XIX. KAPITOLA Nečekané přerušení svatebního obřadu Zdá se mi, že se probouzím ze špatného snu. Nejde však o sny, které se dají vyložit podle Zlatého klíče. Ne! Věc je docela jasná. Náčelník lupičů Ki-Tsang, který připravil útok, aby se zmocnil čínského pokladu, přepadá vlak na jižních pláních pouště Gobi... Vlak je násilně zadržen, vypleněn, vyloupen... Zlato a drahé kamení v ceně patnácti milionů je vyrváno čínské stráži, které po odhodlané obraně podléhá... Co se týká cestujících... Ještě dvě minuty spánku a byl bych se dozvěděl osud jejich i svůj.
Ale s nočními parami mizí i tohle. Sny nejsou nevyhladitelné fotografie,mizí na slunci, až zmizí docela.
Odbývám svou malou procházku od začátku vlaku k jeho konci tak, jako bodrý měšťák se prochází ulicí svého městečka a etkávám se s majorem Noltitzem. Stiskl mi ruku, ukazuje na Mongola, a říká: „To není žádný z těch, kteří k nám v Dušaku přistoupili zároveň se správním radou Faruskiarem a Ghangirem.“ „Máte pravdu,“ odpověděl jsem, „tuhle tvář jsem ve vlaku také ještě neviděl.“ Popov, na kterého se obracím, mi vysvětluje, že tento Mongol přistoupil na stanici Čerčen. „Dokonce,“ dodává, „při jeho příchodu pan rada s ním i chvíli hovořil“ - z čehož soudím, že nový cestující je rovněž nějaký agent společnosti Velké transasijské dráhy.
Urozeného pana Faruskiara jsem na své procházce dosud ještě neviděl. Nebo snad vystoupil na některé malé, prostřední stanici mezi Čerčenem a Čarkalykem, kam máme přijet v jednu hodinu po půlnoci... Ne. Ghangir a on stojí v tomto okamžiku na zadní plošině našeho vagonu. Zdá se, že jsou zabráni do horlivé rozmluvy a stávají v hovoru, jen aby s patrnou netrpělivostí pozorovali obzor planiny k severovýchodu. Objevila se snad nějaká novina, se kterou přišel Mongol a vytrhla je z jejich obvyklé rezervovanosti a vážnosti? A tak se oddávám svému pozorování a v duchu už vidím dobrodružství, útoky lupičů, tak jak jsem je viděl ve snu.
Dvojctihodný Nathaniel Morse mne vrací skutečnému životu a říká: „Tedy dnes... v devět hodin... Nezapomeňte, pane!“ Opravdu, sňatek Fulka Ephrinella a slečny Horacie Bluettové... Namouvěru, ani jsem si na to nevzpomněl. Je čas upravit se v oaletním kabinetu našeho vagonu. Nemohu udělat nic jiného, než že se převléknu do čistého prádla, když už si nemohu obléknout jiný oblek a to z dobrých důvodů. Sluší se, abych já, jako jeden z obou ženichových svědků, přece také k něčemu vypadal - když pan Katerna sám bude velkolepý.
A skutečně, komik se odebral do nákladního vozu - opět se třesu strachy o ubohého Kinka? - a tady s Popovovou pomocí vytáhl z jednoho kufru kostým sice trochu otřelý, ale jehož úspěch pro svatební obřad je jistý nad všechny pochybnosti: kabát barvy jasně žluté s kovovými knoflíky, s kytičkou v knoflíkové dírce, kravata s nadpřirozeně velkým diamantem, šarlatové kalhoty s měděnými přezkami, vesta posetá květy, strakaté punčochy, rukavičky tkané z hedvábí, černé boty a černý klobouk z chlupaté plsti. Kolik vesnických ženichů, či spíš ženichových strýčků asi náš herec hrál v tomto tradičním obleku!... Vypadá velkolepě, tvář mu jen září, je čerstvě oholená a svítí do modra, oči vesele září, rty růžové.
Paní Katernová je zrovna tak vystrojená jako on. Oblek družičky ze své garderoby vybrala snadno: pěkně přiléhající živůtek s kříženými pruhy, krátkou sukni ze zelené vlny, punčochy slézové barvy, pečlivě vytažené, slaměný klobouk okrášlený umělými květy, kterým neschází nic jiného než vůně... trochu černé barvy na obočí a červeně na tvářích. Je to první venkovská milovnice, a když s ní bude její muž po obědě hrát nějaký vesnický výstup, jsem si jistý, že budou mít dobrý úspěch.
Sňatek má být slaven v devět hodin a ohlášen zvoncem na tendru, který bude zvonit tak, jako zvoneček v nějaké kapli. S trochou obrazotvornosti může člověk myslet, že je někde na vesnici. Ale kam to svolá tento zvonek svědky a pozvané?... Do restauračního vagonu, který byl velmi vhodně k tomu obřadu přeměněn, jak jsem se sám na vlastní oči přesvědčil.
Už to není dinning-car, ale hall-car, jestli to můžeme tak říci. Velký stůl byl odstraněn a ustoupil stolu malému, který bude sloužit za psací stůl. Něco květin, koupených na stanici Čerčen je zavěšeno v rozích vagonu, který je tak prostorný, že se tam vejdou všichni účastníci. Ti, kteří nenaleznou místa uvnitř, zůstanou na plošinách.
Cestovnímu personálu bylo oznámeno prostou vyhláškou, upevněnou na dveřích vagonu první a druhé třídy, která zněla: Pan Fulk Ephrinell od firmy Strong Bulbul and Co. z New Yorku má čest Vás pozvat ke svému sňatku se slečnou Horacií Bluettovou od firmy Holmes-Home z Londýna, který bude v dinning-car, vlaku Velké transasijské dráhy, 29. května, přesně v devět hodin, laskavostí dvojctihodného Nathaniela Morsea z Bostonu.
Slečna Horacie Bluettová od firmy Holmes-Home z Londýna má čest Vás pozvat ke svému sňatku s panem Fulkem Ephrinellem od firmy Strong Bulbul and Co. z New Yorku, který bude... atd.
No, opravdu, jestli z této příhody nevytluču nějakých sto řádků, pak už svému řemeslu nerozumím.
Zatím se poptávám u Popova, na kterém místě se bude přesně vlak v této chvíli nacházet.
Popov mi to ukazuje na mapě jízdního řádu. To místo se nachází sto padesát kilometrů od stanice Čarkalyk v plné poušti, uprostřed těch plání, kterými protéká malá říčka, vlévající se do Lob Noru. Na trati v délce asi dvaceti mil není žádná stanice, a obřad nebude tedy vyrušen žádnou zastávkou.
Rozumí se samo sebou, že už v půl deváté pan Katerna a já jsme připraveni vykonat svou úlohu.
Major Noltitz a Pan-Čao také učinili toaletu, jakou tato slavnost vyžaduje - major je vážný lékař, který chce amputovat nohu, Číňan se lehce usmívá jako Pařížan na venkovské svatbě.
Doktor Tio-King a Cornaro, nesoucí jeden druhého, budou ovšem také při slavnosti. Urozený Benátčan byl starý mládenec, jestli se nemýlím; ale tuším, že svoje mínění o sňatku zvláště neuvedl, protože jej neprostudoval vzhledem ke spotřebě životních šťáv - leda snad na počátku kapitoly s názvem: O bezpečných a snadných prostředcích, jak rychle vyléčit různé nehody života.
„A myslím,“ říká Pan-Čao, který mi právě cituje tuto cornarovskou větu, „že manželství je možné mezi podobné nehody zařadit!“ Tři čtvrtě na devět! Nikdo ještě budoucí snoubence nespatřil. Slečna Horacie Bluettováje zavřená do toaletního kabinetu první třídy, kde se bezpochyby zabývá svým svatebním úborem. - Fulk Ephrinell si zase asi váže poslední uzel své kravaty, a naposled ještě čistí svoje prsteny, řetízkové přívěsky a jiné skvosty své přenosné klenotnice. Nebojím se, však je uvidíme, jakmile zvonek začne zvonit.
Lituji jenom jedné věci, a to že urozený pan Faruskiar a Ghangir jsou příliš zaměstnáni, takže se nezúčastní radostného rozruchu. Pročpak stále vyhlížejí do nesmírné pouště? Před jejich očima se snad nerozkládá nějaká obdělaná step v okolí Lob Noru, ale poušť Gobi, vyprahlá, smutná a zasmušilá, tak jak ji líčí Grimaljo, Blans a Martin. Nabízí se velice oprávněná otázka, proč ji oba s tak zvláštní vytrvalostí pozorují... „Jestli mne neklame mé tušení,“ říká mi major Noltitz, „pak tam musí něco být!“ Co znamenají tato slova?.. Ale rozkývaný zvonek tendru nás už vesele svolává. Devět hodin - už je čas odebrat se do dinning-car.
Pan Katerna se postavil vedle mne, a slyším, jak si prozpěvuje: Zvoneček to na věžičce zazněl ná... hle, najednou... A paní Katernová odpovídá na trio z Bílé paní refrénem z Dragounů villarských: A zvoní, zvoní, zvoní. A zvoní, zaznívá... a dělá přitom šikmý posunek, jako by tahala za zvonec, docela podle obvyklých divadelních tradic. Cestující se odebírají v průvodu, nejprve čtyři svědkové, pak pozvaní hosté, kteří přicházejí z obou konců vesnice - chtěl jsem říci vlaku - Číňané, někteří Turkmeni, několik Tatarů, mužů a žen, kteří se s velkou dychtivostí účastní obřadu. Čtyři Mongolové zůstali na poslední plošině, poblíž vagonu s pokladem, který čínští vojáci nesmějí opustit ani na okamžik.
Přicházíme do dinning-car.
Clergyman sedí za malým stolkem, na kterém je svatební smlouva, připravená podle předepsaných formulí. Patrně je zajisté zvyklý na podobné obřady právě tak obchodní jako sňatkové.
Párek Ephrinell- Bluett se dosud neobjevil.
„Ach!“ říkám komikovi, „co když snad od sňatku upustili!...“ „Jestli upustili!“ odpovídá pan Katerna se smíchem, „pak dvojctihodný může oddat znovu mou ženu a mne. Beztak jsme ve svatebním úboru a ty velké přípravy by se alespoň neděly nadarmo... Viď Caroline?“ „Ano, Adolfe!“ odpovídá upejpavá milovnice. Ale toto žertovné nové vydání sňatku manželů Katernových se nebude konat. Protože tady už přichází pan Fulk Ephrinell, oblečený docela stejně jako včera a - podrobnost, kterou musím zaznamenat, - má ještě tužku za levým uchem, protože počestný agent právě dodělal nějaký účet pro svou firmu v New Yorku.
A tady je slečna Horacie Bluettová, suchá, hubená a prkenná, jak jen může být anglická agentka, svůj plášť proti prachu má přehozený přes cestovní oblek a místo klenotů svazek klíčů, který jí hřmotí za pasem.
Účastníci zdvořile vstali, když ženich a nevěsta vstoupili. Pozdravili vpravo a vlevo, a čekají, až bude čas vyjít na scénu, jak by řekl pan Katerna. Potom kráčejí ke clergymanovi, který stojí vzpřímen, ruku má položenou na pootevřené bibli, bezpochyby na stránce, kde Izák, syn Abraháma a Sarah, si bere Rebeku, dceru Ráchel.
Člověk by si myslel, že je v nějaké kapli, kdyby k tomu harmonium hrálo nějakou vhodnou skladbu... Ale hudba přece je! I když to není harmonium, je to aspoň něco podobného. V rukou pana Katerny dýchá tahací harmonika. Jakožto bývalý námořník dovede pan Katerna zacházet s tímto mučednickým nástrojem a teď hraje nechutné Andante z Normy s variacemi až příliš harmonickými!
Zdá se, že to domorodcům ze střední Asie působí přenesmírnou radost. Ještě nikdy se k jejich uším nedostala tato stará melodie, kterou vzduchový přístroj tak zvýrazňuje!
Konečně, všechno na tomto světě má svůj konec, - i Andante z Normy, a dvojctihodný Nathaniel Morse začíná předkládat svatebčanům svůj speech, který už nesčíslněkrát přednášel při podobných příležitostech: „Dvě duše, které se slučují... Krev z krve... Milujte se a množte se...“ Můj názor je, že by učinil lépe, kdyby řekl prostě jako nějaký písař: „Tady přede mnou, notářem a clergymanem, se podepisuje společná smlouva Ephrinell, Bluett and Co...“ Svou myšlenku jsem však nedokončil. Před lokomotivou je slyšet křik. Brzdy najednou spuštěné pronikavě zaskřípěly. Několik po sobě následujících nárazů doprovází náhle zvolnění vlaku... Potom silný náraz zastavuje vagony uprostřed písečného mraku... Jaké vzrušení při svatebním obřadu, a jak jsme teď náhle všeho nechali! V dinning-car je všechno vzhůru nohama, nábytek i lidé, nevěsta i ženich i svědkové. Nikdo nemohl zachovat svou rovnováhu. Je to nepopsatelná vřava, zděšený křik a dlouhé sténání... Ale rychle poznamenávám, že se nestalo nic vážného, protože zastávka nebyla náhlá.
„Rychle... ven z vlaku!“ říká mně major.
