Díl první I. STRÝC Z AMERIKY
Díl první
I.
STRÝC Z AMERIKY
17. března 1899 odevzdal listonoš dopis pro pana Summy Skima, s tímto obsahem:
„Pan Snubbin skládá poklonu panu Summy Skimovi a prosí jej, aby se bez průtahů dostavil do jeho kanceláře v záležitosti, která ose ho týká.“ Za jakým účelem chtěl notář vidět pan Skima? Každý v Montrealu znal pana Snubbina, výtečného muže a rádce.
Jako rodilý Kanadan, měl nejlepší kancelář ve městě, tutéž, jejímž majitelem byl před šedesáti lety proslulý pan Nick, pravým jménem Mikuláš Sagamore.
Pan Summy Skim byl velmi překvapen, když obdržel dopis pana Snubbina.
Vyhověl ale rychle pozvání, které mu bylo nabídnuto a již za půl hodiny přišel na náměstí Marché Bon-Secours a byl uveden do notářovy pracovny.
„Dobrý den, pane Skime,“ řekl notář. „Dovolte mi, abych vám vyslovil svoji úctu...“
„A vám moji,“ odpověděl Summy Skim a usedl ke stolu.
„Dostavil jste se první, pane Skime.“
„První říkáte, pane Snubbine? Což jsem nebyl předvolán do vaší kanceláře sám?“
„Váš bratranec pan Ben Raddle,“ odpověděl notář, „obdržel stejný dopis jako vy.“
„Ale Ben Raddle není nyní v Montrealu.“
„Vrátí se brzy?“ zeptal se pan Snubbin.
„Za tři nebo čtyři dny.“
„Hrome!“
„Je tedy vaše sdělení naléhavé?“
„Jistým způsobem ano,“ odpověděl notář: „Ale mohu vás s tím seznámit a vy to potom laskavě oznámíte panu Benu Raddleovi, až se vrátí.“ Notář si nasadil brýle, prolistoval papíry, rozložené na stole, vyndal z obálky nějaký list a zeptal se:
„Pan Raddle a vy, pane Skime, jste synovci pana Josiáše Lacosta?“
„Ano, moje matka a matka Ben Raddleova byly sestry, ale od jejich smrti byly přerušeny všechny styky s naším strýcem. Různé zájmy nás odloučily. On se vydal z Kanady do Evropy. Zkrátka, od té doby nikdy nedalo sobě vědět a my nevíme, co se s ním stalo...“
„Zemřel,“ řekl pan Snubbin. „Obdržel jsem sdělení, že zemřel 16. února.“ Zpráva o úmrtí Summy Skima dojala, přestože byly již dávno přerušeny veškeré styky mezi Josiášem Lacostem a jeho rodinou. Oba bratranci se snažili sice marně dovědět, co se stalo s jejich strýcem, ale přesto doufali, že se s ním v budoucnu uvidí.
Josiáš Lacoste, člověk povahou málo sdílný, měl vždy silný sklon k dobrodružnému životu. Byl starým mládencem a doufal, že své skromné dědictví rozmnoží spekulacemi. Uskutečnila se jeho naděje? Zbyde jeho synovcům, jediným dědicům, něco z jeho dědictví?
Na to vlastně Summy Skim nemyslil a nezdálo se, že by na to myslil nyní, kdy byl dojatý smrtí posledního příbuzného.
„Pane Snubbine,“ zeptal se Summy Skim, „náš strýc zemřel 16. února?“
„Ano, pane Skime.“ „Tedy již před dvaceti devíti dny?“
„Ano, přesto, že zpráva o jeho úmrtí přišla teprve nyní.“
„Náš strýc byl v Evropě, v hloubi Evropy, v některém vzdáleném kraji?“ otázal se Summy Skim.
„Nikoliv,“ odpověděl notář a podal mu dopis s kandskými poštovními známkami.
„Je to strýc z Ameriky, pravý strýc z Ameriky, jak říkají Evropané.“
„Tedy,“ řekl Summy Skim,“ žil v Kanadě, aniž jsme o tom věděli?“
„Ano, v Kanadě, ale téměř na hranici, která dělí naši zemi od americké Aljašky a s níž jsou styky právě tak zdlouhavé jako obtížné.“
„V Klondyke snad, pane Snubbine?“
„Ano, v Klondyke, kde se váš strýc asi před deseti měsíci usadil.“
„Před deseti měsíci,“ opakoval Summy Skim. „A putoval Amerikou a ani ho nenapadlo, aby se zastavil v Montrealu a stiskl ruce svým synovcům!“
„Co chcete,“ odpověděl notář. „Nepochybně spěchal do Klondyke jako tisíce mu podobných, řekl bych jako tolik tisíc nemocných, zmítaných tou zlatou horečkou, která si už vyžádala a vyžádá nespočetně obětí! Ze všech koutů světa se všichni hrnou do zlatých ložisek!“ Pan Snubbin potom vyprávěl panu Skimovi o všem, co se dozvěděl.
Začátkem roku 1897 přišel Josiáš Lacoste do Dawson City, hlavního města v Klondyke. Několik dní po svém příchodu se stal majitelem claimu 129, který leží na Forty Miles Creeku. I když claim dosud ještě nevydal zisk, který pan Josiáš Lacoste očekával, není ještě zřejmě vyčerpán. Možná, že by byl docílil výtěžku, kdyby ho nebyla překvapila smrt.
„Našeho strýce tedy neusmrtila bída?“ zeptal se Summy Skim, když notář domluvil.
„Ne,“ odpověděl notář. „Podlehl tyfu. Protože pocházel z Montrealu, napsal mi guvernér, abych vyhledal jeho rodinu a seznámil ji s jeho úmrtím. Ben Raddle a vy, pane Skime, jste v Montrealu známi a proto jsem neváhal a pozval vás oba do své kanceláře, abyste se dozvěděli o právech, které dědíte po nebožtíkovi.“
Summy Skim potlačit melancholicko-ironický úsměv. Myslil na to, jak asi byl obtížný život Josiáše Lacosta za tohoto krušného dolování. Což nezemřel zadlužen? Po tomto přemítání řekl:
„Pane Snubbine, je možné, že náš strýc zemřel zadlužen. Nuže - a ručím i za svého bratrance Bena Raddlea, že nenecháme v nesnázích jméno, které nosily i naše matky. Je tedy nutné - a to v co nejkratší době - sestavit inventář...“
„Přeruším vás, drahý pane,“ řekl notář. „Jak vás znám, nepřekvapuje mne váš návrh. Domnívám se však, že je zbytečný. I když váš strýc zemřel pravděpodobně bez jmění, nezapomínejme, že byl majitelem claimu na Forty Miles Creeku, a tento majetek má cenu, která umožní vyrovnat všechny závazky, pokud nějaké jsou. Majetek vám připadl stejným dílem s vaším bratrancem Benem Raddlem, neboť jste jedinými příbuznými pana Josiáše Lacosta.“
„Dobrá, pane Snubbine,“ odpověděl Summy Skim,“ a má-li claim našeho strýce nějakou cenu, budeme se snažit, abychom se ho zbavili za co nejlepších podmínek.“
„Ovšem,“ přisvědčil notář,“ a doufám, že se v tomto ohledu shodnete se svým bratrancem.“
„To ano,“ odvětil Summy Skim. „Nemyslím, že by Ben Raddle chtěl sám dolovat...“
„Ale kdož ví, pane Skime! Pan Ben Raddle je inženýr. Má dobrodružného a odvážného ducha. Může upadnout v pokušení! A kdyby se například dozvěděl, že claim vašeho strýce leží na dobré žíle...“
„Ručím vám, pane Snubbine za to, že se tam ani nepůjde podívat! Ostatně vrátí se za dva nebo za tři dny. Poradíme se o této věci a požádáme vás, abyste udělal všechna opatření bud k prodeji claimu na Forty Miles Creeku, anebo, což se zdá pravděpodobnější, k vyrovnání závazků našeho strýce Josiáše Lacosta.“
Po tomto pesimistickém závěru opustil Summy Skim notářovu kancelář s oznámením, že přijde opět za dva nebo tři dny a vrátil se do domu v ulici i Jakuba Cartiera, v němž bydlel společně s bratrancem.
Summy Skim byl syn otce anglosaského původu a matky francouzskokanadské. Jeho rod se usadil v dolní Kanadě, v Montrealu. Měl tam rozsáhlý a výnosný majetek, lesy, pozemky a prérie, které tvořily největší část jeho jmění.
Summy Skim měl dvaatřicet let, byl vyšší postavy a měl příjemný zevnějšek statného muže, zvyklého na volný vzduch polí. Měl tmavomodré oči a plavý vous. Byl pravým typem sympatického kanadského Francouze, jímž byl po své matce. Díky svému majetku žil bez starosti, ale i bez ctižádosti a nikdy nepocítil touhu nebo potřebu, aby jej rozmnožil. Byl velkým milovníkem rybolovu a měl vášnivou zálibu v lovu.
Dům, který byl majetkem obou bratranců, stál v jedné z nejtišších montrealských čtvrtí, mimo středisko průmyslu a obchodu. Nebyl sice luxusní, ale zato pohodlný. V něm trávili oba bratranci zimy, čekajíce netrpělivě na návrat krásného období.
Montreal, který byl od roku 1844 sídlem vlády, by býval mohl poskytnout Summy Skimovi příležitost, aby se účastnil veřejných záležitostí, ale ten neměl chuť míchat se do vysoké úřednické společnosti. Byl spíše filosofem, který, nejraději žil v pokoji. Dle jeho názoru, každá změna, která by nastala v jeho životě, by mu přivodila jen mrzutosti, starosti, a zmenšení blahobytu. Lze proto pochopit, že tento filosof nikdy nepomyslil na sňatek. Snad kdyby mu bývala nezemřela matka, byl by učinil pokus, aby jí opatřil snachu. Ale paní Skimová zemřela před pěti lety, tři roky po svém muži, a od té chvíle mu nikdy ani nenapadla myšlenka na ženitbu.
Hned za prvních jarních paprsků opouštěl Summy Skim chvatně dům v ulici Jakuba Cartiera. Odebíral se na svou farmu v Green Valley, která ležela asi dvacet mil severně od Montrealu, na levém břehu Sv. Vavřince. Tam začínal opět život venkovana, přerušený drsnou zimou.
Zde žili jeho farmáři, kteří sloužili rodině již půl století. Ke svému dobrému pánovi chovali upřímnou náklonnost a oddanost. Radostně ho vítali, když se po zimě k nim vracel a nešetřili projevy lítosti, když odcházel.
Statek v Green Valley vynášel ročně asi třicet tisíc franků, o něž se oba bratranci dělili, neboť pozemky zůstaly nerozděleny právě jako dům v Montrealu. Farma se skládala z několika dobře udržovaných budov a měla rozsáhlý inventář, velmi dokonalý, který vyhovoval všem potřebám moderního zemědělství. V tomto prostředí trávil Summy Skim nejlepší dny svého života a nevyměnil by je za žádný velkopanský zámek nejbohatšího Američana. Byl spokojen se svým osudem a netoužil po žádné změně.
V tom vězel nejvýznačnější rozdíl mezi oběma bratranci. Že se narodili ze dvou sester a že oběma proudila žilami francouzská krev, o tom nebylo pochyby. Ale byl-li otec Summy Skima původu anglosaského, byl zase otec Bena Raddlea národnosti americké a mezi Angličanem a Yankem je jistě rozdíl, který roste s časem. Ať různost původu anebo nějaký jiný důvod byl příčinou rozdílnosti jejich povah, bylo jisté, že oba bratranci mají k sobě jinak velmi blízko, protože se dosud neopustili. Ben Raddle byl menší postavy, měl hnědé vlasy a vousy. Byl o čtyři roky mladší než Skim, ale na život se díval z jiného pohledu.
Měl rád průmyslový ruch své doby. Vystudoval inženýrství a toužil se uplatnit ve svém oboru. Zároveň snil o bohatství. Ne o malém blahobytu průměrných milionářů, nýbrž o řece zlata amerických miliardářů. Závratné jmění Gouldů, Astorů, Vanderbildtů, Rockfellerů, Carnegierů, Morganů a tolika jiných dráždilo jeho mozek. Snil o neobyčejných příležitostech, které jsou člověka schopné pozvednout na vrchol. Proto ben Raddle procestoval mnohokrát Spojenými státy a přeplul Atlantský oceán, navštívil část Evropy, ale nepodařilo se mu chytit vlásek příležitosti.
Před nedávnem se vrátil z dlouhé zámořské cesty a od svého návratu si neodpočinul ani minutu. Bez únavy toužil po obrovském obchodu, kterého by se mohl zúčastnit.
Tento rozdíl v jejich zálibách působil Summy Skimovi veliký zármutek.
Ustavičně se obával, že se Ben Raddle dá strhnout, aby jej opustil, anebo aspoň, že pohřbí v dobrodružném podniku svůj skromný majetek, který zabezpečoval oběma nezávislost a volnost. To bylo také předmětem ustavičných sporů mezi oběma bratranci. „Ale konečně, Bene,“ říkal Summy, „nač si rozbíjet hlavu o to, čemu ty tak okázale říkáš veliké záležitosti?“
„Na to, abych se stal velmi bohatým, Summy,“ odpovídal Ben Raddle.
„Ale proč být tak bohatý? Nepotřebujeme to k tomu, abychom byli šťastni v Green Halley. Co bys dělal s tolika penězi?“
„Nové obchody, ještě větší, bratranče.“
„Proč?“
„Abych nahromadil ještě více zlata k ještě více obchodům.“
„A tak dále?“
„A tak dále.“
„Patrně až do smrti, Summy,“ skončil Ben Raddle bez pohnutí, zatímco jeho bratranec zvedal malomyslně paže k nebi.
