XII. ZAČÁTKY HLEDAČKY ZLATA

XII.

ZAČÁTKY HLEDAČKY ZLATA

Sotva obě sestřenice vystoupily z lodi, která je přivezla, spěchaly do Dawsonské nemocnice.

Edith byla otcovsky přijata doktorem Pilcowem a ihned nastoupila službu v nemocnici.

Zatím Jane, která šla rovnou za svým cílem, si vyzvedla ve správní kanceláři povolení k honbě, rybolovu a dolování, což ji stálo deset rublů. Ve městě si opatřila potřebnou výstroj a materiál. V poledne byla hotova. Do nemocnice se vrátila změněná od hlavy k patě.

Černé vlasy měla skryté pod velkým širákem, na nohou měla pevné, cvoky opatřené střevíce a byla oblečená do hrubé kazajky a kalhot z pevné látky.

Pozbyla úplně ženský vzhled a podobala se spíše mladému chlapci.

Druhý den po snídani se rozloučily, aniž prozradily své pohnutí. Edith se vrátila k nemocným a Jane se vydala na cestu za dobrodružstvím a do neznáma. Se špičákem a pytlem přes rameno se dala na západ po levém břehu Yukonu, důvěřujíc ve svou šťastnou hvězdu.

Kam šla? Ve skutečnosti to nevěděla ani ona. Měla v plánu, že prohledá první větší říčku, která se jí namane na cestě.

Do páté hodiny večerní však neviděla žádnou říčku, která by si zasloužila jiný název než potok. Protože byla unavená, udělala si Jane přestávku a načala své zásoby. Kraj kolem ní byl tichý a zdál se být pustý. Když se najedla, chtěla se opět vydat na pochod, když v tom zahnul na cestu povoz, který přijížděl od Dawsonu City. Byla to prostá dvojkolka, pokrytá plachtou a tažená statným koněm. Na voze seděl muž červených tváří a vesele práskal bičem.

Najednou ji oslovil:

„Eh, hošíku, co tu děláš?“ Jane se obrátila a řekla:

„A vy?“

Ústa velikého muže se roztáhla v široký úsměv.

„Dobrý Bože,“ zvolal, „nemáš mráz v očích, kohoutku? Hleďme, tohle kuře vyslýchá kolemjdoucí? Jsi snad od policie, drobečku?“

„A vy?“ zeptala se opět Jane.

„A vy?“ opáčil žertovně řidič káry. „Což neumíš mluvit nic jiného, hošíku?

Nebo se musím pánovi představit?“

„Proč ne?“ zeptala se Jane s jemným úsměvem.

„Není nic jednodušší,“ prohlásila veselá osobnost. „Máme čest ti představit Maria Rouvegrea, prvního obchodníka z Fortu Cudahy. A nyní ty!“

„Jan Edgerton, hledač zlata.“

Kára se náhle zastavila, protože Marius Rouvegre zatáhl bezděky v úžasu za opratě. Nyní je pustil, chytl se za boky a smál se z plna hrdla. „Hledač zlata...“ bekotal ve smíchu. „Hledač zlata!... Chceš se tedy dát sežrat vlky?... A jak dlouho jsi hledačem zlata, jak říkáš?“

„Od tří hodin,“ odpověděla Jane Edgertonová, rudá zlostí. „Ale už přes dva měsíce jsem na cestě a zdá se mi, že jsem nebyl sežrán!“

„Jistě!“ uznal velký Marius. „Tento hošík ovšem přišel až sem! Ale zvolil sis prožluklé řemeslo... Ubožáku! Počkej, tvoje tvář se mi zamlouvá. Líbíš se mi, že se trochu příliš stavíš na paty! Potřebuji právě příručího a chceš-li to místo...

Bylo by lepší než hledat zlato!“

„Příručího?“ zeptala se Jane.

„Pro jaký obor?“

„Pro každý,“ prohlásil Marius Rouvegre. „Obchoduji se vším. Můj sklad, ba i můj vůz obsahují naprosto všechno. Nedovedl by sis představit, co je v těchto bednách. Nitě, jehly, špendlíky, tkaničky, šunka, dopisní papír, jitrnice, šněrovačky, konzervy, podvazky, tabák, mužské i ženské šaty, pekáče, obuv a tak dál. Hotový bazar. V tomto kartonu je cylindr, jediný, který bude ve Fortu Cudahy. Budu jej půjčovat ke svatbám a vynese mi tisíckrát tolik, co jsem za něj dal... V tomto druhém jsou šaty... plesové šaty... s dekoltem... poslední pařížská móda, můj drahý!“

„Takové věci se tu prodávají?“

„Prodám-li své šaty? Bože, vždyť se o ně budou rvát! Ten, kdo najde první zlatá zrnka, koupí je své ženě, aby omráčila ostatní nádherou na tanečních večírcích ve Fortu Cudahy... Ale to je fantazie. V ostatních bednách jsou vážné věci. Šampaňské, brandy, wisky a tak dál. Co se toho nakupuji a nikdy to nestačí! Nuže, líbí se ti můj návrh? Čtyři dolary denně, strava a byt!“

„Ne, pane,“ odpověděla upřímně Jane Edgertonová. „Děkuji vám, ale půjdu za svou myšlenkou.“

„Je to špatná myšlenka, hochu, špatná,“ řekl Marius Rouvegre přesvědčivě.

„Znám toto hledání zlata. Mohl bych ti o něm vykládat, protože jsem to sám zkusil.“

„Byl jste hledačem zlata?“

„Hrome, jako každý, kdo je zdejší. Takto se vždy začíná. Ale jen jeden ze sta má úspěch, deset jich odejde ve větší bídě, než přišli, a ostatní zde nechají svoji kůži. Bezmála bych býval byl také z těchto!“

„Opravdu?“ zeptala se Jane, které stále toužila po poučení.

„Jak mne tu vidíš hochu,“ pokračoval Marius,“ jsem námořník z Marseille ve Francii. Provandroval jsem už všech pět světadílů, když jsem se na neštěstí seznámil ve Vancouveru, kde stála naše loď se šibeničníkem, který mě obalamutil. Dle jeho líčení stačilo se zde jen sehnout a sbírat kusy zlata jako hlava. Vydali jsme se sem oba. Já jsem ovšem zaplatil cestovní výlohy a přirozeně jsem tu našel jen bídu. Byl jsem už jen kost a kůže a moje tobolka nebyla tlustší, když bídník, který mne svedl, mne opustil a přichytil se jiného pitomce. To mne přimělo k přemýšlení. Brzy jsem pochopil, že všechno, co zlatokop získá v Klondyku, zůstane v krčmách, v hernách a obchodech.

Rozhodl jsem se tedy stát krčmářem a kupcem a jsem svému nápadu rád,“ skončil Marius Rouverge a poklepával si spokojeně na břicho, „neboť moje peněženka i já jsme ztloustli společně!“ Marius zastavil povoz.

„Tedy rozhodně nechceš?“

„Rozhodně ne,“ řekla Jane Edgertonová.

„Chybuješ,“ vzdychl Marius a pobídl koně.

„Nesmí se říci, že jsem tě nechal nocovat na cestě. Marius je dost bohatý, aby pohostil hocha, jako jsi ty. Kam míříš?“

„Říkal jsem vám vpřed.“

„Vpřed!...Vpřed!... Můžeš jít dlouho vpřed. Před Fortem Cudahy není ani jedno významnější ložisko. Chceš, abych tě tam dovezl?“

„Povozem?“

„Povozem.“

„Aby ne!... Přijímám vděčně,“ pospíšila si s odpovědí Jane a zaradovala se nad tímto návrhem.

Díky tomuto neočekávanému přispění se značně zkrátil začátek Janiny cesty. 4\. června dorazili k obchodu Maria Rouvegrea. Tu opakoval Marius svůj návrh znovu, protože jeho mladý druh mu byl sympatický. Naléhání však bylo marné! Jane Eagertonová se rozhodla provésti svůj plán a hned druhý den ráno se vydala na cestu. Šla celý den. Poušť ji už neobklopovala. Na všech stranách se pracovalo a bylo pravděpodobné, že ani sebemenší zrnko zlata neuniklo bedlivosti početných hledačů.

Půjde tedy dál a to tak dlouho, pokud bude potřeba.

K večeru uviděla vpravo od cesty rokli. Sestoupila k ní a prohlížela si pozorně okolí... Najednou se asi dvacet kroků před ní objevil muž. Při pohledu na něho ji zamrazilo. Byl to jakýsi obr, přímo kolos. Rudé vlasy mu dodávaly zvířecí vzhled, který potvrzovala celá jeho osoba. Tupý nos, odstávající uši, masité rty, mohutné ruce, porostlé rudou srstí, veliké rozbité střevíce, nad nimiž vlály zbytky rozedraných kalhot, byl to typ dravce, jehož síla byla zřejmě ohromná. Když se navzájem spatřili, oba se zastavili. Neznámý, jak se zdálo, se zprvu zarazil, ale pak opět vykročil, těžkým a rázným krokem. Jane se zmocnil nepokoj.

V několika vteřinách došel muž k rozsedlině, na jejímž kraji stála Jane bez hnutí, jakoby se chystala k obraně. O jeho úmyslech nebylo možné pochybovat. Kosý pohled jeho ztrnulých očí, úšklebek, odkrývající zuby, obrovské pěsti, sevřené k útoku, vše naznačovalo šílenství vraždy. Jane popadla revolver a nabila jej. Muž jakoby se posmíval takové zbrani v rukou děcka, pokrčil rameny, zasmál se, zvedl a prudce hodil kámen, který se chybil cíle, pak se vrhl do rozsedliny, kterou mohl překonat třemi skoky. Ale hned při prvním kroku obr sklouzl na oblázku a se strašným řevem se svalil. Nevstával. Co se mu stalo? Jane to nemohla pochopit. Útočník nebyl mrtvý. Rozhodla se proto, že vystoupí nazpět roklí, vrátí se na cestu a co nejrychleji uprchne. Hluboké nepřítelovo zasténání zastavilo Jane na ústupu. Zákeřník, sršící touhou po krvi, se jako úderem kouzelné hůlky změnil v ubožáka, který náhle vypadal slabší než malé děcko.

„Což mne zde necháte zemřít?“ zeptal se žalostným hlasem.

Jane neváhala. Probudila se v ní ženská soustrast. Sestoupila do rozsedliny a přiblížila se k němu. „Nebo mne chcete zabít?“ zasténal nešťastník a zděšeně se podíval na revolver, který Jane držela v ruce.

Ta vsunula zbraň za pás.

„Co se vám stalo?...“ zeptala se. „Co je vám?“

„Jistě jsem si něco zlomil. Bolí mne zde... a tu...“ odpověděl raněný a ukázal na kyčel a pravou nohu.

„Nechte mne... Podívám se,“ řekla Jane a poklekla.

Jemně, něžnými a přesnými pohyby nazvedla špinavou kazajku a konec roztřepaných kalhot.

„Nemáte nic zlomené,“ prohlásila po prohlídce. „Je to jen přehozená žíla“.

Za čtrvt hodiny vám bude lépe.“

Nedbala, že se vydává v nebezpečí dosahu mohutných rukou a pečlivě neznámého ošetřila. Výsledek ošetření nedal na sebe dlouho čekat. Poraněný brzy začal pravidelně dýchat. O půl hodiny později, kdy byl schopný si alespoň sednout, mohl odpovídat na otázky.

„Kdo jste? Jak se jmenujete?“ zeptala se Jane.

Ubožák, který byl nesmírně překvapen, že toto děcko, které chtěl zabít, ho nyní zachránilo, odpověděl bojácným hlasem:

„Patrik Richardson, pane.“

„Jste Angličan? Američan?“

„Ir.“

„Hledač zlata?“

„Ne pane, kovář.“

„Proč jste opustil svou vlast a zaměstnání?“

„Nebyla práce... Bída... Nebyl chleba.“

„A tu se vám dařilo lépe?“

„Ne.“

„Nenašel jste claim?“

„Jak bych jej hledal? Nevyznám se v tom.“

„Co jste tedy chtěl?“

„Chtěl jsem se dát najmout. Pokusil jsem se, ale neměl jsem úspěch.“

„Kam jste šel, když jste mne potkal?“

„Na východ, doufal jsem, že tam budu šťastnější.“

„A proč jste mne chtěl zabít?“

„Stále totéž... Umírám hladem,“ řekl Patrik Richardson a sklopil oči.

Jane po krátkém mlčení vytáhla ze svého pytle zásoby.

„Jezte,“ řekla.

Neposlechl ji hned. S pohledem víc a víc zamlženým pozoroval dítě, které mu chtělo pomoci. Nakonec se rozplakal.

„Jezte!“ opakovala Jane. Tentokrát už nemusela vybídnutí opakovat. Obr se lačně vrhl na jídlo.

Jane ho pozorovala. Ten člověk asi nebyl zlý. Jeho veliké rty vyjadřovaly dobrotu a modré oči měly naivní pohled. Snad poprvé se setkal s trochou soucitu na tvrdé životní cestě. Byl jedním z vyděděnců osudu, které neúprosný život vrhá stále do bahna, v němž se narodili. „Chcete-li, vezmu vás do svých služeb,“ nabídla Jane, když si ho prohlédla.

„Vy?“

„Ano, dostanete deset dolarů denně. To je běžná zdejší mzda. Ale zaplatím vám teprve později, až najdu dost zlata. Zatím vám zajišťuji stravu a při první příležitosti vás slušněji obléknu. Vyhovují vám tyto podmínky?“ Patrik chytil Janinu ruku a přitiskl ji ke rtům. Nebylo potřeba jiné odpovědi.

Nestal se jen služebníkem, ale i otrokem, který byl oddaný jako pes.

„Nyní,“ pokračovala Jane, „musíme spát.“ Druhý den, po nové masáži, se mohl Patrik vydat na cestu. Noha ho stále ještě bolela a proto se opíral o rameno svého pána.

Chůze vrátila poznenáhlu pružnost Patrikovým svalům a brzy se náš zvláštní pár pohyboval rychleji. Před polednem se zastavili, aby se najedli.

Zásoby v jícnu Patrika rychle mizely a Jane se začal zmocňovat nepokoj. Jeho veliké tělo bylo propastí, které bude obtížné naplnit!

K večeru uviděli vpravo u cesty novou rokli. Byla širší, než předešlá. Jane a Patrik do ní vnikli a roklí sestoupili až k řece. Půda byla v této části rokle provrtána několika studněmi a na všech stranách bylo vidět stopy po práci špičákem. Zřejmě tu byl kdysi claim.

Že byl tento claim opuštěný, o tom nebylo pochyb. Jane se rozhodla, že na tomto místě udělá první pokus. Hned následující den zakoupila nejpotřebnější předměty: okovy, řešeta, misky. Vyřídila také nutné formality, aby byly vztyčeny příslušné kůly a zabezpečila si vlastnictví claimu. Za necelé tři dny byl claim její a dostal číslo 127 b.

Přes zuřivou Patrikovu práci nedovedli, bezpochyby následkem své nezkušenosti, prosít oba dva za čtyřiadvacet hodin víc než sto misek, jejichž výnos činil sotva desetinu dolaru. To nestačilo ani na zaplacení a stravování dělníka, kterého si najala. Kdyby se situace nezlepšila, byla by na konci léta právě tak chudá, jako na začátku.

Jane zjistila, že její claim se nachází na Forty Miles Creeku, na jehož břehu leží i claim 129.

Jane ale nechtěla přiznat, že je přemožena a snažila se přesít co největší počet misek, i když jí prozatím přinášely jen hubený zisk.

11\. června odpoledne, byla Jane s Patrikem ponořena jako obyčejně do své práce, když ji náhle oslovil známý hlas: „Mohu se vás slečno, zeptat na vaše zdraví?“

„Pan Skim!“ vykřikla celá rudá radostí, kterou se nesnažila zakrýt.

„Ano,“ řekl Summy a vřele stiskl ruku, kterou mu podala.

„Moje zdraví je výborné, pane Skime,“ pokračovala Jane.

„A váš claim, slečno? Neboť jak vidím, máte claim.“

„Přiznám se vám, pane Skime, že jím nejsem nadšena,“ prohlásila Jane méně vesele. „Vytěžím sotva deset nebo dvanáct centů z mísy. Tak tak, že zaplatím své výlohy.“

„To je smutný výsledek!“ řekl Summy Skim, který se ale nezdál být sklíčený tímto neštěstím. „Jaké máte další záměry?“

„Nevím,“ řekla Jane. „Jít dál... opustit tento špatný claim, který mne stál víc, než za co stojí a kam mne přivedla náhoda.“

„Náhoda?“ naléhal Summy. „Nevěděla jste tedy, že jste naší sousedkou?“

„Dozvěděla jsem se to před několika dny. Ale když jsem se tu poprvé zastavila, nevěděla jsem, že je to Forty Miles Creek a že váš pozemek se nachází za tímto pahorkem.“

Summy byl zklamaný. Ale po okamžiku mlčení pokračoval:

„Proč byste slečno, nevyužila této náhody, je-li to náhoda? Nenabízím vám svoji pomoc, protože se v těchto věcech vůbec nevyznám, ale můj bratranec Ben Raddle, by vám, přejete-li si, mohl poradit.“

„Dobrá rada je vždy vítána a ráda přijmu rady pana Bena Raddlea,“ řekla Jane. „Až si prohlédne můj claim, uvidí, co od něho mohu očekávat.“

„Platí tedy... Ale, slečno, dovolte mi zatím otázku, nebude-li příliš nediskrétní.“

„Nebude,“ tvrdila Jane předem.

„Kde spíte v noci?“

„Zcela prostě pod širým nebem,“ odpověděla Jane s úsměvem.

„Pod širým nebem,“ divil se Summy Skim. „To je neopatrné, slečno!“

„Kdepak!“ řekla Jane. „Mám dva strážce, pane Skime.“

„Dva strážce?“

„Tu je jeden,“ vysvětlovala Jane a ukázala na revolver za pasem... „a zde druhý,“ připojila a ukázala na Patrika Richardsona, který z jisté vzdálenosti s úžasem pozoroval příchozího.

Nezdálo se, že by byl Summy spokojený.

„Tento divoch?“ namítl. „Má jistě postavu, že by vás ubránil, ale to je jedno... udělala byste lépe, kdybyste, až skončíte práci, překročila tento pahorek a přijala pohostinství, které bychom vám, můj bratranec a já rádi nabídli.“ Jane zavrtěla záporně hlavou.

„Děláte chybu slečno,“ naléhal Summy. „Věřte mi, bylo by to jistější a ne-li jistější, aspoň...“

„Aspoň?“

„Slušnější,“ skončil Summy.

Jane se zamračila. Chtěla rázně odpovědět, ale neměla odvahu. Kolem rtů se jí rozhostil zlomyslný úsměv, potlačila ho a řekla:

„Máte pravdu, pane Skime. Přijímám pohostinství, které mi nabízíte.“

„Výborně!“ zvolal Summy. „Přijměte prosím toto pohostinství hned.“

„Jak chcete,“ svolila Jane a zavolala:

„Patriku!“

„Pane Jene?“ odpověděl Ir. „Dneska s prací končíme. Půjdeme na claim 129.“

„Dobrá, pane Jene.“

„Posbírej nástroje a přijď za mnou.“

„Ano, pane Jene,“ řekl ochotný Patrik, naložil na sebe mísy, řešeta, špičáky a motyky a pustil se těžce do svahu v uctivé vzdálenosti od Jane a Summya.

„Pane Jene?“ zeptal se Summy. „Považuje vás tedy za muže?“

„Jak vidíte, pane Skime. Díky mému obleku zlatokopa.“ Summy se obrátil a okamžik obra pozoroval.

„Vždyť je to němá tvář!“ prohlásil s tak hlubokým přesvědčením, že Jane Edgertonová smíchem vybuchla.