image

Zemí šelem - Jules Verne, ČÁST PRVNÍ KAPITOLA I ODMĚNA ZA HLAVU

ČÁST PRVNÍ KAPITOLA I ODMĚNA ZA HLAVU

ČÁST PRVNÍ

KAPITOLA I

ODMĚNA ZA HLAVU

Odměnu dvou tisíc liber dostane každý, kdo vydá živého nebo mrtvého bývalého vůdce sipáhíských vzbouřenců, jehož přítomnost byla zjištěna v bombajské provincii. Jde o nababa Dandua Panta, známějšího pod jménem...

Toto oznámení si mohli přečíst obyvatelé Aurangábádu večer 6. března 1867.

Ovšem ve vyhlášce, vylepené na zdi napůl zříceného bungalovu při břehu řeky Dundy, ono „známější“ jméno chybělo. A chybělo proto, že dolní roh papíru, kde bylo vytištěno velkými písmeny, utrhla právě ruka jakéhosi fakíra, kterého při tomto činu na opuštěném břehu řeky nikdo neviděl. S oním jménem zmizelo i jméno generálního guvernéra bombajské provincie a podpis indického místokrále.

Co bylo pohnutkou fakírova činu? Doufal snad, že přetržením vyhlášky umožní vzbouřenci z roku 1857 uniknout důsledkům zatykače na jeho osobu a veřejného potrestání? Myslel si snad, že viníkova strašlivá proslulost zmizí s kouskem roztrhaného papíru?

To by bylo pošetilé.

Vždyť stejné vyhlášky byly ve velikém množství vylepeny na zdích všech aurangábádských domů, paláců, chrámů a hotelů. Nadto probíhal všemi ulicemi hlasatel a guvernérovu vyhlášku předčítal. I obyvatelé nejmenších osad v kraji už věděli, že ten, kdo vydá Dandua Panta, získá celé jmění. Vzbouřencovo marně umlčované jméno proběhlo před dvanácti hodinami celou provincií. Jestliže to byly informace správné a jestliže se nabab opravdu uchýlil do této části Indie, pak nepochybně padne velmi brzy do rukou někoho, kdo bude mít na jeho zatčení vrcholný zájem.

Jakým pocitem byl veden onen fakír, když roztrhal vyhlášku vydanou v několika tisících výtisků?

Snad pocitem hněvu, snad hlubokým pohrdáním. Buď jak buď, po svém činu jen pokrčil rameny a zmizel v nejlidnatější a nejchudší městské čtvrti.

Ona část indického poloostrova mezi Východním a Západním Ghátem se nazývá Dekán. Je to běžné označení části Indie jižně od řeky Gangy. Dekán znamená v sanskrtu (je to jazyk staroindických literárních památek) „jih“ a zeměpisně to je několik okresů v bombajské a madráské provincii. Jedním z hlavních okresů je právě okres aurangábádský, jehož hlavní město bylo kdysi hlavním městem Dekánu.

V 17. století přenesl do tohoto města svůj dvůr slavný mongolský císař Aurangzéb. V prvních historických dobách Indie se ovšem Aurangábád jmenoval Kirkhí. Měl tehdy sto tisíc obyvatel.

V době tohoto příběhu jich měl sotva padesát tisíc a byl pod vládou Angličanů, kteří město spravovali prostřednictvím nizáma v Hajdarábádu. Je to však jedno z nejzdravějších měst celého poloostrova, které bylo až dosud ušetřeno asijské cholery a nikdy netrpělo ani epidemickou horečkou, v Indii tak obávanou.

Aurangábád si uchoval zbytky své bývalé slávy. Palác Velkého Mughala na pravém břehu Dudny, hrobka oblíbené ženy sultána Šáhdžahána, Aurangzébova otce, věrná napodobenina chrámu v Ágře se čtyřmi minarety kolem klenuté kopule a ještě další umělecké památky, to všechno svědčí dodnes o moci a velikosti nejslavnějšího z dobyvatelů Indie, který spojil toto království s Kábulem a Ásamem a dovedl je na nejvyšší stupeň rozkvětu.

Ačkoli se od těch dob počet aurangábádského obyvatelstva podstatně snížil, mohl se tam jediný člověk lehce skrýt. Skutečný nebo falešný fakír, pohlcený městským davem, nemohl být ničím nápadný. Vždyť podobnými typy se Indie přímo hemží. Fakíři tvoří silnou kastu zbožných žebráků, kteří žebrají pěšky i koňmo a dovedou si almužnu někdy i vynutit, nedostanou-li ji po dobrém.

Náš fakír byl vysoký chlapík, měřící přes pět stop a devět palců (přes 175 cm). Mohlo mu být nejvýš jedenačtyřicet až dvaačtyřicet let. Tváří připomínal krásný mahárátský typ, hlavně jiskrnýma a velmi pozornýma očima. Ale jemné znaky rasy nebylo možno z jeho obličeje vyčíst, protože měl tváře pokryté četnými důlky po neštovicích.

Byl to muž ještě v plné síle, zřejmě velmi bystrý a zdatný. Jeho zvláštním znamením byl chybějící prst na levé ruce. Kráčel polonahý a bos, s turbanem na hlavě a s bídnou, v pase staženou košilí z pruhovaného plátna. Vlasy měl obarvené do ruda a na prsou pestře namalované symboly dvou hlavních prvků indické mytologie, prvku zachování a prvku zničení. Byla to lví hlava čtvrtého vtělení boha Višnua a tři oči se symbolickým trojzubcem strašlivého Šivy.

V ulicích Aurangábádu vládlo velké a pochopitelné vzrušení, především tam, kde se tísnil různorodý dav z chudých, čtvrtí. Kolem rozvalin, sloužících za obydlí, se to lidmi jen hemžilo. Muži, ženy, děti, staří lidé, Evropané i domorodci, vojáci z královských pluků i z útvarů domorodců, žebráci, rolníci z okolí města, všichni na sebe volali, hovořili spolu, rozkládali rukama, diskutovali o oné vyhlášce a vážili možnosti získat vypsanou vysokou odměnu. Vzrušení všech myslí by nebylo mohlo být větší ani před slosovacím bubnem loterie s hlavní výhrou dvou tisíc liber. Lze dokonce říci, že tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by nemohl získat šťastný los. A tím losem byla hlava Dandua Panta. Je ovšem pravda, že ten, kdo by se chtěl s nababem setkat, musil by mít velké štěstí, a kdo by se ho chtěl zmocnit, musil by prokázat hodně odvahy.

Jediný člověk, kterého naděje na získání odměny nijak nevzrušovala byl onen fakír. Proplétal se davem, občas se zastavoval a naslouchal, jako by všech těch řečí hodlal využít ke svému prospěchu.

Do hovoru jednotlivých skupin se nemíchal, jeho ústa zůstávala němá, ale uši a oči nezahálely.

„Dva tisíce liber tomu, kdo najde nababa!“ volal jakýsi muž a zdvihl sepjaté ruce k nebi.

„Ne, kdo ho najde,“ odporoval mu druhý, „ale kdo ho chytí! A to je něco jiného!“

„Nabab opravdu není člověk, který by se dal chytit jen tak, bez tvrdého odporu.“

„Ale což se neříkalo, že zemřel na horečku v nepálských džunglích?“

„To není vůbec pravda! Mazaný Oandu Pant chtěl být pokládán za mrtvého, aby mohl žít ve větším nebezpečí.“

„Říkalo se taky, že byl pohřben uprostřed svého tábora na hranicích.“

„To byl jen falešný pohřební obřad, který měl vládu ošálit!“ Po těchto slovech, pronesených tónem nepřipouštějícím žádnou námitku, fakír ani nemrkl. Jen bezděčně svraštil čelo, když se vmísil do nejvzrušenější skupiny a vyslechl tam jakéhosi Inda, který uváděl podrobnosti příliš přesně, než aby nebyly věrohodné.

„Je jisté,“ vykládal ten člověk, „že roku 1859 utekl nabab se svým bratrem Balaem Raem a s bývalým rádžou z Gondy Oebiem Buxem Singhem do tábora na úpatí nepálských hor. Tam se všichni tři pod tlakem anglických vojsk rozhodli překročit čínské hranice. Ale dříve chtěli nabab a jeho dva společníci utvrdit v lidech přesvědčení o své smrti a dali provést své vlastní pohřební obřady. Ve skutečnosti pohřbil každý z nich jen prst z levé ruky, který si před obřadem usekl.“

„A jak to víš!“ zeptal se jeden z posluchačů Inda, který mluvil s takovou jistotou.

„Byl jsem svědkem těch obřadů,“ odpověděl Ind. „Vojáci Oandua Panta mě zajali, ale já jsem jim po šesti měsících utekl.“ Zatímco Ind tak přesvědčivě hovořil, fakír z něho nespouštěl zrak. V očích mu zajiskřilo. Opatrně zakryl zmrzačenou ruku vlněným cárem, který mu halil hruď. Naslouchal mlčky dál, ale rty se mu chvěly tak, že odkrývaly jeho přibroušené zuby.

„Ty jsi tedy nababa znal!“ zeptal se kdosi bývalého nababova vězně.

„Ano,“ odpověděl Ind.

„A poznal bys ho bez zaváhání teď, kdyby ses s ním náhodou setkal?“

„Určitě.“

„Pak máš velikou naději na odměnu dvou tisíc liber!“ zvolal jeden z posluchačů s málo skrývanou závistí.

„Snad...,“ odpověděl Ind. „Je-li ovšem pravda, že nabab byl tak neopatrný a odvážil se do bombajské provincie, což se mi zdá hodně nepravděpodobné.“

„A co by tady chtěl dělat?“

„Možná že chce vyvolat nové povstání,“ řekl jeden muž ze skupiny. „Když ne povstání sipáhíů, tak aspoň povstání venkovanů z centrálních oblastí.“

„Vláda tvrdí, že byl spatřen v naší provincii, a ta má jistě dobré informace,“ řekl jakýsi člověk, zřejmě jeden z těch, kdo jsou přesvědčeni, že vláda se nemůže nikdy mýlit.

„Dobrá,“ odpověděl Ind. „Dopustí-li Bráhma, že se s Danduem Pantem setkám, jsem bohatý člověk!“ Fakír trochu odstoupil, ale bývalého nababova vězně nespouštěl z očí.

Byla už skoro noc a vzrušení na aurangábádských ulicích neutuchalo. Hovořilo se hlavně o nababovi. Někteří lidé říkali, že byl viděn přímo tady ve městě, jiní zase, že je daleko odtud. Tvrdilo se, že ze severní provincie přišlo právě guvernérovi hlášení o nababově zatčení. V devět hodin večer ti nejinformovanější dokonce oznamovali, že Dantu Pant už je v městském vězení ve společnosti několika thugů, kteří tam živoří už přes třicet let, a že bude zítra za svítání na náměstí Sipri beze všech formalit oběšen, jak kdysi Tintija Tópí, jeho slavný revoluční druh. Ale v deset hodin přišla zpráva zcela opačná. Rozneslo se, že vězeň hned po zatčení utekl, což zase vrátilo trochu naděje všem, které lákala odměna dvou tisíc liber.

Ve skutečnosti byly všechny ty pověsti falešné. Ani nejlépe informovaní lidé nevěděli víc než ti méně informovaní nebo ti, kteří byli informováni špatně. Nababova hlava měla stále svou cenu.

Největší naději na získání odměny měl onen Ind, který poznal Dandua Panta osobně. Příležitost k setkání se strašným vůdcem povstání mělo hlavně v bombajské provincii velmi málo lidí. Na severu a v centru země, v Sindhii, v Bundélkhandu, v Audhu, v okolí Ágry, v Dillí, v Kánpuru a v Lakhnaú - tedy v místech, kde nababovy hordy spáchaly nejvíc krutostí - bylo by se proti němu zdvihlo všechno obyvatelstvo a vydalo ho anglické spravedlnosti.

Příbuzní jeho obětí, manželé, bratři, děti a ženy, dosud oplakávaly ty, které dal nabab po stovkách zavraždit. Uplynulo sice už deset let, ale to nestačilo potlačit oprávněnou nenávist a touhu po pomstě. Nebylo přece možné, aby se Dandu Pant odvážil tak neopatrně do krajů, kde bylo jeho jméno všemi proklínáno. A přece podle pověsti překročil z neznámých důvodů čínské hranice. Snad plán nového povstání nebo něco jiného přiměly nababa opustit skryté útočiště, jehož tajemství angloindické policii stále unikalo.

A volné pole působnosti s jakous takous bezpečností mu mohly poskytnout jen provincie v Dekánu.

Jak je vidět, vláda se o jeho příchodu do tohoto kraje ihned dověděla a vypsala na jeho hlavu odměnu.

Nutno však připomenout, že v Aurangábádu lidé z vyšších tříd - úředníci a důstojníci - o informacích vlády trochu pochybovali.

Zpráva o spatření, ca dokonce o zatčení nepolapitelného Dandua Panta se rozšířila už několikrát. O nababovi kolovalo tolik falešných zpráv, že z toho vznikla legenda o jeho daru všudypřítomnosti a o jeho schopnosti obelstít i nejobratnější policejní agenty. Lid o tom skutečně nepochyboval.

Mezi pochybovače nepatřil přirozeně nababův bývalý vězeň.

Ten indický chuďas, oslněný leskem odměny a prahnoucí také po osobní pomstě, rozhodl se odejít ihned z města a svůj úspěch pokládal už za jistý. Měl docela prostý plán. Nazítří nabídne své služby vládě, a až se dozví vše, co je o Danduovi Pantovi známo, to znamená, z čeho pramení vládní informace, odejde na místo, kde byl nabab spatřen.

K jedenácté hodině večerní, když vyslechl ještě nejrůznější dohady, rozhodl se jít si odpočinout. Za obydlí mu sloužil člun přivázaný u břehu řeky Dudny. Zamířil tam a cestou už s přivřenýma očima snilo svém bohatství.

Neměl však ani potuchy, že za ním stále jde onen fakír, který ho sledoval tak, aby nevzbudil jeho pozornost.

Na konci lidnaté aurangábádské čtvrti byly už ulice oživeny méně. Hlavní třída vyúsťovala do pustého kraje, který končil u jednoho z břehů Dundy. Byla to skutečně pustina na konci města. Několik opozdilců se tudy zvolna vracelo do živější části Aurangábádu.

Brzy dozněly i poslední kroky. Ale Ind dosud nezpozoroval, že nejde po břehu sám.

Fakír ho neustále sledoval a vybíral si nejtemnější místa ve stínu stromů a podle tmavých zdí polorozpadlých domů.

Jeho opatrnost nebyla zbytečná. Právě vyšel měsíc a ozářil kraj matným svitem. Ind by byl mohl poznat, že je špehován a sledován tak zblízka. Ale lehké kroky nezaslechl. Fakír byl bos a spíše se plížil, než šel. Jeho přítomnost na břehu Dudny neprozrazoval nejmenší zvuk.

Uplynulo pět minut. Ind došel mechanicky k bídné lodici, kde obvykle nocoval. Šel jako člověk, který je zvyklý procházet těmito pustými místy každý večer. Byl úplně zaměstnán myšlenkou na návrh, který zítra předloží guvernérovi.“ Touha po pomstě na krutém nababovi, spojená se zuřivou lačností po penězích, činily ho v této chvíli slepým a hluchým.

Neměl samozřejmě ani potuchy o nebezpečí, do něhož ho uvedly jeho neopatrné řeči.

A neviděl, že fakír se k němu blíží víc a víc.

Vtom na něho ten člověk skočil jako tygr. V ruce se mu něco zalesklo. Byl to měsíční paprsek odražený ostřím malajské dýky.

Ind zasažený přímo do prsou padl těžce na zem.

Ačkoli rána byla vedena jistou rukou, nešťastník nebyl hned mrtev. S proudem krve mu z úst uniklo několik nezřetelných slov.

Vrah se sklonil k zemi, nadzdvihl svou oběť, nastavil vlastní tvář měsíčnímu svitu a řekl:

„Poznáváš mě?“ „On!“ zašeptal Ind.

Ale ještě než mohl vyslovit fakírovo strašné jméno, vydechl naposled.

Za okamžik zmizelo Indovo tělo v proudu Dudny, která je neměla už nikdy vydat.

Fakír počkal, až se šumot vody uklidní, a pak se vrátil stejnou cestou zpět; přešel pustým krajem i čtvrtí s prázdnícími se ulicemi a rychlejším krokem zamířil k jedné z městských bran. Ale stráž bránu právě při jeho příchodu zavřela. Přístup k ní chránili vojáci z královské armády. Fakír už nemohl podle svého úmyslu Aurangábád opustit.

„Musím stůj co stůj pryč, a to ještě této noci… „Jinak se ven už nedostanu,“ šeptal si.

Odbočil proto stranou a odešel po okružní cestě uvnitř hradeb o sto kroků dál, kde vystoupil po svahu na horní část hradební zdi.

Hřeben hradeb čněl padesát stop nad příkopem vyhloubeným mezi hradbou a předprsní. Hradební zeď byla velmi strmá, nikde žádné výčnělky nebo výstupky, jež by posloužily noze jako opora. Bylo zřejmě zhola nemožné, aby se člověk pustil po vyzdívce dolů. Snad by sestup umožnilo lano, ale provaz obepínající fakírův pás měřil sotva několik stop a příkop byl mnohem hlubší.

Fakír se na okamžik zastavil, rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, co dělat.

Na hřeben zdi se sklánělo několik temných tvarů. Byly to zelené koruny velikých stromů, jež obklopovaly Aurangábád rostlinným rámcem. Z korun vyčnívaly dlouhé, pružné a pevné větve, kterých bylo možno bez velkého nebezpečí využít k sestupu až na dno příkopu.

Fakír neváhal. Vyšplhal do jedné koruny a brzy se octl vedle zdi, zavěšen v třetině dlouhé větve, která se pod jeho váhou ohnula.

Jakmile se větev sklonila až k horní obrubě zdi, zvolna po ní sklouzl, jako by měl mezi prsty lano a uzly. Dostal se až do poloviny výšky zdi nad příkopem. Ale od země ho dělilo ještě třicet stop, které musil překonat, aby mohl utéci. Tak se tam teď houpal, drže se rukama a hledaje nohou nějaký výstupek, o nějž by se opřel.

Náhle projelo tmou několik záblesků. Vojáci ze stráže uprchlíka zahlédli. Vystřelili po něm, ale nezasáhli ho. Kulka však prolétla větví dva palce nad fakírovou hlavou a nalomila ji.

Za dvacet vteřin větev praskla a fakír spadl do příkopu... Jiný by se byl zabil, ale on zůstal živa zdráv.

Vstát, vyběhnout po protějším svahu příkopu v dešti kulí, z nichž ho žádná nezasáhla, a zmizet ve tmě - to bylo pro uprchlíka pouhou hračkou.

O dvě mne dál proklouzl nepozorovaně kolem tábora anglického vojska, ležícího už mimo Aurangábád.

Když udělal ještě asi dvě stě kroků, zastavil se a obrátil, zmrzačenou rukou pohrozil městu a z úst mu unikala tato slova:

„Běda těm, kdo padnou do rukou Dandua Panta! Však nejste, páni Angličané, s Nánou Sáhibem ještě hotovi!“ Nána Sáhib! Toto bojové jméno, nejobávanější ze všech jmen, kterým vzbouření z roku 1857 zajistilo krvavou pověst, vyslovil nabab ještě jednou s projevem nejvyššího opovržení k dobyvatelům Indie.



Want to learn a language?


Learn from this text and thousands like it on LingQ.

  • A vast library of audio lessons, all with matching text
  • Revolutionary learning tools
  • A global, interactive learning community.

Language learning online @ LingQ

ČÁST PRVNÍ KAPITOLA I ODMĚNA ZA HLAVU

ČÁST PRVNÍ

KAPITOLA I

ODMĚNA ZA HLAVU

Odměnu dvou tisíc liber dostane každý, kdo vydá živého nebo mrtvého bývalého vůdce sipáhíských vzbouřenců, jehož přítomnost byla zjištěna v bombajské provincii. Jde o nababa Dandua Panta, známějšího pod jménem...

Toto oznámení si mohli přečíst obyvatelé Aurangábádu večer 6. března 1867.

Ovšem ve vyhlášce, vylepené na zdi napůl zříceného bungalovu při břehu řeky Dundy, ono „známější“ jméno chybělo. A chybělo proto, že dolní roh papíru, kde bylo vytištěno velkými písmeny, utrhla právě ruka jakéhosi fakíra, kterého při tomto činu na opuštěném břehu řeky nikdo neviděl. S oním jménem zmizelo i jméno generálního guvernéra bombajské provincie a podpis indického místokrále.

Co bylo pohnutkou fakírova činu? Doufal snad, že přetržením vyhlášky umožní vzbouřenci z roku 1857 uniknout důsledkům zatykače na jeho osobu a veřejného potrestání? Myslel si snad, že viníkova strašlivá proslulost zmizí s kouskem roztrhaného papíru?

To by bylo pošetilé.

Vždyť stejné vyhlášky byly ve velikém množství vylepeny na zdích všech aurangábádských domů, paláců, chrámů a hotelů. Nadto probíhal všemi ulicemi hlasatel a guvernérovu vyhlášku předčítal. I obyvatelé nejmenších osad v kraji už věděli, že ten, kdo vydá Dandua Panta, získá celé jmění. Vzbouřencovo marně umlčované jméno proběhlo před dvanácti hodinami celou provincií. Jestliže to byly informace správné a jestliže se nabab opravdu uchýlil do této části Indie, pak nepochybně padne velmi brzy do rukou někoho, kdo bude mít na jeho zatčení vrcholný zájem.

Jakým pocitem byl veden onen fakír, když roztrhal vyhlášku vydanou v několika tisících výtisků?

Snad pocitem hněvu, snad hlubokým pohrdáním. Buď jak buď, po svém činu jen pokrčil rameny a zmizel v nejlidnatější a nejchudší městské čtvrti.

Ona část indického poloostrova mezi Východním a Západním Ghátem se nazývá Dekán. Je to běžné označení části Indie jižně od řeky Gangy. Dekán znamená v sanskrtu (je to jazyk staroindických literárních památek) „jih“ a zeměpisně to je několik okresů v bombajské a madráské provincii. Jedním z hlavních okresů je právě okres aurangábádský, jehož hlavní město bylo kdysi hlavním městem Dekánu.

V 17. století přenesl do tohoto města svůj dvůr slavný mongolský císař Aurangzéb. V prvních historických dobách Indie se ovšem Aurangábád jmenoval Kirkhí. Měl tehdy sto tisíc obyvatel.

V době tohoto příběhu jich měl sotva padesát tisíc a byl pod vládou Angličanů, kteří město spravovali prostřednictvím nizáma v Hajdarábádu. Je to však jedno z nejzdravějších měst celého poloostrova, které bylo až dosud ušetřeno asijské cholery a nikdy netrpělo ani epidemickou horečkou, v Indii tak obávanou.

Aurangábád si uchoval zbytky své bývalé slávy. Palác Velkého Mughala na pravém břehu Dudny, hrobka oblíbené ženy sultána Šáhdžahána, Aurangzébova otce, věrná napodobenina chrámu v Ágře se čtyřmi minarety kolem klenuté kopule a ještě další umělecké památky, to všechno svědčí dodnes o moci a velikosti nejslavnějšího z dobyvatelů Indie, který spojil toto království s Kábulem a Ásamem a dovedl je na nejvyšší stupeň rozkvětu.

Ačkoli se od těch dob počet aurangábádského obyvatelstva podstatně snížil, mohl se tam jediný člověk lehce skrýt. Skutečný nebo falešný fakír, pohlcený městským davem, nemohl být ničím nápadný. Vždyť podobnými typy se Indie přímo hemží. Fakíři tvoří silnou kastu zbožných žebráků, kteří žebrají pěšky i koňmo a dovedou si almužnu někdy i vynutit, nedostanou-li ji po dobrém.

Náš fakír byl vysoký chlapík, měřící přes pět stop a devět palců (přes 175 cm). Mohlo mu být nejvýš jedenačtyřicet až dvaačtyřicet let. Tváří připomínal krásný mahárátský typ, hlavně jiskrnýma a velmi pozornýma očima. Ale jemné znaky rasy nebylo možno z jeho obličeje vyčíst, protože měl tváře pokryté četnými důlky po neštovicích.

Byl to muž ještě v plné síle, zřejmě velmi bystrý a zdatný. Jeho zvláštním znamením byl chybějící prst na levé ruce. Kráčel polonahý a bos, s turbanem na hlavě a s bídnou, v pase staženou košilí z pruhovaného plátna. Vlasy měl obarvené do ruda a na prsou pestře namalované symboly dvou hlavních prvků indické mytologie, prvku zachování a prvku zničení. Byla to lví hlava čtvrtého vtělení boha Višnua a tři oči se symbolickým trojzubcem strašlivého Šivy.

V ulicích Aurangábádu vládlo velké a pochopitelné vzrušení, především tam, kde se tísnil různorodý dav z chudých, čtvrtí. Kolem rozvalin, sloužících za obydlí, se to lidmi jen hemžilo. Muži, ženy, děti, staří lidé, Evropané i domorodci, vojáci z královských pluků i z útvarů domorodců, žebráci, rolníci z okolí města, všichni na sebe volali, hovořili spolu, rozkládali rukama, diskutovali o oné vyhlášce a vážili možnosti získat vypsanou vysokou odměnu. Vzrušení všech myslí by nebylo mohlo být větší ani před slosovacím bubnem loterie s hlavní výhrou dvou tisíc liber. Lze dokonce říci, že tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by nemohl získat šťastný los. A tím losem byla hlava Dandua Panta. Je ovšem pravda, že ten, kdo by se chtěl s nababem setkat, musil by mít velké štěstí, a kdo by se ho chtěl zmocnit, musil by prokázat hodně odvahy.

Jediný člověk, kterého naděje na získání odměny nijak nevzrušovala byl onen fakír. Proplétal se davem, občas se zastavoval a naslouchal, jako by všech těch řečí hodlal využít ke svému prospěchu.

Do hovoru jednotlivých skupin se nemíchal, jeho ústa zůstávala němá, ale uši a oči nezahálely.

„Dva tisíce liber tomu, kdo najde nababa!“ volal jakýsi muž a zdvihl sepjaté ruce k nebi.

„Ne, kdo ho najde,“ odporoval mu druhý, „ale kdo ho chytí! A to je něco jiného!“

„Nabab opravdu není člověk, který by se dal chytit jen tak, bez tvrdého odporu.“

„Ale což se neříkalo, že zemřel na horečku v nepálských džunglích?“

„To není vůbec pravda! Mazaný Oandu Pant chtěl být pokládán za mrtvého, aby mohl žít ve větším nebezpečí.“

„Říkalo se taky, že byl pohřben uprostřed svého tábora na hranicích.“

„To byl jen falešný pohřební obřad, který měl vládu ošálit!“ Po těchto slovech, pronesených tónem nepřipouštějícím žádnou námitku, fakír ani nemrkl. Jen bezděčně svraštil čelo, když se vmísil do nejvzrušenější skupiny a vyslechl tam jakéhosi Inda, který uváděl podrobnosti příliš přesně, než aby nebyly věrohodné.

„Je jisté,“ vykládal ten člověk, „že roku 1859 utekl nabab se svým bratrem Balaem Raem a s bývalým rádžou z Gondy Oebiem Buxem Singhem do tábora na úpatí nepálských hor. Tam se všichni tři pod tlakem anglických vojsk rozhodli překročit čínské hranice. Ale dříve chtěli nabab a jeho dva společníci utvrdit v lidech přesvědčení o své smrti a dali provést své vlastní pohřební obřady. Ve skutečnosti pohřbil každý z nich jen prst z levé ruky, který si před obřadem usekl.“

„A jak to víš!“ zeptal se jeden z posluchačů Inda, který mluvil s takovou jistotou.

„Byl jsem svědkem těch obřadů,“ odpověděl Ind. „Vojáci Oandua Panta mě zajali, ale já jsem jim po šesti měsících utekl.“ Zatímco Ind tak přesvědčivě hovořil, fakír z něho nespouštěl zrak. V očích mu zajiskřilo. Opatrně zakryl zmrzačenou ruku vlněným cárem, který mu halil hruď. Naslouchal mlčky dál, ale rty se mu chvěly tak, že odkrývaly jeho přibroušené zuby.

„Ty jsi tedy nababa znal!“ zeptal se kdosi bývalého nababova vězně.

„Ano,“ odpověděl Ind.

„A poznal bys ho bez zaváhání teď, kdyby ses s ním náhodou setkal?“

„Určitě.“

„Pak máš velikou naději na odměnu dvou tisíc liber!“ zvolal jeden z posluchačů s málo skrývanou závistí.

„Snad...,“ odpověděl Ind. „Je-li ovšem pravda, že nabab byl tak neopatrný a odvážil se do bombajské provincie, což se mi zdá hodně nepravděpodobné.“

„A co by tady chtěl dělat?“

„Možná že chce vyvolat nové povstání,“ řekl jeden muž ze skupiny. „Když ne povstání sipáhíů, tak aspoň povstání venkovanů z centrálních oblastí.“

„Vláda tvrdí, že byl spatřen v naší provincii, a ta má jistě dobré informace,“ řekl jakýsi člověk, zřejmě jeden z těch, kdo jsou přesvědčeni, že vláda se nemůže nikdy mýlit.

„Dobrá,“ odpověděl Ind. „Dopustí-li Bráhma, že se s Danduem Pantem setkám, jsem bohatý člověk!“ Fakír trochu odstoupil, ale bývalého nababova vězně nespouštěl z očí.

Byla už skoro noc a vzrušení na aurangábádských ulicích neutuchalo. Hovořilo se hlavně o nababovi. Někteří lidé říkali, že byl viděn přímo tady ve městě, jiní zase, že je daleko odtud. Tvrdilo se, že ze severní provincie přišlo právě guvernérovi hlášení o nababově zatčení. V devět hodin večer ti nejinformovanější dokonce oznamovali, že Dantu Pant už je v městském vězení ve společnosti několika thugů, kteří tam živoří už přes třicet let, a že bude zítra za svítání na náměstí Sipri beze všech formalit oběšen, jak kdysi Tintija Tópí, jeho slavný revoluční druh. Ale v deset hodin přišla zpráva zcela opačná. Rozneslo se, že vězeň hned po zatčení utekl, což zase vrátilo trochu naděje všem, které lákala odměna dvou tisíc liber.

Ve skutečnosti byly všechny ty pověsti falešné. Ani nejlépe informovaní lidé nevěděli víc než ti méně informovaní nebo ti, kteří byli informováni špatně. Nababova hlava měla stále svou cenu.

Největší naději na získání odměny měl onen Ind, který poznal Dandua Panta osobně. Příležitost k setkání se strašným vůdcem povstání mělo hlavně v bombajské provincii velmi málo lidí. Na severu a v centru země, v Sindhii, v Bundélkhandu, v Audhu, v okolí Ágry, v Dillí, v Kánpuru a v Lakhnaú - tedy v místech, kde nababovy hordy spáchaly nejvíc krutostí - bylo by se proti němu zdvihlo všechno obyvatelstvo a vydalo ho anglické spravedlnosti.

Příbuzní jeho obětí, manželé, bratři, děti a ženy, dosud oplakávaly ty, které dal nabab po stovkách zavraždit. Uplynulo sice už deset let, ale to nestačilo potlačit oprávněnou nenávist a touhu po pomstě. Nebylo přece možné, aby se Dandu Pant odvážil tak neopatrně do krajů, kde bylo jeho jméno všemi proklínáno. A přece podle pověsti překročil z neznámých důvodů čínské hranice. Snad plán nového povstání nebo něco jiného přiměly nababa opustit skryté útočiště, jehož tajemství angloindické policii stále unikalo.

A volné pole působnosti s jakous takous bezpečností mu mohly poskytnout jen provincie v Dekánu.

Jak je vidět, vláda se o jeho příchodu do tohoto kraje ihned dověděla a vypsala na jeho hlavu odměnu.

Nutno však připomenout, že v Aurangábádu lidé z vyšších tříd - úředníci a důstojníci - o informacích vlády trochu pochybovali.

Zpráva o spatření, ca dokonce o zatčení nepolapitelného Dandua Panta se rozšířila už několikrát. O nababovi kolovalo tolik falešných zpráv, že z toho vznikla legenda o jeho daru všudypřítomnosti a o jeho schopnosti obelstít i nejobratnější policejní agenty. Lid o tom skutečně nepochyboval.

Mezi pochybovače nepatřil přirozeně nababův bývalý vězeň.

Ten indický chuďas, oslněný leskem odměny a prahnoucí také po osobní pomstě, rozhodl se odejít ihned z města a svůj úspěch pokládal už za jistý. Měl docela prostý plán. Nazítří nabídne své služby vládě, a až se dozví vše, co je o Danduovi Pantovi známo, to znamená, z čeho pramení vládní informace, odejde na místo, kde byl nabab spatřen.

K jedenácté hodině večerní, když vyslechl ještě nejrůznější dohady, rozhodl se jít si odpočinout. Za obydlí mu sloužil člun přivázaný u břehu řeky Dudny. Zamířil tam a cestou už s přivřenýma očima snilo svém bohatství.

Neměl však ani potuchy, že za ním stále jde onen fakír, který ho sledoval tak, aby nevzbudil jeho pozornost.

Na konci lidnaté aurangábádské čtvrti byly už ulice oživeny méně. Hlavní třída vyúsťovala do pustého kraje, který končil u jednoho z břehů Dundy. Byla to skutečně pustina na konci města. Několik opozdilců se tudy zvolna vracelo do živější části Aurangábádu.

Brzy dozněly i poslední kroky. Ale Ind dosud nezpozoroval, že nejde po břehu sám.

Fakír ho neustále sledoval a vybíral si nejtemnější místa ve stínu stromů a podle tmavých zdí polorozpadlých domů.

Jeho opatrnost nebyla zbytečná. Právě vyšel měsíc a ozářil kraj matným svitem. Ind by byl mohl poznat, že je špehován a sledován tak zblízka. Ale lehké kroky nezaslechl. Fakír byl bos a spíše se plížil, než šel. Jeho přítomnost na břehu Dudny neprozrazoval nejmenší zvuk.

Uplynulo pět minut. Ind došel mechanicky k bídné lodici, kde obvykle nocoval. Šel jako člověk, který je zvyklý procházet těmito pustými místy každý večer. Byl úplně zaměstnán myšlenkou na návrh, který zítra předloží guvernérovi.“ Touha po pomstě na krutém nababovi, spojená se zuřivou lačností po penězích, činily ho v této chvíli slepým a hluchým.

Neměl samozřejmě ani potuchy o nebezpečí, do něhož ho uvedly jeho neopatrné řeči.

A neviděl, že fakír se k němu blíží víc a víc.

Vtom na něho ten člověk skočil jako tygr. V ruce se mu něco zalesklo. Byl to měsíční paprsek odražený ostřím malajské dýky.

Ind zasažený přímo do prsou padl těžce na zem.

Ačkoli rána byla vedena jistou rukou, nešťastník nebyl hned mrtev. S proudem krve mu z úst uniklo několik nezřetelných slov.

Vrah se sklonil k zemi, nadzdvihl svou oběť, nastavil vlastní tvář měsíčnímu svitu a řekl:

„Poznáváš mě?“ „On!“ zašeptal Ind.

Ale ještě než mohl vyslovit fakírovo strašné jméno, vydechl naposled.

Za okamžik zmizelo Indovo tělo v proudu Dudny, která je neměla už nikdy vydat.

Fakír počkal, až se šumot vody uklidní, a pak se vrátil stejnou cestou zpět; přešel pustým krajem i čtvrtí s prázdnícími se ulicemi a rychlejším krokem zamířil k jedné z městských bran. Ale stráž bránu právě při jeho příchodu zavřela. Přístup k ní chránili vojáci z královské armády. Fakír už nemohl podle svého úmyslu Aurangábád opustit.

„Musím stůj co stůj pryč, a to ještě této noci… „Jinak se ven už nedostanu,“ šeptal si.

Odbočil proto stranou a odešel po okružní cestě uvnitř hradeb o sto kroků dál, kde vystoupil po svahu na horní část hradební zdi.

Hřeben hradeb čněl padesát stop nad příkopem vyhloubeným mezi hradbou a předprsní. Hradební zeď byla velmi strmá, nikde žádné výčnělky nebo výstupky, jež by posloužily noze jako opora. Bylo zřejmě zhola nemožné, aby se člověk pustil po vyzdívce dolů. Snad by sestup umožnilo lano, ale provaz obepínající fakírův pás měřil sotva několik stop a příkop byl mnohem hlubší.

Fakír se na okamžik zastavil, rozhlédl se kolem sebe a přemýšlel, co dělat.

Na hřeben zdi se sklánělo několik temných tvarů. Byly to zelené koruny velikých stromů, jež obklopovaly Aurangábád rostlinným rámcem. Z korun vyčnívaly dlouhé, pružné a pevné větve, kterých bylo možno bez velkého nebezpečí využít k sestupu až na dno příkopu.

Fakír neváhal. Vyšplhal do jedné koruny a brzy se octl vedle zdi, zavěšen v třetině dlouhé větve, která se pod jeho váhou ohnula.

Jakmile se větev sklonila až k horní obrubě zdi, zvolna po ní sklouzl, jako by měl mezi prsty lano a uzly. Dostal se až do poloviny výšky zdi nad příkopem. Ale od země ho dělilo ještě třicet stop, které musil překonat, aby mohl utéci. Tak se tam teď houpal, drže se rukama a hledaje nohou nějaký výstupek, o nějž by se opřel.

Náhle projelo tmou několik záblesků. Vojáci ze stráže uprchlíka zahlédli. Vystřelili po něm, ale nezasáhli ho. Kulka však prolétla větví dva palce nad fakírovou hlavou a nalomila ji.

Za dvacet vteřin větev praskla a fakír spadl do příkopu... Jiný by se byl zabil, ale on zůstal živa zdráv.

Vstát, vyběhnout po protějším svahu příkopu v dešti kulí, z nichž ho žádná nezasáhla, a zmizet ve tmě - to bylo pro uprchlíka pouhou hračkou.

O dvě mne dál proklouzl nepozorovaně kolem tábora anglického vojska, ležícího už mimo Aurangábád.

Když udělal ještě asi dvě stě kroků, zastavil se a obrátil, zmrzačenou rukou pohrozil městu a z úst mu unikala tato slova:

„Běda těm, kdo padnou do rukou Dandua Panta! Však nejste, páni Angličané, s Nánou Sáhibem ještě hotovi!“ Nána Sáhib! Toto bojové jméno, nejobávanější ze všech jmen, kterým vzbouření z roku 1857 zajistilo krvavou pověst, vyslovil nabab ještě jednou s projevem nejvyššího opovržení k dobyvatelům Indie.

×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.