XVII. KAPITOLA Bombarnakova blamáž Jsme na čínské trati, jednokolejné dráze, taženi čínskou lokomotivou a vedeni strojvedoucím žluté rasy... Doufám, že se nebudeme cestou drkotat, když vlak má mezi svými cestujícími jednoho z hlavních hodnostářů společnosti a to v osobě urozeného pana Faruskiara. A kdyby se něco stalo - alespoň by to přerušilo jednotvárnost jízdy a poskytlo by mi to nějaké zajímavé epizody.
Musím přiznat, že mi moje osoby dosud neposkytly to, co jsem od nich očekával. Kus se nezamotává, děj vázne. Bylo by potřeba nějaký divadelní efekt, který přivádí celý personál na jeviště - to, co by pan Katerna nazval krásné čtvrté jednání.
Fulk Ephrinell a slečna Horacie Bluettová jsou neustále zabráni do svého důvěrného obchodního rozhovoru. Pan-Čaoa doktor mne chvíli bavili, ale teď už nic nepodávají. Komik a milovnice už jsou jen pouze herci, kteří nehrají. Dokonce i Kinko, sám Kinko, ve kterého jsem tolik doufal, přejel hranice bez nějaké překážky, přijede bez nesnází do Pekingu a bez všech potíží si vezme Zinku Klorkovou. Opravdu, nějak se mi to všechno nedaří. Z nebožtíka mandarína Yen-Lua nic nevytáhnu! A čtenáři XX. století ode mne očekávají úchvatné a senzační zprávy!
Copak se ještě naposled budu muset vrhnout na německého barona? Ne! Ten je jenom směšný a směšné, které je vlastní jen hlupákům, nemůže nikdy zaujmout.
Vracím se ke své dřívější myšlence; potřebuji nějakého hrdinu a jeho kroky se zatím za kulisou neozvaly... Teď už opravdu nezbývá než přijít do důvěrnějšího styku s urozeným panem Faruskiarem. Teď snad bude méně upjatý, když už necestuje na zapřenou. Jsme, abych tak řekl, teď jeho chovanci. On je jako starosta naší jedoucí vesnice, a starosta se musí věnovat těm, kterým vládne. Stejně si musím zajistit protekci tohoto vysokého hodnostáře pro případ, že by byl objeven Kinkův podvod.
Od té chvíle, co náš vlak opustil Kašgar, jede jen prostřední rychlostí. Na protějším obzoru se rýsují horské štíty Parníru, pak k jihozápadu se kulatí Bolor, totiž kašgarský pás, ze kterého vyniká vrchol Tagharma, který se ztrácí v oblacích.
Ani nevím, jak bych měl užít svého času. Major Noltitz ještě nikdy tyto končiny, kterými projíždí Velká transasijská dráha nenavštívil a není tedy už pramenem mých poznámek. Doktor Tio- King neodvrací svůj nos od Cornara a Pan-Čao, jak se mi zdá, myslí víc na Paříž a na Francii než na Peking a Čínu. Ostatně jel do Evropy přes Suez a Turkestán zná právě tak málo jako Kamčatku. Nicméně více příjemnosti a více originálnosti by mi bylo milejší.
Nezbývá mi tedy nic jiného, než se procházet z jednoho vagonu do druhého a toulat se po plošinách, mlčky se obracet k obzoru, který ovšem na moje otázky neodpovídá, a naslouchat tady i tam.
Aha! Komický tenor a první milovnice spolu velmi horlivě hovoří. Blížím se... Polohlasně zpívají. Napínám uši: Mám tuze ráda krocany... ny... ny To zpívá paní Katernová. A já zas svoje berany... ny... ny Odpovídá zase pan Katerna, komický tenor, který zpívá všechno, případně i baryton. Neustále ty dvojzpěvy Pipa a červené Bettiny, které si opakují pro svoje představení v Šanghaji! Šťastní Šanghajané! Neznají ještě Mascotty!
Fulk Ephrinell a slečna Horacie Bluettová se teď baví s jakousi horlivostí a zachytil jsem tento kousek dialogu: „Obávám se,“ říká agentka, „že vlasy stojí teď v Pekingu velmi vysoko...“ „A já zase,“ odpovídá agent, „že zuby tam stojí příliš nízko. Ach! kdyby tak vypukla nějaká pěkná válka, kde by Rusové vyrazili Číňanům zuby...“ Podívejme se na to! Bít se jenom proto, aby firma Strong Bulbul and Co. z New Yorku měla příležitost rozprodat svoje zboží!
Jenom moje obrazotvornost pracuje - a ještě šest dlouhých dní cesty! Čert vezmi celou transasijskou dráhu a její monotónní cestu! Great Trunk z New Yorku do San Franciska je přece rozmanitější! Aspoň někdy přepadnou Indiáni vlak, a vyhlídka, že můžeme být po cestě skalpováni, přidává cestě jenom zvláštní půvab.
Ach! Co to slyším přednášet nebo zpívat jako žalmy vzadu v našem oddělení?
„Není člověka, ať je v jakémkoliv postavení, který by se neubránil množství jídla a který by se mohl zabezpečit proti nemocem, které působí přecpání. Ti, kteří jsou určeni, aby řídili obecní záležitosti, jsou k tomu zavázáni více než kdokoliv jiný...“ To čte doktor Tio-King nahlas odstavec z Cornara, aby mu lépe utkvěly v paměti tyto zásady. Eh, ostatně ten princip, který urozený Benátčan adresuje politikům není k zahození. Kdybych jej tak poslal telegraficky do ministerské rady? Snad by banketovali trochu mírněji... Odpoledne jsme přejeli přesně podle jízdního řádu po dřevěném mostu Yamanyar. Tato řeka stéká ze západních hor, jejichž výška není menší než pětadvacet tisíc anglických stop; její prudkost se zvětšuje ještě tajícími sněhy. Chvílemi se vlak prodírá hustými bažinatými houštinami, uprostřed kterých, jak mě Popov ujišťuje, se ještě zdržují četní tygři. Četní, možná, ale já jsem neviděl ještě ani jediného. A přece, když nejsou Indiáni, aspoň tygří kůže by nám mohly opatřit nějaké povyražení. Jaká by to byla zajímavá různá zpráva pro časopis a jaké štěstí pro žurnalistu! Strašlivá katastrofa... Vlak Velké transasijské dráhy přepaden tygry... Tygři rdousí a výstřely burácí... Padesát obětí... Dítě, které šelma pozřela před očima matky... To všechno promícháno pomlčkami a tečkami!
Ale ne! Turkmenské šelmy mi ani toto zadostiučinění nedaly! Tak je tedy pokládám... a také mám právo je pokládat... za neškodné kocoury.
Dvě hlavní stanice byly Yangi-Hissar, kde se vlak na deset minut zastavil, a Kyzyl, kde stál čtvrt hodiny. Tady pracuje několik vysokých železných pecí, neboť půda obsahuje železo, jak už udává jméno kyzyl, což znamená ,červený'. Kraj je úrodný, a nápadně se v něm pěstuje žito, kukuřice, rýže, oves a v jeho východní části len. Všude jsou velké houštiny stromů, vrby, moruše a topoly. Do nedozírné dálky se rozkládají pole, pěkně osetá, svlažovaná četnými kanály, zelené louky, kde se hemží stáda skotu, - kraj, který by byl napůl Normandií, napůl Provencí, kdyby na obzoru nebyl Pamír. Jenže tato část Kašgerie bývala hrozně pustošena válkami, když bojovala za svoji nezávislost. Na této půdě tekla krev proudem, a podél trati je země plná hrobů, ve kterých jsou pohřbeny oběti svého vlastenectví. Ale vždyť jsem nepřišel do střední Asie cestovat jako po Francii! Rád bych něco nového, u čerta, něco nového, nepředvídaného a silného! Ale ani zdání o nějakém neštěstí: za krásného dne, ve čtyři hodiny odpoledne vjela naše lokomotiva do yarkandského nádraží.
Třebaže není Yarkand hlavním správním městem východního Turkestánu, přece je nejdůležitějším obchodním městem provincie.
„Zase dvě spojená města,“ říkám majorovi Noltitzovi. „To však vím od Popova.“ „Ale tentokrát nové město nevystavěli Rusové.“ „Ať nové nebo staré,“ dodal jsem, „obávám se, aby se nepodobalo těm, která jsme už viděli, aby to nebyla zeď, zbudovaná z hlíny, několik tuctů bran proražených do ohrady, přitom žádné památky, žádné budovy a ty věčné orientální bazary!“ Nemýlil jsem se, a čtyři hodiny bylo až mnoho na návštěvu obou Yarkandů, ze kterých se ten nový nazývá Yanži-Šár. Naštěstí už není zakázáno Yarkanďankám chodit po ulicích vroubených prostými chýšemi z uhnětené hlíny, jak bylo v časech dadkwahů neboli místodržících provincie. Mohou si dopřát potěšení vidět a být viděni a tuto radost mají i farangi, tak se totiž nazývají cizinci, ať patří ke kterékoliv národnosti. Tyto Asiatky jsou velmi hezké, s dlouhými copy svých vlasů, s příčnými stuhami přes živůtek a přes to šaty živých barev, s čínskými kresbami, vyšitými chotanským hedvábím, krumplované boty s vysokými podpatky, turbany koketních tvarů, pod kterými se objevují černé vlasy a obočí, spojené jednou čárou.
Několik čínských cestujících, kteří vystoupili v Yarkandě, je nahrazeno cestujícími stejného původu, mezi jinými asi dvaceti kulii, a odjíždíme v osm hodin večer.
V noci jsme dovršili tři sta padesáti kilometrů, které dělí Yarkand od Chotanu. Návštěva, kterou jsem učinil v předním furgonu mne ujistila, že bedna je pořád na starém místě. Chrupání dokazuje, že Kinko, schoulený v bedně jako obyčejně, klidně spí. Nechtěl jsem jej budit a nechávám jej snít o jeho zbožňované Rumunce.
Druhý den mi Popov oznamuje, že vlak, který jede už jako omnibus, projel Kergalik, rozcestí mezi Kilianem a Tongem. Noc byla chladná, protože jsme ještě ve výšce dvanáct set metrů. Od stanice Gumy je směr dráhy přesně od západu k východu, asi podél sedmatřicáté rovnoběžky, stejné, která jde v Evropě přes Sevillu, Syrakusy a Athény.
Viděli jsme jen jednu trochu důležitější řeku, a to Karakaš, na které se objevuje několik lodí bez kormidla, hnaných větrem a proudem a řady koní a oslů, brodících se mezi mělčinami. Řeka přetíná dráhu asi sto kilometrů před Chotanem, kam jsme dojeli v osm hodin ráno.
Dvě hodiny zastávka; protože toto město může dát jakousi předzvěst „nebeských měst“, chtěl jsem je rychle a zběžně prohlédnout.
Ve skutečnosti by člověk čekal, že je to město turkmenské, vystavěné Číňany, nebo město čínské, postavené Turkmeny. I stavby i obyvatelé nesou na sobě tento dvojí ráz. Mešity vypadají jako pagody a pagody jako mešity.
Nedivím se tedy, že manželé Katemovi, kteří si nechtěli tuto příležitost dát ujít a vkročili nohou na čínskou půdu, byli poněkud zklamáni.
„Pane Claudie,“ upozorňuje mne komik, „tady opravdu není dekorace, při které by se mohlo hrát Dobytí Pekingu!“ „Ale vždyť nejsme v Pekingu, drahý pane Katemo!“ „To je pravda a člověk se musí spokojit s málem.“ „I s nejmenším, jak říkají Italové.“ „Eh! Jestli říkají toto, pak už nejsou tak hloupí.“ V okamžiku, kdy vstupujeme do vagonu, vidím Popova, který ke mně utíká a volá: „Pane Bombamaku!...“ „Co je, pane Popove?“ „Ptal se mne telegrafní zřízenec, jestli není ve vlaku korespondentxx. století.“ „Telegrafní zřízenec?...“ „Ano, a když jsem přisvědčil, odevzdal mi pro vás tuto depeši.“ „Sem s ní... Sem s ní!“ Beru telegram, který na mne už několik dní čekal. Je to snad odpověď na telegram, který jsem poslal z Mevru svému časopisu ohledně mandarína Yen-Lua?
Otvírám telegram... čtu... a telegram mi vypadne z ruky. Obsahoval toto: Claudius Bombarnak, zpravodaj XX. století.
Chotan, čínský Turkestán.
Vlak neveze do Pekingu mandarínovo tělo, ale císařský poklad v ceně patnácti milionů, poslaných z Persie do Číny. V pařížských listech již ohlášeno před osmi dny! Pokuste se být příště lépe informován!
