×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Zlatá sopka - Jules Verne, VI. DOSPĚJE SE K CÍLI

VI.

DOSPĚJE SE K CÍLI Fort Mac Pherson byl nejsevernější stanicí, kterou měla společnost Hudsonova zálivu v Severní Americe. Tam se mohli zásobit lovci kožešin a bránit se proti tlupám Indiánů, potloukajících se pláněmi.

Fort Mac Pherson tvoří rozsáhlé skladiště, nad kterým je pokoj hlavního jednatele, místnost pro jeho lidi a síň, ve které se může vyspat asi dvacet lidí.

Dole jsou umístěny konírny, ve kterých jsou koně a mezci.

V době, kdy výprava Bena Raddlea dorazila do Fortu Mac Phersonu, byl hlavní jednatel a jeho lidi pobouřeni.

Před několika dny stráž ohlásila příchod tlupy třiceti až čtyřiceti mužů, mezi nimiž bylo několik Indiánů, a kteří vystupovali po pravém břehu Peel Riveru.

Když cizinci dorazili k bráně, jeden z nich, který byl zřejmě jejich náčelník, žádal o vpuštění. Hlavní jednatel si hosty prohlédl, ale protože se mu celá skupina zdála podezřelá, odpověděl, že nikoho nevpustí.

To, co následovalo, dalo jeho opatrnosti za pravdu. Ihned zazněly nadávky a hrozby. Dobrodruzi nezůstali pouze při slovech. Pokusili se vypáčit bránu. Ta odolala a po salvě mužstva se útočníci vzdálili severozápadním směrem. Proti zřízencům Společnosti použili i karabiny, ale naštěstí nebyl nikdo zasažen.

Protože se od té chvíle obávali jejich návratu, byla posádka Fortu Mac Phersonu ve dne v noci na stráži. O pět dnů později, 30. května, byla ohlášena nová tlupa, která mířila k tvrzi po pravém břehu řeky. Byla to stopařova karavana.

Ozbrojení muži z pevnosti jim poručili, aby se vzdálili. Bylo nutné vyjednávat.

Nakonec ale šťastná náhoda přispěla k tomu, že byli vpuštěni dovnitř. Hlavní jednatel zjistil, že on a Bill Stell jsou staří známí z dob, kdy oba sloužili v kanadské milici.

Potom jim hlavní jednatel vysvětlil, proč je nechtěli pustit dovnitř. Vypravoval, že tlupa Američanů a Indiánů se pokusila před několika dny vniknout do tvrze násilím. Tím odůvodnil svou počáteční nedůvěru.

„Co se stalo s tou tlupou?“ zeptal se stopař.

„Když se její záměr nepodařil,“ odpověděl hlavní jednatel, „pokračovala ve své cestě.“ „Kterým směrem?“ „Na severozápad.“ „Kdežto my půjdeme na sever,“ řekl Ben Raddle. „Je pravděpodobné, že se s ní nepotkáme.“ „Přeji vám to,“ prohlásil hlavní jednatel, „protože se mi zdálo, že se skládá z lidí nejhoršího druhu.“ „Kam asi jdou?“ zeptal se Summy Skim. „Bezpochyby hledají nová ložiska, protože měli materiál hledačů zlata.“ „Slyšel jste, že jsou v této části také ložiska?“ ptal se Ben Raddle. „Jistě,“ odpověděl hlavní jednatel. „Zbývá je jen najít.“ Víc neřekl. Nezmínil se ani o Zlaté sopce, která nemohla být velmi vzdálena od Fortu Mac Phersonu. Ben Raddle poděkoval hlavnímu jednateli za dobré přijetí a za necelou hodinu bylo jeho mužstvo ubytováno a složen materiál.

Za tři dny, když si odpočinuli, se vydali na další cestu. Postupovali podle mapy. Vzdálenost mezi nimi a Zlatou sopkou byla asi dvě stě kilometrů.

8. června při večerní zastávce byli jen sedm nebo osm mil od mořského pobřeží, kam bezpochyby dospějí následující den. Ben Raddle považoval tuto dobu za vhodnou, aby seznámil své druhy s účelem cesty. Vyprávěl jim tedy historii Jakuba Leduna a opakoval vyzvání nešťastného Francouze hloučku hledačů zlata, seskupenému kolem něho.

Následoval výbuch radosti. Všechny pohledy se upjaly k severu v naději, že uvidí kousek Zlaté sopky. Ale nepodařilo se jim to.

Uplynula noc. Ben Raddle se snažil opět uvidět Zlatou sopku, ale byla mlha.

Summy Skim přes svou vrozenou dobrotu, pociťoval jistou zlomyslnou radost nad zlostí tyrana, který ho zavedl tak daleko od Green Valeye.

„Vztekej se, starouši, vztekej se,“ žvýkal mezi zuby. „Neexistuje-li Zlatá sopka, nemůžeš ji vidět, to je samozřejmé.“ Ale tuto svou poznámku, zcela rozumnou, pronesl Summy neopatrně blízko Jane Edgertonové. Ta po něm vrhla hněvivý pohled, pod nímž nestydatý filosof zrudl až po uši. Summy chtěl svoji vinu napravit.

„Ale protože existuje,“ připojil chvatně, „uvidíme ji, jakmile se vyjasní, to je zřejmé.“ A zbaběle opakoval: „To je zřejmé!“ Pak, aby zjistil, zda dosáhl milosti, pohlédl úkosem na mladou hledačku zlata. Zahanbeně ale uviděl, že se o něho už nestará.

Karavana se dala opět na cestu. V jedenáct hodin měli k mořskému pobřeží už jen tři míle. Zlatá sopka byla stále neviditelná. Konečně, krátce před polednem, se vyjasnilo. Ve zřídlé mlze se objevil rudý sluneční kotouč.

Najednou se ozval Nelutův výkřik: „Tam!... Tam!... Dým!“ Karavana byla, jak se zdálo, stižena nehybností. Všechny zraky se upíraly k severu.

I Ben Raddle hleděl k severu, zmítán těžkým a neurčitým nepokojem.

„Dým?“ zašeptal. „Ale ne! To není možné, protože dle tvrzení Jakuba Leduna Zlatá hora je vyhaslá sopka!“ Ale Nelutova poznámka byla správná. Mlha se rozptylovala víc a víc. Slunce brzy zazářilo na volné bleděmodré obloze, zatímco se před hledači zlata objevila zázračná hora, Zlatá sopka, jejíž jícen byl vrouben sirnými parami.


VI.

 DOSPĚJE SE K CÍLI

 

 Fort Mac Pherson byl nejsevernější stanicí, kterou měla společnost Hudsonova zálivu v Severní Americe. Tam se mohli zásobit lovci kožešin a bránit se proti tlupám Indiánů, potloukajících se pláněmi.

 Fort Mac Pherson tvoří rozsáhlé skladiště, nad kterým je pokoj hlavního jednatele, místnost pro jeho lidi a síň, ve které se může vyspat asi dvacet lidí.

 Dole jsou umístěny konírny, ve kterých jsou koně a mezci.

 V době, kdy výprava Bena Raddlea dorazila do Fortu Mac Phersonu, byl hlavní jednatel a jeho lidi pobouřeni.

 Před několika dny stráž ohlásila příchod tlupy třiceti až čtyřiceti mužů, mezi nimiž bylo několik Indiánů, a kteří vystupovali po pravém břehu Peel Riveru.

 Když cizinci dorazili k bráně, jeden z nich, který byl zřejmě jejich náčelník, žádal o vpuštění. Hlavní jednatel si hosty prohlédl, ale protože se mu celá skupina zdála podezřelá, odpověděl, že nikoho nevpustí.

 To, co následovalo, dalo jeho opatrnosti za pravdu. Ihned zazněly nadávky a hrozby. Dobrodruzi nezůstali pouze při slovech. Pokusili se vypáčit bránu. Ta odolala a po salvě mužstva se útočníci vzdálili severozápadním směrem. Proti zřízencům Společnosti použili i karabiny, ale naštěstí nebyl nikdo zasažen.

 Protože se od té chvíle obávali jejich návratu, byla posádka Fortu Mac Phersonu ve dne v noci na stráži. O pět dnů později, 30. května, byla ohlášena nová tlupa, která mířila k tvrzi po pravém břehu řeky. Byla to stopařova karavana.

 Ozbrojení muži z pevnosti jim poručili, aby se vzdálili. Bylo nutné vyjednávat.

 Nakonec ale šťastná náhoda přispěla k tomu, že byli vpuštěni dovnitř. Hlavní jednatel zjistil, že on a Bill Stell jsou staří známí z dob, kdy oba sloužili v kanadské milici.

 Potom jim hlavní jednatel vysvětlil, proč je nechtěli pustit dovnitř. Vypravoval, že tlupa Američanů a Indiánů se pokusila před několika dny vniknout do tvrze násilím. Tím odůvodnil svou počáteční nedůvěru.

 „Co se stalo s tou tlupou?“ zeptal se stopař.

 „Když se její záměr nepodařil,“ odpověděl hlavní jednatel, „pokračovala ve své cestě.“

 „Kterým směrem?“

 „Na severozápad.“

 „Kdežto my půjdeme na sever,“ řekl Ben Raddle. „Je pravděpodobné, že se s ní nepotkáme.“

 „Přeji vám to,“ prohlásil hlavní jednatel, „protože se mi zdálo, že se skládá z lidí nejhoršího druhu.“

 „Kam asi jdou?“ zeptal se Summy Skim.

 „Bezpochyby hledají nová ložiska, protože měli materiál hledačů zlata.“

 „Slyšel jste, že jsou v této části také ložiska?“ ptal se Ben Raddle.

 „Jistě,“ odpověděl hlavní jednatel. „Zbývá je jen najít.“ Víc neřekl. Nezmínil se ani o Zlaté sopce, která nemohla být velmi vzdálena od Fortu Mac Phersonu. Ben Raddle poděkoval hlavnímu jednateli za dobré přijetí a za necelou hodinu bylo jeho mužstvo ubytováno a složen materiál.

 Za tři dny, když si odpočinuli, se vydali na další cestu. Postupovali podle mapy. Vzdálenost mezi nimi a Zlatou sopkou byla asi dvě stě kilometrů.

 8. června při večerní zastávce byli jen sedm nebo osm mil od mořského pobřeží, kam bezpochyby dospějí následující den.

 Ben Raddle považoval tuto dobu za vhodnou, aby seznámil své druhy s účelem cesty. Vyprávěl jim tedy historii Jakuba Leduna a opakoval vyzvání nešťastného Francouze hloučku hledačů zlata, seskupenému kolem něho.

 Následoval výbuch radosti. Všechny pohledy se upjaly k severu v naději, že uvidí kousek Zlaté sopky. Ale nepodařilo se jim to.

 Uplynula noc. Ben Raddle se snažil opět uvidět Zlatou sopku, ale byla mlha.

 Summy Skim přes svou vrozenou dobrotu, pociťoval jistou zlomyslnou radost nad zlostí tyrana, který ho zavedl tak daleko od Green Valeye.

 „Vztekej se, starouši, vztekej se,“ žvýkal mezi zuby. „Neexistuje-li Zlatá sopka, nemůžeš ji vidět, to je samozřejmé.“ Ale tuto svou poznámku, zcela rozumnou, pronesl Summy neopatrně blízko Jane Edgertonové. Ta po něm vrhla hněvivý pohled, pod nímž nestydatý filosof zrudl až po uši. Summy chtěl svoji vinu napravit.

 „Ale protože existuje,“ připojil chvatně, „uvidíme ji, jakmile se vyjasní, to je zřejmé.“ A zbaběle opakoval:

 „To je zřejmé!“ Pak, aby zjistil, zda dosáhl milosti, pohlédl úkosem na mladou hledačku zlata. Zahanbeně ale uviděl, že se o něho už nestará.

 Karavana se dala opět na cestu. V jedenáct hodin měli k mořskému pobřeží už jen tři míle. Zlatá sopka byla stále neviditelná. Konečně, krátce před polednem, se vyjasnilo. Ve zřídlé mlze se objevil rudý sluneční kotouč.

 Najednou se ozval Nelutův výkřik:

 „Tam!... Tam!... Dým!“ Karavana byla, jak se zdálo, stižena nehybností. Všechny zraky se upíraly k severu.

 I Ben Raddle hleděl k severu, zmítán těžkým a neurčitým nepokojem.

 „Dým?“ zašeptal. „Ale ne! To není možné, protože dle tvrzení Jakuba Leduna Zlatá hora je vyhaslá sopka!“ Ale Nelutova poznámka byla správná. Mlha se rozptylovala víc a víc. Slunce brzy zazářilo na volné bleděmodré obloze, zatímco se před hledači zlata objevila zázračná hora, Zlatá sopka, jejíž jícen byl vrouben sirnými parami.