XVIII. KAPITOLA Sňatek Američana a Angličanky Miliony... ten „nápadný“ vagon obsahuje miliony! Bezděky mi tato neopatrná věta uklouzne ze rtů tak, že tajemství o císařském pokladu je ihned všem známo, zřízencům dráhy i cestujícím ve vlaku. Tak tedy perská vláda pro větší bezpečnost - v souhlase s čínskou vládou - chtěla vzbudit domnění, že se transportuje tělo mandarína, a zatím šlo o přepravu pokladu v ceně patnáct milionů franků do Pekingu!...
Bůh mi odpusť, jakou nešikovnost - ovšem vysvětlitelnou - jakou nešikovnost jsem to provedl! Ale proč bych neměl věřit tomu, co mi Popov řekl a proč by Popov podezíral to, co mu řekli perští zřízenci o mandarínovi Yen-Luovi?.. Nebyl žádný důvod, pro který bychom o jejich pravdomluvnosti pochybovali.
Jsem tím nemálo uražený ve své zpravodajské ješitnosti a velmi rozlítostněn tím zavoláním k pořádku, který jsem si tímto hloupým kouskem zasloužil. Nicméně si dám pozor a o své nehodě se nezmiňuji ani majorovi. Je to možné?xx.století je v Paříži lépe informováno než já na Velké transasijské dráze, ovšem co se týká této dráhy...xx.století ví, že je to císařský poklad, který táhneme tady za sebou, a já to nevěděl! A to zpravodajské zklamání! Teď je tajemství prozrazeno, a dozvídáme se, že poklad, který se skládá ze zlata a drahých kamenů, deponovaný kdysi v rukách perského šacha, se teď posílá svému zákonnému majiteli, „Synu nebes“.
Proto tedy urozený pan Faruskiar, který o tom jako správní rada společnosti věděl, nastoupil do našeho vlaku v Dušaku, aby provázel poklad až na místo jeho určení. Proto Ghangir a on - a tři Mongolové, jejich agenti - tak přísně hlídali tento vzácný vagon, proto byli tak neklidní, když se spojovací páka přetrhla a vlak zůstal vzadu, proto tak zuřivě naléhali na to, aby se pro vůz dojelo zpátky. - Ano! Teď se všechno vysvětluje!...
Proto také přišel oddíl čínských vojáků, aby převzal v Kašgaru od perských zřízenců vagon! Proto Pan-Čao nikdy nemohl slyšet o mandarínovi Yen-Luovi, protože žádná vynikající osobnost tohoto jména v „nebeské říši“ neexistovala!
V určenou hodinu jsme odjeli a můžete si pomyslet, že naši spolucestující mluví jen o těch milionech, které by mohly obohatit celý personál vlaku.
„Ten domnělý pohřební vagon mi stále připadal trochu podezřelý,“ říkal mně major Noltitz, „a proto jsem se také Pan-Čaa ptal po zemřelém mandarínovi.“ „Skutečně se pamatuji,“ odpověděl jsem, „a nerozuměl jsem důvodu vaší otázky. Jedno je jisté, že teď s sebou vlečeme poklad...“ „A dodávám,“ říká opět na to major, „že čínská vláda jednala velmi opatrně, že mu přidala doprovod dvaceti dobře ozbrojených mužů. Od Chotanu až k Lan-Čeu musí vlak projet dvěma tisíci kilometry pouště a bezpečnost dráhy přes poušť Gobi není dostatečná...“ „Tím spíš, majore, protože podle toho, co jste mi řekl, obávaný Ki- Tsang se nachází v severních provinciích ,nebeské říše'...“ „Ano, pane Bombarnaku a lov patnácti milionů je pro náčelníka lupičů opravdu velmi pěkný...“ „Ale jak by se ten náčelník dozvědělo zásilce čínského pokladu?...“ „Ti lidé vždycky ví, co chtějí vědět.“ Ano, myslel jsem si to, třebaže nečtuXx. století.
A cítím, jak se červenám, když myslím na svou ostudu, kterou jsem si dozajista vysloužil a pro kterou mi Chincholle vynadá.
Mezitím se na plošinách mluvilo o všelijakých věcech, každý pronášel svoje úvahy. Jeden říkal, že jede raději s miliony než s mrtvolou mandarína první třídy. Druhý shledával, že přeprava takového pokladu nemůže být pro cestující bez nebezpečí. A toto mínění zastává také baron Weisschnitzerdorfer zuřivým útokem na Popova.
Neustále opakuje: „Měl jste to ohlásit, pane, měl jste to ohlásit!
Teď se ví, že vlak veze miliony a snadno může být přepaden!...
A přepadení, když předpokládám, že bude šťastně odraženo, způsobí zpoždění a zpoždění,... ne, nemohu je připustit... Ne, pane, nemohu!“ „Ale vždyť nás nikdo nepřepadne, pane barone,“ odpovídá Popov, „nikdo na to nepomýšlí!“ „A co vy o tom můžete vědět, pane?“ „Jen klid, prosím vás, nerozčilujte se.“ „Ne, nemohu zůstat klidný a jestliže bude spojení přerušeno, padá z toho zodpovědnost na společnost.“ Tím se rozumí, že by baron z Cesty kolem světa žádal sto tisíc zlatých odškodnění! Přejdeme k jiným cestujícím.
Fulk Ephrinell, o tom není ani pochyby, na tuto událost pohlíží z velmi praktického stanoviska.
„Je jisté,“ řekl, „že připoutáním tohoto pokladu, naše nejistota značně vzrostla a v případě neštěstí tím zaviněného by společnost Life Travellers Society, u které jsem se pojistil na život, odepřela vyplacení výloh, za které má tedy společnost Velké transasijské dráhy veškerou zodpovědnost.“ „Ano,“ odpovídá slečna Horacie Bluettová, „a její postavení vůči ,nebeské říši' by bylo velmi vážné, kdyby se opuštěné vagony nenašly. Je to pravda, Fulku?“ „Zajisté, Horacie!“ Horacie a Fulk - už docela krátce! Anglicko-americký pár měl pravdu, tato ohromná ztráta by byla připadla na účet Velké transasijské dráhy, protože společnost musela vědět, že jde o zásilku drahokamů a ne o tělesnou schránku mandarína Yen-Lua, - což tedy zavázalo její vlastní odpovědnost.
Však miliony, které s sebou vlečeme, francouzské umělce nijak neznepokojují.
Jenom komik se nadchnul poznámkou: „Poslouchej, Caroline, s těmi penězi by se dalo vystavět pěkné divadlo, co?“ Nejlépe ale vystihl situaci dergyman, který přistoupil v Kašgaru, dvojctihodný Nathaniel Morse: „Je vždycky na pováženou, vléct za sebou prachárnu!“ Nemohl svou myšlenku vyjádřit správněji, a vagon s císařským pokladem je opravdu prachárnou, která může vyhodit náš vlak do povětří. První železná dráha, vystavěná v Číně, kolem roku 1877, spojila Šanghaj a Fu-Čeu. Velká transasijská dráha vede bez nevelkých odchylek po ruské trati, která byla navržena r. 1874 přes Taškent, Kuldžu, Kami, Lan-Čeu, Saigon a Šanghaj. Tato dráha neprojíždí hustě obydlenými provinciemi, které je možné přirovnat k velikým a bzučivým úlům - úlům včel, které se nesmírně rozmnožují. Než se zatočí k Lan-Čeu, tvoří pokud je to jen možné, přímou čáru až k Su-Čeu (Koncovka fu znamená hlavní města provincií nebo města prvního řádu; koncovka čeu označuje města druhého řádu). Některá velká města spojuje pobočnými tratěmi, které odbočují k jihu a jihovýchodu. Mezi jinými má jedna z těchto odboček, totiž z Tai-Yuanu do Nankingu spojovali tato dvě města provincií Šan-Si a Šen- Toong. Ale tehdy ještě zdržovala nekonečná stavba jistého viaduktu její užívání.
Úplně je dokončena jen hlavní trať Velké transasijské dráhy a ta provozuje přímou centrální dopravu Asií. Inženýrům ta stavba nedělala větší nesnáze, než měl generál Annenkov při stavbě Zakaspické dráhy. Pouště Karakorum a Gobi jsou si velmi podobné. Mají stejně vodorovnou půdu, stejný nedostatek vyvýšenin a kotlin, a pražce a koleje mohou být položeny stejně snadno. Kdyby bylo potřeba prorážet řetěz hor Kyen-Lyn, Nan-Šan, Amie, Gangar-Oola, které se rýsují na hranici Tibetu, byly by překážky takové, že ani jedno století by nestačilo k jejich překonání.
Naopak na rovném a písčitém terénu mohla dráha rychle postupovat až k Lan-Čeu, jako Decauville, dlouhý tři tisíce kilometrů.
Teprve v okolí tohoto města muselo inženýrské umění podstoupit energický boj s přírodou. Tady je totiž drahý a nesnadný průchod provinciemi Kan-Su, Šan-Si a Pečili.
Cestou se omezím jen na uvedení některých hlavních stanic, kde se vlak musí zastavit pro nové zásoby vody a topiva. Napravo od dráhy se lidský zrak neustále baví pohledem na dálný obzor hor, to malebné zauzlení, které na severu obklopuje Tibet. Nalevo se bude ještě dlouho ztrácet v nekonečných pláních Gobi. Celek těchto teritorií skutečně tvoří čínskou říši, když ne Čínu samou a dráha nám ji ukáže až tehdy, když se budeme blížit k Lan-Čeu.
A tak se všechno jakoby spiklo, aby tato druhá část jízdy byla co nejméně zajímavá - ledaže by nám chtěl Bůh zpravodajů nahradit příhodami, co nám příroda nedopřává na dojmech. Přece se mi zdá, že tady máme dost různých živlů, ze kterých s trochou štěstí a obrazotvornosti bych mohl něco vytáhnout.
V jedenáct hodin opouští vlak nádraží do Kerie a stanicemi Urag, Langar, Pola a Čiria pouze projíždí.
Roku 1889-1890 prošel právě touto cestou Pevcov, od Chotanu až k Loh-Noru, na úpatí Kyen-Lynu, který dělí čínský Turkestán od Tibetu. Ruský cestovatel přešel přes Kerii, Nia, Čerčen, kudy jsme právě teď rychle projeli i my, jeho karavana však byla vydána nesčetným nebezpečím a nesnázím - což mu nebylo překážkou, aby nadělal mapy na deset tisíc kilometrů a nepočítal v to udání šířky a délky nevím kolika geografických bodů. Je to ruské správě ke cti, že tímto způsobem pokračovala v díle Przewalského.
Z nádraží v Kerii je ještě možné poznat na jihovýchodě Karakorum a špici Dapsangu, které různí kartografové připisují výšku větší než osm tisíc metrů. Na jeho úpatí se prostírá Kašmír. Tady se rodí Indus ve skromných pramíncích, které živí jednu z největších řek na poloostrově. Tady se odděluje od Parníru obrovský himálajský řetěz, kterému vévodí nejvyšší hory světa.
Od Chotanu jsme přejeli sto padesát kilometrů za čtyři hodiny. Rychlost tedy velmi skrovná, ale na této části Transasijské dráhy už tedy tak rychle nebudeme cestovat jako na Zakaspické. Buď, že jsou čínské lokomotivy méně rychlé, nebo se strojvedoucí ve své přirozené netečnosti domnívají, že třicet až čtyřicet kilometrů za hodinu je maximum, které je možné na drahách „nebeské říše“ dodržet.
V pět hodin večer nás čeká jiná stanice Nia, kde generál Pevcov založil meteorologickou stanici. Tady je zastávka jen dvacet minut. Mám dost času si něco koupit v nádražní restauraci. Snadno uhodnete pro koho.
Cestující, kteří přistupují, jsou už jen čínské národnosti, muži nebo ženy. Zřídkakdy usedají do vagonu první třídy a to i jen pro krátké jízdy.
Odjeli jsme asi před čtvrthodinou, když Fulk Ephrinell s vážnou tváří obchodníka, který chce vyjednávat nějaký obchod, za mnou přichází na plošinu našeho vagonu.
„Pane Bombamaku,“ říká mně, „prosil bych vás o nějakou službu.“ Aha, teď mne Yankee dovede najít, když mne potřebuje!
„Velmi ochotně vám posloužím, pane Ephrinelle,“ odvětil jsem.
„O co jde?“ „Prosím vás, abyste mi šel za svědka.“ „Nějaká čestná záležitost!... A s kým to, prosím vás?...“ „Se slečnou Horacií Bluettovou.“ „Budete se bít se slečnou Horacií Bluettovou?“ zvolal jsem s úsměvem. „Ještě ne... Beru si ji teprve za ženu!“ „Vy?“ „Ano, je to vzácná žena, která dobře rozumí obchodu a znamenitě vede knihy…“ „Činím vám poklonu, drahý pane Ephrinelle! Můžete se na mne spolehnout...“ „A snad také na pana Katernu?“ „Bude jistě velmi potěšen a bude-li svatební hostina, zazpívá nám něco k dezertu...“ „Jak bude chtít,“ odpověděl Američan. „Přejděme ke svědkům slečny Horacie Bluettové...“ „Ano, zajisté…“ „Myslíte, že major Noltitz přijme?...“ „Rus je příliš galantní, než aby něco odmítl. o . Jestli chcete, řeknu mu sám.“ „Děkuji vám předem. Co se týká druhého svědka, jsem poněkud na rozpacích… Ten Angličan, sir Francis Trevellyan...“ „Z toho nevytáhnete víc než záporné zakroucení hlavou.“ „Baron Weisschnitzerdorfer?“ „Chtít něco takového od člověka, který dělá cestu kolem světa a který by jakživ nebyl hotov s podepsáním takhle dlouhého jména! ?“ „Nezbývá tedy nikdo jiný než mladý Pan-Čao... anebo, nebo jestli bude chtít, náš vlakvedoucí Popovo...“ „Beze všech pochyb, oba velmi rádi. Ale vždyť věc nepospíchá, pane Ephrinelle a až budete jednou v Pekingu, bude snadné nalézt čtvrtého svědka…“ „Jak to... v Pekingu?... Přece si nevezmu slečnu Horacii Bluettovou až v Pekingu!“ „Copak chcete v Su-Čeu nebo v Lan-Čeu… při zastávce několika hodin?...“ „Wait a bit, pane Bombarnaku! Copak myslíte, že Yankee má čas čekat?“ „Tedy to bude?...“ „Tady.“ „Ve vlaku?..“ „Ve vlaku.“ „Tak, tedy vám teď já říkám: Wait a bit!“ „Ani ne čtyřiadvacet hodin.“ „Nu tak, ke sňatku je však zapotřebí...“ „Amerického kněze a máme tady dvojctihodného Nathaniela Morsea.“ „Souhlasí?“ „Jak by nesouhlasil!... Sňatek ve vlaku, to vám přece slibuje trochu povyražení.“ „Pane Bombarnaku, nikdy neodkládejme na zítřek, co můžeme udělat dnes.“ „Ano, vím. .. Time is money...“ „Ne! Time is time docela prostě, a nikdy z něho nic neztrácejme, ani minutu.“ Fulk Ephrinell mi tiskne ruce a protože jsem mu to slíbil, chci zahájit potřebné kroky u svědků, kterých je u svatebního obřadu zapotřebí. Rozumí se samo sebou, že agent a agentka jsou oba svobodní, že mohou disponovat svými osobami, podepsat svatební smlouvu před c1ergymanem, tak jak se to děje v Americe a bez těch zdlouhavých ceremonií, které se ve Francii a v jiných formálních zemích vyžadují. Je to výhoda nebo nehoda? Američané myslí, že je to tak lepší a jak řekl Cooper: „Lepší u nich je lepší všude.“ Nejdříve se obracím na majora Noltitze, který ochotně přijímá svědectví Horacie Bluettové. „Ti Američané jsou opravdu obdivuhodní,“ řekl.
„Právě proto, že se sami ničemu nediví, majore.“ Tentýž návrh činím mladému Pan-Čaovi. „Velice mne těší, pane Bombarnaku!“ odpovídá mi. „Budu velmi rád svědkem této krásné a zbožňované slečny Horacie Bluettové! Kdyby sňatek mezi Angličankou a Američanem se svědky francouzskými, ruskými a čínskými nebyl zárukou úplného štěstí, co by tedy bylo?“ A teď k panu Katernovi: Jakpak by nepřijal, veselý komik - lépe dvakrát než jednou! „Re! Pěkná látka k frašce nebo k operetě!“ zvolal. „Máme už Sňatek na bubnu, Sňatek pod olivami, Sňatek při lucernách... Dobrá! Teď budeme mít Sňatek ve vagoně aneb Sňatek parou! Jak krásné tituly, pane Claudie! Váš bodrý Yankee se na mne může spolehnout! Svědek starý nebo mladý, vznešený otec nebo první milovník, markýz nebo sedlák, jak si přeje, udělám si hlavu jakou bude chtít...“ „Jen si nechte svou hlavu přirozenou, pane Katerno,“ odpověděl jsem. „Bude mít v tomto okolí dobrý úspěch!“ „A paní Katernová bude na svatbě také...“ „Jakpak ne... drůžička!“ A vzhledem k těmto tradičním funkcím nesmí být člověk na Velké transasijské dráze příliš vybíravý. Tento večer bylo na obřad přece již trochu pozdě. Fulk Ephrinell mimo to myslí, že všechno musí být lépe uspořádáno a je nutné tedy učinit ještě nějaké příkazy. Svatební slavnost se má odbýt zítra dopoledne. Všichni cestující bez výjimky budou pozváni a urozený pan Faruskiar již také ráčil slíbit, že nás poctí svou přítomností.
Mezi obědem byla řeč jen o svatbě. Když jsme blahopřáli příštím manželům, kteří odpověděli s půvabem čistě anglosaským, každý slíbil, že podepíše smlouvu.
„A my budeme pyšní na vaše podpisy!“ dodal Fulk Ephrinell tónem obchodníka, který přijímá smlouvu.
Když nastala noc, šli všichni spát a snili o zítřejších slavnostech. Dělám svoji obvyklou procházku až k vagonu obsazenému čínským vojskem a četníky a konstatuji, že poklad „Syna nebes“ je střežen velmi věrně. Polovina bdí, kdežto druhá polovina se oddává spánku.
Kolem jedné hodiny ráno jsem mohl navštívit Kinka a odevzdat mu zásoby nakoupené na stanici Nia. Mladý Rumun je veselý a cítí se v bezpečí. Nevidí už žádné překážky, jistě dorazí do bezpečného přístavu.
„V této bedně ještě ztloustnu,“ říká.
„Dávejte si pozor,“ odpovídám s úsměvem, „nakonec z ní nebudete ani moci vylézt.“ Vypravuji mu nejnovější událost o sňatku Ephrinella s Bluettovou a s jakou okázalostí se bude zítra tento sňatek slavit. „Ach! Ti nemusejí čekat až do Pekingu!“ „Jistě, Kinku, ale zdá se mi, že sňatek uzavřený za takových okolností nemůže být příliš pevný! Ostatně je to jejich věc.“ Ve tři hodiny zrána byla zastávka čtyřicet minut v Čerčenu, skoro na úpatí rozvětveného Kyen-Lynu. Nikdo z nás nic neviděl z toho smutného a pustého kraje bez stromů a bez vší zeleně, který železnice protíná vystupujíc k severovýchodu.
Když nastal den, náš vlak ujížděl po železnici čtyři sta kilometrů, která dělí Čerčen od stanice Carkalyku. Slunce již zatím líbá svými paprsky nesmírnou pláň, celou zářící usazeninami solných krystalů.
