VI. JANE EDGERTONOVÁ A SPOL.

VI.

JANE EDGERTONOVÁ A SPOL.

Město Skagway bylo zpočátku jen táborem hledačů zlata. Pozděj se na jeho území objevily domy, jejichž cena stoupala. Ale kdo ví, zda v budoucnu nebude město opuštěné, až se vyčerpají zlatá ložiska?

Toto území není možné přirovnat k australským a kalifornským, na kterých by mohla stát města, i kdyby tu nebyla naleziště, protože mají úrodnou půdu a obyvatelný kraj.

Ale zde, v této části Kanady, na pomezí Aljašky, téměř na hranici polárního kruhu, je nepříznivé podnebí.

Nájem v hotelu, ve kterém se bratranci ubytovali, byl velmi vysoký. Snažili se proto, aby jej mohli co nejdříve opustit. Naštěstí se tu nesetkali s oběma Texasany, protože ti hned po příjezdu do Skagwaye odcestovali do Klondyke.

„Na mou duši,“ řekl Summy Skim, „štěstí, že ti pijáci už s námi nebudou cestovat. Lituji ale ty, kterým teď dělají společnost. Ale možná, že jsou to stejní dobrodruzi jako oni, což je docela pravděpodobné!“

„Jistě,“ odpověděl Ben Raddle, „ale ti pijáci jsou na tom lépe než my. Vydali se už na cestu do Klondyke, zatímco my se potřebujeme zdržet několik dnů ve Skagwayi, abychom zajistili vše potřebné...“

„Ale dojedeme Bene,“ řekl Summy, „dojedeme a najdeme ty darebáky na claimu 131. Rozkošné sousedství! Znamenitá společnost! Čeká nás opravdu příjemná vyhlídka! Doufám jen, že nás to donutí k tomu, abychom svůj čtverec kamení prodali za slušnou cenu a odjeli rychle domů!“ Mladé cestovatelky se ubytovaly ve stejném hotelu jako oba bratranci.

Summy s Benem se s nimi několikrát potkali.

Jejich zájem o mladé dívky narůstal. Mysleli na nebezpečí a obtíže, kterým budou Jane a Edith vystaveny. Rádi by jim pomohli, ale nevěděli jak.

Summy Skim, který to již nemohl vydržet, oslovil plavou sestřenici:

„Slečno Edith,“ zeptal se jí, „co je nového od příchodu do Skagwaye?“

„Nic, pane,“ odpověděla dívka.

„Jistě jste spolu se sestřenicí studovali dopravní prostředky do Dawson city?“

„Skutečně, pane.“

„A dohodli jste se na něčem?“

„Ne, pane, ještě na ničem.“ Edith Edgertonová byla sice roztomilá, ale málo povzbudivá. Ale Summy se rozhodl, že v rozhovoru bude co nejdříve pokračovat.

To se mu podařilo následující den. Obě dívky se právě domlouvaly o připojení se ke karavaně, která měla odjet během několika dnů. Jakmile je Summy uviděl, vrátil se k včerejšímu dotazu, povzbuzován přítomností Bena Raddlea a Jane Edgertonové.

„Nuže, slečno Edith,“ opakoval bodrý Summy, který nebyl zvlášť vynalézavý, „nic nového?“

„Nic, pane,“ prohlásila znovu Edith.

„Tohle může trvat dlouho, slečno.“ Edith udělala vyhýbavý posunek. Summy pokračoval:

„Můžeme se vás zeptat, jaké máte záměry vzhledem k další cestě do Dawsonu?“

„Snažíme se utvořit malou karavanu s lidmi, s nimiž jsme právě mluvily.“

„To je v zásadě dobrá myšlenka,“ přisvědčil Summy. „Ale slečno, promiňte mi, že se míchám do toho, co se mne netýká, ale rozvážily jste všechno dobře, než jste se k tomu rozhodly? Lidé, se kterými se chcete spojit, mi nepřipadají důvěryhodní a dovolte mi říct vám…“

„Bereme, co můžeme,“ přerušila ho Jane Edgertonová s úsměvem. „Stav našeho jmění nám nedovoluje knížecí styky.“

„Nejde o knížecí styky, ale jsem si jistý, že budete muset tuto společnost opustit při první cestě.“

„Pokud tomu tak bude, vydáme se na další cestu samy,“ odpověděla Jane stručně. Summy zvedl oči k nebi.

„Samy, slečno?... Co si myslíte?... Vždyť cestou zahynete!“

„Proč bychom se měly bát nebezpečí víc než vy!“ namítla Jane. „Když to dokážete vy, tak my také.“

„Ovšem, ovšem,“ přisvědčil Summy střízlivě. „Ale v tom je ten rozdíl, že ani můj bratranec ani já nepodnikneme cestu do Dawsonu jen s vlastními silami.

Budeme mít zkušeného průvodce, který nám zajistí všechen potřebný materiál.

Summy se odmlčel a pak pokračoval:

„Proč byste nepoužily těchto výhod?“

„Jakým právem?“

„Právem pozvaných,“ prohlásil Summy vřele.

Jane mu upřímně podala ruku.

„Moje sestřenice a já, pane Skime, jsme vám velmi vděčny za vaši šlechetnou nabídku, ale nemůžeme ji přijat. I když máme jen skromné prostředky, jsme rozhodnuty, že nebudeme nikomu nic dlužné, pokud to nebude nezbytně nutné.“ Její prohlášení bylo klidné a neodvolatelné. Obrátila se k Benu Raddleovi a připojila:

„Nemám pravdu, pane?“

„Ovšem, slečno Jane,“ prohlásil Ben a nevšímal si zoufalých pohledů svého bratrance.

Jakmile přijeli do Skagwaye, zajišťoval Ben Raddle skutečně další cestu do Klondyke pomocí průvodce. Dle zpráv, které získal v Montrealu, se obrátil na jistého Billa Stella, který mu byl doporučen.

Bill Stell byl rodilý Kanaďan. Několik let dělal stopaře v kanadském vojsku, které bojovalo s Indiány. Byl to muž odvážný, chladnokrevný a energický. Nyní se živil jako průvodce vystěhovalců a dodavatel potravin karavanám. Slíbil Benu Raddleovi, že je bude doprovázet do Dawson City.

„Jak dlouho chcete zůstat v Dawson City? Několik týdnů?“ zeptal se Bill Stell Bena Raddlea.

„Pravděpodobně ano.“

„Nejde tedy o těžení z claimu?“

„Nevím. Prozatím máme zájem o prodej toho, který mému bratranci a mně připadl dědictvím. Ale než přijmeme nabídku, chceme se přesvědčit o ceně! svého vlastnictví.“

„To je, moudré pane Raddle. Takové obchody je třepa prověřit.“

„To nás také přimělo k tomu, abychom podnikli tuto cestu.“

„A až prodáte svůj claim, vrátíte se do Montrealu?“

„To chceme. Nepochybně nás doprovodíte i nazpět?“

„O tom se můžeme dohodnout,“ odpověděl Bill Stell. „Teď vás seznámím se svými požadavky.“

Cesta měla trvat třicet až třicet pět dní. Stopař měl dodat koně nebo mezky, spřežení psů, sáně, lodě a stany. Kromě toho se měl starat i o stravování karavany. Cena, kterou Bill Stell za své služby žádal, nebyla vysoká a proto ji Ben Raddle přijal bez smlouvání.

„Platí,“ řekl, „ale nezapomeňte, že chceme vyjet co nejdříve.“

„Vyjedeme za dva dny,“ odpověděl Bill Stell. „Tu dobu potřebuji na přípravy, pane Raddle. Brzy ráno vyjedeme a večer nebudeme daleko od temene Chilkootu.“

I když byli již na všem domluveni, Ben Raddle zatím neodcházel.

„Poslední slovo, stopaři,“ řekl průvodci. „Mohl byste mi říct, co bychom museli přidat, kdyby s námi jely dvě cestovatelky?“

„To není stejné, pane,“ odpověděl Bill. „Mají mnoho zavazadel?“

„Ne. Velmi málo.“

„V tom případě, pane Raddle, musíme počítat dalších pět až sedm franků.“ „Děkuji, uvidíme,“ řekl Hen Raddle a rozloučil se.

Když se vrátil do hotelu, překvapil Summyho svou poslední otázkou, kterou položil průvodci. Na koho mohl Sen Raddle myslet, když ne na Jane a Edith Edgertonovy?

„Skutečně,“ přiznal se Ben.

„Ale víš dobře,“ namítl Summy, „že moji nabídku odmítly a to dokonce s tvým schválením.“

„Ovšem.“

„A odmítnutí bylo řečeno takovým tónem, že nevím, jak se znovu pokusit?“

„Protože jsi to vzal za špatný konec, bratranče,“ odpověděl Sen bez rozpaků. „Nech mě jednat a uvidíš, že se v tom vyznám lépe než ty.“ Ben Raddle se rozhodl vyhledat obě sestřenice a zvědavý Summy ho doprovázel. Objevil je v knihovně a nenuceně se k nim přiblížil.

„Slečno,“ řekl Ben Jane, „měl bych pro vás obchůdek.“

„Jaký?“ zeptala se Jane a nezdálo se, že je překvapena.

„Můj bratranec Summy vám nabídl, abyste se k nám připojily na cestě do Dawsonu. Domluvil jsem mu, neboť vaše přítomnost by nám způsobila vydání asi sedmi set franků. Obchodník jako já soudí, že každý dolar musí vynést jeden nebo několik jiných. Naštěstí jste tuto nabídku odmítla.“

„Skutečně,“ řekla Jane. „A co dál?“

„Musíte ale slečno uznat, že nabídka mého bratrance by vám usnadnila cestu.“

„To nepopírám,“ uznala Jane. „Ale nevidím...“

„Poslouchejte,“ pokračoval Ben, aniž by se nechal přerušit. „Opakuji, že naše přispění by vám pomohlo. Ušetřilo by vám průtahy, kterým byste byly jinak vystaveny. Navrhuji vám proto tento obchod. Vy se dopravíte na můj náklad do Dawsonu a mně zaručíte deset procent svého pozdějšího zisku.“

Zdálo se, že Jane není vůbec překvapena tímto zvláštním návrhem. Co je přirozenější než obchod? Nepospíchala s odpovědí, protože zkoumala návrh, který jí byl předložen. Deset procent je moc! Ale cesta do hlavního města Klondyku je dlouhá a nebezpečná.

„Přijímám,“ řekla po krátkém přemýšlení. „Chcete-li, sepíšeme smlouvu.“

„Zrovna jsem vám to chtěl navrhnout,“ řekl Ben vážně a sedl si ke stolu.

Pozorován svojí novou společnicí psal:

„Mezi podepsanými:

1\. slečnou Jane Edgertonovou, hledačkou zlata, bytem... „Napište: nemocnice v Dawson City,“ řekla Jane. Ben pokračoval:

...v nemocnici v Dawson City, na straně jedné a 2. panem Benem Raddlem, inženýrem, bytem v Montrealu, ulice Jakuba Cartiera 29, na straně druhé, byla uzavřena tato smlouva.....“ Edith a Summy si vyměnili přes stůl pohledy, protože nebylo nutné, aby něco říkali. Edith byla pohnutá a Summy zářil.