezpečnější.“

„A já bych dodal,“ řekl plukovník Munro, „že spustila-li nášlapová spoušť dveře dolů, musilo se tu nějaké zvíře chytit.“

„O tom se přesvědčíme!“ zvolal kapitán Hod. „A není-li ta myš mrtvá…“ A kapitán při těch slovech natáhl puškovou spoušť. Všichni jsme následovali jeho příkladu a připravili se ke střelbě.

Nemohli jsme opravdu pochybovat o tom, že tato stavba je past onoho typu, s jakým se setkáváme v malajských džunglích. I když snad byla výtvorem nějakého Inda, měla všechny vlastnosti dobře postaveného podobného zařízení, především krajní citlivost a neobyčejnou pevnost.

Když jsme byli připraveni, přistoupil Hod, Fox a Goúmi k pasti, kterou chtěli napřed obejít. Mezi svislými trámy však nenašli jedinou škvíru, aby mohli nahlédnout dovnitř.

Pozorně naslouchali. Žádný zvuk neprozrazoval přítomnost živého tvora uvnitř. Bylo tam ticho jako v hrobě.

Kapitán Hod a jeho společníci se vrátili k čelní stěně. Přesvědčili se, že pohyblivá fošna zapadla do dvou svislých žlábků. Stačilo ji jen zdvihnout a vniknout do pasti.

„Ani nejslabší zvuk!“ řekl kapitán Hod, když přiložil ucho ke dveřím. „Ani nejslabší dech! Myší past je prázdná!“

„Přesto však buďte opatrný!“ radil plukovník Munro a šel si sednout na padlý kmen v levém rohu paseky. Sedl jsem si vedle něho.

„Pojď, Goúmi!“ řekl kapitán Hod.

Hbitý Goúmi, při své malé postavě neobyčejně pružný, obratný jako opice a hbitý jako levhart, skutečný indický klaun, pochopil kapitánův úmysl. Jeho obratnost ho přímo předurčila k práci, kterou jsme od něho žádal, jediným skokem se vyhoupl na střechu pasti a zachytil se silnýma rukama jedné z tyčí horního zařízení.

Pak po této páce sklouzl až k liánové smyčce a vlastní váhou stáhl konec páky k fošně zakrývající vchod do pasti.

Liánovou smyčku potom zavěsil na výstupek v hlavě fošny. Teď už stačilo couvnout zpátky a zatížit druhý konec páky.

K tomu si však Goúmi musel vyžádat pomoc celé naší skupiny.

Plukovník Munro, Banks, Fox a já jsme přešli za past, abychom stáhli páku dolů.

Goúmi zůstal nahoře, aby páku uvolnil, kdyby z nějakého důvodu nemohla fungovat normálně.

„Přátelé,“ zavolal na nás kapitán Hod, „bude-li nutné, půjdu vám pomoci, ale byl bych raději, kdybyste se obešli beze mne. Zůstanu před pastí, a vyjde-li z ní tygr, pozdravím ho kulkou.“

„A budete ho počítat jako jedenačtyřicátého?“ zeptal jsem se kapitána.

„Proč ne?“ odpověděl mi. „Padne-li mou kulí, padne přece na svobodě!“

„Nu, neprodávejme medvědí kůži, dokud medvěd neleží na zemi!“ řekl inženýr Banks.

„Zvlášť když tím medvědem může být tygr!“ dodal plukovník Munro.

„Táhnout, přátelé!“ zvolal Banks. „Všichni najednou!“ Fošna byla velmi těžká a špatně klouzala ve žlábcích. Přesto se nám ji podařilo zdvihnout. Chvilku se kývala a pak se ustálila asi stopu od země.

Kapitán Hod se shýbl a s karabinou v ruce se snažil zahlédnout v otvoru pasti buď velkou pracku, nebo oddychující tlamu.

„Ještě trochu úsilí, přátelé!“ zvolal Banks.

S pomocí Goúmiho, který zadním koncem páky trochu zatřásl, počala fošna zvolna stoupat. Otvor byl brzy dostatečně velký, aby jím mohla projít i velká šelma.

Ale žádné zvíře tam nebylo.

Možná však, že při tom hluku kolem pasti se vězeň skrčil až do nejvzdálenějšího kouta a čekal tam na vhodnou chvíli, aby se skokem vymrštil, srazil každého, kdo mu bude stát v cestě, a zmizel v hlubinách džungle.

Tohle bylo napínavé.

Viděl jsem, že kapitán Hod dělá několik kroků vpřed s prstem na spoušti karabiny a snaží se proniknout zrakem až na konec pasti.

Fošna byla zdvižena a do pasti vnikalo světlo.

V tom okamžiku se za stěnou ozval jakýsi šumot, pak podivné temné zachrápání a mohutné, velmi podezřelé zívnutí.

Bylo tam skutečně nějaké zvíře, zřejmě spalo a my jsme je teď probudili.

Kapitán Hod se přiblížil ještě víc a zamířil karabinu na jakési tělo, které se v šeru pasti pohnulo. Náhle se zvnitřku ozval výkřik. Výkřik hrůzy, po němž následovala dobrou angličtinou pronesená slova:

„Nestřílejte, proboha! Nestřílejte!“ A z pasti vyrazil nějaký muž.

V největším překvapení jsme páku zas pustili, fošna s temným úderem zapadla a otvor do pasti znovu uzavřela.

Osoba, která se nám tak nečekaně objevila, zamířila ke kapitánovi Hodovi, jehož karabina na ni stále ještě mířila, mávla rukou v přehnaném gestu a prohlásila domýšlivým tónem:

„Račte zvednout svou zbraň, pane! Nemáte přece co dělat s tarryaníským tygrem!“ Kapitán Hod po krátkém zaváhání přendal karabinu do méně nebezpečné polohy.

„S kým máme tu čest?“ zeptal se Banks, který k neznámému přistoupil.

„S přírodovědcem Mathiasem Van Guittem, dodavatelem tlustokožců, lenochodů, ploskochodů, chobotnatců a jiných savců obchodníkům se zvířaty Charlesi Riceovi v Londýně a Hagenbeckovi v Hamburku.“ A pak se obrátil s širokým gestem k nám:

„Pánové?“

„Plukovník Munro a jeho cestovní společníci,“ odpověděl Banks a ukázal na nás.

„Na procházce himalájskou džunglí!“ pokračoval dodavatel zvěře. „Opravdu kouzelná procházka! Vzdávám vám svou povinnou úctu, pánové!“ S jakým originálním chlapíkem jsme se to tu sešli? Nepřišel snad při tom uvěznění v tygří kleci o rozum? Byl šílený, nebo při zdravých smyslech? K jakému typu lidí to individuum patřilo?

To brzy poznáme a pak lépe pochopíme tuto podivnou osobnost, která se představila jako přírodovědec a opravdu jím byla.

Pan Mathias Van Guitt, dodavatel zvěře, byl brýlatý padesátník.

Jeho vyholená tvář, mžouravé oči, ohrnutý nos, trvalá neposednost, přehnaná gesta, doprovázející každou větu vyslovenou širokými ústy, to vše byly rysy velmi známé typu muže ze starých venkovských komedií. Každý z nás se už jistě setkal s nějakým starým hercem, který prožil celý život na jevišti melodramatického divadla, je neúnavný mluvka, obtížný a dotěravec a domýšlivý pozér.

Takový starý herec vězel právě v Mathiasovi Van Guittovi.

Slyšel jsem kdysi starou anekdotu o zpěvákovi, který si myslel, že každé slovo své role musí zdůraznit patřičným gestem.

Když třeba v opeře Masaniello (1623-1647 byl italský rybář, vůdce neapolských vzbouřenců) zpíval naplno:

A kdyby snad nebe z rybáře,

vztáhl pravou ruku k hledišti a prudce s ní škubal, jako by držel na konci udice štiku, která se mu právě chytila na háček Pak pokračoval:

udělat chtělo by krále,

zatímco jednou rukou ukázal nahoru na nebe a druhou naznačil kruh kolem hrdě vztyčené hlavy, což mělo představovat královskou korunu. A dál zpíval:

vzbouřenec v zajetí osudu,

přičemž se jeho celé tělo vzpíralo tahu, kterým mělo být vrženo zpět. A při slovech

v bárce své říkal by stále…

mával oběma rukama doleva i doprava, jako když stáčí kormidlo, aby tím dokázal svou obratnost v řízení člunu.

Stejně jako onen zpěvák choval se i dodavatel zvěře Mathias Van Guitt. Ve své řeči používal jen vybraných slova byl nebezpečný každému, kdo při hovoru s ním nemohl couvnout před jeho gesty.

Jak jsme se později z jeho vlastních úst dověděli, Mathias Van Guitt byl kdysi profesorem přírodních věd při rotterdamském muzeu, ale v tomto povolání neuspěl. Byl všem k smíchu a žáci chodili hromadně na jeho přednášky ne kvůli poznání, ale kvůli zábavě.

Nakonec byl pan profesor svými neúspěchy v teoretické zoologii tak znechucen, že odešel do Indie provozovat zoologii praktickou.

Tento druh obchodní činnosti se mu dařil lépe, a tak se stal vyhlášeným dodavatelem zvěře známým obchodníkům se zvířaty v Londýně a v Hamburku, kteří obvykle zařizují veřejné i soukromé zvěřince Starého i Nového světa.

A teď byl Mathias Van Guitt právě v Tarryní, kam ho přivedla velká objednávka divokých zvířat pro Evropu. Jeho tábor nebyl ani dva kilometry od pasti, z níž jsme ho právě vytáhli.

Ale proč vlastně byl v té pasti? Především na to se ho zeptal Banks. Van Guitt nám to vysvětlil v proslovu doprovázeném nejrůznějšími gesty.

„Stalo se to včera. Slunce právě dokončilo půl oblouku své denní dráhy. Napadlo mi navštívit jednu z tygřích pastí, kterou jsem postavil vlastníma rukama. Opustil jsem proto svůj kraal, který jistě poctíte svou návštěvou, pánové, a odešel jsem na tuto paseku. Šel jsem sám, protože moji lidé měli naléhavou práci a já jsem je nechtěl zdržovat. Když jsem přišel k pasti, hned jsem zjistil, že sklopec z pohyblivé fošny je zdvižen. Z toho jsem docela logicky usoudil, že se žádná šelma nechytla. Přesto jsem se chtěl přesvědčit, je-li vnadidlo ještě na místě a je-li nášlapová spoušť v pořádku. A tak jsem šikovně proklouzl otvorem dovnitř.“ A ruka Mathiase Van Guitta elegantním obloukem naznačila pohyb hada plazícího se vysokou trávou.

„Když jsem se dostal na konec pasti,“ pokračoval dodavatel zvěře, „ohledal jsem čtvrt kozy, jejíž zápach měl přilákat šelmy z této části džungle. Návnada byla netknutá. Chtěl jsem už vylézt, když tu bezděčným pohybem ruky jsem uvolnil spoušť. Závěs vyklouzl, fošna spadla a já jsem byl chycen do své vlastní pasti, a už jsem se nemohl dostat ven…“ Tady se Mathias Van Guitt na okamžik odmlčel, abychom lépe pochopili vážnost celé situace.

„Nezapírám, pánové,“ pokračoval pak, „že jsem to zprvu viděl jen z té komické stránky. Byl jsem uvězněn. Ano! A nebyl tu žalářník, který by mi otevřel dveře mého vězení. Ale věděl jsem, že nevrátím-li se do svého kraalu, budou mí lidé znepokojeni a vydají se na obhlídku, která dříve nebo později skončí úspěšně. Byla to jen otázka času. Co jiného dělat v pelechu než spát… říká francouzský bajkař. Spal jsem tedy. Plynuly hodiny a má situace se nezměnila. Večer jsem dostal hlad. Myslel jsem si, že bude nejlepší, když oklamu hlad, spánkem. Zachoval jsem se proto jako filosof a znovu jsem tvrdě usnul. Noc v tichu džungle byla klidná. Můj spánek nebyl ničím rušen a já bych byl patrně spal dál, kdyby mě byl neprobudil neobvyklý kluk Padací dveře pasti se zdvihly, do mé tmavé skrýše vniklo denní světlo a já jsem mohl vyjít opět ven! Ale jaké. bylo mé překvapení, když jsem spatřil nástroj smrti namířený na mou hruď! Ještě vteřinu, a mohl jsem být zastřelen! Hodina vysvobození se mohla stát hodinou mé smrti! Ale pan kapitán ve mně ráčil rozpoznat bytost svého druhu a tak nezbývá než poděkovat vám, pánové, že jste mi vrátili svobodu.“ To tedy byl příběh Van Guitta. Musím se přiznat, že jsme jen stěží potlačovali smích, který v nás ten muž budil svým tónem a gesty.

„Vy táboříte v této části tarryaníské džungle, pane? zeptal se ho Banks.

„Ano,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Jak už jsem měl čest říci, můj kraal není ani dva kilometry odtud, a chcete-li mě poctít svou přítomností, byl bych šťasten, kdybych vás tam mohl uvítat.“

„My jsme lovci,“ řekl kapitán Hod, „a zařízení kraalu nás bude jistě zajímat.“

„Lovci!“ zvolal Mathias Van Guitt. „Lovci!“ A nedokázal přitom potlačit výraz prozrazující jeho nedostatečnou úctu k nimrodům.

„Vy zřejmě pronásledujete zvěř jenom proto, abyste ji zabil,“ pokračoval na adresu kapitána Hoda.

„Jedině proto,“ odpověděl Hod.

„A já zas jen proto, abych se jí zmocnil!“ prohlásil dodavatel zvěře s hrdým gestem.

„Dobře, pane Van Guitte. Aspoň si nebudeme konkurovat,“ odpověděl kapitán Hod.

Dodavatel zvěře zavrtěl hlavou. Své pozvání však neodvolal.

„Kdo chce jít se mnou, pánové?“ zeptal se s půvabným úklonem.

Ale v této chvíli se rozlehl džunglí zvuk několika hlasů. V ohbí průseku za pasekou se objevilo asi půl tuctu Indů.

„Ach, to jsou mí lidé!“ zvolal Mathias Van Guitt.

Pak k nám přistoupil a položil si prst na trochu našpulené rty.

„Ani slovo o mém dobrodružství!“ řekl. „Není třeba, aby lidé z kraalu věděli, že jsem se lapil do vlastní pasti jako obyčejné zvÍře! To by mohlo oslabit úctu, kterou v nich musím budit.“ Uklidnili jsme ho souhlasným přikývnu tím.

„Pane,“ oslovil dodavatele zvěře jeden z Indů, jehož klidná a inteligentní tvář nás zaujala. „Pane, hledáme vás už celou hodinu a nevěděli jsme…“

„Byl jsem s těmito pány, kteří mě teď laskavě doprovodí do kraalu,“ odpověděl Van Guitt. „Ale než odejdeme z téhle paseky, musíme dát past do pořádku.“ Na příkaz svého velitele Indové past znovu nalíčili.

Ale předtím nás Mathias Van Guitt vyzval, abychom si prohlédli vnitřek pasti. Kapitán Hod tam za ním vlezl a já jsem je následoval.

Bylo tam však příliš málo místa pro gesta našeho hostitele, který se tam rozháněl jako v salónu.

„Přijměte mé blahopřání,“ řekl mu kapitán Hod, když si zařízení prohlédl. „Je to výborně vymyšleno!“

„O tom nepochybujte, pane kapitáne,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Tento druh pasti je mnohem vhodnější než dřívější jámy s kůlem z tvrdého dřeva a než smyčky na ohnutých pružných stromech. V prvním případě si zvíře rozpáře břicho, v druhém případě se uškrtí. To má jistě význam jen tehdy, chce-li člověk zvíře usmrtit. Ale já potřebuji zvířata živá, neporaněná, bez poškození.“

„My určitě nepostupujeme stejným způsobem,“ odpověděl kapitán Hod.

„Můj způsob je nesporně lepší,“ pokračoval dodavatel zvěře.

„Kdybychom se na to zeptali šelem…“

„Já se jich neptám,“ řekl kapitán.

Kapitán Hod a Mathias Van Guitt se budou zřejmě moc špatně domlouvat.

Zeptal jsem se dodavatele zvěře:

„Ale jak to zvíře vytáhnete, když se chytí do vaší pasti?“

„Přivezu až k pasti pojízdnou klec,“ odpověděl Mathias Van Guitt, „a vězeň mi do ní vběhne sám. Pak mi už stačí odvézt ho do kraalu - odtáhnou ho tam pěkně pomalu mí buvoli.“ Sotva domluvil, ozval se venku pokřik.

První starostí mou i kapitánovou bylo vyběhnout z pasti ven.

Co se vlastně stalo?

Jeden z Indů právě přerazil prutem na dva kusy velmi nebezpečného hada, bičovku zelenou, a to zrovna ve chvíli, kdy se vrhla na plukovníka.

Byl to onen Ind, kterého jsme si už všimli. Jeho rychlý zásah zachránil plukovníka Munra před smrtí, jak jsme se mohli hned přesvědčit.

Křik, který jsme zaslechli, vyrazil totiž jeden ze sluhů z kraalu, který se teď svíjel na zemi v posledních křečích smrtelného zápasu.

Odseknutá hlava bičovky zelené odlétla mu nešťastnou náhodou na prsa, hadí zuby se mu zakously do masa a nešťastník s prudkým jedem v krvi ve dvou minutách zemřel, aniž mu mohl kdo pomoci.

Napřed jsme ztuhli hrůzou nad strašným obrazem a pak jsme se vrhli k plukovníkovi Munrovi.

„Nekousl tě?“ zeptal se Banks a chopil se chvatně plukovníkovy ruky.

„Ne, Banksi, upokoj se!“ odpověděl sir Edward Munro.

Potom vstal a přistoupil k Indovi, kterému vděčil za svůj život.

„Děkuji, příteli!“ řekl mu.

Ind gestem naznačil, že mu plukovník není povinen žádným vděkem.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se ho plukovník.

„Kálagani,“ odpověděl Ind.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

KAPITOLA II

MATHIAS VAN GUITT

 

 Druhého dne, 26. června, probudil mě za svítání známý hlas Ihned jsem vstal. Kapitán Hod a jeho sluha Fox živě hovořili v jídelně Parního domu.

 V té chvíli opustil svou kabinu i Banks a kapitán na něho svým zvučným hlasem zvolal:

 „Nu, Banksi, konečně jsme přistáli ve správném přístavu! Tentokrát natrvalo. Teď už nejde jen o několikahodinovou zastávku, ale o několika týdenní pobyt.

 „Ano, Hode,“ odpověděl inženýr. „A vy si teď můžete po libosti vycházet na lov. Ocelový obr vás už nebude volat pískáním zpět do tábora.“

 „Slyšíš, Foxi!“

 „Ano, pane kapitáne,“ odpověděl sluha.

 „Samo nebe mi pomáhá!“ zvolal Hod. „A já naše staveniště neopustím, dokud pod mou ranou nepadne padesátý! Padesátý, Foxi!

 A mám tušení, že toho bude zvlášť těžké ulovit.“

 „Ale přesto ho ulovíme,“ odpověděl Fox.

 „Z čeho vaše tušení pramení, kapitáne?“ zeptal jsem se.

 „Ach, Mauclere, to je jen předtucha… předtucha lovce, nic víc.“

 „Vy tedy chcete už dnes opustit tábor a vydat se na lov?“ zeptal se Banks.

 „Ano, už dnes,“ odpověděl kapitán Hod. „Obhlédneme si napřed terén a sestoupíme až k tarryaníské džungli, abychom prozkoumali dolní pásmo. Doufám, že tygři tuto provincii neopustili!“

 „Že byste tomu věřil!“

 „Nu a co má smůla!“

 „Smůla v Himaláji!“ odpověděl inženýr. „Bylo by to možné?“

 „To konečně uvidíme... Půjdete se mnou, Mauclere!“ obrátil se kapitán Hod s otázkou ke mně.

 „Zajisté.“

 „A co vy, Banksi?“

 „Já také,“ odvětil inženýr. „A myslím, že se k nám připojí i Munro... jen jako amatér, jako já.“

 „Ano,“ řekl kapitán Hod. „Jako amatér, budiž! Ale jako dobře ozbrojený amatér! Nepůjde o procházku s holí v ruce. To by všechny šelmy v Tarryaní pokořilo.“

 „Smluveno!“ odpověděl inženýr.

 „Tak pozor, Foxi!“ pokračoval kapitán na adresu svého sluhy.

 „Tentokrát žádný omyl! Jsme v kraji tygrů! Čtyři Enfieldovy karabiny pro plukovníka, Bankse, Mauclera a mne. Dvě pušky na výbušné střely pro tebe a pro Goúmiho.“

 „Buďte klidný, pane kapitáne,“ odpověděl Fox. „Zvěř si nebude moci stěžovat.“ Tento den jsme tedy chtěli věnovat obhlídce džungle v Tarryaní na spodních svazích Himaláje. V jedenáct hodin po přesnídávce jsme vyrazili - sir Edward Munro, Banks, Hod, Fox, Goúmi a já - dobře ozbrojeni na cestu. Sestupovali jsme silnicí k planině. Oba psy jsme nechali v táboře, protože na této výpravě jsme je nepotřebovali.

 Seržant Mac Neil zůstal v Parním domě se Storrem, s Kálutem a s kuchařem, aby dokončili zařizovací práce. Po dvouměsíční cestě potřeboval Ocelový obr vnitřní i vnější prohlídku, vyčištění a opravu. Znamenalo to dlouhou, pečlivou práci, která nedá zahálet oběma vodičům slona, topiči a mechanikovi.

 V jedenáct hodin jsme vyšli a po několika minutách nám za prvním zákrutem silnice zmizel Parní dům za hustou hradbou stromů.

 Nepršelo už. Nebe bylo šedivé a teplota vhodná pro pěší výpravu. Chyběla nám však ona hra světel a stínů, která právě dodává půvab velkým lesům.

 Sestup o dva tisíce stop po rovné silnici by nám trval pětadvacet až třicet minut; ale cesta nás vedla mnoha zákruty, kterými překonávala strmost svahů. Trvalo nám půl druhé hodiny, než jsme dorazili k hornímu okraji tarryaníské džungle, ležící pět až šest stop nad planinou. Došli jsme tam ve výtečné náladě.

 „Pozor!“ zvolal kapitán Hod. „Vstupujeme do království tygrů, lvů (v době tohoto příběhu lvi v Indii skutečně žili. Dnes tam jsou už vyhubeni a zachovali se jen v rezervaci Káthijáváru severně od Bombaje), levhartů, gepardů a ostatních nádherných zvířat himalájské oblasti! Je dobré tyto šelmy usmrcovat, ale není dobré, když usmrcují ony nás! Nevzdalujme se proto jeden od druhého a buďme opatrní!“ Takové doporučení z úst vyhlášeného lovce mělo svou váhu.

 Všichni jsme si to také vzali k srdci. S nabitými puškami i karabinami a s prohlédnutými spouštěmi byli jsme připraveni na každý případ.

 Doufal bych jen, že jsme se musili mít na pozoru nejen před šelmami, ale i před hady, z nichž právě ti nejnebezpečnější žijí v Indii.

 Zmije řetízkové, kobry indické, bičovky zelené a mnoho jiných jsou hadi nesmírně jedovatí. Ročně podléhá jejich uštknutí pět až šestkrát více obětí, než kolik jich hyne ve spárech šelem.

 V oblasti tarryaníské džungle nutno mít oči všude, dívat se, kam klademe nohu, o co se opíráme rukou, naslouchat nejmenšímu šelestu v trávě nebo v houštinách. Proto bylo třeba zachovávat nejpřísnější opatrnost. V půl jedné jsme vstoupili pod klenbu vysokých stromů na kraji džungle. V mohutném porostu tam byl volný průsek, jímž by mohl lehce projet i náš Ocelový obr se svým vlakem. Tato část džungle byla totiž už dlouho udržována pro dopravu stromů, které zde horalé káceli. Poznali jsme to podle několika rýh, čerstvě vyrytých v měkkém jílu. Hlavní průsek sledoval směr horského hřebenu a táhl se po celé délce tarryaníské džungle napříč pasekami, které zde tu a tam zůstaly po vykácení stromů. Do obou stran odbočovaly jen úzké stezky, ztrácející se v neproniknutelném podrostu.

 Postupovali jsme tímto průsekem spíš jako zeměměřiči než jako lovci, abychom zjistili jeho všeobecný směr. Ticho hluboké džungle nerušil žádný řev. Ale široké stopy, zanechané nedávno na zemi, svědčily o tom, že šelmy tarryanískou džungli neopustily.

 Když jsme procházeli ohbím průseku, stočeného doprava k úpatí svahu, zastavil nás náhle výkřik kapitána Hoda, který kráčel vpředu.

 Na dvacet kroků před sebou uviděl jakousi stavbu podivného tvaru. Nebyla to chýše, protože neměla ani dveře, ani komín. Nebyla to ani lovecká chata, protože neměla střílnu a výklenek pro střelce. Vypadala spíš jako indický hrob ztracený v hlubinách džungle.

 Představte si jakýsi podlouhlý kvádr z trámů postavených kolmo, pevně zapuštěných do země a nahoře spojených silným svazkem houžví. Střechu tvořily příčné trámy, spojené silnými čepy s vrškem celé stavby. Tvůrce této konstrukce jí chtěl zřejmě zajistit největší pevnost ve všech stranách. Stavba byla šest stop vysoká, dvanáct stop dlouhá a pět stop široká. Nikde nebylo viděl vchod, možná však, že byl na přední straně zakryt silnou fošnou, jejíž vršek celou stavbu trochu převyšoval.

 Nad střechou byly dlouhé, pružné tyče, podivným způsobem svázané. Celé to zařízení bylo připevněno smyčkou z tlustého svazku lián na konec vodorovné páky.

 „Co je to?“ zvolal jsem.

 „Docela obyčejná myší past,“ odpověděl Banks, když si vše prohlédl. „Dovedete si však, přátelé, jistě představit, na jaké myši je tu nalíčena.“

 „Past na tygry!“ zvolal kapitán Hod.

 „Ano,“ souhlasil Banks. „Je to past na tygry. Vchod je uzavřen touto fošnou, zavěšenou na liánové smyčce. Jakmile se nějaké zvíře dotkne uvnitř pasti nášlapové spouště, fošna spadne a vchod je uzavřen.“

 „Takovou past vidím v indické džungli poprvé,“ řekl kapitán Hod. „Je to opravdu myší past, která není hodna řádného lovce.“

 „Ani tygra ne,“ dodal Fox.

 „Snad,“ odpověděl Banks, „ale tady jde o zničení dravé šelmy, a ne o lov pro zábavu. Nejlepší past je ta, která polapí nejvíc zvířat. A tahle je zřejmě zařízena velmi důmyslně, aby přilákala a polapila i šelmy nejsilnější a nejnebezpečnější.“

 „A já bych dodal,“ řekl plukovník Munro, „že spustila-li nášlapová spoušť dveře dolů, musilo se tu nějaké zvíře chytit.“

 „O tom se přesvědčíme!“ zvolal kapitán Hod. „A není-li ta myš mrtvá…“ A kapitán při těch slovech natáhl puškovou spoušť. Všichni jsme následovali jeho příkladu a připravili se ke střelbě.

 Nemohli jsme opravdu pochybovat o tom, že tato stavba je past onoho typu, s jakým se setkáváme v malajských džunglích. I když snad byla výtvorem nějakého Inda, měla všechny vlastnosti dobře postaveného podobného zařízení, především krajní citlivost a neobyčejnou pevnost.

 Když jsme byli připraveni, přistoupil Hod, Fox a Goúmi k pasti, kterou chtěli napřed obejít. Mezi svislými trámy však nenašli jedinou škvíru, aby mohli nahlédnout dovnitř.

 Pozorně naslouchali. Žádný zvuk neprozrazoval přítomnost živého tvora uvnitř. Bylo tam ticho jako v hrobě.

 Kapitán Hod a jeho společníci se vrátili k čelní stěně. Přesvědčili se, že pohyblivá fošna zapadla do dvou svislých žlábků. Stačilo ji jen zdvihnout a vniknout do pasti.

 „Ani nejslabší zvuk!“ řekl kapitán Hod, když přiložil ucho ke dveřím. „Ani nejslabší dech! Myší past je prázdná!“

 „Přesto však buďte opatrný!“ radil plukovník Munro a šel si sednout na padlý kmen v levém rohu paseky. Sedl jsem si vedle něho.

 „Pojď, Goúmi!“ řekl kapitán Hod.

 Hbitý Goúmi, při své malé postavě neobyčejně pružný, obratný jako opice a hbitý jako levhart, skutečný indický klaun, pochopil kapitánův úmysl. Jeho obratnost ho přímo předurčila k práci, kterou jsme od něho žádal, jediným skokem se vyhoupl na střechu pasti a zachytil se silnýma rukama jedné z tyčí horního zařízení.

 Pak po této páce sklouzl až k liánové smyčce a vlastní váhou stáhl konec páky k fošně zakrývající vchod do pasti.

 Liánovou smyčku potom zavěsil na výstupek v hlavě fošny. Teď už stačilo couvnout zpátky a zatížit druhý konec páky.

 K tomu si však Goúmi musel vyžádat pomoc celé naší skupiny.

 Plukovník Munro, Banks, Fox a já jsme přešli za past, abychom stáhli páku dolů.

 Goúmi zůstal nahoře, aby páku uvolnil, kdyby z nějakého důvodu nemohla fungovat normálně.

 „Přátelé,“ zavolal na nás kapitán Hod, „bude-li nutné, půjdu vám pomoci, ale byl bych raději, kdybyste se obešli beze mne. Zůstanu před pastí, a vyjde-li z ní tygr, pozdravím ho kulkou.“

 „A budete ho počítat jako jedenačtyřicátého?“ zeptal jsem se kapitána.

 „Proč ne?“ odpověděl mi. „Padne-li mou kulí, padne přece na svobodě!“

 „Nu, neprodávejme medvědí kůži, dokud medvěd neleží na zemi!“ řekl inženýr Banks.

 „Zvlášť když tím medvědem může být tygr!“ dodal plukovník Munro.

 „Táhnout, přátelé!“ zvolal Banks. „Všichni najednou!“ Fošna byla velmi těžká a špatně klouzala ve žlábcích. Přesto se nám ji podařilo zdvihnout. Chvilku se kývala a pak se ustálila asi stopu od země.

 Kapitán Hod se shýbl a s karabinou v ruce se snažil zahlédnout v otvoru pasti buď velkou pracku, nebo oddychující tlamu.

 „Ještě trochu úsilí, přátelé!“ zvolal Banks.

 S pomocí Goúmiho, který zadním koncem páky trochu zatřásl, počala fošna zvolna stoupat. Otvor byl brzy dostatečně velký, aby jím mohla projít i velká šelma.

 Ale žádné zvíře tam nebylo.

 Možná však, že při tom hluku kolem pasti se vězeň skrčil až do nejvzdálenějšího kouta a čekal tam na vhodnou chvíli, aby se skokem vymrštil, srazil každého, kdo mu bude stát v cestě, a zmizel v hlubinách džungle.

 Tohle bylo napínavé.

 Viděl jsem, že kapitán Hod dělá několik kroků vpřed s prstem na spoušti karabiny a snaží se proniknout zrakem až na konec pasti.

 Fošna byla zdvižena a do pasti vnikalo světlo.

 V tom okamžiku se za stěnou ozval jakýsi šumot, pak podivné temné zachrápání a mohutné, velmi podezřelé zívnutí.

 Bylo tam skutečně nějaké zvíře, zřejmě spalo a my jsme je teď probudili.

 Kapitán Hod se přiblížil ještě víc a zamířil karabinu na jakési tělo, které se v šeru pasti pohnulo. Náhle se zvnitřku ozval výkřik. Výkřik hrůzy, po němž následovala dobrou angličtinou pronesená slova:

 „Nestřílejte, proboha! Nestřílejte!“ A z pasti vyrazil nějaký muž.

 V největším překvapení jsme páku zas pustili, fošna s temným úderem zapadla a otvor do pasti znovu uzavřela.

 Osoba, která se nám tak nečekaně objevila, zamířila ke kapitánovi Hodovi, jehož karabina na ni stále ještě mířila, mávla rukou v přehnaném gestu a prohlásila domýšlivým tónem:

 „Račte zvednout svou zbraň, pane! Nemáte přece co dělat s tarryaníským tygrem!“ Kapitán Hod po krátkém zaváhání přendal karabinu do méně nebezpečné polohy.

 „S kým máme tu čest?“ zeptal se Banks, který k neznámému přistoupil.

 „S přírodovědcem Mathiasem Van Guittem, dodavatelem tlustokožců, lenochodů, ploskochodů, chobotnatců a jiných savců obchodníkům se zvířaty Charlesi Riceovi v Londýně a Hagenbeckovi v Hamburku.“ A pak se obrátil s širokým gestem k nám:

 „Pánové?“

 „Plukovník Munro a jeho cestovní společníci,“ odpověděl Banks a ukázal na nás.

 „Na procházce himalájskou džunglí!“ pokračoval dodavatel zvěře. „Opravdu kouzelná procházka! Vzdávám vám svou povinnou úctu, pánové!“ S jakým originálním chlapíkem jsme se to tu sešli? Nepřišel snad při tom uvěznění v tygří kleci o rozum? Byl šílený, nebo při zdravých smyslech? K jakému typu lidí to individuum patřilo?

 To brzy poznáme a pak lépe pochopíme tuto podivnou osobnost, která se představila jako přírodovědec a opravdu jím byla.

 Pan Mathias Van Guitt, dodavatel zvěře, byl brýlatý padesátník.

 Jeho vyholená tvář, mžouravé oči, ohrnutý nos, trvalá neposednost, přehnaná gesta, doprovázející každou větu vyslovenou širokými ústy, to vše byly rysy velmi známé typu muže ze starých venkovských komedií. Každý z nás se už jistě setkal s nějakým starým hercem, který prožil celý život na jevišti melodramatického divadla, je neúnavný mluvka, obtížný a dotěravec a domýšlivý pozér.

 Takový starý herec vězel právě v Mathiasovi Van Guittovi.

 Slyšel jsem kdysi starou anekdotu o zpěvákovi, který si myslel, že každé slovo své role musí zdůraznit patřičným gestem.

 Když třeba v opeře Masaniello (1623-1647 byl italský rybář, vůdce neapolských vzbouřenců) zpíval naplno:

 

 A kdyby snad nebe z rybáře,

 

 vztáhl pravou ruku k hledišti a prudce s ní škubal, jako by držel na konci udice štiku, která se mu právě chytila na háček Pak pokračoval:

 

 udělat chtělo by krále,

 

 zatímco jednou rukou ukázal nahoru na nebe a druhou naznačil kruh kolem hrdě vztyčené hlavy, což mělo představovat královskou korunu. A dál zpíval:

 

 vzbouřenec v zajetí osudu,

 

 přičemž se jeho celé tělo vzpíralo tahu, kterým mělo být vrženo zpět. A při slovech

 

 v bárce své říkal by stále…

 

 mával oběma rukama doleva i doprava, jako když stáčí kormidlo, aby tím dokázal svou obratnost v řízení člunu.

 Stejně jako onen zpěvák choval se i dodavatel zvěře Mathias Van Guitt. Ve své řeči používal jen vybraných slova byl nebezpečný každému, kdo při hovoru s ním nemohl couvnout před jeho gesty.

 Jak jsme se později z jeho vlastních úst dověděli, Mathias Van Guitt byl kdysi profesorem přírodních věd při rotterdamském muzeu, ale v tomto povolání neuspěl. Byl všem k smíchu a žáci chodili hromadně na jeho přednášky ne kvůli poznání, ale kvůli zábavě.

 Nakonec byl pan profesor svými neúspěchy v teoretické zoologii tak znechucen, že odešel do Indie provozovat zoologii praktickou.

 Tento druh obchodní činnosti se mu dařil lépe, a tak se stal vyhlášeným dodavatelem zvěře známým obchodníkům se zvířaty v Londýně a v Hamburku, kteří obvykle zařizují veřejné i soukromé zvěřince Starého i Nového světa.

 A teď byl Mathias Van Guitt právě v Tarryní, kam ho přivedla velká objednávka divokých zvířat pro Evropu. Jeho tábor nebyl ani dva kilometry od pasti, z níž jsme ho právě vytáhli.

 Ale proč vlastně byl v té pasti? Především na to se ho zeptal Banks. Van Guitt nám to vysvětlil v proslovu doprovázeném nejrůznějšími gesty.

 „Stalo se to včera. Slunce právě dokončilo půl oblouku své denní dráhy. Napadlo mi navštívit jednu z tygřích pastí, kterou jsem postavil vlastníma rukama. Opustil jsem proto svůj kraal, který jistě poctíte svou návštěvou, pánové, a odešel jsem na tuto paseku. Šel jsem sám, protože moji lidé měli naléhavou práci a já jsem je nechtěl zdržovat. Když jsem přišel k pasti, hned jsem zjistil, že sklopec z pohyblivé fošny je zdvižen. Z toho jsem docela logicky usoudil, že se žádná šelma nechytla. Přesto jsem se chtěl přesvědčit, je-li vnadidlo ještě na místě a je-li nášlapová spoušť v pořádku. A tak jsem šikovně proklouzl otvorem dovnitř.“ A ruka Mathiase Van Guitta elegantním obloukem naznačila pohyb hada plazícího se vysokou trávou.

 „Když jsem se dostal na konec pasti,“ pokračoval dodavatel zvěře, „ohledal jsem čtvrt kozy, jejíž zápach měl přilákat šelmy z této části džungle. Návnada byla netknutá. Chtěl jsem už vylézt, když tu bezděčným pohybem ruky jsem uvolnil spoušť. Závěs vyklouzl, fošna spadla a já jsem byl chycen do své vlastní pasti, a už jsem se nemohl dostat ven…“ Tady se Mathias Van Guitt na okamžik odmlčel, abychom lépe pochopili vážnost celé situace.

 „Nezapírám, pánové,“ pokračoval pak, „že jsem to zprvu viděl jen z té komické stránky. Byl jsem uvězněn. Ano! A nebyl tu žalářník, který by mi otevřel dveře mého vězení. Ale věděl jsem, že nevrátím-li se do svého kraalu, budou mí lidé znepokojeni a vydají se na obhlídku, která dříve nebo později skončí úspěšně. Byla to jen otázka času. Co jiného dělat v pelechu než spát… říká francouzský bajkař. Spal jsem tedy. Plynuly hodiny a má situace se nezměnila. Večer jsem dostal hlad. Myslel jsem si, že bude nejlepší, když oklamu hlad, spánkem. Zachoval jsem se proto jako filosof a znovu jsem tvrdě usnul. Noc v tichu džungle byla klidná. Můj spánek nebyl ničím rušen a já bych byl patrně spal dál, kdyby mě byl neprobudil neobvyklý kluk Padací dveře pasti se zdvihly, do mé tmavé skrýše vniklo denní světlo a já jsem mohl vyjít opět ven! Ale jaké. bylo mé překvapení, když jsem spatřil nástroj smrti namířený na mou hruď! Ještě vteřinu, a mohl jsem být zastřelen! Hodina vysvobození se mohla stát hodinou mé smrti! Ale pan kapitán ve mně ráčil rozpoznat bytost svého druhu a tak nezbývá než poděkovat vám, pánové, že jste mi vrátili svobodu.“ To tedy byl příběh Van Guitta. Musím se přiznat, že jsme jen stěží potlačovali smích, který v nás ten muž budil svým tónem a gesty.

 „Vy táboříte v této části tarryaníské džungle, pane? zeptal se ho Banks.

 „Ano,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Jak už jsem měl čest říci, můj kraal není ani dva kilometry odtud, a chcete-li mě poctít svou přítomností, byl bych šťasten, kdybych vás tam mohl uvítat.“

 „My jsme lovci,“ řekl kapitán Hod, „a zařízení kraalu nás bude jistě zajímat.“

 „Lovci!“ zvolal Mathias Van Guitt. „Lovci!“ A nedokázal přitom potlačit výraz prozrazující jeho nedostatečnou úctu k nimrodům.

 „Vy zřejmě pronásledujete zvěř jenom proto, abyste ji zabil,“ pokračoval na adresu kapitána Hoda.

 „Jedině proto,“ odpověděl Hod.

 „A já zas jen proto, abych se jí zmocnil!“ prohlásil dodavatel zvěře s hrdým gestem.

 „Dobře, pane Van Guitte. Aspoň si nebudeme konkurovat,“ odpověděl kapitán Hod.

 Dodavatel zvěře zavrtěl hlavou. Své pozvání však neodvolal.

 „Kdo chce jít se mnou, pánové?“ zeptal se s půvabným úklonem.

 Ale v této chvíli se rozlehl džunglí zvuk několika hlasů. V ohbí průseku za pasekou se objevilo asi půl tuctu Indů.

 „Ach, to jsou mí lidé!“ zvolal Mathias Van Guitt.

 Pak k nám přistoupil a položil si prst na trochu našpulené rty.

 „Ani slovo o mém dobrodružství!“ řekl. „Není třeba, aby lidé z kraalu věděli, že jsem se lapil do vlastní pasti jako obyčejné zvÍře! To by mohlo oslabit úctu, kterou v nich musím budit.“ Uklidnili jsme ho souhlasným přikývnu tím.

 „Pane,“ oslovil dodavatele zvěře jeden z Indů, jehož klidná a inteligentní tvář nás zaujala. „Pane, hledáme vás už celou hodinu a nevěděli jsme…“

 „Byl jsem s těmito pány, kteří mě teď laskavě doprovodí do kraalu,“ odpověděl Van Guitt. „Ale než odejdeme z téhle paseky, musíme dát past do pořádku.“ Na příkaz svého velitele Indové past znovu nalíčili.

 Ale předtím nás Mathias Van Guitt vyzval, abychom si prohlédli vnitřek pasti. Kapitán Hod tam za ním vlezl a já jsem je následoval.

 Bylo tam však příliš málo místa pro gesta našeho hostitele, který se tam rozháněl jako v salónu.

 „Přijměte mé blahopřání,“ řekl mu kapitán Hod, když si zařízení prohlédl. „Je to výborně vymyšleno!“

 „O tom nepochybujte, pane kapitáne,“ odpověděl Mathias Van Guitt. „Tento druh pasti je mnohem vhodnější než dřívější jámy s kůlem z tvrdého dřeva a než smyčky na ohnutých pružných stromech. V prvním případě si zvíře rozpáře břicho, v druhém případě se uškrtí. To má jistě význam jen tehdy, chce-li člověk zvíře usmrtit. Ale já potřebuji zvířata živá, neporaněná, bez poškození.“

 „My určitě nepostupujeme stejným způsobem,“ odpověděl kapitán Hod.

 „Můj způsob je nesporně lepší,“ pokračoval dodavatel zvěře.

 „Kdybychom se na to zeptali šelem…“

 „Já se jich neptám,“ řekl kapitán.

 Kapitán Hod a Mathias Van Guitt se budou zřejmě moc špatně domlouvat.

 Zeptal jsem se dodavatele zvěře:

 „Ale jak to zvíře vytáhnete, když se chytí do vaší pasti?“

 „Přivezu až k pasti pojízdnou klec,“ odpověděl Mathias Van Guitt, „a vězeň mi do ní vběhne sám. Pak mi už stačí odvézt ho do kraalu - odtáhnou ho tam pěkně pomalu mí buvoli.“ Sotva domluvil, ozval se venku pokřik.

 První starostí mou i kapitánovou bylo vyběhnout z pasti ven.

 Co se vlastně stalo?

 Jeden z Indů právě přerazil prutem na dva kusy velmi nebezpečného hada, bičovku zelenou, a to zrovna ve chvíli, kdy se vrhla na plukovníka.

 Byl to onen Ind, kterého jsme si už všimli. Jeho rychlý zásah zachránil plukovníka Munra před smrtí, jak jsme se mohli hned přesvědčit.

 Křik, který jsme zaslechli, vyrazil totiž jeden ze sluhů z kraalu, který se teď svíjel na zemi v posledních křečích smrtelného zápasu.

 Odseknutá hlava bičovky zelené odlétla mu nešťastnou náhodou na prsa, hadí zuby se mu zakously do masa a nešťastník s prudkým jedem v krvi ve dvou minutách zemřel, aniž mu mohl kdo pomoci.

 Napřed jsme ztuhli hrůzou nad strašným obrazem a pak jsme se vrhli k plukovníkovi Munrovi.

 „Nekousl tě?“ zeptal se Banks a chopil se chvatně plukovníkovy ruky.

 „Ne, Banksi, upokoj se!“ odpověděl sir Edward Munro.

 Potom vstal a přistoupil k Indovi, kterému vděčil za svůj život.

 „Děkuji, příteli!“ řekl mu.

 Ind gestem naznačil, že mu plukovník není povinen žádným vděkem.

 „Jak se jmenujete?“ zeptal se ho plukovník.

 „Kálagani,“ odpověděl Ind.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.