XI. Z DAWSONU CITY NA HRANICI

XI.

Z DAWSONU CITY NA HRANICI

Bill Stell dobře poradil oběma bratrancům, když je vybídl, aby si pospíšili.

Krásné období trvá v Klondyke tři měsíce a oba bratranci si chtěli zkrátit dobu, potřebnou k návratu do Skagwaye územím jezer nebo kdyby změnili svůj plán, k sestupu po Yukonu z Dawsonu do Sv. Michala. Přípravy Bena Raddlea a Summya Skima byly skončeny. Bylo rozumné mít s sebou průvodce, který by dobře znal kraj, stopař našel v Dawson City jiného ze svých lodivodů k návratu na jezero Undeman a nabídl jim Neluta.

Nemohli si vybrat lépe. Viděli Indiána při práci a věděli, že se na něho mohou úplně spolehnout, ovšem s tou podmínkou, že po něm nebudou požadovat přesné údaje.

Za povoz zvolil Ben Raddle dvoukolku raději než saně, které tahávají psi, i když led a sníh zmizel. Zvířata byla v té době drahá, ale nebylo nutné brát s sebou zásobu píce, neboť za těchto okolností bylo snažší živit koně než spřežení psů. Na žádost Bena Raddlea prohlédl Neluto povoz co nejdůkladněji. Zdálo se, že je s prohlídkou spokojen.

„Nuže?“ zeptal se Ben Raddle. „Nerozsype-li se cestou,“ prohlásil Indián, „myslím, že nás dopraví ke claimu 129!“

„Upřímný dík!“ zvolal Ben Raddle a nemohl potlačit obrovskou chuť k smíchu. Ale podařilo se mu vytáhnout z opatrného Neluta užitečné rady, co je nutné vzít s sebou a konečně mohl být inženýr přesvědčen, že mu cestou nebude nic scházet. Zatím se Summy Skim bavil tím, že se toulal ulicemi Dawson City. Prohlížel si výkladní skříně, sledoval ceny výrobků a liboval si, že nakoupili u montrealských obchodníků.

Oba bratranci nechtěli opustit Dawson, aniž by nezašli do nemocnice rozloučit se s Edith Edgertonovou.

Ve svém oděvu ošetřovatelky byla velmi hezká.

„Nuže, slečno,“ zeptal se jí Ben Raddle, „líbí se vám vaše povolání?“

„Člověk vždy miluje povolání, které ho živí,“ odpověděla Edith prostě.

„Hm, hm,“ udělal Ben Raddle pochybovačně, „ostatně jste spokojena. To je hlavní. Pokud se týká doktora Pilkowa, ten o vás nešetří chválou.“

„Doktor je příliš dobrý,“ odpověděla mladá dívka. „Doufám, že časem budu lepší.“ Summy se vmísil:

„A máte slečno zprávy o své sestřenici?“

„Nemám,“ řekla Edith.

„Tedy přece,“ pokračoval Summy, „provedla svůj záměr?“

„Což to nebylo domluveno?“

„Ale co očekává?“ zeptal se Summy s náhlým a nevysvětlitelným vznětem.

„Co se s ní stane, ztroskotá-li, jak je možné očekávat, v tomto nesmyslném podniku?“

„Budu stále zde, abych se jí ujala,“ prohlásila Edith klidně. „V nejhorším postačí můj výdělek pro obě.“

„Tedy,“ podotkl Summy rozčileně, „jste obě rozhodnuty usadit se v Klondyke, neodejít odsud a zakotvit zde...“

„Ne, pane Skime, nebol bude-li Jane mít úspěch, budu i já těžit z jejího přičinění.“

„Podivuhodná kombinace!... Rozhodla byste se tedy opustit Dawson?“ „Proč ne? Miluji povolání, z něhož žiji, ale jakmile se budu moci obejít bez něho, najdu si jiné, příjemnější.“

To vše bylo řečeno vážným hlasem s jistotou, která nepřipouštěla odpor.

I kdyby chtěl Summy Skim protestovat, byl by jistě zakročil doktor Pilkow.

Ten, jakmile se dozvěděl o brzkém odchodu obou bratranců, rozplýval se blahopřáním k zajímavé cestě a vynášel krásy svého drahého Klondyku. 18\. června v pět hodin ráno čekala dvojkolka přede dveřmi hotelu Northern. Na kozlíku trůnil Neluto. Zásoby a malý táborový materiál byly na svém místě.

„Je náklad v pořádku, Neluto?“

„V pořádku, pane...“

„Pak vzhůru!“ velel Sen Raddle. „...nezůstal-li nějaký balík v hotelu,“ dokončil Indián s obvyklou opatrností.

Sen Raddle rezignoval.

„Ostatně, doufejme, že na nic nezapomeneme,“ řekl, když sedal na vůz.

„A zvláště, že máme do dvou měsíců být nazpět v Montrealu,“ připojil Summy.

Vzdálenost z Dawson City na hranici je sto čtyřicet šest kilometrů. Claim 129 na Forty Miles Creeku se dotýkal této hranice, proto bylo potřeba asi tří dnů, aby k němu dorazili. Neluto rozplánoval cestu tak, aby nepřetížil koně. Nocovat budou bud v některé hospodě na cestě nebo si postaví pod stromy stan.

Počasí bylo krásné. Lehký vítr hnal z východu několik vysokých oblaků a teplota se udržovala asi na deseti stupních nad nulou. Na svazích pahorků se v jarní kráse pestřily topoly, břízy a sosny. Summymu Skimovi bylo řečeno, že na cestě bude dostatek zvěře a že dokonce i medvědi navštěvují rádi tuto část Klondyku. Proto si nezapomněl vzít, s sebou své lovecké pušky. Ale neměli příležitost je použít.

Cestou potkávali zlatokopy, zaměstnané v claimech v horách, z nichž někteří vytěží zlata až za tisíc franků denně.

Odpoledne přijeli do osady Fort Relianee, kde se setkali s majorem Jamesem Walschem, generálním komisařem yukonských zemí, který zde konal inspekci. Byl to asi padesátiletý muž. K běžným nesnázím, jako udělování koncesí, dělení claimů, vybírání dlužných poplatků a udržování pořádku, přibývaly každého dne spory o stý čtyřicátý prvý poledník. Právě tato záležitost odůvodňovala přítomnost majora Jamese Walsche v západní části Klondyku.

„Kdo první předložil tuto otázku, pane?“ zeptal se Ben Raddle.

„Američané,“ odpověděl komisař. „Tvrdí, že v době, kdy Aljaška patřila k Rusku, nebylo provedeno přesné měření. Hranice by se měla posunout na východ a tím by Spojeným státům připadla většina claimů na přítocích levé strany Yukonu.“

„A následkem toho,“ připojil Summy Skim, „také claim 129, který nám připadl dědictvím po strýci Josiáši Lacostovi.“

„Ano, pánové, v tom případě vy první změníte příslušnost“

„Ale,“ pokračoval Summy Skim, „můžeme doufat, že opravné práce budou brzy provedeny?“

„Všechno, co vám mohu říct,“ prohlásil pan Walsch, „je, že komise, která byla ustanovená z úřední moci, se dala do práce před několika týdny.

Doufejme tedy, že do zimy bude definitivně určena hranice mezi oběma státy.“

„Dle vašeho názoru tedy, pane,“ otázal se Ben Raddle, „myslíte, že hranice bude nakonec posunuta?“

„Ne, pane. Dle informací, které jsem dostal, mi tato záležitost připadá pouze jako svévolný spor, vyvolaný některým americkým syndikátem.“

„Nicméně, my budeme muset i proti své vůli pobýt v Klondyke. To je nepříjemné!“

„Udělám všechno, abych popohnal práci komise,“ tvrdil generální komisař.

„Ale je nutné uznat, že ji někdy zastaví i zlá vůle některých majitelů claimů, sousedících s hranicí. Například 131...“

„Texasan jménem Hunter,“ řekl Ben Raddle.

„Ano. Slyšeli jste o něm?“

„Cestou z Vancouveru do Skagwaye byl můj bratranec nucen se s ním setkat a snad trochu drsně!“

„V tom případě se mějte na pozoru. Je to násilné a brutální individum. Má s sebou společníka jménem Malone, který prý není o nic lepší než on.“

„Ten Hunter,“ zeptal se Ben Raddle, „je jedním z těch, kteří se dovolávají opravy poledníku, pane Walschi?“

„Ano, je dokonce jedním z nejhorlivějších.“

„Jaký má na tom zájem?“

„Aby byl dále od hranic a tak se vymkl nepřímému dozoru našich strážníků.

On popudil majitele ložisek mezi levým břehem Yukonu a nynější hranicí. Ale pochybuji, že by Američané vyhráli. Nicméně vám znovu radím, abyste se co nejřidčeji stýkali se svým sousedem, jímž se moje policie musela nejednou zabývat.“

„V tomto směru buďte bez obav, pane komisaři,“ odpověděl Summy Skim.

„Nepřišli jsme do Klondyku rýžovat v claimu 129, nýbrž ho chceme prodat.

Jakmile se nám to podaří, vydáme se na zpáteční cestu do Chilkootu, Vancouveru a Montrealu.“

„Přeji vám, pánové, šťastnou cestu,“ řekl komisař „když se s oběma bratranci loučil. „Budu-li vám moci být nějak prospěšný, můžete se na mne obrátit.“

Následující den se vydala dvojkolka opět na cestu. Počasí už nebylo tak krásné, foukal prudký vítr. Kraj, kterým projížděli, byl nejen bohatý na lesy a zlato, ale byla zde objevena i ložiska znamenitého uhlí, po němž nezbude více jak pět procent popela. Až budou zlaté doly vyčerpány, bude půda poskytovat další zisk.

Večer dorazili Neluto a jeho druhové do Fortu Cudahy na levém břehu Yukonu. Zde je upozornil náčelník jízdní policie na jakousi hospodu, ve které by mohli přespat. Summy Skim se ho zeptal, zda neviděl v posledních dnech Fortem Cudahy projít ženu? „Viděl-li jsem tudy projít ženu!“ zasmál se náčelník. „Ne pane, neviděl jsem ženu,- ale desítky a sta žen!“

„Ale,“ protestoval Summy „o níž mluvím, je tak zvláštní! Je to hledačka zlata, poručíku, a nemyslím, že by hledaček byly tucty.“

„Mýlíte se,“ tvrdil poručík. „Je jich dost. Ženy jsou v honbě za zlatem právě tak zuřivé jako muži.“

„Ale!“ řekl Summy.

„Pak... chápu...“

„Nicméně, mohu se pokusit,“ pokračoval poručík. „Řeknete-li mi popis osoby, na níž vám záleží...“

„Je to úplně mladá dívka,“ vysvětloval Summy. „Sotva dvaadvacetiletá. Je malá, silná bruneta a velmi hezká.“

„Skutečně,“ připustil poručík, „takový popis nebývá častým v našich končinách. Říkáte mladá dívka... bruneta... malá... hezká..., která tudy prošla nedávno.“

Policejní náčelník marně pátral ve svých vzpomínkách. „Ne, nevidím nic,“ prohlásil konečně.

„Dala se asi jinou cestou, ubohá maličká,“ řekl Summy smutně. „Děkuji vám, poručíku.“

Ve tři hodiny ráno opouštěl hospodu. Neluto počítal, že večer dorazí ke claimu Josiáše Lacosta.

První zastávka byla až v deset hodin. Zatímco se kůň popásal na blízké lučině, mohli Ben Raddle a Summy Skim vykouřit svoji dýmku. Posnídali konzervu se suchary a zapili šálkem kávy. Krátce před polednem se vydali na další cestu. Několik minut před sedmou hodinou uviděli konečně před sebou kůly claimu 129.

V tom popadl Summy Skim prudce opratě z rukou Neluta a povstal v dvojkolce, která se zastavila. „Tam“ řekl a ukázal na dlouhou a hlubokou rokli. Oba druhové se rázem podívali tím směrem a na dně rokle spatřili dvě postavy. Jeden hledač zlata byl malý a druhý, hotový obr, pracoval vedle něho.

Byli tak zabráni do práce, že nepřestali ani, když se dvojkolka na cestě zastavila.

„Řeklo by se opravdu...“ zašeptal Summy.

„Co?“ zeptal se Ben Raddle netrpělivě. „Ale... Bůh mi odpusť... Jane Edgertonová, Bene!“ Ben Raddle pokrčil rameny.

„Sníš už teď? Jak bys mohl někoho poznat na takovou vzdálenost? Ostatně Jane Edgertonová neměla druha, pokud vím. A z čeho vlastně soudíš, že jeden z těchto dvou hledačů je žena.“

„Nevím...,“ odpověděl Summy váhavě. „Zdá se mi...“

„Pokud vidím, jsou to dva zlatokopové, otec a syn. O tom není pochyby. Hleď, zeptej se raději Neluta.“ Indián si zaclonil rukou oči.

„Je to žena,“ prohlásil kategoricky, když se díval delší dobu.

„Vidíš dobře!“ zvolal Summy vítězoslavně.

„Anebo muž,“ pokračoval Neluto stejně vážně. I Summy byl pokořen. Pustil opratě a dvojkolka se dala opět na cestu. Neluto pokračoval ve svých úvahách.

„Nebylo by nic divného v tom, kdyby to bylo dítě, například dívka,“ usuzoval.

Dvojkolka uháněla znovu rychle. Brzy překročila mez a zastavila se na území claimu 129.

Cesta, která trvala dva měsíce a devět dní, byla konečně u konce.